37 Az 2/2026

Rubrum

37 Az 2/2026 - 41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Vladimírem Gabrielem Navrátilem ve věci žalobce: I. K., narozen X., státní příslušník X zastoupen advokátem Mgr. Pavlem Čižinským sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MV-36470-2/OAM-2026 z 27. 2. 2026 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného č. j. MV-36470-2/OAM-2026 z 27. 2. 2026 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15 210 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

1. Vymezení věci.

1. Žalobou podanou 1. 3. 2026 se žalobce nejprve domáhal určení, že jednání žalovaného spočívající v posouzení jeho projevu vůle z 25. 2. 2026 tak, že se nejedná o žádost o mezinárodní ochranu, což žalovaný sdělil žalobci v odpovědi č. j. MV-36470-2/OAM-2026 Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 2 37 Az 2/2026 z 27. 2. 2026 (dále „Odpověď“ nebo „napadené rozhodnutí“), představuje nezákonný zásah do jeho veřejných subjektivních práv. Současně se domáhal toho, aby soud žalovanému zakázal v tomto zásahu pokračovat a přikázal žalovanému přijmout tento jeho projev vůle jako další opakovanou žádost a vést o ní správní řízení.

2. Žalobce je občanem X. Dne 29. 10. 2024 požádal o mezinárodní ochranu ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Rozhodnutím č. j. OAM-1467/ZA-ZA15-LE05-EX-2024 z 21. 2. 2025 žalovaný mezinárodní ochranu neudělil s odkazem na vylučující klauzuli v čl. 17 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice1 a § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Ministr spravedlnosti totiž svým rozhodnutím č. j. MSP-964/2023-MOT-T/35 z 4. 10. 2024 povolil vydat žalobce k trestnímu stíhání na X, a to pro podezření ze spáchání úmyslného trestného činu X. podle X., jehož se měl žalobce dopustit v X. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou zdejší soud rozsudkem 20 Az 6/2025-66 z 14. 5. 2025 zamítl. Kasační stížnost proti rozsudku soudu poté Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) usnesením 8 Azs 118/2025-52 z 5. 9. 2025 jako nepřijatelnou odmítl.

3. Dne 7. 11. 2025 žalobce žalovanému písemně projevil vůli hledat v ČR ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou. Žalovaný však jeho projev vůle s odkazem na § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu nepovažoval za opakovanou žádost o mezinárodní ochranu.

4. Stejně postupoval žalovaný i v nyní projednávaném případě. Žalobce 25. 2. 2026 opět žalovanému písemně projevil vůli hledat v ČR ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou. Žalovaný jeho projev vůle na základě § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu nepovažoval za opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, což mu sdělil v Odpovědi. Žalovaný upozornil na rozhodnutí ministra spravedlnosti z 4. 10. 2024 o žalobcově vydání k trestnímu stíhání a konstatoval, že žalobcem odkazovaný nález Ústavního soudu I. ÚS 1453/25 z 15. 1. 2026 není v této věci přiléhavý. Podle domnění žalovaného není § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu v rozporu s procedurální směrnicí,2 což odůvodnil aplikačním rámcem jejího čl.

33. Dále upozornil, že žalobce nepředestřel nové skutečnosti či nová zjištění, jež by mohla vést k meritornímu posouzení věci, proto je jeho žádost nepřípustná. Podle žalovaného chtěl žalobce docílit pouze pozdržení nebo zmaření výkonu rozhodnutí, jež by vedlo k jeho okamžitému vydání.

2. Průběh soudního řízení.

5. Žalobce v žalobě primárně namítl, že je § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu v rozporu s čl. 33 a čl. 40 odst. 2 a násl. procedurální směrnice. Z nich totiž nevyplývá, že by se žalovaný další opakovanou žádostí nemusel vůbec zabývat. Naopak ji má nejprve předběžně posoudit v rámci správního řízení a až s ohledem na jeho výsledek vyslovit její případnou nepřípustnost. To však žalovaný neučinil. Postupoval podle § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu a odmítl se žádostí žalobce zabývat, čímž nezákonně zasáhl do jeho veřejných subjektivních práv. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 3 37 Az 2/2026 6. Žalobce také upozornil, že jeho žádost předkládá nové skutečnosti a nová zjištění týkající se toho, zda splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Obecně je popsal a v podrobnostech odkázal na svůj písemný projev vůle z 25. 2. 2026, který považuje za opakovanou žádost.

