37 A 16/2026

Rubrum

37 A 16/2026 - 21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Vladimírem Gabrielem Navrátilem ve věci žalobce: H. X. P., narozen X. státní příslušník Vietnamské socialistické republiky trvalým pobytem Vietnam, X toho času pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Bálková zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. KRPA-156008-7/ČJ-2026-000022-ZSV z 10. 5. 2026 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Vymezení věci.

1. Žalobou podanou 26. 5. 2026 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž jej žalovaný zajistil podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na 2 37 A 16/2026 - území České republiky, (dále „pobytový zákon“). Dobu zajištění stanovil žalovaný podle § 124 odst. 3 téhož zákona na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.

2. Žalobcova osobní svoboda byla omezena 10. 5. 2026, kdy byl nejprve zkontrolován hlídkou cizinecké policie při řízení motorového vozidla. Žalobce předložil při této kontrole padělaný občanský a řidičský průkaz Slovenské republiky, stejně jako padělaný cestovní pas téhož státu, všechny vystavené na jméno H. N. P., nar. X. Třetí identita, pod níž žalobce vystupoval, byla X. T. V., nar. X.

3. V návaznosti na to byl žalobce zadržen dle § 76 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, pro podezření ze spáchání trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny dle § 348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Následně s ním bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1, 3,4 pobytového zákona.

4. Ještě téhož dne žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí. Shledal v něm, že žalobce pobývá v ČR více než 20 let bez jakéhokoli pobytového oprávnění, předložil pouze padělané průkazy totožnosti, nebyl s to uvést adresu svého pobytu v ČR, podle své výpovědi nevlastní žádný majetek ani peněžní prostředky pro vycestování, nemá zde rodinné příslušníky, jeho manželka a syn žijí ve Vietnamu a neumí česky. Kromě toho byl žalobce opakovaně odsouzen pro různé trestné činy, naposled byl z trestu odnětí svobody propuštěn v roce 2015; poté podal žádost o azyl, ale ta byla zamítnuta. Podle názoru žalovaného jsou tak splněny důvody pro zajištění: mírnější donucovací opatření by nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b pobytového zákona by nebylo s ohledem na žalobcovo jednání dostatečné. Žalovaný upozornil na nebezpečí, že žalobce by v případě uložení správního vyhoštění z území ČR dobrovolně neodcestoval a nadále by porušoval zdejší právní předpisy, a to tím spíš, že podle vlastního vyjádření vycestovat nechce a nemá k tomu dostatečné prostředky. Uložení správního vyhoštění považoval žalovaný s ohledem na žalobcovu historii za pravděpodobné a poukázal na to, že neexistuje žádná překážka, pro kterou by žalobce vyhoštěn být neměl. Délku zajištění odůvodnil poukazem na předpokládanou složitost přípravy výkonu správního vyhoštění.

2. Argumenty účastníků řízení.

5. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný neprovedl dostatečně individualizované, konkrétní a přezkoumatelné posouzení nezbytnosti zajištění jako krajního opatření, k němuž lze přistoupit jedině tehdy, je-li skutečně nezbytné. Úvahy žalovaného jsou do značné míry obecné, šablonovité a opírají se převážně o domněnky. Z jeho rozhodnutí není zřejmé, že by žalovaný skutečně zjišťoval, zda by žalobce mohl splnit některé ze zvláštních opatření, zejména povinnost zdržovat se na určené adrese, povinnost hlásit se policii nebo kombinaci těchto opatření. Spokojil se s konstatováním, že žalobce neuvedl přesnou adresu pobytu, že nemá dostatek finančních prostředků a že nechce vycestovat, aniž by konkrétně ověřoval, zda existuje osoba, která by mu poskytla ubytování, zda lze adresu dodatečně upřesnit, zda je možné uložit pravidelné hlášení policii, případně zda by postačovalo jiné méně invazivní opatření. Za postačující nelze považovat ani nejasnosti ohledně žalobcovy totožnosti, absenci cestovního dokladu a podezření z užití padělaných dokladů. Žalovaný je povinen v každém případě zkoumat, jestli existuje skutečné, aktuální a konkrétní riziko maření vyhoštění a zda nelze účelu řízení dosáhnout mírnějším opatřením. Postup žalovaného odporuje ustálené judikatuře správních soudů, např. rozsudku NSS 5 Azs 20/2016, jejž žalovaný sám cituje. 3 37 A 16/2026 - 6. Další pochybení žalovaného spočívá v nesprávném hodnocení žalobcova více než dvacetiletého pobytu v ČR. Tato okolnost měla být významná pro posouzení přiměřenosti zásahu do jeho soukromého života, sociálních vazeb a faktického zázemí. Žalovaný ji však vyhodnotil jednostranně pouze v žalobcův neprospěch jako důkaz dlouhodobého neoprávněného pobytu, aniž by se zabýval tím, zda žalobce má na území ČR faktické vazby, pracovní či sociální kontakty, místo pobytu, zdravotní či jiné osobní okolnosti, které mohou být relevantní pro posouzení přiměřenosti zajištění; takové hodnocení je neúplné a jednostranné.

