36 A 6/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jaromírem Klepšem ve věci žalobkyně: J. W., narozena X, státní příslušnost Ghanská republika, bytem X zastoupené JUDr. Hugem Körblem, advokátem sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí ČR sídlem Hradčanské náměstí 182/5, 118 00 Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2026, č. j. 300113-1/2026- MZV/VO, takto:

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . Odůvodnění

I. Předmět sporu 1. Žalobkyně podala 15. 12. 2025 na Velvyslanectví České republiky v Akkře (dále jen „zastupitelský úřad“) žádost o schengenské vízum za účelem návštěvy rodiny nebo přátel na období od 16. 1. 2026 do 15. 2. 2026, žádost je vedena pod č. QACB 2025 12 15 0001. Zastupitelský úřad její žádost podle čl. 32 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 20091 (dále jen „vízový kodex“) formulářovým rozhodnutím ze dne 17. 12. 2025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) zamítnul.

2. Zastupitelský úřad posléze dne 29. 12. 2025 obdržel žádost o nové posouzení důvodů neudělení schengenského víza, kterou zaevidoval pod č. QACB 2025 12 29 0001. Ministerstvo zahraničních věcí jako odvolací orgán sice důvody prvostupňového rozhodnutí částečně přehodnotilo, přesto však shledalo, že rozhodnutí zastupitelského úřadu neudělit žalobkyni schengenské vízum je v souladu s čl. 32 odst. 1 písm. b) vízového kodexu. Proto žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza rozhodnutím ze dne 25. 2. 2026, č. j. 300113- 1/2026-MZV/VO (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítlo. Proti napadenému i prvostupňovému rozhodnutí se nyní žalobkyně brání správní žalobou.

II. Žaloba a vyjádření žalovaného

3. Žalobkyně v žalobě předně namítala, že není zřejmé, o jaké žádosti žalovaný rozhodoval. Žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza je datována 27. 12. 2025, téhož dne byla odeslána a doručena žalovanému. Žalovaný však uvádí, že rozhodoval o žádosti podané dne 2. 1. 2026.

4. Uvedla, že nerozumí argumentaci žalovaného o souvislosti mezi odpověďmi na dvě vybrané otázky a omezenými představami žalobkyně o své cestě a pobytu v ČR. Žalobkyně byla v rámci pohovoru stran záměru navštívit ČR a svého manžela tázána vícekrát, její odpovědi byly rozsáhlejší. S odkazy na judikaturu připomněla, že smyslem pohovoru je ověření skutečného a vážného zájmu o pobyt a zda má žadatel v úmyslu plnit požadovaný účel pobytu. Pohovor je přitom třeba hodnotit komplexně, nikoliv tendenčně, nezaměřovat se na rozpory. Žalobkyně přitom vysvětlila důvody, pro které o udělení schengenského víza žádá.

5. Upozornila, že podle napadeného rozhodnutí manžel žalobkyně pracuje jako bankovní operátor. Žalobkyně však uváděla, že je „Wrapping Baggage Operator“, obaluje cestovní zavazadla a prodává cestovní doplňky. Poznámky žalovaného k manželovi žalobkyně nejsou relevantní z hlediska pochybností o spolehlivosti prohlášení žalobkyně stran podmínek pobytu a socioekonomické situace či pochybností o jejím úmyslu opustit území členských států.

6. Ke skutečnosti, že žalobkyně nedoložila výpis z účtu za poslední 3 měsíce, žalobkyně namítala, že takovou povinnost vůbec neměla. Nebyla vyzvána k odstranění vady žádosti. Řízení o její žádosti mělo být vyřízeno jiným způsobem. Uzavřela, že doložila a prokázala 1o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex), konsolidované znění 02009R0810- 20240628. vazby na domovskou Ghanu a svůj záměr se do Ghany vrátit před koncem doby platnosti jejího víza.

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě soudu navrhoval, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odkázal na napadené rozhodnutí a správní spis, shrnul dosavadní průběh řízení a poté se velmi podrobně vyjádřil k obsahu žaloby.

8. Zdůraznil, že na vízum není právní nárok. Žalobkyně podle něj nesprávně chápe povahu vízového řízení s tím, že formální splnění podmínek jí zakládá automatický nárok na udělení víza. Stát má právo rozhodovat o vstupu, pobytu a vyhoštění cizích státních příslušníků z jeho území. K tomu poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a judikaturu Soudního dvora EU. Dále citoval z judikatury Ústavního soudu k neexistenci subjektivního ústavně zaručeného práva cizinců na pobyt na území státu. Na tom nic nemění připuštění soudního přezkumu po vydání rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-403/16 El Hassani. Namítal, že žalobkyně nebyla k podání žaloby aktivně legitimována, neb nedošlo k újmě na právech žalobkyně, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí. Žalobkyně do žaloby neuvedla jaká právní povinnost byla postupem správních orgánů porušena a do jakých práv tím bylo zasaženo.

