36 Co 130/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Mottla, soudce Mgr. Martina Šalamouna a soudkyně Mgr. Andrey Lomozové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaný: Orgán veřejné moci, sídlem Adresa žalovaného o zaplacení 21 641 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2026, č. j. 20 C 117/2025-48

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 21 641 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 21 641 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od datum do zaplacení (výrok I) a dále povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 726 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě na zaplacení shora uvedené částky, která je nárokem na náhradu škody za nesprávný úřední postup a za nezákonné rozhodnutí o přestupku. Proti žalobci bylo zahájeno správní řízení o podezření ze spáchání přestupku, správní orgán prvního stupně ho nejprve uznal vinným, poté odvolací správní orgán zamítl žalobcovo odvolání, čímž rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, Orgán veřejné moci svým rozsudkem pravomocné rozhodnutí odvolacího správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten poté vydal nové rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Z tohoto postupu dle žalobce plyne, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Správní řízení proti žalobci bylo následně rozhodnutím správního orgánu prvního stupně zastaveno. Žalobce proto požadoval náhradu škody za nesprávný úřední postup a za nezákonné rozhodnutí o přestupku, přičemž oznámení o přestupku a následné pravomocné rozhodnutí o vině z přestupku, jež bylo zrušeno, analogicky považoval za trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Žalobce byl z přestupku obviněn nezákonně, původní podezření se po řádném řízení neprokázalo, řízení navíc bylo pochybením správních orgánů zastaveno pro prekluzi odpovědnosti za přestupek poté, co bylo předchozí nezákonné rozhodnutí soudem zrušeno. Žalobce požadoval žalobou náhradu vynaložených nákladů na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení ve výši 3 146 Kč a dále náhradu výdajů spojených s vypracováním znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO ve výši 18 495 Kč. Právě tento oponentní znalecký posudek, který byl vypracován v řízení před soudem, fakticky sloužil k odklizení nezákonného rozhodnutí správního orgánu. Žalobce vystupoval v řízení prostřednictvím právního zástupce, jednání neobstruoval, a nelze mu klást k tíži skutečnost, že využil svého zákonného práva obhajoby. Uvedené náklady přímo vynaložil na odstranění nezákonného obvinění z přestupku, přičemž rozhodnutí správního orgánu vydané na jeho základě bylo jako nezákonné zrušeno soudem, žalobce nebyl pravomocně uznán vinným z přestupku a správní řízení bylo zastaveno. Žalobce dne datum předběžně uplatnil nárok u žalované, ta jeho nárok neuspokojila a je proto od datum v prodlení.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že v rámci předběžného projednání žalobcův nárok dne datum v plném rozsahu odmítla. Zejména namítala, že na přestupkové řízení nelze bez dalšího analogicky aplikovat pravidla odškodňování známá z trestního řízení, neboť zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ rozlišuje mezi odpovědností za škodu vzniklou v trestním řízení a v řízení správním. Poukázala na judikaturu Orgán veřejné moci, podle níž zastavení přestupkového řízení samo o sobě nezakládá odpovědnost státu. Dále tvrdila, že správní orgány měly dostatečný podklad pro zahájení řízení, neboť vycházely mimo jiné z předběžného odborného stanoviska znalce. Podle žalované nebyl znalecký posudek předložený žalobcem rozhodující příčinou zrušení správního rozhodnutí a jeho náklady proto nebylo možné považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk; nadto jej žalobce nechal vypracovat až po pravomocném skončení správního řízení před rozhodnutím správního soudu. Namítala rovněž, že přestupkové řízení bylo vedeno důvodně, neboť i z provedených odborných podkladů vyplývalo překročení nejvyšší dovolené rychlosti žalobcem, a v takovém případě by přiznání náhrady škody odporovalo zásadě spravedlnosti. Zdůraznila, že v občanskoprávním řízení není soud vázán zastavením přestupkového řízení a může přihlédnout k tomu, zda se žalobce protiprávního jednání fakticky dopustil.

4. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze skutkových zjištění, prezentovaných v bodě 4. jeho odůvodnění, z nichž učinil závěr, že dne datum bylo správnímu orgánu doručeno oznámení o přestupku souvisejícího s dopravní nehodou ze dne datum. Na základě zjištění učiněných právnická osoba a následné konzultace se znalcem tituly před jménem jméno FO bylo proti žalobci zahájeno přestupkové řízení pro překročení nejvyšší dovolené rychlosti. V průběhu správního řízení byl vyhotoven znalecký posudek ustanoveného znalce tituly před jménem jméno FO, na jehož základě byl žalobce rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne datum uznán vinným z přestupku a byla mu uložena pokuta i povinnost nahradit náklady řízení. Po žalobcově odvolání bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne datum. Žalobce následně podal správní žalobu a v řízení před správním soudem předložil znalecký posudek vypracovaný tituly před jménem jméno FO. Orgán veřejné moci rozsudkem ze dne datum zrušil rozhodnutí odvolacího správního orgánu, neboť shledal důvodnou námitku žalobce, který zpochybňoval svou předstřetovou rychlost, což bylo v rámci soudního řízení podpořeno závěry předloženého znaleckého posudku znalce tituly před jménem jméno FO. Označil přitom závěry znalce tituly před jménem jméno FO, který byl ustanoven správním orgánem, za nepodložené, pročež dovodil, že správní orgány nevycházely ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, když ani vyslechnutý svědek nemohl s ohledem na svůj zájem na výsledku řízení poskytnout odpovídající údaje. Správní soud dále shledal jako relevantní námitku žalobce, že správní orgán nevyslechl znalce tituly před jménem jméno FO a neumožnil tak žalobci klást mu otázky k doplnění znaleckého posudku, a uzavřel, že skutkový stav, který správní orgány vzaly za základ svého rozhodování, nemá oporu ve spisovém materiálu; odvolacímu správnímu orgánu (Orgán veřejné moci) přitom Orgán veřejné moci uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 818 Kč. Po vrácení věci odvolací správní orgán zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne datum a věc mu vrátil k novému projednání. Tento orgán nejprve rozhodl o pokračování v řízení a následně řízení zastavil, přičemž jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne datum. Další skutkový závěr soudu prvního stupně spočíval v tom, že žalobce zaplatil za vypracování znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO částku 18 495 Kč a za právní zastoupení částku 3 146 Kč (za dva úkony právní pomoci ve správním řízení spočívající v převzetí zastoupení a podání odvolání). Následně dne datum podal žádost o náhradu škody, kterou žalovaná ve vyjádření ze dne datum odmítla s obdobnou argumentací, jakou použila v tomto řízení.

5. Po právní stránce soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., a to jeho ustanovení § 1 odst. 1, § 3 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3 a § 15 odst. 2, která citoval v bodech 6. až 14. napadeného rozsudku. Poté dovodil, že žalobce nárok na náhradu škody řádně uplatnil u příslušného orgánu a s ohledem na to, že nebyl uspokojen, se jej oprávněně domáhal u soudu v zákonných lhůtách.

6. Při posuzování žalobcova nároku se potom soustředil na zodpovězení otázky, zda v přezkoumávaných řízeních došlo k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu, zda žalobci vznikla škoda, zda existuje příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou a zda neexistují důvody vylučující přiznání náhrady vzniklé škody. Dospěl přitom k závěru, že v posuzovaném správním řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno. Žalobce využil všech dostupných prostředků k jeho zrušení, s čímž byly spojeny náklady, které řádně vyčíslil a doložil, přičemž žalovaná tuto výši ani nesporovala. Z provedených důkazů měl za prokázané, že správní orgán prvního stupně nereflektoval žalobcovy návrhy na přezkum závěrů znalce tituly před jménem jméno FO. Vyšel rovněž z rozsudku správního soudu, že správní orgány obou stupňů vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, když se řádně nevypořádaly se všemi žalobcovými námitkami, neodstranily pochybnosti o závěrech jimi ustanoveného znalce, což nakonec vedlo ke zrušení správního rozhodnutí jakožto rozhodnutí nezákonného. Uzavřel také, že znalecký posudek tituly před jménem jméno FO byl žalobcem účelně využit a sloužil jako relevantní podklad pro rozhodnutí správního soudu, neboť zpochybnil skutkové závěry správních orgánů, na základě čehož bylo jejich pro žalobce nepříznivé rozhodnutí zrušeno. Náklady na vypracování znaleckého posudku proto posoudil jako účelně vynaložené na zrušení nezákonného rozhodnutí, totéž vyslovil ve vztahu k nákladům na právní zastoupení, neboť žalobce právě na základě odvolání, které podal prostřednictvím právního zástupce, nakonec ve správním řízení uspěl.

