31 Az 4/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci žalobce N. F., nar. X st. přísl. Ruská federace, zastoupeného JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, P.O.Box 21/OAM, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2026, č. j. OAM-978/ZA11-P04- 2025, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. února 2026, č. j. OAM-987/ZA-ZA11-P04-2025, bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že se jeho žádost podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu zamítá.

2. Žalobce je státním příslušníkem Ruské federace. Dne 2. září 2025 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. V jejím rámci uvedl, že je ateistou, není členem žádného hnutí ani politické strany a není politicky aktivní. Na území České republiky pobývá od svých 17 let.

3. Jako důvod žádosti uvedl svůj nesouhlas s politikou domovského státu a obavu, že by po návratu do Ruské federace mohl být povolán k výkonu vojenské služby, konkrétně k účasti na bojích na území Ukrajiny. Dále vyjádřil obavy, že by při návratu do vlasti mohl být vystaven kontrole (lustraci) svého mobilního telefonu ze strany tamních bezpečnostních složek, v jejímž důsledku by mohly být zjištěny jeho aktivity spočívající v projevech nesouhlasu s ruskou zahraniční politikou.

4. Žalobce uvedl, že dosud neobdržel povolávací rozkaz, má však za to, že tomu tak je pouze proto, že byl pro ruské orgány nekontaktní; povolání k výkonu vojenské služby podle jeho názoru reálně hrozí. Současně uvedl, že nepodporuje aktivity ruské armády, a naopak vyjadřoval podporu napadené Ukrajině, a to jak prostřednictvím sociálních sítí, tak i osobní účastí na demonstracích.

5. Žalovaný tyto obavy neshledal azylově relevantními. Uvedl, že žalobcovy obavy jsou nadhodnocené, neboť jeho aktivity vyjadřující nesouhlas s válkou vedenou domovským státem nemají zásadní intenzitu. Poukázal rovněž na to, že žalobce nebyl v době pobytu v domovském státě (zejména před začátkem ozbrojeného konfliktu) vystaven pronásledování. Zpochybnil intenzitu žalobcova nesouhlasu s politikou Ruské federace s odkazem na jeho tvrzení, že je mu lhostejné, jak válka dopadne, přičemž za prioritní považuje její ukončení.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

6. V žalobě žalobce uvádí, že je státním příslušníkem Ruské federace, v České republice pobývá od svých 17 let a v zemi původu není politicky organizován. Dlouhodobě však nesouhlasí s politikou ruského státu, zejména s vedením války proti Ukrajině, přičemž tento nesouhlas vyjadřoval jak na sociálních sítích, tak účastí na demonstracích. Obává se, že by v případě návratu do vlasti mohl být povolán k výkonu vojenské služby a nasazen v ozbrojeném konfliktu na Ukrajině, a dále že by mohl být vystaven postihu ze strany státních orgánů v souvislosti se svými protirežimními postoji, mimo jiné i v důsledku kontroly obsahu jeho mobilního telefonu.

7. Žalobce namítá, že žalovaný posoudil jeho obavy jako nadhodnocené a azylově nerelevantní nesprávně, když bagatelizoval jeho protirežimní aktivity s poukazem na jejich údajně nevýznamný charakter a na skutečnost, že žalobce nebyl v minulosti pronásledován. Takové hodnocení považuje za nepřiléhavé, neboť podle jeho názoru pomíjí aktuální vývoj v Ruské federaci po zahájení otevřené invaze na Ukrajinu v roce 2022.

8. Dále žalobce vytýká žalovanému porušení § 3 správního řádu, neboť skutkový stav nebyl zjištěn v potřebném rozsahu. Namítá zejména, že žalovaný založil své závěry na podkladovém materiálu (Informace OAMP – Ruská federace), který je jeho vlastním výstupem a který je navíc neaktuální, jelikož nezohledňuje novější vývoj v Ruské federaci. V této souvislosti poukazuje na postupné zpřísňování kontroly obyvatelstva, omezování přístupu k internetu a zavádění technologických nástrojů umožňujících sledování obsahu elektronických zařízení, což podle něj významně zvyšuje riziko postihu osob vyjadřujících nesouhlas s režimem.

9. Žalobce zdůrazňuje, že jeho obavy nesměřují k postavení představitele politické opozice, nýbrž k možnému postihu za znevažování ruské armády, které je v ruském právním řádu kriminalizováno. Má za to, že žalovaný nedostatečně zhodnotil souvislosti mezi jeho jednáním a hrozícím postihem a že závěry rozhodnutí vycházejí z nepřesného a zjednodušujícího hodnocení jeho osobní situace.

