33 A 19/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivankou Havlíkovou v právní věci žalobce: X. X., narozený XXX, státní příslušnost XXX bytem v ČR XXX proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne XXX, č.j.: XXX takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne XXX, č.j.: XXX, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Stručné vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Ředitelství cizinecké police, ze dne XXX, č.j.: XXX (prvostupňové usnesení), jímž bylo podle § 102 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (správní řád), zastaveno řízení o žádosti žalobce o vydání nového rozhodnutí podle § 122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zákon o pobytu cizinců), v němž se žalobce domáhal zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Odboru cizinecké policii, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne XXX, č. j. XXX, a usnesení správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno.

2. Z odůvodnění prvostupňového usnesení vyplynulo, že správní orgán I. stupně zkoumal naplnění podmínek pro zkrácení zbytku doby správního vyhoštění na žádost dle § 122 odst. 5 písm. a), b) zákona o pobytu cizinců. Zprvu zkoumal, zda jsou naplněny podmínky dle § 122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců, pročež dospěl k závěru, že tomu tak není. Předmětné rozhodnutí o správním vyhoštění bylo žalobci vydáno dne 2. 8. 2021 na dobu 3 let. Rozhodnutím o správním vyhoštění nabylo účinnosti dne 13. 8. 2021 a stalo se vykonatelným 29. 8. 2021, avšak jeho vykonatelnost byla přerušena (pozastavena), neboť žalobce byl žadatelem o udělení mezinárodní ochrany formou azylu a následně mu byla udělena doplňková ochrana. Nebyla tak naplněna ani první podmínka daného ustanovení, totiž uplynutí poloviny doby, po kterou nelze účastníkovi řízení umožnit vstup na území. K § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců uvedl, že žalobce neprokázal věrohodným způsobem, že vycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán. I. stupně proto řízení o žádosti žalobce zastavil.

3. Žalobce podal proti usnesení správního orgánu I. stupně odvolání, o němž žalovaný poprvé rozhodl rozhodnutím ze dne XXX, č. j. XXX (první rozhodnutí žalovaného). V jeho odůvodnění žalovaný k první podmínce dle § 122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců uvedl, že z celkové doby uloženého správního vyhoštění uplynulo pouze 380 dnů, zatímco potřebná polovina doby činí 548 dnů. Druhou z kumulativních podmínek dle daného ustanovení se proto již nezabýval. Pokud jde o § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců, žalovaný uvedl, že žalobce nedoložil v prvostupňovém řízení ani v řízení odvolacím žádný dokument, který by prokazoval jeho vycestování z území členských států EU a dalších zemí v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. To, že se žalobce na území ČR usadil se svou partnerkou, chce na území ČR zůstat i nadále a nevracet se do země těžce poškozené ozbrojeným konfliktem ani po jeho ukončení, lze považovat za pochopitelné, nicméně tyto okolnosti, resp. obavy odvolatele samy o sobě nijak nedokládají, že zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění bude přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno. Žalovaný proto přisvědčil závěru správního orgánu I. stupně, že v případě žalobce nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