7. Vyslovil se i k námitce žalované, že žalobce přestupek pravděpodobně spáchal a nebyl odsouzen pouze kvůli prekluzi odpovědnosti za něj, pročež nebylo postaveno na jisto, zda byl znalecký posudek tituly před jménem jméno FO správný. Uzavřel však, že k prekluzi došlo v důsledku průtahů správních orgánů, které neskončily správní řízení ve lhůtě tak, aby bylo postaveno najisto, zda žalobce byl vinen z přestupku či nikoli; nedošlo k tomu proto žalobcovým zaviněním. Tyto průtahy mu navíc soud prvního stupně nemohl přičítat k tíži za stavu, kdy sám nemohl přezkoumávat, zda žalobce přestupek spáchal. Vyslovil proto závěr, že žalobní nárok je oprávněný a žalobě v celém rozsahu vyhověl, přičemž rozhodnutí o přiznání úroku z prodlení opřel o § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy žalovaná se dostala se zaplacením dlužné částky do prodlení ode dne následujícího po dni, ve kterém mělo dojít k plnění. Náhradu nákladů řízení přiznal procesně úspěšnému žalobci podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž jejich výši vyčíslil.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, které směřovala do obou jeho výroků; navrhla přitom jeho změnu tak, že se žaloba zcela zamítá. Namítala především existenci vad řízení, nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně.

9. V procesní rovině žalovaná soudu prvního stupně vytýkala především to, že se nevypořádal s její argumentací týkající se vzniku škody v podobě nákladů na znalecký posudek. Uvedla, že již v řízení namítala, že úhrada znalečného ve výši 18 495 Kč nebyla provedena z žalobcova účtu, ale z účtu třetí osoby, přičemž žalobce nevysvětlil, jak se tato platba promítla do jeho majetkové sféry a zda byl vůči této osobě vůbec zavázán k náhradě poskytnutých prostředků. Soud prvního stupně tuto obranu žalované zcela pominul, čímž se nevypořádal s otázkou, zda tvrzená škoda žalobci skutečně vznikla. Zároveň jeho skutkový závěr o tom, že žalobce uvedené náklady opravdu zaplatil, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť z listin vyplývá pouze existence objednávky a faktury vystavené na žalobce, nikoli skutečnost, že finanční prostředky byly vynaloženy z jeho majetku.

10. Žalovaná dále nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že náklady právního zastoupení a znaleckého posudku představují účelně vynaložené náklady ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk. Zdůraznila, že podle citovaného ustanovení lze za škodu považovat pouze náklady vynaložené přímo na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí či na nápravu nesprávného úředního postupu, nikoli jakékoli náklady vynaložené v souvislosti s řízením. Namítala, že znalecký posudek byl pořízen až po pravomocném skončení správního řízení a jeho náklady mohl žalobce uplatnit v řízení před správním soudem, který mu náhradu některých nákladů řízení přiznal.

11. Žalovaná setrvala rovněž na stanovisku, že zastavení přestupkového řízení nezakládá samo o sobě odpovědnost státu za škodu, jak tomu bývá v případě škody vzniklé zahájením trestního řízení, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Odkazovala na judikaturu Orgán veřejné moci, zejména na rozhodnutí sp. zn. spisová značka, z něhož dovodila, že nárok na náhradu nákladů obhajoby v přestupkovém řízení přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže řízení bylo zatíženo závažnými a zřetelnými pochybeními správních orgánů. V projednávané věci však taková situace nenastala, neboť správní orgány měly dostatečný podklad pro zahájení a vedení přestupkového řízení, vycházely z odborných závěrů znalce a postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Skutečnost, že správní soud posléze dospěl k odlišnému názoru na dostatečnost dokazování, podle žalované neznamená svévoli, exces ani flagrantní pochybení správních orgánů. Argumentovala rovněž tím, že žalobce sám připustil, že před střetem intenzivně brzdil, což podporovalo závěry správních orgánů o překročení povolené rychlosti. Proto nebylo možné uzavřít, že by vedení přestupkového řízení bylo jako celek nezákonné nebo že by byly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za náhradu požadované škody.

