32 Az 3/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Andreou Veselou ve věci žalobce R. O. R. A., st. příslušnost Bolívarovská republika Venezuela, zastoupený Mgr. Václavem Klepšem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 50, Sušice proti žalovanému Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2026, č. j. OAM-453/ZA11-P09-R2-2023, takto:

I. Rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 12. 2. 2026, č. j. OAM- 453/ZA11-P09-R2-2023 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 12. 2. 2026, č. j. OAM-453/ZA- ZA11-P09-R2-2023, nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalovaný takto rozhodl poté, co dospěl k závěru, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl skutečnosti, které by svědčily o tom, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Podle žalovaného žalobce neprokázal, že by byl v zemi původu vystaven pronásledování z důvodů vymezených v § 12 zákona o azylu, ani že by mu hrozila vážná újma ve smyslu § 14a téhož zákona. V řízení nebyly zjištěny ani důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu, a neshledal ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a či § 14b zákona o azylu. Situaci žalobce posoudil jako primárně motivovanou snahou o legalizaci pobytu, nikoliv jako odchod ze země původu z azylově relevantních důvodů.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

3. Žalobce nejdříve obecně namítl, že správní orgán při posouzení jeho žádosti nerespektoval judikatorně ustálený výklad pojmu pronásledování, podle něhož může mít pronásledování svůj původ nejen v přímém jednání žadatele, ale též v jednání či postavení, které je mu přičítáno ze strany státu nebo jiných relevantních aktérů. V projednávané věci přitom žalobce spatřuje azylově relevantní důvody především hrozbě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání a to z důvodu jeho rodinné vazby k otci, který je podle jeho tvrzení osobou vystavenou pronásledování z politických důvodů.

4. Žalobce odkázal na § 12 zákona o azylu a jeho odůvodněný strach z pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů, které mu jsou přičítány právě na základě jeho rodinného vztahu k otci a z důvodu, že žalobce sdílí protirežimní obsah na svých sítích. Dále poukázal na naplnění podmínek § 14a zákona o azylu, konkrétně na hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání a na vážné ohrožení v důsledku svévolného násilí v situaci ozbrojeného konfliktu.

5. Žalobce uvedl, že jeho otec je X, v důsledku čehož je nucen se dlouhodobě skrývat před státními, jakož i polovojenskými a nestátními ozbrojenými složkami, a žije v ilegalitě na odlehlém místě. V návaznosti na tuto skutečnost došlo k razii polovojenských jednotek v bydlišti žalobce, při kterém byl napaden, a která představovala bezprostřední impuls k opuštění země původu.

6. Vedle individuálních okolností odkázal žalobce též na obecnou situaci v zemi původu, kterou považuje za nestabilní a nepředvídatelnou, a to i s ohledem na aktuální bezpečnostní vývoj, včetně tvrzeného ozbrojeného zásahu Spojených států amerických a únosu prezidenta Nicoláse Madura. Poukazuje rovněž na dlouhodobě nepříznivou ekonomickou situaci v zemi.

7. Žalobce dále poukázal na to, že způsob represí, který popisuje včetně nečekaných razií bezpečnostních či polovojenských složek spojených s násilím a zastrašováním, odpovídá obecným poznatkům o fungování represivního aparátu v zemi původu.

8. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Správní orgán sice zajistil překlad knihy jeho otce, avšak neučinil z jejího obsahu žádné konkrétní skutkové ani právní závěry. Závěr o tom, že otec žalobce nepředstavuje pro režim dostatečně významnou osobu, rovněž postrádá oporu ve spise. Obdobně se správní orgán nijak nevypořádal s politickým angažmá jeho otce. Ačkoli tuto skutečnost nezpochybňuje, neučinil z ní žádné závěry ve vztahu k možným dopadům na rodinné příslušníky, a to přesto, že právě tento aspekt je pro posouzení azylového nároku zásadní. Správní orgán rovněž opominul význam skutečnosti, že jeho otec je bývalým X se znalostí fungování X, což zvyšuje jeho významnost a nebezpečnost pro režim.

9. Správní orgán se rovněž nevypořádal s významem vyhlášení mimořádného stavu dne 3. ledna (estado de conmoción exterior), který představuje zásadní změnu právních poměrů v zemi. Stejně tak se nevypořádal s předloženými důkazy, zejména se změnami trestního zákoníku provedenými tzv. zákonem o nenávisti, které nijak nekomentoval.

10. Správní orgán dále opomenul zohlednit změny bezpečnostní situace po tvrzené intervenci Spojených států amerických a únosu prezidenta Madura. Namísto věcného vypořádání těchto argumentů měl správní orgán podle žalobce jejich význam bagatelizovat s odkazem na údajnou účelovost.

11. Správní orgán se rovněž nezabýval otázkou splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu. Povinnost posuzovat i humanitární aspekty vyplývá nejen z vnitrostátní právní úpravy, ale též z práva Evropské unie a judikatury Evropského soudu pro lidská práva, zejména ve vztahu k čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který může být porušen i v důsledku nepříznivé humanitární situace v zemi původu.

12. Konečně žalobce brojí proti způsobu, jakým správní orgán hodnotil jeho důvěryhodnost. Namítá, že tvrzené rozpory v jeho výpovědích a výpovědích jeho sestry jsou pouze zdánlivé a vyplývají z odlišného chápání otázek, nikoli ze skutečných nesrovnalostí. Různé formulace ohledně problémů rodičů s režimem jsou ve svém jádru kompatibilní a nevylučují se.

13. Správní orgán porušil zásady správního řízení, zejména zásadu zjištění materiální pravdy, když se zaměřil téměř výhradně na hledání skutečností svědčících v jeho neprospěch a opomněl hodnotit okolnosti podporující jeho žádost. V této souvislosti mu vytýká systematické přeceňování dílčích rozporů na úkor posouzení podstaty jeho azylového příběhu.

14. Jeho výpověď nelze považovat za nevěrohodnou, neboť nepřehání vlastní politickou angažovanost ani význam své rodiny, s výjimkou osoby jeho otce. Poukazuje rovněž na to, že absence přímého postihu dalších rodinných příslušníků (zejména matky) nemůže být bez dalšího vykládána v jeho neprospěch. Je tomu tak proto, že rodina již byla fakticky rozbita, otec se skrývá v ilegalitě, žalobce ze země odešel a matka se chová obezřetně, čímž režim zatím dosáhl svého cíle a nemá důvod represe dále stupňovat.

15. Žalobce dále brojí proti způsobu, jakým správní orgán hodnotil jeho aktivitu na sociálních sítích. Namítá, že správní orgán postupoval vnitřně rozporně, když na jednu stranu jeho aktivitu, že skutečně zveřejňuje protirežimní obsah, avšak současně zpochybnil přiřaditelnost předložených screenshotů jeho osobě. Takový přístup považuje žalobce za nelogický, neboť identifikace jeho osoby je podle něj zřejmá z profilové fotografie a formátu zobrazených výstupů, který odpovídá běžné podobě příspěvků na sociálních sítích.

16. V této souvislosti žalobce odmítá závěr správního orgánu o účelovosti jeho aktivity. Vysvětluje, že k veřejnému sdílení protirežimních názorů přistoupil až po příchodu do České republiky, kde se cítí být v bezpečí a kde má možnost svobodně vyjadřovat své názory. Tento postup považuje za zcela logický a vnitřně konzistentní. Současně upozorňuje, že právě tato aktivita může v případě návratu do země původu představovat významné riziko postihu, neboť státní orgány mohou obsah sociálních sítí kontrolovat a vyvozovat z něj důsledky.

