33 A 4/2026

Rubrum

č. j. 33 A 4/2026-37 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivankou Havlíkovou v právní věci žalobce: Q. H. B., státní příslušnost XXX bytem X zastoupen JUDr. Hugem Körblem, advokátem se sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne XXX, č. j. XXX takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 2 33 A 4/2026 1. Žalobce se podanou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (OAM) ze dne XXX, č. j. XXX, jímž byla podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3, a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. g) věta druhá zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (ZPC) zamítnuta jeho žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné – vzdělávací aktivity, které nejsou studiem dle § 64 ZPC, a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že žalobce požádal dne XXX o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné (do té doby pobýval na základě stejného povolení k dlouhodobému pobytu s platností do XXX) za účelem absolvování vzdělávacího kurzu jazykové a další výuky na XXX (XXX). K tomu jako doklad potvrzující účel pobytu předložil dohodu o poskytování jazykové a další výuky ze dne XXX uzavřenou s XXX, dle které žalobce bude ode dne XXX po dobu dvanácti měsíců absolvovat jazykové a další kurzy (žádost).

3. Žalovaný dále popsal pobytovou a studijní historii pobytu žalobce na území ČR, průběh správního řízení a podrobně uvedl obsah vyjádření žalobce k výzvě prvostupňového správního orgánu o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (správní řád) ze dne 24. 6. 2025. Shrnul důvody, pro které prvostupňový správní orgán žádosti nevyhověl. Zejména, že žalobce na místo toho, aby požádal o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, neboť byl přijat ke studiu na vysoké škole, žádal znovu o prodloužení doby platnosti dosavadního povolení k pobytu za stejným účelem. Žalobce tedy svou aktivitu nesměřuje k dosažení cíle či účelu, za který mu bylo povoleno na území přicestovat a dlouhodobě pobývat, tj. za účelem získání vysokoškolského vzdělání ve smyslu § 37 odst. 2 ZPC.

4. Žalovaný poukázal také na argumentaci OAM při posouzení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, který po vyhodnocení zjištěného skutkového stavu uzavřel, že i s ohledem na kritéria uvedená v § 174a citovaného zákona je dopad rozhodnutí do soukromého života žalobce přiměřený.

5. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal obdobně jako v podané žalobě. Žalovaný odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí OAM potvrdil. Žaloba 6. Žalobce v prvním žalobním bodu tvrdil, že se měl správní orgán vypořádat s neurčitým právním pojmem jiné závažné překážky pobytu cizince na území a poté definovat, které konkrétní skutkové okolnosti konkrétního případu pod tento pojem náleží. To žalovaný neučinil, jejich definování v rozhodnutí absentuje, nejsou zde dostatečně kvalitně vymezeny. Žalobce se je proto podle svého tvrzení pokusil odhadnout a reagovat. K tomu namítal, že žalovaný spekuluje nad potřebností pobytového oprávnění žalobce, tyto spekulace staví obecně na případech, kdy cizinec často mění účel pobytu, neplní účel pobytu či je jeho postup jednotlivými pobyty v ČR neodpovídá subjektivně rostoucí tendenci. Žalobce po celou dobu účel pobytu plnil a při jeho změně postupoval v souladu se ZPC.

7. Žalobce nesouhlasil ani s argumentací žalovaného o bezcílném vzdělávání formou jazykových kurzů, nesměřování k původně vytyčenému cíli při vstupu na území, tj. studiu na vysoké škole, ani s tím, že jazykovou a odbornou přípravu ke studiu na VŠ lze podle ZPC Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 3 33 A 4/2026 prodloužit pouze jednou. Brojil i proti úvahám žalovaného o cíli pobytu žalobce na území. Žalobce opětovně zdůraznil, že účel pobytu po celou dobu řádně plní, má řádnou docházku na vyučování a pokud své činnosti opakuje a žádá pro ten účel prodloužení doby platnosti povolení, činí tak v souladu se zákonem a nikoli v rozporu s právem. Na vyučování dochází a aktivně se ho účastní, a pokud mu studium nejde tak, jak by si představovaly správní orgány, není to důvod o ukončení pobytu či jeho neprodloužení. Zákaz prodloužení pobytového oprávnění za účelem jazykové a odborné přípravy ke studiu na vysoké škole dle ustanovení § 44a odst. 2 písm. a) ZPC pro účel ostatní neplatí, resp. zákon jej neobsahuje. Žalovaný nemůže tento zákaz svévolně rozšiřovat ve svých úvahách. Pokud by zákonodárce takový zákaz mínil nastavit, musel by jej včlenit do zákona.

