31 A 15/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci žalobce V. E., nar. X, st. příslušnost Filipínská republika bytem X, zastoupeného Mgr. et Mgr. Terezou Veselou, advokátkou, se sídlem Botanická 608/28, Brno, proti žalované Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 4. 2026, č.j. MV-39793-5/SO-2026, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobce podal dne 22. 9. 2025 u správního orgánu I. stupně žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. V tiskopisu žádosti uvedl v kolonce „poslední vstup na území České republiky“ datum 10. 9. 2025.

2. K žádosti žalobce přiložil vyplněný úřední tiskopis, fotografie, cestovní doklad č. X, pojistnou smlouvu o komplexním zdravotním pojištění cizinců č. X s platností do 22. 10. 2025, rodný list vystavený Filipínskou republikou, z něhož vyplývá, že jeho matkou je L. E. L., nar. X, státní příslušnice Filipínské republiky, dále přísežné prohlášení o uznání otcovství ze dne 22. 9. 2004, podle něhož je jeho druhým rodičem M. A. E., a oddací list vystavený dne 3. 7. 2023 Úřadem městské části Brno-střed, z něhož plyne, že K. Ch., nar. X, státní občan České republiky, a L. E. L. uzavřeli dne X manželství. Žalobce dovozoval své postavení rodinného příslušníka pana K. Ch. jako potomka manžela občana Evropské unie mladšího 21 let ve smyslu § 15a odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb.

3. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 21. 1. 2026, č. j. OAM-14971-19/PP-2025, výrokem I. podle § 87e odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb. žádost žalobce zamítl s odůvodněním, že žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a výrokem II. mu podle § 87e odst. 4 téhož zákona stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů od právní moci rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 2. 2. 2026.

4. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť měl za to, že v době podání žádosti splňoval podmínku věku nižšího než 21 let.

5. O odvolání rozhodla Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako věcně příslušný správní orgán podle § 170a zákona č. 326/1999 Sb. postupem podle § 90 odst. 5 správního řádu tak, že odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 21. 1. 2026, č. j. OAM-14971-19/PP-2025, potvrdila.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

6. Žalobce namítá, že správní orgány nezákonně zamítly jeho žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., ačkoli v době podání žádosti splňoval podmínky § 15a odst. 1 písm. c) téhož zákona. Tvrdí, že jako potomek manželky občana České republiky byl rodinným příslušníkem občana EU (ČR) a že ke dni podání žádosti mu dosud nebylo 21 let.

7. Podle žalobce správní orgány nesprávně vycházely z toho, že splnění věkové podmínky je třeba posuzovat ke dni vydání rozhodnutí. Takový výklad má za rozporný s právem Evropské unie, neboť § 15a odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců představuje transpozici čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2004/38/ES a musí být proto vykládán eurokonformně. Žalobce zdůrazňuje, že pojem potomka mladšího 21 let je podle něj autonomním pojmem unijního práva, který má být vykládán jednotně ve všech členských státech, a to i pokud jde o určení okamžiku, ke kterému se věková podmínka posuzuje.

8. Dále žalobce tvrdí, že rozhodnutí o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU (ČR) má deklaratorní, nikoli konstitutivní povahu. Podle jeho názoru tímto rozhodnutím správní orgán pouze potvrzuje již existující pobytové oprávnění odvozené z práva Evropské unie, resp. v případě rodinného příslušníka občana České republiky z vnitrostátní úpravy, která podle něj navazuje na režim směrnice 2004/38/ES. Z toho dovozuje, že rozhodné je, zda podmínky statusu rodinného příslušníka splňoval v okamžiku, kdy se na občana EU (ČR) „navázal“ a kdy o pobytové oprávnění požádal, nikoli až v době vydání správního rozhodnutí.

9. Účelem směrnice 2004/38/ES je usnadnění výkonu práva volného pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků. Podle názoru žalobce proto nelze podmínky pro vydání pobytové karty vykládat restriktivně ani tak, aby výsledek řízení závisel na délce správního procesu nebo na odlišných procesních pravidlech jednotlivých členských států. Takový přístup odporuje zásadám rovného zacházení, právní jistoty a ochrany soukromého a rodinného života.