17. Pokud měl správní orgán pochybnosti o autenticitě předložených důkazů, měl postupovat procesně korektně a umožnit mu tyto pochybnosti odstranit, například zpřístupněním jeho účtu. Tím, že tak neučinil, zatížil řízení vadou a porušil zásady správního řízení, zejména zásadu rovného zacházení a předvídatelnosti rozhodování.

18. Žalobce dále zdůraznil význam aktuální bezpečnostní situace v zemi původu, která se zostřila v důsledku intervence Spojených států amerických a únosu prezidenta Madura. Tato změna podle něj zakládá samostatný důvod pro poskytnutí mezinárodní ochrany, a to přinejmenším ve formě doplňkové ochrany z důvodu hrozby svévolného násilí v situaci ozbrojeného konfliktu, případně hrozby nelidského či ponižujícího zacházení.

19. Události z roku 2026 zdaleka nevedly k uvolnění státní kontroly, ale naopak podnítily intenzivnější dohled, sledování a shromažďování informací o občanech považovaných za politicky citlivé, včetně osob navrátivších se ze zahraničí, žadatelů o mezinárodní ochranu a osob s minulostí v opozici nebo s historií podávání stížností. Z technického hlediska tento typ státního jednání zvyšuje riziko nejen okamžitého zadržení, ale také následného sledování, trvalého obtěžování a znovuotevření trestních spisů jako mechanismů sociální kontroly, viz Zpráva o stavu politické represe a riziku pronásledování ve Venezuele autora: Iván Antonio Simonovis Aranguren.

20. Napadené rozhodnutí vychází z neaktuálních podkladových zpráv, které se vztahují k roku 2024, případně k období do dubna 2025, a nijak nereflektují zásadní politické a bezpečnostní změny, k nimž došlo na počátku roku 2026. Bez doplnění aktuálních informací nelze učinit kvalifikovaný závěr o situaci v zemi původu a o rizicích spojených s návratem.

21. Žalobce v této souvislosti dále poukázal na časový průběh správního řízení, kdy správní orgán rozhodl ve věci v relativně krátké době po tvrzených zásadních událostech, aniž by disponoval relevantními informacemi o jejich dopadech. Přesto dospěl k závěru, že situace v zemi zůstává nezměněná, aniž by tento závěr opřel o konkrétní a ověřitelné zdroje. Takový postup považuje za předčasný a nepodložený. Závěry správního orgánu jsou tak rozporné, kdy na jednu stranu uvádí, že se jedná o veřejně známé informace a na druhou, že k ní neexistují podklady, jelikož se jedná o věc starou několik týdnů.

22. Dále uvedl své obavy z vývoje v zemi původu, které formuloval již v průběhu správního řízení. Uvádí, že nelze předvídat další vývoj situace, a to ani z hlediska možného kolapsu režimu, ani jeho naopak výrazného utažení. Poukazuje na riziko pokračování vojenských operací, jakož i na možnost vnitřních konfliktů mezi různými ozbrojenými skupinami, kterých se v zemi nachází značné množství. Zvláštní obavu spatřuje v nepředvídatelných reakcích státních orgánů a represivních složek, zejména za situace vyhlášení mimořádného stavu.

23. Žalobce rovněž zdůraznil rizika spojená s aplikací trestněprávních předpisů, zejména tzv. zákona o nenávisti, jehož ustanovení umožňují široký a nepředvídatelný výklad a ukládání velmi přísných trestů, a to i za jednání, která mohou být režimem vykládána jako podpora zahraničních nepřátel. V této souvislosti upozorňuje, že při absenci reálných právních záruk může být za takové jednání považován i samotný pobyt v zahraničí, zejména ve státech spojovaných se Spojenými státy americkými.

24. Vedle bezpečnostních rizik poukázal též na očekávatelné zhoršení ekonomické a humanitární situace, včetně nedostatku základních životních potřeb, jako jsou potraviny, léky či pitná voda. Z těchto důvodů dovozuje i možnou potřebu posouzení podmínek pro udělení humanitárního azylu.

25. Správní orgán tyto jeho obavy nijak nevyvrátil a jejich relevanci dostatečně nehodnotil, přestože mohou mít zásadní význam pro posouzení věci. V této souvislosti poukázal též na vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, které na jednu stranu připouští absenci aktuálních informací, avšak současně činí kategorické závěry o nezměněné situaci v zemi původu.

26. Další žalobní námitka směřuje proti způsobu odůvodnění napadeného rozhodnutí, který má být zatížen nevhodnými osobními poznámkami vůči právnímu zástupci žalobce. Správní orgán dovodil, že jeho právní zástupce si je vědom nevěrohodnosti jeho tvrzení, což žalobce považuje za nepřípustnou invektivu, jež svědčí o ztrátě nestrannosti a objektivity správního orgánu.

27. Žalobce rovněž namítá bagatelizaci jeho obav a osobních zkušeností. Zdůrazňuje, že byl vystaven násilnému jednání ze strany státních či státem tolerovaných aktérů, a že jeho obavy z návratu jsou založeny na reálné zkušenosti a znalosti fungování represivního systému, v němž neexistují účinné právní záruky a kde represivní opatření bývají realizována neformálními a obtížně dohledatelnými strukturami.

28. Správní orgán nesprávně hodnotil jeho výpovědi jako nevěrohodné na základě nepodstatných detailů a dílčích nesrovnalostí. Jako příklad uvádí rozpor týkající se označení jednotek, které měly provést zásah v jeho bydlišti (FAE versus DAET), ačkoliv tyto jednotky mohou plnit obdobné funkce a jejich přesné označení nemusí být pro laické osoby ani rozpoznatelné. Taková odchylka nemůže bez dalšího vést k závěru o nevěrohodnosti celého tvrzení.

29. Žalobce dále zpochybňuje význam dalších vytýkaných rozporů, například v popisu jeho fyzického stavu při zásahu (zda šlo o ztrátu vědomí či stav bezvědomí) nebo v počtu útočníků, kdy tyto rozdíly lze připsat přirozené variabilitě výpovědí a nedostatečné konkretizaci otázek. Domnělé rozpory byly v průběhu doplňujících pohovorů vysvětleny, což správní orgán bez dostatečného odůvodnění neakceptoval.

30. Stejně tak žalobce namítá nesprávné hodnocení výpovědí týkajících se činnosti jeho otce a okolností odjezdu ze země, kdy správní orgán ignoroval poskytnutá vysvětlení a bez jasného odůvodnění setrval na závěru o jejich nevěrohodnosti.

31. Za zásadní pochybení považuje i závěr správního orgánu, že nevyčerpal možnosti ochrany ve své vlasti. V této souvislosti odmítá požadavek podání trestního oznámení či využití vnitrostátní ochrany, neboť takový postup je v podmínkách země původu iluzorní a neúčinný. Stejně tak odmítá výtku, že nevyužil možnost vnitřního přesídlení, přičemž poukazuje na celkovou bezpečnostní situaci a fungování státní moci.

32. Správní orgán opakovaně používá argumentaci, která byla již v judikatuře správních soudů odmítnuta, konkrétně argument o bezproblémovém vycestování ze země původu. Jde o argument konstantně hodnocený jako nevýznamný a prázdný, který nemůže sám o sobě svědčit o absenci azylově relevantního ohrožení.

