35 CO 417/2021

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a JUDr. Michala Fridricha ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa o zaplacení částky částka s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne datum rozhodnutí, č. j. 14 C 169/2020-110,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku částka se zákonným úrokem z prodlení zde specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky částka s příslušenstvím od datum (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši částka do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok III.). Rozhodl tak o žalobním požadavku na náhradu nemajetkové újmy a náhrady škody z titulu nezákonného trestního stíhání žalobce odůvodněném tím, že usnesením policejního orgánu ze dne datum bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu poškození věřitele, spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem podvodu a pro spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Proti usnesení podal stížnost, která byla státním zástupcem zamítnuta, na základě obžaloby byl postaven před soud a po provedeném hlavním líčení, v rámci kterého se konalo 7 jednání, byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne datum obžaloby v celém rozsahu zproštěn, k odvolání státního zástupce byl uvedený rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne datum zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, následným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne datum byl opětovně obžaloby v celém rozsahu zproštěn, k odvolání státního zástupce byl rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne datum v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, který rozsudkem ze dne datum uznal jej vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a/, 3 písm. a/ tr. zák., za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zkušební dobou 24 měsíců s tím, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu, a peněžitý trest částka s náhradní trestem odnětí svobody čtyř měsíců a dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému částku částka, když ve zbytku byl poškozený odkázán na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, dále byl zproštěn obžaloby pro zločin podvodu. K odvolání státního zástupce a k jeho odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne datum napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a obžaloby byl zproštěn, neboť skutek nebyl trestným činem. Trestní stíhání tak trvalo 3 roky. Trestní řízení bylo vedeno už v rámci úkonů předcházejících vlastnímu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, když v procesním postavení podezřelého byly činěny úkony podle § 158 tr. ř. a zejména byla provedena zcela bezvýsledná domovní prohlídka dne datum, jíž byla přítomna i jeho manželka. Tím došlo k citelnému zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí. Celé trestní řízení proti jeho osobě tak činilo více než 3 roky 8 měsíců. Požadoval náhradu nemajetkové újmy částka. Dále uplatnil nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby ve výši částka.

2. Dopisem ze dne datum žalobce u žalované uplatnil uvedené nároky, o kterých žalovaná v šestiměsíční lhůtě uplynuvší dne datum nerozhodla. Žalovaná své zamítavé stanovisko odůvodňovala tím, že k projednání žádosti žalobce došlo dne datum, přičemž konstatoval, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a žalobci poskytla odškodnění ve výši částka za náklady obhajného včetně cestovného, uvedené konstatování považovala za dostatečnou satisfakci s tím, že žalobce neprokázal dostatečně tvrzenou nemajetkovou újmu. Žalobci dále poskytla omluvu za porušení jeho práva. Po následném částečném zpětvzetí žaloby bylo řízení co do částky částka zastaveno.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění shrnutých v bodech 10 až 13 odůvodnění svého rozhodnutí a po skutkové stránce uzavřel, že trestní stíhání žalobce trvalo od datum do datum, kdy byl obžaloby pravomocně zproštěn.

4. Po citaci §§ 1, 5, 8, 13, 31a soud prvního stupně konstatoval, že žalobce se nedostavil k nařízenému jednání soudu, proto mu soud nemohl dát poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., že není dostatečně prokázán nárok na náhradu nemajetkové újmy, kterou je třeba nejenom tvrdit, ale i prokázat, přičemž žalobce toliko povšechně tvrdil, že k nemajetkové újmě na jeho straně došlo. Dále bylo na žalobce, aby v souladu s rozhodnutím NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 provedl srovnání v tom směru, že aby zadostiučinění bylo možno považovat za nepřiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Dále soud prvního stupně konstatoval, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného a posléze jeho zproštění viny je třeba posuzovat jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přičemž nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem odpovědnosti státu podle zák. č. 82/1998 Sb.

5. Soud prvního stupně uzavřel, že v případě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, resp. vydáním nezákonného rozhodnutí je nutno tvrdit a prokazovat. Je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostát. Bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal závažnost konkrétního zásahu a intenzitu vzniku té které újmy, na jejichž základě by bylo možno posoudit vznik, rozsah nemajetkové újmy a příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a tvrzenou újmou. Žalobce však ničeho ke vzniku nemajetkové újmy neprokázal. Pouze tvrdil, že v souvislosti se svým trestním stíháním pro tři trestné činy reálně očekával odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, kdy byl ohrožován sazbou odnětí svobody až na 8 let, přičemž jeho trestní stíhání dopadlo i na jeho manželku, na psychiku a do rodinného života. Zdůraznil, že před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání byla u něho provedena domovní prohlídka.

