31 A 19/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci žalobkyně S. T., nar. X, st. příslušnost VNM bytem: X, zastoupené Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalované Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 4. 2026, č.j. MV-35179-6/SO-2026, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobkyně podala žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem jiné/ostatní.

2. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 7. 1. 2026 tuto žádost podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb. zamítlo, neboť dospělo k závěru, že žalobkyně na území neplnila účel, pro který jí bylo povolení k dlouhodobému pobytu uděleno.

3. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodla Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (žalovaná) jako věcně příslušný odvolací správní orgán podle § 170a zákona č. 326/1999 Sb. Komise rozhodnutím vydaným podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.

4. Podstatou správní věci tedy bylo posouzení, zda žalobkyně v době dosavadního pobytu skutečně plnila účel pobytu „jiné/ostatní“, pro který jí bylo pobytové oprávnění uděleno, a zda byly splněny zákonné podmínky pro prodloužení jeho platnosti.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

5. Žalobkyně brojí proti napadenému rozhodnutí s tvrzením, že žalovaná nesprávně aplikovala relevantní ustanovení zákona o pobytu cizinců, pochybila při výkladu právních norem a zatížila své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností.

6. Předně namítá, že správní orgány neměly dostatečně zjištěný skutkový stav pro závěr, že neplnila účel pobytu, a proto nemohly její žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu zamítnout. Tvrdí, že v obdobných věcech je nezbytné provést výslech žadatele, aby se mohl vyjádřit k případným nesrovnalostem. Uvádí, že plnila své studijní povinnosti na různých školách, zejména na Univerzitě J. E. Purkyně, ČVUT, částečně též na další škole a aktuálně na KOVERu. Ke studiu na PU uvádí, že školu navštěvovala, avšak posléze zjistila, že jí forma výuky nevyhovuje, a proto studium ukončila ke dni 21. 8. 2024. Podle jejího názoru správní orgány nesprávně hodnotily otázku docházky, která je podle ní obtížně objektivně zjistitelná, neboť ne každý vyučující ji eviduje. Tvrdí proto, že nebylo postaveno najisto, že účel pobytu skutečně neplnila v takové míře, aby to odůvodňovalo zamítnutí její žádosti. V této souvislosti vytýká správním orgánům, že neprovedly její výslech ani výslech dalších studentů, kteří mohli potvrdit její účast na výuce.

7. Současně žalobkyně namítá, že správní orgány nesprávně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. Má za to, že tato otázka nebyla posouzena v souladu s čl. 8 Úmluvy a s relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, na níž v žalobě podrobně odkazovala. Zdůrazňuje, že posouzení nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života představuje aplikaci neurčitého právního pojmu, nikoliv výkon správního uvážení, a správní orgány proto měly pečlivě zjistit a vyhodnotit všechna relevantní hlediska.

8. Podle žalobkyně správní orgány opomněly zohlednit její osobní a rodinné poměry. Uvádí, že na území České republiky žije od roku 2021, tedy přibližně pět let, po tuto dobu se zde vzdělává a připravuje na budoucí povolání. Dále tvrdí, že na území pobývá společně se svou matkou a bratrem, kteří zde mají legální pobyt. Zamítnutí její žádosti proto podle ní představuje nepřiměřený zásah nejen do jejího života, ale i do života ostatních členů rodiny. Žalobkyně rovněž poukazuje na své finanční investice spojené s pobytem a studiem v České republice a namítá, že správní orgány dostatečně nezjistily a nezhodnotily všechna hlediska významná pro posouzení přiměřenosti zásahu.

9. Žalovaná uvedla, že žalobkyně v žalobě v podstatě opakuje stejné námitky, které již uplatnila v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, případně v jeho doplnění, a jimiž se žalovaná již v napadeném rozhodnutí podrobně zabývala.

10. K námitce nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně žalovaná uvedla, že žalobkyně sice poukazuje na to, že na území České republiky žije její matka a bratr, avšak podle názoru žalované nejsou důsledky napadeného rozhodnutí nepřiměřené vzhledem k důvodu, pro který byla žádost zamítnuta. Podle žalované v daném případě převažuje zájem státu na dodržování právních předpisů. Současně uvedla, že přiměřenost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu odpovídá okolnostem projednávané věci i obdobným skutkově srovnatelným případům.

