31 A 13/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci žalobkyně A. D., nar. X, st. příslušnost Ukrajina, bytem X proti žalovanému Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní schránka 21, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 30. 3. 2026 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn.OAM-0384807/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyni o dočasnou ochranu ze dne 30. 3. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0384807/DO-2026. 2 č. j. A 13/2026

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se podanou žalobou na ochranu před nezákonným zásahem domáhá soudní ochrany proti postupu žalovaného spočívajícímu ve vrácení její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 30. 3. 2026 jako nepřijatelné.

2. Žalovaný žádost žalobkyně posoudil jako nepřijatelnou a vrátil jí formulář žádosti s odůvodněním, že je nebo byla držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo Schengenského prostoru, přičemž bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (lex Ukrajina) II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. V žalobě žalobkyně uvedla, že je státní občankou Ukrajiny. Po vypuknutí válečného konfliktu v dubnu 2022 opustila území Ukrajiny a vycestovala do Bulharska, kde jí zřejmě byla udělena dočasná ochrana. V té době však byla nezletilá a nevěděla, že se stala její držitelkou. V květnu 2022 se vrátila zpět na Ukrajinu a znovu vycestovala až v březnu 2026 do České republiky. Dne 30. 3. 2026 se dostavila do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Praze a podala žádost o dočasnou ochranu. Žalovaný jí formulář žádosti vrátil s vyznačením nepřijatelnosti z důvodu, že žadatel je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. Žalobkyně připouští, že v minulosti dočasnou ochranu v Bulharsku měla, namítá však, že tato ochrana již není platná.

4. K přípustnosti žaloby žalobkyně uvedla, že ačkoli § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. stanoví, že soudní přezkum vrácení nepřijatelné žádosti je vyloučen, taková výluka odporuje právu Evropské unie. Odkázala přitom na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 Krasiliva, podle něhož musí být čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie vykládán tak, že osoba požívající dočasné ochrany má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, kterým je její žádost o udělení povolení k pobytu odmítnuta jako nepřijatelná. Z toho žalobkyně dovozuje, že žaloba je přípustná i přes zákonnou výluku soudního přezkumu.

5. Ve věci samé žalobkyně namítá nezákonnost postupu žalovaného. Uvádí, že § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., ve spojení s § 3 odst. 3 téhož zákona, je v rozporu s unijním právem, a proto jej nelze aplikovat. Připomíná, že toto ustanovení bylo do zákona vloženo novelou č. 314/2025 Sb. jako reakce na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se tzv. druhotných pohybů držitelů dočasné ochrany a osob, které se této ochrany vzdaly. Podle žalobkyně však ani nová právní úprava nemůže obstát, neboť její důsledek je stejný jako u dřívějších ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., která Nejvyšší správní soud označil za neaplikovatelná pro rozpor s právem Evropské unie. 3 č. j. A 13/2026 6. Žalobkyně v této souvislosti obsáhle odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37, a další navazující rozhodnutí, z nichž podle ní plyne ustálený závěr, že z práva Evropské unie vyplývá právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, přemístit se do jiného členského státu, který jim musí v souladu s čl. 8 směrnice o dočasné ochraně udělit povolení k pobytu. Podle žalobkyně unijní právo druhotné pohyby držitelů dočasné ochrany neomezuje, neumožňuje pouze souběžné čerpání výhod spojených s dočasnou ochranou ve více státech současně. Na tomto závěru podle ní nic nezměnilo ani nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany, neboť ani to normativně nezměnilo obsah dočasné ochrany a neaktivovalo čl. 11 směrnice 2001/55/ES.

7. Další žalobní námitka směřuje proti samotné konstrukci § 3 odst. 3 a § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. Žalobkyně tvrdí, že směrnice o dočasné ochraně neumožňuje členskému státu, aby jednostranně oznámil Evropské komisi riziko vyčerpání kapacit a na tomto základě bez dalšího odmítal žádosti určité kategorie vysídlených osob. Odkazuje na čl. 25 směrnice, podle něhož mají členské státy vyjádřit svou přijímací kapacitu a při jejím překročení má situaci posoudit Rada a přijmout vhodná opatření, případně doporučit další pomoc dotčeným státům. Směrnice podle žalobkyně počítá s mechanismem unijní solidarity a koordinace, nikoli s jednostranným postupem jednoho členského státu spočívajícím v dodatečném oznámení hrozícího vyčerpání kapacit a v odmítání žádostí o dočasnou ochranu. Oznámení České republiky Evropské komisi podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. proto žalobkyně považuje za právně bezvýznamné, zejména pokud jde o možnost vysídlené osoby získat v České republice dočasnou ochranu.