4. První rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2026, čj. 2 A 63/2025-28 (zrušující rozsudek). Městský soud uvedl, že se žalovaný vůbec nezabýval důkazním návrhem kopie příslušných stránek cestovního pasu k tvrzení žalobce, že dne 14. 2. 2022 na základě výjezdního příkazu vydaného v návaznosti na nepřiznání odkladného účinku jeho žalobě v rámci řízení o mezinárodní ochraně vycestoval z území států schengenského prostoru. Soud uzavřel, že bylo na žalovaném, aby v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v ustanovení § 3 správního řádu vyzval žalobce k předložení navrhovaného důkazu a následně tento důkaz zhodnotil ve vztahu k možnému naplnění první z kumulativních podmínek § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců, či odůvodnil, proč navrhovaný důkaz neprovedl. Jestliže takto žalovaný nepostupoval, rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a rovněž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Ke druhé z kumulativních podmínek uvedl, že prvostupňový orgán se uvedenou podmínkou nezabýval, neboť dospěl k závěru, že nebyla splněna první z kumulativních podmínek. K závěru žalovaného, že „[t]o, že odvolatel se na území ČR usadil se svou partnerkou, chce na území ČR zůstat i nadále a nevracet se do země těžce poškozené ozbrojeným konfliktem ani po jeho ukončení, lze považovat za pochopitelné, nicméně tyto okolnosti, resp. obavy odvolatele samy o sobě nijak nedokládají, že zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění bude přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno“ městský soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že takovéto zhodnocení naplnění uvedené podmínky nepovažuje za dostatečné, neboť žalovaný takový závěr učinil, aniž by se rodinnou situací žalobce blíže zabýval, a aniž by uvedl, na základě jakých skutečností k němu dospěl. Žalobce přitom ve své žádosti o vydání nového rozhodnutí i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uváděl, že na území ČR od roku 2023 pobývá jako uprchlík a realizuje zde svůj rodinný život s partnerkou. S ohledem na uvedené nelze závěr žalovaného o nenaplnění uvedené podmínky považovat za přezkoumatelný. Zároveň soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 1 As 1/2010- 70, uvedl, že žalobce ve své žádosti o vydání nového rozhodnutí i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uváděl, že na území ČR od roku 2023 pobývá jako uprchlík na základě udělené dočasné ochrany, realizuje zde svůj rodinný život s partnerkou a v tomto směru vyjádřil obavy z návratu do vlasti. Žalovaný však k otázce možného tvrzeného zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce neuvedl ničeho a tuto otázku v rámci napadeného rozhodnutí vůbec nehodnotil, čímž i v této části zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

5. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k ustanovení § 122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců uvedl, že z celkové doby uloženého správního vyhoštění uplynulo 334 dnů, zatímco potřebná polovina doby činí 548 dnů. Dále se ztotožnil s postupem prvostupňového orgánu, který se druhou z kumulativních podmínek daného ustanovení již nezabýval. Podotknul, že městský soud ve zrušujícím rozsudku naplnění podmínek daných § 122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců neposuzoval a závěry žalovaného nerozporoval. Z toho žalovaný dovodil, že se městský soud se závěrem správního orgánu I. stupně, který byl potvrzen žalovaným, ztotožnil.

6. K § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců žalovaný uvedl, že ani po doplnění dokazování se v cestovních dokladech žalobce nenachází žádné přechodové razítko, které by prokazovalo vycestování žalobce v rozhodném období, tj. od 20. 1. 2022 do 3. 2. 2022. Přechodové razítko s datem 14. 2. 2022 je pak dle žalovaného s ohledem na posouzení naplnění podmínek daných § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců nerelevantní. Žalobci bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a byl povinen dodržet lhůtu k vycestování v stanovenou v tomto rozhodnutí a vycestovat z území členských států EU ve stanovené lhůtě bez ohledu na to, že výjezdní příkaz po pravomocném ukončení azylového řízení byl vydán s dobou platnosti od 24. 1. 2022 do 22. 2. 2022.

7. K podmínce dobrovolného vycestování v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění dále žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2026, čj. 21 Azs 134/2025-36. Jelikož žalobce nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění, bylo dle žalobce bezpředmětné zabývat se další kumulativně stanovenou podmínkou, zda bude zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno. Závěrem podotknul, že správní vyhoštění není realizováno z důvodu ozbrojeného konfliktu v XXX. Obsah žaloby 8. Žalobce úvodem namítal, že žalovaný při svém rozhodování porušil § 2 odst. 1 správního řádu, neboť nepostupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu; § 2 odst. 4 správního řádu, neboť nedbal toho, aby přijaté rozhodnutí odpovídalo okolnostem daného případu; § 3 správního řádu, neboť nepostupoval tak, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; § 68 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění neobsahovalo podstatné náležitosti, především vypořádání se všemi návrhy žalobce; § 122 zákona o pobytu cizinců a článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (EÚLP).