10. Žalobce v této souvislosti argumentuje i analogií s unijní judikaturou týkající se sloučení rodiny, podle níž se splnění věkové podmínky posuzuje ke dni podání žádosti, nikoli ke dni rozhodnutí. Má za to, že stejné řešení má být přijato i v nynější věci, neboť jiný výklad by činil úspěch žádosti závislým především na rychlosti postupu správních orgánů, a nikoli na okolnostech na straně žadatele.

11. Z těchto důvodů navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí. Současně uvádí, že pokud by soud považoval otázku rozhodného okamžiku pro posouzení věkové podmínky za nevyjasněnou, měl by předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku.

12. Žalobce vymezil tyto žalobní body:

13. A) Nesprávné právní posouzení otázky, ke kterému okamžiku musí žadatel splňovat podmínku věku nižšího než 21 let podle § 15a odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

14. Žalobce namítá, že správní orgány nezákonně posoudily splnění věkové podmínky ke dni vydání rozhodnutí, ačkoli správně měla být tato podmínka posouzena ke dni podání žádosti, kdy žalobce ještě nedovršil 21 let.

15. B) Porušení povinnosti eurokonformního výkladu § 15a odst. 1 písm. c) ve spojení s § 87e odst. 1 písm. a) bodem 1 zákona o pobytu cizinců.

16. Žalobce tvrdí, že správní orgány vyložily vnitrostátní právní úpravu v rozporu s čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2004/38/ES, neboť pojem potomka mladšího 21 let je podle něj autonomním pojmem unijního práva a musí být vykládán jednotně v celé Evropské unii.

17. C) Nesprávné právní posouzení povahy rozhodnutí o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU (ČR).

18. Žalobce namítá, že správní orgány nesprávně považovaly rozhodnutí o jeho žádosti za rozhodnutí konstitutivní, ačkoli podle něj jde o rozhodnutí deklaratorní, které pouze potvrzuje již existující odvozené pobytové oprávnění.

19. D) Nezákonnost závěru, že žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

20. Žalobce dovozuje, že status rodinného příslušníka občana EU naplnil již při podání žádosti a pozdější dosažení věku 21 let v průběhu řízení nemohlo samo o sobě vést k zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců.

21. E) Porušení zásad právní jistoty, rovného zacházení a ochrany rodinného života při výkladu rozhodného okamžiku pro posouzení věkové podmínky.

22. Žalobce namítá, že výklad přijatý správními orgány činí výsledek řízení závislým na délce správního řízení a na vnitrostátních procesních pravidlech, což je podle něj neslučitelné s požadavkem jednotného uplatňování práva Evropské unie.

23. Pro případ, že by soud nepovažoval řešení otázky rozhodného okamžiku pro posouzení věkové podmínky za zřejmé, žalobce navrhuje, aby soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku.

24. Žalobce dále namítá, že správní orgány nezákonně a nedostatečně posoudily přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.

25. Jak uvedl, podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je správní orgán povinen při posuzování přiměřenosti zohlednit zejména délku pobytu cizince na území, jeho věk, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je státním občanem. Současně poukazuje na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který chrání právo na respektování soukromého a rodinného života a který je podle judikatury Nejvyššího správního soudu přímo použitelný.

26. Tvrzení žalované o soukromém a rodinném životě žalobce zůstala v obecné rovině. Již ze správního spisu bylo zřejmé, že na území České republiky žije společně se svou matkou a jejím manželem ve společné domácnosti, tedy se svou nejbližší rodinou. Dále uvádí, že si na území vytvářel i vlastní sociální a ekonomické vazby, neboť v době správního řízení pracoval v restauraci. V odvolání navíc výslovně doplnil, že na území žije také jeho třináctiletá sestra a že jeho otec žijící na Filipínách o děti nepečuje, takže péče o rodinu spočívá na jeho matce žijící v České republice. Má za to, že tím splnil svou procesní povinnost tvrzení a součinnosti podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

27. Žalobce dále namítl, že správní orgány nemohly svou povinnost řádně posoudit přiměřenost zásahu nahradit obecným odkazem na možnost požádat o jiný pobytový titul. Pokud správní orgán argumentuje existencí alternativního pobytového oprávnění, musí podle žalobce takovou alternativu alespoň v obecné rovině konkretizovat a zabývat se tím, zda na ni žadatel vůbec může reálně dosáhnout. V tomto směru odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž má otázka existence reálné alternativy význam pro posouzení intenzity zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Žalovaná však podle žalobce žádný konkrétní alternativní pobytový režim neuvedla a omezila se jen na obecné konstatování, že žalobce může žádat o jiné pobytové oprávnění ze země původu.

28. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobní námitky nepovažuje za důvodné.

29. Předně zdůraznila, že žalobce podal žádost o své první povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky, a to dva dny před dovršením věku 21 let. Správní orgány proto vycházely z § 15a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. Podle žalované žalobce v době vydání prvostupňového rozhodnutí již nesplňoval základní zákonný předpoklad pro vydání požadovaného pobytového oprávnění, neboť dne 24. 9. 2025 dovršil věk 21 let, a nenacházel se tak již v postavení potomka mladšího 21 let ve smyslu citovaného ustanovení. Současně žalovaná uvedla, že žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by mohl být rodinným příslušníkem občana České republiky z jiného důvodu podle § 15a odst. 1 až 3 zákona o pobytu cizinců.

30. Žalovaná setrvala na názoru, že pro posouzení splnění podmínek žádosti je rozhodný skutkový a právní stav v době vydání správního rozhodnutí. Uvedla, že ačkoli tato zásada není ve správním řádu výslovně vyjádřena obecnou formulí, vyplývá z jeho systematiky a byla opakovaně potvrzena judikaturou Nejvyššího správního soudu. Dosažení věku 21 let v průběhu řízení proto správní orgány musely zohlednit.

31. K žalobní argumentaci založené na deklaratorní povaze rozhodnutí žalovaná uvedla, že rozhodnutí o udělení pobytového oprávnění je rozhodnutím s konstitutivními účinky, a teprve jeho právní mocí vzniká oprávnění pobývat na území České republiky na základě požadovaného pobytového titulu. Z toho podle ní plyne, že podmínky musí být splněny v době rozhodování správního orgánu. Žalovaná v této souvislosti odkázala na správní a soudní judikaturu, podle níž nelze vycházet pouze ze stavu ke dni podání žádosti.

32. Žalovaná rovněž nesouhlasila s žalobcovou argumentací právem Evropské unie. Uvedla, že žalobce dovozuje své závěry z judikatury Soudního dvora Evropské unie týkající se právní povahy pobytové karty rodinného příslušníka občana Unie, avšak v nyní projednávané věci podle ní nejde o situaci, v níž by manžel matky žalobce uplatňoval právo volného pohybu jako občan Unie v jiném členském státě. Žalovaná zdůraznila, že ani rodinní příslušníci občanů Unie nedisponují samostatným pobytovým právem, nýbrž své postavení odvozují od občana Unie, který právo volného pohybu vykonal.

33. Podle žalované žalobce směšuje okamžik vzniku určité právní skutečnosti s otázkou jejího dalšího trvání. I kdyby splňoval podmínky § 15a zákona o pobytu cizinců v době podání žádosti, neznamená to podle žalované, že toto postavení muselo přetrvat až do vydání rozhodnutí. Pokud se skutkový stav v průběhu řízení změnil, bylo povinností správních orgánů tuto změnu reflektovat.

34. Za nepřípadné žalovaná označila i žalobcovy odkazy na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věcech Jia, Dias a O. a B. Uvedla, že rozsudek Jia řeší odlišnou otázku, totiž okamžik, ke kterému musí existovat závislost vyživované osoby na občanu Unie, což nelze bez dalšího přenášet na věkovou hranici 21 let. Věk je podle žalované objektivní skutečností, kterou lze jednoznačně posoudit k určitému okamžiku, a směrnice sama rozlišuje mezi potomky mladšími 21 let a potomky staršími 21 let, kteří musí splňovat jiné podmínky. Rozsudky Dias a O. a B. podle žalované řeší pouze povahu pobytové karty, nikoli otázku, zda správní orgán musí vydat pobytový doklad osobě, která v době rozhodnutí již podmínky nesplňuje.