10. Konečně žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatečném odůvodnění, z něhož podle jeho názoru nevyplývá, jak žalovaný hodnotil jeho životní situaci a jednotlivé důkazní podklady, a odkazuje v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu.

11. Žalobce dále namítá, že žalovaný nedostatečně posoudil splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu. V této souvislosti uvádí, že správní orgán nevěnoval náležitou pozornost jeho rodinné a osobní situaci, ačkoliv žalobce dlouhodobě žije na území České republiky, kde strávil celý svůj dospělý život.

12. Rozporuje hodnocení věrohodnosti svých tvrzení. Uvádí, že v průběhu řízení předestřel ucelený a konkrétní příběh, který podle jeho názoru dostatečně dokládá obavy z pronásledování a hrozbu vážné újmy. V této souvislosti odkazuje na Příručku Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, podle níž nelze po žadatelích o mezinárodní ochranu zpravidla požadovat úplné důkazní podložení všech tvrzení, a je proto namístě v případě pochybností přihlížet k jejich výpovědím.

13. Podle žalobce žalovaný jeho tvrzení bez adekvátního odůvodnění označil za nevěrohodná a spokojil se s obecným hodnocením, aniž by se aktivně snažil zjistit skutečný stav věci a opatřit si relevantní podklady. Tím měl porušit svou povinnost řádně zjistit skutkový stav a hodnotit důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu.

14. Ve vztahu k doplňkové ochraně namítá, že správní orgán nedostatečně posoudil, zda mu v případě návratu do Ruské federace hrozí vážná újma. Má za to, že s ohledem na jeho protirežimní postoje a současný vývoj v zemi původu nelze vyloučit, že by byl vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu i na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z nichž dovozuje, že postačuje existence reálného nebezpečí takového zacházení.

15. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem žalovaného o nevěrohodnosti jeho tvrzení, přičemž namítá, že správní orgán nepředložil žádné relevantní podklady, které by jím tvrzené obavy z návratu do vlasti vyvracely. Za této situace měl podle žalobce žalovaný postupovat v jeho prospěch.

16. Současně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatečném odůvodnění. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu týkající se požadavků na přezkoumatelnost rozhodnutí a povinnost správních orgánů řádně vyložit, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, o jaké důkazy svá zjištění opřely a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Napadené rozhodnutí tyto požadavky nesplňuje, neboť z něj nevyplývá dostatečně přesvědčivý vztah mezi skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a právními závěry.

17. Žalovaný některé námitky a obavy pominul nebo je nevypořádal dostatečně konkrétním způsobem, a skutkový stav tak nebyl zjištěn v potřebném rozsahu. Tím mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

18. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhuje její zamítnutí, neboť ji považuje za nedůvodnou a napadené rozhodnutí za zákonné. Odkazuje přitom na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, záznam o pohovoru a odůvodnění napadeného rozhodnutí.

19. Žalovaný uvádí, že v průběhu správního řízení bylo zjištěno, že žalobce odůvodňuje svou žádost o mezinárodní ochranu nesouhlasem s politikou Ruské federace a obavou z povolání k výkonu vojenské služby, v jejímž rámci by mohl být nasazen do bojů na Ukrajině. Podle žalovaného však žalobce neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že ve vlasti vyvíjel politickou činnost ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, která by mohla vést k jeho pronásledování.

20. Žalovaný zdůrazňuje, že žalobce sám uváděl, že nebyl členem žádné politické strany ani hnutí, nebyl politicky aktivní a během pobytu v Ruské federaci neměl žádné potíže se státními orgány. Ze země původu vycestoval za účelem studia již v mladistvém věku a potíže neměl ani při své poslední návštěvě v roce 2020 ani při vyřizování cestovního dokladu v roce 2023. Případné projevy nesouhlasu s politikou ruského státu podle žalovaného nastaly až během pobytu žalobce na území České republiky.

21. K tvrzeným politickým aktivitám žalobce žalovaný uvádí, že tyto nelze považovat za natolik významné, aby zakládaly odůvodněnou obavu z pronásledování. Jednalo se dle něj převážně o soukromé konverzace a o omezené aktivity na sociálních sítích či účast na demonstracích, přičemž žalobce sám uvedl, že tyto aktivity byly krátkodobé a následně je ukončil. Samotná existence protivládních postojů pak podle žalovaného neznamená, že by žalobci hrozila perzekuce ze strany státních orgánů.

22. Ve vztahu k obavám z povinnosti vykonat vojenskou službu žalovaný konstatuje, že tato povinnost představuje legitimní občanskou povinnost, jejíž výkon nelze považovat za vážnou újmu ve smyslu § 14a zákona o azylu. Ani případné postihy za vyhýbání se vojenské službě podle něj nepředstavují samy o sobě důvod pro přiznání mezinárodní ochrany, což odpovídá i relevantním mezinárodním závazkům.

23. K žalobcem tvrzenému předvolání k vojenské službě žalovaný uvádí, že toto nebylo v řízení nijak doloženo, přestože to žalobce přislíbil. Nadto podle zjištěných informací nemohlo být takové předvolání účinně doručeno, jelikož nebylo žalobcem osobně převzato. Za této situace žalovaný nepovažuje obavu z postihu za nedostavení se k odvodu za důvodnou. Současně uvádí, že žalobce již dosáhl věku, kdy jej nelze k výkonu základní vojenské služby povolat.

24. Žalovaný dále uvádí, že žalobce přicestoval do České republiky již v roce 2013 za účelem studia, přičemž důvody jeho odchodu ze země původu nebyly spojeny s obavou z pronásledování. Podle žalovaného tak okolnosti odjezdu žalobce nesvědčí o tom, že by byl v té době vystaven azylově relevantnímu tlaku.

25. Institut mezinárodní ochrany nelze využívat k legalizaci pobytu na území České republiky poté, co se cizinec neúspěšně snažil upravit svůj pobyt podle zákona o pobytu cizinců. Má za to, že v případě žalobce je podání žádosti o mezinárodní ochranu motivováno především snahou o setrvání na území České republiky, nikoli existencí důvodů podřaditelných pod § 12 zákona o azylu.

26. Je nutno rozlišovat mezi důvody azylově relevantními a jinými důvody pobytovými, přičemž snaha o legalizaci pobytu mezi důvody pro udělení mezinárodní ochrany nepatří. Žalobce měl proto svou pobytovou situaci řešit prostředky upravenými v právní úpravě pobytu cizinců.

27. Žalovaný dále uvádí, že při posouzení žádosti vycházel z výpovědí žalobce, jím předložených podkladů a z aktuálních informací o politické, bezpečnostní a lidskoprávní situaci v Ruské federaci, které shromáždil v průběhu správního řízení. Na základě těchto podkladů dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany.

28. K námitkám směřujícím proti procesnímu postupu uvádí, že neporušil žádné ustanovení zákona o azylu ani správního řádu a že napadené rozhodnutí je dostatečně podrobné a přezkoumatelné. Žalobce se navíc nedostavil k seznámení s podklady rozhodnutí, ačkoliv k tomu byl vyzván. Žalovaný uzavírá, že žalobní námitky považuje za nedůvodné, resp. účelové, a navrhuje, aby soud žalobu zamítl.

III. Posouzení žaloby

29. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (souhlas žalobce byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumován) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

30. Z obsahu správního spisu se podává následující:

31. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 2. 9. 2025. v rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že jeho posledním bydlištěm v Rusku byl X, kde dříve bydlel s matkou. V září 2013 přicestoval do Česka na studium. Pobytové oprávnění měl od 2013 do 2025. V Rusku nebyl nikdy politicky aktivní, nebyl členem politické strany nebo hnutí.

32. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl: Nejprve studoval na jazykové škole, poté na České zemědělské univerzitě v Praze. Podal žádost o povolení k pobytu, která však byla zamítnuta, protože nesplnil podmínky pobytu. Studoval přibližně tři roky a současně pracoval jako provozní manažer. Uvádí, že se v práci naučil více než na vysoké škole, a proto se rozhodl studium ukončit a pouze pracovat. To však bylo v průběhu řízení o povolení k pobytu, a proto situaci dále neřešil.

33. Opakovaně se dostavoval na odbor azylové a migrační politiky, aby se informoval o své žádosti o prodloužení pobytu za účelem studia. Zaměstnankyně mu však nebyla schopna sdělit, v čem je problém, přestože měl všechny doklady v pořádku. Řízení trvalo dlouho a každá návštěva u něj vyvolávala úzkost, proto se nakonec rozhodl věc dále neřešit a nevyřídil si ani jiný typ pobytu.

34. Během pobytu v České republice vycestoval do Ruska dvakrát, poprvé v roce 2013 a podruhé v roce 2020. Během pobytu v Rusku neměl žádné potíže. Cestovní doklad si vyřizoval na konzulátu v Praze bez problémů.

35. Na otázku, co by mu hrozilo v případě návratu do vlasti, uvedl, že se obává kontrol ze strany bezpečnostních složek, zejména kontroly telefonu. Má mnoho přátel z Ukrajiny a v telefonu komunikaci, v níž kritizuje ruskou vládu. V Rusku mu byla doručena výzva k dostavení se k vojenské komisi, kterou převzala jeho babička. Domnívá se, že po návratu by se musel ke komisi dostavit a mohl by být odveden do armády.

36. Má obavy z jednání vlády a nesouhlasí s tím, co se děje na Ukrajině. Uvádí, že v Rusku jsou špatné zákony a za vyjádření názoru, např. že armáda je neúspěšná, hrozí pokuta nebo až tři roky vězení. Celkově nesouhlasí se zahraniční politikou Ruska a jeho vztahy se světem. Poukazuje také na cenzuru, nedostatek svobodných voleb a absenci nezávislých zdrojů informací.

37. Obává se, že po návratu by mohl být kontrolován bezpečnostními službami, které by prověřovaly jeho komunikaci, fotografie na Instagramu a další příspěvky. Uvedl, že nezná nikoho z Rusů v České republice, kdo by se vracel do Ruska.

38. Předvolání k vojenské správě obdržel těsně před začátkem války, další podrobnosti si nepamatuje. Uvádí, že i kdyby se vrátil, musel by se opět přihlásit. Vojenskou komisí prošel již v 16 letech, nyní by ji musel absolvovat znovu. Povinnost nástupu do armády mu byla sdělena již v roce 2018, kdy matka uváděla, že studuje v zahraničí, což tehdy nevadilo. Nyní je však jiná politická situace a Domnívá se, že by mohl být poslán bojovat na Ukrajinu, přičemž část jeho rodiny pochází z Ukrajiny, a bojovat nechce. Dříve měl romantickou představu o armádě, ta se však v důsledku války změnila.

39. V současnosti není v pravidelném kontaktu s dalšími osobami v Rusku, komunikuje pouze s matkou, bratrem a strýcem. Bratr žije v XA, obdržel předvolání k základní vojenské službě, avšak kvůli zdravotním problémům nenastoupil. Žadatel nemá informace o tom, že by jeho rodinu kontaktovaly vojenské orgány.

40. V Rusku neměl problémy s policií ani jinými státními orgány. V České republice se účastnil shromáždění na Václavském a Staroměstském náměstí, politicky aktivní však není. Má odlišný názor od ruské vlády, což považuje za hlavní důvod svých obav. Na začátku války sdílel některé příspěvky na Instagramu, avšak strýc ho varoval, že by to mohlo být nebezpečné. Obává se, že by z tohoto důvodu mohl mít po návratu problémy, a nechce ohrozit svou rodinu.

41. Zúčastnil se také uměleckého festivalu pořádaného osobami, které odešly z Ruska a zastávaly radikální názory. S některými z těchto názorů dnes nesouhlasí, zejména s tvrzením, že všichni Rusové nesou vinu za válku nebo že by se Rusko mělo rozpadnout. Nepodporuje extrémní postoje ani výzvy k násilí vůči politickému vedení. Přeje si především rychlé ukončení války. Rusko nepodporuje, ale odmítá i extremistické postoje.

42. Domnívá se, že v Rusku není reálná opozice a že případní opoziční představitelé nejsou skutečnými oponenty režimu. Uvedl, že dlouhodobě pracoval v podniku, jehož vedení finančně podporovalo Ukrajinu. Jako provozní manažer zaměstnával i uprchlíky z Ukrajiny a pomáhal jim s hledáním ubytování. Mezi Ukrajinci má mnoho přátel.

43. Uvádí, že i kdyby prošel kontrolami na hranicích, nechce žít v neustálé obavě, že bude kdykoliv odveden do armády. Má obavu, že by mohl být podezírán kvůli svým kontaktům s Ukrajinci nebo kvůli svým názorům, případně že by mohl být nahlášen. Nechce mít problémy s ruskými orgány. Ruskou vládu nepodporuje. Sociální sítě používá omezeně, pouze příležitostně sdílí příspěvky na Instagramu.

44. Žalobce v řízení doložil screenshoty ze svých sociálních sítí, potvrzení o zajištění ubytování. Podle výpisu z rejstříku trestů nebyl v České republice soudně trestán.

45. Ze zpráv o zemi původu týkajících se Ruské federace vyplývá, že se jedná o stát s autoritářským politickým režimem, v němž jsou dlouhodobě omezeny politické svobody a občanská práva, přičemž po zahájení ozbrojeného konfliktu na Ukrajině v roce 2022 došlo k dalšímu zpřísnění represivních opatření vůči projevům nesouhlasu se státní politikou.