9. Dále namítal, že žalobkyně neuvedla, jak se redukce zamítacích důvodů v napadeném rozhodnutí dotkla jejích práv. Konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno ve formě jednotného formuláře, jehož obsah byl přijat na unijní úrovni. K tomu citoval z rozsudku zdejšího soudu ze dne 8. 1. 2024, č. j. 21 A 25/2023 – 88. Prvostupňové i napadené rozhodnutí jsou podle něj řádně právně i věcně odůvodněny, zjištění jsou ve správním spise evidována. Upřesnil, že podstatou opravného prostředku v podobě nového posouzení důvodů neudělení víza je ověření, že zastupitelský úřad měl důvody pro zamítnutí žádosti na základě řádně zjištěného stavu a správně je přiřadil k důvodům podle vízového kodexu. Žalovaný shledal, že postup zastupitelského úřadu byl správný; v části, kde zamítací důvod neměl ve spise dostatečnou oporu, prvostupňové rozhodnutí změnil a tuto změnu odůvodnil.

10. Žalovaný připustil, že den podání žádosti byl v napadeném rozhodnutí uveden nesprávně, uvedené datum odpovídá datu uhrazení správního poplatku. Je však zřejmé, že napadené rozhodnutí se vztahuje k žádosti ze dne 27. 12. 2025. Tato vada tak nemůže způsobit nepřezkoumatelnost ani nezákonnost.

11. Ke struktuře odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že v bodech „zaprvé“ až „zatřetí“ shrnul skutková zjištění, ze kterých zastupitelský úřad vycházel a jak je hodnotil. V závěru bodu „zatřetí“ uvedl důvody, které na základě zjištění vedly k zamítnutí žádosti. V bodě „zapáté“ vysvětlil, z jakých důvodů částečně přehodnotil zamítací důvody prvostupňového rozhodnutí. K tomu připomenul, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, k čemuž citoval z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 66 A 16/2025 – 36. Popis skutkového stavu byl podle něj nezbytný pro zákonnost a přezkoumatelnost rozhodnutí.

12. K pohovoru žalovaný namítnul, že žalobkyně blíže nespecifikuje, ve kterých částech správních rozhodnutí spatřuje nedostatek komplexnosti, tendenčnost a cílené vyhledávání rozporů. Pokud jde o výpis z účtu za poslední 3 měsíce, požadavek na jeho předložení plyne z Harmonizovaného seznamu podpůrných podkladů. K tomu, že žalobkyně nebyla vyzvána k odstranění vady žádosti, upozornil na listinu „Submission of incomplete application“, která je založena ve spise a prokazuje upozornění žalobkyně na povinnost doklad předložit. K námitce o řešení žádosti žalobkyně jiným způsobem uvedl, že tento požadavek nepovažuje za oprávněný. V této souvislosti připomněl, že na posouzení žádosti se nepoužije druhá a třetí část správního řádu s ohledem na specifika zastupitelských úřadů. Po žadatelích je vyžadováno předložení kompletní žádosti se všemi náležitostmi, doplňování žádosti se nepředpokládá. K absenci povinnosti vyzývat žadatele citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu a správních soudů.

13. Stran zaměstnání manžela žalobkyně odkázal na záznam z pohovoru s žalobkyní z 17. 12. 2025, podle kterého žalobkyně uvedla, že její manžel je bankoví operátor v Praze. Dále uvedl, že povinností správního orgánu je rozhodnout o žádosti na základě řádně zjištěného skutkového stavu, přičemž informace o manželovi žalobkyně jsou nevyhnutelně součástí skutkového stavu. Není vinou zastupitelského úřadu, že informace o manželovi žalobkyně působí v neprospěch žádosti. Zastupitelské úřady vychází z podpůrných podkladů předložených žadateli, tyto skutečnosti se posuzují v kontextu situace a okolností ve třetí zemi a prognózy dalšího jednání žadatele. Upozornil, že široké kategorie občanů dané třetí země mohou mít sníženou pravděpodobnost získání vstupního víza (což podpořil citací z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 342/2024 – 25). Pro účely zamítnutí žádosti podle čl. 32 odst. 1 písm. b) vízového kodexu postačuje důvodná pochybnost, posouzení žádosti o krátkodobé vízum vychází ze subtilní a komplexní práce s pouhými náznaky a indikátory plynoucími z podpůrných podkladů.

14. Poté s citací judikatury upozornil na limity soudního přezkumu zde posuzovaných správních rozhodnutí – ten je zde omezen na vyhodnocení, zda správní rozhodnutí nevybočilo ze zákonem vymezených mezí a hledisek, pravidel logického uvažování a zda premisy úsudku byly zjištěny řádným postupem. Pro nenárokovou povahu krátkodobého víza je zde značná šíře správního uvážení, K čemuž citoval z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-84/12 Koushkaki, ze stanoviska generálního advokáta ve věci C-403/16 El Hassani a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 59 A 8/2021 – 31. Konstatoval, že soudním přezkum je vyhrazen závažným vadám, které by mohly způsobit zásah do žadatelova práva na spravedlivý proces, ne přezkum správního uvážení.