7. Napadené rozhodnutí je podle žalobcova názoru nepřezkoumatelné v části týkající se délky zajištění. Žalovaný pouze popsal obvyklé administrativní lhůty, aniž by vysvětlil, proč je v daném případě nezbytná právě doba 90 dnů, proč by nepostačila doba kratší a jaké konkrétní úkony mají být v této době provedeny. Zajištění přitom musí trvat jen po dobu nezbytně nutnou a správní orgán je povinen již při jeho uložení řádně zdůvodnit nejen samotný důvod zajištění, ale i jeho délku.

8. Nakonec se žalobce ohradil proti hodnotícím a emotivním formulacím, které neodpovídají požadavku nestranného a věcného správního rozhodování, jako například „naprostá neúcta k zákonům ČR“, „vyhnout se spravedlnosti“ či spekulativní úvahy, podle nichž žalobce bude nadále porušovat právní předpisy. Správní orgán je povinen rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu, nikoli na základě paušálních úvah o žalobcově povaze. Taková argumentace posiluje dojem, že rozhodnutí bylo založeno spíše na předpokladu viny a nedůvěry než na individuálním posouzení nezbytnosti detence.

9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě, doručeném soudu 3. 6. 2026 spolu se správním spisem, setrval na správnosti svého rozhodnutí a k jednotlivým žalobním bodům shrnul argumentaci v něm obsaženou a odkázal na jeho příslušné pasáže.

3. Posouzení věci.

10. Soud shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas ve lhůtě podle § 172 odst. 4 pobytového zákona a osobou k tomu oprávněnou. Následně soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“)], jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí.

11. K podmínkám řízení soud podotýká, že žalovaný v napadeném rozhodnutí označil žalobce prostřednictvím tří různých identit, které v ČR užíval či užívá (srov. bod 2 tohoto rozsudku). Jako „hlavní“ však zvolil tu uvedenou v záhlaví tohoto rozsudku, jelikož ji zjistil na základě lustrace AFIS (automatizovaný systém daktyloskopické identifikace) po sejmutí otisků žalobcových prstů. Žalobce se právě k této identitě přihlásil také v žalobě, proto jej také soud označil prostřednictvím těchto osobních údajů.

12. O žalobě rozhodl soud v souladu s § 172 odst. 5 pobytového zákona bez nařízení jednání, jelikož účastníci řízení v zákonné pětidenní lhůtě po podání žaloby nařízení jednání nenavrhli a soud je nepovažoval za nezbytné. Všechny písemnosti potřebné pro rozhodnutí jsou součástí správního spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS 9 Afs 8/2008- 117, 2383/2011 Sb. NSS z 29. 1. 2009). 4 37 A 16/2026 - 13. Úvodem právního hodnocení soud předesílá, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej (rozsudek rozšířeného senátu NSS 4 As 3/2008, č. 2162/2011 Sb. NSS z 24. 8. 2010). Není na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty, vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují, nebo dohledával ve správním spisu další argumenty na podporu žalobcových tvrzení. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.