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zopakoval argumenty obsažené v Odpovědi a poznamenal, že se vůči žalobci nezákonného zásahu nedopustil.

8. Soud usnesením z 30. 4. 2026 poučil žalobce o svém právním názoru, že v této věci by se měl domáhat ochrany žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a vyzval jej k patřičné úpravě žaloby.

9. Žalobce tak podáním z 15. 5. 2026 učinil a změnil žalobní typ v souladu s výzvou soudu. Nedoplnil žádné nové skutečnosti, ale poukázal na to, že Odpověď žalovaného je zcela nepřezkoumatelná, neboť v ní žalovaný nezohlednil důvody opakované žádosti nejen z 25. 2. 2026, ale ani dřívější opakované žádosti ze 7. 11. 2025. Dále poznamenal, že nevedením správního řízení žalovaný porušil §§ 67, 68 a 69 spr. ř. a § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „spr. ř.“), neboť žalobce neměl možnost seznámit se s podklady napadeného rozhodnutí.

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě z 27. 5. 2026 rekapituloval průběh správního i soudního řízení a poznamenal, že je podle jeho názoru vhodné řízení zastavit ve smyslu § 33 zákona o azylu, neboť žalobce byl eskortován do země původu, popřípadě žalobu zamítnout.

3. Povaha Odpovědi.

11. Žalovaný opřel svůj postup o § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu, ve znění účinném od 1. 9. 2022, podle nějž žádostí o udělení mezinárodní ochrany dále není projev vůle cizince podle odstavce 1 učiněný po nabytí právní moci rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany a po nabytí právní moci rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání cizince nebo po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o předání cizince podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do cizího státu podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

12. Toto ustanovení však podle názoru soudu odporuje procedurální směrnici v tom rozsahu, v jakém stanoví, že určitý projev vůle cizince se vůbec nepovažuje za žádost o udělení mezinárodní ochrany.

13. Součástí zákona o azylu se toto ustanovení stalo na základě novelizačního zákona č. 427/2010 Sb. účinného od 1. 1. 2011 (v té době jako část § 3 odst. 2). Z důvodové zprávy k této novele3 plyne, že jeho účelem bylo zabránění střetům řízení ve věci mezinárodní ochrany s řízením extradičním tak, že řízení extradičnímu dává přednost za splnění dvou podmínek: 1) dřívější pravomocné ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, 2) opětovný projev vůle cizince až poté, co bylo rozhodnuto o jeho předání. Při jejich kumulativním splnění zákonodárce nahlíží na opakovaný projev vůle cizince tak, že jej nelze považovat za prohlášení o mezinárodní ochraně ve smyslu zákona o azylu, neboť je zřejmé, že jím cizinec sleduje výhradně účelové oddálení či znemožnění svého vydání nebo předání. V situaci, kdy již správní orgán jednou posoudil obavy cizince z pronásledování či vážné 3 Důvodová zpráva – Vládní návrh zákona č. 70/0 (volební období 2010–2013), dostupná z www.psp.cz. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 4 37 Az 2/2026 újmy v rámci azylového řízení a nový projev vůle směřuje zjevně k vyhnutí se vydání, postačuje k ochraně před porušením mezinárodních závazků ČR to, že při rozhodování o přípustnosti (a následně i o povolení) vydání je vždy posuzován jeho soulad s mezinárodními smlouvami o ochraně základních lidských práv a svobod.

14. V době vzniku § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu procedurální směrnice neexistovala. Od jejího vzniku je k ní zákon o azylu transpozičním předpisem, resp. předpisem, kterým ČR tuto směrnici implementuje do svého právního řádu. Při výkladu zákona o azylu a jeho jednotlivých ustanovení je proto třeba respektovat zásadu eurokonformního výkladu, případně použít ve prospěch cizince přímo ustanovení procedurální směrnice tam, kde transpozice absentuje (srov. rozsudky NSS 7 Azs 83/2019-34 z 2. 7. 2020 a 2 Azs 331/2016- 21 z 12. 1. 2017). Z toho plyne, že § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu není možné vykládat izolovaně, ale pouze v souladu se strukturou a účelem procedurální směrnice.

15. Cílem procedurální směrnice je zaručit účinný, snadný a rychlý přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany [srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“ ve věci C-72/22 PPU z 30. 6. 2022, bod 65]. Z dikce jejího čl. 6 plyne, že azylové řízení je rozděleno na tři fáze. Po učinění žádosti (1. fáze) proběhne registrační řízení (2. fáze), po kterém bude následovat faktické a již formální podání žádosti o mezinárodní ochranu, jímž počíná věcné posouzení žádosti (3. fáze). Z čl. 2 písm. c) procedurální směrnice plyne, že již „učiněním žádosti“ se cizinec považuje za „žadatele“ (srov. rozsudek SDEU ve věci C-36/20 PPU z 25. 6. 2020, body 87 a 88). A to ačkoli zákon o azylu nepoužívá spojení „učinění žádosti“, ale „podání žádosti“, jak konstatoval NSS v rozsudku 5 Azs 419/2019-49 z 8. 2. 2021: „žádostí o udělení mezinárodní ochrany se rozumí již prvotní projev vůle cizince, z něhož je zřejmé, že v České republice hledá ochranu před pronásledováním nebo před hrozící vážnou újmou (§ 3 odst. 1 zákona o azylu). Článek 6 procedurální směrnice tedy vychází z toho, že pokud osoba projeví vůli žádat o mezinárodní ochranu, stát má zajistit přístup k řízení a cizincem učiněnou žádost registrovat. Současně rozsudek SDEU ve věci C-808/18 z 17. 12. 2020 potvrzuje, že čl. 6 procedurální směrnice chrání přístup k řízení už ve fázi učinění žádosti, nejen při jejím pozdějším meritorním posouzení.

16. V kontextu shora uvedeného soud připomíná závěry SDEU v rozsudcích ve věcech C-72/22 PPU, C-808/18 a C-821/19 z 16. 11. 2021, podle nichž každý státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti má právo učinit žádost o mezinárodní ochranu na území členského státu, a to i na jeho hranicích nebo v jeho tranzitních prostorách, i když na tomto území pobývá neoprávněně. Toto právo mu musí být přiznáno bez ohledu na to, jakou má taková žádost naději na úspěch, a vnitrostátní úprava nesmí fakticky znemožnit přístup k řízení. Základní konstrukce čl. 6 procedurální směrnice žádným způsobem nepočítá s prohlášením, že následný projev vůle cizince, z něhož je zřejmé, že v členském státě hledá ochranu před azylově relevantním jednáním, není žádostí o mezinárodní ochranu. Naopak předpokládá zachycení učinění žádosti prostřednictvím její registrace, a to bez ohledu na to, jakou má žádost naději na úspěch.

17. Procedurální směrnice navíc počítá s tím, že některé následné žádosti mohou být čistě účelové. Proto obsahuje uzavřený výčet důvodů v čl. 33 odst. 2, pro které může být žádost prohlášena za nepřípustnou. SDEU v rozsudku C-564/18 LH z 19. 3. 2020 výslovně dovodil, že tyto důvody jsou taxativní a členské státy nemohou vytvářet další. Jestliže tedy vnitrostátní právo nestanoví, že jde o žádost nepřípustnou, nýbrž že o žádost vůbec nejde, obchází tím český zákonodárce unijní úpravu. Směrnice s odkazem na čl. 6 přiznává právo Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 5 37 Az 2/2026 učinit žádost každému cizinci. Teprve v návaznosti na učiněnou žádost mají členské státy možnost posoudit ji jako nepřípustnou [čl. 33 odst. 2 písm. d) procedurální směrnice].

18. To je zvláště významné právě u následných žádostí o mezinárodní ochranu. Články 40 a 41 procedurální směrnice výslovně předpokládají, že i opakovaná či následná podání jsou žádostmi o mezinárodní ochranu. Procedurální směrnice pro ně zavádí zvláštní režim. Členské státy je nejprve podrobí předběžnému posouzení nových azylově relevantních skutečností či zjištění. S ohledem na výsledek tohoto předběžného posouzení mohou vyslovit jejich nepřípustnost a ve vymezených případech i výjimku z práva setrvat podle čl.

41. Dává-li tak český zákonodárce správnímu orgánu jakousi možnost „síta opakovaných a dalších opakovaných žádostí“ již na samém „vstupu“, a nikoliv až po jejich předběžném posouzení (čl. 40 odst. 2 procedurální směrnice), jedná se o postup v rozporu s procedurální směrnicí. Směrnice totiž rozlišuje mezi existencí žádosti a jejím dalším procesním osudem; § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu toto rozlišení stírá tím, že některým následným žádostem procesní status žádosti vůbec nepřiznává.

19. S odkazem na bod 13 tohoto rozsudku je soudu zjevné, že příčinu vzniku § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu zavdala obava českého zákonodárce z obstrukčních jednání cizinců opakovaně žádajících o mezinárodní ochranu s cílem oddálit či znemožnit své vydání nebo předání. Samotná směrnice však v extradičních a předávacích řízeních připouští omezení ochrany v jejím čl.

9. Ten umožňuje výjimky z práva žadatele setrvat na území v případě vydání do třetí země, předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo předání mezinárodnímu trestnímu soudu či tribunálu, pokud osoba činí následnou žádost podle čl. 41 procedurální směrnice. Jde-li o opakovanou žádost, může členský stát učinit výjimku z práva cizince setrvat poté, co rozhodne o nepřípustnosti této žádosti (čl. 33 odst. 2 písm. d) ve spojení s čl. 40 odst. 5). Jde-li o další opakovanou žádost, může tak učinit okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o nepřípustnosti opakované žádosti.

20. Z výše uvedeného plyne toliko to, že procedurální směrnice v těchto situacích dovoluje omezit účinky žádosti – právo setrvat; nikoli to, že členský stát může popřít samotnou existenci žádosti. Soud je přesvědčen, že kdyby unijní zákonodárce zamýšlel připustit, aby v takových případech podání vůbec nebylo považováno za žádost o mezinárodní ochranu, upravil by to výslovně. Namísto toho však pracuje jen s výjimkou z práva setrvat.

21. Podle čl. 5 procedurální směrnice platí, že členské státy mohou zavést nebo ponechat v platnosti příznivější normy pro řízení pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany, jsou-li tyto normy slučitelné s touto směrnicí. Mohou-li členské státy zavést příznivější pravidla, dle soudu to nutně znamená, že naopak nemohou zavést pravidla přísnější, nemohou přiznat cizincům žádajícím o mezinárodní ochranu práva menšího rozsahu nebo nastavit takové podmínky, které by ztěžovaly cizincům žádajícím o mezinárodní ochranu celý azylový proces. To, že stát nesmí vytvářet takové vnitrostátní překážky, které prakticky vyprázdní přístup k azylovému řízení, potvrdil i SDEU v již zmíněných rozsudcích C-808/18 a C-821/19. Jak zdejší soud nastínil výše, § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu neomezuje jen účinky žádosti, ale uzavírá cizinci přístup k samotnému procesnímu režimu procedurální směrnice – nedochází k registraci následných žádostí, k posouzení jejich přípustnosti, rozhodnutí o jejich nepřípustnosti či procesním zárukám a následnému přezkumu.

22. Soud uzavírá, že § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu je v rozsahu, v němž vylučuje, aby byl určitý projev vůle cizince považován za žádost o mezinárodní ochranu, v rozporu s čl. 6, 33 a 40 procedurální směrnice. Toto ustanovení nelze vyložit eurokonformně, neboť směřuje k Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 6 37 Az 2/2026 popření samotné existence žádosti, zatímco procedurální směrnice umožňuje pouze omezení jejích účinků. Jelikož citovaná ustanovení směrnice jsou zejména v požadavku na provedení předběžného posouzení následné žádosti naprosto jasná, přesná a bezpodmínečná, žalovaný byl povinen ustanovení zákona o azylu neaplikovat a posoudit podání žalobce jako žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu unijního práva (k tomuto postupu srov. rozsudky NSS 9 Azs 157/2019 z 11. 7. 2019 nebo 7 Azs 83/2019-34). To žalovaný nakonec do značné míry fakticky učinil.

23. Přestože totiž žalovaný postupoval podle ustanovení zákona o azylu, jež je v rozporu s unijním právem, materiálně začlenil do Odpovědi i vypořádání přípustnosti následné žádosti ve smyslu procedurální směrnice. Soud poznamenává, že v nynějším případě je projev vůle žalobce nutno považovat za opakovanou žádost (§ 2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu), nikoli další opakovanou žádost (§ 2 odst. 1 písm. g) zákona o azylu). Žalobce nemůže být zkrácen na svých právech v důsledku protiunijního postupu žalovaného u formálně první následné žádosti z 7. 11. 2025, kterou vyřídil shodně jako tu nyní posuzovanou. Žalovaný tedy po předběžném posouzení shledal, že opakovaná žádost není přípustná z důvodu, že žalobce nepředestřel nové skutečnosti či nová zjištění, jež by vedly k uznání žalobce za osobu požívající mezinárodní ochrany.

