37 A 17/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Vladimírem Gabrielem Navrátilem ve věci žalobce: P. K., státní příslušník Ukrajiny bytem X. zastoupen advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z 13. 4. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-0387564/DO-2026, pro nepřijatelnost takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobci 13. 4. 2026 jako nepřijatelnou jeho žádost o dočasnou ochranu z téhož dne, evidovanou pod č. j. OAM-0387564/DO-2026, byl nezákonný.

II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu z 13. 4. 2026, evidované pod č. j. OAM-0387564/DO-2026, nejpozději do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10 140 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. Odůvodnění:

1. Vymezení věci.

1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Dne 13. 4. 2026 požádal v České republice o dočasnou ochranu ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (lex Ukrajina). Ve formuláři žádosti označil jako stát, na jehož území pobýval 24. 2. 2022, Polsko. U otázky, zda někdy získal dočasnou ochranu v jiném státě Evropské unie, zvolil možnost „ANO“ a dopsal rukou „SK“, a na otázku, zda byl někdy v době od 24. 2. 2022, držitelem platného víza nebo povolení k pobytu v jiném státě, odpověděl: „PL“. Tuto žádost žalovaný označil jako nepřijatelnou z důvodů uvedených v § 5 odst. 1 písm. b) a f) lex Ukrajina, neboť nebylo prokázáno, že žalobce je osobou podle § 3 tohoto zákona, a zároveň byl žalobce držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina. Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti.

2. Argumenty účastníků řízení.

2. Žalobce v žalobě popsal, že 24. 2. 2022 se nacházel v Polsku, ale poté se vrátil na Ukrajinu, odkud v roce 2024 uprchl před válkou do Slovenské republiky. Tam získal s účinností od 12. 6. 2024 dočasnou ochranu, ale v roce 2026 se rozhodl žít v ČR, kde má příbuzné, přátele a zajištěné sociální zázemí. Následně žalobce poukázal na judikaturu správních soudů, která dle jeho mínění oba důvody pro odmítnutí žádosti vyvrací.

3. Důvod nepřijatelnosti žádosti spočívající v tom, že prý pobýval 24. 2. 2022 v Polsku, považoval žalobce v této situaci za nezákonný zásah do svých práv. Poukázal na několik soudních rozhodnutí, která lze podle jeho mínění vztáhnout také na jeho případ, zejména na usnesení NSS 5 Azs 54/2026 ze 7. 5. 2026 a rozsudek zdejšího soudu 8 A 140/2025 z 3. 12. 2025. Správní soudy v nich shledaly, že pro posouzení oprávněnosti žadatele o dočasnou ochranu není stěžejní, kde se v rozhodný den fakticky nacházel, ale kde měl těžiště svých životních zájmů. Toto posouzení pak bylo úkolem žalovaného, jenž nemohl žalobcovu žádost odmítnout toliko na základě skutečnosti, že se v rozhodný den fakticky nacházel v Polsku, ale měl zkoumat právě těžiště žalobcových životních zájmů.

4. Žalobce tedy připustil, že v minulosti získal dočasnou ochranu ve Slovenské republice. To však nemůže být důvodem pro odmítnutí jeho žádosti o dočasnou ochranu v České republice pro nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Na podporu tohoto závěru citoval několik soudních rozhodnutí, včetně rozsudku NSS 1 Azs 174/2024, č. 4682/2025 Sb. NSS z 3. 4. 2025. Nakonec žalobce uvedl, že 13. 4. 2026 požádal o zrušení dočasné ochrany získané ve Slovenské republice.

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že sám žalobce přiznal, že nepobýval 24. 2. 2022 v Ukrajině, proto se na něj nemůže vztahovat prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382,1 a nesplňuje tak podmínky pro získání dočasné ochrany. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním musí existovat příčinná souvislost, která u žalobce schází. Žalovaný si je sice vědom judikatury správních soudů, jež podmiňuje uplatnění § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina dlouhodobostí pobytu mimo území Ukrajiny, ale ta byla přijata ve skutkově podstatně odlišných případech. Žalovaný naopak poukázal na rozsudek zdejšího soudu 23 A 8/2026 ze 1 Rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. 14. 4. 2026, podle nějž je na cizinci, jenž 24. 2. 2022 na Ukrajině nepobýval, aby prokázal, že tam měl těžiště svých zájmů. Pakliže tak neučiní, není na žalovaném, aby za něj aktivně dohledával rozhodné skutečnosti.

6. Kromě toho žalovaný připomněl, že žalobce byl v době podání žádosti podle svých vlastních tvrzení držitelem dočasné ochrany ve Slovenské republice. Žalovaný tak neměl jinou možnost než postupovat podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina a vrátit mu žádost jako nepřijatelnou. Žalovaný ještě v srpnu 2025 odeslal Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit (§ 3 odst. 3 lex Ukrajina). Tento nový důvod nepřijatelnosti žádosti se nepříčí právu EU. K tomu žalovaný zopakoval ty samé argumenty, které již mnohokrát přednesl v jiných řízeních před zdejším soudem, jimiž zpochybňoval judikaturu, která dospěla k nezákonnosti jeho postupů dle § 5 odst. 1 písm. c), d) a f) lex Ukrajina. Zdůraznil potřebu obrátit se na Soudní dvůr EU (dále „SDEU“) s předběžnou otázkou, neboť dosavadní výklad českých správních soudů nepovažuje za nepochybný; upozornil též na praxi v Německu a nově v Irsku.

3. Posouzení věci.

7. Žaloba je včasná a přípustná. Lex Ukrajina sice v § 5 odst. 2 vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci. NSS však v rozsudku 1 Azs 174/2024, č. 4682/2025 Sb. NSS z 3. 4. 2025 potvrdil dřívější judikaturu správních soudů, podle níž vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina lze soudně přezkoumat.

8. O žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“), bez nařízení jednání, neboť žalovaný s tímto postupem souhlasil ve vyjádření k žalobě výslovně a žalobce po poučení soudem konkludentně. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. Soud si uvědomuje, že ve věcech, o nichž vede řízení o ochraně před nezákonným zásahem, žalovaný zpravidla nevede spis ve smyslu § 17 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který by odrážel průběh správního řízení a sloužil jako podklad napadeného správního rozhodnutí, se kterým by se žalobce mohl seznámit dříve než v soudním řízení a reagovat na jeho obsah (srov. rozsudek NSS 10 As 326/2022 z 23. 10. 2023 a rozhodnutí v něm citovaná). Nyní posuzovaná věc však představuje výjimku z tohoto pravidla, jelikož podkladem pro rozhodnutí soudu je výhradně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu s jejími přílohami, kterou žalobce u žalovaného podal a která se nachází také ve správním spisu předloženém žalovaným. Obsah tohoto dokumentu je ostatně oběma účastníkům řízení z povahy věci dobře znám a v průběhu soudního řízení měli možnost se k němu vyjádřit, což také učinili.

9. K vlastnímu věcnému posouzení žaloby soud předesílá, že ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek NSS 2 Aps 1/2005, č. 603/2005 Sb. NSS ze 17. 3. 2008).

10. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv. Při hodnocení tohoto úkonu lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS 10 Azs 153/2016, č. 3601/2017 Sb. NSS z 30. 5. 2017). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou.

11. Klíčovou otázkou je, zda žalovaný použil institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. b) a f) lex Ukrajina v rozporu s právem EU, či nikoli. Soud připomíná, že dle § 5 odst. 1 lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže b) je podána cizincem, který není uveden v § 3, c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3. (zvýraznil soud)

12. Důvod pro vrácení žádosti pro nepřijatelnost dle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina se opírá o § 3 téhož zákona, v němž jsou vyjmenovány osoby, na něž se zákon (dočasná ochrana) vztahuje. Podle jeho odstavce 1 tak uděluje žalovaný dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady.

13. V prováděcím rozhodnutí Rady, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, jsou tyto osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající v Ukrajině před 24. 2. 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)].

14. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 lex Ukrajina ukrajinskému státnímu příslušníku je tak zapotřebí současného splnění podmínky 1) pobývání v Ukrajině před 24. 2. 2022 a 2) vysídlení z Ukrajiny 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

15. Výkladem pojmu „pobývání v Ukrajině“ se již správní soudy několikrát zabývaly. Zdejší soud již v rozsudku 11 A 111/2023 z 2. 11. 2023 vyložil, že „[z] užití pojmu ‚pobývat‘ (nikoli zdržovat se či nacházet se) lze dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tj. žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.“ K tomuto výkladu se přihlásil zdejší soud také v rozsudcích 18 A 54/2023 ze 17. 8. 2023, 15 A 137/2023 z 26. 3. 2024, 5 A 15/2025 z 20. 6. 2025 nebo 10 A 182/2025 z 18. 12. 2025 a NSS v rozsudcích 5 Azs 72/2024 ze 7. 3. 2025 či 4 Azs 225/2024 z 20. 5. 2025.

16. Recitál 11 prováděcího rozhodnutí Rady přibližuje účel prováděcího rozhodnutí. Jde především o zavedení dočasné ochrany ukrajinských státních příslušníků a jejich rodinných příslušníků, kteří pobývali v Ukrajině a kteří byli počínaje dnem 24. 2. 2022 vysídleni v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala.

17. V nynější věci je nesporné, že žalobce 24. 2. 2022 fakticky pobýval v Polsku. Po invazi Ruské federace se do Ukrajiny vrátil a v roce 2024 ji znovu opustil, vstoupil na území Slovenské republiky, kde získal dočasnou ochranu. O její zrušení požádal elektronicky 13. 4. 2026.

18. Ze shora citované judikatury vyplývá, že pouhé faktické pobývání mimo území Ukrajiny v den invaze 24. 2. 2022 nedokládá, že cizinec na Ukrajině nepobýval. Nepochybně se jedná o indicii, že tomu tak nebylo, ale nepostačuje k učinění závěru, že cizinec neměl v Ukrajině těžiště svých zájmů. Žalovaný má pochopitelně pravdu, že je na cizinci, aby tuto skutečnost prokázal, a žalovaný není povinen příslušná tvrzení za cizince dohledávat. Právě k tomu slouží správní řízení o žádosti o dočasnou ochranu. Žalovaný však svým postupem, tedy vrácením žádosti pro nepřijatelnost, žalobci znemožnil, aby místo těžiště svých zájmů k rozhodnému dni prokázal.

19. Za této situace nelze považovat skutkový stav zachycený žalovaným v předložených podkladech za dostatečně zjištěný, jelikož o umístění těžiště žalobcových zájmů v době zahájení ruské invaze nevypovídají vůbec nic. Žalobce na tuto skutečnost v žalobě upozornil cituje řadu rozhodnutí správních soudů, které dospěly k témuž závěru. Žalobcovo tvrzení o těžišti jeho zájmů lze přitom vyvrátit pouze dalším dokazováním v rámci meritorního posouzení žádosti. Není úkolem soudu provádět toto dokazování namísto žalovaného, který žádost odmítl bez věcného posouzení a na jakékoli zjišťování skutkového stavu rezignoval. Jednalo by se o zásadní doplnění dokazování ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., u nějž lze obdobně vyjít také v řízení o zásahové žalobě, jelikož by soud fakticky musel posoudit všechny aspekty rozhodné otázky jako první, a nahradil by tak činnost správního orgánu. Úkolem soudu je jen vyhodnotit, zda byly splněny podmínky pro odmítnutí žádosti. Nikoli nutně definitivně uzavřít, zda žalobci dočasná ochrana náleží, tedy zda spadá pod personální rozsah prováděcího rozhodnutí Rady. Ke shodnému závěru soud dospěl například také ve svých rozsudcích 11 A 174/2025 ze 4. 2. 2026 nebo 48 A 5/2026 z 26. 3. 2026.

20. Ohledně důvodu pro vrácení žádosti z důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina soud předesílá, že na tento důvod je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d). Ostatně i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil valnou většinu svých argumentů na to, že z práva EU nelze dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).

21. Jelikož je zjevné, že si žalovaný dosud neosvojil závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, soud mu i v kontextu nynějšího případu připomíná již citovaný rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž NSS navázal „dubnovou“ judikaturou v rozsudcích 5 Azs 273/2023, č. 4683/2025 Sb. NSS z 1. 4. 2025, 1 Azs 336/2024 z 3. 4. 2025 a mnoha dalších. Městský soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky 10 A 6/2025 z 23. 4. 2025, 5 A 36/2025 z 30. 4. 2025, 11 A 55/2025 z 13. 6. 2025 nebo 48 A 1/2026 z 25. 2. 2026). Také v nynější věci se soud s vyslovenými závěry plně ztotožnil. I když žalovaný konstantně polemizoval se závěry „dubnové“ judikatury, během několika posledních měsíců nevznesl racionální a závažné konkurující důvody, které by ji vyvrátily (rozsudek NSS 1 Azs 111/2025 z 17. 7. 2025, bod 17 a násl.).

