34 A 18/2026

Rubrum

č. j. 34 A 18/2026 - 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Silvií Svobodovou v právní věci žalobce: D. C., nar. X státní příslušnost X t. č. X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2026, č. j. OAM-495/LE-LE05-LE05-NV- 2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou podanou dne 19. 5. 2026 a doručenou Městskému soudu v Praze dne 21. 5. 2026 domáhal přezkumu a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2026, č. j. OAM- 495/LE-LE05-LE05-NV-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 73 odst. 3 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen 2 34 A 18/2026 „zákon o azylu“) nepovolil žalobci vstup na území České republiky. Podle § 73 odst. 4 zákona o azylu byla doba, na niž se nepovoluje vstup, stanovena do 24. 5. 2026.

II. Žaloba

2. Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 73 odst. 3 písm. d) zákona o azylu. Žalovaný dle názoru žalobce opomenul zohlednit zjištěný stav věci a své rozhodnutí založil na zákonném předpokladu, k jehož naplnění nedošlo, neboť pro přemístění žalobce do Portugalské republiky v režimu čl. 12 odst. 2 až 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), nebyly splněny podmínky.

3. Žalobce akcentoval, že vízum, které mu bylo vydáno Portugalskou republikou, bylo ze strany České republiky zrušeno poté, co bylo zjištěno, že žalobce nesplňuje podmínky pro vstup na území schengenského prostoru. Příslušnost Portugalské republiky k posouzení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany tedy nemůže být založena podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III a nemůže být založena ani v intencích čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, neboť žalobce od doby pozbytí platnosti uděleného portugalského víza opustil území členských států, když dne 25. 4. 2026 odletěl linkou PC 302 do Istanbulu. Ze stejného důvodu pak logicky nemůže být naplněna ani podmínka pro vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu stanovená v § 73 odst. 3 písm. d) zákona o azylu.

4. Žalobce považoval napadené rozhodnutí rovněž za nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se při posouzení možností nahrazení institutu nepovolení vstupu zabýval pouze obecnými úvahami, aniž by přesvědčivě vysvětlil, proč konkrétně v daném případě nelze uložit zvláštní opatření dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a proč je nezbytné přistoupit k omezení osobní svobody žalobce. Žalobce má přitom za to, že zákonné předpoklady pro uložení zvláštních opatření splňuje, neboť po celou dobu správního řízení aktivně spolupracuje a poskytuje žalovanému nezbytnou součinnost, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by se přístup žalobce měl do budoucna změnit. Žalobce uvedl, že je připraven setrvat v pobytovém středisku Ministerstva vnitra České republiky, kde by byl pro správní orgány plně kontaktní a dostupný, přičemž nemá v úmyslu se skrývat ani mařit průběh řízení. Žalobce shrnul, že žalovaný se s možností uložení zvláštních opatření vypořádal toliko velmi stroze a nepřezkoumatelně, přičemž rezignoval na svou povinnost výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, na jakých důvodech se jeho rozhodnutí zakládá.

5. Žalobce dále namítal, že žalovaný vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a odůvodnil zásah do osobní svobody žalobce pouze obecnými úvahami, aniž by řádně posoudil proporcionalitu omezení osobní svobody žalobce a individuální okolnosti případu. Institut nepovolení vstupu (zajištění) představuje přitom výjimečné opatření, které musí být aplikováno restriktivně, při respektování principu proporcionality a minimalizace zásahů do osobní svobody účastníka.

6. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného 3 34 A 18/2026

7. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl.

8. Žalovaný trval na tom, že zjistil skutečný stav věci, který pak následně v souladu s platným právem vyhodnotil. Odkázal přitom na správní spis a obsah napadeného rozhodnutí, které považuje za zákonné. Žalovaný zopakoval, že žalobce přicestoval do ČR na základě víza vydaného Portugalskou republikou. Dle článku 12 nařízení Dublin III je proto k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu příslušné Portugalsko. Žalobce však při pohovoru dne 4. 5. 2026 prohlásil, že do Portugalska nechce, chce zůstat v ČR a odmítá respektovat rozhodnutí o přemístění. Podle žalovaného jsou tak dány důvody pro nepovolení vstupu dle § 73 odst. 3 písm. d) zákona o azylu, neboť žalobce bude přemístěn do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie (nařízení Dublin III) a současně existuje vážné nebezpečí jeho útěku, když zcela jasně vyjádřil úmysl rozhodnutí o přemístění nerespektovat. Uplatnění zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu by tak nebylo účinné.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

9. Žaloba byla podána včas ve smyslu § 73 odst. 6 zákona o azylu ve spojení s § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Soud současně neopomněl, že řízení o nepovolení vstupu podle § 73 a § 74 zákona o azylu je fakticky i podle čl. 8 a násl. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „směrnice 2013/33/EU“) zajištěním, a proto se na soudní přezkum uplatní závěry rozsudku velkého senátu SDEU ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, podle nichž je soud povinen přihlížet z moci úřední i k těm vadám a nezákonnostem rozhodnutí o zajištění, které nejsou součástí uplatněných žalobních bodů (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 Azs 96/2021-39, č. 4456/2023 Sb. NSS). Žádné takové vady ani nezákonnosti přitom soud v průběhu řízení z obsahu správního spisu nezjistil, ani jinak v řízení najevo nevyšly.

10. Soud po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 7 zákona o azylu bez nařízení jednání. Žalobce ani žalovaný nařízení jednání ve stanovené lhůtě nepožadovali a soud neshledal provedení ústního jednání za nezbytné. Soud v projednávané věci vyšel z podkladů obsažených ve správním spise, které pro posouzení a rozhodnutí věci shledal dostatečnými. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

12. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující, pro rozhodnutí věci relevantní skutečnosti.

13. Žalobce přicestoval do Prahy dne 24. 4. 2026 ve 12:20 hodin linkou J20109 z Baku a následné chtěl vstoupit na území ČR, přestože disponoval letenkou na pokračující let do Lisabonu linkou TP 1243 dne 24. 4. 2026 v 19:50 hodin. Při hraniční kontrole provedené policisty Inspektorátu cizinecké policie Praha-Ruzyně (dále jen „ICP“) se prokázal svým 4 34 A 18/2026 cestovním dokladem, v němž měl uděleno Portugalskou republikou schengenské vízum platné ode dne 20. 4. 2026 do dne 9. 5. 2026 na dobu 5 dnů. Při kontrole však bylo zjištěno, že žalobce nesplňuje podmínky pro vstup na území schengenského prostoru, a uvedené vízum proto bylo zrušeno. Jelikož žalobce poté nedisponoval platným vízem ani jiným povolením opravňujícím jej ke vstupu a pobytu na území, byl mu dne 24. 4. 2026 ve 14:00 hodin v souladu s § 163 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), odepřen vstup na území ČR. Následně si žalobce zakoupil letenku do Istanbulu a dne 25. 4. 2026 v 16:50 hodin do destinace odletěl linkou PC302. Dne 26. 4. 2026 však byl žalobce z Istanbulu deportován linkou PC303 s příletem v 10:39 hodin zpět do Prahy, jelikož neměl vízum nutné pro vstup do Turecké republiky. V rámci pobytové kontroly v tranzitním prostoru letiště Praha – Ruzyně dne 26. 4. 2026 v 10:50 hodin žalobce ihned po příletu podal žádost o mezinárodní ochranu.

14. Dne 4. 5. 2026 žalobce poskytl údaje ke své žádosti o mezinárodní ochranu. Uvedl, že je X státní příslušnosti, X národnosti, X vyznání a že nemá žádné politické přesvědčení, neví ani, co to je. Doplnil, že je podporovatelem politické strany X, pro kterou i pracoval. Popsal svou cestu a prohlásil, že měl portugalské vízum a letenku do Lisabonu, ale chtěl jen do Prahy, byl to jen trik. V ČR má příbuzné a známé, kteří mu seženou práci a u kterých bude bydlet. Prohlásil, že v ČR chce zůstat za každou cenu. Dále uvedl, že je svobodný, bezdětný, zcela zdravý a nemá žádné zdravotní omezení ani zvláštní potřeby. Za důvod své žádosti o mezinárodní ochranu pak označil to, že v X je jeho život ohrožen ze strany soupeřící politické strany X, jejíž členové jej nutili, aby se k nim přidal.