24. Žaloba byla původně koncipována jako žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Žalobce požadoval, aby soud konstatoval nezákonnost toho, že žalovaný neposoudil jeho projev vůle jako žádost, a aby přikázal žalovanému vést o ní řízení. Soud však naznal, že žalovaný, byť nejspíš v důsledku procesní opatrnosti, projev vůle žalobce jako opakovanou žádost materiálně registroval a v rámci předběžného posouzení dospěl k závěru, že je nepřípustná.

25. S odkazem na výše uvedené soud shledal, že Odpověď je ze své podstaty rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a to z následujících důvodů.

26. Otázku, zda je správní akt rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., je podle ustálené judikatury správních soudů nutno primárně posuzovat z hlediska obsahu správního aktu, nikoliv jeho formy. Nejedná se však o jediný aspekt, který by měl být v tomto ohledu posuzován. Dřívější ryze materiální pojetí rozhodnutí správního orgánu v judikatuře správních soudů totiž korigoval rozšířený senát NSS v usneseních 7 Aps 3/2008-98 z 16. 11. 2010 a 2 As 86/2010-76 z 18. 9. 2012. Praktický přístup judikatury tak stojí někde mezi čistě materiálním a čistě formálním pojetím.

27. Prvotním hlediskem zůstává posouzení, zda určitý úkon bez ohledu na jeho označení splňuje materiální znaky rozhodnutí, zda se tedy chová „jako rozhodnutí“. Základní otázkou je, jaké má určitý úkon účinky (srov. rozsudek NSS 7 Aps 3/2008-98). Další podmínky vyplývající ze s. ř. s. vymezil NSS v usnesení 9 As 79/2016-41 z 10. 7. 2018 (bod 74) následovně: „Základní normy zakládající pravomoc správních soudů k přezkoumání aktu orgánu veřejné moci podle § 2, § 4, § 65 s. ř. s. vyžadují naplnění čtyř podmínek: (i) správní úkon vydal orgán moci výkonné či jiný z orgánů popsaných v definici; (ii) orgán rozhodoval o právech a povinnostech fyzických a právnických osob; (iii) rozhodování se odehrávalo v oblasti veřejné správy; a (iv) činností správního orgánu musela být dotčena veřejná subjektivní práva fyzických nebo právnických osob. Žalobní legitimace je založena navíc nejen v případech, kdy je žalobce zkrácen na svých hmotných subjektivních právech, ale i ve všech případech, kdy je dotčena právní sféra žalobce (viz usnesení rozšířeného senátu NSS 6 A 25/2002-42 z 23. 3. 2005).“ Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 7 37 Az 2/2026 28. Nastíněná materiální kritéria považuje soud v projednávaném případě za splněná. Není pochyb o tom, že Odpověď žalovaného přímo zásadně zasáhla do žalobcovy právní sféry, jelikož určila, že žalobcova opakovaná žádost je nepřípustná, tudíž nedojde k jejímu meritornímu posouzení z hlediska důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se přitom zabýval hledisky relevantními pro posouzení přípustnosti žádosti, zejména tím, zda žalobce nabídl nové skutečnosti nebo zjištění relevantní pro posouzení podmínek pro vznik mezinárodní ochrany. Žalovaný tedy vtělil do Odpovědi úvahy, jež jsou typické právě pro předběžné posouzení žádosti, o němž se vydává rozhodnutí.

29. Aby však bylo možné na určitý akt nahlížet jako na rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., musí být splněny také některé formální znaky. Rozšířený senát NSS vyložil, že tato formální stránka se zpravidla projevuje 1) předepsanou formalizovanou podobou úkonu, který obvykle obsahuje výrok a odůvodnění; 2) skutečností, že úkon je vydáván formalizovaným postupem, byť nemusí jít o řízení ve smyslu správního řádu; 3) dokumentací, která zachycuje průběh a výsledek postupu; 4) tím, že výsledný akt je oznamován účastníkům řízení (usnesení č. j. 9 As 79/2016-41, č. 3779/2018 Sb. NSS z 10. 7. 2018, body 78 a 79).