15. Závěrem žalovaný konstatoval, že žalobkyně v žalobě neuvedla žádné skutečnosti ani důkazy, kterými by zpochybnila důvody pro zamítnutí její žádosti. Zdůraznil, že podle čl. 21 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 vízového kodexu mají správní orgány povinnost posoudit, zda cizinec nepředstavuje riziko nedovoleného přistěhovalectví, zjistit, zda ohledně některých skutečností neexistují důvodné pochybnosti. Dokazování zde proběhlo řádně a v obvyklém rozsahu, poměry žalobkyně byly hodnoceny nediskriminačně a v potřebném rozsahu. Z napadeného rozhodnutí rekapituloval, že žalobkyně má jen omezené představy o cestě a pobytu v ČR, nemá dostatečné informace o manželovi, nemá dostatečně pevné vazby na domovskou Ghanu, nachází se ve slabé socioekonomické situaci, pochází z migračně rizikové oblasti země a její manžel je od roku 2021 dlouhodobě v ČR. Poté zopakoval, že na udělení krátkodobého schengenského víza není právní nárok, přičemž o právu vstupu, pobytu a vyhoštění rozhoduje konkrétní stát. Vízum není právo, nýbrž povinnost uložená tomu, kdo si přeje krátkodobě na území státu pobývat. Vízum je nástrojem kontroly vstupu na území státu a migračních toků, nástroj zahraniční a bezpečnostní politiky. Správní rozhodnutí podle žalovaného naplňují podmínky spravedlivosti, odůvodněnosti a podloženosti. Neztotožnil se s žalobkyní stran tvrzení o zásahu do jejích práv.

16. Na vyjádření žalovaného žalobkyně nereagovala.

III. Obsah správního spisu

17. Ze správního spisu soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:

18. Žalobkynina žádost o schengenské vízum je datována 15. 12. 2025. Žalobkyně žádala o jednorázový vstup na území ČR, plánovaný vstup na území Schengenského prostoru byl datován 16. 1. 2026, žalobkyně jej měla opustit 15. 2. 2026. Přijet měla na pozvánku svého manžela. Náklady na cestování a pobyt měl nést sponzor – ač kolonku specifikace žalobkyně nevyplnila, žalobkyně následně potvrdila, že jím měl být její manžel. Z přiloženého pozvání (i ze samotné žádosti) se podává, že zvoucí fyzickou osobou je manžel žalobkyně.

19. Žalobkyně ve správním řízení doložila svůj platný cestovní doklad, certifikát o manželství z 10. 4. 2021, certifikát o tom, že je registrovanou sestrou, a jmenovací dekret potvrzující, že je zaměstnaná jako sestra ve X. Dále doložila schválenou žádost o dovolenou na období od 12. 1. 2026 do 2. 3. 2026. Žalobkyně dále doložila své výplatní pásky za období od září do listopadu 2025, cestovní zdravotní pojištění a printscreeny dokládající letenku z Akkry do Prahy (cesta od 15. 1. do 16. 1. 2026) a zpáteční letenku (cesta 15. 2. 2026).

20. Z dalších listin založených ve spise (zejména z pracovní smlouvy uzavřené dne 30. 10. 2024) se podává, že manžel žalobkyně byl v ČR (s ohledem na dodatek č. 3 této smlouvy ze dne 21. 8. 2025 na dobu neurčitou) zaměstnán jako „Wrapping Baggage Operator“. Z nájemní smlouvy se podává, že manžel žalobkyně má v Praze pronajatý byt. Z lustrace manžela žalobkyně se poté podává, že žalobce podal v listopadu roku 2021 žádost o vízum k pobytu nad 90 dnů (v trvání od 10. 1. 2022 do 31. 8. 2022) za účelem studia. V žádosti uváděl, že je svobodný. Manželovi žalobkyně byla dne 13. 11. 2025 vydána zaměstnanecká karta, která je platná do 30. 9. 2027.

21. Z listiny „Submission of incomplete application“ datované 12. 12. 2025 se podává, že žalobkyně potvrdila svou vědomost o tom, že nedoložila všechny požadované dokumenty: konkrétně bankovní výpisy a průvodní dopis. Byla poučena mj. o zvýšeném riziku zamítnutí její žádosti, pokud tyto dokumenty ve lhůtě 5 dnů nedoplní.

22. Ze záznamu z pohovoru žadatele o krátkodobé vízum z 17. 12. 2025 se podává, že žalobkyně byla tázána stran cesty a ubytování v ČR, dotazována byla dále na zvoucí osobu, jeho finanční situaci a zaměstnání, na itinerář žalobkyniny cesty, na žalobkyniny vazby na zvoucí osobu a jiné osoby v rámci Schengenského prostoru, na způsob financování životních nákladů žalobkyně a její zaměstnání. Z žalobkyniných odpovědí se podává, že účelem její cesty měla být jen návštěva jejího manžela, přičemž manžel měl financovat její cestu i pobyt. Jiné země v rámci Schengenu navštívit nehodlala. Uvedla, že její manžel pracuje jako bankovní operátor, uvedla jeho přibližnou měsíční odměnu a jeho adresu, uvedla, že do ČR odjel v roce 2021 za účelem zaměstnání. Žalobkyně si svého manžela za muže vzala v roce 2021. S manželem nemají děti, žalobkyně popřela, že by byla těhotná, o čemž správní orgán pochyboval vzhledem k – podle něj – zjevné graviditě žalobkyně při osobním pohovoru. K dotazům se vyjádřila také stran svého zaměstnání – pracuje jako zdravotní sestra. Své životní náklady si hradí sama, manžel ji finančně podporuje.