46. Z dostupných informací dále plyne, že ruské orgány mohou postihovat veřejné projevy kritiky ozbrojeného konfliktu, včetně aktivit na sociálních sítích, a že právní úprava umožňuje ukládání sankcí za jednání kvalifikovaná jako diskreditace ozbrojených sil či šíření „nepravdivých informací“ o armádě.

47. Současně je v Ruské federaci zavedena povinná vojenská služba pro muže ve věku 18 až 30 let, přičemž vyhýbání se této povinnosti je trestně postižitelné. Alternativní civilní služba sice právně existuje, avšak její uplatnění je podmíněno splněním formálních náležitostí a je v praxi uplatňováno v omezeném rozsahu.

48. Na druhé straně však tyto obecné informace samy o sobě nedokládají, že by každému navracejícímu se občanu Ruské federace hrozilo pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. Zprávy o zemi původu naopak neukazují na existenci plošné represivní praxe vůči osobám pouze z důvodu návratu do vlasti; relevantní je vždy individuální situace konkrétní osoby a existence konkrétních rizikových faktorů.

49. Při svém rozhodování městský soud vyšel z toho, že Nejvyšší správní soud zaujal v obdobných případech zaujal v celku jednoznačné stanovisko. Po ruské invazi na Ukrajinu soud zdůraznil, že je nutno rozlišovat (zřejmě převažující) skupinu občanů Ruské federace, kteří proti režimu nevystupují, a nebezpečí jim proto nehrozí, od osob, které v důsledku vlastní protirežimní aktivity čelí hrozbě ze strany režimu Ruské federace. U prvé z uvedených skupin je bezesporu v zájmu České republiky, aby na jejím území nepobývali; pro druhou z těchto skupin však obdobný závěr neplatí (viz rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2023, č. j. 5 Azs 24/2023-23, bod 23). Tuto úvahu aproboval rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2024, č. j. 5 Azs 142/2024-30, i na skupinu osob ruské národnosti žádající o udělení mezinárodní ochrany. Ostatně, konstantní judikatura NSS zdůrazňuje, že pokud je určitý stát z hlediska dodržování lidských práv problematickou zemí, neznamená to nutně, že kterýkoli občan takové země je tomuto negativnímu vlivu vystaven (viz rozsudek ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004-79).

50. Samotná, žalobcem uváděná obava o hrozící branné povinnosti není azylovým důvodem. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že samotná obecná situace v zemi původu ani obecné obavy z jejího politického či bezpečnostního vývoje nemohou bez dalšího založit důvodnost žádosti o mezinárodní ochranu, neboť rozhodující jsou konkrétní, individualizované skutečnosti vztahující se k osobě žadatele (např. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Azs 62/2016-87, nebo ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 4 Azs 197/2016-94).

51. Ve vztahu k povinnosti vojenské služby pak judikatura konstantně vychází z toho, že samotná existence branné povinnosti ani obavy z jejího výkonu nepředstavují pronásledování ve smyslu azylového práva. Obdobně ani pouhá obava z kontaktu s vojenskou správou či z možné mobilizace bez dalších individualizujících okolností nezakládá důvod pro udělení mezinárodní ochrany (srov. např. usnesení NSS ze dne 24.10.2024, č. j. 9 Azs 176/2024–48)

52. Tyto závěry korespondují i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ten ve věci Dyagilev proti Rusku (rozsudek ze dne 10. 3. 2020, č. 49972/16) konstatoval, že ačkoli výhrada svědomí vůči vojenské službě může spadat pod ochranu čl. 9 Úmluvy, je podmíněna existencí skutečného, hlubokého a konzistentního přesvědčení. Stát je přitom oprávněn požadovat, aby žadatel takové přesvědčení věrohodně doložil, a zamítnutí žádosti o alternativní civilní službu z důvodu nedostatku důkazů nepředstavuje porušení Úmluvy.

53. Z citované judikatury tak plyne, že samotný nesouhlas s výkonem vojenské služby, případně obecný nesouhlas s vedením ozbrojeného konfliktu, bez prokázání individuálních okolností dosahujících požadované intenzity, nemůže založit důvodnost žádosti o mezinárodní ochranu.

54. Podle § 12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který je v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod [písm. a)], nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu mj. politického názoru [písm. b)]. K tvrzenému pronásledování z důvodu politického názoru 55. Soud předně konstatuje, že pro naplnění podmínek podle § 12 zákona o azylu je nezbytné, aby žadatel prokázal existenci individuálně zaměřeného pronásledování, resp. odůvodněného strachu z něj, které má původ v některém ze zákonem vymezených důvodů, v daném případě v politickém názoru. Nestačí přitom pouhá existence nepříznivé obecné situace v zemi původu ani subjektivní nesouhlas s politikou daného státu; rozhodující je intenzita projevu tohoto názoru a reálnost hrozící újmy.