12. Žalobce ve svém vyjádření k podanému odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a věc správně posoudil i po stránce právní. Žalovaná v odvolání netvrdila žádné nové skutečnosti a pouze opakovala argumentaci, se kterou se již soud prvního stupně dostatečně vypořádal. Žalobce zdůraznil, že v projednávané věci byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, neboť bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, které bylo následně správním soudem zrušeno, žalobce přitom využil všechny dostupné procesní prostředky obrany, čímž mu vznikla škoda v podobě účelně vynaložených nákladů a mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím existuje příčinná souvislost.

13. Žalobce se vyjádřil rovněž k námitce neúčelnosti nákladů na znalecký posudek, kdy zdůraznil, že tato námitka je v přímém rozporu s odůvodněním rozsudku správního soudu. Ten výslovně konstatoval nedostatečné skutkové závěry správních orgánů a potřebu porovnání závěrů jednotlivých znaleckých posudků. Znalecký posudek, který žalobce zajistil, proto nebyl pouhou doprovodnou listinou bez významu pro výsledek řízení, ale naopak důkazním prostředkem, který významně přispěl ke zpochybnění skutkového základu správního rozhodnutí a k jeho následnému zrušení v soudním řízení.

14. K námitce nedostatku příčinné souvislosti žalobce uvedl, že žalovaná zastává přehnaně formalistický výklad § 31 OdpŠk. Nepovažoval totiž za rozhodující, zda určitý náklad vedl bezprostředně a výlučně ke zrušení nezákonného rozhodnutí, ale zda měl relevantní význam pro úspěch procesní obrany poškozeného a přispěl k odklizení nezákonného stavu. Tvrdil tudíž, že mezi náklady na znalecký posudek a zrušením správního rozhodnutí existuje zřejmá příčinná souvislost.

15. Žalobce rovněž namítal nesprávnost úvahy žalované týkající se údajného spáchání přestupku žalobcem, kdy odkázal na § 135 o. s. ř. a zdůraznil, že neexistuje pravomocné rozhodnutí o jeho vině. V odškodňovacím řízení proto není namístě dodatečně posuzovat, zda se žalobce přestupku dopustil, či nikoliv. Soud rozhodující o náhradě škody totiž není oprávněn nahrazovat činnost správních orgánů a vytvářet vlastní závěr o vině účastníka tam, kde přestupkové řízení skončilo bez pravomocného rozhodnutí.

16. Žalobce dále setrval na závěru, že prekluze odpovědnosti za přestupek jde k tíži státu, přičemž byla důsledkem průtahů správních orgánů a nikoli jeho jednání. Souhlasil proto se závěrem soudu prvního stupně, že stát nemůže těžit z vlastních průtahů a následně se dovolávat skutečnosti, že o vině nebylo pravomocně rozhodnuto. Odvolání žalované tak označil za vnitřně rozporné, neboť žalovaná v něm na jedné straně připouští existenci nezákonného rozhodnutí, které bylo zrušeno správním soudem, na straně druhé zpochybňuje význam důkazních prostředků, které ke zrušení tohoto rozhodnutí vedly, a současně tvrdí, že správní orgány postupovaly zcela bezvadně.

17. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a 212a o. s. ř., a dovodil, že odvolání žalované je důvodné. Odvolací soud o odvolání rozhodl, aniž za tímto účelem nařizoval ústní jednání, neboť účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

18. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází. Neshledává přitom, že by řízení bylo postiženo vadami, které by měly dopad do správnosti napadeného rozsudku. Za důvodnou nepovažuje především námitku, že se soud prvního stupně nevypořádal s tvrzením žalované, že znalečné bylo zaplaceno z účtu třetí osoby. Tato okolnost sama o sobě nevede k závěru, že žalobci škoda nevznikla. Rozhodující není, z jakého bankovního účtu byla faktura uhrazena, nýbrž zda závazek k úhradě znalečného vznikl žalobci. Ze skutkových zjištění vyplývá, že objednatelem znaleckého posudku byl žalobce a faktura byla vystavena na jeho jméno. Tím se stal nositelem dluhu vůči znalci a majetková újma mu vznikla již vznikem tohoto závazku. Případná skutečnost, že dluh za něj splnila jiná osoba, nemůže bez dalšího vést k závěru, že škodu utrpěla výlučně tato osoba a nikoli žalobce. Nadto žalovaná v řízení netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že platba představovala dar, prominutí dluhu nebo jiné plnění vylučující vznik majetkové újmy na straně žalobce. Její argumentace zůstala v rovině spekulace, proto ani stručnost odůvodnění napadeného rozsudku v této dílčí otázce nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

