31 A 17/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci žalobkyně nezl. V. S., stát. přísl. Ukrajina, bytem X, proti žalovanému Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní schránka 21, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 6. 5. 2026 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-03923883/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyni o dočasnou ochranu ze dne 6. 5. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-03923883/DO-2026.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně podává žalobu podle § 82 s. ř. s. proti nezákonnému zásahu žalovaného, který spatřuje ve vrácení jeho žádosti o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelné. K tomuto postupu došlo dne 6. 5. 2026, kdy žalovaný žádost žalobkyně nepřijal s odkazem na § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny (dále jen „zákon č. 65/2022“ nebo „lex Ukrajina“, s tím, že žalobkyni již byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě Evropské unie (Belgie) a že žalobkyně podala žádost po oznámení Ministerstva vnitra Evropské komisi podle § 3 odst. 3 uvedeného zákona.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobkyně se žalobou domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat ve vrácení její žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné. Uvedl, že se dne 6. 5. 2026 dostavila do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Praze, kde požádala o dočasnou ochranu. Žalovaný jí formulář žádosti, vedený pod sp. zn. OAM-0392383/DO- 2026 vrátil s tím, že žádost je nepřijatelná. Jako důvod nepřijatelnosti vyznačil, že žalobkyně je nebo byla držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo schengenského prostoru a že bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb.

3. Žalobkyně dále tvrdí, že je občankou Ukrajiny, kterou opustila po vypuknutí válečného konfliktu, a následně vycestovala do Belgie. V Belgii jí byla skutečně udělena dočasná ochrana (vízum), která však podle jejího vědomí pozbyla platnosti. Současně uvádí, že nedisponuje žádným jiným pobytovým oprávněním v jiném členském státě Evropské unie. Pokud by belgická dočasná ochrana byla dosud platná, považuje i tak postup žalovaného za nezákonný zásah, proti němuž se brání podanou žalobou.

4. V žalobě odkazuje na dosavadní judikaturu správních soudů, z níž podle jejího názoru plyne, že žalovaný nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze z toho důvodu, že občan Ukrajiny má nebo v minulosti měl dočasnou ochranu v jiném členském státě. S odkazem na čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně namítá, že unijní právo druhotné pohyby držitelů dočasné ochrany nezakazuje, nýbrž pouze vylučuje současné čerpání práv spojených s dočasnou ochranou ve více státech zároveň.

5. Žalobkyně má dále za to, že na tomto závěru nic nemění ani přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025. Podle jejího názoru toto rozhodnutí pouze předpokládá, že členské státy mohou uvádět své kapacity pro přijetí osob oprávněných k dočasné ochraně, a sleduje zajištění solidarity mezi členskými státy a kompenzaci nerovnoměrného zatížení při přijímání vysídlených osob.

6. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí.

7. Uvedl, že žádost žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 6. 5. 2026 vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., neboť z údajů vedených v platformě pro výměnu informací mezi členskými státy vyplývá, že žalobkyně byla držitelkou dočasné ochrany v Belgii. Tuto skutečnost podle žalovaného ostatně potvrdila i sama žalobkyně v žádosti. Podle žalovaného tak byly splněny zákonné podmínky nepřijatelnosti, přičemž rozhodné je již to, že žalobkyně v jiném členském státě dočasnou ochranu získala; není podstatné, zda jí tato ochrana dosud trvá. Současně bylo po oznámení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. možno § 5 odst. 1 písm. f) aplikovat.

8. Žalovaný dále namítá, že postupoval plně v souladu s vnitrostátním právem a že z textu § 5 odst. 1 písm. f) jednoznačně plyne povinnost považovat žádost za nepřijatelnou, jestliže žadatel je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě. Dodává, že v posuzované věci nepřicházelo v úvahu ani udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny či z důvodů zvláštního zřetele hodných.

9. Pokud jde o namítaný rozpor s právem Evropské unie, žalovaný uvádí, že tato otázka podle něj není jednoznačně vyřešena. Má za to, že Soudní dvůr Evropské unie dosud výslovně nekonstatoval nesoulad § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. s unijním právem a že ani rozsudek ve věci Krasiliva tuto otázku výslovně neřeší. Naopak z bodu 30 tohoto rozsudku žalovaný dovozuje, že členské státy mohou zkoumat, zda žadatel již nezískal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě.