11. Žalovaná dále setrvala na stanovisku, že napadené rozhodnutí je zákonné, věcně správné a přezkoumatelné. Žalobní námitky označila za nedůvodné a v podrobnostech odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na obsah správního spisu. Podle žalované žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by byla způsobilá zpochybnit správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby.

III. Posouzení žaloby

12. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (nevyjádřili nesouhlas) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela ze správního spisu a z údajů vedených v cizineckém informačním systému. Uvedla, že žalobkyně pobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní, které jí bylo vydáno s platností od 7. 3. 2024 do 31. 8. 2024. Dne 2. 9. 2024 podala žádost o prodloužení doby platnosti tohoto pobytového oprávnění.

14. Jako doklad prokazující účel dalšího pobytu žalobkyně předložila potvrzení o absolvování ročního kurzu českého jazyka s denní formou výuky u instituce Kover assistance s. r. o., a to v rozsahu 20 hodin týdně v období od 1. 9. 2024 do 31. 8. 2025.

15. Žalovaná dále rekapitulovala dosavadní pobytovou historii žalobkyně. Ta přicestovala na území na základě dlouhodobého víza za účelem studia, v jehož rámci měla absolvovat přípravný jazykový kurz češtiny na UJEP. Následně jí bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia v souvislosti s odbornou přípravou ke studiu na ČVUT. Později podala žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní – studijní aktivity, které nejsou studiem podle § 64 zákona o pobytu cizinců, a pobyt jí byl povolen za účelem účasti v akreditovaném programu celoživotního vzdělávání v prezenční formě na Panevropské univerzitě v období od 1. 9. 2023 do 31. 8. 2024.

16. Právě s ohledem na to, že šlo již o čtvrtou instituci, na níž měla žalobkyně studovat či absolvovat kurz, považoval správní orgán prvního stupně za nutné ověřit, zda žalobkyně dosavadní účel pobytu skutečně plnila.

17. Ze zjištěných podkladů vyplynulo, že KOVER potvrdil řádnou účast žalobkyně na výuce a plnění studijních povinností. ČVUT sdělilo, že žalobkyně v průběhu studia obdržela varování a podmínečné vyloučení pro nedostatečnou docházku, avšak v dalších obdobích docházku plnila a zkoušku složila. UJEP uvedla, že žalobkyně kurz navštěvovala, avšak ke zkoušce se nepřihlásila. Zásadní význam však měla informace od Panevropské univerzity, podle níž žalobkyně v období od 16. 10. 2023 do 21. 8. 2024 na výuku nedocházela a nezískala ani jeden kredit.

18. Správní orgán prvního stupně proto žalobkyni vyzval, aby se seznámila s podklady pro vydání rozhodnutí a aby prokázala, že případné neplnění účelu pobytu bylo pouze přechodné a mělo závažné důvody. Žalobkyně se s podklady seznámila a následně uvedla, že informace od Panevropské univerzity obsahují závažnou chybu. Tvrdila, že školu navštěvovala pravidelně, a na podporu svého tvrzení předložila e-mailovou komunikaci a později i prohlášení dvou spolužáků, kteří měli potvrdit její účast na výuce. Současně žádala o prodloužení lhůty ke shromáždění dalších důkazů.

19. Správní orgán prvního stupně žádosti o další prodlužování lhůty nevyhověl a původně rozhodl o zamítnutí žádosti žalobkyně. Toto rozhodnutí však žalovaná v předchozím odvolacím řízení zrušila a věc vrátila k novému projednání, neboť měla za to, že tvrzení žalobkyně o nesprávnosti údajů poskytnutých Panevropskou univerzitou nebylo dostatečně ověřeno.

20. Po vrácení věci si správní orgán prvního stupně od Panevropské univerzity vyžádal doplňující informace. Univerzita následně sdělila, že žalobkyně byla ke studiu zapsána od 16. 10. 2023, studium ukončila na vlastní žádost dne 21. 8. 2024, neabsolvovala žádné zkoušky a získala 0 kreditů. Současně poskytla přehled docházky a průběhu studia, z něhož podle správního orgánu vyplynulo, že žalobkyně v letním semestru na výuku nedocházela a v zimním semestru docházela jen nepravidelně. Univerzita rovněž potvrdila, že osoby označené žalobkyní jako spolužáci byly skutečně jejími spolužáky.