23. Prvostupňové rozhodnutí představuje jednotný formulář pro oznámení důvodů zamítnutí žádosti o udělení víza, prohlášení víza za neplatné nebo jeho zrušení. Ze zaškrtnutých kolonek se podává, že žalobkynina žádost byla zamítnuta, neb: - informace předložené za účelem prokázání účelu a podmínek předpokládaného pobytu nebyly spolehlivé (důvod 10); - existují důvodné pochybnosti o spolehlivosti prohlášení ohledně účelu cesty, podmínek pobytu a socioekonomické situace (důvod 11); a - existují důvodné pochybnosti o úmyslu žalobkyně opustit území členských států před skončením platnosti víza (důvod 13).

24. Žalobkyně podala dne 27. 12. 2025 žádost o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza, ta byla zastupitelskému úřadu doručena 29. 12. 2025. V rámci jeho příloh nad rámec již výše uvedeného doložila smlouvu o přidělení pozemku ze dne 3. 7. 2019. Přidělení půdy bylo podle této smlouvy podmíněno tím, že během dvou let na přiděleném pozemku započne a během čtyř let dokončí stavbu, přičemž poskytovatel půdy si vyhradil právo získat přidělený pozemek zpět nedojde-li ke splnění podmínek přidělení.

25. Odůvodnění napadeného rozhodnutí ve III. kapitole je koncipováno do šesti odstavců. V odstavcích „zaprvé“ až „začtvrté“ žalovaný vyhodnotil skutková zjištění, která jej vedly k potvrzení závěrů prvostupňového rozhodnutí. - „Zaprvé“ žalovaný konstatoval, že z pohovoru s žalobkyní plyne, že žadatelka má jen omezené představy o své cestě do a pobytu v ČR. - „Zadruhé“ žalovaný upozornil, že manžel žalobkyně žádal o dlouhodobé vízum za účelem studia na vysoké škole, pobytový titul si však posléze změnil na zaměstnaneckou kartu a od 22. 11. 2022 je zaměstnán jako „Wrapping Baggage Operator“ – ne jako bankovní operátor, jak tvrdila žalobkyně. Žalovaný konstatoval, že manžel žalobkyně patrně nevycestoval do ČR za účelem studia, nýbrž za účelem práce a žalobkyně tuto skutečnost nezná, nebo o ní nepravdivě vypověděla. Z oddacího listu zjistil, že svatba proběhla v dubnu 2021, avšak manžel žalobkyně do žádosti z listopadu 2021 uvedl, že je svobodný. To nasvědčuje účelovému jednání zvoucí osoby, což se negativně přenáší na žalobkyni. - „Zatřetí“ žalovaný konstatoval, že žalobkyně nepředložila výpis z bankovního účtu za poslední tři měsíce a nedoložila ani jiné vazby na domovskou zemi než zaměstnání. To společně s faktem, že její manžel dlouhodobě žije v ČR, vyvolává pochybnosti o úmyslu žalobkyně opustit území členských států před koncem platnosti víza. - „Začtvrté“ upozornil na šablonovitý přístup zástupce žalobkyně. Dlouhodobý pobyt manžela v ČR, slabá socioekonomická situace žalobkyně v zemi původu a nedoložené pevné vazby v zemi původu vyhodnotil jako faktory značně zvyšující migrační riziko žalobkyně. K dokumentům stran vlastnictví majetku uvedl, že podle podmínek přidělení pozemku musí příjemce během dvou let začít stavět a během čtyř let dokončit na pozemku stavbu – to však žalobkyně nedoložila a není tedy zřejmé, zda jí je pozemek i nadále přidělen. - V odstavci „zapáté“ přehodnotil původní důvod zamítnutí žádosti spočívající v tom, že informace předložené za účelem prokázání účelu a podmínek předpokládaného pobytu nebyly spolehlivé, a v tom, že existují důvodné pochybnosti o spolehlivosti prohlášení ohledně účelu cesty. Ze spisové dokumentace je totiž účel cesty zřejmý, žalobkyně jej dostatečně odůvodnila. - Šestý odstavec je závěrečnou rekapitulací zamítacích důvodů, které žalovaný shledal, a upozornění, že v rámci nového posouzení nelze zohlednit skutečnosti, které cizinec nedoložil nebo neuvedl v žádosti o udělení víza.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

26. Městský soud ověřil, že žaloba byla podána včas [ve lhůtě podle § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)], osobou k tomu oprávněnou, přičemž jde o žalobu přípustnou, která splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Žaloba byla podána k místně příslušnému soudu, neb žalobkyně měla pobývat v Praze a právě tady měla také splnit svou ohlašovací povinnost (§ 172 odst. 7 zákona o pobytu cizinců).

27. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

28. Soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť s tímto postupem žalovaný ani žalobkyně ve stanovené lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas s projednáním věci bez jednání. Jednání nebylo třeba provádět ani z důvodu dokazování, neb všechny žalobkyní navržené důkazní prostředky (prvostupňové a napadené rozhodnutí, doručenka k žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza) již jsou součástí správního spisu. Uvedené důkazní prostředky jsou oběma stranám známy, strany se k jejich obsahu mohly seznámit a vyjádřit se k nim. Soud přitom neshledal za potřebné důkazem provádět jiné stranami nenavržené důkazní prostředky, protože k vyhodnocení zákonnosti postupu žalovaného postačuje obsah správního spisu.

29. Žalobkyně jako osobu zúčastněnou na řízení označila svého manžela G. B. B. Soud jej přípisem ze dne 9. 3. 2026, č. j. 36 A 6/2026 – 13, vyrozuměl o probíhajícím řízení, poučil jej o právech osoby zúčastněné na řízení a vyzval jej k oznámení, zda bude práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat. Pan B. však v soudem určené lhůtě oznámení neučinil a svá práva tak v řízení neuplatnil.

30. Městský soud již na úvod konstatuje, že vydávání krátkodobých víz je oproti žádostem o dlouhodobá víza z převážné části komplexně upraveno na unijní úrovni v přímo použitelném nařízení – vízového kodexu. Vnitrostátní právní úprava obsažená v § 20 zákona o pobytu cizinců bližší pravidla udělování krátkodobých víz nestanovuje a tyto přenechává vízovému kodexu, který upravuje společný postup členských států Evropské unie při vydávání schengenských víz (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, a dále např. rozsudky téhož soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 9 Azs 410/2017 – 96, či ze dne 10. 11. 2022, č. j. 10 Azs 544/2021 – 50).

31. Soud při vyhodnocení věci vyšel především z následující právní úpravy: - Podle § 20 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (z hlediska soudního přezkumu ve znění do 11. 6. 2026) platí, že podmínky udělování krátkodobého víza i důvody jeho neudělení stanoví přímo použitelný předpis Evropské unie – tím je nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 13. 7. 2009, č. 810/2009, o kodexu Společenství o vízech. O důvodech neudělení krátkodobého víza nebo zrušení jeho platnosti je cizinec informován na jednotném formuláři. - Podle § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se ustanovení části druhé a třetí správního řádu nevztahují na řízení podle § 20. - Podle § 180e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je cizinec oprávněn požádat o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza. Tuto žádost posuzuje v rozsahu své působnosti Ministerstvo zahraničních věcí. - Podle § 180e odst. 6 zákona o pobytu cizinců, Ministerstvo zahraničních věcí posuzuje soulad důvodů neudělení krátkodobého víza, o kterém rozhodl zastupitelský úřad, s důvody stanovenými přímo použitelným právním předpisem Evropské unie. - Podle čl. 32 odst. 1 písm. b) vízového kodexu platí, že aniž je dotčen čl. 25 odst. 1, žádost o udělení víza se zamítne, existují-li důvodné pochybnosti, pokud jde o pravost podpůrných dokladů předložených žadatelem nebo pokud jde o pravdivost jejich obsahu, o spolehlivost prohlášení učiněných žadatelem nebo pokud jde o jeho úmysl opustit území členských států před skončením platnosti víza, o které žádá.

32. Judikatura správních soudů opakovaně upozorňuje, že při rozhodování o žádosti o krátkodobé vízum je správní orgán nadán širokým prostorem pro správní uvážení, přičemž na udělení krátkodobého víza nemá žadatel právní nárok (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 1 Azs 250/2014 – 37, bod 26, ze dne 4. 1. 2018, č. j. 6 Azs 253/2016 – 49, bod 39 nebo ze dne 17. 5. 2023, č. j. 2 Azs 286/2022 – 40, bod 17, dále např. nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, bod 23). I když žadatel o vízum nemá právní nárok na vstup do ČR, má vždy právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) při vyřizování žádosti o takový vstup (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011 – 62, či ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52).

33. K zamítnutí žádosti podle § 32 odst. 1 písm. b) vízového kodexu postačí „důvodná pochybnost“ o úmyslu žadatele, jak potvrzuje rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-84/12 Koushkaki, body 68 a následující. Nevyžaduje se, aby příslušné orgány nabyly jistotu o úmyslu žadatele opustit či neopustit území členských států před skončením platnosti víza, o které žádá. Přísluší jim ale určit, zda o tomto úmyslu existuje důvodná pochybnost.

34. Při posuzování věci je nutné mít na paměti specifika řízení před zastupitelskými úřady, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2025, č. j. 7 Azs 342/2024 – 25 (bod 25 a v něm citovaná judikatura). V tomto směru je zejména třeba připomenout výluku v § 168 zákona o pobytu cizinců, že se na řízení nepoužijí ustanovení části druhé a třetí správního řádu. V takovém případě se dle § 177 odst. 2 správního řádu při provádění úkonů postupuje obdobně podle části čtvrté. Na napadené rozhodnutí poté nelze klást nároky vyžadované § 68 odst. 3 a § 89 správního řádu – přesto je však třeba, aby se odůvodnění opíralo o dostatečně konkrétní právní i skutkové důvody (viz již odkazovaný rozsudek č. j. 7 Azs 342/2024 – 25, bod 26 a v něm citovanou judikaturu). Úlohou soudního přezkumu neudělení krátkodobého víza je s ohledem na výše uvedené zajistit, aby rozhodnutí o zamítnutí žádosti o uvedený typ víza nebylo svévolné, odpovídalo skutečnostem zjištěným správním orgánem, a aby bylo přijato v rámci prostoru vymezeného pro správní uvážení (viz již odkazovaný rozsudek č. j. 7 Azs 342/2024 – 25, bod 24 a v něm citované stanovisko generálního advokáta k věci El Hassani ze dne 7. 9. 2017, body 107 až 111).