10. Žalovaný dále argumentuje tím, že ze směrnice 2001/55/ES nevyplývá právo osoby, která již získala povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jednom členském státě, získat stejné pobytové oprávnění v jiném členském státě podle vlastní volby. Takové případy podle něj směrnice výslovně upravuje pouze v souvislosti se sloučením rodiny nebo přemístěním podle příslušných ustanovení směrnice. Nesouhlasí proto se závěrem, že by neaplikace čl. 11 směrnice zakládala právo na tzv. sekundární pohyb a na získání nového pobytového oprávnění v jiném členském státě.

11. V této souvislosti žalovaný poukazuje též na nové recitály prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že osoba může v daném okamžiku požívat práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě a že nic nenasvědčuje tomu, že by jiný členský stát měl povinnost vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která již takové povolení obdržela jinde. Oznámení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. a následná právní úprava podle žalovaného odpovídají tomuto výkladu.

12. Žalovaný současně navrhuje, aby soud zvážil položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ohledně souladu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. s čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES. Pro případ, že tak soud neučiní, setrvává na stanovisku, že napadený postup byl zákonný, a proto nemohlo dojít k nezákonnému zásahu do práv žalobkyně.

III. Posouzení žaloby

13. Žaloba je včasná a přípustná. Vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany pro její nepřijatelnost nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., nýbrž faktický úkon správního orgánu, proti němuž je namístě ochrana žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře správních soudů i Nejvyššího správního soudu, přijaté po rozsudku Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025 ve věci Krasiliva (C-753/23).

14. Soud rozhodl bez nařízení jednání postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci s rozhodnutím bez jednání souhlasili a skutkový stav mezi nimi nebyl sporný. Posouzení věci závisí výlučně na vyřešení právní otázky, zda žalovaný mohl žádost žalobkyně o udělení dočasné ochrany odmítnout jako nepřijatelnou s odkazem na § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. (lex Ukrajina).

15. Podle § 82 s. ř. s. se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu, který není rozhodnutím a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, žalobou domáhat ochrany proti němu nebo určení, že zásah byl nezákonný.

16. Podle § 87 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje-li soud pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu. Podle § 87 odst. 2 s. ř. s. soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný; trvá-li zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže obnovit stav před zásahem.

17. Podle § 2 lex Ukrajina se dočasnou ochranou rozumí oprávnění k pobytu na území České republiky podle zákona o dočasné ochraně cizinců za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území České republiky v návaznosti na rozhodnutí Rady Evropské unie.

18. Podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

19. Podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst.

3. Podle § 5 odst. 2 lex Ukrajina ministerstvo nebo policie nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; Skutková východiska 20. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně je státní občankou Ukrajiny a že v minulosti získala dočasnou ochranu v Belgii. Žalobkyně tvrdí, že tato ochrana pozbyla platnosti; žalovaný naopak považoval za rozhodné již to, že ji žalobkyně v Belgii získala, bez ohledu na její další trvání. Rovněž není sporu o tom, že ke dni podání žádosti již Ministerstvo vnitra učinilo oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina.

21. Jádrem sporu tak není skutková otázka, zda žalobkyně někdy byla držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě, nýbrž otázka právní: zda žalovaný mohl žádost žalobkyně bez dalšího vrátit jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, anebo zda je toto ustanovení v rozsahu takového následku v rozporu s unijním právem, a tudíž neaplikovatelné. K souladu § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina s právem Evropské unie 22. Soud dospěl k závěru, že žalovaný nemohl v posuzované věci § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina použít. Uvedené ustanovení totiž v rozsahu, v němž umožňuje bez věcného posouzení vrátit žádost o dočasnou ochranu pouze proto, že žadatel je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě a Česká republika učinila oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina, odporuje unijnímu právu a ustálené judikatuře správních soudů.

23. K otázce aplikace § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina již existuje ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu i zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2026, č. j. 8 Azs 181/2025-26, výslovně uvedl, že „právě odmítání žádostí o dočasnou ochranu postupem dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina a nyní podle jeho písm. f), které z nich vychází, bez věcného posouzení je klíčovým důvodem kritiky ze strany NSS v jeho již ustálené judikatuře“ (bod 30). Tamtéž zdůraznil, že námitka absence práva na sekundární pohyb pomíjí jeho předchozí judikaturu, která existenci druhotné volby hostitelského státu již podrobně popsala (bod 26).