21. Poté byla žalobkyně znovu vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, jakož i prokázat, že účel pobytu neplnila jen přechodně a ze závažných důvodů. Žalobkyně se s podklady seznámila, avšak ve lhůtě, kterou si sama zvolila, ani do vydání rozhodnutí již žádné další vyjádření nepředložila.

22. Za tohoto stavu správní orgán prvního stupně opětovně dospěl k závěru, že žalobkyně neplnila účel, pro který jí bylo povolení k dlouhodobému pobytu uděleno, a její žádost o prodloužení pobytu zamítl. Současně se zabýval přiměřeností dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života a uzavřel, že zamítnutí žádosti nepředstavuje nepřiměřený zásah.

23. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyně podala proti novému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně blanketní odvolání, které bylo následně doplněno. V odvolání namítala především nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť správní orgán prvního stupně podle ní neprovedl její výslech ani výslech jejích spolužáků, kteří mohli potvrdit, že na Panevropskou univerzitu docházela. Současně namítala, že sdělení univerzity ohledně její docházky je rozporné a že rozhodnutí je nepřiměřené z hlediska dopadů do jejího soukromého a rodinného života, zejména s ohledem na pobyt její matky a bratra na území České republiky.

24. Žalovaná vyšla z § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle něhož se na prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu obdobně použije mimo jiné § 35 odst. 3 tohoto zákona. Podle něj nelze dobu pobytu prodloužit, jestliže ministerstvo shledá důvod pro zrušení platnosti víza podle § 37. Tímto důvodem je mimo jiné situace, kdy cizinec v době platnosti oprávnění neplnil účel, pro který mu bylo pobytové oprávnění uděleno, ledaže prokáže, že účel neplnil pouze přechodně a ze závažných důvodů.

25. Žalovaná zdůraznila, že právní úprava pobytu cizinců stojí na principu, že pobyt na území musí být odůvodněn skutečným naplňováním deklarovaného účelu a nestačí pouhé formální postavení studenta nebo účastníka vzdělávací aktivity. Vždy je třeba zkoumat, zda cizinec v době předcházející podání žádosti o prodloužení pobytu účel pobytu fakticky a soustavně plnil.

26. Ve vztahu ke skutkovému stavu žalovaná uzavřela, že ze spisu bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně v období od 7. 3. 2024 do 31. 8. 2024 účel pobytu neplnila. Vyšla přitom zejména z doplněného sdělení Panevropské univerzity a z přehledu docházky a průběhu studia, z nichž plyne, že žalobkyně v letním semestru na výuku nedocházela, v zimním semestru docházela nepravidelně, neabsolvovala žádné zkoušky a získala 0 kreditů. Podle žalované tak nešlo o přechodné či marginální neplnění účelu, nýbrž o jeho dlouhodobé a podstatné nenaplňování.

27. Současně uvedla, že žalobkyně neprokázala, že by k neplnění účelu došlo ze závažných důvodů. Ačkoli byla výslovně vyzvána, aby takové důvody tvrdila a doložila, po seznámení s podklady již žádné další relevantní vyjádření nepředložila. Za podstatné žalovaná považovala i to, že tvrzení o nespokojenosti s výukou a o přechodu na jinou instituci žalobkyně uvedla až v odvolání, přičemž taková okolnost sama o sobě nepředstavuje závažný důvod ve smyslu zákona.

28. K námitce, že správní orgán měl provést výslech žalobkyně nebo jejích spolužáků, žalovaná uvedla, že po doplnění dokazování byl skutkový stav již dostatečně objasněn a žádné další rozhodné skutečnosti, které by bylo třeba výslechem ověřovat, žalobkyně netvrdila. Vzhledem k tomu, že byla s podklady řádně seznámena, a přesto zůstala pasivní, nepovažovala žalovaná neprovedení těchto výslechů za vadu řízení. Nadto dodala, že ani případné potvrzení docházky ze strany spolužáků by nemohlo zpochybnit podstatné zjištění, že žalobkyně neplnila studijní povinnosti v podobě skládání zkoušek a získávání kreditů.