19. Ve věcné rovině soud prvního stupně správně vyšel z toho, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo zrušeno pro nezákonnost rozsudkem Orgán veřejné moci, přičemž žalobce proti tomuto správnímu rozhodnutí využil procesní prostředky k ochraně svého práva. Tyto skutečnosti však samy o sobě nepostačují k vyhovění žalobě. Odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. předpokládá vedle existence nezákonného rozhodnutí rovněž prokázání vzniku škody, její příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím a v poměrech § 31 odst. 1 OdpŠk také to, že šlo o náklady účelně vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí, popřípadě na nápravu nesprávného úředního postupu. Právě tyto další předpoklady nebyly v posuzovaném případě naplněny.

20. Z ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk plyne, že se nejedná o jakékoli náklady, jež poškozenému vznikly v souvislosti s řízením, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, nýbrž toliko o náklady, které přímo směřovaly k jeho odklizení nebo k nápravě vadného postupu orgánu veřejné moci. Ne každá procesní obrana, byť z pohledu účastníka pochopitelná a legitimní, proto automaticky zakládá nárok na náhradu škody vůči státu. Rozhodné není jenom to, zda byl určitý náklad vynaložen v časové či věcné souvislosti s posuzovaným řízením, nýbrž to, zda skutečně směřoval k odstranění nezákonného rozhodnutí. Tomuto výkladu odpovídá ustálená judikatura Orgán veřejné moci, který v nálezu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, dovodil, že „to nicméně neznamená, že by každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí“, a zdůraznil, že „je vždy zapotřebí zkoumat jak daný postup příslušných orgánů veřejné moci v rámci konkrétního řízení, tak i účelnost a přiměřenost vynaložených nákladů“. V usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka, pak Orgán veřejné moci navázal tím, že závěry předchozí judikatury nelze generalizovat a že přiznání náhrady nákladů zastoupení přichází v úvahu především tehdy, předcházela-li zastavení řízení zřetelná či flagrantní pochybení správních orgánů, která vedla k činění dalších úkonů neúměrně zvyšujících náklady účastníka.

21. Napadenému rozsudku lze vytknout příliš obecný závěr o povinnosti státu platit žalobci náklady správního řízení, opírající se pouze o zrušené správní rozhodnutí, aniž by soud prvního stupně odpovídajícím způsobem posoudil, zda a případně v čem správní orgány obou stupňů zřetelně a flagrantně pochybily. Tato úvaha odvolacího soudu není v rozporu ani s nálezem Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, jehož se dovolává sám žalobce. V tomto nálezu Orgán veřejné moci připustil přiznání nákladů zastoupení i tehdy, došlo-li k zániku odpovědnosti za přestupek v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty, avšak pouze za předpokladu, že podstatným důvodem této prekluze byly průtahy na straně správního orgánu. Již z povahy tohoto závěru plyne, že nejde o pravidlo obecně použitelné na každý případ, kdy přestupkové řízení neskončilo uznáním viny; vždy je nutno pečlivě hodnotit konkrétní procesní vývoj věci a vztah mezi tvrzeným pochybením orgánu veřejné moci a jednotlivými uplatněnými náklady. Soud prvního stupně však tato kritéria dostatečně nehodnotil, proto neobstojí jeho závěr, že obě žalobcem uplatněné nákladové položky, tedy náklady právního zastoupení v přestupkovém řízení ve výši 3 146 Kč a náklady na znalecký posudek tituly před jménem jméno FO ve výši 18 495 Kč, představují bez dalšího škodu, jejíž náhrada může být podle § 31 OdpŠk uložena státu.

22. Pokud jde o náklady právního zastoupení ve správním řízení, z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl advokátem zastoupen až po rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a že účtované úkony představovaly převzetí a přípravu zastoupení a doplnění blanketního odvolání. Takové náklady nepochybně souvisely s procesní obranou žalobce v přestupkovém řízení, samy o sobě však nesměřovaly ke zrušení pravomocného rozhodnutí odvolacího správního orgánu, neboť v rámci správního řízení odvolání úspěšné nebylo a rozhodnutí správního orgánu druhého stupně nabylo právní moci. Uvedené náklady tedy nevedly ke zrušení ani ke změně nezákonného rozhodnutí a nelze je bez dalšího pokládat za náklady účelně vynaložené na jeho odklizení ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk. Smyslem citovaného ustanovení není uložit státu povinnost platit veškeré náklady obhajoby v přestupkovém řízení jen proto, že později došlo ke zrušení pravomocného rozhodnutí ve správním soudnictví. Tento závěr ostatně koresponduje i s judikaturou Orgán veřejné moci, jenž v rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, formuloval právní větu, podle které „skutečnost, že řízení o přestupku z jakéhokoli důvodu neskončilo pravomocným rozhodnutím správního orgánu o tom, kdo přestupek spáchal, sama o sobě nepředstavuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk“.