8. Za irelevantní žalobce považoval úvahy žalovaného o tom, zda je pro žalobce konkrétní kurz dostatečný či účelný z pohledu jeho budoucnosti. Žalobce odmítl, že by zákon o pobytu cizinců ukládal, aby byl účel pobytu cizince spjat s Českou republikou a dosahoval určité vyšší intenzity a kvality, tento názorový proud je již překonaný. K tomu poukázal na rozsudek NSS č. j. 2 Azs 64/2024-38. Konstatoval, že v tamním případě se sice jedná o žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní, nikoli o žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní jako je tomu v jeho případě, nicméně názorové ideje jsou relevantní pro jeho věc, a z rozsudku citoval.

9. Žalobce rovněž namítl, že pokud měl žalovaný možnost vyložit neurčitý právní pojem různými způsoby, měl tak učinit v duchu zásady in dubio pro mitius, tedy příznivěji pro žalobce. K tomu odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 A 168/2010-29.

10. Žalobce dále tvrdil, že žalovaný nesprávně zaměňuje účel dlouhodobého pobytu, který je definovaný ZPC, a cíl pobytu, který ZPC nezná a nedefinuje. Žalovaným odkazované rozsudky Městského soudu byly napadeny kasační stížností.

11. V závěru tohoto žalobního bodu žalobce uvedl, že byl přijat ke studiu na vysoké školy, jeho úsilí naučit se českému jazyku tedy již přineslo výsledky. Současně dne 30. 10. 2025 požádal o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za novým účelem – studia- žádost je vedena pod č. j. OAM-58027/DP-2025.

12. Ve druhém žalobním bodu žalobce tvrdil nepřiměřený zásah do osobního a rodinného života v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí, neboť v ČR žije se svou přítelkyní, která zde má trvalý pobyt a aktuálně bude podávat žádost o udělení státního občanství ČR.

13. Ve třetím žalobním bodu žalobce namítal, že nebyl proveden jeho účastnický výslech k ověření jím uváděných skutkových okolností.

14. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření k žalobě 15. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Konstatoval, že některé žalobní námitky byly uplatněny již ve správním řízení, resp. v odvolání (výslech žalobce, cíl pobytu nestanoví zákon atd.). K ostatním žalobním námitkám uvedl, že se po obecném vymezení jiné závažné překážky pobytu cizince na území věnoval konkrétním okolnostem žalobcova případu-studium ve smyslu § 64 ZPC, dle kterého nemají být vzdělávací aktivity pouhou samoúčelnou činností, ale mají směřovat ke svému naplnění. Daný pojem za účelem správné aplikace předpokládá ze strany správního Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 4 33 A 4/2026 orgánu správní uvážení, jak vyplývá z rozsudku NSS č. j. 9 As 80/2011-69, a z tohoto rozsudku citoval.

16. K námitce stran zásady in dubio pro mitius žalovaný konstatoval, že k žádným pochybnostem nedošlo, neexistovaly dva možné výklady, mezi kterými by si vybíral. Žalobcem odkazovaný rozsudek č. j. 10 A 168/2010-29 se týkal volby mezi dvěma legálními definicemi z různých právních předpisů.

17. K tvrzení, že z žalovaného rozhodnutí nevyplývá zamítnutí žádosti pro nedostatečné sepětí účelu pobytu s ČR žalovaný konstatoval, že důvodem zamítnutí žádosti bylo spatření jiné závažné překážky pobytu v opakovaném a bezcílném absolvování jazykových kurzů, které s ohledem na nedosažení požadované úrovně znalostí českého jazyka pro studium na vysoké škole vede k neplnění účelu pobytu.

18. K žalobcem odkazovanému usnesení NSS č. j. 2 Azs 64/2024-38 žalovaný uvedl, že se týká kurzu anglického jazyka na území, žalobce se ale učí český jazyk, který na rozdíl od angličtiny není světovým jazykem a možnosti využít češtinu v zahraniční jsou značně omezené.

