31 A 16/2026

Rubrum

č. j. 31A 16/2026-19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci žalobkyně nezl. D. D., nar. X, st. příslušnost Ukrajina, bytem X, zastoupené JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalovanému Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní schránka 21, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 6. 3. 2026 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn.OAM-0373703/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyni o dočasnou ochranu ze dne 6. 3. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0373703/DO-2026. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 2 č. j. 31 A 16/2026

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně, státní občanka Ukrajiny, dne 6. 3. 2026 podala u žalovaného žádost o poskytnutí dočasné ochrany, evidovanou pod sp. zn. OAM-0373703/DO-2026.

2. Žalovaný tuto žádost téhož dne žalobkyni vrátil jako nepřijatelnou. Za důvod nepřijatelnosti označil skutečnost, že žalobkyni byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Polsku, a že bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (lex Ukrajina).

3. Proti tomuto postupu žalovaného brojí žalobkyně žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Domáhá se určení, že vrácení její žádosti jako nepřijatelné bylo nezákonným zásahem, a dále toho, aby žalovanému bylo zakázáno v zásahu pokračovat a aby mu bylo přikázáno obnovit stav před vrácením žádosti.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

4. Žalobkyně v žalobě namítá, že splňuje podmínky pro poskytnutí dočasné ochrany v České republice a že její žádost proto neměla být bez dalšího vrácena jako nepřijatelná. Má za to, že žalovaný byl povinen její žádost přijmout a věcně posoudit; k tomu odkazuje na dosavadní rozhodovací praxi správních soudů.

5. Nesouhlasí zejména s tím, aby samotná existence prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. vedla k nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona. V této souvislosti tvrdí, že takový výklad je v rozporu s právem Evropské unie i s dosavadní správní a soudní judikaturou týkající se dočasné ochrany osob prchajících z Ukrajiny.

6. Dále uvádí, že po odchodu z Ukrajiny nejprve pobývala v Polsku, kde jí byla udělena dočasná ochrana a přidělen identifikátor PESEL. Následně se rozhodla přesunout do České republiky. Tvrdí, že tuto skutečnost polským orgánům oznámila a že svůj pobyt v Polsku následně zrušila rovněž elektronicky. Byla přesvědčena, že žalovaný zohlední její vůli pobývat v České republice a učiní potřebné kroky k legalizaci jejího pobytu zde.

7. Žalobkyně dále namítá, že jí postup žalovaného znemožnil řádně uplatnit právo na pobytové oprávnění spojené s dočasnou ochranou na území České republiky. Má za to, že i pokud žalovaný shledával v její situaci nedostatky, měl její žádost přijmout a poskytnout jí přiměřený procesní prostor k jejich odstranění, nikoli žádost okamžitě vrátit jako nepřijatelnou.

8. Žalobkyně proto navrhla, aby soud určil nezákonnost zásahu žalovaného, zakázal mu v porušování jejích práv pokračovat a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti. Současně požaduje náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 3 č. j. 31 A 16/2026 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žádost žalobkyně ze dne 6. 3. 2026 vyhodnotil jako nepřijatelnou v souladu s § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., neboť žalobkyně podle údajů vedených v platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy figurovala jako držitelka dočasné ochrany v Polsku. Tomu měl nasvědčovat údaj „tp“ v kolonce „Type of protection“.

10. K tvrzení žalobkyně, že se dočasné ochrany v Polsku vzdala, žalovaný uvedl, že taková skutečnost nevyplývala z podkladů, které měl v době rozhodného postupu k dispozici, ani ze správního spisu. Podle žalovaného navíc tato okolnost není pro posouzení věci podstatná, neboť citované ustanovení dopadá jak na cizince, který je, tak i na cizince, který byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě.

11. Žalovaný dále zdůraznil, že po oznámení učiněném Ministerstvem vnitra Evropské komisi podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb., které bylo odesláno dne 25. 8. 2025, postačuje pro naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti již samotná skutečnost, že žadatel získal dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie nebo ve státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu. Podle žalovaného proto neměl jinou možnost než žádost žalobkyně jako nepřijatelnou vrátit.

