37 A 12/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Vladimírem Gabrielem Navrátilem ve věci žalobce: T. Q. T., narozen X bytem X. zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí č. j. MV-35270-4/SO-2026 z 25. 3. 2026 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Vymezení věci.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaná podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „spr. ř.“), zamítla jako opožděné jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-3588-16/DP-2025 z 12. 8. 2025. Prvostupňovým rozhodnutím Ministerstvo vnitra nevyhovělo žádosti žalobce z 10. 2. 2025 o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia ve smyslu § 45 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť mu žalobce ve stanovené lhůtě nepředložil doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti.

2. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci řádně doručeno na adresu hlášeného pobytu fikcí 25. 8. 2025. Lhůta pro podání odvolání činí 15 dnů, ale žalobce je podal až 8. 10. 2025, tedy opožděně.

2. Argumenty účastníků řízení.

3. Žalobce v žalobě namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se žalovaná řádně nevypořádala se všemi uplatněnými námitkami a podrobně nezdůvodnila, proč neshledala předpoklady pro přezkoumání prvostupňového rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí.

4. Současně se žalobce domnívá, že je napadené rozhodnutí nezákonné z důvodu nesprávného posouzení otázky doručování. Podle žalobce nebyly splněny podmínky pro doručení výzvy k odstranění vad žádosti ani prvostupňového rozhodnutí fikcí. Ministerstvo vnitra mělo již v průběhu řízení k dispozici konkrétní indicie nasvědčující tomu, že žalobce není na uvedené adrese reálně dosažitelný. Na tuto skutečnost však nikterak nereagovalo a pokračovalo v doručování, jako by probíhalo řádně. V důsledku vadného doručování žalobce neměl možnost odstranit vady žádosti ani podat včas odvolání. Ministerstvo navíc nezvolilo jiný vhodný postup (např. doručení veřejnou vyhláškou či ustanovení opatrovníka) a důsledky nefunkčního doručování přeneslo na žalobce.

5. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odkázala na napadené rozhodnutí a zdůraznila, že nemusela vypořádat veškeré námitky, když žalobcovo odvolání pro opožděnost zamítla.

3. Posouzení věci.

6. Soud shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, podala ji včas oprávněná osoba. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

7. Ve věci soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, jelikož žalobce ani žalovaná s tímto postupem po poučení soudem nevyjádřili nesouhlas. Důvodem pro nařízení jednání nebyla ani potřeba dokazování, neboť veškeré listiny nezbytné pro rozhodnutí jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí [rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) 9 Afs 8/2008-117 z 29. 1. 2009].

8. Soud předně uvádí, že napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným ani nedostatečně odůvodněným. Lze totiž jednoznačně vysledovat řetězec úvah žalované. Srozumitelně vysvětlila, z jakých důvodů a na základě jakých ustanovení zákona a skutkových zjištění posoudila účinnost doručení prvostupňového rozhodnutí, které bylo určující pro posouzení včasnosti odvolání.

9. Na uvedeném závěru nemění ničeho ani skutečnost, že žalovaná v napadeném rozhodnutí podrobně nerozvedla, proč neshledala předpoklady pro změnu či zrušení rozhodnutí mimo odvolací řízení nebo pro jeho obnovu. Je pravda, že podle § 92 odst. 1 spr. ř. měla povinnost zkoumat, zda nebyly dány předpoklady pro přezkoumání prvostupňového rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Ze stran 6 a 7 napadeného rozhodnutí však vyplývá, že žalovaná takovou úvahu učinila a předpoklady neshledala. Že svou úvahu blíže nerozvedla, jí však již nelze klást k tíži. Jak totiž shrnul NSS v právní větě svého rozsudku 9 As 172/2012-32 z 1. 3. 2013: „Skutečnost, že v rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost dle § 92 odst. 1 správního řádu z roku 2004 odvolací orgán blíže nerozvede, proč má za to, že nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, nevede k závěru o nepřezkoumatelnosti takového rozhodnutí. Zhodnocení této otázky totiž nemá význam pro zamítnutí odvolání pro opožděnost, ale je rozhodné až pro následný postup správních orgánů po zamítnutí odvolání pro opožděnost.“ 10. K rozsahu soudního přezkumu soud předesílá, že napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla žalobcovo odvolání jako opožděné. Podle judikatury správních soudů platí, že rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle § 92 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím, v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním účastníka řízení. V takovém případě správní orgán zamítá odvolání pro nenaplnění jedné ze základních procesních podmínek, bez níž nelze podané odvolání meritorně posoudit (proto také prvostupňové rozhodnutí současně nepotvrzuje). Při přezkumu takového správního rozhodnutí se soud omezuje na posouzení toho, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo nepřípustné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu. (Srov. rozsudek NSS 5 As 41/2009, č. 2127/2010 Sb. NSS z 27. 5. 2010 nebo rozsudky téhož soudu 5 As 41/2009-91 z 27. 5. 2010, 10 As 149/2015 z 22. 10. 2015 nebo 2 As 255/2015-36 19. 1. 2016.)