35. Soud prvostupňové i napadené rozhodnutí shledal přezkoumatelnými. Prvostupňové rozhodnutí je formulářové, jeho odůvodnění tvoří prakticky jen zaškrtnutí příslušných políček důvodů pro zamítnutí žádosti [v souladu s čl. 32 odst. 2 vízového kodexu]. Konkrétní vysvětlení se podává z napadeného rozhodnutí. Žalovaný systematicky popsal skutková zjištění a až poté uvedl příslušné důvody zamítnutí. Z výčtu důvodů v odstavcích „zaprvé -začtvrté“ je seznatelné, proč žalobkyni nebylo vízum uděleno, žalovaný zde přitom posuzoval individuální okolnosti žalobkyně a své závěry opřel o zjištění učiněná z obsahu správního spisu. V rámci odstavce „zapáté“ žalovaný vyložil, proč se s některými důvody uváděnými zastupitelským úřadem neztotožnil. To však není vadou napadeného rozhodnutí. Žalovaný se zcela příhodně na základě § 180e odst. 6 zákona o pobytu cizinců a v souladu s požadavkem na přezkoumatelnost vyjádřil ke všem důvodům neudělení krátkodobého víza žalobkyni označeným v prvostupňovém rozhodnutí – tedy i k těm, jejichž přítomnost v žalobkynině případě neshledal. Přitom platí, že pro zamítnutí žádosti postačuje naplnění byť jediného důvodu z těch uvedených v jednotném formuláři pro oznámení důvodů zamítnutí žádosti o udělení víza, prohlášení víza za neplatné nebo jeho zrušení (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2026, č. j. 19 A 56/2025 – 37, bod 54).

36. Ačkoliv se žalovaný dopustil pochybení, když ve výroku a v úvodu III. kapitoly napadeného rozhodnutí uvedl, že žádost o nové posouzení obdržel 2. 1. 2026, je z kontextu rozhodnutí zjevné, že rozhodoval o žalobkynině žádosti z 27. 12. 2025. Již z výroku je totiž zřejmé, že nové posouzení důvodů směřovalo proti původnímu prvostupňovému rozhodnutí zastupitelského úřadu ve věci č. QACB 2025 12 15 0001. Žádost o nové posouzení byla zastupitelskému úřadu doručena 29. 12. 2025, proto byla ostatně také zaevidována pod č. QACB 2025 12 29 0001, které uvedené datum reflektuje (viz úvod III. kapitoly napadeného rozhodnutí). Žalobkyně sama ostatně ani netvrdí, že by podávala novou žádost, resp. že by žalovaný v napadeném rozhodnutí zohledňoval mimoběžný skutkový stav, který nevychází ze zjištění zastupitelského úřadu ve zde posuzované věci. Uvedená vada podle městského soudu nepochybně představuje administrativní pochybení, které nemá dopad na zákonnost napadeného rozhodnutí.

37. Žalovaný žalobkyni vytkl, že má jen omezené představy o své cestě do ČR a svém pobytu na území republiky. Pochopitelně v obecné rovině platí judikatorní závěry, na které žalobkyně odkazuje – hodnocení musí být komplexní, nikoliv selektivní a tendenční, nemá být vedeno k vyhledávání rozporných tvrzení. Žalobkyně byla mimo jiné vyzvána k vysvětlení itineráře své cesty, způsobu cestování, ubytování a byla tázána také stran finanční situace – financování cesty, financování žalobkynina života, odměny žalobkynina manžela, který žalobkyni finančně podporuje. Ze záznamu z pohovoru s žalobkyní se však skutečně nepodává, že by žalobkyně měla svou cestu a pobyt dostatečně naplánovanou. Zastupitelskému úřadu tedy nelze vyčítat tendenčnost či pochybení při pokládání otázek. Z otázek se nepodává, že by pohovor probíhal nestandardním způsobem, tazatel (snad vyjma dotazu na těhotenství, který však v rozhodnutích nebyl zohledněn a není tak relevantní) pokládal obecné otázky a žalobkyni poskytnul dostatečný prostor pro odpovědi. Z dotazů neplyne, že by se tazatel zaměřoval na nějaké rozpory ve výpovědi.

38. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v bodě 37 rozsudku ze dne 30. 5. 2025, č. j. 7 Azs 342/2024 – 30, úkolem správních orgánů v řízení o žádosti o krátkodobé vízum je zjišťovat skutečnosti nad rámec těch, které předloží žadatel, dointerpretovávat šířeji jeho tvrzení či jej instruovat k dalším tak, aby mohl překonat určitou lehkovážnost původního přístupu a vyhovět žádosti. Je naopak na žadateli, aby předložil takovou žádost a podpůrné podklady, které nebudou zakládat pochybnosti o spolehlivosti prohlášení žadatele, pokud jde o účel a podmínky pobytu v ČR (viz také rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 4. 2026, č. j. 66 A 16/2025 – 36, bod 74, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2025, č. j. 33 A 18/2024 – 88, bod 35).

39. Jakkoliv žalobkyně (byť stručně) zodpověděla i další dotazy, je evidentní, že žalobkyně stran své cesty a pobytu plně spoléhá na svého manžela, přičemž prakticky jediným deklarovaným účelem její cesty je to, že chce svého manžela vidět. Žalobkyně tedy sice v rámci své výpovědi osvědčila svůj zájem o pobyt a účel pobytu (proto ostatně žalovaný přehodnotil některé z původních důvodů pro zamítnutí žádosti), nicméně to samo o sobě nic nemění na tom, že žalobkyně nepředložila spolehlivá prohlášení ohledně podmínek svého pobytu a své socioekonomické situace.

40. Městský soud se tedy ztotožňuje se žalovaným v tom, že žalobkyně představila jen rámcovou představu o cestě do ČR a zdejšího pobytu; žalovaný odkazem na žalobkyniny odpovědi dostatečným způsobem demonstroval přítomnost uvedeného nedostatku.

41. Pokud jde o zaměstnání žalobkynina manžela, panuje mezi stranami spor o to, zda žalobkyně při pohovoru uvedla, zda je „bankovním operátorem“ či zda pracuje jako „Wrapping Baggage Operator“. Spor má povahu „tvrzení proti tvrzení“ – žalobkyně záznam z pohovoru o krátkodobé vízum nepodepsala a nemohla tedy na případný nedostatek upozornit a nelze vyloučit, že došlo k dezinterpretaci její výpovědi. Tento spor však není podstatný – z bodu „zadruhé“ napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že ačkoliv na tento rozpor žalovaný upozornil, pozornost věnoval především tomu, že již sám manžel žalobkyně původně formálně přicestoval za studijními účely, zřejmě však vycestoval za účelem zaměstnání – takto ostatně i žalobkyně při pohovoru vypověděla, že její manžel odjel do ČR v roce 2021 za prací. Upozornil také na to, že manžel žalobkyně do žádosti o vízum z listopadu 2021 uvedl, že je svobodný, avšak svatba s žalobkyní proběhla již v dubnu roku 2021.

42. Soud se přitom nemůže ztotožnit s názorem žalobkyně o irrelevanci poznámek o manželovi žalobkyně. Ten totiž vystupuje jako zvoucí osoba (viz § 15 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 14 odst. 4 vízového kodexu). Jak plyne z tvrzení žalobkyně, její manžel vystupuje jako garant žalobkynina příjezdu, ubytování, úhrady finančních nákladů souvisejících s jejím pobytem a jejího odjezdu. Zohlednění pobytové historie žalobkynina manžela je tedy relevantním faktorem z hlediska hodnocení žalobkyniny žádosti, neboť s jejím pobytem je inherentně spjat. Žalobkyně přitom nebrojí proti konkrétním skutečnostem, které žalovaný v napadeném rozhodnutí předestřel – jen stroze konstatuje, že tyto informace nejsou s ohledem na zamítací důvody relevantní. Soud připomíná, že není oprávněn za žalobce domýšlet či dotvářet žalobní námitky z vlastní iniciativy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 – 63). Pouhé tvrzení o irrelevanci těchto poznámek není dostatečnou žalobní argumentací.

43. Podle čl. 48 odst. 1 písm. a) vízového kodexu konzuláty členských států EU ve spolupráci s Komisí vytváří za účelem zajištění harmonizovaného uplatňování společné vízové politiky ve vztahu k jednotlivým třetím zemím harmonizované seznamy podpůrných dokladů (tzv. harmonised list of supporting documents), jež mají žadatelé z třetí země v případě podání žádosti o krátkodobé schengenské vízum předložit. Rozhodnutím Evropské komise ze dne 6. 5. 2019, č. C(2019) 3271, byl takový harmonizovaný seznam přijat rovněž ve vztahu ke Ghanské republice, přičemž podle přílohy č. 2, odst. 1, bodu 6 tohoto rozhodnutí je vízový žadatel za účelem prokázání sociálních a ekonomických poměrů povinen předložit taktéž důkazy o sociálních vazbách (kde je to možné), výpisy z bankovního účtu za poslední tři měsíce, potvrzení o zaměstnání včetně uvedení podmínek a měsíčního příjmu, je-li to možné, jakož i výplatní pásky za poslední tři měsíce a případně též dokumenty k obchodní činnosti. Není tedy pravdou, že by žalobkyně neměla povinnost doložit výpis z účtu za poslední 3 měsíce.

44. Žalobkyně bankovní výpisy však nepředložila.