15. Dne 4. 5. 2026 byl s žalobcem proveden pohovor v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v jehož rámci do protokolu uvedl, že chce zůstat v ČR, kde má synovce, kterého viděl naposledy před dvěma lety a který by mu mohl pomoci. K informaci, že v jeho případě může dojít k jeho předání do Portugalska na základě nařízení Dublin III se vyjádřil tak, že do Portugalska nechce a že chce zůstat v ČR. Prohlásil, že mu sice v přemístění do Portugalska nic nebrání, nicméně hodlá zůstat v ČR a rozhodnutí o přemístění nebude respektovat.

16. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 4. 5. 2026, č. j. OAM-495/LE-LE05-LE05-NV-2026, které je napadeno žalobou, rozhodl o nepovolení vstupu žalobce na území ČR podle § 73 odst. 3 písm. d) zákona o azylu, a podle § 73 odst. 4 téhož zákona stanovil dobu, na niž se nepovoluje žalobci vstup do 24. 5. 2026. V odůvodnění uvedl, že žalobce přicestoval do ČR na základě víza vydaného Portugalskou republikou. Dle článku 12 Nařízení je tedy k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu příslušné Portugalsko. Procedura dle Nařízení, jejímž výsledkem bude přemístění žalobce do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, byla zahájena dne 29. 4. 2026 odesláním žádosti o převzetí žalobce Portugalskem. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce při pohovoru dne 4. 5. 2026 prohlásil, že do Portugalska nechce, chce zůstat v ČR a odmítá respektovat rozhodnutí o přemístění. Podle závěru žalovaného jsou tak dány důvody pro nepovolení vstupu dle § 73 odst. 3 písm. d) zákona o azylu, neboť žalobce bude přemístěn do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie a současně existuje vážné nebezpečí jeho útěku, když zcela jasně vyjádřil úmysl rozhodnutí o přemístění nerespektovat.

17. O neúčinnosti zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu spočívající v povinnosti zdržovat se v určeném pobytovém středisku nebo povinnosti se ve stanovené době osobně hlásit žalovanému, svědčí podle závěru žalovaného žalobcem otevřeně deklarovaný záměr 5 34 A 18/2026 zůstat na území ČR a nerespektovat rozhodnutí o přemístění do Portugalska. Žalobce rovněž není zranitelnou osobou vyloučenou z aplikace § 73 odst. 3 zákona o azylu. Maximální dobu, po kterou nemůže vstoupit na území ČR, pak žalovaný určil podle § 73 odst. 4 zákona o azylu s ohledem na zákonem stanovenou lhůtu pro rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, a vyhodnocení otázky, zda jde o žádost zjevně nedůvodnou nebo nepřípustnou, tedy na 28 dní. V případě, že by žádost žalobce byla vyhodnocena jako nepřípustná, správní orgán je podle § 73 odst. 4 zákona o azylu oprávněn stanovenou lhůtu prodloužit.

18. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 4. 5. 2026.

19. Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 14. 5. 2026 vydal žalovaný rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany č. j. OAM-495/LE-LE05-D12-2026, kterým rozhodl tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 26. 4. 2026 je podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu nepřípustná a řízení ve věci mezinárodní ochrany se zastavuje s tím, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Dublin III je Portugalská republika. Žalovaný v rozhodnutí mj. konstatoval, že požádal dne 29. 4. 2026 Portugalskou republiku o převzetí žadatele (žalobce) o udělení mezinárodní ochrany na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal v České republice. Dne 11. 5. 2026 obdržel správní orgán informaci, že Portugalská republika uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané žalobcem.

20. Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 5. 2026, č. j. OAM-495/LE-LE05-LE05-NV2-2026, došlo následně k prodloužení doby, po kterou nemůže žalobce vstoupit na území České republiky, do 22. 6. 2026.