33. Podstatným rizikovým faktorem je právě návrat do země původu po delším pobytu v zahraničí, a to zejména za situace, kdy navracející se osoba není schopna doložit legální pobytový titul. Taková osoba může být považována za osobu, která ze země odešla z důvodů souvisejících s pronásledováním. V této souvislosti odkázal na Zprávu Organizace amerických států, respektive Interamerické komise pro lidská práva (usnesení č. 39/2025), z níž má vyplývat, že samotný návrat do Venezuely po dlouhodobém pobytu v zahraničí může zakládat reálné riziko zadržení, zmizení či jiného zásahu do základních práv.

34. Žalobce poukázal na případ venezuelského občana Jonathana Guillerma Torrese Duqueho, který byl po návratu do země po desetiletém pobytu ve Spojených státech amerických zadržen bezpečnostními složkami a následně odvezen na neznámé místo, přičemž jeho další osud nebyl znám, a to aniž by mu byla přičítána konkrétní politická aktivita. Samotný pobyt v zahraničí tak může být režimem vnímán jako podezřelý a vést k represím. S touto argumentací se správní orgán nijak nevypořádal, přestože na rizika spojená s návratem po delším pobytu v zahraničí opakovaně poukazoval.

35. Nebezpečí ze strany polovojenských jednotek trvá a nezaniklo. Tyto složky představují významné aktéry represivního systému, jejichž struktura i způsoby činnosti se dynamicky mění, přičemž jsou spojovány s únosy, mučením a jiným násilím. Správní orgán sice zpochybňuje dílčí aspekty jeho výpovědi ohledně konkrétního incidentu, avšak současně nezpochybňuje obecný rámec, tedy že její otec je pronásledován z důvodu své protirežimní činnosti a že v takových případech je běžné postihovat i rodinné příslušníky.

36. Za této situace měla být věnována pozornost tomu, jaké podmínky panují pro osoby zbavené svobody nebo jinak pronásledované, a zda v případě žalobce nehrozí nelidské či ponižující zacházení. Tuto analýzu však správní orgán neprovedl, čímž nedostatečně zjistil skutkový stav.

37. Žalobce dále poukázal na nutnost posouzení otázky, jak se změnila jeho případná „zájmovost“ pro režim po událostech roku 2026, zejména po zásahu Spojených států amerických, a jak se proměnila intenzita represí vůči obyvatelstvu.

38. Správní orgán pochybil rovněž tím, že kategoricky uzavřel, že se situace v zemi původu nezměnila, aniž by pro takový závěr měl dostatek relevantních podkladů. Tento závěr má být v rozporu s aktuálními analýzami, které žalobce předkládá analýzu aktuální situace dostupnou na odborném portálu Zpráva o stavu politické represe a riziku pronásledování ve Venezuele, jejímž autorem je Iván Antonio Simonovis Aranguren, bývalý venezuelský kriminalista a bezpečnostní expert. Z této analýzy vyplývá, že represivní charakter režimu přetrvává i po událostech roku 2026, a naopak dochází k jeho posilování.

39. Podle uvedené analýzy zůstává základním rysem režimu identifikace, neutralizace a postih skutečných i domnělých odpůrců, přičemž represivní mechanismy fungují nezávisle na konkrétních politických představitelích. Ozbrojené složky, včetně státních i polostátních struktur, podle této analýzy nejenže přežily politické změny, ale v důsledku krizových situací mají tendenci své jednání intenzifikovat, mimo jiné za účelem upevnění kontroly a prevence vnitřních rozporů.

40. Analýza dále zdůrazňuje význam vyhlášení mimořádného stavu dne 3. ledna 2026, který umožnil omezení ústavních záruk, zvýšení počtu preventivních zadržení a rozšíření trestního postihu za neurčitě vymezená jednání, jako je konspirace, zrada či spolupráce se zahraniční mocí. Tento právní rámec je využíván spíše k legitimizaci politického pronásledování než k ochraně veřejného pořádku.

41. Z předložené analýzy dále vyplývá, že v důsledku aktuální situace se zvýšilo riziko pronásledování určitých skupin osob, zejména těch, které mají skutečné či domnělé vazby na Spojené státy americké, požádaly o mezinárodní ochranu, vystupovaly politicky v zahraničí nebo jsou jinak veřejně exponované. Režim přitom využívá narativ o zahraniční intervenci jako nástroj k ospravedlnění represí.

42. Žalobce poukázal rovněž na fenomén tzv. „represivní prevence“, kdy státní orgány nezasahují pouze v reakci na konkrétní jednání, ale i na základě předpokládaného rizikového profilu jednotlivce, včetně jeho osobních vazeb, minulosti či pobytu v zahraničí. Tím se významně rozšiřuje okruh osob ohrožených pronásledováním.

43. Závěrem žalobce odkázal na shrnující závěry uvedené analýzy, podle nichž politické pronásledování ve Venezuele v roce 2026 nejen přetrvává, ale bylo adaptováno a posíleno v reakci na aktuální události. Osoby s vazbou na zahraničí, zejména na Spojené státy americké, či osoby, které požádaly o mezinárodní ochranu, čelí zvýšenému, konkrétnímu a předvídatelnému riziku pronásledování, včetně svévolného zadržení, trestního postihu nebo jiných represivních opatření.

44. Jeho obavy z návratu do země původu nejsou hypotetické, nýbrž mají objektivní základ ve zjištěném stavu věcí a odpovídají známým vzorcům jednání státních orgánů. Správní orgán se však s těmito skutečnostmi dostatečně nevypořádal, a proto je napadené rozhodnutí nezákonné.

45. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu i správním řádem, přičemž skutkový stav byl zjištěn v rozsahu odpovídajícím § 3 správního řádu a rozhodnutí obsahuje dostatečné odůvodnění ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu.

46. Žalovaný setrval na závěru, že v případě žalobce nebyly naplněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14 ani § 14b zákona o azylu. V tomto ohledu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, obsah správního spisu a zejména na výpovědi žalobce učiněné v průběhu správního řízení.

47. K podkladům rozhodnutí žalovaný uvedl, že vycházel zejména z výpovědí žalobce, z překladu knihy X z dokumentů předložených žalobcem v průběhu řízení (včetně doplnění podkladů a informací k tvrzeným důsledkům intervence USA) a dále z informací o zemi původu, konkrétně ze zpráv CEDOCA ze dne 26. 9. 2024, Informace OAMP ze dne 12. 12. 2024 a zprávy norského LANDINFO ze dne 11. 4. 2025.

48. Na základě těchto podkladů žalovaný dovodil, že hlavním důvodem podání žádosti žalobce je obecný nesouhlas žalobce s ekonomickou, sociální a politickou situací ve Venezuele a obava o vlastní bezpečnost. Tyto obavy měly souviset především s tvrzeným incidentem, při němž měli žalobce a jeho těhotnou sestru napadnout příslušníci bezpečnostní složky FAE, kteří pátrali po jejich otci, X. Dalším uváděným důvodem byla následně i aktivita žalobce na sociálních sítích realizovaná až po jeho příjezdu do České republiky.

