36 Co 241/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce , advokátem sídlem adresa proti žalované: Česká republika – ústřední orgán , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 149 800 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. března 2025, č. j. 15 C 296/2024-35,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 149 800 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou daňového řízení (daňové kontroly) zahájeného oznámením o zahájení daňové kontroly ze dne 10. 9. 2012, č. j. , spisová značka, , a to mj. na daň z přidaného hodnoty za zdaňovací období 08-12/2009, 1-12/2010, 1-12/2011 (dále též „posuzované řízení“). Toto řízení trvalo téměř 11 let. Zprvu vydal dne 1. 7. 2014 správce daně dodatečné platební výměry, kterým žalobkyni doměřil DPH a uložil žalobkyni povinnost k zaplacení penále. Ve věci byla žalobkyně nucena podat kasační stížnosti proti rozsudkům správních soudů. Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 14. 3. 2018, č. j. , spisová značka, , a ze dne 16. 5. 2018, č. j. , spisová značka, , rozsudky správních soudů zrušil, a to včetně rozhodnutí správce daně, kterému věc vrátil k dalšímu řízení. V následném řízení bylo správcem daně uzavřeno, že žalobkyně byla účastna transakcí zasažených podvodem na DPH, o čemž vědět měla a mohla. Správní žalobu žalobkyně Krajský soud v , místo, zamítl rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. , spisová značka, . Stejně tak byla zamítnuta kasační stížnost rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2023, č. j. , spisová značka, . Posledním rozhodnutím ve věci bylo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. II. ÚS , číslo, /23, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně. Podáním ze dne 4. 3. 2024 žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalované. Ten byl přípisem ze dne 2. 9. 2024 žalovanou odmítnut. Žalobkyně musela po celou dobu řízení vynakládat nemalé finanční prostředky a energii na svou obranu, což jí brzdilo v dalším rozvoji podnikání. Jednatelé žalobkyně byli nadměrně psychicky zatíženi, což mělo vliv na jejich zdraví a rodinný život. Žalovaná částka pak představuje náhradu za 10 let, 11 měsíců a 25 dní trvající řízení, tj. 13 500 Kč za každý rok, 1 250 Kč za každý měsíc a 42 kč za každý den řízení. Při výpočtu pak žalobkyně sama snížila částku o 40 %, jelikož věc byla řešena ve 4 stupních. Ale zároveň jí o 40 % zvýšila, neboť měla pro žalobkyni velký význam.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Argumentovala tím, že správce daně postupoval kontinuálně a bez zbytečných průtahů. Samotná zpráva o daňové kontrole měla 97 stran, což dokresluje složitost případu. Ani řízení odvolací vedené před , správní orgán, nebylo zatíženo vadou nesprávného úředního postupu. Určitá pochybení lze pak shledat v řízeních vedených před správními soudy. Řízení bylo složité jak co do skutku, právního posouzení, tak procesního postupu. Daňová kontrola probíhala za zdaňovací období let 2009, 2010 a 2011. Žalobkyně ani v jednom případě neužila žádných nástrojů obrany proti nečinnosti a nepoukazovala na žádné nedostatky plynulosti řízení či jeho délky. Naopak sama neposkytovala orgánům daňové kontroly dostatečnou součinnost. Nosná argumentace žalované však tkví v hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni. S odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že zatímco u řízeních trestních, opatrovnických, pracovněprávních apod. se vysoký význam presumuje, tak naopak v případě žalobkyně se u daňového řízení nedá hovořit o zvýšeném významu, když jej ani dostatečně netvrdila ani neprokázala. Naopak řízení mělo pro žalobkyni nepatrný význam, když se vědomě účastnila na obchodních transakcích stižených podvodem na dani z přidané hodnoty. Žalobkyně proto nemohla být v dobré víře. Ostatně jak žalobkyně, tak její jednatel, byly rozsudkem Vrchního soudu v , místo, ze dne 19. 1. 2022, č. j. , spisová značka, , uznáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení dně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Tvrzená nejistota žalobkyně ohledně výsledku řízení tkvěla pouze v tom, zda správce daně její podvodné jednání odhalí či nikoliv. A pokud se žalobkyně domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ve kterém bylo zjištěno její protiprávní jednání, pak se jedná o okolnost, která sama o sobě vyvrací vznik majetkové újmy, přičemž žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015. Pokud již žalovaná poskytla žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, pak je toto dostatečné a nárok na finanční odškodnění jí nenáleží.