19. Pokud žalobce tvrdil, že jsou názory žalovaného překonané judikaturou NSS, připomněl žalovaný, že žalobcem uváděné usnesení č. j. 2 Azs 64/2024-38 vyjadřuje „pouze“ názor druhého senát NSS, který věc předložil RS, ten ale k datu podání vyjádření dosud nerozhodl. Dosavadní judikaturu tak nelze považovat za překonanou. Nadto i pro případ, že by se nakonec uplatnil názor druhého senátu NSS, nic to nemění na podstatě věci žalobce, neboť právě v tomto případě byla uplatněna diskrece při výkladu neurčitého právního pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území, na kterou druhý senát NSS v zásadě odkázal, kdy se neztotožnil s tím, že by na problematiku kurzu anglického jazyka bylo možné bez dalšího aplikovat § 56 odst. 1 písm. l) v návaznosti na § 30 odst. 1 téhož zákona. Což ale nebyl případ žalobce. Žalovaný odkázal na rozsudky Městského soudu v Praze č. j. 19 A 17/2025-35 a č. j. 19 A 53/2025-43, v nichž se soud zabýval i argumentací právního zástupce žalobce související s usnesením druhého senátu NSS.

20. K žalobní námitce, že ZPC nepožaduje plnění cíle pobytu, ale pouze plnění jeho účelu žalovaný poukázal na své rozhodnutí s tím, že za použití logického výkladu lze dojít k závěru, že bezcenné studium postrádá účel, za kterým jsou pobyty za účelem studia poskytovány. Konstrukce dovozená žalobcem, podle níž jde o dva odlišné termíny, je proto nelogická, neboť nelze tvrdit, že je účel pobytu naplňován, pokud setrvání na území nesměřuje k závěru, který má tento účel za cíl.

21. K přijetí žalobce ke studiu na vysoké škole žalovaný podotkl, že dle Cizineckého informačního systému (CIS) se jedná o XXX (XXX), kdy tato skutečnost byla zavedena do CIS na základě potvrzení vystaveného XXX s platností od XXX. Tuto skutečnost žalobce v řízení před správními orgány ale nesdělil, přičemž platí § 75 odst. 1 s. ř. s. K tomu žalovaný poukázal na vyjádření žalobce doručené 11. 8. 2025, kde se zmiňoval o svých dalších studijních plánech. Podle znalostí z úřední činnosti je žalovanému známo, že je pro studium na vysoké škole v českém jazyce třeba úrovně znalosti českého jazyka B2, nikoli A2 – B1, jak žalobce uvedl ve vyjádření. Současně žalobce tvrdil, že hodlá studovat na veřejné vysoké škole XXX nebo XXX. Podle dokladů doložených v řízení měl žalobce absolvovat svůj další kurz českého jazyka v období od XXX po dobu dvanácti měsíců, tj. do XXX. Žalovaný dále poukázal na dosavadní pobytovou historii žalobce, dle které byl schopen za dva roky studia českého jazyka dosáhnout na úroveň znalosti A1. V rámci pobytu o jehož prodloužení žádal Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 5 33 A 4/2026 žalobce hodlal absolvovat kurz, jehož cílem bylo získání úrovně A2+, zjevně by pak tedy musel požádat o další prodloužení, neboť úrovni B2, která je na vysokých školách v ČR většinou vyžadována, by se ještě zdaleka ani nepřiblížil.

22. Za daného stavu by ovšem žalovaný akceptoval stav, kdy zákonodárce na jednu stranu zcela zřetelně a výslovně, a to v souladu se „studentskou směrnicí“, omezuje jazykovou odbornost přípravu na studium na vysoké školy pouze jedním prodloužením, ale toto omezení by bylo obcházeno studiem v kurzech, které navíc primárně k takové přípravě nejsou určeny, ani nikým akreditovány. Tento stav však žalovaný považuje za jasně nežádoucí. Připomněl, že zásadním argumentem pro shledání jiné závažné překážky pobytu bylo z hlediska materiálního vyčerpání možností žalobce pro jazykovou přípravu ke studiu na vysoké škole, což oba správní orgány podrobně zdůvodnily. S ohledem na výše uvedené nutně vyvstává i otázka, zda žalobcem nyní doložené přijetí na vysokou školu není v protikladu s dřívějšími tvrzeními a plány žalobce, a jen dalším z účelových kroků, které mu mají zajistit pobyt na území ČR.