22. Ty samé výtky, které žalovaný repetitivně snášel proti závěrům ustálené judikatury stran institutu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, přitom provází i nynější případ. Přestože žalovaný shledal nynější žádost nepřijatelnou dle nového důvodu nepřijatelnosti, na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější „dubnové“ judikatury. Ta se uplatní zejména s ohledem na konstrukci § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, který stejně jako nepřijatelnost dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) z věcného přezkumu diskvalifikuje žádosti cizinců, již jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této samostatné původní (byť formulačně upravené) podmínce [oproti § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina] pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu v případě splnění první podmínky předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina, kterým Ministerstvo vnitra zpravilo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

23. Nejdřív stručně k první podmínce. První část § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina představuje pouze přeformulované a sloučené podmínky nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina. Dle soudu tedy nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si hostitelský členský stát. Nebude-li pak vůči němu uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU. Jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Jde-li o teze žalovaného, jak vykládat čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, soud odkazuje např. na již citovaný rozsudek č. j. 10 A 6/2025, body 15 a 16. Čl. 15 představuje minimální standard a čl. 26 lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele (srov. i recitál 12 směrnice o dočasné ochraně). Skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně skutečně blíže neupravuje konkrétní případy druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje, jak mylně namítá žalovaný. Jakkoli se tomu žalovaný brání, žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.

24. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému členských států (TPP) jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu (ia) nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany (tp) v jiném členském státě EU, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.

25. Optikou první podmínky žalobce splňuje výše uvedená kritéria pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. V opačném případě by mu ji předtím slovenské orgány pravděpodobně neudělily. Žalovaný nevyvrátil závěry judikatury, dle nichž žalobce mohl opětovně žádat o dočasnou ochranu v ČR. V důsledku toho, že vrátil žalobci jeho žádost jako nepřijatelnou, vůbec neřešil okolnosti získání či následného zániku dočasné ochrany ve Slovenské republice, ačkoli k tomu žalobce předložil konkrétní důkazy. Při „nabrání“ žádosti lze dle soudu vycházet pouze z toho, že žalobce splňuje kritéria pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Svědčí mu i právo volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného nemohl realizovat (k tomu podrobněji již odkazovanou judikaturu).

26. Na právě uvedeném nic nemění ani „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím 2022/382, jež nabylo účinnosti 13. 8. 2025 (k tomu podrobně např. rozsudek NSS 1 Azs 126/2025 z 11. 9. 2025, bod 11 a násl., a na něj navazující judikaturu). Podstatné je, že z aktualizačního prováděcího rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žalobcovu žádost mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení. Soud nepřehlédl poukaz žalovaného na irskou a německou rozhodovací praxi, jež podle názoru žalovaného odpovídá jeho pohledu, včetně rozhodnutí Vrchního správního soudu spolkové země Hesensko sp. zn. 3 B 535/26 z 21. 4. 2026. Argumentace v tomto rozhodnutí, jež se týká nyní sporné otázky, je však dosti stručná (jeho těžiště spočívá v posouzení jiné otázky) a podle názoru městského soudu přesvědčivě nevyvrací podrobnou a komplexní argumentaci českých správních soudů, jež dospěla k opačnému závěru. Žádné konkrétní irské soudní rozhodnutí žalovaný soudu nepředložil ani neoznačil, proto se k němu soud nemůže podrobněji vyjádřit.

27. Konečně k druhé podmínce. V důsledku novely č. 314/2025 Sb., která do lex Ukrajina vložila § 5 odst. 1 písm. f), žalovaný mohl od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, pokud cizinec je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

28. Podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina zašle Ministerstvo vnitra Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

29. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR. Dle odstavce 3 platí, že pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

30. Soud předesílá, že tuto druhou podmínku aktivují správní orgány, konkrétně žalovaný, a to tím, že Evropské komisi doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

31. Koncipováním nového důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) měl zákonodárce v úmyslu překonat závěry dubnové judikatury (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR z 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu míjí účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku dle § 5 odst. 1 písm. f), nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina není – ve světle práva EU – sama o sobě způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.

32. Oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak již uvedl zdejší soud v rozsudku 17 A 123/2025 z 21. 10. 2025, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je politickým (nikoli právním) aktem, z něhož bez dalšího nelze dovozovat legislativní důsledky, tedy ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Soud nadto nepominul, že oznámení dle § 3 odst. 3 je oznámením o riziku vyčerpání kapacit, nikoli oznámením o překročení kapacit (srov. znění čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně). Čl. 25 odst. 3 směrnice předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí. Pokud směrnice o dočasné ochraně nepočítá s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Proto nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s novým § 3 odst. 3 lex Ukrajina.

33. Nadto soud poukazuje na to, že § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina zjevně arbitrárně rozlišuje mezi těmi žadateli, kteří žádají o dočasnou ochranu poprvé, a těmi, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu. Dopady tohoto postupu pak nedůvodně tíží zejména ty žadatele, kteří k datu podání žádosti již (nadto z vlastní vůle) nedisponovali povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu.

34. Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům nemohl zákonodárcem nově vložený a žalovaným využitý důvod nepřijatelnosti žádosti zvrátit bytelné základy dubnové judikatury. Shora vyložené důvody brání tomu, aby se žalovaný zvoleným způsobem vymanil z prostředí vlády práva, které závazně vykládají soudy, a s využitím nového důvodu, jenž je však shodně jako předchozí nezpůsobilé důvody vázán na tutéž podmínku, nadále plošně odmítal žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení. V prostředí směrnice o dočasné ochraně a prováděcích rozhodnutí Rady 2022/382, které velí k solidaritě členských států EU s Ukrajinou a jejími občany (mimo jiné jeho recitál 4), žalovaný svými opakovanými pokusy o nepřijetí stovek či tisíců žádostí o dočasnou ochranu vystavuje celou ČR podezření ze soustavného nerespektování práva EU.

35. Žalovaný také v tomto řízení navrhl, aby soud položil SDEU předběžnou otázku ohledně výkladu práva EU, ale to soud považuje s ohledem na shora popsanou četnou a ustálenou judikaturu správních soudů za nadbytečné.

4. Závěr a náklady řízení.

36. Soud shrnuje, že soudní výluka je ve vztahu k důvodům nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina v rozporu s evropským právem a nelze ji aplikovat. Proto soud žalobu věcně projednal a shledal, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost byl nezákonný. Zároveň soud žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením této žádosti: bude na něm, aby se věcně zabýval tím, v jaké zemi žalobce k rozhodnému datu (24. 2. 2022) dlouhodobě pobýval, kde bylo těžiště jeho životních zájmů. Teprve poté bude možné případně uzavřít, že žalobce nespadá pod rozsah dočasné ochrany, případně že existuje jiný důvod pro vrácení nebo nevyhovění jeho žádosti, zejména s ohledem na existenci či neexistenci žalobcovy dočasné ochrany v jiném členském státě EU, a to ve shora popsaných intencích. Soud nyní nemůže na podkladě správního spisu definitivně uzavřít, zda má být pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany žalobci uděleno, nebo nikoli. Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán.

37. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jež zahrnují také náklady zastoupení advokátkou. Jejich výši soud určil v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni provedení jednotlivých úkonů. Náklady řízení tak tvoří: a) Odměna za dva úkony právní služby po 4 620 Kč: převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) ve znění účinném od 1. 1. 2025]. b) Paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč za každý z těchto dvou úkonů (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od tohoto data). Žalobce sice požaduje také náhradu DPH, ale jeho zástupkyně soudu ani na výzvu nepředložila osvědčení o své registraci k DPH, proto soud náhradu tohoto nákladu žalobci přiznat nemohl.

38. Žalobcovy náklady řízení tak činí 10 140 Kč a žalovaný je povinen nahradit mu je v přiměřené měsíční lhůtě k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Praha 10. července 2026 JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil soudce