6. Pokud jde o nemajetkovou újmu, soud prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Dovodil, že žalobce byl trestně stíhán nejpřísněji pro zločin podvodu, za nějž je stanovena trestní sazba do 8 let, avšak dle jeho názoru uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody žalobci hrozit nemohlo s ohledem na jeho trestní bezúhonnost. Délka trestního stíhání činila 3 roky, což není doba nepřiměřená, věc byla vedena v přípravném řízení před policejním orgánem, následně 3× před soudem prvního stupně a 3× před soudem odvolacím. Následky a zásahy do rodinné sféry či pracovní sféry žalobce nebyly prokázány. Domovní prohlídka se konala před samotným zahájením trestního stíhání a nebyla pro nezákonnost zrušena, nelze tak v té souvislosti možnost shledat odpovědnostní titul. Vzhledem k okolnostem případu pak žalovanou provedené konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva jsou dostatečným zadostiučiněním za porušení práva žalobce. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku žalobce podal v zákonné lhůtě odvolání směřující do výroků II. a III. Namítl v něm, že pouhé konstatování porušení práva je v daném případě již z povahy řízení, kterým došlo k výraznému zásahu do jeho osobních práv, tj. řízení trestního, zcela nedostatečné a v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Trestní řízení má vždy pro účastníky zvýšený význam a pouhé konstatování porušení práva by mělo přicházet v úvahu pouze u výjimečných případů, kterým daná věc rozhodně není. Obdobnou újmu v důsledku zásahu do těchto osobnostních práv by utrpěl kterýkoliv jiný občan, jedná se o tzv. notorietu, kterou podle jeho názoru více dokazovat netřeba a reálně ani nelze. O druhu konkrétního trestu a o jeho výši rozhoduje vždy a pouze soud v trestním řízení, a proto úvahy soudu o tom, zda by mu byl uložen podmíněný či nepodmíněný trest odnětí svobody nepřísluší soudu v občanskoprávním řízení. Osobně s hrozbou uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody žil po celou dobu trestního stíhání a tuto hrozbu by musel pociťovat opět každý občan. Navrhl, aby změnou napadeného rozsudku bylo žalobě vyhověno.

8. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

9. Z podnětu a v mezích podaného odvolání odvolací soud přezkoumal v systému neúplné apelace napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v nepřítomnosti účastníků řízení (§§ 212, 212a odst. 1, 5 a 214 odst. 3 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

10. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí k tvrzení žalobce opatřil úplná skutková zjištění, která zákonem stanoveným způsobem hodnotil a věc zcela správně posoudil i po stránce právní. S odůvodněním napadeného rozsudku se odvolací soud zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy za nezákonně vedené trestní stíhání a náhrady věcné škody. Náhrada nákladů obhajoby zůstala mimo přezkumnou činnost odvolacího soudu, neboť o ní bylo pravomocně rozhodnuto. Soud prvního stupně správně vyšel z právní věty rozsudku NS ČR ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. 30 Cdo 2813/2001, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, tj. z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. příjmení a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Zatímco nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení a udržování osobě obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty (jedná se o nemajetkovou újmu presumovanou), samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy vylíčené poškozeným, tj. morální poškození osobnosti poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho soukromého, rodinného, případně i jiného života (v tomto případě se však jedná o újmu, která musí být tvrzena). S ohledem na tvrzení žalobce soud prvního stupně vycházel z povahy trestní věci a délky trestního řízení. Správně uzavřel, že tato dvě hlediska neindikují s ohledem na absenci tvrzení ohledně třetího hlediska relutární satisfakci. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozeného za vinu, ta souvisí i s hrozbou trestního postihu a případného společenského odsouzení. O tom, že žalobci nehrozil trest odnětí svobody, svědčí i to, že nepodmíněný trest mu byl uložen v rámci trestního řízení, jednalo se o tzv. hospodářské trestné činy, s nimiž není spojen společenský odsudek jako například u činů násilných. I délka trestního řízení byla s ohledem na počet soudních rozhodnutí odpovídající. Zásadním kritériem tak zůstaly následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, ty však žalobce konkrétně netvrdil a tím, že se nedostavil k soudnímu jednání, zbavil se dobrodiní poskytnutí poučení dle § 118a o. s. ř. Lze tak uzavřít, že pokud žalovaná v rámci předžalobního uplatnění nároku konstatovala porušení práva a žalobci se za nezákonně vedené trestní stíhání omluvila, jedná se v daném případě o dostačující formu zadostiučinění. Proto soud prvního stupně správně žalobu ohledně uvedeného žalobního požadavku jako nedůvodnou zamítl.

11. Pochybení soudu prvního stupně nebylo shledáno ani v akcesorickém výroku o nákladech řízení, odvolací soud proto napadený rozsudek ve výrocích odvoláním dotčených jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle §§ 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že úspěšné žalované v tomto stádiu řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu ČR v obec prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř.