35 A 10/2026

Rubrum

č. j. 35 A 10/2026 - 27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Vierou Horčicovou ve věci žalobce: R. J. R. nar. X., státní příslušnost: Spojené království VB a Sev. Irska bytem: X. zast. Mgr. Václavem Klepšem, advokátem sídlem nám Svobody 50, 342 01 Sušice proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného dne 13. 3. 2026, č. j. OAM-59998-15/DP-2025 takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

2 35 A 10/2026 I. Podstata sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2026, č. j. OAM-59998-15/DP-2025, jímž byla zamítnuta jeho žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podle § 42d zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Žalovaný žádost zamítl podle § 56 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 46 odst. 5 citovaného zákona z důvodu, že žalobce nesplňoval podmínku trestní zachovalosti.

II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika

2. Žalobce v žalobě uvedl, že napadá předmětné rozhodnutí v celém rozsahu z těchto důvodů:

3. Nesprávný výklad a aplikace § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 46 odst. 5 téhož zákona 4. Napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního výkladu § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení nestanoví automatický následek zamítnutí žádosti při prostém zjištění absence trestní zachovalosti. Zákon výslovně podmiňuje neudělení pobytu též tím, že důsledky zamítnutí žádosti musí být přiměřené důvodu zamítnutí, přičemž ministerstvo při tomto posouzení přihlíží zejména k dopadům do soukromého a rodinného života cizince.

5. Žalovaný však tuto zákonnou konstrukci fakticky převrátil. Namísto skutečného poměření důvodu zamítnutí se všemi relevantními dopady do právní sféry žalobce vyšel z premisy, že při absenci trestní zachovalosti je třeba žádost zásadně zamítnout, ledaže by dopady do soukromého a rodinného života byly mimořádně intenzivní. Takový přístup je v rozporu se zákonem, neboť redukuje test přiměřenosti pouze na dílčí otázku existence zásahu do soukromého a rodinného života a vylučuje z něj vlastní vážení proporcionality mezi závažností vytýkané trestné činnosti a celkovými důsledky zamítnutí žádosti.

6. Žalovaný tedy neposuzoval přiměřenost v úplném zákonném rozsahu, nýbrž ji nepřípustně zúžil. Nezohlednil dostatečně povahu a intenzitu samotného odsouzení, časový odstup od skutku, charakter uloženého trestu ani další relevantní okolnosti na straně žalobce. Z tohoto důvodu je právní posouzení věci nezákonné.

7. Rozpor napadeného rozhodnutí se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801 8. Vzhledem k tomu, že žalobce žádal o povolení k pobytu za účelem studia, dopadá na projednávanou věc směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801 o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem studia. Žalobce nezpochybňuje, že tato směrnice umožňuje členským státům žádost zamítnout mimo jiné z důvodů veřejného pořádku. Takový postup však nesmí mít automatický charakter a musí být založen na individuálním posouzení konkrétní situace žadatele.

9. To plyne i z judikatury Soudního dvora Evropské unie, zejména z rozsudku ve věci C- 544/15, Fahimian, podle něhož rozhodnutí o neudělení pobytu musí vycházet z posouzení všech relevantních okolností konkrétního případu a musí být řádně a přezkoumatelně odůvodněno. Přestože se žalovaný formálně dovolává zákonné podmínky trestní zachovalosti, materiálně postupoval způsobem odpovídajícím automatickému vyloučení žalobce z pobytového režimu bez skutečně individualizovaného hodnocení jeho osobní situace, povahy odsouzení a skutečné relevance této skutečnosti pro účely rozhodnutí o pobytu za účelem studia.

10. Napadené rozhodnutí proto neobstojí ani z hlediska požadavků unijního práva, neboť neobsahuje dostatečně individualizovanou úvahu, proč právě v případě žalobce jeho dřívější odsouzení odůvodňuje zamítnutí žádosti o pobyt za účelem studia. 2 3 35 A 10/2026 11. Nepřiměřenost zamítnutí žádosti vzhledem k okolnostem konkrétního případu 12. I pokud by bylo možno vycházet z toho, že žalobce nesplňuje podmínku trestní zachovalosti, žalovaný se nedostatečně vypořádal s otázkou přiměřenosti důsledků zamítnutí žádosti.