9. Žalobce tvrdil, že žalovaný nesprávně vyložil § 122 odst. 5 písm. a) až c) zákona o pobytu cizinců, resp. splnění těchto podmínek žalobcem. Žalovaný se nesprávně zabýval především splněním podmínek podle písm. b) uvedeného ustanovení, tedy zjišťováním, jestli se jedná o takového cizince, který prokázal, že dobrovolně vycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a takové rozhodnutí bude přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno, přičemž obě podmínky musejí být splněny kumulativně. Žalobce ve své původní žádosti i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí doložil kopii svého cestovního pasu obsahující přechodová razítka, podle kterých prokazatelně vycestoval v souladu s výjezdním příkazem. Tento výjezdní příkaz byl žalobci udělen poté, co bylo rozhodnuto o jeho mezinárodní ochraně rozhodnuto tak, že se neuděluje a žádost se zamítá. Žalobce dobrovolně a ve lhůtě k tomu stanovené vycestoval z území. Žalovaný se však touto námitkou a předloženým důkazem o vycestování nezabýval. Podle žalobce tedy byla splněna první podmínka podle § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

10. Žalobce brojil také proti závěru žalovaného, že z území nevycestoval včas, jakož i závěru, že přechodové razítko bylo do pasu žalobce otisknuto až po lhůtě k vycestování. K tomu žalobce uvedl, že území států Evropské unie opustil v souladu s výjezdním příkazem, který obdržel po konci řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud by musel opustit území ve lhůtě od 20. 1. 2022 do 3. 2. 2022, výjezdní příkaz vydaný následně (s platností od 24. 1. 2022 do 22. 2. 2022) by zcela ztratil svůj účel jako dočasné pobytové oprávnění sloužící k vyřízení záležitostí cizince na území před jeho odjezdem ze země, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, čj. 2 Azs 288/2017-22. Tvrdil, že mu měla být započítána lhůta až do konce platnosti výjezdního příkazu.

11. Ke druhé podmínce stanovené v § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců žalobce uvedl, že mu bylo správní vyhoštění uloženo z důvodu neoprávněného pobytu na území ČR. Nyní však v ČR disponuje pobytovým oprávněním plynoucím mu z dočasné ochrany, a to až do 31. 3. 2026 s tím, že počítá s dalším prodloužením. Tím pádem důvod správního vyhoštění pominul. Zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění by bylo přiměřené důvodům, které vedly k jeho původnímu vydání. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2025, č. j. 34 A 2/2025-39, a citoval z něj s tím, že jeho závěry lze vztáhnout (byť se jednalo o žádost s odkazem na splnění podmínek podle § 122 odst. 5 písm. a/ zákona o pobytu cizinců) per analogiam i na jeho případ.

12. Žalobce dále namítal, že nevyhověním jeho žádosti došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 EÚLP. Na území ČR žije se svou partnerkou, občankou ČR, přičemž na území plánuje založit rodinu. Pokud by skončila válka, museli by se v rámci udržení vztahu buď oba přesunout na válkou zpustošenou XXX, nebo společně udržovat vztah na dálku. To by znamenalo nepřiměřený zásah do práv obou. Žalobce na území ČR pracuje, učí se jazyk a integroval se do české společnosti. Realizace správního vyhoštění by zpřetrhala veškeré vazby, které zde buduje od roku 2021. Ačkoliv se nemusí po dobu válečného konfliktu na XXX do své země původu vracet, ihned po skončení války se rozhodnutí o správním vyhoštění stane opět vykonatelným. Zároveň je veden v SIS dle § 154 zákona o pobytu. Tento záznam by mu zásadně ztížil návrat na území Schengenského prostoru, a to i v situaci, pokud by se po skončení konfliktu objevily nové skutečnosti, pro které by musel ze země opět uprchnout. Zopakoval, že je na území ČR plně integrován, nadto podniká, řádně platí daně a realizuje zde svůj rodinný život. Žalovaný se však v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval jeho soukromým a rodinným životem velmi vágně. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že obavy žalobce nijak nedokládají, že zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění bude přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno.

