35 Az 5/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Vierou Horčicovou ve věci žalobkyně: A. K., nar. X., státní příslušnost: Ruská federace zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, sídlem Václavské nám. 831/21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČO 00007064 sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného OAM-99/ZA-ZA11-BA06-2025, ze dne 2. dubna 2026, takto:

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . Odůvodnění:

I. Podstata sporu

1. Žalobkyně podává žalobu dle § 32 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu, č.j.: OAM-99/ZA-ZA11-BA06- 2025, ze dne 2. dubna 2026, kterým bylo rozhodnuto o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to tak, že se jí mezinárodní ochrana dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona neuděluje.

2. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu. Žalobkyně uvedla, že je homosexuální orientace, v Ruské federaci měla vztahy se ženami a má obavu z postihu pro svou orientaci a z možného trestního stíhání. Dále popsala rodinné odmítání, šikanu v období dospívání a jeden incident z července 2023, při němž byla po veřejném projevu náklonnosti s tehdejší partnerkou zadržena, vyslechnuta a po slovní rozepři udeřena policistou do obličeje. Předložila fotografie zranění a předvolání k výslechu.

3. Žalovaný vycházel rovněž z informací o zemi původu, zejména z Informace OAMP „Ruská federace – sexuální menšiny“ ze dne 7. 4. 2025. Uznal, že postavení LGBT osob v Ruské federaci je obecně problematické a že veřejné šíření či propagace LGBT tématiky je právně i fakticky omezováno. Současně však uzavřel, že samotná homosexuální orientace žalobkyně není trestná, žalobkyně nevykonávala veřejné ani jiné aktivity, které by byly z pohledu zjištěné praxe spojeny s reálným postihem, a žádná individualizovaná hrozba vůči ní nevyšla najevo.

4. Žalovaný hodnotil incident z července 2023 jako neprofesionální exces konkrétního policisty, nikoli jako jednání dosahující intenzity pronásledování nebo jako doklad trvajícího cíleného zájmu orgánů o žalobkyni. Tvrzené obavy z trestního stíhání považoval za hypotetické: ze správního spisu neplyne, že by proti žalobkyni bylo zahájeno trestní řízení nebo že by předvolání k výslechu věcně souviselo s její sexuální orientací či s veřejnou činností.

5. Žalovaný přihlédl též k tomu, že žalobkyně přicestovala do České republiky na řecké vízum za tehdejší partnerkou a žádost o mezinárodní ochranu podala až po zániku tohoto pobytového oprávnění. Podle jejích vlastních vyjádření měla žádostí sledovat také legalizaci pobytu. Tuto okolnost však nelze chápat jako jediný ani rozhodující důvod zamítnutí žádosti; byla pouze jedním z hodnoticích hledisek při posouzení individuálního příběhu. .

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

6. Žalobkyně navrhuje zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

7. Ke skutkovým okolnostem případu žalobkyně uvedla, že je homosexulání orientace, v Ruské federaci měla vztahy se ženami a pro svou skutečnou nebo jí přisuzovanou sexuální orientaci čelila šikaně ze strany spolužáků a odmítání ze strany matky. Uvádí rovněž policejní výslech, při němž měla být ponižována a fyzicky napadena; předložila fotografie zranění a předvolání k výslechu pro podezření z trestného činu. Má obavu z trestního stíhání a z dalšího postihu po návratu. Podle žalobkyně se po roce 2022 v Ruské federaci zásadně zhoršilo postavení LGBT osob. Správní spis má obsahovat podklady potvrzující represivní postup státu vůči veřejným projevům LGBT identity. Žalobkyně v České republice svou orientaci neskrývá a považuje návrat do prostředí, v němž by ji musela tajit, za nepřijatelný.