49. Žalovaný však dospěl k závěru, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl takové skutečnosti, které by svědčily o jeho pronásledování z důvodů vymezených v § 12 zákona o azylu. Podle žalovaného nebylo prokázáno, že by žalobce sám vyvíjel politickou činnost nebo uplatňoval politická práva a svobody způsobem, který by vedl k jeho pronásledování. Současně nebylo zjištěno, že by žalobce měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, pohlaví, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či zastávání politických názorů.

50. Žalovaný rovněž uzavřel, že v případě návratu do země původu žalobci nehrozí ani vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu.

51. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné pouze tehdy, pokud z něj nelze zjistit úvahy správního orgánu nebo pokud trpí vnitřními rozpory znemožňujícími jeho přezkum. V projednávané věci však podle žalovaného tyto vady dány nejsou, neboť skutkový stav byl podrobně popsán, jednotlivé důkazy vyhodnoceny a právní závěry srozumitelně vysvětleny. Pouhá skutečnost, že žalobce s těmito závěry nesouhlasí, nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

52. K námitkám směřujícím proti hodnocení knihy X žalobce žalovaný uvedl, že X. Zdůraznil, že povinností správního orgánu není reprodukovat obsah důkazů, ale vyhodnotit jejich význam. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že její obsah vzal v potaz jako jeden z podkladů. Současně však zcela oprávněně dospěl k závěru, že samotná existence této publikace bez dalších individualizovaných okolností nezakládá důvodnou obavu žalobce z pronásledování.

53. Obdobně žalovaný odmítl námitku, že by opomenul význam profesního a politického zázemí otce žalobce. Uvedl, že ani případná kritičnost otce vůči režimu nebo jeho profesní minulost neimplikuje automaticky přenesení rizika pronásledování na jeho rodinné příslušníky. Zdůraznil, že azylové řízení je založeno na individuálním posouzení každého žadatele a že odvozené ohrožení je relevantní pouze tehdy, pokud je konkrétně doloženo.

54. V projednávané věci žalovaný shledal, že žalobce uvedla v zásadě jediný incident, jehož věrohodnost byla navíc zpochybněna rozpory ve výpovědích jeho a jeho sestry, a po němž nedošlo k dalším represím vůči jeho osobě ani vůči dalším rodinným příslušníkům, kteří nadále žijí v zemi původu.

55. K hodnocení věrohodnosti žalobce žalovaný uvedl, že postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 50 správního řádu. Rozpory ve výpovědích žalobce a jeho sestry se podle žalovaného týkaly podstatných okolností případu a nebyly toliko marginální. Výpovědi přitom hodnotil v jejich celkovém kontextu a ve vzájemných souvislostech.

56. Žalovaný dále uvedl, že v průběhu správního řízení shromáždil dostatečné množství podkladů, se kterými žalobce řádně seznámil a umožnil mu se k nim vyjádřit. Skutečnost, že správní orgán dospěl k závěrům, které nejsou pro žalobce příznivé, podle něj neznamená, že by postupoval jednostranně či v rozporu se zásadami správního řízení. Naopak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle jeho názoru zřejmé, že posuzoval jak individuální tvrzení žalobce, tak obecnou situaci v zemi původu a tyto skutečnosti poměřoval v jejich vzájemných souvislostech.

57. K odkazu žalobce na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žalovaný uvedl, že pouhá obecně nepříznivá situace v zemi původu není dostačující pro závěr o existenci hrozby nelidského či ponižujícího zacházení. Podle ustálené judikatury je nezbytné, aby existovalo konkrétní a individualizované riziko, které však v případě žalobce nebylo zjištěno. Tento závěr považuje za souladný jak s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak Nejvyššího správního soudu.

58. Žalovaný dále uvedl, že se zabýval rovněž podmínkami pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Ani v tomto ohledu však neshledal existenci reálného a bezprostředního nebezpečí vážné újmy. Obecná nepříznivá bezpečnostní situace v zemi původu podle něj sama o sobě nepostačuje.

59. K námitkám založeným na změně situace ve Venezuele po událostech ze dne 3. 1. 2026 žalovaný uvedl, že tyto skutečnosti zohlednil, avšak v době rozhodování k nim nebyly k dispozici dostatečně spolehlivé a ověřené informace. Posouzení věci proto nemohlo být založeno na spekulativních úvahách o budoucím vývoji. Uzavřel proto, že tyto aktuální události samy o sobě neprokazují individuální ohrožení žalobce.

60. Obdobně žalovaný odmítl námitky odkazující na legislativní změny, zejména na tzv. zákon o nenávisti. Uvedl, že obecná právní úprava bez konkrétní vazby na osobu žalobce nemůže založit jeho nárok na mezinárodní ochranu. Žalobce podle něj neprokázal, že by byla tímto právním rámcem přímo dotčena.

61. K námitce vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že rozhodnutí je logicky konzistentní. Skutečnost, že připustil existenci obecně nepříznivé situace v zemi původu, avšak neshledal individuální ohrožení žalobce, odpovídá standardnímu postupu při posuzování žádostí o mezinárodní ochranu.

62. Konečně žalovaný uvedl, že výhrady žalobce směřující proti stylu odůvodnění a údajné osobní povaze některých formulací nejsou způsobilé založit nezákonnost napadeného rozhodnutí. I pokud by některé formulace nebyly zcela vhodné, nemají podle jeho názoru vliv na věcnou správnost a přezkoumatelnost rozhodnutí, které je jinak dostatečně odůvodněno.

63. Na základě všech uvedených skutečností žalovaný uzavřel, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z forem upravených zákonem o azylu. Napadené rozhodnutí považuje za zákonné, řádně odůvodněné a opřené o dostatečně zjištěný skutkový stav, a žalobu proto navrhl zamítnout.

64. Žalobce ve vyjádření ze dne 21. 5. 2026 doplnil, že žalovaná nese primární odpovědnost za zjištění skutkového stavu, zejména za opatření aktuálních a relevantních podkladů o situaci v zemi původu. Závěr žalované, která bez bližšího zkoumání pominula zásadní události ve Venezuele na počátku roku 2026 (únos prezidenta a zahraniční intervence), a to s odkazem na údajnou absenci podkladů, je proto nepřijatelný. Ve spise existují materiály předložené žalující stranou, jež naopak svědčí o utužení režimu, s nimiž se žalovaná nijak nevypořádala, a své rozhodnutí vydala bez snahy tyto skutečnosti doplnit.

65. Dále žalobce namítá rozpornost napadeného rozhodnutí s předchozí správní praxí ohledně postihu rodinných příslušníků. Uvádí konkrétní rozhodnutí Ministerstva vnitra z nedávné doby, v nichž byla mezinárodní ochrana přiznána i zletilým dětem pouze na základě postavení a aktivit jejich rodičů, a to i při méně závažném skutkovém základu. V nyní posuzované věci přitom žalobce poukazuje na intenzivnější protirežimní aktivity svého otce a na obdobné způsoby útoků ze strany polovojenských skupin. Žalovaná nevysvětlila, proč se od této praxe odchýlila ani zda došlo ke zlepšení situace v zemi původu.

66. Žalovaná dále nehodnotila dopady nové legislativy a mimořádných opatření, včetně vyhlášení výjimečného stavu a změn trestních předpisů, ačkoliv tyto mohou dopadat i na osoby vracející se z dlouhodobého pobytu v zahraničí. V této souvislosti poukazuje na aktuální zprávy mezinárodních institucí, zejména Interamerické komise pro lidská práva, které potvrzují systematickou praxi postihování nejen politicky aktivních osob, ale i jejich rodinných příslušníků či osob bez politického profilu, včetně případů svévolného zadržení po návratu ze zahraničí.