11. Spor o včasnost žalobcova odvolání mezi účastníky řízení spočívá v otázce, zda bylo prvostupňové rozhodnutí žalobci řádně doručeno, případně kdy k tomu došlo. Žalovaná vyšla z toho, že rozhodnutí bylo žalobci doručeno fikcí 25. 8. 2025. Naproti tomu žalobce má za to, že podmínky pro doručení fikcí nebyly splněny, jelikož se na uvedené adrese nezdržoval, což muselo být správním orgánům známo i s ohledem na doručování předchozích písemností. Soud se proto zaměřil na posouzení doručení prvostupňového rozhodnutí.

12. Správní řád upravuje fikci doručení zejména v §§ 23 a 24. Nezastihl-li doručující orgán adresáta na adrese, písemnost uloží (§ 23 odst. 1). O tom adresáta spraví tak, že jej vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do jeho domovní schránky nebo na jiné vhodné místo vyzve, aby si uloženou písemnost ve lhůtě deseti dnů vyzvedl. Současně mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu tak může učinit, a písemně jej poučí o důsledcích, které by jeho případné jednání podle § 24 odst. 1, 3 a 4 vyvolalo nebo o možnosti postupu podle § 24 odst.

2. Takové poučení pak musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu (§ 23 odst. 4 a 5). Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve stanovené lhůtě, a je-li to možné, vloží doručující orgán písemnost do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo. Nebude-li to možné, vrátí písemnost správnímu orgánu, který ji vyhotovil (§ 23 odst. 4). Posledním dnem desetidenní lhůty se pak nevyzvednutá písemnost považuje za doručenou (§ 24 odst. 1).

13. Doručováním ve smyslu § 24 odst. 1 spr. ř. se již několikrát zabýval NSS. Jeho rozšířený senát v rozsudku 3 As 241/2014-41 z 20. 12. 2016 shrnul, že pro úspěšné doručení fikcí se požaduje naplnění těchto podmínek: 1) písemnost musí být doručena na správnou adresu, 2) adresát musí být řádně vyzván k vyzvednutí písemnosti a poučen o právních důsledcích jejího nevyzvednutí a 3) písemnost nebyla vyzvednuta v zákonem určené lhůtě. Vznik právní fikce doručení podle § 24 odst. 1 spr. ř. vyžaduje splnění všech zákonných předpokladů pro řádné uložení doručované písemnosti a marné uplynutí úložní lhůty. Pro běh lhůty je rozhodný okamžik, kdy si adresát zásilku mohl poprvé vyzvednout na ukládací poště (srov. rozsudek NSS 8 As 3/2020-51 z 8. 10. 2020)

14. V projednávaném případě považuje soud ve shodě se správními orgány všechny tři podmínky za splněné.

15. Pro splnění první podmínky je nutné, aby doručující orgán doručoval na správnou adresu. Podle § 169a odst. 1 zákona o pobytu cizinců „doručuje-li správní orgán prostřednictvím provozovatele poštovních služeb v řízení o žádosti podle tohoto zákona nebo v řízení o zrušení údaje o místu hlášeného pobytu cizince na území podle § 98a písemnost cizinci oprávněnému pobývat na území, doručuje cizinci pouze na adresu evidovanou v informačním systému cizinců podle § 158 odst. 3 nebo sdělenou podle § 19 odst. 3 správního řádu, a není-li údaj o této adrese veden, na adresu místa hlášeného pobytu cizince na území.“ Ze správního spisu vyplývá, že žalobce v žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu neuvedl adresu pobytu na území ČR. Doložil však doklad o zajištění ubytování na adrese Cuřínova 586/6, byt č. 25, 142 00 Praha 4 – Kamýk. Tato adresa koresponduje i s výpisem z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR. Žalobce ve své žádosti současně neuvedl, že požaduje doručovat na adresu odlišnou od místa pobytu. Ministerstvo vnitra tedy doručovalo své rozhodnutí v souladu s § 169a odst. 1 zákona o pobytu cizinců na adresu uvedenou v evidenci cizinců s povoleným pobytem na území ČR.