14. Žalobce byl napadeným rozhodnutím zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) pobytového zákona. Podle tohoto ustanovení policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění […] a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

15. Zvláštním opatřením za účelem vycestování se podle § 123b odst. 1 pobytového zákona rozumí: a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

16. Pobytový zákon v tomto rozsahu provádí čl. 15 a 16 návratové směrnice,1 které taktéž jasně vyjadřují prioritu mírnějších donucovacích opatření a subsidiaritu zajištění, které podléhá zásadě proporcionality (srov. rozsudek SDEU ve věci C-61/11, Hassen El Dridi z 28. 4. 2011).

17. K tomu se hlásí také judikatura správních soudů, podle níž zajištění cizince znamená omezení, nebo dokonce – v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění – zbavení osobní svobody; jedná se tedy o velmi citelný zásah do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce. Takový zásah může být přípustný jen za přísně vymezených podmínek definovaných nejen pobytovým zákonem, ale především ústavním pořádkem ČR, resp. právem EU. (Usnesení rozšířeného senátu NSS 7 As 79/2010, č. 2524/2012 Sb. NSS z 23. 11. 2011, bod 21.)

18. Neplatí však, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření, a teprve v případě neúspěchu by mohla cizince zajistit. Takový výklad by často vedl ke zmaření výkonu správního vyhoštění. To vysvětlil NSS již v rozsudku 7 As 76/2011 z 15. 7. 2011: „I když by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit vyhnout vycestování z České republiky, 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES z 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. 5 37 A 16/2026 - policie by mu nejdříve uložila zvláštní opatření, a poté, co by zjistila, že zvláštní opatření nevedlo ke kýženému cíli, neboť cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl by již být výkon správního vyhoštění zmařen a k zajištění cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno. Z tohoto důvodu také zákon o pobytu cizinců v ust. § 123b odst. 3 [dnes jde o odst. 4 – pozn. městského soudu] stanoví, že policie zkoumá, zda uložením zvláštního opatření neohrozí výkon správního vyhoštění. Uložení zvláštního opatření musí proto být upřednostněno před zajištěním cizince, nicméně pouze pokud lze předpokládat, že cizinec bude schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon správního vyhoštění. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu jsou pak zcela samostatnými důvody pro učinění závěru, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu ust. § 124 zákona o pobytu cizinců.“ 19. Tyto závěry plně potvrdil rozšířený senát NSS také v usnesení 5 Azs 20/2016, č. 3559/2017 Sb. NSS z 28. 2. 2017: „Volba mírnějších opatření než je zajištění cizince, mezi něž patří zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince. Při úvaze, zda uložením zvláštního opatření nebude zmařen výkon správního vyhoštění, je možno lišit situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení o správním vyhoštění, a situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, přičemž cizinec území ČR neopustil, ačkoli k tomu byl na základě rozhodnutí o vyhoštění povinen. V prve zmíněném případě není jisté, zda správní vyhoštění bude vůbec uloženo; správní orgán teprve na základě informací o dosavadním jednání cizince hodnotí, zda není dáno nebezpečí, že výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění bude cizincem mařen. Ve druhém případě je situace odlišná, neboť již existují konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území na základě rozhodnutí o správním vyhoštění […].“ 20. V nynější věci žalovaný těmto požadavkům dostál. Soud nesouhlasí s žalobcem, že by odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo obecné, šablonovité a opíralo se převážně o domněnky. Jistá míra nejistoty je v úvahách žalovaného přítomna z povahy věci, jelikož jeho úkolem bylo posoudit pravděpodobnost, s jakou by žalobce mařil výkon případného správního vyhoštění. Nutně se v nich promítá i míra žalobcovy důvěryhodnosti, jež odráží právě jeho jednání a postoje. Žalovaný tímto způsobem postupoval na podkladě všech shromážděných skutkových zjištění přezkoumatelně a dostatečně individualizovaně s ohledem na konkrétní okolnosti případu, způsobené do značné míry samotným žalobcem a jeho dosavadním přístupem k plnění zákonných povinností.

21. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí věnoval postupně všem čtyřem možným opatřením za účelem cizincova vycestování a vyložil, proč je v žalobcově případě nelze použít či proč nejsou dostatečné. Rámec pro hodnocení těchto opatření tvoří zjištění žalovaného, že žalobce pobývá na území ČR déle než 20 let bez jakéhokoli pobytového oprávnění, vystupoval přinejmenším pod třemi různými identitami a při kontrole se prokazoval několika padělanými doklady. Zároveň žalobce uvedl, že území ČR opustit nechce, nemá k tomu prostředky a nedisponuje žádným platným cestovním dokladem.

22. Ohledně nahlášení adresy místa pobytu a zdržování se na ní žalovaný poukázal také na to, že žalobce si není zcela jist adresou, na níž v ČR v současnosti pobývá, a jelikož adresu 6 37 A 16/2026 - pobytu nikam nehlásil, lze mít pochybnost, zda by byl případně k zastižení. Zajištění je navíc prvním úkonem v řízení, takže nelze místo žalobcova skutečného pobytu před zajištěním zjistit, například pobytovou kontrolou.

23. Složení finanční zálohy nepovažoval žalovaný za možné, jelikož žalobce uvedl, že v současnosti nemá finanční prostředky na její složení a že se v ČR nenachází žádná osoba, která by byla ochotná učinit to za něj.

24. Žalobce neskýtal záruku, že se bude osobně hlásit policii v době jí stanovené, a to právě s ohledem na předchozí porušování pobytových předpisů a zájem v ČR zůstat. Dobrovolné vycestování tak nelze očekávat, žalobce by se mu pravděpodobněji pokusil vyhnout. Právě proto si ostatně v minulosti pořídil padělané doklady.

25. Totéž platí do značné míry také ohledně možného pobývání v místě určeném policií a přítomnosti v tomto místě za účelem pobytové kontroly ve stanovené době. Kromě toho žalobce nesdělil žalovanému adresu pobytu, kterou by si mohl ověřit, a jeho případné kontaktování by bylo velmi obtížné. Žalobce nemá na území ČR hlášenou adresu pobytu a pro žalovaného je nekontaktní osobou.

26. Žalobce v žalobě tyto poznatky žalovaného věcně nezpochybnil, pouze poukázal na to, že nejsou dostatečně a že žalovaný nevynaložil víc úsilí k prověření jednotlivých mírnějších opatření. Soudu však není zřejmé, jaké další kroky měl žalovaný učinit k prověření dostatečnosti jednotlivých opatření, pokud mu žalobce neposkytl podrobnější informace, například o místu svého skutečného pobytu, o osobě, která by byla ochotná složit za něj finanční záruku či o svém zdravotním stavu, sociálních kontaktech a faktickém zázemí. V těchto případech lze oprávněně očekávat aktivitu od žalobce, jenž zná nejlépe (případně jako jediný) tyto své poměry, a odpovědnost za jejich objasnění nelze přenášet na žalovaného. Ten vystavěl své rozhodnutí na všech dostupných zjištěních a zohlednil jak žalobcův dosavadní dlouhodobý přístup k plnění zákonných povinností, tak aktuální okolnosti jeho života, které mu byly známy.

27. Soud souhlasí s žalovaným, že za této situace nelze očekávat, že žalobce vycestuje z ČR dobrovolně; naopak existují konkrétní poznatky odůvodňující obavu, že by povinnost opustit území nesplnil a rozhodnutí o správním vyhoštění mařil, zejména dalším vyhýbáním se úřadům a využíváním padělaných dokladů. Zajištění tak lze považovat za přiměřené opatření, protože stanoveného cíle nelze dosáhnout jinak. Tyto závěry obstojí zejména s ohledem na dlouhodobost žalobcova pobytu v ČR bez pobytového oprávnění, vyhýbání se zákonným povinnostem, vystupování pod různými identitami, předkládání padělaných dokladů a neochotu poskytnout údaje o své současné situaci.