56. V nyní posuzované věci žalobce uvádí, že nesouhlasí s politikou Ruské federace a s vedením války proti Ukrajině, přičemž tento nesouhlas měl projevit zejména prostřednictvím aktivit na sociálních sítích a účastí na demonstracích v České republice. Z obsahu správního spisu však plyne, že žalobce nebyl v zemi původu politicky aktivní, nebyl členem žádného politického hnutí ani strany a ani netvrdil, že by byl v minulosti vystaven jakémukoli postihu či tlaku ze strany státních orgánů. Ze země původu odešel v mladistvém věku za účelem studia a ani při pozdějších kontaktech s orgány Ruské federace (včetně vyřízení cestovního dokladu) nezaznamenal žádné problémy.

57. Soud současně přisvědčuje žalovanému, že žalobcem tvrzené aktivity politického charakteru vykazují nízkou intenzitu a jsou omezeny převážně na jeho pobyt v České republice. Takové aktivity samy o sobě bez dalšího nepostačují k závěru, že by žalobci v případě návratu do země původu hrozilo pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. Z judikatury správních soudů přitom vyplývá, že ani projevy nesouhlasu s režimem či účast na demonstracích automaticky nezakládají odůvodněný strach z pronásledování, není-li prokázána jejich vyšší intenzita a současně reálná pravděpodobnost, že se o nich státní orgány dozví a budou na ně reagovat represivně.

58. Žalobce sice namítá možné sledování obyvatelstva a postih za projevy nesouhlasu s režimem, tato tvrzení však zůstávají v obecné rovině a nejsou konkretizována ve vztahu k jeho osobě. Neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by se stal objektem zájmu státních orgánů nebo že by existovaly okolnosti zvyšující pravděpodobnost takového postupu právě v jeho případě. Soud proto sdílí závěr žalovaného, že se jedná o obavy spíše hypotetické.

59. Za této situace soud uzavírá, že žalobce neprokázal existenci odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu politického názoru, jak vyžaduje § 12 písm. b) zákona o azylu. K námitce hrozby povinné vojenské služby 60. Žalobce dále odůvodňuje svou žádost o mezinárodní ochranu obavou z povolání k výkonu vojenské služby a z případného nasazení do bojů na Ukrajině.

61. Soud k tomu uvádí, že samotná existence branné povinnosti, včetně případných sankcí za její nesplnění, nepředstavuje bez dalšího pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. Výkon vojenské služby je obecně považován za legitimní občanskou povinnost, a to i z hlediska mezinárodního práva. Azylově relevantní by taková situace mohla být pouze tehdy, pokud by výkon služby byl spojen s nutností podílet se na jednáních odporujících základním zásadám mezinárodního práva, nebo pokud by postih za její odmítnutí byl veden diskriminačně či z důvodů chráněných zákonem o azylu.

62. V projednávané věci však žalobce neprokázal existenci konkrétních okolností, které by takový závěr odůvodňovaly. Tvrzené předvolání k vojenské službě nebylo v řízení doloženo a ze zjištění žalovaného navíc plyne, že žalobce ani nespadá do kategorie osob, které by bylo možno k výkonu základní vojenské služby povolat. Obava žalobce z nasazení do ozbrojeného konfliktu tak zůstává obecná a nedosahuje intenzity odůvodněného strachu z pronásledování.

63. Lze proto uzavřít, že podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu v projednávané věci splněny nejsou.

64. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, pokud by mu v případě návratu do státu, jehož je státním občanem, hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 tohoto zákona a pokud nemůže nebo z důvodu takového nebezpečí nechce využít ochrany tohoto státu.

65. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu považuje zejména uložení trestu smrti nebo jeho vykonání [písm. a)], mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání [písm. b)], anebo vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti civilisty v důsledku svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu [písm. c)].