45. Správní orgány v rámci zde posuzovaného řízení nemají vůči žadatelům poučovací povinnost. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 2024, č. j. 6 Azs 302/2023 – 41, při vyřizování žádosti o vízum, respektive při novém posouzení důvodů neudělení víza (§ 180e odst. 6 zákona o pobytu cizinců), nelze použít ustanovení části druhé a třetí správního řádu (§ 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Nelze zde přitom aplikovat ani § 169i zákona o pobytu cizinců (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2026, č. j. 19 A 56/2025 – 37, bod 67). Žalobkyni tak zastupitelský úřad nebyl povinen vyzývat k dokládání dalších listin. Žalobkyně poté nesporuje, že podpisem listiny „Submission of incomplete application“ byla poučena o zvýšeném riziku zamítnutí své žádosti.

46. Všechny relevantní podklady přitom žalobkyně měla s ohledem na § 180e odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců předložit již v řízení před zastupitelským úřadem. Důvodem žádosti o nové posouzení nemohou být skutečnosti, které cizinec dříve nedoložil či neuvedl v žádosti o udělení víza. Citované ustanovení ztělesňuje koncentrační zásadu bránící tomu, aby žalovaný v rámci rozhodování přihlédl k takovým skutečnostem, jež nebyly již předmětem posouzení správním orgánem I. stupně (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2025, č. j. 33 A 18/2024 – 88, bod 37). Žalovaný tedy také nebyl povinen žalobkyni k doplnění její žádosti vyzývat.

47. Soud pro úplnost dodává, že s ohledem na výše uvedené ustanovení § 180e odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců žalovaný neměl přihlížet ani k dodatečně předloženému certifikátu o přidělení pozemku, který žalobkyně přiložila až k žádosti o nové posouzení důvodů pro zamítnutí žádosti.

48. Pokud neexistuje právní nárok na vyhovění žádosti o udělení krátkodobého víza, pak bezpochyby budou existovat skupiny obyvatel s obecněji vymezenými znaky, pro něž bude získání krátkodobého víza de facto vyloučené či alespoň velmi ztížené. To plyne již z požadavku, aby dotčené správní orgány zohlednily jednak celkovou situaci v zemi bydliště žadatele a jednak jeho individuální situaci, zejména rodinnou, sociální a ekonomickou, případné předchozí oprávněné či neoprávněné pobyty v některém z členských států a jeho vazby v zemi bydliště a v členských státech. S tímto odůvodněním Nejvyšší správní soud v bodě 33 již odkazovaného rozsudku ze dne 30. 5. 2025, č. j. 7 Azs 342/2024 – 25 vysvětlil, že pokud žalobkyně nemohla předložit podklady ve smyslu přílohy II písm. B vízového kodexu, byť tomu tak bylo z objektivního důvodu, neznamená to, že je úkolem správního orgánu, mít pro její situaci pochopení a slevit z požadavků tak, aby mohl její žádosti vyhovět.

49. Žalovaný podle názoru soudu na žalobkyni žádný takový požadavek nesměřoval. Zaměřoval se především na individuální situaci žalobkyně. Správně poukázal na skutečnost, že žalobkynin manžel dlouhodobě pobývá v ČR a že žalobkyně nedoložila pevné vazby na domovskou zemi, což značně zvyšuje její migrační riziko. O žalobkynině vazbě na domovskou Ghanu svědčí pouze její zaměstnání. Žalobkyně včas a řádně neprokázala, že by v Ghaně měla nějaké rodinné a přátelské vazby, majetek či jiné relevantní zájmy, pro které by správní orgány nemohly mít pochybnosti o jejím úmyslu se vrátit.

50. Žalovaný vyhodnotil žalobkyninu socioekonomickou situaci v zemi původu jako slabou. Učinil tak s ohledem na její výplatní pásky, v tomto směru žalobkyně konkrétní výtky neuplatnila a je nesporné, že žalobkyně výpisy z bankovního účtu nedoložila. I v tomto ohledu tedy obstojí pochybnosti o spolehlivosti prohlášení stran žalobkyniny socioekonomické situace.

51. Soud se proto nemůže ztotožnit s námitkou žalobkyně, že dostatečným způsobem prokázala vazbu na domovskou Ghanu a svůj úmysl se do domovské země před koncem víza vrátit. Závěr žalovaného o tom, že existují důvodné pochybnosti o spolehlivosti žalobkyniných prohlášení ohledně podmínek pobytu a socioekonomické situace žalobkyně a že existují důvodné pochybnosti o jejím úmyslu opustit území členských států před skončením platnosti krátkodobého víza má tedy oporu ve správním spise, úvahy žalovaného jsou logické, správní orgány nevybočily z mezí správního uvážení.

V. Závěr a náklady řízení

52. Z vyložených důvodů tak podle názoru městského soudu žalobkyní předestřené žalobní body v soudním přezkumu nemohou zákonnost napadených správních rozhodnutí zvrátit.

53. Soud tedy neshledal žalobní námitky jako důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou výrokem I. zamítl.

54. Výrok II. o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů účastník, který měl ve věci úspěch. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, nemá proto nárok na náhradu nákladů. Žalovaný byla sice v řízení úspěšný, nevznikly mu však náklady nad rámec běžné úřední činnosti, a proto ani jemu soud výrokem III. náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 7. srpna 2026 JUDr. Jaromír Klepš v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.