23. K tvrzení o nepřiměřeném zásahu do osobního a rodinného života, jelikož na území žije žalobce se svou přítelkyní, žalovaný zopakoval argumentaci uvedenou ve vyjádření k přiznání odkladného účinku, dle které není s pouhým zrušení pobytového oprávnění ještě spojen bezprostřední negativní následek ve sféře žalobce, spočívající v nutnosti opustit území. Současně žalovaný poukázal na to, že pro prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nepostačí pouhé splnění obligatorních požadavků daných zákonem, ale správní orgán musí respektovat zásadu materiální pravdy a po individuálním posouzení žádosti vyloučit rovněž přítomnost důvodů pro neudělení dlouhodobého víza uvedených v § 56 ZPC, který umožňuje nevydat povolení i v případě zjištění jiné závažné překážky, čímž byl naplněn důvod pro zamítnutí žádosti podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) věta druhá ZPC.

24. Žalovaný žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Posouzení věci Městským soudem v Praze 25. Soud o věci rozhodoval bez nařízení ústního jednání postupem podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Důkazy navržené žalobcem jsou buď součástí správního spisu (prvostupňové rozhodnutí, odvolání, napadené rozhodnutí), jímž se důkaz podle ustálené judikatury správních soudů neprovádí, nebo dokládají skutečnosti nastalé až po vydání žalovaného rozhodnutí (potvrzení o studiu – přijetí na XXX ze dne XXX, potvrzení o přijetí žádosti o pobytové oprávnění – studium ze dne XXX, č. j. XXX), a tedy nemohly ovlivnit správními orgány zjištěný skutkový stav a jeho právní hodnocení. Žalovaný se k nově navrženým důkazům vyjádřil. Soud žalobcem navržené důkazy pro nadbytečnost neprováděl.

26. Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, soud jej proto ověřil z obsahu spisového materiálu a přistoupil k vypořádání žalobních bodů.

27. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:

28. Podle § 44a odst. 3 věta druhá ZPC žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se podává ministerstvu na úředním tiskopisu, na kterém se podává žádost o vydání tohoto povolení. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 7 a § 55 vztahují obdobně. Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 6 33 A 4/2026 29. Podle § 35 odst. 3 téhož zákona dobu platnosti víza k pobytu nad 90 dnů a dobu pobytu na území na toto vízum nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37).

30. Podle § 37 odst. 2 písm. a) téhož zákona Ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže 31. a) nastal některý z důvodů uvedených v § 56 odst. 1 písm. a), c), d), g), h), j) až l) a o) nebo v § 56 odst. 2, 32. Podle § 56 odst. 1 písm. j) věta druhá téhož zákona dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

33. Podle § 174a odst. 1 téhož zákona při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

34. Podle § 3 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád) nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

35. Podstatou prvního žalobního bodu je tvrzení žalobce, že žalovaný nedostatečně vymezil skutkové okolnosti, které mají odůvodňovat naplnění neurčitého právního pojmu jiné závažné překážky pobytu cizince na území. Uvedené tvrzení je však v příkrém rozporu s obsahem odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutím správního orgánu I. stupně (OAM), kdy soud na obě rozhodnutí hledí v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů jako na jeden celek. Předně soud uvádí, že žalovaný dostál své povinnosti vymezit tento neurčitý právní pojem, a to v souladu s judikaturou správních soudu, zejména NSS, a přiléhavě je ve shodě se závěry prvostupňového správního orgánu aplikoval na skutkový stav nyní projednávané věci. Dle stanoviska soudu žalovaný důvodně poukázal na rozsudek NSS č. j. 7 Azs 313/2015-35, z něhož vyplývá, že pobyt cizince na území musí být odůvodněn, přičemž je věcí suverénního státu, za jakých podmínek jej vpustí či nevpustí na vlastní území, a zda shledá, že důvody pro vpuštění na území přetrvávají i poté, kdy uplynula doba, po níž byl cizinci vstup a pobyt povolen. Takové posouzení účelu pobytu, jeho naplňování a jeho akceptace v rámci diskreční pravomoci České republiky je zásadním pro posouzení každé věci.