66. Soud konstatuje, že pro přiznání doplňkové ochrany musí být dáno „reálné nebezpečí“ vážné újmy, přičemž toto nebezpečí musí být individualizované ve vztahu ke konkrétní osobě žadatele. Nestačí pouhá existence nepříznivé bezpečnostní či politické situace v zemi původu; rozhodující je, zda lze důvodně dovodit, že právě žalobci hrozí újma dosahující zákonem požadované intenzity. Otázkou humanitárního azylu se NSS zabýval opakovaně. Humanitární azyl se uděluje např. osobám těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které pocházejí z oblastí, jež jsou významně postiženy humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory, a je koncipován jako dobrodiní státu, a nikoli jako právo na přiznání azylu. (viz. např. usnesení NSS ze dne 31. 5. 2018, č. j. 7 Azs 90/2018-44, nebo rozsudek ze dne 24. 3. 2016, č. j. 5 Azs 200/2015-32) K tvrzené hrozbě nelidského či ponižujícího zacházení (§ 14a odst. 2 písm. b)

67. Žalobce spatřuje hrozbu vážné újmy zejména v možnosti postihu ze strany státních orgánů Ruské federace v souvislosti se svými protirežimními postoji a aktivitami.

68. Soud však, obdobně jako v případě posouzení podmínek podle § 12 zákona o azylu, neshledal, že by žalobce doložil existenci konkrétních skutečností nasvědčujících tomu, že by se nacházel v postavení osoby reálně ohrožené postihem dosahujícím intenzity nelidského či ponižujícího zacházení. Jak již bylo uvedeno, žalobcem tvrzené aktivity jsou spíše omezeného rozsahu, probíhaly převážně mimo území státu původu a nebylo prokázáno, že by o nich státní orgány věděly či že by žalobce byl v jejich hledáčku.

69. Nebezpečí vážné újmy pro udělení doplňkové ochrany musí vykazovat určitou intenzitu. To platí i o riziku, že k této vážné újmě dojde (viz usnesení ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Azs 69/2008-79, či ze dne 18. 2. 2011, č. j. 5 Azs 1/2011-62)

70. Žalobce dále poukazuje na obecné zpřísňování režimu a rozšiřování kontrolních mechanismů v Ruské federaci. Tato tvrzení však zůstávají v obecné rovině a nejsou propojena s konkrétní situací žalobce. Soud nepřehlíží vývoj poměrů v zemi původu, nicméně ani existující restriktivní opatření sama o sobě nepostačují k závěru o reálném nebezpečí vážné újmy, není-li doloženo, že by se jejich dopady individualizovaně týkaly právě žalobce.

71. Žalobce tak neprokázal existenci relevantních okolností, které by odůvodňovaly závěr, že by mu v případě návratu hrozilo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. K obavám z povolání k vojenské službě 72. Ani ve vztahu k tvrzené hrozbě povolání do ozbrojených sil a případného nasazení v probíhajícím konfliktu soud neshledal naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Jak již bylo uvedeno, samotná existence branné povinnosti není vážnou újmou ve smyslu zákona o azylu.

73. V projednávané věci navíc žalobce nedoložil, že by byl k vojenské službě platně povolán, a ze zjištění žalovaného plyne, že se na něj povinnost výkonu základní vojenské služby již nevztahuje. Obavy z nasazení v ozbrojeném konfliktu tak zůstávají hypotetické a neindividualizované. K § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu 74. Soud konečně konstatuje, že žalobce ani netvrdil, že by pocházel z oblasti, v níž by byl vystaven vážnému ohrožení života nebo lidské důstojnosti v důsledku svévolného násilí v situaci ozbrojeného konfliktu. Taková situace se v případě území Ruské federace obecně nepředpokládá.

75. Soud proto uzavírá, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.

76. Podle § 14 zákona o azylu může správní orgán udělit azyl z humanitárních důvodů, i když nejsou splněny podmínky podle § 12 téhož zákona. Jedná se o institut založený na správním uvážení, jehož účelem je umožnit zohlednění mimořádných, individuálně specifických okolností případu, které by odůvodňovaly poskytnutí ochrany.

77. Soud v této souvislosti připomíná, že přezkum rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu je omezený a soustředí se toliko na posouzení, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, případně zda jeho úvahy nejsou nepřezkoumatelné či vnitřně rozporné.

78. V projednávané věci žalobce namítá, že žalovaný nedostatečně zohlednil jeho osobní a rodinnou situaci, zejména skutečnost, že na území České republiky pobývá dlouhodobě a strávil zde podstatnou část svého života. Z napadeného rozhodnutí však vyplývá, že žalovaný se osobou žalobce zabýval a zohlednil okolnosti jeho pobytu na území České republiky, avšak neshledal je natolik mimořádnými, aby odůvodňovaly udělení humanitárního azylu.