28. Více než dvacetiletá doba žalobcova pobytu v ČR by při posouzení přiměřenosti zajištění hypoteticky mohla být zohledněna také v jeho prospěch, jak žalobce požaduje. Musel by však uvést konkrétní okolnosti svého soukromého nebo rodinného života a integrace do společnosti, jež by měl správní orgán vzít v úvahu a jež bez žalobcovy součinnosti nemůže zjistit. Dlouhá délka pobytu sice představuje indicii, že by opuštění ČR pro žalobce mohlo znamenat újmu, její palčivost však nelze posoudit bez znalosti příslušných reálií. Žalovaný se přitom těmito dopady výslovně zabýval a seznal, že zásah do žalobcova soukromého a rodinného života bude přiměřený. Žalobce totiž podle svého vyjádření je ženatý a má syna, ale celá jeho rodina žije ve Vietnamu. V ČR nesdílí společnou domácnost s žádnou osobou, o nikoho nepečuje a nemá vyživovací povinnost. Žalobce nevlastní v ČR žádný majetek, nemá zde závazky ani pohledávky. Žalovaný uzavřel, že žalobce nemá k území ČR žádné 7 37 A 16/2026 - kulturní, sociální či ekonomické vazby. Žalobce s touto argumentací v žalobě nijak věcně nepolemizoval, proto ani tento žalobní bod nemůže být důvodný.

29. Stejně tak soud neshledal důvodné výhrady vůči přezkoumatelnosti odůvodnění délky zajištění. Žalovaný popsal jednotlivé kroky, které bude muset při přípravě vyhoštění učinit s ohledem na specifika posuzované věci, zejména na to, že žalobce nedisponuje cestovním dokladem a je třeba ověřit jeho totožnost prostřednictvím Interpolu a zastupitelského úřadu státu. Dále bude třeba vyřídit žalobci nový cestovní doklad v příslušné jazykové mutaci, vyhotovit dožádání, vyčkat reakce dožádaného státu a zabezpečit přepravní doklady i samotnou přepravu, včetně získání souhlasu domovského státu s žalobcovým přijetím. Žalovaný odhadl délku některých kroků (jen doba vydání cestovního dokladu činí u třetích zemí obvykle 40 až 60 dnů) a poukázal na to, že v některých případech se odvíjí od součinnosti dožádaného státu i samotného cizince, která je v posuzované věci nízká. S ohledem na tyto okolnosti se soudu jeví doba zajištění 90 dnů jako potřebná a přiměřená. Ani tyto údaje přitom žalobce nijak konkrétně nezpochybnil, soud tak považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za přezkoumatelné a dostatečně individualizované.

30. Napadené rozhodnutí sice obsahuje několik hodnotících soudů, na které žalobce poukazuje, například že podle mínění žalovaného projevil naprostou neúctu k zákonům ČR nebo že se pokoušel vyhnout spravedlnosti. Tato hodnocení však nejsou ve zjevném rozporu se zjištěným skutkovým stavem a jejich určitá emoční zabarvenost nedosahuje stupně, jenž by byl v rozhodnutí správního orgánu nepřijatelný nebo by svědčil o zaujatosti správního orgánu.

4. Závěr a náklady řízení.

31. Žalovaný shledal, že s žalobcem bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a že je nebezpečí, že by mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Mírnější opatření by byla s ohledem na žalobcovo dřívější jednání zjevně nedostatečná a zajištění na dobu 90 dnů nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Úvahy žalovaného jsou založeny na konkrétních zjištěních ohledně žalobcova dřívějšího chování i současné osobní a majetkové situace, jsou přezkoumatelné a dostatečně individualizované s ohledem na míru žalobcovy součinnosti. Žalobce v žalobě nepředestřel žádná konkrétní skutková tvrzení, jež by správnost závěrů žalovaného zpochybnily. Jelikož soud nepřisvědčil žádnému z žalobních bodů, zamítl žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, ale nevznikly mu náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud nemohl přiznat jejich náhradu.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty 8 37 A 16/2026 - na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Praha 4. června 2026 JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil soudce