67. Konečně žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro opomenutí podstatných skutečností a nedostatečné vypořádání uplatněných námitek, včetně námitky nedůvěryhodnosti, kterou žalovaná odmítla pouze formálně. Uzavírá, že žalovaná ignorovala významné důkazy o zhoršující se situaci ve Venezuele, včetně praxe svévolného zbavování svobody, nucených zmizení a absence právního státu, a její rozhodnutí proto nemůže obstát.

III. Posouzení žaloby

68. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

69. Ve věci samé soud provedl ústní jednání, při němž účastníci setrvali na svých stanoviscích.

70. Podle § 12 zákona o azylu, azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

71. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

72. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu, za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

73. Soud se nejdříve vyjádří k námitkám týkajícím se závěrů žalovaného ohledně důvěryhodnosti jeho azylového příběhu s ohledem na rozpory v jeho výpovědi a ve výpovědi jeho sestry.

74. Soud v tomto ohledu připomíná závěry Nejvyššího správního soudu v jeho rozsudku ze dne 23. 9. 2024, č. j. 5 Azs 144/2024 – 31, týkající se této věci, že v situaci, kdy nelze tvrzení žadatele plně prokázat ani vyvrátit, je třeba zabývat se aplikací zásady „benefit of the doubt“ a posoudit přiměřenou pravděpodobnost tvrzeného pronásledování. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud v této věci zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak první rozhodnutí žalovaného, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení s tím, že je vázán jeho právním názorem.

75. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku zdůraznil, že způsob vyhodnocení jednotlivých indikátorů věrohodnosti je blíže rozveden v materiálech Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (European Asylum Support Office, EASO; od roku 2022 Agentura Evropské unie pro otázky azylu, European Union Agency for Asylum, EUAA), především v praktické příručce Posuzování důkazů z března 2015 nebo Evidence and credibility assessment in the context of the Common European Asylum System z roku 2018; na které Nejvyšší správní soud žalovaného již několikrát odkazoval (v podrobnostech srov. rozsudky NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 447/2019-30, bod 23, ze dne 17. 9. 2020, č. j. 1 Azs 3/2020-70, bod 23, ze dne 10. 2. 2023, č. j. 5 Azs 208/2022-52, bod 55, nebo ze dne 3. 6. 2024, č. j. 5 Azs 256/2023-65, bod 17); nově odkázal též na dokument EUAA Practical Guide on Evidence and Risk Assessment z ledna 2024. V jednoduchosti shrnul, že pro posouzení věrohodnosti výpovědi žadatele je nutno zvážit, zda je žadatelem předestřený azylový příběh popsán dostatečně konkrétně a plausibilně. Dále je nutno zvážit, zda jsou žadatelova tvrzení rozporná mezi sebou navzájem či s jinými důkazy a zda jsou v souladu se známými informacemi o zemi původu (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2024, č. j. 5 Azs 144/2024-31, bod 18).

76. Jak připomenul Nejvyšší správní soud i ve svém následujícím rozsudku ze dne 27. 8. 2025, č.j. 5 Azs 176/2024 – 59:

49. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pokud správní orgán považuje tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu za nevěrohodná a jedním z důvodů je vnitřní či vnější nekonzistentnost žadatelových tvrzení, je v zásadě nezbytné, aby ho s identifikovanými rozpory konfrontoval a poskytl mu možnost tyto rozpory vysvětlit či zcela odstranit. Neučiní-li tak, rozpory by při hodnocení věrohodnosti neměl zohlednit (podobně srov. rozsudek NSS č. j. 5 Azs 208/2022-52). Jde o třetí krok čtyřfázového postupu ke zhodnocení konzistentnosti žadatelových tvrzení, který je detailně popsán v bodě 2.2.1.2 již zmiňované praktické příručky Posuzování důkazů z března 2015 (k požadavku na konfrontaci srov. též výše zmiňovaný Practical Guide on Evidence and Risk Assessment z ledna 2024, bod 2.2.

2. či přílohu č. 1 k tomuto dokumentu). Nutno podotknout, že rozpory, na nichž svůj závěr o nevěrohodnosti správní orgán zakládá, se musí týkat významných skutečností a přesvědčivě svědčit o nevěrohodnosti tvrzení (srov. rozsudek NSS č. j. 5 Azs 144/2024-31, bod 19).

50. Při identifikování rozporů v žadatelových tvrzeních je nezbytné posoudit všechny důkazy v jejich úplnosti, než bude učiněn závěr o nevěrohodnosti žadatelových tvrzení. Například vnitřní či vnější nekonzistentnost tvrzení bez dalšího nemusí nutně znamenat, že je žadatel nevěrohodný. Jistá míra nekonzistence mezi výpověďmi žadatelů o mezinárodní ochranu může naopak implikovat, že se snaží popsat skutečnosti autenticky podle svých vjemů a vzpomínek, které mohou být zkresleny mnoha faktory. Naproti tomu naprostá „strojová“ shoda jednotlivých výpovědí může vypovídat o tom, že je příběh smyšlený a žadatelé se pouze na pohovor precizně připravili. Samozřejmě nelze poskytnout univerzální klíč ke zhodnocení, kdy rozpory poukazují na věrohodnost žadatelů, a kdy nikoli. Z tohoto důvodu je třeba trvat na důsledném a přezkoumatelném zhodnocení všech známých skutečností ve vzájemném kontextu bez přehnaného důrazu na jediný aspekt, které musí být vedeno skutečnou snahou správního orgánu zjistit, zda žadatelé o mezinárodní ochranu vypovídají pravdivě (srov. rozsudek NSS č. j. 5 Azs 144/2024-31, bod 20). (pozn. podtržení provedl soud)

77. Soud má však za to, že je nutné toto posouzení učinit zcela nezaujatě.

78. Soud s ohledem na shora uvedené principy dospěl k závěru, že po provedeném doplňujícím pohovoru, při aplikaci shora zmíněných zásad se nejedná o rozpory, takového charakteru, které by odůvodnily závěr o tom, že si žalobce i jeho sestra incident vymysleli. Naopak s ohledem na popis incidentu, který byl do značné míry traumatizující a s ohledem na způsob, jak pracuje paměť, a rovněž na jazykovou bariéru a kulturní rozdíly, které hrají při překladech pohovorů svou roli a můžou vést k nepřesnostem, soud považuje odchylky v detailech popisu události za zcela přijatelné.

79. Jako příklad žalovaným vyhodnoceného rozporu soud uvádí, že žalobce jednou uvedl, že je otec poslal do Evropy a podruhé, že jim doporučil odjet. Dle soudu se nejedná o rozpor, ale o vyjádření toho samého jinými slovy. Dalším příkladem toho, že správní orgán zaujatě viděl rozpor ve výpovědi tam, kde ve skutečnosti nebyl, je uvedení počtu lidí z FAE, kteří přišli k nim domů, kdy žalobce poprvé uvedl, že k nim přišlo 6 až 7 lidí, a u doplňující ho pohovoru uvedl, že do bytu přišli jen 3, ale před domem byli další celkem 5 až 6 lidí. Uvést přišlo k nám 6 lidí a následně doplnit, že do bytu vešli 3 a další zůstali před domem, je dle soudu popis toho samého jen s upřesněním toho, kdo vešel do bytu. Rovněž rozpor, zda byla incidentu přítomna matka, lze vysvětlit popisem situace, jak následně uvedl žalobce. Pokud uvedl, že matka incidentu, při kterém byl udeřen do hlavy, přítomna nebyla, když následně zjistil, že i ona byla doma, je zcela konzistentní. Soud rovněž nevidí rozpor v popisu jeho zdravotního stavu poté, co byl udeřen do hlavy, kdy jednou měl uvést, že v bezvědomí nebyl a podruhé, že se probral z bezvědomí. Rozdíl mohl být způsoben právě neodborným popisem samého žalobce nebo jeho překladem.