21. Při posouzení věci vycházel soud z následující právní úpravy.

22. Podle § 73 odst. 3 písm. d) zákona o azylu „[m]inisterstvo rozhodne do 5 pracovních dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v případě nutnosti o nepovolení vstupu na území žadateli o udělení mezinárodní ochrany, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže bude přemístěn do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie a existuje-li vážné nebezpečí útěku, zejména pokud se žadatel již v minulosti vyhnul přemístění, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“ 23. Podle § 74 odst. 1 zákona o azylu „[m]inisterstvo umožní bez rozhodnutí, neukládá-li zvláštní opatření, vstup na území cizinci, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, a zajistí jeho dopravu do azylového zařízení na území, jde-li o zranitelnou osobu, s výjimkou osoby se zdravotním postižením, které nebrání jejímu umístění v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců.“ 24. Podle § 74 odst. 4 zákona o azylu „[m]inisterstvo v rozhodnutí o nepovolení vstupu na území stanoví dobu, po kterou nemůže žadatel o udělení mezinárodní ochrany na území vstoupit; tuto dobu lze prodloužit, a to i opakovaně. Doba pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku na mezinárodním letišti nesmí být delší než 180 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ 25. Dle § 73 odst. 10 zákona o azylu „[j]sou-li v průběhu pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku na mezinárodním letišti zjištěny nové skutečnosti odůvodňující nepovolení vstupu na území z jiného důvodu, vydá ministerstvo nové rozhodnutí o nepovolení 6 34 A 18/2026 vstupu na území. Oznámením nového rozhodnutí o nepovolení vstupu na území nebo rozhodnutí o prodloužení doby, po kterou nelze vstup na území povolit, se dosavadní rozhodnutí o nepovolení vstupu na území ruší. Oznámením nového rozhodnutí o nepovolení vstupu na území se doba podle odstavce 4 nepřerušuje ani nestaví.“ 26. Podle § 47 odst. 1 zákona o azylu „[z]vláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“ 27. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu „[m]inisterstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ 28. Soud o věci uvážil následovně.

29. Žalobce zpochybňoval, že by vůbec byly dány podmínky pro nepovolení jeho vstupu na území ČR ve smyslu § 73 odst. 3 písm. d) zákona o azylu. Napadené rozhodnutí rovněž považoval za nedostatečně odůvodněné, a to pokud jde o posouzení možnosti uložení zvláštního opatření dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.

30. Soud zdůrazňuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, neboť z něj nelze zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tedy vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, ve kterých pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.

31. Přestože odůvodnění napadeného rozhodnutí je spíše stručnější a splnění jednotlivých podmínek pro nepovolení vstupu na území dle § 73 odst. 3 písm. d) zákona o azylu, včetně podmínky nemožnosti účinně uplatnit zvláštní opatření, by si zajisté zasloužilo detailnější argumentaci, ve svém souhrnu však toto rozhodnutí netrpí natolik závažnou vadou, která by odůvodňovala jeho zrušení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se správní orgán řídil při utváření závěru o skutkovém stavu a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy. Ostatně proti těmto závěrům žalobce v žalobě konkrétně a srozumitelně brojil; rozporovaných úvah si tedy byl dobře vědom a řádně jim porozuměl.

32. Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, že řízení podle § 73 zákona o azylu je samostatným správním řízením vedeným podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), probíhajícím nezávisle jak na řízení o mezinárodní ochraně, tak na případném řízení o správním vyhoštění. Přestože je rozhodnutí o nepovolení vstupu na území ČR dle § 73 odst. 5 zákona o azylu prvním úkonem v řízení, nezbavuje to správní orgán povinnosti úplného a spolehlivého zjištění skutkového stavu věci dle § 3 správního řádu; správní orgán přitom může využít i podklady z řízení vedených před jinými orgány, pokud jsou dostatečné pro zjištění stavu věci bez důvodných pochybností (srov. rozsudky Nejvyššího správního 7 34 A 18/2026 soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 1 As 16/2011-98, ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 Azs 123/2015-47, či ze dne 23. 4. 2020, č. j. 2 Azs 47/2020-48).

33. Žalobci nebyl povolen vstup z důvodu uvedeného v § 73 odst. 3 písm. d) zákona o azylu, tedy z důvodu, že bude přemístěn do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie (nařízení Dublin III) a existuje-li vážné nebezpečí útěku, zejména pokud se žadatel již v minulosti vyhnul přemístění, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

34. Žalovaný k této skutkové podstatě a jejímu naplnění vyšel primárně z toho, že žalobce při pokusu vstoupit na území České republiky dne 24. 4. 2026 předložil cestovní doklad s vyznačeným schengenským vízem, vydaným Portugalskou republikou a platným ode dne 20. 4. 2026 do dne 9. 5. 2026 na dobu 5 dnů. Při kontrole však bylo zjištěno, že žalobce nesplňuje podmínky pro vstup na území schengenského prostoru, a uvedené vízum proto bylo zrušeno. Vzhledem k tomu, že žalobci byl poté podle § 163 zákona o pobytu cizinců odepřen vstup na území ČR, pokusil se odcestovat do Turecka. Dne 26. 4. 2026 však byl žalobce z Istanbulu deportován zpět do Prahy, neboť pro vstup do Turecké republiky neměl nutné vízum.