13. Žalobce žádal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného 14. Žalovaný zrekapituloval skutkové okolnosti a odkázal na napadené rozhodnutí. Uvedl, že dostál právně závaznému názoru soudu z předcházejícího zrušujícího rozsudku. Lhůta pro dobrovolné vycestování běžela od 20. 1. 2022 do 3. 2. 2022. Žalobce v tomto období z území nevycestoval. Žalobce byl povinen vycestovat ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění bez ohledu na výjezdní příkaz, který byl vydán po pravomocném ukončení azylového řízení a který byl vydán s platností od 24. 1. 2022 do 22. 2. 2022. Dále podotknul, že v napadeném rozhodnutí vyložil, že doposud neuplynula polovina doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území.

15. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Posouzení věci Městským soudem v Praze 16. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s ustanovením § 51 s. ř. s., neboť účastníci řízení takový postup akceptovali. Soud vyšel ze spisového materiálu žalovaného, jímž se důkaz neprovádí. Soud neprováděl důkaz žalobcem připojenou fotokopií razítek z cestovního pasu žalobce č. A, neboť fotokopie celého tohoto cestovního pasu je součástí správního spisu.

17. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

18. Žaloba je důvodná.

19. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:

20. Podle § 122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců Policie může na žádost cizince vydat nové rozhodnutí, kterým zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění nebo zkrátí dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, uvedenou v rozhodnutí o správním vyhoštění, a to nejméně o jednu třetinu této doby, jestliže a) pominuly důvody jeho vydání a uplynula polovina doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, b) jde o cizince, který prokáže, že dobrovolně vycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění bude přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno, nebo c) se jedná o cizince svěřeného do náhradní výchovy (§ 87), který dosáhl věku 18 let a podle vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí tento cizinec projevuje snahu o integraci na území.

21. Předně soud připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 20. 5. 2024, čj. 9 As 66/2023-72, podle nějž „[k]rajský soud je při opakovaném posuzování stejné věci vázán svým dříve vysloveným právním názorem, a to bez ohledu na konkrétní senát, kterému byla věc přidělena (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). To platí za předpokladu, že se v období mezi jeho jednotlivými rozhodnutími nezměnily skutkový nebo právní stav věci ani soudní judikatura pro krajský soud závazná.“ Soud je tedy za výše uvedených podmínek vázán svým vlastním rozsudkem ze dne 11. 2. 2026, čj. 2 A 63/2025-28, v téže věci, a součástí předmětu tohoto řízení je tudíž i hodnocení, jak se žalovaný vypořádal s jeho závěry.

22. Soud dále zdůrazňuje, že rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42). Míra obecnosti námitek tedy předurčuje míru obecnosti jejich vypořádání soudem, neboť soud není povinen (avšak ani oprávněn) za žalobce argumentaci jakkoliv domýšlet.

23. Pokud jde o naplnění podmínek dle § 122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců, žalovaný na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí velmi podrobně vyložil, z jakého důvodu učinil závěr, že žalobce nesplnil jednu z kumulativních podmínek pro odstranění tvrdosti správního vyhoštění, neboť neuplynula polovina doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území. Žalovaný velmi podrobně popsal, z jakých důvodů vyhodnotil, že z celkové doby uloženého správního vyhoštění uplynulo 334 dní, zatímco potřebná polovina doby činí 548 dní. Žalobce v žalobě neuvedl žádnou konkrétní námitku, která by byla s to výše uvedené závěry zpochybnit. Soud nemá, co by závěrům žalovaného v této otázce vytknul a plně na ně odkazuje.