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uplatnila u žalované svůj nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení dne 4. 3. 2024. Žalovaná ve stanovisku ze dne 2. 9. 2024 sice konstatovala nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, neshledala však důvod pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, když poskytnutá omluva plně postačuje. Dále pak soud prvního stupně činil skutková zjištění týkající se posuzovaného řízení, která popsal v bodě 6. odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud pro stručnost na jeho podrobná zjištění odkazuje a jen rekapituluje, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 10. 9. 2012 a ve věci samé bylo rozhodováno na dvou stupních daňové správy (dvakrát správcem daně a dvakrát , správní orgán, ), a na všech stupních správního soudnictví, tj. Krajským soudem v , místo, dvakrát a Nejvyšším správním soudem dvakrát. Usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. II. ÚS , číslo, /23, byla stížnost žalobkyně odmítnuta. Toto konečné rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 4. 9. 2023, čímž bylo řízení skončeno. V řízení bylo najisto zjištěno, že žalobkyně ve zdaňovacích obdobích 2009, 2010 a 2011 byla účastna podvodných transakcí na dani z přidané hodnoty, o čemž vědět mohla a měla. V trestněprávní rovině bylo o jednání žalobkyně rozhodováno i před trestními soudy. Rozsudkem Krajského soudu v , místo, – pobočka ve , adresa, ze dne 29. 4. 2021, č. j. , spisová značka, , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v , místo, ze dne 19. 1. 2022, č. j. , spisová značka, , pak byla žalobkyně společně se svým jednatelem , jméno FO, a dalšími osobami pravomocně uznána vinnou ze spáchání zločinu krácení daně ve smyslu § 240 tr. zákoníku, když tito po vzájemné domluvě a úmyslně krátili DPH a daň z příjmů za zdaňovací období 2009 až 2012.

5. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal na ustanovení § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. a), § 5, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3 a § 31a odst. 1 OdpŠk. Konstatoval, že předmětem řízení je nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, který tkvěl v nepřiměřené délce daňového a navazujícího soudního řízení. Daňové řízení bylo zahájeno dne 10. 9. 2012 a pravomocně skončeno dne 4. 9. 2023. Celková délka proto činila 10 let 11 měsíců a 25 dnů. S odkazem na uvedená zákonná ustanovení a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (zejm. rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, a rozsudek sp. zn. 30 Cdo 214/2015) soud prvního stupně uzavřel, že v předmětném řízení svědčilo žalobkyni právo na jeho přiměřenou délku ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž byla i splněna podmínka pro řízení, tedy včasné předběžné uplatnění nároku u příslušného úřadu a včasné podání žaloby samotné.

6. Dále soud prvního stupně posuzoval jednotlivá kritéria dle § 31a odst. 3 OdpŠk, tedy celkovou délku řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného v řízení, postup orgánů veřejné moci, význam předmětu řízení pro poškozeného. Předně se však zabýval posledně zmiňovaným kritériem, které je nejzásadnější pro případnou formu odškodnění a jeho výši. Vyšel ze skutečnosti, že se odškodnění za nepřiměřenou délku řízení poskytuje právě pro nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného. A ta je větší čím větší je význam řízení pro poškozeného. Konstatování porušení práva pak postačuje toliko v případech, kdy je význam pro poškozeného nepatrný. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, soud prvního stupně uzavřel, že právě u žalobkyně nejistota výsledku řízení spočívala pouze v tom, zda bude prokázán její nepoctivý úmysl, když se účastnila obchodních transakcí stižených podvodem na dani z přidané hodnoty a nárok na odpočet této daně jí nebyl přiznán. Žalobkyně se tímto dopustila zločinu krácení daní dle § 240 tr. zákoníku, za což byla i pravomocně odsouzena. Za takové situace dochází ke snížení významu řízení pro žalobkyni na nepatrnou úroveň, které vylučuje peněžitou satisfakci. Konstatování porušení práva, kterého se žalobkyni již dostalo v rámci předběžného projednání nároku, je proto dostačující, pročež byl tímto nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění plně vyčerpán. Soud prvního stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. dle zásady úspěchu ve věci.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání V něm namítá, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil a zároveň dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Nelze souhlasit s tím, že by dané řízení bylo nadstandardně složité, když míra jeho složitosti nepřesáhla obvyklé standardy. Nelze ani připustit, aby daňové řízení trvalo takovou dobu. Pokud žalovaná nebyla schopna včas zjistit všechny okolnosti případu, tak to nemůže jít k tíži žalobkyně. Žalobkyni nemůže jít k tíži, že nevyužila dostupných prostředků na odstranění průtahů, když rozhodování v přiměřených lhůtách je povinností žalované. Dále soud prvního stupně dospěl k chybnému závěru, že se daňové řízení neřadí do privilegovaných řízení, u nichž se presumuje vysoký význam jejich předmětu pro účastníky. Když tomu je přesně naopak. Posuzované řízení je třeba posuzovat jako trestní, když žalované bylo vyměřeno penále, které má povahu trestněprávní sankce. Soud prvního stupně tak opomněl trestněprávní rovinu řízení. Ostatně po celou dobu řízení bylo poukazováno na tvrzenou trestnou činnost žalobkyně, což negativně zasáhlo do pověsti žalobkyně. Žalobkyně byla nucena omezit své investice a plánování dalšího podnikání, když musela alokovat rezervy na úhradu doměřené daně a na právní zastoupení. Rovněž řízení zapříčinilo rozkol ve vedení žalované a dalo vzniknout úzkosti členů vedení. Zároveň žalobkyně odmítá, že by se trestné činnosti účastnila úmyslně. Naopak z rozhodnutí , správní orgán, plyne, že žalobkyně jednala v nedbalosti. Závěry trestního daňového řízení si tak odporují, když v trestním řízení bylo konstatováno, že žalobkyně jednala v úmyslu. To že žalobkyně nedbalostně participovala na trestné činnosti pak nezbavuje žalovanou povinnosti postupovat bez zbytečných průtahů a ani odpovědnosti z toho vyplývající, kde žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2870/2023. Odhalení takto jednoduché trestné činnosti pak nemůže v právním státě trvat 11 let. Žalobkyně v trestní věci podala ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. IV. ÚS , číslo, /23. A k tomu je třeba přihlédnout. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se žalobě plně vyhovuje a je jí přiznána náhrada nákladů.

8. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání žalobkyně neshledal důvodným. V souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud věc rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili.

10. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v míře dostatečné pro své rozhodnutí, odvolací soud proto ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vychází a plně na ně odkazuje. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně i správně právně posoudil.

11. Mezi stranami není sporu o tom, že předmětné řízení bylo stiženo nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. OdpŠk, tedy konkrétně tím, že bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu. Ostatně sama žalovaná toto ve sdělení o projednání nároku ze dne 2. 9. 2024 konstatovala a žalobkyni se omluvila. Sporem tak zůstalo, zda je takové konstatování dostatečným zadostiučiněním, respektive zda nemá být poskytnuto v penězích (viz § 31a odst. 2 OdpŠk).

12. Soud prvního stupně správně při svém rozhodování vycházel zejména ze skutečnosti, že to byla právě žalobkyně, která svým nepoctivým jednáním vyvolala zahájení daňového řízení, kterým bylo prokázáno, že se dopustila daňového deliktu tím, že se účastnila podvodného jednání na dani z přidané hodnoty. Ostatně celý případ byl řešen i po linii trestní, a to se stejným závěrem. Jak žalobkyně, tak i její jednatel, byli rozsudkem Krajského soudu v , místo, – pobočka ve , adresa, ze dne 29. 4. 2021, č. j. , spisová značka, , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v , místo, ze dne 19. 1. 2022, č. j. , spisová značka, , uznáni vinnými ze spáchání zločinu krácení daně ve smyslu § 240 tr. zákoníku, když tito po vzájemné domluvě a úmyslně krátili DPH a daň z příjmů za zdaňovací období 2009 až 2012.

13. Nepoctivý záměr žalobkyně byl prokázán ve dvou na sobě nezávislých řízeních, a proto je třeba souhlasit se soudem prvního stupně, že nejistota žalobkyně ohledně výsledku řízení spočívala pouze v tom, zda bude nebo nebude odhalen její nepoctivý úmysl a jako dostačující satisfakci za nepřiměřenou délku daňového řízení shledal konstatování nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Což je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz například usnesení ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2980/2023, usnesení ze dne 27. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2057/2024), která takový postup připouští právě i v daňových řízeních. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že o to více musí žalobkyni postačovat konstatování nepřiměřené délky řízení, když se svým nepoctivým jednání nedopustila pouze deliktu daňového, ale dokonce trestné činu ve formě zločinu. Pak nelze ani uvažovat o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě peněz, které by měl poskytnout ten stejný stát, vůči kterému se žalobkyně dopustila zločinu krácení daně ve smyslu § 240 tr. zákoníku.

14. Odvolací námitky žalobkyně se tak minuly podstatě věci, když napadené rozhodnutí bylo postaveno toliko na zjištění, že význam předmětu řízení pro žalobkyni ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk byl pouze nepatrný, pročež jako přiměřené zadostiučinění plně postačuje již konstatovaná nepřiměřená délka řízení.

15. Pokud snad žalobkyně nadále zpochybňuje správnost závěrů trestního soudnictví, nelze odhlédnout od skutečnosti, že shora uváděné odsuzující trestní rozsudky jsou v právní moci, a ničeho na tom nemůže změnit pouhá skutečnost, že došlo k podání ústavní stížnosti. Žalobkyni lze odkázat na § 135 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal.

16. Žalobkyně dále poukazuje na rozpor v závěrech o formě zavinění v řízení daňovém a trestním, kdy v trestním řízení bylo žalobkyni prokázáno úmyslné zapojení do trestné činnost, avšak v daňovém pouze nedbalostní jednání. Rozpor je to však pouze zdánlivý. Zatímco v trestním právu platí, že není-li v trestním zákoníku výslovně uvedeno, že ke spáchání trestného činu postačí zavinění z nedbalosti, je k jeho spáchání vyžadován úmysl (viz § 13 odst. 2 tr. zákoníku), tak v řízení správním je to naopak, kdy postačuje zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění (viz například § 15 odst. 1 ve spojení s § 20 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb.). Je tak zřejmé, proč se správní orgán spojil s prokázáním zavinění ve formě nedbalosti. A konečně nepoctivý úmysl žalobkyně, a na to navazující závěr o nepatrném významu posuzovaného řízení, byl dostatečně zjištěn a prokázán právě v řízení trestním, a nemůže o tom tak být žádných pochyb.

17. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když žalovaná žádný účelný úkon v odvolacím řízení neučinila.