8. Žalobkyně dále tvrdí, že Česká republika nemůže v oblasti migrační a azylové politiky jednostranně přijímat legislativní řešení odporující unijnímu právu. Má-li za to, že je vystavena nepřiměřené zátěži, musí postupovat prostředky předvídanými směrnicí o dočasné ochraně a domáhat se pomoci orgánů Unie. Vnitrostátní úprava, která fakticky znemožňuje určité skupině vysídlených osob přístup k dočasné ochraně, je podle žalobkyně nejen v rozporu s právem Evropské unie, ale podrývá i princip právního státu a unijní systém solidarity.

9. Žalobkyně dále namítá, že i pokud by nadále byla držitelkou dočasné ochrany v Bulharsku, žalovaný byl povinen její žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, poučit ji o jejích právech a ověřit, zda jí byla dočasná ochrana v jiném členském státě skutečně udělena a zda ke dni rozhodování stále trvá. V tomto směru odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, a tvrdí, že ani nová právní úprava na tomto závěru nic nemění, neboť institut nepřijatelnosti žádosti je i nadále podle jejího názoru neslučitelný s právem Evropské unie.

10. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žádost žalobkyně o dočasnou ochranu vyhodnotil jako nepřijatelnou v souladu s § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., neboť žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitelka dočasné ochrany v Bulharsku; tomu má odpovídat znak „tp“ v rubrice „Type of protection“. Podle žalovaného je pro naplnění uvedeného důvodu nepřijatelnosti rozhodné, že žalobkyně v jiném členském státě oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany získala, přičemž není podstatné, z jakého důvodu je toto oprávnění v evidenci nadále vedeno ani zda 4 č. j. A 13/2026 je žalobkyně jeho držitelkou i aktuálně. Podle žalovaného je tedy skutkově nesporné, že žalobkyně takové oprávnění v jiném členském státě získala.

11. Žalovaný dále poukázal na to, že Ministerstvo vnitra dne 25. 8. 2025 zaslalo Evropské komisi oznámení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. a toto oznámení rovněž zveřejnilo. Byly tak podle něj splněny obě podmínky uvedené v § 5 odst. 1 písm. f) citovaného zákona. Současně uvedl, že žalobkyně v žádosti netvrdila přítomnost rodinných příslušníků na území České republiky, a nepřicházelo tak v úvahu udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny ani z důvodů zvláštního zřetele hodných. Žalovaný proto dovozuje, že neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobkyně považovat za nepřijatelnou a vrátit jí ji se sdělením tohoto důvodu.

12. K hlavní žalobní námitce rozporu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. s právem Evropské unie žalovaný uvedl, že podle jeho názoru není tento rozpor postaven najisto. Má za to, že tuto otázku může autoritativně vyřešit až Soudní dvůr Evropské unie. Zdůraznil, že Soudní dvůr se v rozsudku ve věci C-753/23 Krasiliva výslovně nevyjádřil k otázce, zda osoba, která již získala povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jednom členském státě, má právo získat stejné oprávnění i v jiném členském státě. Naopak žalovaný odkazuje na bod 30 tohoto rozsudku, z něhož podle něj plyne, že členské státy mohou zkoumat, zda dotčená osoba již obdobné oprávnění v jiném členském státě nezískala. Navazující přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 podle žalovaného tento výklad dále potvrzuje.