24. Jádrem sporu mezi žalobcem a žalovaným však bylo naplnění podmínek dle § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Z daného ustanovení plyne, že vyžaduje, aby byly kumulativně splněny dvě podmínky. V prvé řadě je nutnou podmínkou pro aplikaci zmíněného ustanovení, že cizinec prokáže, že dobrovolně vycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Bez splnění této prvé podmínky nelze žádosti vyhovět (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, čj. 1 A 57/2014-34). Zároveň musí být zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené vzhledem k důvodům, pro které bylo vydáno. Tyto podmínky jsou kumulativní, což plyne také ze zrušujícího rozsudku městského soudu (srov. body 27 až 30 zrušujícího rozsudku).

25. Soud ze správního spisu ověřil, že žalobci bylo rozhodnutím ze dne XXX, č. j. XXX, jež nabylo právní moci dne 13. 8. 2021, a vykonatelnosti ode dne 29. 8. 2021, uloženo správní vyhoštění na dobu 3 (tři roky), pročež mu byla stanovena doba k vycestování z území do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Z Karty žadatele ev. č. X ze systému CIS, jež je součástí správního spisu, je pak patrné, že dne 28. 8. 2021 bylo zahájeno řízení o udělení azylu, pročež návrh byl dne 10. 11. 2021 (s právní mocí k 23. 11. 2021) zamítnut jako nedůvodný. Dne 6. 12. 2021 byla proti tomuto rozhodnutí podána žaloba, jejíž součástí byl návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Návrh na přiznání odkladného účinku žalobě byl následně dne 4. 1. 2022 zamítnut, pročež usnesení o nepřiznání odkladného účinku žalobě nabylo právní moci dne 19. 1. 2022.

26. Soud podotýká, že po dobu řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany neběží ani lhůta k dobrovolnému vycestování. Zahájením řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany se tedy odkládají rovněž i účinky výroku o stanovení lhůty k dobrovolnému vycestování. Podle § 2 odst. 1 písm. b) věta druhá zákona č. 326/1999 Sb., o azylu (zákon o azylu) „postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany má dále cizinec (…) po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle soudního řádu správního, má-li tato žaloba odkladný účinek nebo do vydání usnesení krajského soudu o nepřiznání odkladného účinku, pokud o něj cizinec požádal.“ Žalovaný proto správně uzavřel, že s právní mocí usnesení městského soudu, jímž byl dne 4. 1. 2022 návrh na přiznání odkladného účinku žalobě v řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu zamítnut, opět běžela žalobci lhůta k dobrovolnému vycestování. Žalovaný přitom zvolil pro žalobce co nejpříznivější výklad, podle nějž běžela žalobci celá lhůta 15 dnů k dobrovolnému vycestování opětovně, tedy od 20. 1. 2022 do 3. 2. 2022.

27. Byť tedy žalobce ve správním řízení doložil cestovní pas č. A s otiskem přechodového razítka ze dne 14. 2. 2022, o splnění podmínky dobrovolného vycestování v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nesvědčí. Jak správně uvedl žalovaný, cestovní doklady žalobce č. č. A ani č. B neobsahují žádné přechodové razítko, které by prokazovalo vycestování žalobce v rozhodném období od 20. 1. 2022 do 3. 2. 2022. V posuzovaném případě tedy žalobce danou podmínku nesplnil, neboť namísto do 3. 2. 2022 vycestoval až dne 14. 2. 2022 na základě výjezdního příkazu (k obdobným závěrům srov. analogicky rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, čj. 1 A 57/2014-34). Skutečnost, že byl žalobci po azylovém řízení vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti od 24. 1. 2022 do 22. 2. 2022, nemá na splnění podmínky vycestování v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění vliv (tento výjezdní příkaz je od doby stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nutno odlišovat). Argumentace žalobce rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, čj. 2 Azs 288/2017-22, není přiléhavá, neboť zákonodárce výslovně navázal první podmínku pro vyhovění žádosti dle § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců na dobrovolné vycestování v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, nikoliv na dobu platnosti (jakéhokoliv) výjezdního příkazu jakožto pobytového oprávnění.