35. Jelikož žalobce přicestoval do ČR na základě víza vydaného Portugalskou republikou, je dle článku 12 nařízení Dublin III k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu příslušné Portugalsko. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce se pokusil odcestovat do Turecka, kde však nebyl z tranzitního prostoru letiště v Istanbulu vpuštěn do země, neboť nedisponoval vízem nezbytným pro vstup do Turecké republiky. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce byl z tranzitního letištního prostoru v Istanbulu deportován zpět do Prahy, nelze proto uzavřít, že by formálně opustil území členských států. Procedura dle nařízení Dublin III, jejímž výsledkem bude přemístění žalobce do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, byla zahájena dne 29. 4. 2026 odesláním žádosti o převzetí žalobce Portugalskem. Dne 11. 5. 2026 žalovaný obdržel informaci, že Portugalská republika uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce. Soud doplňuje, že dne 14. 5. 2026 bylo vydáno rozhodnutí č. j. OAM-495/LE-LE05-D12-2026, kterým bylo řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu z důvodu nepřípustnosti žádosti podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy proto, že k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany je v daném případě podle nařízení Dublin III příslušná Portugalská republika. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že žalobce při pohovoru dne 4. 5. 2026 prohlásil, že do Portugalska nechce, chce zůstat v ČR a odmítá respektovat rozhodnutí o přemístění. To společně s jeho předchozím jednáním, kdy žalobce uvedl, že letenka do Lisabonu přes Prahu byla jen trik, jak se dostat do České republiky, kde hodlá zůstat za každou cenu, vzbuzuje důvodné podezření, že v případě, že by žalobci byl umožněn vstup na území, nevyčká na své přemístění a pokusí se mu zabránit, a to za porušení právních norem.

36. Soud proto neshledal důvodnou námitku žalobce, že v jeho případě nebyl naplněn zákonný důvod pro nepovolení vstupu na území podle § 73 odst. 3 písm. d) zákona o azylu.

37. Pokud jde o faktické důsledky odepření vstupu na území, je situace srovnatelná se zajištěním osoby, neboť taková osoba je omezena ve svobodném pohybu, jedná se tedy o citelný zásah do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a na osobní svobodu, který je přípustný jen za podmínek stanovených zákonem a souladných s ústavním pořádkem 8 34 A 18/2026 (blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010-74, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08).

38. Jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o azylu, podmínkou rozhodnutí o nepovolení vstupu podle § 73 odst. 3 je dále nemožnost účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 téhož zákona. Povinnost přednostně zvážit možnost uložení zvláštního opatření je mimo jiné reakcí zákonodárce na požadavky směrnice 2013/33/EU; podle čl. 8 odst. 2 této směrnice totiž členské státy mohou zajistit (resp. nepovolit vstup na území) žadatele o udělení mezinárodní ochrany pouze v případě nutnosti a není-li uložení zvláštního opatření dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním o rozhodnutí o nepovolení vstupu podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době.

39. Zvláštní opatření lze považovat za účinná, pokud jimi lze dosáhnout výše uvedeného účelu mírnějšími prostředky - bez fyzického zajištění žadatele. Žalovaný má tedy povinnost nezajistit žadatele o mezinárodní ochranu, pokud lze téhož účelu dosáhnout mírnějšími prostředky. Aplikace zvláštních opatření se však „musí posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu důvodu nepovolení vstupu na území“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, č. j. 9 Azs 314/2016 - 44). Zajištění cizince by nemělo být automatismem, což však neznamená, že by bylo nejprve nutné uložit zvláštní opatření a k zajištění přistoupit, teprve pokud by nebylo zvláštní opatření účinné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 252/2017-89).

40. V nyní souzené věci žalovaný dospěl k závěru o neúčinnosti uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu, neboť vzal za prokázané, že žalobce jasně vyjádřil svou nechuť vycestovat do Portugalska a svůj úmysl zůstat v ČR, přičemž výslovně odmítl respektovat rozhodnutí o přemístění.

41. Uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku umožňuje žadateli opustit pobytové středisko na dobu kratší než 24 hodin. Opuštění pobytového střediska na dobu delší než 24 hodin je pak možné na základě povolení žalovaného (srov. § 82 odst. 4 zákona o azylu). V případě uložení této povinnosti nelze vyloučit, že by se žadatel o mezinárodní ochranu po odchodu z pobytového střediska již nevrátil a nelegálně setrvával na území ČR, obzvláště pokud tak jako v daném případě předem vyjádřil úmysl nerespektovat rozhodnutí o přemístění a setrvat na území ČR za každou cenu. K témuž důsledku by mohlo vést uložení povinnosti pouze hlásit se žalovanému (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2020, č. j. 6 Azs 22/2020-19).

42. Za této situace závěr správního orgánu, že k naplnění účelu (tzn. zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany) výše popsaná zvláštní opatření nepostačují, nelze považovat za nesprávný, potažmo nezákonný. V tomto ohledu lze odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, dle kterého „[v]olba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření“. Přes poměrně stručné 9 34 A 18/2026 odůvodnění závěru o neúčinnosti uložení zvláštních opatření žalovaný hodnotil konkrétní individuální okolnosti týkající se žalobce, jeho dosavadní chování a vyjádřený úmysl nerespektovat veřejnoprávní povinnosti. V projednávané věci tak existují skutečnosti dostatečně nasvědčující tomu, že by žalobce se správními orgány nespolupracoval; naproti tomu nevyšly najevo žádné další okolnosti, které by naopak svědčily ve prospěch účinnosti zvláštních opatření, které by byl žalovaný povinen zvážit, ale neučinil tak. Posouzení této otázky žalovaným proto soud považuje vzhledem ke skutkovým okolnostem za dostatečné. Soud proto souhlasí s žalovaným, že v konkrétních poměrech žalobce nebylo možno důvodně očekávat, že by zvláštní opatření dostatečně zabezpečilo účast žalobce v řízení o mezinárodní ochraně.

43. Je také třeba zohlednit, že zákon o azylu v § 73 odst. 3 stanovuje pro rozhodnutí o nepovolení vstupu na území velmi krátkou lhůtou pro rozhodnutí (5 dnů ode dne podání žádosti cizince o mezinárodní ochranu). Tato krátká lhůta sice správní orgán nezbavuje povinnosti řádně zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, opravňuje ho však ke zvolení co nejrychlejšího a nejefektivnějšího postupu (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 Azs 123/2015 - 47).

44. V projednávané věci ze správního spisu nevyplývá ani žádná konkrétní skutečnost, která by svědčila o tom, že žalobce byl v době vydání napadeného rozhodnutí zranitelnou osobou ve smyslu zákona o azylu. Žalobce netvrdil žádné zdravotní obtíže, duševní poruchu ani jiné specifické potřeby, přičemž ve věci nevyplynulo nic, co by naznačovalo, že by byl obětí obchodování, mučení, znásilnění či jiných vážných forem psychického či fyzického násilí. Žalovaný proto nepochybil, pokud uzavřel, že žalobce není osobou vyloučenou z aplikace § 73 odst. 3 zákona o azylu. Soud neshledal pochybení ani ve stanovení doby, po kterou se žalobci vstup na území nepovoluje, když tato odpovídala zákonem předpokládané lhůtě pro vyhodnocení otázky, zda se v případě žalobce jedná o žádost o udělení mezinárodní ochrany zjevně nedůvodnou či nepřípustnou.

V. Závěr a náklady řízení

45. Soud uzavírá, že žalovaný zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, vycházel z podkladů, které mohl v řízení podle § 73 zákona o azylu legitimně použít, a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvod nepovolení vstupu podle § 73 odst. 3 písm. d) zákona o azylu byl v případě žalobce naplněn, zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu nebyla v jeho situaci dostatečná, žalobce nebyl zranitelnou osobou a stanovená doba nepovolení vstupu nebyla nepřiměřená.

46. S ohledem na výše uvedené závěry soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

47. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Ve věci byl úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí je kasační stížnost přípustná (§ 102 s. ř. s.). Nepřípustná je však taková kasační stížnost, na niž dopadají výluky z přípustnosti stanovené v § 104 s. ř. s. Kasační stížnost se podává ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační 10 34 A 18/2026 stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 4. června 2026 Mgr. Ing. Silvie Svobodová v. r. samosoudkyně