32 A 21/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Andreou Veselou ve věci žalobce: K. U., narozený X zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, IČO 00007064, sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 05. 2026, č. j. CPR-14316-3/ČJ-2026-930310- V234 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 05. 2026, č. j. CPR-14316-3/ČJ-2026-930310- V234, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12.269,40 Kč a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce vůči rozhodnutí správního orgánu ze dne 17. března 2026, kterým mu bylo dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákona“) uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti zákazu vstupu na území EU na dobu 12 měsíců a to z důvodu jeho neoprávněného pobytu v období vymezeném jako den po ukončení pobytu, ke kterému došlo v souvislosti s tím, že žalobce ukončil pracovní poměr a v tehdejší zákonem stanovené lhůtě 60ti dnů nepodal žádost o změnu zaměstnavatele dne 29. 8. 2025 do provedení pobytové kontroly dne 17. 3. 2026.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce namítá pouze jedno a to, že jeho nelegální pobyt nemohl nastat hned 30. 8. 2026, neboť žalovaný nezohlednil lhůtu na vycestování dle § 50 odst. 1 písm. b) zákona. Dle tohoto ustanovení je ministerstvo povinno vydat výjezdní příkaz z moci úřední, tj. bez ohledu na to, zda-li se cizinec dostaví na jeho pracoviště či nikoliv.

3. Jelikož nebylo zjištěno, zda-li bylo takovéto oprávnění vydáno, a pokud nebylo, tak měla být žalobci započtena 30ti denní lhůta k vycestování do jeho legálního pobytu. Jeho nelegální pobyt tak mohl započíst nejdříve dne 29. 9. 2025, což je podstatně kratší časový úsek, než pro který je řízení vedeno, a chybné vymezení doby trvání neoprávněného pobytu mohlo mít vliv na stanovení výše ukládaného opatření.

4. Řádné vymezení doby protiprávního stavu je základním předpokladem zákonnosti rozhodnutí ve věci správního vyhoštění, kdy odůvodnění rozhodnutí se rozchází s realitou o 30 dnů a tudíž je dle žalobce nepřezkoumatelné.

5. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a to z důvodu, že žalobce svou argumentaci staví na úvaze, že mu měla být automaticky započtena další třicetidenní lhůta k vycestování. Ze spisu však nevyplývá, že by disponoval jakýmkoliv pobytovým oprávněním či jiným oprávněním k pobytu po 29. 8. 2025. Samotná úvaha o možné aplikaci § 50 odst. 1 písm. h) zákona nemůže bez dalšího zpochybnit skutkový závěr o tom, že žalobce pobýval na území bez oprávnění.

III. Posouzení žaloby

6. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

7. Rozhodoval bez nařízení jednání, neboť žalovaná výslovně s takovým postupem souhlasila a žalobce k výzvě a poučení soudu podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřil s takovým projednáním věci nesouhlas. Soud zároveň za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.

8. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

9. Žalobce namítal aplikaci ust. § 50 odst. 1 písm. b) zákona, který stanoví, že výjezdní příkaz je doklad, který vydá z moci úřední ministerstvo po zrušení nebo uplynutí platnosti dlouhodobého víza, po nepřiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, po zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, pokud uplynula platnost víza, po zrušení nebo zániku platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu, po zrušení přechodného pobytu občanu Evropské unie 1b), po ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie nebo po ukončení poskytování ochrany na území podle zvláštního právního předpisu 3a).

10. Dle jeho odst. 3, výjezdním příkazem cizinec prokazuje oprávnění setrvat na území pouze pro účely vycestování z území; v době jeho platnosti není cizinec při setrvání na území oprávněn podat žádost o udělení dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, s výjimkou žádosti podané podle § 33 odst. 1 a § 42e. Platnost výjezdního příkazu zaniká vycestováním cizince z území.

11. Dle odst. 4, není-li dále stanoveno jinak, doba setrvání cizince na výjezdní příkaz nesmí být delší než 30 dnů, dobu setrvání stanoví a ve výjezdním příkazu vyznačuje policie, ministerstvo nebo Ministerstvo zahraničních věcí.

12. Soud předesílá, že rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné. Žalobce uplatnil tuto námitku až v žalobě, takže se k ní žalovaný nemohl ve svém rozhodnutí vyjádřit. Žalobní námitku shledal soud důvodnou.

13. Soud dále uvádí, že souhlasí se žalovaným, že nevydání tohoto příkazu nemá za následek posunutí doby neoprávněného pobytu žalobce na území o třicet dnů.