29. Pro posouzení věci není rozhodné, že žalobkyně byla mezitím přijata k dalšímu vzdělávání na jiné instituci. Rozhodující je, zda plnila účel pobytu v době platnosti předchozího pobytového oprávnění, nikoli zda jej případně plní až později.

30. Nad rámec nutného odůvodnění žalovaná poznamenala, že dosavadní pobytová historie žalobkyně podle jejího názoru vykazuje znaky bezcílného využívání pobytového režimu za účelem setrvání na území, neboť žalobkyně postupně přecházela mezi různými studijními a vzdělávacími institucemi, aniž by bylo zřejmé sledování konkrétního vzdělávacího cíle.

31. K přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života uvedla, že se ztotožňuje se závěry správního orgánu prvního stupně. Žalobkyně podle ní neuvedla ani neprokázala žádné zvláštní okolnosti, například zdravotní překážky či jiné mimořádné důvody, které by bránily jejímu vycestování. Pokud jde o rodinné vazby na matku a bratra pobývající v České republice, žalobkyně pouze obecně tvrdila, že rozhodnutí bude mít na jejich život fatální dopad, avšak nijak nekonkretizovala, v čem má tento zásah spočívat nebo zda existuje vzájemná závislost. S ohledem na věk žalobkyně, absenci tvrzených zdravotních omezení a možnost udržovat rodinné vazby i na dálku nebo prostřednictvím návštěv. Rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života.

32. Na základě toho žalovaná uzavřela, že správní orgán prvního stupně zjistil skutkový stav v souladu s § 3 správního řádu, opatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí a správně dospěl k závěru, že žalobkyně v době platnosti předchozího povolení k dlouhodobému pobytu neplnila účel, pro který jí bylo toto oprávnění uděleno. Proto odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

33. Úvodem soud považuje za potřebné uvést, že žaloba je formulována značně obecně a z podstatné části stojí na odkazech na judikaturu správních soudů, aniž by byla vždy dostatečně konkrétně propojena s individuálními skutkovými okolnostmi nyní projednávané věci. Samotné odkazy na judikaturu bez odpovídající konkretizace nezakládají samostatné žalobní body; soud není povinen ani oprávněn sám za žalobkyni vyhledávat možné nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Přesto soud z obsahu žaloby seznal dva dostatečně určité žalobní okruhy, a to námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve vztahu k otázce plnění účelu pobytu a námitku nedostatečného posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. V tomto rozsahu proto soud napadené rozhodnutí přezkoumal. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu 34. Tato námitka důvodná není.

35. Ze správního spisu plyne, že správní orgán prvního stupně nevyšel toliko z jediného stručného sdělení Panevropské univerzity, nýbrž po zrušení svého prvního rozhodnutí v odvolacím řízení dokazování doplnil právě v tom směru, který žalovaná považovala za nezbytný. Opětovně si od Panevropské univerzity vyžádal údaje o průběhu studia žalobkyně, o její docházce, o absolvování zkoušek i o tom, zda osoby, které měly potvrdit její účast na výuce, byly skutečně studenty této školy. Následně obdržel konkrétní podklady, zejména přehled docházky a přehled průběhu studia, z nichž vyplynulo, že žalobkyně v letním semestru na výuku nedocházela, v zimním semestru docházela nepravidelně, nevykonala žádnou zkoušku a získala 0 kreditů.

36. Za tohoto stavu soud nesdílí názor žalobkyně, že správní orgán byl povinen provést ještě její výslech nebo výslech jejích spolužáků. Správní orgán není povinen provést každý účastníkem navržený důkaz, nýbrž pouze takové důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V nyní posuzované věci měl správní orgán k dispozici přímé podklady od vzdělávací instituce, která vedla evidenci průběhu studia žalobkyně. Z nich bylo možné učinit dostatečně spolehlivý závěr o tom, že žalobkyně účel pobytu v rozhodném období fakticky nenaplňovala.

37. Ani tvrzení žalobkyně, že se na zkoušky zapsala, nemůže samo o sobě uvedený závěr zvrátit. Pro posouzení plnění účelu pobytu není rozhodující pouhá formální existence studentského statusu nebo registrace na termíny zkoušek, nýbrž skutečné plnění studijních povinností. To se v případě žalobkyně neprojevilo ani v docházce, ani v absolvování zkoušek, ani v získání kreditů.

