36 CO 194/2022

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Javůrkové a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a JUDr. Lucie Bičákové ve věci žalobkyň: a) jméno příjmení, narozená anonymizováno datum bytem adresa b) jméno příjmení, narozená anonymizováno datum bytem adresa obě zastoupeny Mgr. jméno příjmení jméno. sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa o zaplacení částky částka s příslušenstvím, k odvolání žalobkyň proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze anonymizováno datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou by bylo uloženo žalované zaplatit každé žalobkyni částku částka se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a procesně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši částka (výrok II).

2. Rozhodl tak o požadavku žalobkyň na výplatu paušalizovaného odškodnění zpožděného letu č. anonymizováno číslo z obec do anonymizováno, který se konal anonymizováno datum a byl zpožděn o více než 3 hodiny. Důvodem zamítnutí obou uplatněných nároků byla skutečnost, že žalobkyně je neuplatnily v šestiměsíční lhůtě stanovené v ustanovení § 2553 zákona č. 89/1992 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), a žalovanou vznesenou námitku promlčení tak soud shledal důvodnou.

3. Dospěl k závěru, že žalobkyním nárok na kompenzaci za zpožděný let sice vznikl, ale je promlčen, když v řízení neprokázaly, že jej uplatnily dříve než předžalobní výzvou k plnění ze datum. Tvrzení o tom, že nároky řádně uplatnila právnická osoba anonymizována dvě slova datum v době, kdy je považovala za své na základě postoupení pohledávky, které následně postoupila zpět žalobkyním, zůstaly pouze v rovině jejich tvrzení. Neprokázaly, že dokument datovaný datum o uplatnění nároků prostřednictvím právnická osoba anonymizováno byl žalované doručen.

4. Soud prvního stupně proto z důvodu promlčení žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když k jejich úhradě zavázal neúspěšné žalobkyně.

5. Proti tomuto rozsudku podaly obě žalobkyně včasné odvolání. Ohradily se proti užití § 2553 odst. 3 o. z. s tím, že přímo aplikovatelné Nařízení 261/2004, podle kterého je nezbytné postupovat, notifikaci nepožaduje a neupravuje. Namítly, že nelze omezovat jejich práva spotřebitele užitím ustanovení vnitrostátního předpisu a jeho krátkými lhůtami, když důsledkem aplikace občanského zákoníku by se dostaly do nerovného postavení oproti cestujícím z jiných evropských zemí, a byl by tak popřen účel Nařízení, kterým je ochrana cestujícího spotřebitele. Dle jazykového výkladu se navíc použité ustanovení občanského zákoníku týká vnitrostátních přepravních řádů. I pokud by se toto ustanovení na danou věc vztahovalo, je lhůta šesti měsíců určena k notifikaci vzniklé újmy a její výše u přepravce, nikoli k podání žaloby soudu. Lhůta k podání žaloby je pak standardní, tříletou lhůtou dle občanského zákoníku. příjmení žalované, která spočívá pouze na popření doručení výzvy zaslané právnická osoba anonymizováno (nesplnění notifikační povinnosti) se jim jeví jako ryze účelová s cílem vyhnout se plnění. Navrhly proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a v návaznosti na to i závěry právní.

9. Jak správně vystihl soud prvního stupně, podstatnou otázkou pro toto řízení bylo, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané ustanovením § 2553 odst. 3 občanského zákoníku. S jeho závěry se odvolací soud zcela ztotožňuje a v plném rozsahu na ně odkazuje.

10. Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. nastránkách Evropské komise webová adresa). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § číslo výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že žalobě nebylo možné vyhovět.

11. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení). K tvrzení žalobkyň, že v daném vztahu jsou spotřebitelem, nemohl odvolací soud přihlížet (§ 205a o. s. ř.), neboť v rozporu se zásadou koncentrace řízení nastalou před soudem prvního stupně (ust. § 118b odst. 1 o. s. ř.) jej uvedly až v odvolacím řízení, které se však řídí zásadou neúplné apelace (viz shodně rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. spisová značka, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod spisová značka). Navíc toto tvrzení žalobkyně z obsahu spisu nevyplývá.

12. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v řízení zcela úspěšná. Její náklady spočívaly ve třech paušálních náhradách po částka za přípravu k jednání, vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Proti tomuto rozhodnutí lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu a to prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dovolací soud. Dovolatel musí být zastoupen advokátem. Proti nákladovému výroku II není dovolání přípustné.