16. Pro splnění druhé podmínky bylo zapotřebí, aby byl žalobce řádně vyzván k vyzvednutí písemnosti a poučen o právních důsledcích jejího nevyzvednutí.

17. Z obálky obsahující prvostupňové rozhodnutí vyplývá, že zásilka byla žalobci doručována 15. 8. 2025. Žalobce nebyl na adrese zastižen, proto byl téhož dne vyzván k vyzvednutí zásilky a bylo mu zanecháno příslušné poučení (je to zřejmé z části nazvané „Prohlášení doručujícího orgánu“). Téhož dne byla zásilka připravena k vyzvednutí, což doručovatel vyznačil také na zadní straně obálky. Protože tak žalobce ve lhůtě 10 dnů neučinil, zásilka se vrátila 26. 8. 2025 odesílateli.

18. S ohledem na právě uvedené lze podle názoru soudu pokládat i druhou podmínku za splněnou. Žalobce ostatně ani nepředestřel jinou, srovnatelně pravděpodobnou verzi reality, jež by mohla správnost údajů uvedených na obálce zpochybnit (k tomu srov. rozsudek NSS 2 As 90/2024-21 z 20. 11. 2024, bod 22).

19. Ani o splnění třetí podmínky nevyvstávají pochybnosti. Ze zadní strany obálky vyplývá, že doručující orgán vrátil zásilku s písemností prvostupňovému orgánu jako nedoručenou 26. 8. 2025.

20. Pro úplnost soud podotýká, že doručenka obsahuje veškeré formální náležitosti, jsou v ní vyplněny všechny údaje a neobsahuje žádné vnitřní rozpory. Žalobce ostatně ani nic takového nenamítá.

21. Podmínkou ústavnosti institutu doručení fikcí je ovšem prostředek zajišťující proporcionalitu zásahu do práv účastníků řízení prostřednictvím zohlednění situací, kdy si adresát uloženou zásilku bez svého zavinění nemohl vyzvednout z objektivních důvodů. Tímto prostředkem je možnost požádat o určení neplatnosti doručení podle § 24 odst. 2 spr. ř. (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS 3 As 241/2014-41, rozsudky NSS 4 As 99/2016- 31 z 28. 12. 2016, či 4 As 72/2020-25 z 1. 9. 2021). Té však žalobce nevyužil.

22. S ohledem na shora uvedené má soud ve shodě se správními orgány za prokázané, že podmínky pro doručení písemností fikcí ve smyslu § 24 odst. 1 spr. ř. byly v daném případě naplněny.

23. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani argumentace žalobce, který se domnívá, že podmínky pro fikci doručení nebyly splněny primárně proto, že z obálky vrácené správnímu orgánu je zjevné, že žalobce byl na uvedené adrese opakovaně „neznámý“. Konkrétně je na zadní stránce obálky uvedeno: „Adresát neznámý, nemá schránku“. Zároveň poštovní doručovatel zaškrtl kolonku „adresát je na uvedené adrese neznámý“.

24. Soud proto posuzoval, zda tato okolnost mohla zpochybnit splnění podmínek pro doručení fikcí, případně zda správní orgány byly povinny zvolit jiný způsob doručování. Dospěl však k závěru, že nikoli.