14. Nicméně Nejvyšší správní soud se ust. § 50 zabýval ve svém rozsudku ze dne 11. 1. 2022, č. j. 4 Azs 299/2021-27, a formuloval následující právní věty: I. Z dikce § 50 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že oprávněné orgány jsou povinny udělit výjezdní příkaz z moci úřední vždy, když nastane zákonem předvídaná skutečnost. II. Vydání výjezdního příkazu cizinci je namístě nejen v případě zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale analogicky i v případě zastavení řízení o žádosti o dlouhodobý pobyt. V případě, že výjezdní příkaz cizinci v rozporu s tímto požadavkem vydán nebude, je nutné tuto skutečnost zohlednit při případném rozhodování o délce zákazu vstupu na území členských států Evropské unie stanovené v rámci uložení správního vyhoštění.

15. V tomto rozsudku se dále uvádí:

22. Jak správně uvedl městský soud, k povaze výjezdního příkazu se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 Azs 16/2005-34, v němž z dikce § 50 zákona o pobytu cizinců dovodil, že oprávněné orgány jsou povinny udělit výjezdní příkaz z moci úřední vždy, když nastane zákonem předvídaná skutečnost. Konkrétně uvedl, že "Policii, resp. ministerstvu zahraničních věcí se zde neukládá rozhodnout, zda výjezdní příkaz udělí, či nikoli, jinými slovy neukládá se mu posoudit, zda jsou v tom kterém případě dány podmínky pro jeho udělení, či nikoli, a podle toho rozhodnout, nýbrž ukládá se mu tento příkaz udělit vždy, když nastane zákonem předvídaná skutečnost."

23. Městský soud rovněž poukázal na rozsudek ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 288/2017-22, v němž Nejvyšší správní soud posuzoval případ cizinky, které nebyl vydán výjezdní příkaz poté, co byla zamítnuta její žádost o zaměstnaneckou kartu. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že "příslušný orgán (policie či Ministerstvo vnitra) je ve všech případech, na něž dopadají ustanovení § 50 zákona o pobytu cizinců, povinen z vlastní iniciativy vydat výjezdní příkaz... Jeho smysl a účel je zcela zřejmý z § 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců-dát cizinci, který má opustit Českou republiku, krátký, avšak přiměřený časový prostor k uspořádání si svých záležitostí a k vycestování z území. Zákon zde dává nad rámec pobytového oprávnění, které cizinci uplynulo, jakousi lhůtu k přípravě na vycestování a k provedení vycestování... v případě stěžovatelky nelze odhlédnout od pochybení státu spočívajícího v tom, že příslušné orgány v rozporu s jasným příkazem v § 50 zákona o pobytu cizinců nevydaly stěžovatelce výjezdní příkaz, v němž by stanovily lhůtu, kterou by měla na přípravu vycestování a samotné vycestování. Stěžovatelka by se především v důsledku vydání výjezdního příkazu dostala do režimu dočasného legálního pobytu na území České republiky. Je velmi pravděpodobné, že vzhledem k dlouhé době, po kterou předtím stěžovatelka legálně a bezproblémově pobývala na území České republiky, a k tomu, že nebyla patrná žádná naléhavá potřeba, aby stěžovatelka opustila území České republiky bezodkladně, by tato lhůta byla stanovena poblíž horní hranice zákonného rozpětí." 16. Soud má zato, že shora citovaný judikát dopadá rovněž na situaci žalobce. Ze spisu se podává, že dne 5. 2. 2026 bylo shledán zánik zaměstnanecké karty. Zde bylo namístě vydat výjezdní příkaz se lhůtou 30 dnů. Žalobce by tak nelegálně pobýval na území nikoliv šest ale jen pět měsíců. Jelikož žalovaný tuto skutečnost ve svém rozhodnutí o délce zákazu vstupu nereflektoval, je jeho rozhodnutí nezákonné. IV. Závěr a náklady řízení.

17. Soud shledal žalobu důvodnou a proto ji rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém bude vázán právním názorem soudu.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Náklady žalobce představují náklady související s právním zastoupením advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí podle nového znění advokátního tarifu – částku 4 620 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) cit. vyhlášky). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 cit. vyhlášky). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, činí částku ve výši 10 140 Kč plus DPH ve výši 2.129,40 Kč celkem 12.269,40 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 29. července 2026 Mgr. Andrea Veselá v.r. soudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.