8. Žalobkyně navrhuje zrušení žalobou napadeného rozhodnutí z těchto důvodů:

9. Prvním z nich je nesprávné posouzení azylové relevance sexuální orientace. Žalovaný nesprávně vyhodnotil riziko pronásledování žalobkyně z důvodu její příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí. Sexuální orientace může být znakem takové sociální skupiny. Žalovaný měl posoudit jednotlivě i ve vzájemné souvislosti: osobní zkušenosti žalobkyně s odmítáním, násilím a policejním jednáním, její doložené předvolání a fotografie zranění, aktuální postavení LGBT osob v Ruské federaci, možnost, aby žalobkyně žila v zemi původu otevřeně a bez nutnosti skrývat svou orientaci. Samotný závěr, že LGBT osoba může potížím předejít utajením své orientace nebo jejích projevů, nemůže bez dalšího vyloučit odůvodněný strach z pronásledování. Nelze po ní požadovat, aby se vzdala otevřeného prožívání prvku své identity jen proto, aby se vyhnula postihu.

10. Dále žalobkyně namítá nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné hodnocení věrohodnosti. Závěr o účelovosti žádosti byl založen především na tom, že žalobkyně žádost podala až při hrozícím nuceném vycestování. Toto časování může být hodnoticím hlediskem, nemůže však samo o sobě vyvrátit věrohodnost tvrzených azylově relevantních skutečností. Žalobkyně namítá, že její výpověď byla v opakovaných pohovorech konzistentní a podpořená listinami.

11. Napadené rozhodnutí má postrádat konkrétní a přesvědčivé vysvětlení, jaké rozpory, nelogičnosti nebo objektivně vyvrácené skutečnosti vedly žalovaného k závěru o nevěrohodnosti. Žalovaný se měl vypořádat i s tím, že odhalení sexuální orientace může být pro žadatelku mimořádně citlivé a její pozdější uvedení proto samo o sobě nemusí svědčit o účelovosti.

12. Další námitkou je nedostatečně zjištěný stav země původu a absence individualizovaného posouzení. Žalovaný podle žalobkyně neprovedl úplné a individualizované vyhodnocení aktuálních informací o zemi původu. Z podkladů, které sám opatřil, má vyplývat represivní přístup ruských orgánů a společnosti k LGBT osobám a k veřejným projevům jejich identity. Přesto žalovaný bez dostatečného odůvodnění uzavřel, že žalobkyni ochrana nenáleží. Posouzení nemělo zůstat u obecné úvahy, že ne každá LGBT osoba je automaticky pronásledována. Bylo třeba zhodnotit osobní profil žalobkyně, její dřívější zkušenosti s policií, obavu z trestního řízení, její sociální zázemí a reálnou dostupnost ochrany ze strany státu. Tvrzené soukromé násilí nelze oddělit od otázky, zda stát poskytuje LGBT osobám účinnou ochranu.

13. Jako poslední žalobkyně namítá nedostatečné posouzení podmínek doplňkové ochrany. I pokud by žalovaný neshledal podmínky pro udělení azylu, měl samostatně a úplně posoudit, zda žalobkyni po návratu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, zejména mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí.

14. Žalobkyně odkazuje na své tvrzení o předchozím policejním násilí, obavu z trestního postihu, společenské nepřátelství vůči LGBT osobám a absenci funkčního rodinného zázemí. Správní orgán se měl zabývat tím, zda souhrn těchto okolností zakládá reálné, nikoli pouze hypotetické nebezpečí vážné újmy.

15. Žalovaný k žalobě uvádí, že trvá na správnosti vydaného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru žalovaný správní orgán zjistil skutečný stav věci, případ posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla, opatřil si potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí. Zdůraznil, že žalobkyně nebyla veřejně činná v LGBT oblasti, nepropagovala LGBT tématika, s výjimkou účasti na jedné demonstraci v Praze nevykonávala ani v České republice veřejné aktivity a její osobní situace ji neřadí mezi osoby, jimž podle podkladů o zemi původu hrozí konkrétní postih. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout.