79. Soud přitom konstatuje, že samotná délka pobytu na území České republiky ani skutečnost, že zde žalobce studoval či si vytvořil určité sociální vazby, nepředstavují bez dalšího důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu. Tyto okolnosti jsou zpravidla řešitelné prostředky práva pobytu cizinců a neodůvodňují samy o sobě zásah do systému mezinárodní ochrany, který je určen k ochraně před pronásledováním či vážnou újmou.

80. Soud neshledal, že by žalovaný při posouzení možnosti udělení humanitárního azylu postupoval libovolně nebo že by opomenul některé podstatné skutečnosti. Jeho úvahy jsou z napadeného rozhodnutí seznatelné a nevykazují znaky excesu ze správního uvážení.

81. Soud proto uzavírá, že ani podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu v projednávané věci splněny nejsou.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

82. V projednávané věci žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že by byl v minulosti vystaven jednání dosahujícímu intenzity pronásledování ze strany státních orgánů Ruské federace. Sám uvedl, že v zemi původu neměl potíže s policií ani jinými orgány veřejné moci a že při svých návratech do Ruské federace (naposledy v roce 2020) nebyl vystaven žádným negativním opatřením.

83. Jeho obavy z případného budoucího postihu vycházejí především z obecné nedůvěry k politickému režimu, z jeho nesouhlasu s vedením války na Ukrajině a z hypotetické možnosti kontroly obsahu jeho mobilního telefonu či aktivit na sociálních sítích. Takto formulované obavy však zůstávají v rovině spekulací, neboť žalobce neprokázal, že by jeho jednání dosáhlo intenzity, která by jej činila pro státní orgány jakkoli relevantní osobou. Jeho aktivita na sociálních sítích byla podle jeho vlastního vyjádření omezená, a navíc ji sám následně utlumil.

84. Ani tvrzení o možné kontrole jeho komunikace či o postihu za kritické výroky nelze bez dalšího považovat za individualizované riziko pronásledování, nýbrž za obecnou obavu sdílenou širší částí populace.

85. Pokud žalobce poukazoval na skutečnost, že byl v minulosti obeslán k vojenské evidenci, soud konstatuje, že se jedná o standardní projev plnění obecné branné povinnosti, která sama o sobě nepředstavuje pronásledování ve smyslu azylového práva. Žalobce přitom netvrdil, že by byl vystaven nezákonnému nátlaku, šikaně či jinému excesivnímu jednání souvisejícímu s vojenskou službou. Obecná neochota nastoupit vojenskou službu či nesouhlas s vojenskými operacemi státu sám o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany není.

86. Soud současně považuje za podstatné, že žalobce po značnou dobu pobýval na území České republiky na základě legálního pobytového oprávnění za účelem studia. Z jeho vlastních tvrzení přitom vyplývá, že si byl vědom podmínek tohoto pobytu, avšak rozhodl se studium ukončit a setrvat pouze v zaměstnání, aniž by svou pobytovou situaci dále řešil a přizpůsobil právním předpisům.

87. Jeho následné potíže s pobytovým oprávněním tak byly důsledkem jeho vlastního jednání, nikoli zásahu veřejné moci, který by bylo možné považovat za pronásledování či vážnou újmu.

88. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že institut mezinárodní ochrany neslouží jako prostředek k legalizaci pobytu cizince, který nesplnil podmínky stanovené právním řádem pro pobyt na území České republiky. Azyl nelze vnímat jako náhradu za nevyužití zákonných pobytových režimů, které měl žalobce k dispozici.

89. Žalovaný nepochybil, pokud žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítl. V řízení bylo dostatečně zjištěno, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, neboť neprokázal existenci pronásledování ani odůvodněného strachu z něj z důvodu politického názoru. Tvrzené protirežimní aktivity žalobce nedosahují takové intenzity a významu, aby zakládaly reálné riziko perzekuce po návratu do země původu, a jeho obavy zůstávají převážně v obecné rovině.

90. Stejně tak nebyly shledány ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, neboť žalobce neprokázal existenci reálného nebezpečí vážné újmy. Obavy z postihu v souvislosti s jeho postoji i z případného výkonu vojenské služby nebyly dostatečně individualizované ani podložené konkrétními skutečnostmi.

91. Soud rovněž neshledal důvody pro kasační zásah do posouzení otázky humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, neboť žalovaný při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení a své závěry řádně odůvodnil.

92. Nejsou důvodné ani žalobní námitky procesního charakteru. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a obsahuje úvahy, které vedly žalovaného k jeho závěrům. Soud neshledal, že by žalovaný porušil své povinnosti při zjišťování skutkového stavu nebo při hodnocení důkazů.

93. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

94. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 15. červenec 2026 Mgr. Jana Jurečková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.