36. Žalovaný k diskreční pravomoci České republiky (ČR) opodstatněně poukázal na závěry Ústavního soudu (ÚS) ve věci sp. zn. I.ÚS 996/24, který odmítl námitky stěžovatele v tamní věci, v nichž tvrdil, že správní orgány zkoumaly podmínky, jež nejsou v zákoně výslovně obsaženy. Ústavní soud ve shodě s předně uvedeným stanoviskem NSS konstatoval, že na udělení dlouhodobého víza není právní nárok a je věcí diskreční pravomoci ČR, resp. jejích orgánů a jejich správní praxe, komu a za jakých podmínek (ve vztahu k posouzení, zda daný účel je tím, který vyžaduje pobyt na území delší než 3 měsíce) dlouhodobé vízum udělí. Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 7 33 A 4/2026 37. Žalovaný v této souvislosti správně podotkl, že se uvedené závěry Ústavního soudu týkají dlouhodobého víza za účelem rodinným. Z hlediska diskrece ve vztahu k účelu pobytu lze ale tento závěr Ústavního soudu podle stanoviska žalovaného vztáhnout i na povolení k dlouhodobému pobytu, a soud jeho stanovisku plně přisvědčuje.

38. Žalovaný právě s ohledem na skutkové okolnosti věci žalobce rovněž důvodně poukázal na judikaturu NSS ve věci č. j. 7 Azs 22/2024-27 bod 16, z níž je zřejmý závěr, dle kterého správní orgány mohou vykládat slovní spojení v zákoně o pobytu cizinců „vyžaduje pobyt na území“, resp. „vyžadující pobyt na území“ s ohledem na celkový systém právní úpravy, a tedy mají právo posoudit cizincem deklarovaný účel pobytu, který musí být s ohledem na konkrétní okolnosti z věcného hlediska rozumně hájitelný (zdůvodnitelný). V dalším soud odkazuje na citaci dané pasáže rozsudku NSS na str. 8 žalobou napadeného rozhodnutí, stejně tak jako na odkaz žalovaného a další rozsudky NSS, které citované závěry Nejvyššího správního soudu rovněž přijaly.

39. Žalovaný dále právem poukázal na to, že studium či jiné vzdělávací aktivity, jež by v případě žalobce naplňovaly účel pobytu (absolvování vzdělávacího kurzu, jazykové a další výuky na XXX) nejsou studiem podle § 64 ZPC, a sami o sobě nejsou samoúčelnou aktivitou cizince na území, ale mají směřovat ke svému naplnění. To žalovaný zcela logicky s ohledem na daný účel důvodně spatřoval ve složení závěrečné zkoušky a získání příslušného titulu či osvědčení o absolvování (hledisko formální), resp. získání příslušné odbornosti a kvalifikace, aby cizinec mohl dané povolání vykonávat (materiální aspekt). Žalovaný se neopomněl zabývat se také jazykovými kurzy jako specifickou kategorií vzdělávání. K tomu zohlednil judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se těmito otázkami zabývala, a to včetně kurzů jazyka českého.

40. Soud sdílí závěr žalovaného, že ne každý kurz českého jazyka, i když je spojen s osvojováním si tohoto úředního jazyka ČR, musí nutně vést k vydání pobytového oprávnění, a současně, že není důvodu a v zájmu ČR, aby na jejím území pobývali cizinci, kteří by zde opakovaně a samoúčelně pobývali pouze na základě jazykového kurzu českého jazyka bez časového omezení a cíle. Takový stav žalovaný shledal jako tzv. jinou závažnou překážku pobytu cizince na území spočívající ve zjevném, opakovaném a bezcílném absolvování jazykových kurzů bez ohledu na to, zda je to kurz cizího jazyka nebo kurz jazyka českého.