35. Žalovaná připustila, že důsledné trvání na zásadě posuzování věci podle stavu v době rozhodnutí může být v některých případech pro žadatele tvrdé, avšak podle jejího názoru ji nelze prolomit bez narušení právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování. Podle žalované nejde o mezeru v právu ani o nezamýšlený následek, nýbrž o důsledek zákonné úpravy.

36. K námitce nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalovaná uvedla, že žalobce pobývá na území České republiky teprve od září 2025, takže nelze hovořit o silné společenské integraci. Na území sice má matku, jejího manžela a sestru, současně je však zaměstnán a z ničeho podle žalované nevyplývá, že by byl vyživovaný nebo závislý na každodenní péči rodičů. Žalovaná považuje jeho tvrzení o zásahu do rodinného života za nedostatečně podložená a zdůrazňuje, že žalobce je již dospělou osobou.

37. Nevyhovění žádosti samo o sobě neznamená zákaz pobytu na území České republiky, nýbrž jen to, že žalobce nezískal požadovaný pobytový titul. Případné dočasné odloučení od rodiny za účelem legalizace pobytu proto podle ní nepředstavuje bez dalšího nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Současně doplnila, že žalobci se nabízí možnost žádat o jiná pobytová oprávnění.

38. Žalovaná konečně odkázala i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy a uvedla, že z tohoto ustanovení neplyne obecná povinnost státu umožnit cizinci zvolit si zemi společného pobytu s rodinou. Podle jejího názoru okolnosti věci nesvědčí o tom, že by napadené rozhodnutí zasáhlo do žalobcových práv nepřiměřeným způsobem.

39. Žalovaná proto uzavřela, že správní orgány rozhodly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, věc správně právně posoudily a jejich rozhodnutí jsou zákonná i přezkoumatelná.

III. Posouzení žaloby

40. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (nevyjádřili nesouhlas) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

41. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 22. 9. 2025 u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb. V žádosti uvedl jako datum posledního vstupu na území České republiky den 10. 9. 2025.

42. K žádosti žalobce připojil vyplněný úřední tiskopis, fotografie, cestovní doklad, doklad o zdravotním pojištění, rodný list, přísežné prohlášení o uznání otcovství, oddací list své matky s K. Ch. a plnou moc udělenou K. Ch. k zastupování ve správním řízení. Z obsahu žádosti vyplývá, že žalobce odvozoval své postavení rodinného příslušníka od manžela své matky, státního občana České republiky K. Ch., a považoval se za potomka manžela občana Evropské unie mladšího 21 let ve smyslu § 15a odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

43. Správní orgán I. stupně žalobce dne 22. 9. 2025 vyzval k odstranění vad žádosti, konkrétně k doložení dokladu o zajištění ubytování; žalobce na výzvu reagoval předložením dokladu o zajištění ubytování a výpisu z katastru nemovitostí. Následně byl dne 7. 10. 2025 znovu vyzván k doložení dokladu prokazujícího splnění podmínek § 15a zákona o pobytu cizinců.

44. Na tuto výzvu žalobce reagoval předložením dalších dokladů, zejména nové pojistné smlouvy a originálů matričních dokladů. Současně ve vyjádření ze dne 25. 10. 2025 uvedl, že se cítí být rodinným příslušníkem občana Evropské unie, neboť je potomkem manželky občana Evropské unie a v době podání žádosti byl mladší 21 let. Již v této fázi řízení argumentoval tím, že splnění věkové podmínky má být posuzováno ke dni podání žádosti, nikoli ke dni rozhodnutí, a odkazoval přitom na právo Evropské unie, právní jistotu a judikaturu správních soudů.

45. Dne 19. 11. 2025 správní orgán I. stupně žalobce vyrozuměl o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí. Žalobce tohoto práva využil a dne 9. 12. 2025 se se správním spisem seznámil. Následně dne 7. 1. 2026 doplnil své vyjádření, v němž znovu zdůraznil, že se považuje za rodinného příslušníka občana Evropské unie, a doložil pracovní smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou a průkaz pojištěnce veřejného zdravotního pojištění.

46. Rozhodnutím ze dne 21. 1. 2026, č. j. OAM-14971-19/PP-2025, správní orgán I. stupně žádost žalobce podle § 87e odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců zamítl s odůvodněním, že žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a současně mu podle § 87e odst. 4 téhož zákona stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů od právní moci rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 2. 2. 2026.

47. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 14. 2. 2026 včasné blanketní odvolání, které na výzvu správního orgánu doplnil dne 27. 2. 2026. V odvolání namítal především to, že v době podání žádosti splňoval podmínku věku nižšího než 21 let, a že správní orgány měly aplikovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců vykládat eurokonformně. Rozvedl přitom argumentaci opřenou o směrnici 2004/38/ES, judikaturu Soudního dvora Evropské unie a deklaratorní povahu rozhodnutí o pobytové kartě rodinného příslušníka občana Unie. Namítal rovněž, že naplnil status rodinného příslušníka již v době podání žádosti, a zpochybňoval výklad, podle něhož by výsledek řízení měl záviset na délce správního řízení. Současně uplatnil i námitku nepřiměřeného zásahu do svého soukromého a rodinného života, když poukazoval zejména na soužití s matkou, jejím manželem a sestrou na území České republiky, své pracovní zapojení a omezené vazby ke státu původu.

48. Poté, co správní orgán I. stupně neshledal důvody pro autoremedurní postup podle § 87 správního řádu, předal věc odvolacímu správnímu orgánu. Ten shledal odvolání včasným a přípustným a přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu § 89 odst. 2 správního řádu. Dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné.

49. V napadeném rozhodnutí žalovaná nejprve citovala § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, upravující definici rodinného příslušníka občana Evropské unie, a § 87e odst. 1 písm. a) bod 1 téhož zákona, podle něhož ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, není-li žadatel rodinným příslušníkem občana Evropské unie.

50. Žalovaná vyšla z toho, že žalobce s ohledem na skutkové okolnosti případu žádal o první povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky, a to jako potomek manžela občana České republiky mladší 21 let. Proto na věc aplikovala § 15a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Konstatovala, že žalobce v době vydání prvostupňového rozhodnutí již nesplňoval základní zákonný předpoklad pro vydání požadovaného pobytového oprávnění, neboť dne 24. 9. 2025 dovršil věk 21 let, a ke dni 21. 1. 2026 se tak již nenacházel v postavení rodinného příslušníka občana České republiky ve smyslu uvedeného ustanovení. Současně uvedla, že ze spisu ani z tvrzení žalobce nevyplývá, že by mohl být rodinným příslušníkem občana České republiky z jiného důvodu podle § 15a odst. 1 až 3 zákona o pobytu cizinců.

51. Žalovaná se ztotožnila s prvostupňovým správním orgánem v tom, že pro posouzení splnění podmínek žádosti je rozhodný skutkový a právní stav v době vydání správního rozhodnutí. Uvedla, že ačkoli tato zásada není ve správním řádu vyjádřena výslovně obecnou formulí, vyplývá z jeho systematiky a byla opakovaně potvrzena judikaturou Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti odkázala zejména na rozhodnutí, podle nichž je třeba splnění podmínek pobytové žádosti posuzovat podle stavu existujícího v okamžiku rozhodování správních orgánů.

52. K odvolací námitce, že rozhodnutí o povolení k přechodnému pobytu má deklaratorní povahu, žalovaná uvedla, že rozhodnutí o udělení pobytového oprávnění je rozhodnutím s konstitutivními účinky, a teprve jeho právní mocí vzniká oprávnění pobývat na území České republiky na základě požadovaného pobytového titulu. Proto podle ní nelze vycházet pouze ze stavu ke dni podání žádosti. Opačný přístup by podle žalované odporoval principům právní jistoty a předvídatelnosti práva. Za irelevantní označila žalovaná i odvolací argument, že žalobce naplnil status rodinného příslušníka již v okamžiku uplatnění práva volného pohybu, neboť rodinní příslušníci občanů Evropské unie nedisponují samostatným pobytovým právem, ale své postavení odvozují od občana Unie.

53. Žalovaná dále uvedla, že si je vědoma, že důsledné uplatnění zásady rozhodování podle stavu v době vydání rozhodnutí může v jednotlivých případech vést pro žadatele k nepříznivému výsledku, nicméně tuto zásadu nelze prolomit, aniž by byla narušena právní jistota a předvídatelnost správního rozhodování. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž by bylo nepřijatelné, aby správní orgány případ od případu volily odlišný rozhodný okamžik podle toho, který by byl pro žadatele příznivější. Uzavřela proto, že i v nyní projednávané věci bylo třeba trvat na tom, že žalobce musel splňovat všechny zákonné podmínky, včetně věkové hranice nižší než 21 let, ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí.

54. K odvolací námitce nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalovaná uvedla, že tvrzení žalobce v tomto směru zůstala podle jejího názoru v obecné rovině a nebyla podložena relevantními důkazy. Zdůraznila, že žalobce pobýval na území České republiky teprve od září 2025, takže podle ní nelze hovořit o výraznější společenské integraci. Na území sice má matku, jejího manžela a sestru, současně je však zaměstnán, a nic proto podle žalované nenasvědčuje tomu, že by byl závislý na každodenní pomoci nebo péči rodičů. Žalovaná uzavřela, že žalobcovy argumenty neprokazují natolik silný důvod, který by ospravedlňoval jeho pobyt na území České republiky z hlediska ochrany rodinného a soukromého života.

55. Současně žalovaná uvedla, že je primárně na cizinci, aby ve správním řízení tvrdil a doložil své osobní a rodinné vazby, neboť se jedná o skutečnosti z jeho intimní sféry. V této souvislosti odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu zdůrazňující procesní odpovědnost účastníka řízení za tvrzení a prokázání okolností významných pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí.

56. Dále připomněla judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž mají státy zásadně právo samy určit podmínky vstupu a pobytu cizinců na svém území a čl. 8 Úmluvy sám o sobě nezaručuje cizinci právo vstoupit nebo pobývat v určité zemi. Za podstatné přitom považovala, že žalobce není dítětem ani nezletilou osobou, ale dospělým mužem, který dne 24. 9. 2025 dovršil věk 21 let. Podle žalované tak na jeho věc nedopadají úvahy o přednostním a urychleném vyřizování žádostí nezletilých osob ani argumentace nejlepším zájmem dítěte. Žalobce dovršil věk 21 let dva dny po podání žádosti, nikoli v důsledku nečinnosti nebo průtahů správního orgánu. Ani případná nadměrná délka správního řízení sama o sobě neodůvodňuje prolomení zásady, podle níž se skutkový stav posuzuje ke dni vydání rozhodnutí. Nevyhovění žádosti neznamená zákaz pobytu na území, a určitá míra diskomfortu spojená s nutností řešit pobytový status jiným způsobem nepředstavuje sama o sobě nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života.

57. Za významné žalovaná považovala také to, že nejde o dlouhodobé odloučení žalobce od rodiny, nýbrž nanejvýš o dočasné odloučení související s legalizací jeho pobytu. V tomto směru uvedla, že další vývoj bude záviset i na aktivitě samotného žalobce. Dále doplnila, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu obecnou povinnost respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu ani jim aktivně umožňovat rozvoj rodinného života právě na území zvoleného státu. Podle žalované není bez dalšího v rozporu se zákonem ani s principy humanity, pokud je cizinec nucen opustit území České republiky a podat žádost o pobytové oprávnění ze země původu, přičemž žalobci se podle jejího názoru nabízely i jiné pobytové tituly.

58. Na základě těchto úvah žalovaná uzavřela, že napadené rozhodnutí odpovídá okolnostem případu, je přezkoumatelné a bylo vydáno v souladu se zásadami správního řízení.

59. O žalobních námitkách uvážil městský soud následujícím způsobem.

60. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce podal dne 22. 9. 2025 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, resp. státního občana České republiky, odvozenou od tvrzeného postavení potomka manžela občana České republiky mladšího 21 let podle § 15a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Není sporné ani to, že dne 24. 9. 2025 dovršil věku 21 let a že ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí dne 21. 1. 2026 již tuto věkovou podmínku nesplňoval. Podstatou sporu je toliko otázka, zda bylo třeba splnění uvedené podmínky posuzovat ke dni podání žádosti, jak tvrdí žalobce, anebo ke dni vydání správního rozhodnutí, jak uzavřely správní orgány.