13. Žalovaný v této souvislosti obsáhle argumentuje obsahem nových recitálů preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460. Podle něj z nich vyplývá, že osoba může v daném okamžiku požívat práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě a že členské státy mají zamítat žádosti o povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, jestliže je zřejmé, že dotyčná osoba již takové povolení získala v jiném členském státě. Žalovaný zdůrazňuje zejména recitál 6 tohoto rozhodnutí, podle něhož nic nemá být vykládáno tak, že členskému státu vzniká povinnost vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která takové povolení obdržela v jiném členském státě. Z toho žalovaný dovozuje, že dohoda členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES nezakládá právo na sekundární pohyb spojený se získáním nového pobytového oprávnění v jiném členském státě.

14. Žalovaný dále rozvádí, že ze samotné směrnice 2001/55/ES podle něj nevyplývá právo osob, které již dočasnou ochranu využily v jednom členském státě, na vydání dalšího povolení k pobytu z téhož titulu v jiném členském státě. Má za to, že čl. 8 odst. 1 směrnice ukládá členským státům společnou povinnost zajistit vydání povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, přičemž tato povinnost je splněna již tím, že takové oprávnění vydá jeden členský stát. Přemístění držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy je podle žalovaného upraveno pouze ve zvláštních případech, zejména v čl. 15 a 26 směrnice, a nelze je dovozovat z pouhé dohody členských států o neaplikaci čl.

11. Podle žalovaného tato dohoda pouze znamená, že členské státy si nebudou nepovoleně pobývající držitele dočasné ochrany automaticky předávat zpět, nikoliv že by jim tím vznikalo právo získat nové pobytové oprávnění v jiném státě.

15. S poukazem na uvedené žalovaný navrhl, aby soud zvážil položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, a to k posouzení, zda čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES brání vnitrostátní úpravě, podle níž je nepřijatelná žádost o povolení k pobytu z titulu 5 č. j. A 13/2026 dočasné ochrany, jestliže cizinec již získal takové povolení v jiném členském státě, bez ohledu na to, zda je stále jeho držitelem či nikoli, a zda má na toto posouzení vliv dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice. Současně žalovaný upozornil i na rozhodovací praxi některých jiných členských států, konkrétně Spolkové republiky Německo, kde bylo podle něj v obdobném případě žádosti o stejné pobytové oprávnění nevyhověno.

III. Posouzení žaloby

16. Žaloba je přípustná. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, bod [26], a rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, ve věci Krasiliva, k otázce přípustnosti je třeba bez dalšího vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně.

17. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

18. V posuzované věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobce pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu byla již v minulosti dočasná ochrana udělena v jiném členském státě Evropské unie. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS z 30. 5. 2017). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, vrátil-li žádost o dočasnou ochranu žalobci jako nepřijatelnou. Klíčovou otázkou je, zda žalovaný použil institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně v rozporu s právem EU, či nikoli.

19. Podle § 5 odst. 1 zákona je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

20. Jakkoli v nynější věci se soud zabývá nepřijatelností žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně, na tento důvod nepřijatelnosti je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d). Ostatně 6 č. j. A 13/2026 i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil valnou většinu svých argumentů na to, že z práva EU nelze dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).

21. Jelikož je zjevné, že si žalovaný dosud neosvojil závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně, soud mu i v kontextu nynějšího případu připomíná již citovaný rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž Nejvyšší správní soud navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a mnoha dalších. Městský soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 30. 4. 2025, č. j. 5 A 36/2025-38, ze dne 13. 6. 2025, č. j. 11 A 55/2025-37). I když žalovaný konstantně polemizoval se závěry dubnové judikatury, během několika posledních měsíců nevznesl racionální a závažné konkurující důvody, které by ji vyvrátily (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025-34 z 17. 7. 2025, bod [17] a násl.).