24. V rozsudku ze dne 26. 3. 2026, č. j. 9 Azs 179/2025-18, Nejvyšší správní soud aproboval závěr, že důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina „představuje pouze sloučení a reformulaci důvodů dle písm. c) a d) téhož ustanovení“ (bod 5), a znovu zdůraznil, že odmítání žádostí bez věcného posouzení je v rozporu s ustálenou judikaturou (bod 24).

25. Stejný závěr Nejvyšší správní soud zopakoval v rozsudku ze dne 16. 4. 2026, č. j. 21 Azs 259/2025-27, v němž uvedl, že se totožnými otázkami se již podrobně zabýval ve věci 8 Azs 181/2025 a že závěry tam učiněné se „plně uplatní i v této věci“ (bod 12-13). Současně připomněl, že námitka žalovaného o absenci práva na sekundární pohyb pomíjí předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu (bod 19).

26. Také zdejší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2026, č. j. 42 A 8/2026-22, uzavřel, že „§ 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU, shodně jako je tomu v případě písm. c) a d) téhož ustanovení“ (bod 19), a dále, že „žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil“ (bod 22).

27. V rozsudku ze dne 30. 4. 2026, č. j. 48 A 9/2026-25, zdejší soud dále vyslovil, že nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina „není - ve světle práva EU -způsobilá založit nepřijatelnost žádosti“ (bod 15), že jde o politický, nikoli právní akt, z něhož bez dalšího nelze dovozovat ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb (odst. 16), a že tento důvod nepřijatelnosti „není způsobilý odůvodnit plošné odmítání žádostí pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení“ (bod 17).

28. Soud na uvedené judikatorní závěry v plném rozsahu navazuje. Nemá přitom důvod se od nich odchylovat, neboť žalovaný ani ve svém vyjádření nepředložil takové argumenty, které by odůvodňovaly změnu dosavadního právního názoru. K jednotlivým námitkám žalovaného a) K argumentu, že žalovaný pouze aplikoval jednoznačné znění zákona 29. Žalovaný správně poukazuje na to, že jazykové znění § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina dopadá na cizince, který „je nebo byl“ držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě. Z toho však neplyne, že by správní orgán mohl toto ustanovení aplikovat bez ohledu na jeho soulad s unijním právem.

30. Vnitrostátní soud je povinen zajistit plný účinek unijního práva a v případě rozporu nepoužít v konkrétní věci takové ustanovení vnitrostátního práva, které s ním není slučitelné. Právě k takové situaci zde došlo. Podstata problému nespočívá v samotné evidenci dřívější dočasné ochrany v jiném členském státě, nýbrž v tom, že žalovaný na základě této skutečnosti a po učinění oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina bez dalšího odmítl žádost žalobkyně projednat. Takový následek však podle ustálené judikatury správních soudů unijní právo nepřipouští. b) K tvrzení, že z práva EU nevyplývá právo na sekundární pohyb 31. Ani tato námitka není důvodná. Nejvyšší správní soud v citované judikatuře opakovaně vysvětlil, že unijní úprava dočasné ochrany nevylučuje druhotnou volbu hostitelského státu. Unijní právo neumožňuje současné čerpání práv spojených s dočasnou ochranou ve více členských státech najednou; z toho však neplyne oprávnění členského státu automaticky a bez věcného posouzení vrátit žádost žadatele, který v minulosti obdržel pobytové oprávnění v jiném členském státě.

32. Jinak řečeno, otázka, zda osoba může souběžně požívat výhod spojených s dočasnou ochranou ve více členských státech, není totožná s otázkou, zda jí může být bez dalšího odepřen přístup k řízení o žádosti v jiném členském státě. Právě tuto nepřípustnou záměnu žalovaný činí. c) K významu oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina 33. Ani oznámení Ministerstva vnitra Evropské komisi podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina nemůže na uvedeném závěru nic změnit. Toto oznámení je podnětem k řešení otázky rozložení zátěže mezi členskými státy. Samo o sobě však nemůže založit novou, unijním právem nepředpokládanou procesní překážku přístupu žadatele k posouzení jeho žádosti.

34. Soud se ztotožňuje s již citovaným závěrem zdejšího soudu v rozsudku ze dne 30. 4. 2026, č. j. 48 A 9/2026-25, podle něhož oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina není způsobilé založit nepřijatelnost žádosti. Jde o politický nástroj komunikace mezi členským státem a orgány Unie, nikoliv o právní titul k plošnému odmítání žádostí osob, které spadají do osobní působnosti dočasné ochrany. d) K odkazům žalovaného na rozsudek Soudního dvora ve věci Krasiliva a na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 35. Žalovaný opírá svou argumentaci zejména o bod 30 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Krasiliva a o nové recitály prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460. Ani tento odkaz však nemůže obstát.

36. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, na niž soud výše odkázal, se s touto argumentací již výslovně vypořádala a nepřisvědčila jí. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27.02.2026, č. j. 8 Azs 181/2025 výslovně uvedl, že ani argumentace body 4 a 6 preambule prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2025 neobstojí a že jejich cílem je pouze potvrdit nemožnost získat práva spojená s dočasnou ochranou v několika státech současně, nikoliv založit oprávnění členského státu vracet žádosti bez věcného posouzení (bod 27).

37. Totéž plyne i z rozsudků téhož soudu sp. zn. 21 Azs 259/2025 a 9 Azs 179/2025. Ani z těchto rozhodnutí, ani z recitálů prováděcího rozhodnutí Rady nelze dovodit, že by byl členský stát oprávněn vytvořit nepřekročitelnou procesní bariéru bránící tomu, aby žádost byla vůbec věcně projednána.

38. Soud proto nesdílí názor žalovaného, že by novější unijní akty „zpochybnily“ dosavadní judikaturu správních soudů. Naopak, správní soudy se s těmito argumenty již seznámily a výslovně uzavřely, že závěry dřívější judikatury zůstávají použitelné i po vložení § 5 odst. 1 písm. f) do lex Ukrajina. K návrhu na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie 39. Soud neshledal důvod k položení předběžné otázky podle čl. 267 SFEU.

40. Předně platí, že Městský soud v Praze není soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem podle vnitrostátního práva, a nemá proto povinnost obracet se na Soudní dvůr Evropské unie v každé situaci, kdy účastník tvrdí existenci výkladové pochybnosti.

41. Současně zdejší soud nepovažuje položenou otázku za nezbytnou pro rozhodnutí věci. Rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je k dané problematice ustálená, opakovaná a vnitřně konzistentní; zdejší soud v ní nenachází rozpor ani takovou míru nejistoty, která by bránila rozhodnutí ve věci. Nejvyšší správní soud navíc již výslovně uzavřel, že v této otázce neshledává důvod k pokládání předběžné otázky. Ani v nynější věci soud neshledal žádný nový relevantní prvek, který by odůvodňoval odlišný postup. Aplikace na projednávanou věc 42. V posuzované věci žalovaný vrátil žádost žalobkyně jako nepřijatelnou toliko proto, že žalobkyně byla držitelkou dočasné ochrany v Belgii a že Česká republika učinila oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina. Tím žalovaný žádost žalobkyně vůbec věcně neposoudil a bez dalšího jí uzavřel přístup k řízení, v němž měla být její žádost projednána.

43. Takový postup je podle výše uvedeného v rozporu s unijním právem i s ustálenou judikaturou správních soudů. Byť žalovaný formálně vycházel z platného znění § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, použil ustanovení, které v tomto rozsahu nemělo být pro rozpor s unijním právem aplikováno.

44. Soud proto uzavírá, že vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné představovalo nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.

45. Žalobkyně se domáhala určení nezákonnosti zásahu. Tato forma ochrany odpovídá povaze věci i procesní situaci žalobkyně. Soud proto podle § 87 odst. 2 s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné byl nezákonný.

46. Trvají-li současně důsledky tohoto zásahu, je namístě žalovanému též zakázat pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázat mu, aby obnovil stav před zásahem, je-li to možné. Tomu odpovídá výrok rozsudku.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

47. Postup žalovaného, jímž byla žádost žalobce odmítnuta jako nepřijatelná, je proto nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s.

48. Soud žalobě vyhověl, nezákonný zásah zakázal a žalovanému uložil povinnost obnovit stav před zásahem, tj. přijmout žádost žalobkyně o udělení dočasné ochrany k věcnému posouzení a postupovat v souladu s unijním právem a závaznou judikaturou správních soudů.

49. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. ve věci úspěšné žalobkyni náklady řízení nevznikly (řízení je osvobozeno od povinnosti platit soudní poplatek), městský soud proto rozhodl tak, že se náhrada nákladů řízení nepřiznává žádnému z účastníků.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 15. červenec 2026 Mgr. Jana Jurečková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.