13. Žalobce ve správním řízení doložil, že posuzované odsouzení se vztahuje ke skutku z roku 2019, tedy ke skutku spáchanému více než šest let před vydáním napadeného rozhodnutí. Současně poukázal na to, že uložený trest měl relativně mírnou povahu: byl mu uložen peněžitý trest ve výši 8 000 EUR, přičemž částka 7 800 EUR byla podmíněně odložena na dobu tří let; alternativně byl uložen trest odnětí svobody v délce 90 dnů, rovněž podmíněně odložený na dobu tří let. Žalobce dále namítal, že podle českého práva by jeho jednání mohlo být hodnoceno výrazně mírněji, případně by nemuselo dosahovat intenzity trestného činu.

14. Vedle toho žalobce ve správním řízení uvedl konkrétní okolnosti svědčící ve prospěch přiměřenosti jeho pobytu: skutečný studijní účel pobytu, dosavadní řádné studijní výsledky a finanční i osobní investice, které do studia v České republice již vložil. Uvedl rovněž, že o odsouzení se dozvěděl až na podzim roku 2025 při vyřizování pobytové žádosti, přičemž odsouzení proběhlo v době pandemických opatření a v jeho nepřítomnosti.

15. Žalovaný se s těmito okolnostmi nevypořádal v potřebné hloubce a neprovedl jejich skutečné poměření s veřejným zájmem, na nějž odkazuje. Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, proč právě za těchto konkrétních okolností převážil veřejný zájem na neudělení pobytu nad individuální situací žalobce. Napadené rozhodnutí se tak omezuje na převážně abstraktní úvahy o významu trestní zachovalosti, aniž by přesvědčivě odůvodnilo, proč je zamítnutí žádosti v případě žalobce přiměřené.

16. Žalovaný k žalobě se vyjádřil takto: Žalovaný má za to, že napadené rozhodnutí je zákonné a přiměřené. Žalobce k žádosti předložil výpis z rejstříku trestů Spojeného království ze dne 1. 10. 2025, z něhož vyplývá, že byl v Belgii pravomocně odsouzen za přechovávání omamné a psychotropní látky. Toto jednání naplňuje znaky trestného činu i podle českého práva (§ 284 trestního zákoníku). Ze spisu nevyplývá, že by odsouzení bylo zahlazeno, a žalobce proto nesplňuje podmínku trestní zachovalosti podle § 174 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

17. Žalovaný dále uvádí, že žalobce na území České republiky nemá rodinné, majetkové ani jiné významnější vazby; jeho vazba k území spočívá pouze ve studiu. Pokud zahájil studium ještě v době bezvízového pobytu a vynaložil na ně školné, učinil tak na vlastní riziko, aniž vyčkal výsledku pobytového řízení. Za této situace žalovaný neshledal, že by zamítnutí žádosti představovalo více než minimální zásah do žalobcova soukromého či rodinného života.

18. Pokud žalobce namítá nedostatečné zjištění jeho osobních poměrů, žalovaný odkazuje na judikaturu NSS, podle níž v řízení zahájeném na žádost leží břemeno tvrzení i důkazní primárně na žadateli. Žalobce byl seznámen s podklady rozhodnutí, měl možnost předložit další tvrzení a důkazy, avšak neučinil tak. Za situace, kdy správní orgán vycházel z dostupných podkladů a žalobce další relevantní skutečnosti netvrdil ani nedoložil, nebyl žalovaný povinen jeho soukromý a rodinný život dále aktivně zjišťovat.