23. Ačkoli projednávaná věc stojí primárně na tvrzeném nezákonném rozhodnutí správního orgánu, nikoli na jeho nesprávném úředním postupu, uvedený judikatorní závěr podporuje obecné východisko, že odpovědnost státu v přestupkových věcech nelze odvozovat pouze od skutečnosti, že řízení neskončilo pravomocným výrokem o vině.

24. Tento závěr je ještě výraznější ve vztahu k nákladům na znalecký posudek tituly před jménem jméno FO. Tento posudek si žalobce objednal dne datum, tedy až po pravomocném skončení správního řízení a v souvislosti s řízením o správní žalobě; předložen byl při jednání před správním soudem dne datum. Již tato časová souvislost zřetelně ukazuje, že nešlo o náklad vynaložený v samotném přestupkovém řízení, nýbrž o náklad vzniklý v navazujícím soudním přezkumu správního rozhodnutí. Právě v tomto řízení pak bylo o nákladech řízení rozhodováno podle procesních předpisů (srov. § 60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“) a Orgán veřejné moci žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 20 818 Kč, aniž by mezi nimi byly náklady znaleckého posudku. Podle § 31 odst. 2 OdpŠk přitom může poškozený náhradu nákladů řízení uplatnit jen tehdy, neměl-li možnost učinit tak již v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo nebyla-li mu náhrada nákladů tímto způsobem přiznána. Bylo proto na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že náhradu nákladů na uvedený znalecký posudek v řízení před správním soudem uplatnit nemohl, nebo že jej sice uplatnil, avšak přiznán mu nebyl z důvodů, které nevylučují následné odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. Takové tvrzení však v řízení neuplatnil a soud prvního stupně se s omezením plynoucím z § 31 odst. 2 OdpŠk vůbec nevypořádal.

25. Odvolací sodu navíc nepřehlédl, že správní soud nezrušil napadené správní rozhodnutí proto, že by převzal závěry znaleckého posudku předloženého žalobcem a na jejich základě učinil vlastní skutkový závěr o tom, že se žalobce přestupku nedopustil. Z odůvodnění správního rozsudku plyne jen to, že důvodem zrušení správního rozhodnutí byla především nedostatečnost skutkových podkladů, nepřezkoumatelnost odborných závěrů znalce ustanoveného správním orgánem, neprovedení navrženého doplnění dokazování, zejména výslechu původního znalce a celková potřeba zásadního doplnění dokazování. Správní soud toliko poznamenal, že skutkový stav vyžaduje mimo jiné porovnání obou znaleckých posudků, případně znalecký výslech. Z toho však nevyplývá, že právě znalecký posudek předložený žalobcem byl nákladem účelně vynaloženým na zrušení nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk. Nebylo totiž prokázáno, že by bez jeho pořízení nemohlo dojít k odklizení nezákonného rozhodnutí, ani že by šlo o důkaz rozhodující či nezastupitelný.

26. Za významnou okolnost odvolací soud považuje i to, že žalobce namítal neúplnost a nepřesvědčivost znaleckých závěrů již v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, tedy ještě před pořízením posudku tituly před jménem jméno FO. Námitka, že správní orgány dostatečně neobjasnily skutkový stav a neumožnily konfrontaci znalce s námitkami účastníka, byla tudíž v řízení uplatněna nezávisle na později opatřeném posudku. Nelze proto uzavřít, že právě náklady na tento posudek byly v příčinné souvislosti se zrušením nezákonného rozhodnutí, což předpokládá § 31 odst. 1 OdpŠk.