41. Soud v této souvislosti odmítá tvrzení žalobce, že v rozhodnutí žalovaného absentuje definování konkrétních skutkových okolností jeho případu spadající pod pojem jiné závažné překážky pobytu cizince na území, neboť se toto jeho tvrzení rozchází s důvody, které žalovaný uvedl (strana 10 napadeného rozhodnutí), kdy vyšel z obsahu spisového materiálu a zohlednil konkrétní skutkové okolnosti na straně žalobce. Žalovaný totiž zohlednil, že žalobce přicestoval na území v roce 2022 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia s cílem studovat roční přípravný jazykový kurz na UJEP aby mohl dále studovat bakalářský studijní program na ČZÚ. Žalovaný vzal rovněž v úvahu, že si žalobce požádal o prodloužení tohoto pobytu za účelem studia bakalářského prezenčního studijního programu na UCP. Nato se žalobce rozhodl znovu studovat český jazyk v jazykovém kurzu v akademickém roce 2024/2025 na XXX v rámci dlouhodobého pobytu za účelem ostatní/jiné. Poté požádal dne 11. 6. 2025 o prodloužení platnosti opětovně za účelem studia jazykového kurzu českého jazyka na XXX, a dne 14. 4. 2025 podal žádost o vydání zaměstnanecké karty. Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 8 33 A 4/2026 42. Podle stanoviska soudu žalovaný důvodně usoudil, že za tohoto skutkového stavu žalobce svou aktivitu na území nesměřuje k dosažení předem definovaného a vytyčeného vzdělávacího cíle, a již vůbec ne za účelem dosažení cíle, který uplatnil při vstupu na území ČR, a pro který mu bylo povoleno na území přicestovat a dlouhodobě pobývat, tedy za účelem získání vysokoškolského vzdělání. Soud sdílí stanovisko žalovaného, že je dosavadní pobyt žalobce na území naplňován vzděláváním v různých jazykových kurzech, nikoli směřující k získání vysokoškolského vzdělání, kdy mu tento postup, tedy vzdělávání se v jazykových kurzech, umožňuje pobyt na území, aniž by bylo z počínání žalobce zcela a nepochybně zřejmé, že k dosažení, resp. završení vysokoškolského vzdělání opravdu směřuje.

43. Soud pro stručnost odkazuje na pečlivé, podrobné a skutkovému stavu přiléhavé zhodnocení, které provedl žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména strana 10 až 12), kde se precizně a s odkazem na irelevantní rozhodnutí Městského soudu v Praze (č. j. 20 A 46/2024-43 a č. j. 19 A 17/2025-35) vypořádal s odvolací argumentací žalobce, kterou uplatnil obdobně jako v podané žalobě.

44. Žalovaný v odůvodnění odpověděl i na tvrzení žalobce, že po celou dobu účel pobytu plnil řádně, že skutečně studuje, na vyučování dochází a aktivně se ho účastní. K tomu soud uvádí, že se tato žalobní argumentace zcela míjí s důvody, pro které prvostupňový správní orgán a žalovaný, který jeho rozhodnutí aproboval, žádost žalobce posoudil, neboť obě rozhodnutí jsou postavena na závěru, že se žalobce opakovaně vzdělává v různých jazykových kurzech, ale nenaplňuje účel pobytu, pro který na území ČR vstoupil, kdy z jeho počínání není zřejmé naplnění tohoto účelu, tj. získání vysokoškolského vzdělání.

45. Pokud žalobce v této souvislosti nově až v žalobě uvedl, že byl přijat ke studiu na vysokou školu a že tedy jeho úsilí naučit se českému jazyku již přináší výsledky, pročež požádal o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za novým účelem, a sice studia, o čemž je vedeno jiné řízení, soud k tomu uvádí, že posuzuje zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí podle skutkového a právního stavu ke dni jeho vydání (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Pro úplnost soud dále uvádí, že z dokladů připojených k žalobě je patrno, že žalobce byl přijat na XXX (XXX), jak ostatně vyplývá dle vyjádření žalovaného i z Cizineckého informačního systému (CIS). Nelze ale nevidět, že v průběhu celého správního řízení žalobce uváděl, že usiluje o studium na veřejné vysoké škole (XXX nebo XXX), k čemuž měl podle doložených dokladů absolvovat další kurz českého jazyka v období od 1. 7. 2025 po dobu 12 měsíců, tj. do 1. 7. 2026. Cílem absolvování tohoto kurzu mělo být získání úrovně A2+ (doposud měl žalobce úroveň znalosti A1), ale pro studium na vysoké škole v českém jazyce je požadována úroveň znalostí tohoto jazyka B2, nikoli A2 – B1, jak žalobce ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí OAM uvedl, a jak je tento požadavek žalovanému znám z úřední činnosti. Soud tomu podotýká, že uvedené stanovisko žalovaného až ve vyjádření k žalobě (neboť se jednalo o tvrzení žalobce neuplatněné v průběhu správního řízení-přijetí na vysokou školu XXX) žalobce nijak nezpochybnil, ani proti němu nebrojil, a soud tak neshledal důvod pochybovat o relevanci tohoto tvrzení.