28. Z výše uvedeného plyne, že po doplnění skutkových zjištění žalovaným je (na rozdíl od stavu v předcházejícím řízení vedeném pod sp. zn. 2 A 63/2025) postaveno na jisto, že žalobce nesplnil ani první z kumulativních podmínek plynoucích z § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Soud proto v nyní probíhajícím řízení akceptoval, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí již nezabýval naplněním podmínky druhé.

29. Co však soud přijmout nemohl, je (ne)vypořádání otázky zásahu do soukromého a rodinného života žalovaným. Městský soud ve zrušujícím rozsudku žalovanému vytknul, že co do tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života žalovaný neuvedl ničeho a tuto otázku v rámci prvního rozhodnutí vůbec nehodnotil. Jak se podává z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný tento závazný právní názor v daném rozsahu nerespektoval a věcně se tvrzeními žalobce stran zásahu do soukromého a rodinného života nezabýval. V rozhodnutí toliko poukázal na rozhodnutí OPKE č. j. XXX ze dne XXX, dle kterého se ve smyslu §120 a odst. 1 zákona o pobytu cizinců na žalobce vztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu a jeho vycestování z hlediska ustanovení § 120a zákona o pobytu cizinců není možné.

30. Argumentace žalovaného vystavěná pouze na existenci důvodů znemožňujících vycestování ale není dostatečná. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba přiměřenost rozhodnutí s ohledem na jeho dopad do soukromého a rodinného života cizince posuzovat vždy, a to i u procesních rozhodnutí jako je usnesení o zastavení řízení, v nichž je takový dopad myslitelný (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2026, čj. 22 Azs 51/2026-42, bod 19 a 20). K zásahu do soukromého a rodinného života sice nemůže dojít, pokud cizinec disponuje platným pobytovým titulem a správní vyhoštění není vykonatelné (viz bod 21 tamtéž), ale ani splnění této podmínky žalovaný neověřil, respektive to z jeho rozhodnutí není zcela zřejmé. Je pravdou, že žalovaný poukázal na výše zmíněné rozhodnutí o existenci důvodů znemožňujících vycestování. To však nelze bez dalšího ztotožnit se zjištěním konkrétního pobytového oprávnění u žalobce (například ve formě víza za účelem strpění či dočasné ochrany apod). Ze správního spisu je patrné toliko čerpání dočasné ochrany do 31. 3. 2026, žalobou napadené ale bylo vydáno dne 27. 4. 2026. Ve smyslu shora citované judikatury NSS nelze přehlédnout, že chráněnou součástí soukromého a rodinného života cizince je totiž pobyt na území, kde soukromý a rodinný život realizuje, přičemž zásahem do tohoto základního práva cizince je absence pobytového oprávnění, tedy nemožnost cizince pobývat na území (srov. bod 20 tamtéž).

31. Podle závěrů soudu tedy poukaz žalovaného na nevykonatelnost správního vyhoštění nepostačuje. K tomu je třeba, aby se žalovaný vyjádřil k existenci platného pobytového titulu žalobce ke dni vydání svého rozhodnutí.

32. Lze tak uzavřít, že žalovaný nerespektoval závazný názor městského soudu ve zrušujícím rozsudku a zatížil tím napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti. Závěr a náklady řízení 33. Z důvodů shora uvedených soud postupoval podle § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán výše vyjádřeným právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.), tedy se vypořádal s žalobcem tvrzeným dopadem rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.

34. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., žalobce byl ve věci úspěšný, avšak náklady řízení neuplatnil, z obsahu spisového materiálu se nepodávají a soud je nezjistil.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 22. července 2026 JUDr. Ivanka Havlíková v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje K. N.