61. Soud se ztotožňuje se žalovanou, že správný je druhý z uvedených výkladů. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že splnění podmínek pro vyhovění pobytové žádosti se zásadně posuzuje podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání správního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tento závěr vztáhl i na pobytová oprávnění podle zákona o pobytu cizinců a výslovně dovodil, že podmínky pro získání pobytového oprávnění musí být splněny po celou dobu správního řízení; odpadnou-li v jeho průběhu, žádosti nelze vyhovět (srov. zejména rozsudky ze dne 18. 1. 2018, č. j. 1 Azs 397/2017-31, ze dne 8. 3. 2019, č. j. 7 Azs 209/2018-37, zejm. viz bod 10, a ze dne 4. 2. 2021, č. j. 1 Azs 500/2020-24). Právě rozsudek č. j. 7 Azs 209/2018-37 se přitom týkal obdobné situace, kdy žadatel v době podání žádosti podmínky ještě splňoval, avšak v průběhu řízení je pozbyl; Nejvyšší správní soud v něm výslovně uzavřel, že ani překročení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí nemůže vést k tomu, aby byla žádost posouzena k jinému časovému okamžiku než ke dni rozhodnutí.

62. Na tomto závěru nic nemění ani žalobcova argumentace požadavkem eurokonformního výkladu § 15a odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce správně poukazuje na to, že uvedené ustanovení navazuje na unijní úpravu rodinných příslušníků občanů Unie. Z toho však bez dalšího neplyne, že by bylo možno pominout ustálenou zásadu správního rozhodování, podle níž správní orgán zohledňuje skutkový stav existující v době rozhodnutí, ani že by pro posouzení postavení rodinného příslušníka byla rozhodná výlučně situace ke dni podání žádosti. Žalobce z unijní judikatury dovozuje více, než z ní skutečně plyne. Jím citované rozsudky Soudního dvora Evropské unie k právní povaze pobytové karty řeší primárně to, zda pobytové oprávnění rodinného příslušníka vzniká přímo ze splnění hmotněprávních podmínek, či až vydáním dokladu. Neřeší však tak, jak žalobce předpokládá, obecné pravidlo, že postačí splnění zákonných podmínek pouze ke dni podání žádosti bez ohledu na jejich následné trvání.

63. Ani žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2024, č. j. 1 Azs 160/2024-42, nemůže jeho žalobní argumentaci podpořit v míře, již z něj dovozuje. Zmíněný rozsudek skutečně akcentuje deklaratorní povahu rozhodnutí o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, avšak v odlišném skutkovém i právním rámci, totiž v kontextu zachování pobytového práva na osobním základě po odpadnutí původní rodinné vazby. Z něj nelze dovodit, že by správní orgán byl povinen deklarovat existenci pobytového práva i tehdy, jestliže žadatel v době rozhodování již nesplňuje hmotněprávní podmínky postavení, od něhož své právo odvozuje, a současně netvrdí ani neprokazuje jiný zákonný základ pobytu. Jinak řečeno, ani případná deklaratorní povaha rozhodnutí neznamená, že by správní orgán mohl odhlédnout od toho, že žalobce v době rozhodování již nespadal pod zákonnou kategorii „potomka mladšího 21 let“. V nynější věci navíc žalobce netvrdil ani neosvědčil, že by mohl být rodinným příslušníkem občana České republiky z jiného důvodu podle § 15a odst. 1 až 3 zákona o pobytu cizinců.

64. Nepřípadná je rovněž žalobcova analogie s judikaturou Soudního dvora Evropské unie týkající se materiální závislosti rodinného příslušníka nebo slučování rodiny. Tyto věci vycházejí z odlišného právního i skutkového základu. V nyní posuzované věci jde o objektivní věkovou hranici, jejíž splnění či nesplnění je k určitému okamžiku jednoznačně zjistitelné a kterou zákon výslovně spojuje s určitou kategorií rodinného příslušníka. Dovršením věku 21 let žalobce tuto kategorii opustil. Soud proto neshledává prostor pro závěr, že by bylo třeba z důvodu eurokonformního výkladu „fixovat“ posouzení této podmínky výlučně ke dni podání žádosti.