46. Soud ve shodě s výše zmíněnými rozsudky Městského soudu v Praze (č. j. 19 A 17/2025-35 a obdobně též č. j. 21 A 20/2025-33) považuje za správné také stanovisko žalovaného, že má při posuzování žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem zbytkové kategorie ostatní/jiné, širší diskreční oprávnění a může tak zohlednit celkovou pobytovou historii žadatele a význam činnosti, kterou cizinec hodlá na území provozovat. Soud přisvědčuje také závěru těchto rozsudků, že lze dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v případě Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 9 33 A 4/2026 pobytu za účelem studia na území z důvodu jazykové přípravy dle § 44a odst. 2 písm. a) ZPC prodloužit jen jednou. I v nyní projednávané věci totiž správní orgány obou stupňů použily tento argument při současném zohlednění dalších individuálně zjištěných skutečností na straně žalobce při posouzení, zda je naplněno ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) citovaného zákona.

47. Za přiléhavý soud považuje i další dílčí závěr těchto rozsudků, v nichž soud odmítl názor žalobkyně v tamní věci, že pokud plnila dosavadní účely pobytu, má automaticky nárok na dlouhodobý pobyt za účelem ostatní/jiné za účelem absolvování jakýchkoliv kurzů, na které se zde v budoucnu přihlásí, neboť má právo libovolně měnit své plány.

48. Soud rovněž odmítá žalobní argumentaci požadující rozlišovat účel dlouhodobého pobytu a cíl pobytu, neboť má ve shodě se žalovaným za to, že je vyjádřením téhož. Nelze totiž tvrdit, že je účel pobytu naplňován, pokud setrvání na území nesměřuje k tomu, který má tento účel za cíl, jak přiléhavě uvedl žalovaný ve vyjádření k žalobě.

49. Námitka není důvodná.

50. Důvodem pro zrušení se nestalo ani žalobní tvrzení ve druhém žalobním bodu, kde žalobce namítal nepřiměřený zásah do osobního a rodinného života, neboť žije v ČR se svou přítelkyní, která zde má trvalý pobyt a aktuálně se krátce po podání žaloby (žaloba ze dne 6. 2. 2026) chystá podat žádost o udělení státního občanství ČR. Jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí správní orgán I. stupně a žalovaný se podmínkami ustanovení § 174a ZPC, tj. otázkou přiměřenosti negativního rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, zabývali a zohlednili konkrétní okolnosti skutkového stavu na straně žalobce. Soud ve shodě se správními orgány uvádí, že žalobce uplatnil tuto námitku pouze v obecné rovině, nijak ji nekonkretizoval, ani své tvrzení nedoložil, přičemž po správnímu orgánu nelze požadovat, aby za žalobce z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy (obdobně rozsudek NSS č. j. 9 As 142/2012-21 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 25/2023-105), jak vyplývá z četné judikatury správních soudů. Za relevantní soud v této souvislosti považuje poukaz žalovaného na rozsudky NSS č. j. 8 As 109/2013-34 a č. j. 5 Azs 46/2008-71, které vytkly, co se rozumí zásahem do soukromého a rodinného života. Takové skutečnosti ale na straně žalobce shledány nebyly, neboť je žalobce dostatečně konkrétně netvrdil, a tím méně osvědčil.