27. K žalobcově argumentaci, že prekluze přestupku má jít k tíži státu, odvolací soud v obecné rovině připouští, že průtahy či neefektivní procesní postup orgánů veřejné moci mohou být při posouzení odpovědnosti státu významné. Ani tato okolnost však sama o sobě nevede k závěru, že veškeré náklady vynaložené účastníkem v přestupkovém řízení či v navazujícím soudním přezkumu představují škodu, kterou je třeba vždy nahradit. Orgán veřejné moci již v usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka, zdůraznil, že „se ztotožňuje s právním názorem obecných soudů, podle něhož v případech zastavení přestupkového řízení je třeba vycházet z obecné úpravy dle § 5 až 8 zákona č. 82/1998 Sb., zatímco úprava týkající se trestního řízení podle § 9 až 12 téhož zákona je úpravou speciální, podle níž ve věcech přestupků nelze postupovat. Východiskem nároku obviněného na náhradu škody ve vymezených případech skončení trestního řízení je samotný charakter trestního procesu, jehož prostředky nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného. (…) Uvedené důsledky nejsou v řízení o přestupcích dány; analogie, jíž stěžovatel argumentuje, tento zcela zásadní rozdíl mezi oběma typy řízení přehlíží“.

28. Již z tohoto důvodu nelze odpovědnost státu v přestupkových věcech odvíjet od principů uplatňovaných v trestním řízení. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že přestupkové řízení bylo po vrácení věci správním soudem zastaveno pro zánik odpovědnosti za přestupek. Z rozsudku Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, vyplývá, že po zastavení řízení o přestupku pro prekluzi nelze analogicky užít úpravu známou z trestního řízení a v řízení pokračovat toliko proto, že obviněný na meritorním projednání věci trvá. Jinými slovy, prekluze v přestupkovém řízení má své vlastní procesní důsledky a sama o sobě nevede k závěru o nevině ani k automatickému vzniku nároku na náhradu všech nákladů obviněným vynaložených.

29. Odvolací soud tak jen dodává, že z pouhého zrušení správního rozhodnutí a následné prekluze nelze bez dalšího dovozovat odpovědnost státu za všechny žalobcem uplatněné náklady. V projednávané věci byla nezákonnost správního rozhodnutí založena na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a neúplném dokazování, nikoli na zjevné svévoli při zahájení řízení či na absenci jakéhokoli podkladu pro jeho vedení. Správní orgán zahájil řízení na základě oznámení dopravní nehody, tvrzení jejího dalšího účastníka a předběžné odborné konzultace se znalcem; následně opatřil znalecký posudek, z něhož při rozhodování vycházel. To, že tento postup nebyl z pohledu správního soudu dostatečný pro pravomocné uznání žalobcovy viny, ještě samo o sobě neznamená, že všechny žalobcem vynaložené náklady musí být odškodněny v režimu zákona č. 82/1998 Sb.

30. Odvolací soud pokládá za potřebné dodat, že kompenzační řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. není pokračováním přestupkového řízení ani řízení před správním soudem. Úkolem soudu v tomto řízení není nově posuzovat, zda se žalobce přestupku dopustil či nikoli. V tom lze přisvědčit žalobci, že bez pravomocného rozhodnutí o vině nelze v odškodňovacím řízení uzavřít, že přestupek spáchal. Tato okolnost však sama o sobě nárok na náhradu škody nezakládá. Rozhodující je, že v řízení nebylo prokázáno naplnění dalších zákonných předpokladů odpovědnosti státu, a to především vzniku škody v žalované výši a účelnosti vynaložení požadovaných nákladů podle § 31 OdpŠk. Za tohoto stavu nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu a žaloba neobstojí.

31. Odvolací soud proto z vyložených důvodů napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.

32. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozhodoval i o nákladech řízení před soudy obou stupňů a podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 3 o. s. ř., uložil žalobci povinnost, aby úspěšné žalované zaplatil plnou náhradu účelně vynaložených nákladů na obranu proti neoprávněnému žalobnímu požadavku. Žalovaná nebyla v řízení zastoupena advokátem, proto při stanovení výše nákladů řízení odvolací soud vyšel z § 151 odst. 3 o. s. ř., podle kterého je výše náhrady nákladů řízení upravena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. Náklady žalované sestávají ze 4 úkonů po 450 Kč, které představují vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání soudu prvního stupně a podání odvolání; celkem tak činí 1 800 Kč. Odvolací soud se při stanovení této výše opírá o závěry Orgán veřejné moci, které byly publikovány v usnesení ze dne datum, sp. zn. sp. spisová značka. Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].