65. Soud nepřisvědčil ani námitce, že správní orgány postupovaly přepjatě formalisticky, případně že výsledek řízení byl nepřípustně závislý na délce správního řízení. Jak vyplývá z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu, ani případná tvrdost dopadu do konkrétní situace žadatele neodůvodňuje prolomení obecné zásady okamžiku, ke kterému se podmínky pobytové žádosti posuzují. Nejvyšší správní soud v shora uvedených rozsudcích č. j. 1 Azs 397/2017-31, 7 Azs 209/2018-37 a 1 Azs 500/2020-24 výslovně vysvětlil, že opačný přístup by vedl k nepřijatelně nejednotné správní praxi a byl by v rozporu s principy právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování. K tomu soud dodává, že v nynější věci žalobce dovršil věku 21 let již dva dny po podání žádosti; nejde tedy o situaci, kdy by pouze v důsledku mimořádných průtahů správního orgánu ztratil postavení, které by jinak trvalo po podstatnou část řízení.

66. Důvodná není ani žalobní námitka směřující proti posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Je pravda, že pokud účastník řízení namítne zásah do práv chráněných čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, správní orgán je povinen se s takovou námitkou vypořádat; to plyne i z judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména z rozsudku ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 Azs 102/2017-35. V nynější věci však správní orgány tuto povinnost splnily. Otázkou přiměřenosti se zabývaly a své úvahy řádně vyložily.

67. Soud se ztotožňuje se žalovanou, že žalobce ve správním řízení sice tvrdil existenci rodinných vazeb na území České republiky, neuváděl však a nedoložil nic, co by svědčilo o mimořádné intenzitě zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Ze spisu plyne, že pobýval na území České republiky teprve od září 2025, tedy po relativně krátkou dobu. Na území žije jeho matka, její manžel a sestra, současně je však žalobce dospělou a pracovně aktivní osobou. Netvrdil ani neprokázal, že by byl na každodenní péči své matky či jejího manžela závislý, že by trpěl zdravotními omezeními, že by mu návrat do země původu znemožňovaly mimořádné osobní okolnosti, nebo že by mu hrozilo dlouhodobé faktické odtržení od rodiny. Za této situace nelze mít za to, že by správní orgány otázku přiměřenosti posoudily povrchně či v rozporu s čl. 8 Úmluvy.

68. Žalobce dále namítal, že správní orgány nemohly odkázat na možnost jiného pobytového titulu bez jeho konkretizace. Soud nepřehlédl závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 20. 12. 2024, č. j. 8 Azs 222/2024-50, podle nichž může mít reálná dostupnost jiného pobytového oprávnění význam pro posouzení přiměřenosti zásahu. Uvedená judikatura však dopadá především na případy, v nichž právě existence či neexistence takové reálné alternativy představuje stěžejní otázku přiměřenosti a v nichž žadatel tvrdí konkrétní právní či faktické překážky, jež mu získání jiného oprávnění znemožňují. O takový případ zde nejde. Žalobce žádné mimořádné překážky návratu ani legalizace pobytu jiným způsobem netvrdil a správní rozhodnutí nestojí pouze na obecné úvaze o jiných pobytových titulech, nýbrž především na tom, že žalobce nesplnil základní hmotněprávní podmínku požadovaného pobytového režimu a současně netvrdil okolnosti, které by činily zamítnutí žádosti nepřiměřeným z pohledu čl. 8 Úmluvy.

69. Soud konečně neshledal důvod ani pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Pro rozhodnutí věci je postačující aplikace vnitrostátní právní úpravy ve spojení s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalobcem nastolená otázka nevyžaduje v poměrech této věci další autoritativní výklad unijního práva, neboť rozhodujícím důvodem zamítnutí žádosti bylo, že žalobce v době rozhodování správních orgánů již nesplňoval zákonnou definici, na níž svou žádost výslovně založil, a současně netvrdil ani neosvědčil jiný základ, z něhož by mu pobytové oprávnění mohlo svědčit.

70. Soud proto uzavírá, že žalovaná posoudila věc správně. Správní orgány nepochybily, pokud uzavřely, že žalobce ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí nesplňoval podmínku věku nižšího než 21 let podle § 15a odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, a proto nebylo možno jeho žádosti vyhovět podle § 87b tohoto zákona. Stejně tak nepochybily při posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Napadené rozhodnutí je zákonné a žaloba proti němu není důvodná.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

71. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.

72. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 15. červenec 2026 Mgr. Jana Jurečková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.