19. K námitce, že žalovaný měl posuzovat „závažné narušení veřejného pořádku“, žalovaný uvádí, že žalobce zaměňuje právní důvody rozhodnutí. Žádost nebyla zamítnuta z důvodu veřejného pořádku, nýbrž proto, že žalobce nesplňuje zákonnou podmínku trestní zachovalosti. Právě pravomocné odsouzení za úmyslný trestný čin v cizině, jehož znaky odpovídají trestnému činu i podle českého práva, zakládá aplikaci § 174 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že nešlo o nejzávažnější násilnou trestnou činnost, nemění nic na tom, že držení drog představuje společensky škodlivé jednání, k jehož důsledkům je stát oprávněn přihlížet při rozhodování o pobytových oprávněních. 3 4 35 A 10/2026 20. Ani poukaz žalobce na rozsudek SDEU ve věci C-544/15 Fahimian není přiléhavý. Tento rozsudek se týkal jiné skutkové i právní situace, konkrétně posouzení možné hrozby pro veřejnou bezpečnost ve věci studijního pobytu. V nyní projednávané věci nebyla žádost zamítnuta z důvodu veřejné bezpečnosti či veřejného pořádku, ale pro nesplnění zákonné podmínky trestní zachovalosti. Nadto žalovaný i tak provedl individuální posouzení a své rozhodnutí řádně odůvodnil.

21. Žalovaný proto setrvává na závěru, že žalobce žalobou nezpochybnil zákonnost napadeného rozhodnutí v míře, která by odůvodňovala jeho zrušení.

22. V replice žalobce k závažnosti důvodu zamítnutí, argumentuje, že v napadeném rozhodnutí žalovaný fakticky vychází z premisy, že samotná existence zahraničního odsouzení automaticky odůvodňuje zamítnutí žádosti. Tím však popírá smysl zákonného požadavku přiměřenosti. Posouzení podle § 56 odst. 2 písm. a) musí zahrnovat také hodnocení samotné závažnosti odsouzení. Žalovaný přitom až ve vyjádření k žalobě připouští, že jednání žalobce by podle českého práva s vysokou pravděpodobností ani nebylo trestné. Současně však trvá na tom, že nemohl rozhodnout jinak než žádost zamítnout. Taková argumentace je vnitřně rozporná. Stejně nepřijatelný je závěr žalovaného, že přiměřenost zásahu již posoudil belgický trestní soud. Ten rozhodoval o vině a trestu podle belgického práva, nikoli o přiměřenosti zamítnutí pobytového oprávnění podle českého cizineckého práva, a už vůbec ne s časovým odstupem více než šesti let od skutku. K veřejnému pořádku a směrnici 2016/801, žalobce uvedl, že žalovaný dále nesprávně odmítá žalobní námitku týkající se veřejného pořádku. Sám totiž v napadeném rozhodnutí výslovně uvádí, že v rámci testu přiměřenosti poměřuje závažnost narušení veřejného pořádku způsobeného spácháním trestného činu. Zároveň odkazuje na čl. 7 odst. 6 směrnice 2016/801, podle něhož lze žádost zamítnout, představuje-li žadatel hrozbu pro veřejný pořádek. Tvrdí-li tedy nyní, že otázka veřejného pořádku není pro věc relevantní, dostává se do rozporu s vlastním odůvodněním. Žalobce setrvává na tom, že žalovaný neprokázal, v čem konkrétně by žalobce měl představovat aktuální hrozbu pro veřejný pořádek, zejména když jde o více než šest let starý skutek, od nějž žalobce vede řádný život, a o jednání, které by zřejmě ani podle českého práva nebylo trestné. Rozsudek SDEU ve věci C-544/15 Fahimian je v tomto směru přiléhavý minimálně v tom, že i zde je vyžadováno dostatečné, individuální a přezkoumatelné odůvodnění. Právě to však v napadeném rozhodnutí chybí. Ke zbývající argumentaci žalovaného, žalobce poukazuje na skutečnost, že žalovaný dále obsáhle odkazuje na judikaturu o povinnosti žadatele tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti. Tato argumentace však míří mimo podstatu sporu, neboť skutková tvrzení žalobce žalovaný nezpochybňuje a mezi účastníky není spor o skutkovém stavu, ale o jeho právním hodnocení. Stejně tak není přiléhavá argumentace, že žalobci nesvědčí subjektivní právo na pobyt. Žalobce se takového práva nedomáhá; namítá pouze, že žalovaný při rozhodování nerespektoval zákonný test přiměřenosti a požadavky plynoucí z unijního práva.