80. Dle soudu rovněž závěr, že žalobce je nevěrohodný, jelikož za incident na počátku března 2023 nemohou odpovídat příslušníci jednotky označené jako FAE, jelikož dle zprávy o činnosti bezpečnostní složky FAES, byla její činnost po roce 2021 výrazně omezena a složka byla oficiálně rozpuštěna v roce 2022, a popis události žalobce tak neodpovídá známým skutečnostem o fungování uvedené bezpečnostní složky, není podložený. Skutečnost, že je bezpečnostní složka je ke konci roku 2022 oficiálně rozpuštěna, ještě nemusí nutně znamenat, že její příslušníci pod tímto označením nemohli nadále operovat pod velením někoho jiného.

81. Soud tak má za to, že shora uvedené posouzení věrohodnosti žalobce bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, který zdůrazňuje potřebu důkladného posouzení tvrzení žalobce, jejich konfrontace s aktuálními informacemi o situaci v zemi původu a hlavně aplikace zásady „benefit of the doubt“.

82. Další okruh žalobních námitek se týkal otázky hodnocení situace v zemi původu. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu musí být informace o zemi původu (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 71; ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81).

83. Nejvyšší správní soud sice dříve k situaci ve Venezuele uvedl, že po vyostření okolo prezidentských voleb v létě 2024 došlo k jejímu zklidnění (srov. usnesení ze dne 14. 8. 2025, č. j. 10 Azs 102/2025 51). Samotná existence autoritářského režimu, postihování opozice a obecná atmosféra strachu nejsou samy o sobě důkazem, že stěžovatelce hrozí pronásledování či vážná újma ve smyslu zákona o azylu (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 19 Az 22/2024 121 a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2025, č. j. 1 Azs 91/2025 67).

84. V posledně jmenovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2025, č. j. 1 Azs 91/2025-67, dále zdůraznil, že ani publikace knihy obsahující obecnou kritiku diktatur nemusí bez dalšího zakládat azylově relevantní aktivitu, zejména pokud není prokázáno, že by byla zaměřena konkrétně proti aktuálnímu režimu nebo že by byla vnímána státními orgány jako reálná hrozba. Současně NSS přisvědčil závěru, že odvozené obavy žadatele (tj. vycházející z činnosti jiné osoby, typicky člena rodiny) musí být individualizovány a doloženy konkrétními okolnostmi; samotná rodinná vazba k osobě s opozičními názory bez dalších prvků nepostačuje. NSS rovněž potvrdil, že obecná nepříznivá situace ve Venezuele ani politické napětí po volbách samy o sobě nevedou k závěru o existenci reálného rizika pronásledování konkrétní osoby, pokud chybí její osobní angažovanost nebo konkrétní zásahy vůči ní.

85. Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že okolnost, že rodinný příslušník žadatele o mezinárodní ochranu publikoval dílo obsahující kritiku politického režimu, sama o sobě nepostačuje k závěru o existenci azylově relevantního pronásledování, pokud tato činnost není spojena s konkrétními zásahy vůči žadateli a nedosahuje intenzity zjevně protirežimního vystupování. Stejně tak obecná situace v zemi původu, byť nepříznivá, nezakládá důvod pro poskytnutí ochrany bez individualizace tvrzené hrozby.

86. Žalobce sám sice nebyl ve Venezuele politicky aktivní, jeho hlavní obavy jsou však odvozeny od činnosti jeho X a v X, jak ostatně konstatoval i žalovaný. Jak přitom vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, ani taková okolnost sama o sobě nepostačuje k závěru o existenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, pokud není doloženo, že by tato činnost byla v konkrétním případě vnímána státními orgány jako reálná hrozba a že by se promítla do individuálně zaměřených zásahů vůči žadateli.

87. V této věci však má soud za to, že vůči žadateli takový zásah proběhl a není vyloučeno, že by se mohl opakovat a to právě kvůli protirežimní činnosti jeho X. Žalobce v řízení doplnil potvrzení o členství X v politické straně X a o jeho perzekuci, které jí mělo být vystaveno touto politickou stranou.

88. Soud předně připomíná, že řízení o mezinárodní ochraně i před přijetím migračního paktu podléhalo zásadě úplného a aktuálního (ex nunc) přezkumu (§ 32 odst. 9 zákona o azylu a čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice), tedy posouzení skutkového i právního stavu ke dni rozhodování soudu. Tomu odpovídá i požadavek provést úplné zhodnocení všech relevantních skutečností, při současném respektování zásady rychlosti řízení, jak vyplývá z bodu 18 odůvodnění procedurální směrnice. Tento princip byl ještě zdůrazněn v novém procedurálním nařízením.

89. Žalobce v dalším řízení doložil další dokumenty, kterými podpořil svou argumentaci týkající se aktuální situace v zemi původu a to: Zprávu Interamerické komise ze dne 6. 5. 2026, stanovisko Interamerické komise pro lidská práva (CIDH) ze dne 7. 5. 2026, přepis projevu prezidenta CIDH, ze kterých vyplývá, že situace ve zemi se nezlepšila tak, jak to ve svém rozhodnutí naznačuje žalovaný.

90. Soud dále konstatuje, že podklady ohledně situace v zemi původu, ze kterých vycházel žalovaný pocházely z roku 2024 (zprávy CEDOCA a Informace OAMP) nebo z roku 2025 (Informace LANDINFO), ale týkaly se vesměs událostí, ke kterým došlo v roce 2024 nebo ještě dříve.

91. Městský soud doplnil podklady pro rozhodnutí o nejnovější zprávy ohledně situaci v zemi původu dostupné na www.ecoi.com webové stránky ecoi.net o zemích původu (Country of origine information) provozovaných Agenturou Evropské unie pro otázky azylu a to konkrétně nejaktuálnějšími zprávami o situaci ve Venezuele. Soud tyto zprávy resp. jejich relevantní části přeložil za použití volného překladače DeepL.com.