12. Žalovaný současně uvedl, že žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení dočasné ochrany z titulu sloučení rodiny nebo z důvodů hodných zvláštního zřetele. Ani z tohoto pohledu proto neshledal prostor pro jiný postup.

13. K žalobní argumentaci založené na rozporu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. s právem Evropské unie žalovaný namítl, že tato otázka podle něj není jednoznačně vyřešena. Odkázal přitom na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Krasiliva, zejména na jeho bod 30, z něhož dovozuje, že členské státy jsou oprávněny zkoumat i to, zda žadatel již nezískal pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě.

14. Žalovaný dále poukázal na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, zejména na jeho nové recitály, podle nichž může osoba požívat práv spojených s dočasnou ochranou vždy jen v jednom členském státě a členské státy mají zamítat žádosti o povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, jestliže dotčená osoba již takové povolení získala v jiném členském státě. Z toho žalovaný dovozuje, že unijní právo nezakládá žadateli právo získat nové pobytové oprávnění z téhož titulu v jiném členském státě podle jeho volby.

15. Podle žalovaného nelze právo na takový sekundární přesun dovozovat ani z dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES. Tato dohoda podle něj pouze znamená, že si členské státy nebudou osoby požívající dočasné ochrany automaticky předávat zpět, nikoli že by jim vznikalo subjektivní právo na vydání nového pobytového oprávnění v jiném členském státě.

16. Žalovaný v této souvislosti navrhl, aby soud zvážil předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie k posouzení souladu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. s unijním právem. Pro případ, že by soud předběžnou otázku nepoložil, setrval žalovaný na stanovisku, že jeho postup byl zákonný a že k nezákonnému zásahu do práv žalobkyně nedošlo. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 4 č. j. 31 A 16/2026 III. Posouzení žaloby 17. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

18. Žaloba je přípustná. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, bod [26], a rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, ve věci Krasiliva, k otázce přípustnosti je třeba bez dalšího vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně.

19. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

20. V posuzované věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobce pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu byla již v minulosti dočasná ochrana udělena v jiném členském státě Evropské unie. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS z 30. 5. 2017). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, vrátil-li žádost o dočasnou ochranu žalobci jako nepřijatelnou.

9. Klíčovou otázkou je, zda žalovaný použil institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně v rozporu s právem EU, či nikoli.

21. Podle § 5 odst. 1 zákona je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

22. Jakkoli v nynější věci se soud zabývá nepřijatelností žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně, na tento důvod nepřijatelnosti je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d). Ostatně i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil valnou většinu svých argumentů na to, že z práva EU nelze dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).

23. Jelikož je zjevné, že si žalovaný dosud neosvojil závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně, soud mu i v kontextu nynějšího případu připomíná již citovaný rozsudek SDEU Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 5 č. j. 31 A 16/2026 ve věci Krasiliva, na nějž Nejvyšší správní soud navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a mnoha dalších. Městský soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 30. 4. 2025, č. j. 5 A 36/2025-38, ze dne 13. 6. 2025, č. j. 11 A 55/2025-37). I když žalovaný konstantně polemizoval se závěry dubnové judikatury, během několika posledních měsíců nevznesl racionální a závažné konkurující důvody, které by ji vyvrátily (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025-34 z 17. 7. 2025, bod [17] a násl.).

24. Ty samé výtky, které žalovaný repetitivně snášel proti závěrům ustálené judikatury stran institutu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně, přitom provází i nynější případ. Přestože žalovaný shledal nynější žádost nepřijatelnou dle nového důvodu nepřijatelnosti, na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější dubnové judikatury. Ta se uplatní zejména s ohledem na konstrukci § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně, který stejně jak nepřijatelnost dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně z věcného přezkumu diskvalifikuje žádosti cizinců, již jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této samostatné původní (byť formulačně upravené) podmínce [oproti § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně] pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 zákona o dočasné ochraně, kterým Ministerstvo vnitra zpravilo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

25. První část § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně představuje pouze přeformulované a sloučené podmínky nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně. Dle soudu tedy nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, splňuje-li podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382[2]. Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si hostitelský členský stát. Nebude-li pak vůči němu uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU. Jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Jde-li o teze žalovaného, jak vykládat čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, soud odkazuje např. na již citovaný rozsudek městského soudu sp. zn. 10 A 6/2025, body [15] a [16]. Čl. 15 představuje minimální standard a čl. 26 lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele (srov. i recitál 12 směrnice o dočasné ochraně). Skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně skutečně blíže neupravuje konkrétní případy druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje, jak mylně namítá žalovaný. Jakkoli se tomu žalovaný brání, žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.

26. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému členských států (TPP) jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu (ia) nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany (tp) v jiném členském státě EU, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 6 č. j. 31 A 16/2026 právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. nepodaří-li se relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.

27. Dle soudu žalobkyni svědčí právo volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného nemohla realizovat (k tomu podrobněji viz již odkazovanou judikaturu). Na právě uvedeném nic nemění ani „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, jež nabylo účinnosti 13. 8. 2025 (k tomu podrobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, bod [11] a násl., a na něj navazující judikaturu). Podstatné je, že z aktualizačního prováděcího rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žádost mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení.

28. V důsledku novely č. 314/2025 Sb., která do zákona o dočasné ochraně vložila § 5 odst. 1 písm. f), žalovaný mohl od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, pokud cizinec je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst.

3. Podle § 3 odst. 3 zákona o dočasné ochraně zašle Ministerstvo vnitra Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

29. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR. Dle odst. 3 téhož ustanovení platí, že pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

30. Soud předesílá, že tuto druhou podmínku aktivují správní orgány, konkrétně žalovaný, a to tím, že Evropské komisi doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 7 č. j. 31 A 16/2026 31. Koncipováním nového důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) měl zákonodárce v úmyslu překonat závěry dubnové judikatury (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance P. L.). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu míjí účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku dle § 5 odst. 1 písm. f), nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina není – ve světle práva EU – sama o sobě způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.

32. Oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak již uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2025, č. j. 17 A 123/2025-26, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je politickým (nikoli právním) aktem, z něhož bez dalšího nelze dovozovat legislativní důsledky, tedy ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Soud nadto nepominul, že oznámení dle § 3 odst. 3 je oznámením o riziku vyčerpání kapacit, nikoli oznámením o překročení kapacit (srov. znění čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně). Čl. 25 odst. 3 směrnice předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí. Nepočítá-li směrnice o dočasné ochraně s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Proto nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s novým § 3 odst. 3 zákona o dočasné ochraně.

33. Nadto soud poukazuje na to, že § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně zjevně arbitrárně rozlišuje mezi těmi žadateli, kteří žádají o dočasnou ochranu poprvé, a těmi, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu. Dopady tohoto postupu pak nedůvodně tíží zejména ty žadatele, kteří k datu podání žádosti již (nadto z vlastní vůle) nedisponovali povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu.

34. Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům nemohl zákonodárcem nově vložený a žalovaným využitý důvod nepřijatelnosti žádosti zvrátit bytelné základy dubnové judikatury. Shora vyložené důvody brání tomu, aby se žalovaný zvoleným způsobem vymanil z prostředí vlády práva, které závazně vykládají soudy, a s využitím nového důvodu, jenž je však shodně jako předchozí nezpůsobilé důvody vázán na tutéž podmínku, nadále plošně odmítal žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení. V prostředí směrnice o dočasné ochraně a prováděcích rozhodnutí Rady, které velí k solidaritě členských států EU s Ukrajinou a jejími občany [mimo jiné recitál 4 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382], žalovaný svými opakovanými pokusy o nepřijetí stovek či tisíců žádostí o dočasnou ochranu vystavuje celou ČR podezření ze soustavného nerespektování práva EU. Ke shodnému závěru ostatně dospěl v nedávné době i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025-18. Z uvedeného důvodu městský soud ani nevyhověl návrhu žalovaného na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Soud se posledně zabýval otázkou rozsahu, v jakém může deklarovat zásah žalovaného za nezákonný. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.

12. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 8 č. j. 31 A 16/2026 2022, č. j. 6 As 237/2021-56) plyne, že „v řízení o zásahové žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s. správní soud neposuzuje zákonnost důvodů a úvah, které správní orgán vedly k zásahu, nýbrž zákonnost zásahu jako takového. […] Soud se musí zabývat zákonností zásahu ze všech hledisek, která jsou mezi stranami sporná, a to i když se stanou spornými teprve během řízení před soudem“ (obdobně srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2021, č. j. 5 As 462/2019- 35, č. 4257/2021 Sb. NSS, body [42] a [43], nebo ze dne 11. 11. 2025, č. j. 2 As 54/2025-50, body [25] až [28]).

35. Dle této judikatury by tak soud měl posuzovat zákonnost nepřijetí žádosti o dočasnou ochranu komplexně, nikoliv pouze konkrétní důvod tohoto nepřijetí (zásahu). Z tohoto obecného pravidla však existuje výjimka: „Jelikož soud plně posuzuje zákonnost zásahu, není obecně vzato rozhodující, o jaké právní důvody správní orgán svůj zásah opřel. Toto odůvodnění může být relevantní, vyžaduje-li právní úprava, aby důvody zásahu byly sděleny osobě, které se zásah týká“ (bod [27] citovaného rozsudku kasačního soudu sp. zn. 6 As 237/2021, srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2018, č. j. 1 As 145/2018-57).

36. Na posuzovanou věc se aplikuje právě tato výjimka, jelikož zákon o dočasné ochraně v § 5 odst. 2 stanoví, že Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti. V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu tak soud přezkoumává pouze zákonnost sděleného důvodu nepřijatelnosti této žádosti a nikoliv jiný. To odpovídá i bodu [23] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2025, č. j. 9 Azs 256/2023-31, kde kasační soud uvedl, že „i chybné uvedení důvodu vrácení žádosti bylo samo o sobě nezákonným zásahem, jelikož nemělo oporu v žalobcem v žádosti uvedených skutečnostech.“ Dospěje-li soud k závěru, že právě důvod sdělený žadateli je nezákonný, je dle soudu vhodné tento důvod konkretizovat ve výroku rozsudku, kterým deklaruje jeho nezákonnost. Soud proto deklaroval, že nezákonný je zásah žalovaného spočívající v označení žádosti žalobce za nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

37. Za této situace soud neshledal důvod předkládat Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku. Nejde o situaci, v níž by vnitrostátní soud rozhodující v poslední instanci čelil nejasnosti dosud neřešené v judikatuře. Naopak, existuje ustálená a opakovaně potvrzená rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu k otázce druhotných pohybů držitelů dočasné ochrany i k významu nového prováděcího rozhodnutí Rady. Z ní soud vychází i v nyní projednávané věci.

38. Soud proto uzavírá, že žalovaný nebyl oprávněn žádost žalobkyně vrátit jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb.. Byl naopak povinen její žádost přijmout, vést o ní odpovídající řízení a v jeho rámci ověřit všechny skutkově významné okolnosti, včetně toho, zda žalobkyni byla dočasná ochrana v Polsku skutečně udělena a zda ke dni rozhodování stále trvala. Teprve na základě takto vedeného řízení mohl učinit závěr o dalším procesním postupu. Tím, že tak neučinil a žádost žalobkyně bez věcného projednání vrátil, zasáhl nezákonně do jejích veřejných subjektivních práv.

39. Soud proto podle § 87 odst. 2 s. ř. s. vyslovil, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné byl nezákonný, a současně Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 9 č. j. 31 A 16/2026 žalovanému uložil obnovit stav před tímto zásahem, tedy žádost žalobkyně přijmout a dále o ní postupovat v souladu s právním názorem soudu.

40. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

41. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ty spočívají v nákladech právního zastoupení za dva úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby, každý ve výši 4 620 Kč, dále v paušální náhradě hotových výdajů za dva úkony po 450 Kč. Celkem tak činí 10 140 Kč. Protože zástupkyně žalobkyně je plátkyní DPH, zvyšuje se tato částka o 21 %, tedy o 2 129,40 Kč. Celková náhrada nákladů řízení proto činí 12 269,40 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha, 24. červen 2026 Mgr. Jana Jurečková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.