III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

23. Soud na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumávání rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. § 75 odst. 1 s.ř.s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

24. O žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení, neboť žalovaný ani žalobce s takovým postupem po poučení soudem nevyjádřili nesouhlas. Nařídit jednání nebylo třeba 4 5 35 A 10/2026 ani kvůli dokazování. Všechny podklady potřebné pro rozhodnutí jsou obsahem správního spisu, jímž se nedokazuje, neboť z něj soud při rozhodování vychází.

25. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce k žádosti předložil doklad „Police Certificate (UK)“ vydaný dne 1. 10. 2025, z něhož vyplývá, že byl odsouzen Trestním soudem pro Západní Flandry, oddělení Kortrijk, pro trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky, a to k peněžitému trestu ve výši 8 000 EUR, z čehož 7 800 EUR bylo podmíněně odloženo na 3 roky, případně alternativně k trestu odnětí svobody v délce 90 dnů, podmíněně odloženému na 3 roky. K odsouzení došlo dne 20. 10. 2020. Ze spisu neplyne, že by toto odsouzení bylo zahlazeno.

26. O žalobních bodech soud uvážil následovně:

27. K žalobnímu bodu namítajícímu nesprávný výklad § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců 28. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně vyložil § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť podle jeho názoru posoudil přiměřenost důsledků zamítnutí žádosti pouze prizmatem dopadů do soukromého a rodinného života žalobce, aniž by současně poměřoval závažnost samotného důvodu zamítnutí, tedy předchozí trestné činnosti.

29. Této námitce soud nepřisvědčil.

30. Podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo dlouhodobé vízum – a podle § 46 odst. 5 téhož zákona obdobně ani povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia – cizinci neudělí, jestliže nesplňuje podmínku trestní zachovalosti podle § 174 citovaného zákona, za podmínky, že důsledky neudělení budou přiměřené důvodu neudělení, přičemž při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům do soukromého a rodinného života cizince.

31. Soud souhlasí s žalobcem v tom, že zákon neumožňuje redukovat test přiměřenosti pouze na dopady do soukromého a rodinného života; jde o demonstrativně uvedené hledisko, nikoli o jediné možné kritérium. K tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího správního soudu. V rozsudku ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/2019-28, NSS uvedl, že „v případě rozhodování podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců je správní orgán povinen provést správní uvážení, a to nejen ohledně intenzity zásahu do života žadatele, ale i ohledně závažnosti jím spáchaného trestného činu z hlediska společenské nebezpečnosti.“ Současně zdůraznil, že je třeba zohlednit mimo jiné i to, zda jde o úmyslný trestný čin, jaká je jeho povaha, jaký druh trestu byl uložen a v jaké výši.

32. Z napadeného rozhodnutí však podle názoru soudu plyne, že žalovaný těmto požadavkům dostál. Žalovaný nejen konstatoval, že žalobce není trestně zachovalý, ale zabýval se i povahou odsouzení, které spočívalo v pravomocném odsouzení za drogovou trestnou činnost, a výslovně uvedl, že se nejedná o bagatelní jednání. Současně hodnotil dopady do soukromého života žalobce a uzavřel, že tyto dopady jsou minimální, neboť žalobce na území nemá rodinné vazby, majetkové zázemí ani jiné silnější integrační vazby, vyjma studia.

33. Soud nepřehlédl, že argumentace žalovaného mohla být v otázce poměření závažnosti trestného činu a soukromého zájmu žalobce podrobnější. Z rozhodnutí je však stále zřejmé, jaké úvahy žalovaný vedly k závěru o přiměřenosti zamítnutí žádosti: vyšel z pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin související s drogami, z neexistence zahlazení odsouzení a z absence výraznějších soukromých a rodinných vazeb žalobce na území České republiky. Tato úvaha je přezkoumatelná a z hlediska zákona dostatečná.