92. Jako první byla jako důkaz provedena zpráva World Report 2026; Venezuela Events of 2025 (v překladu Venezuela Události roku 2025 viz https://www.ecoi.net/en/document/2136280.html), ze které se mimo jiné podává, že: Po prezidentských volbách, které se konaly 28. července 2024, se úřady a provládní ozbrojené skupiny, známé jako „colectivos“, dopustily rozsáhlého porušování lidských práv. Zatímco tisíce lidí protestovaly proti Madurovemu údajnému znovuzvolení, zejména v chudinských čtvrtích, vláda zahájila „Operaci Knock Knock“ (Operación Tun Tun), celostátní kampaň zastrašování a represe. Zahynulo dvacet čtyři demonstrantů a náhodných kolemjdoucích, v mnoha případech rukou venezuelských bezpečnostních sil a „colectivos“. Tisíce kritiků, včetně dětí, politických oponentů a cizinců, byly svévolně zadrženy a v rámci virtuálních soudních řízení obviněny z vágních trestných činů, jako je „podněcování k nenávisti“ a „terorismus“. Venezuelské úřady často popíraly, že by k zatčením docházelo, nebo zatajovaly místo pobytu zadržených, což podle mezinárodního práva představuje nucené zmizení. Rodiny tak byly nuceny hledat své blízké celé dny či týdny. Mnozí zadržení byli drženi v izolaci, někteří již od dne svého zatčení, a bylo jim odepřeno právo na návštěvy, telefonní hovory a přístup k soukromému právníkovi či k spisům týkajícím se jejich případu. Někteří zadržení byli vystaveni špatnému zacházení a mučení, včetně bití, elektrických šoků, dušení plastovými sáčky, sexuálního mučení, izolace a zadržování v malých, tmavých a přeplněných trestných celách. Podle Nezávislé mezinárodní vyšetřovací mise pro Bolívarovskou republiku Venezuela (FFM) byly zadržené ženy vystaveny sexuálnímu a genderově podmíněnému násilí, včetně vynuceného transakčního sexu, reprodukčního násilí, nucené nahoty a „možných činů sexuálního otroctví a/nebo nucené prostituce“. Úřad generálního prokurátora propustil stovky zadržených, ačkoli proti mnoha z nich stále probíhá trestní vyšetřování. Mnozí byli donuceni podepsat dokumenty, které jim zakazují zveřejňovat informace o jejich zatčení nebo soudním řízení, a někteří byli přinuceni natočit videa, v nichž prohlašují, že jejich práva byla během zadržení respektována. V červenci 2025 venezuelské úřady oznámily propuštění 80 vlastních občanů a 10 občanů a rezidentů USA výměnou za propuštění a repatriaci 252 venezuelských migrantů, kteří byli drženi v izolaci ve známé salvadorské věznici „Centrum pro zadržování teroristů“ (Centro de Confinamiento del Terrorismo, CECOT). Venezuelané byli na základě dohody mezi oběma zeměmi deportováni ze Spojených států do Salvadoru a zadrženi v CECOT. V srpnu bylo propuštěno také 13 politických vězňů, včetně představitelů města Maracay. Po těchto propuštěních byli zatčeni další kritici, což venezuelské lidskoprávní organizace popisují jako model „otočných dveří“. K 3. listopadu nezisková organizace Foro Penal uvedla, že za mřížemi zůstává 884 politických vězňů, včetně 85 cizinců. Zpráva FFM ze září zopakovala svůj závěr, že „činy extrémní krutosti“ spáchané před a po prezidentských volbách ve Venezuele v roce 2024, včetně svévolných zadržení, mučení a sexuálního násilí, představují zločiny proti lidskosti.

93. Dalším zdrojem informací byl na stránkách https://www.ecoi.net/en/document/2138131.html publikovaný dokument Freedom in the World 2026 – Venezuela Not Free (v překladu Svoboda ve světě 2026 – Venezuela Nesvobodná), kde se kromě jiného uvádí: Madurův režim se při udržování politické moci opírá o armádu, polovojenské síly a nejasnou podporu ze strany zahraničních států. Vojenské velení převzalo kontrolu nad četnými úřady a Maduro nadále posiluje Bolívarskou milici, civilní milici čítající miliony členů, která byla založena v roce 2008 za účelem podpory armády. Koncem srpna 2025 začaly Spojené státy výrazně posilovat svou námořní přítomnost v Karibiku s deklarovaným cílem bojovat proti obchodu s drogami. V reakci na to začal Madurův režim vyvíjet tlak na státní zaměstnance, aby se připojili k Bolívarské milici a pomáhali při hlídkování a obraně země; někteří lidé tvrdili, že jim jejich nadřízení nařídili, aby se k milici připojili. Samostatně pak nepravidelné, státem spřízněné ozbrojené skupiny známé jako „colectivos“ běžně páchají násilné činy proti civilistům a provádějí vládou podporované zastrašovací akce. V posledních letech některé nezávislé zpravodajské zprávy naznačují, že Madurův režim mohl spolupracovat s mezinárodními zločineckými organizacemi, jako je Národní osvobozenecká armáda (ELN) a Tren de Aragua, při útocích na politické disidenty a jejich zadržování. Režim v roce 2025 nadále zesiloval represe a pronásledování svých politických oponentů. Skuteční i domnělí odpůrci Madurovy vlády jsou stále častěji vystavováni svévolným zadržením, mimosoudním popravám a nuceným zmizením. Od prezidentských voleb v roce 2024 bylo nahlášeno nejméně 15 případů násilných zmizení disidentů nebo osob obviněných z odporu proti režimu, včetně zmizení Rafaela Tudarese Bracha, zetě Edmunda Gonzáleze, po jeho zatčení v lednu 2025. Rodinní příslušníci opozičních vůdců a aktivistů se stávají terčem obtěžování a pronásledování. Ohroženi zůstávají i disidenti mimo území Venezuely.

94. Dalším dokumentem byla zpráva The State of the World's Human Rights; Venezuela 2025 (Stav lidských práv ve světě; Venezuela 2025) publikovaná na stránkách AEUOA https://www.ecoi.net/en/document/2139268.html, ze které vyplývá kromě jiného následující: V lednu předložila Meziamerická komise pro lidská práva zprávu o porušování lidských práv spáchaných během volebního období roku 2024. Zpráva se zabývala represivní strategií úřadů, jejímž cílem bylo zabránit politické účasti opozice, zmařit průběh svobodných voleb a vyvolat mezi občany strach. V září komise požádala o souhlas s návštěvou země za účelem pozorování tamní situace v oblasti lidských práv. V srpnu Meziamerický soud pro lidská práva znovu potvrdil svou jurisdikci nad Venezuelou. V září a prosinci předložila Nezávislá mezinárodní vyšetřovací mise pro Bolívarskou republiku Venezuela dvě zprávy, které dokumentují porušování lidských práv spáchaná během represí po volbách a roli, kterou při páchání zločinů proti lidskosti sehrála Bolívarská národní garda.

95. Potlačování disentu: Vláda i nadále uplatňovala rozsáhlé represivní opatření proti politickému disentu, což vedlo k závažnému porušování lidských práv a zločinům proti lidskosti. Úřady i nadále využívaly státní aparát, včetně bezpečnostních a zpravodajských složek, soudního systému a restriktivních zákonů, jakož i skupiny ozbrojených civilistů, k potlačování, umlčování a trestání disentu a obhajoby lidských práv.