22. Ty samé výtky, které žalovaný repetitivně snášel proti závěrům ustálené judikatury stran institutu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně, přitom provází i nynější případ. Přestože žalovaný shledal nynější žádost nepřijatelnou dle nového důvodu nepřijatelnosti, na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější dubnové judikatury. Ta se uplatní zejména s ohledem na konstrukci § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně, který stejně jak nepřijatelnost dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně z věcného přezkumu diskvalifikuje žádosti cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této samostatné původní (byť formulačně upravené) podmínce [oproti § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně] pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 zákona o dočasné ochraně, kterým Ministerstvo vnitra zpravilo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

23. První část § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně představuje pouze přeformulované a sloučené podmínky nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně. Dle soudu tedy nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, splňuje-li podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si hostitelský členský stát. Nebude-li pak vůči němu uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU. Jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Jde-li o teze žalovaného, jak vykládat čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, soud odkazuje např. na již citovaný rozsudek městského soudu sp. zn. 10 A 6/2025, body [15] a [16]. Čl. 15 představuje minimální standard a čl. 26 lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele (srov. i recitál 12 směrnice o dočasné ochraně). Skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně skutečně blíže neupravuje konkrétní případy druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje, jak mylně namítá žalovaný. Jakkoli se tomu žalovaný brání, žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil. 7 č. j. A 13/2026 24. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému členských států (TPP) jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu (ia) nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany (tp) v jiném členském státě EU, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. nepodaří-li se relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.

25. Dle soudu žalobkyni svědčí právo volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného nemohla realizovat (k tomu podrobněji viz již odkazovanou judikaturu). Na právě uvedeném nic nemění ani „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, jež nabylo účinnosti 13. 8. 2025 (k tomu podrobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, bod [11] a násl., a na něj navazující judikaturu). Podstatné je, že z aktualizačního prováděcího rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žádost mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení.

26. V důsledku novely č. 314/2025 Sb., která do zákona o dočasné ochraně vložila § 5 odst. 1 písm. f), žalovaný mohl od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, pokud cizinec je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

18. Podle § 3 odst. 3 zákona o dočasné ochraně zašle Ministerstvo vnitra Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

27. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR. Dle odst. 3 téhož ustanovení platí, že pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc. 8 č. j. A 13/2026 28. Soud předesílá, že tuto druhou podmínku aktivují správní orgány, konkrétně žalovaný, a to tím, že Evropské komisi doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

29. Koncipováním nového důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) měl zákonodárce v úmyslu překonat závěry dubnové judikatury (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu míjí účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku dle § 5 odst. 1 písm. f), nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina není – ve světle práva EU – sama o sobě způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.

30. Oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak již uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2025, č. j. 17 A 123/2025-26, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je politickým (nikoli právním) aktem, z něhož bez dalšího nelze dovozovat legislativní důsledky, tedy ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Soud nadto nepominul, že oznámení dle § 3 odst. 3 je oznámením o riziku vyčerpání kapacit, nikoli oznámením o překročení kapacit (srov. znění čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně). Čl. 25 odst. 3 směrnice předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí. Nepočítá-li směrnice o dočasné ochraně s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Proto nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s novým § 3 odst. 3 zákona o dočasné ochraně.

31. Nadto soud poukazuje na to, že § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně zjevně arbitrárně rozlišuje mezi těmi žadateli, kteří žádají o dočasnou ochranu poprvé, a těmi, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu. Dopady tohoto postupu pak nedůvodně tíží zejména ty žadatele, kteří k datu podání žádosti již (nadto z vlastní vůle) nedisponovali povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu.

32. Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům nemohl zákonodárcem nově vložený a žalovaným využitý důvod nepřijatelnosti žádosti zvrátit bytelné základy dubnové judikatury. Shora vyložené důvody brání tomu, aby se žalovaný zvoleným způsobem vymanil z prostředí vlády práva, které závazně vykládají soudy, a s využitím nového důvodu, jenž je však shodně jako předchozí nezpůsobilé důvody vázán na tutéž podmínku, nadále plošně odmítal žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení. V prostředí směrnice o dočasné ochraně a prováděcích rozhodnutí Rady, které velí k solidaritě členských států EU s Ukrajinou a jejími občany [mimo jiné recitál 4 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382], žalovaný svými opakovanými pokusy o nepřijetí stovek či tisíců žádostí o dočasnou ochranu vystavuje celou ČR podezření ze soustavného nerespektování práva EU.

25. Ke shodnému závěru ostatně dospěl v nedávné době i Nejvyšší správní soud, a to v 9 č. j. A 13/2026 rozsudku ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025-18. Z uvedeného důvodu městský soud ani nevyhověl návrhu žalovaného na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU.