34. Soud dále připomíná, že podle § 174 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců se za trestně zachovalého považuje jen takový cizinec, který nemá v dokladu cizího státu obdobném 5 6 35 A 10/2026 výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byl odsouzen za jednání naplňující znaky trestného činu. Žalobce takový záznam měl a nezpochybnil, že odsouzení nastalo; rovněž neprokázal, že by bylo zahlazeno. V tomto směru je právní posouzení žalovaného správné.

35. K žalobnímu bodu namítajícímu rozpor se směrnicí 2016/801 36. Žalobce dále namítá rozpor napadeného rozhodnutí se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801. Tvrdí, že jelikož žádal o pobyt za účelem studia, bylo třeba jeho věc individuálně posoudit ve světle výhrady veřejného pořádku a neomezit se na automatický závěr založený na absenci trestní zachovalosti. Odkazuje přitom na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-544/15 Fahimian.

37. Ani tento žalobní bod není důvodný.

38. Především je třeba odlišit důvod zamítnutí žádosti v této věci od situace posuzované v rozsudku Fahimian. V nynější věci nebyla žádost zamítnuta z důvodu neurčité výhrady veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, nýbrž pro nesplnění konkrétní zákonné podmínky trestní zachovalosti podle § 174 zákona o pobytu cizinců, na niž § 56 odst. 2 písm. a) výslovně navazuje. Nešlo tedy o rozhodnutí založené na širokém správním uvážení ve vztahu k bezpečnostnímu riziku žadatele, ale o aplikaci zákonného kritéria, jehož naplnění bylo správním orgánem podloženo konkrétním dokladem o pravomocném odsouzení.

39. Současně však žalovaný nepostupoval mechanicky. Jak již soud uvedl výše, neomezil se pouze na konstatování existence odsouzení, ale posoudil i přiměřenost důsledků zamítnutí. Požadavek individuálního posouzení tedy byl naplněn. Na tomto místě lze dodat, že i podle judikatury NSS v pobytových věcech nelze hovořit o subjektivním právu cizince na pobyt na území České republiky. NSS v rozsudku ze dne 27. 4. 2022, č. j. 7 Azs 209/2021-33, k zaměstnanecké kartě uzavřel, že cizinec nemá právní nárok na pozitivní rozhodnutí, avšak má právo na spravedlivý proces při vyřizování žádosti. Obdobně v rozsudku ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/2019-28, NSS připomněl, že „žádné subjektivní ústavně zaručené právo cizince na pobyt na území ČR neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území.“ 40. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí není se směrnicí 2016/801 v rozporu. Žalovaný provedl individuální posouzení věci a své rozhodnutí opřel o dostatečný skutkový základ i o zákonné důvody, které jsou s unijní úpravou slučitelné.

41. K žalobnímu bodu namítajícímu nepřiměřenost zamítnutí žádosti 42. Žalobce konečně namítá, že zamítnutí jeho žádosti je nepřiměřené. Uvádí zejména, že trestný čin byl spáchán již v roce 2019, že šlo podle něj o čin relativně nízké závažnosti, že uložený trest byl převážně podmíněný, že má motivaci ke studiu, dosahuje dobrých studijních výsledků a na studium již vynaložil finanční prostředky. Dále poukazuje na to, že o odsouzení se měl dozvědět až dodatečně.

43. Ani tato námitka není důvodná.

44. Soud předesílá, že posouzení přiměřenosti v řízení o žádosti o pobyt je z povahy věci méně intenzivní než v řízeních, která bezprostředně směřují k nucenému odchodu cizince ze země. NSS v rozsudku ze dne 1. 12. 2016, č. j. 9 Azs 253/2016-30, uvedl, že „přezkum rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu je z povahy věci mnohem méně intenzivní než přezkum rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu (či rozhodnutí o správním vyhoštění), neboť ve druhém případě jde o daleko závažnější zásah do práv jednotlivce.“ Současně v rozsudku ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/2019-28, NSS zdůraznil, že ani v těchto věcech nelze vystačit s prostým konstatováním, 6 7 35 A 10/2026 že spáchání trestného činu automaticky převažuje nad soukromým zájmem žalobce. Je třeba zvážit konkrétní okolnosti případu.