51. Žalovaný též právem podotknul, že právní řád ČR nezakotvuje právo cizince na pobyt na území, neboť takové právo mají pouze občané ČR ve smyslu čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jak judikoval i Ústavní soud v usnesení č. j. III.ÚS 260/04. Přes obecná tvrzení žalobce žalovaný vázán povinností posoudit přiměřenost negativního dopadu do soukromého a rodinného života žalobce ověřil ze svého informačního systému a údajů uvedených v žádosti, že je žalobce svobodný, bezdětný, na území pobývá od září 2022, narodil se a většinu svého života strávil v domovské zemi, zná její místní reálie a jazyk a nebylo zjištěno ničeho, co by svědčilo o zpřetrhání rodinných či socio kulturních vazeb k zemi původu, kde žijí jeho rodiče a sourozenec. Nadto žalobce přicestoval do ČR sám a pobývá zde bez dalších rodinných příslušníků, na území se žádný člen jeho rodiny nenachází, tedy situace, ve které se žalobce a jeho rodina nachází, nepředstavuje nic nového, s čím by se žalobce musel vyrovnávat. Naopak v případě návratu do země původu by se vracel za svou rodinou. Soud přisvědčuje žalovanému, že za tohoto stavu není důvodu uzavřít, že rozhodnutí v nyní projednávané věci žalobce bude mít negativní dopad do rodinného nebo soukromého života žalobce. Kromě toho platí, že neprodloužením doby Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 10 33 A 4/2026 platnosti dlouhodobého pobytu není žalobci pobyt na území zakázán, pouze nebylo vyhověno jeho žádosti z důvodu existence jiné závažné překážky.

52. Námitka není důvodná.

53. Soud nevešel ani na námitku třetího žalobního bodu ohledně neprovedení výslechu žalobce a na jeho tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. Žalovaný souladně s judikaturou správních soudů poukázal na možnost a povinnost žalobce veškeré podstatné skutečnosti tvrdit a poskytnout potřebné informace v průběhu správního řízení před OAM při podání žádosti nebo v rámci seznámení se s podklady pro vydání prvostupňového rozhodnutí (v rámci vyjádření se k podkladům). Žalobce přitom ani v odvolání blíže neuvedl, o jaké rozhodné skutečnosti by se mělo jednat, ani z jakého důvodu tyto neuvedl doposud, neoznačil rovněž objektivní překážku, která by mu v tom bránila. Žalovaný k tomu poukázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS), citoval z ní a aplikoval ji na věc žalobce, včetně povinnosti správního orgánu dle § 51 odst. 1 správního řádu. Soudu přitom nevyvstaly žádné pochybnosti o úplnosti zjištěného skutkového stavu ve smyslu § 3 citovaného zákona, který byl zjištěn tak, že o něm nejsou žádné pochybnosti v rozsahu, jež je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 téhož zákona.

54. Nelze přitom nevidět, že také v tomto žalobní bodě žalobce tvrdil dané procesní vady pouze v obecné poloze a blíže nespecifikoval, v čem jsou závěry správních orgánů obou stupňů vystavěné na listinných dokladech nedostatečné, a jaké konkrétní okolnosti by měly být zjištěny. Postup OAM a žalovaného soud shledává souladný s ustálenou judikaturou správních soudů, dle které má žadatel uvádět a dokládat veškeré podstatné skutečnosti v žádosti, případně v průběhu řízení v rámci své procesní aktivity či na výzvu správního orgánu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Podle obsahu spisového materiálu žalobce ani v průběhu celého řízení nijak nekonkretizoval, co ve správním řízení nebylo objasněno, a neuvedl ani, proč sám tyto údaje rozhodujícímu správnímu orgánu nesdělil, případně jaká objektivní překážka mu v tom bránila.

55. Soud k tomu připomíná ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu, dle kterého lze k provedení důkazu užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a nebyly získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy, kdy současně platí, že okruh skutečností, které musí být dokazovány, výběr důkazních prostředků k tomu potřebných jakož je hodnocení důkazů provedených ve správním řízení je primárně věcí správního orgánu a ze správního řádu ani jiných právních předpisů nevyplývá nezbytné penzum či podoba důkazní prostředků prostřednictví kterých je obecně nutné skutkový stav věci zjišťovat. Je třeba rovněž připomenout význam zásady volného hodnocení důkazů dle § 50 odst. 4 správního řádu, kde se uvádí Pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soud k tomu podotýká, že se žalovaný obdobnou námitkou žalobce uplatněnou v odvolání zabýval velmi podrobně a výstižně s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž citoval. Soud přitom neshledává ničeho účelného na tom, aby podrobné a výstižné posouzení žalovaného (str. 12 až 14 napadeného rozhodnutí) opakoval, neboť mu plně přisvědčuje.

56. Námitka není důvodná. Závěr a náklady řízení Shodu s prvopisem potvrzuje K. N. 11 33 A 4/2026 57. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

58. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 9. dubna 2026 JUDr. Ivanka Havlíková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje K. N.