III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

16. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel, a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Zároveň nebylo navrženo provedení důkazních prostředků, které by nebyly součástí správního spisu předloženého žalovaným.

17. Žaloba není důvodná.

18. Podle tehdy účinného § 12 písm. b) zákona o azylu se azyl udělí cizinci, který má odůvodněný strach z pronásledování mimo jiné pro příslušnost k určité sociální skupině. Podle § 2 odst. 4 téhož zákona se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, popřípadě jejich souběh, dosahují-li potřebné intenzity a jsou-li prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Podle § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu se doplňková ochrana udělí, hrozí-li cizinci skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající mimo jiné v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání.

19. Sexuální orientace může představovat znak příslušnosti k určité sociální skupině. Nezakládá však sama o sobě nárok na mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2017, č. j. 9 Azs 197/2017-28, uvedl: „Sexuální orientace žadatele o azyl může být relevantní, pokud této osobě hrozí újma z důvodu pronásledování právě pro její skutečnou či předpokládanou sexuální orientaci.“ Současně připomněl, že „nepochopení nejbližších rodinných příslušníků, jejich stud či negativní náhled na ně ze strany sousedů, zákonem stanoveným důvodem pro udělení jakékoliv mezinárodní ochrany nejsou.“ 20. Soud také vychází z toho, že po žadateli nelze požadovat, aby svou sexuální orientaci skrýval, aby se vyhnul pronásledování. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 2. 2022, č. j. 5 Azs 82/2021-30, zdůraznil: „Žádat příslušníky dané sociální skupiny, aby svou sexuální orientaci skrývali, je proto v rozporu se samotným uznáním charakteristiky, která je zásadní pro identitu dané sociální skupiny.“ Z tohoto pravidla ale neplyne, že každá osoba s menšinovou sexuální orientací splňuje podmínky pro udělení ochrany. Stále musí být prokázán odůvodněný strach z pronásledování, popř. skutečné nebezpečí vážné újmy, a to s přihlédnutím k jejímu individuálnímu postavení a aktuálním poměrům v zemi původu.

21. O žalobních námitkách soud uvážil následovně:

22. K námitce nesprávného posouzení sexuální orientace a situace LGBT osob v Ruské federaci, soud nepřisvědčil žalobkyni, že žalovaný její sexuální orientaci pominul nebo ji ztotožnil výhradně s aktivismem. Právně není rozhodné, zda se žalobkyně považuje za „členku LGBT komunity“, ani zda se zapojuje do organizovaného hnutí. Rozhodné je, zda jí pro skutečnou nebo připisovanou sexuální orientaci hrozí pronásledování nebo vážná újma. Soud proto nepřebírá argumentaci žalovaného v tom rozsahu, v němž rozlišuje mezi homosexuální orientací a „členstvím“ v LGBT komunitě jako by druhé bylo podmínkou azylové relevance. Takové rozlišení však nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť žalovaný individuální riziko žalobkyně posuzoval i z hlediska její samotné orientace.

23. Žalovaný nepopřel obecně nepříznivý vývoj poměrů LGBT osob v Ruské federaci. Zohlednil zákaz a represe spojené s veřejnou propagací LGBT tématiky a podklady o porušování práv těchto osob. Správně však nepokládal obecnou situaci za automatický důvod pro udělení mezinárodní ochrany každé osobě homosexuální orientace. Závěr o neexistenci individualizovaného rizika založil na konkrétních okolnostech žalobkyně: nevystupovala veřejně, nešířila LGBT tématika, neměla veřejný profil ani jinou činnost, která by ji činila předmětem zvýšeného zájmu orgánů, a neuvedla, že by po incidentu z roku 2023 čelila dalším zásahům, výhrůžkám nebo sledování.

24. Soud zdůrazňuje, že tato úvaha není požadavkem, aby žalobkyně svou sexuální orientaci do budoucna tajila. Žalovaný nevycházel z předpokladu, že se žalobkyně může vyhnout pronásledování jen tím, že přestane žít podle své orientace. Posuzoval, zda zjištěné informace a její osobní příběh ukazují na reálné riziko postihu za otevřené soukromé prožívání partnerského života. Odpověď na tuto otázku byla v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodněna záporně. Jediný popsaný veřejný projev náklonnosti v roce 2023 vedl k zásahu policie a fyzickému úderu, nikoli však k zahájení řízení, uložení sankce ani k pokračujícímu zájmu orgánů. V posuzované věci proto nelze dovodit, že by žalobkyně byla nucena skrývat identitu nebo že by jí za její otevřené soukromé projevy hrozil postih dosahující intenzity pronásledování.

25. Žalobkyně ve skutečnosti staví žalobu především na obecné represi vůči LGBT osobám a veřejným projevům LGBT tématiky. Tato okolnost je relevantní, avšak bez dalších individualizujících skutečností nepostačuje. Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku č. j. 9 Azs 197/2017-28 připomněl, že účelem mezinárodní ochrany není řešit „složitou rodinnou a sociální situaci žadatele, případně snižující kvalitu jeho života“. Rodinné odmítání ze strany matky, šikana v době dospívání a nejistota žalobkyně ohledně budoucího zázemí proto samy o sobě azylový důvod nezakládají.

26. K námitce vztahující se k incidentu s policií a tvrzenému trestnímu stíhání, soud souhlasí se žalovaným, že jednání policisty popsané žalobkyní bylo nepřijatelné. Zjištění, že při výslechu došlo k jednomu úderu do obličeje, však při absenci dalších významných okolností nevypovídá o systematickém či trvajícím pronásledování žalobkyně pro její orientaci. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 12. 6. 2015, č. j. 4 Azs 107/2015-25, uvedl: „Za pronásledování nelze bez dalších významných okolností považovat ani jednorázový konflikt s úřadem.“ 27. Citovaný závěr nelze mechanicky vztáhnout na každý incident s bezpečnostními složkami. Závažné fyzické násilí policie může intenzity pronásledování dosáhnout, zejména jde-li o opakované, brutální nebo státem tolerované jednání. Tak tomu bylo například ve věci posuzované rozsudkem NSS č. j. 5 Azs 82/2021-30, kde stěžovatel tvrdil opakované a závažné bití, zranění a omezení přístupu k lékařské péči. Oproti tomu zde žalobkyně netvrdila další útoky, dlouhodobé omezování osobní svobody, trestní postih, zdravotní následky srovnatelné závažnosti ani jiné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že incident přesáhl individuální exces konkrétního policisty. Fotografie zranění mohou potvrzovat, že žalobkyně utrpěla újmu, samy však bez spolehlivého spojení s popsaným incidentem a bez dalších okolností neprokazují azylově relevantní motivaci nebo budoucí riziko. Žalovaný proto nebyl povinen z jediného incidentu vyvodit existenci odůvodněného strachu z pronásledování.

28. Žalobkyně dále nepředložila podklady, z nichž by vyplývalo, že proti ní bylo skutečně zahájeno trestní řízení nebo že jí hrozí trestní stíhání v příčinné souvislosti s její sexuální orientací. Předvolání k výslechu bez dalšího takový závěr neumožňuje. Žalobkyně ostatně uvedla toliko, že zahájení řízení „nevylučuje“. Jde proto o obavu hypotetickou. Mezinárodní ochranu nelze založit na pouhé možnosti nepříznivého vývoje, není-li podložena konkrétními a individualizovanými skutečnostmi.