96. Svévolné zadržování: K politicky motivovaným svévolným zadržením docházelo i nadále, i když v menším počtu než v roce 2024. V prosinci vláda oznámila propuštění řady zadržených osob; nevládní organizace Foro Penal ověřila 117 propuštění. Z více než 2 000 osob, které byly po prezidentských volbách v roce 2024 svévolně zadrženy, zůstávalo k 31. prosinci nejméně 806 osob v nezákonném zadržení. Propuštěné osoby byly i nadále předmětem trestního řízení. Ve většině případů byli zadržení obviněni z vágních a nepodložených trestných činů, jako je „terorismus“ nebo „vlastizrada“, za které hrozily přísné tresty. Trestní řízení i nadále postrádala záruky spravedlivého procesu. Zadrženým byli přiděleni veřejní obhájci, kteří neměli ani schopnosti, ani motivaci jednat účinně. Obžalovaní byli souzeni před soudy, které postrádaly nezávislost, včetně takzvaných „protiteroristických soudů“, a mimo jiné jim bylo odepřeno právo seznámit se s obviněními a důkazy proti nim. Kromě nasazení státních bezpečnostních sil a využívání zadržovacích center hrála při provádění vládní politiky represe proti politickým disidentům, údajně za účelem „boje proti terorismu“, klíčovou roli také instrumentalizace státního zastupitelství jako nástroje politického pronásledování a soudnictví jako mechanismu prosazování této politiky. Zapojení vysokých státních úředníků do identifikace a veřejného stigmatizování obětí represe dokládalo systematický charakter této praxe. Na konci roku byly stovky lidí stále drženy ve vazbě bez kontaktu s vnějším světem.

97. Nucené zmizení: Osud mnoha lidí, kteří byli po volbách v roce 2024 násilně uneseni, nebo osob zadržených v roce 2025, zůstal neznámý. Podle organizace Foro Penal bylo na konci roku stále pohřešováno nejméně 63 osob. Nucené zmizení obvykle začínalo svévolným zadržením ze strany státních orgánů, na které navazoval nedostatek informací, odmítání přiznat zadržení a úmyslné utajování osudu a místa pobytu zadržené osoby. Ve většině případů uplynuly dny či dokonce měsíce, než bylo zadržení oznámeno, a i tehdy byla jedinou jistotou, kterou příbuzní měli, skutečnost, že se daná osoba nachází ve státní vazbě. Vyskytly se případy, kdy byli lidé vystaveni nucenému zmizení při převozu z jednoho zadržovacího centra do druhého. Nucené zmizení přímo, i když ne výlučně, vedlo k systematickému odepření soudních záruk prostřednictvím simulovaných řízení, jako například konání úvodních slyšení (která se musí uskutečnit do 48 hodin od zadržení) za zavřenými dveřmi a de facto pozastavení habeas corpus, mimo jiné.

98. Práva uprchlíků a migrantů: UNHCR, agentura OSN pro uprchlíky, uvedla, že od roku 2015 opustilo zemi přibližně 7,9 milionu lidí, kteří hledali mezinárodní ochranu. V červenci bylo ze Salvadoru do Venezuely vráceno 252 venezuelských mužů. Všichni byli po dobu více než tří měsíců násilně zadržováni v Centru pro zadržování teroristů (CECOT) v této zemi, kam byli převezeni z USA. V průběhu roku byly stovky lidí, kteří v USA žádali o mezinárodní ochranu, nelegálně vyhoštěny a vráceny do Venezuely, kde jim hrozilo pronásledování ze strany tamní vlády.

99. V této souvislosti je však dle soudu důležitý vývoj bezpečnostní a politické situace ve Venezuele, po událostech dne 3. 1. 2026, kdy byl při operaci ozbrojených sil Spojených států zadržen tehdejší prezident Nicolás Maduro a následně převezen do Spojených států k trestnímu stíhání, což vedlo k výraznému narušení dosavadních mocenských struktur. Evropská unie v reakci na tento vývoj zdůraznila nutnost politické transformace, respektu k mezinárodnímu právu a nalezení demokratického řešení situace, a to především prostřednictvím vnitrostátního procesu vedeného samotnými Venezuelci. Na druhou stranu kromě žalobcem doložené zprávy, ze které vyplývá nezměněný stavu ohledně lidských práv a pokračující pronásledování odpůrců režimu, tak jak byl popsán za rok 2025, správní orgán ani soud nedisponuje žádnou nezávisle vypracovanou zprávou o aktuálním situaci v zemi.

100. Soud proto uzavírá, že při respektování zásady ex nunc posouzení a při zohlednění nedostupnosti nejaktuálnějších informací o situaci v zemi původu nelze podpořit závěr žalovaného o nesplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, jelikož ani soud ani správní orgán nemohou s určitostí vědět, jaká je skutečná situace ve Venezuele po událostech v lednu 2026.

101. Soud na závěr uvádí, že konstatování žalovaného v jeho rozhodnutí ohledně toho, co právní zástupce po pohovoru „zjevně očekával“ nebo ne, pouze dokresluje, že správní orgán v tomto případě nepřistupoval ke zjištění skutkového stavu zcela věcně a nezaujatě.

102. Rovněž závěr, že se žalobci podařilo vycestovat bez problémů ze země, nemusí nutně znamenat, že nemůže být po návratu v zemi pronásledován. Naopak ze shora citovaného dokumentu dokument Freedom in the World 2026 – Venezuela Not Free (v překladu Svoboda ve světě 2026 – Venezuela Nesvobodná) vyplývá, že navrátivším emigrantům z USA hrozí pronásledování ze strany tamní vlády.

103. Za této situace proto dle soudu nelze dospět k závěru, že v případě návratu žalobce do země původu nehrozí pronásledování ve smyslu zákona o azylu či vážná újma, která by zakládala důvod pro poskytnutí doplňkové ochrany.

104. Z účastnického výslechu při jednání vyplynulo, že žalobce si jako zemi, ve které požádal o azyl vybral Českou republiku, jelikož zde již byl jeho starší bratr, jehož manželka zde měla kamarádku. Soud má za to, že je pochopitelné, že i žalobce a jeho sestra odcestoval z obavy o svůj život za svým bratrem z důvodu rodinné pospolitosti. Soud je přesvědčený, že pokud by důvodem útěku byla pouze ekonomická situace, zcela jistě by si vybrali jinou zemi, kde je ekonomická situace mnohem lepší (jako např. Kanada) nebo kde by se domluvili španělsky (jako např. Španělsko). Soud připomíná, že žalobce do České republiky přiletěl přes Madrid.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

105.Soud uzavírá, že žalovaný v nyní přezkoumávaném rozhodnutí nedostál požadavkům vyplývajícím jak ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, tak z povinnosti úplného a aktuálního (ex nunc) posouzení věci. Žalovaný se sice podrobně zabýval tvrzeními žalobce, jejich věrohodností i jejich konfrontací s informacemi o zemi původu, avšak ani po doplnění dokazování nebylo možné uzavřít, že by žalobci nehrozilo individuálně zaměřené. Soud má za to, že tvrzený incident lze považovat za azylově relevantní pronásledování. Avšak za situace, že není možné pro nedostatek objektivních informací posoudit aktuální vývoj v zemi původu, zejména zásadní změnu politické situace na počátku roku 2026, soud uzavřel, že rozhodnutí je nutné podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušit a podle § 78 odst. 4 vrátit žalovanému k dalšímu řízení, s tím, že je v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. vázán závěry soudu uvedenými v tomto rozsudku.

106. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. Podle odst. 1 platí, že účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Odst. 7 však stanoví, že jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nepřiznává. Jelikož se jedná o azylové řízení, které skončilo ve prospěch žalobce z části z důvodu hodnocení aktuální situace v zemi, kterou s ohledem na nedostatek informací po událostech v lednu tohoto roku nemohl správní orgán znát /viz rozsudek NSS ze dne 3. 11. 2022, č.j. 3 Azs 337/2021 – 33 nebo ze dne 25. 8. 2022, č.j. 3 Azs 424/2021 – 35/, soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 19. června 2026 Mgr. Andrea Veselá v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.