26. Soud se posledně zabýval otázkou rozsahu, v jakém může deklarovat zásah žalovaného za nezákonný. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2022, č. j. 6 As 237/2021-56) plyne, že „v řízení o zásahové žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s. správní soud neposuzuje zákonnost důvodů a úvah, které správní orgán vedly k zásahu, nýbrž zákonnost zásahu jako takového. […] Soud se musí zabývat zákonností zásahu ze všech hledisek, která jsou mezi stranami sporná, a to i když se stanou spornými teprve během řízení před soudem“ (obdobně srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2021, č. j. 5 As 462/2019-35, č. 4257/2021 Sb. NSS, body [42] a [43], nebo ze dne 11. 11. 2025, č. j. 2 As 54/2025-50, body [25] až [28]).

33. Dle této judikatury by tak soud měl posuzovat zákonnost nepřijetí žádosti o dočasnou ochranu komplexně, nikoliv pouze konkrétní důvod tohoto nepřijetí (zásahu). Z tohoto obecného pravidla však existuje výjimka: „Jelikož soud plně posuzuje zákonnost zásahu, není obecně vzato rozhodující, o jaké právní důvody správní orgán svůj zásah opřel. Toto odůvodnění může být relevantní, vyžaduje-li právní úprava, aby důvody zásahu byly sděleny osobě, které se zásah týká“ (bod [27] citovaného rozsudku kasačního soudu sp. zn. 6 As 237/2021, srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2018, č. j. 1 As 145/2018-57).

34. Na posuzovanou věc se aplikuje právě tato výjimka, jelikož zákon o dočasné ochraně v § 5 odst. 2 stanoví, že Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti.

27. V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu tak soud přezkoumává pouze zákonnost sděleného důvodu nepřijatelnosti této žádosti a nikoliv jiný. To odpovídá i bodu [23] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2025, č. j. 9 Azs 256/2023-31, kde kasační soud uvedl, že „i chybné uvedení důvodu vrácení žádosti bylo samo o sobě nezákonným zásahem, jelikož nemělo oporu v žalobcem v žádosti uvedených skutečnostech.“ Dospěje-li soud k závěru, že právě důvod sdělený žadateli je nezákonný, je dle soudu vhodné tento důvod konkretizovat ve výroku rozsudku, kterým deklaruje jeho nezákonnost. Soud proto deklaroval, že nezákonný je zásah žalovaného spočívající v označení žádosti žalobce za nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

35. Za této situace soud neshledal důvod předkládat Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku. Nejde o situaci, v níž by vnitrostátní soud rozhodující v poslední instanci čelil nejasnosti dosud neřešené v judikatuře. Naopak, existuje ustálená a opakovaně potvrzená rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu k otázce druhotných pohybů držitelů dočasné ochrany i k významu nového prováděcího rozhodnutí Rady. Z ní soud vychází i v nyní projednávané věci.

36. Soud proto uzavírá, že žalovaný nebyl oprávněn žádost žalobkyně vrátit jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb.. Byl naopak povinen její žádost přijmout, vést o ní odpovídající řízení a v jeho rámci ověřit všechny skutkově významné okolnosti, včetně toho, zda žalobkyni byla dočasná ochrana v Bulharsku skutečně udělena a zda ke dni 10 č. j. A 13/2026 rozhodování stále trvala. Teprve na základě takto vedeného řízení mohl učinit závěr o dalším procesním postupu. Tím, že tak neučinil a žádost žalobkyně bez věcného projednání vrátil, zasáhl nezákonně do jejích veřejných subjektivních práv.

37. Soud proto podle § 87 odst. 2 s. ř. s. vyslovil, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné byl nezákonný, a současně žalovanému uložil obnovit stav před tímto zásahem, tedy žádost žalobkyně přijmout a dále o ní postupovat v souladu s právním názorem soudu.

38. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Jelikož ve věci úspěšné žalobkyni náklady řízení nevznikly, soud jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 17. červen 2026 Mgr. Jana Jurečková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem provedla S. K.