29. Námitku nedostatečného hodnocení věrohodnosti a významu pozdního podání žádosti soud neshledal důvodnou.

30. Žalobkyně správně poukazuje na to, že pozdní odhalení sexuální orientace nebo pozdní podání žádosti nelze samo o sobě pokládat za důkaz nevěrohodnosti. NSS v rozsudku ze dne 2. 5. 2018, č. j. 6 Azs 370/2017-52, výslovně uvedl: „Závěr o nevěrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu nelze učinit pouze na základě skutečnosti, že žadatel neodhalil svou sexuální orientaci při první příležitosti, která mu byla poskytnuta k tomu, aby vysvětlil důvody pronásledování.“ 31. Napadené rozhodnutí ovšem nestojí jen na časové posloupnosti podání žádosti. Žalovaný vzal v úvahu i obsah výpovědi žalobkyně, její pobytovou historii, skutečnost, že do České republiky přijela za partnerkou na vízum jiného členského státu, a zejména absenci konkrétních skutečností svědčících o budoucím cíleném postihu. Okolnost, že žalobkyně po skončení vízového pobytu žádala o mezinárodní ochranu i za účelem legalizace pobytu, tedy správní orgán hodnotil podpůrně; nejde o jedinou nosnou úvahu ani o nepřípustné automatické ztotožnění pozdního podání s účelovostí.

32. Soud současně konstatuje, že žalovaný nevyvracel sexuální orientaci žalobkyně a ani nepožadoval její medicínské či jiné objektivní prokázání. Hodnotil především, zda jí z tohoto důvodu v případě návratu hrozí zákonem předpokládané riziko. V tomto rozsahu jsou žalobní výhrady k obecné věrohodnosti bez vlivu na zákonnost závěru, že ani při akceptaci žalobkynina tvrzení o orientaci nebyly naplněny podmínky § 12 písm. b) ani § 14a zákona o azylu.

33. Žalovaný se samostatně zabýval rovněž podmínkami doplňkové ochrany. Soud neshledal, že by přehlédl tvrzené policejní násilí, rodinné poměry, obavu z trestního postihu nebo obecný stav v zemi původu. Závěr o absenci skutečného nebezpečí vážné újmy vychází ze stejných individualizovaných okolností jako závěr o neexistenci pronásledování: šlo o jediný incident, nebylo prokázáno navazující řízení ani konkrétní hrozba a žalobkyně neprokázala, že by se po návratu ocitla v reálném nebezpečí mučení či nelidského nebo ponižujícího zacházení.

34. Pro doplňkovou ochranu nepostačuje spekulativní nebo vzdálená možnost vážné újmy. Žalobkyně uvedla obavy, nikoli však skutečnosti, které by v jejím případě vytvářely reálné nebezpečí takové újmy. Nedostatečné rodinné zázemí a konflikt s matkou samy o sobě nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany. K tomu NSS v usnesení č. j. 4 Azs 107/2015-25 uvedl, že „nedostatečné rodinné zázemí v zemi původu“ samo o sobě důvod pro udělení ochrany nepředstavuje.

35. Soud se dále zabýval dalšími formami mezinárodní ochrany. Žalobkyně netvrdila ani ze správního spisu nevyplývá, že by byla rodinným příslušníkem azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany ve smyslu tehdy účinných § 13 a § 14b zákona o azylu. Podmínky ochrany za účelem sloučení rodiny proto zjevně nejsou dány. Skutečnost, že žalobkyně měla zájem na pokračování pobytu v České republice po skončení víza, nemůže sama o sobě založit nárok na azyl nebo doplňkovou ochranu. NSS v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003-47, formuloval, že „udělení azylu je specifickým důvodem pro udělení pobytu v ČR a není možno je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu v ČR.“ Tento závěr neznamená, že snaha o pobyt činí žádost bez dalšího nedůvodnou; potvrzuje však, že mezinárodní ochrana je podmíněna splněním zákonných důvodů, které v dané věci prokázány nebyly.

36. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

37. Důvody uvedené žalobkyní neprokazují naplnění podmínek pro udělení azylu dle § 12, § 13, a taktéž nejsou způsobilé pro poskytnutí doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona o azylu. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 5. srpna 2026 JUDr. Ing. Viera Horčicová v. r. samosoudkyně 8 Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.