45. Soud má za to, že žalovaný tak učinil. Zohlednil jak povahu důvodu zamítnutí, tak žalobcovy osobní poměry. Správně vyšel z toho, že žalobce nemá na území žádné příbuzné, nevlastní zde nemovitost, nepodniká zde, nemá zde ekonomické zázemí ani jiné trvalé vazby; jeho jedinou vazbou k území je studium. Zároveň soud přisvědčuje žalovanému, že samotné vynaložené školné či studijní motivace nepředstavují tak intenzivní zásah do soukromého života, který by za daných okolností převážil nad veřejným zájmem na tom, aby pobytové oprávnění nebylo uděleno osobě, která nesplňuje zákonnou podmínku trestní zachovalosti.

46. V této souvislosti soud považuje za podstatné, že žalobce měl možnost ve správním řízení tvrdit a dokládat další konkrétní okolnosti svého soukromého nebo rodinného života, které by mohly svědčit o nepřiměřenosti zamítnutí žádosti. To však neučinil v potřebné míře. K tomu dopadá ustálená judikatura NSS, podle níž v řízení zahájeném na žádost leží primární procesní aktivita na žadateli. NSS v rozsudku ze dne 6. 10. 2022, č. j. 3 Azs 211/2022-37, uvedl: „judikatura tedy dlouhodobě setrvává na názoru, že v případě řízení o žádosti je především na žadateli, aby vyvinul dostatečnou aktivitu pro kladné vyřízení žádosti. Naopak se v takovém řízení neuplatní zásada vyšetřovací, podle níž by bylo na správním orgánu, aby zjišťoval skutečný stav věci.“ Obdobně NSS v rozsudku ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018-34, konstatoval, že jestliže správní orgány bezpečně zjistily osobní a rodinnou situaci cizince a ten proti těmto zjištěním ve správním řízení nic konkrétního nenamítal, není v zásadě povinností správních orgánů vyzývat jej k dalším konkrétnějším sdělením.

47. Soud nepřehlédl ani žalobcův argument, že podle jeho názoru by jednání, pro něž byl v Belgii odsouzen, nemuselo být v České republice posouzeno jako trestný čin, případně že šlo o čin na hranici trestnosti. Žalovaný se s touto obranou vypořádal přiměřeně. Správně poukázal na to, že rozhodné je, zda záznam v cizozemském dokladu svědčí o odsouzení za jednání, které naplňuje znaky trestného činu. Přechovávání omamné a psychotropní látky je trestné i podle českého práva; žalobce navíc neprokázal, že by konkrétní okolnosti případu zakládaly zjevný závěr o netrestnosti jeho jednání v českém právním prostředí. Za daného stavu proto žalovaný nebyl povinen vycházet z pro žalobce příznivější spekulativní verze.

48. Pokud žalobce namítal, že o odsouzení nevěděl až do podzimu 2025, tato okolnost sama o sobě nemůže nic změnit na existenci pravomocného odsouzení zaznamenaného v předloženém dokladu. Správní orgán posuzoval objektivní splnění podmínky trestní zachovalosti, nikoliv subjektivní vědomost žalobce o existenci odsouzení.

49. Soud tak uzavírá, že žalovaný přiměřenost důsledků zamítnutí žádosti posoudil v souladu se zákonem a že jeho závěr o převažujícím veřejném zájmu je vzhledem k okolnostem věci udržitelný.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

50. Napadené rozhodnutí netrpí vadami, které žalobce namítal. Žalovaný správně dovodil, že žalobce nesplňuje podmínku trestní zachovalosti podle § 174 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a přiměřenost důsledků zamítnutí jeho žádosti posoudil dostatečně a v souladu se zákonem. Neobstála ani námitka rozporu s unijním právem.

51. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

52. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně 7 8 35 A 10/2026 vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 15. června 2026 JUDr. Ing. Viera Horčicová samosoudkyně 8