25. Zákon o pobytu cizinců upravuje postupné způsoby doručování v § 169a odst. 2 tak, že „nedošlo-li při doručování podle odstavce 1 k převzetí písemnosti cizincem nebo k jejímu doručení způsobem uvedeným v § 23 a 24 správního řádu, doručuje se veřejnou vyhláškou.“ Z dikce citovaného ustanovení plyne, že teprve nebyly-li splněny shora vymezené podmínky pro náhradní doručení fikcí, doručuje správní orgán veřejnou vyhláškou. Jedná se přitom o právní úpravu speciální ve vztahu k doručování podle spr. ř. (srov. rozsudky NSS 9 Azs 132/2021-35 z 14. 10. 2021 a 9 Azs 283/2020-30 z 25. 2. 2021 či rozsudek zdejšího soudu 18 A 99/2022-42 z 5. 4. 2023). Ministerstvo vnitra obě písemnosti prostřednictvím poštovního doručovatele doručilo účinně fikcí ve smyslu §§ 23 a 24 spr. ř. Nemuselo tedy doručovat veřejnou vyhláškou. Vliv na zákonnost doručení pak nemá ani skutečnost, že byl žalobce na dané adrese opakovaně „neznámý“ a neměl domovní schránku. Jak shrnul NSS v právní větě svého rozsudku 9 Azs 132/2021-35 z 14. 10. 2021: „Podmínkou pro nastoupení fikce doručení není skutečnost, že musí být adresát na dané adrese ‚známý‘, ani existence domovní schránky, protože písemnost nemusí být po uplynutí úložní doby do schránky vhozena.“ (Shodně rozsudek NSS 2 As 90/2024-21.)

26. Soud dodává, že ani skutečnost, že správní orgán měl k dispozici určité indicie o obtížích s doručováním (shodným způsobem doručil žalobci také výzvu k odstranění vad podání), sama o sobě nezakládá povinnost bez dalšího přistoupit k jinému způsobu doručování či ustanovit žalobci opatrovníka. Takový postup by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by nebyly splněny podmínky doručování podle §§ 23 a 24 spr. ř., což se v projednávané věci nestalo.

27. V tomto kontextu soud poznamenává, že zákon o pobytu cizinců skutečně klade na cizince zásadní odpovědnost za to, že si zajistí možnost přijímat na ohlášené adrese poštovní zásilky (srov. rozsudek NSS 9 Azs 283/2020-30). Namítá-li žalobce, že nedostal možnost seznámit se s doručovanými písemnostmi, soud připomíná, že právní úprava doručování ve smyslu § 169a zákona o pobytu cizinců je založena na principu odpovědnosti adresáta za zajištění přebírání písemností na adrese rozhodné pro doručování. Pokud žalobce této povinnosti nedostál, nelze negativní důsledky přenášet na správní orgány, které postupovaly v souladu se zákonem.

28. Na nynější věc tak nelze aplikovat závěry rozsudku NSS 6 As 13/2013-33 z 30. 5. 2013 vyslovené v jeho právní větě: „Doručení náhradním způsobem (tzv. doručení fikcí dle § 24 odst. 1 správního řádu z roku 2004) nelze uznat za platné, jestliže již v průběhu správního řízení vznikly důvodné pochybnosti o možnostech adresáta na dosud užívané adrese zásilky přebírat a správní orgán se ani nepokusil ověřit v informačním systému evidence obyvatel, zda evidovaná adresa trvalého pobytu nebyla změněna.“ Jednak správní orgány postupovaly podle zvláštní úpravy v zákoně o pobytu cizinců, jež vylučuje použití § 25 správního řádu, jednak doručovaly rozhodnutí žalobci na adresu uvedenou v evidenci cizinců a jinou adresou nedisponovaly.

29. Prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci doručeno náhradním způsobem 25. 8. 2025. Žalobce proti němu mohl podat odvolání v zákonné patnáctidenní lhůtě (§ 83 odst. 1 spr. ř.). Posledním dnem odvolací lhůty bylo úterý 9. 9. 2025. Žalobce v této lhůtě odvolání nepodal. Učinil tak až s téměř měsíčním zpožděním 8. 10. 2025. Takové odvolání pak žalovaná správně zamítla jako opožděné.

4. Závěr a náklady řízení.

30. Soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je plně přezkoumatelné. Podmínky pro doručení písemností fikcí byly v daném případě splněny. Skutečnost, že byl žalobce na dané adrese opakovaně označován jako „neznámý“ a neměl domovní schránku, na tom nic nemění. Správní orgány proto nebyly povinny volit jiný způsob doručování. Žalobce nese odpovědnost za to, že si nezajistil možnost přebírání písemností. Za této situace bylo jeho odvolání podáno opožděně a žalovaná postupovala správně, když je z toho důvodu zamítla. Jelikož soud nepřisvědčil žádné žalobní námitce, zamítl žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná byla v řízení plně úspěšná, ale nevznikly jí žádné náklady nad rámec její obvyklé úřední činnosti, proto jí soud jejich náhradu nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Praha 1. července 2026 JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil soudce