38. Žalobkyně současně neprokázala, že by neplnění účelu bylo pouze přechodné a že k němu došlo ze závažných důvodů. Byla k tomu správním orgánem výslovně vyzvána, avšak žádné takové relevantní skutečnosti ve správním řízení neuvedla a nedoložila. Tvrzení, že jí výuka na Panevropské univerzitě nevyhovovala a že proto přešla na jinou instituci, samo o sobě závažný důvod ve smyslu § 37 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců nepředstavuje.

39. Soud proto uzavírá, že skutkový stav byl ve vztahu k otázce plnění účelu pobytu zjištěn dostatečně a bez důvodných pochybností a že správní orgány nepochybily, pokud dovodily, že žalobkyně v rozhodném období účel pobytu neplnila. K námitce nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí 40. Důvodná není ani tato námitka.

41. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná se otázkou přiměřenosti zabývala. Nevycházela přitom pouze z obecných úvah, ale zohlednila konkrétně tvrzené rodinné vazby žalobkyně na matku a bratra pobývající na území České republiky. Současně však poukázala na to, že žalobkyně tato tvrzení nijak blíže nerozvedla, neozřejmila jejich intenzitu, netvrdila žádnou vzájemnou závislost, netvrdila zdravotní či jiné mimořádné okolnosti a neprokázala ani jiné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit zvláštní intenzitu zásahu do jejího soukromého či rodinného života.

42. Soud v tomto směru přisvědčuje žalované. Samotná skutečnost, že na území pobývají blízcí rodinní příslušníci žalobkyně, ještě bez dalšího neznamená, že neprodloužení pobytového oprávnění představuje nepřiměřený zásah. Žalobkyně je dospělou osobou, netvrdila žádnou závislost na péči rodiny ani jiné mimořádné okolnosti. Žalovaná proto nepochybila, pokud uzavřela, že v poměrech této věci převažuje veřejný zájem na tom, aby pobytové oprávnění bylo vázáno na skutečné plnění deklarovaného účelu.

43. Ani odkaz žalobkyně na judikaturu Nejvyššího správního soudu nemůže na tomto závěru nic změnit. Obecné právní závěry vyslovené v citovaných rozhodnutích jsou sice použitelné i v nyní projednávané věci, avšak samy o sobě neprokazují, že správní orgány pochybily právě v individuálních poměrech žalobkyně. V nynějším případě soud neshledal, že by žalovaná rezignovala na individuální posouzení; spíše vycházela z omezeného skutkového materiálu, který jí žalobkyně sama poskytla.

44. Soud uzavírá, že žalobní námitky, v rozsahu, v jakém byly dostatečně konkrétně uplatněny, nejsou důvodné. Správní orgány zjistily skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, opatřily si dostatečné podklady pro závěr o neplnění účelu pobytu a nepochybily ani při posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Napadené rozhodnutí je současně přezkoumatelné, neboť z něj jasně plyne, z jakých skutkových a právních důvodů žalovaná odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

45. Soud ze všech shora uvedených důvodů neshledal žalobu důvodnou. Žalovaná nepochybila, pokud potvrdila závěr správního orgánu prvního stupně, že žalobkyně v době platnosti předchozího povolení k dlouhodobému pobytu neplnila účel, pro který jí bylo toto pobytové oprávnění uděleno, a současně neprokázala, že by k neplnění účelu došlo pouze přechodně a ze závažných důvodů. Správní orgány si opatřily dostatečné podklady pro rozhodnutí, jejich skutkové i právní závěry mají oporu ve spise a napadené rozhodnutí je přezkoumatelné.

46. Soud neshledal důvodnou ani námitku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokázala takové konkrétní okolnosti, které by ve vztahu k jejím osobním a rodinným poměrům odůvodňovaly závěr, že neprodloužení pobytového oprávnění představuje nepřiměřený zásah do práv chráněných čl. 8 Úmluvy.

47. Proto soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

48. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované pak žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 15. červenec 2026 Mgr. Jana Jurečková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.