30. Odpověď žalovaného sice nemá formalizovanou strukturu rozhodnutí s výrokem, odůvodněním a poučením. Nicméně obsahuje záhlaví žalovaného, označení účastníka řízení, vymezení jeho předmětu („Odpověď na podání doručené dne 25. 2. 2026“) včetně čísla jednacího a vlastní text, v němž lze identifikovat dva právní závěry, jež mají po obsahové stránce povahu výroků (tím stěžejním dokument končí), a jejich odůvodnění. Prvním z nich žalovaný uzavřel, že podání žalobce z 25. 2. 2026 není žádostí o mezinárodní ochranu. Druhým shledal žádost žalobce (podání z 25. 2. 2026) nepřípustnou a upřesnil, že není jeho povinností ji dále posuzovat. První výrok stručně odůvodnil tím, že žalobce kumulativně splnil obě podmínky pro aplikaci § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu, tedy že řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu pravomocně skončilo a ministr spravedlnosti rozhodnutím 4. 10. 2024 povolil žalobcovo vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Druhý výrok odůvodnil tím, že žalobce nepředestřel nové skutečnosti či nová zjištění, které by vedly k uznání žalobce za osobu požívající mezinárodní ochrany. Takto vymezenou podobu úkonu ostatně potvrdil i sám žalovaný ve svém vyjádření k žalobě.

31. Tuto Odpověď vydal žalovaný formalizovaným postupem. Šlo o reakci na konkrétní žalobcovo podání a žalovaný v ní shrnul, že žalobcovo podání neobsahuje nové skutečnosti a nová zjištění, které by vedly k jeho uznání za osobu požívající mezinárodní ochrany. Překážkou není ani skutečnost, že jde o první úkon v řízení, jak potvrzuje rovněž komentářová literatura.4 Počet znaků formalizovaného procesu je sice nízký, ale stejně tak by tomu bylo v případě, že by žalovaný vydal rozhodnutí o nepřípustnosti žalobcovy žádosti, jak mu ukládala procedurální směrnice. Tato skutečnost je tedy důsledkem specifické právní úpravy, nikoli důsledkem přesvědčení žalovaného, že není povinen vydávat rozhodnutí. Proto není nijak na překážku splnění tohoto formálního znaku.

32. Také požadavek na oznámení rozhodnutí účastníkům řízení považuje soud za splněný. Odpověď byla adresována žalobci a na doručence je uvedeno datum převzetí žalobcovým právním zástupcem (27. 2. 2026). 4 Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní: Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, komentář k § 65, bod 6. Dostupný z: www.aspi.cz). Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 8 37 Az 2/2026 33. Posledním z výše dovozených požadavků co do formálních náležitostí rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. je vedení správního spisu či alespoň nějaké dokumentace. Tento požadavek je rovněž splněn, neboť žalovaný soudu k jeho žádosti správní spis zaslal.

34. Nakonec se soud přiklonil k žalobnímu typu podle § 65 s. ř. s. také z důvodu, že NSS tento prostředek ochrany práv v případě nepřípustných žádostí o mezinárodní ochranu aproboval (např. rozsudek 2 Azs 17/2008-61 z 29. 5. 2008).

35. Soud uzavřel, že Odpověď naplňuje všechny materiální i formální znaky rozhodnutí o nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu, s výjimkou formální struktury rozhodnutí, ani tento znak však neabsentuje zcela. Pokud by soud za této situace nepovažoval napadený akt za rozhodnutí, šlo by o přepjatě formalistický postup, jenž by vedl pouze k vydání téhož ve formálně bezvadném hávu a faktickému oddálení účinné soudní ochrany. Odpověď žalovaného tak je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Jelikož zákon o azylu nepřipouští proti tomuto aktu odvolání ani jiný řádný opravný prostředek, žalobce neměl k dispozici jiný způsob ochrany svých veřejných subjektivních práv než podat proti němu správní žalobu.

4. Vlastní posouzení věci.

36. Soud shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná a podala ji včas oprávněná osoba. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkumu rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice.

37. Ve věci soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, jelikož žalovaný ve svém vyjádření k žalobě z 27. 5. 2026 s tímto postupem souhlasil a žalobce s ním po poučení soudem nevyjádřil nesouhlas. Důvodem pro nařízení jednání nebyla ani potřeba dokazování, neboť veškeré listiny nezbytné pro rozhodnutí jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS 9 Afs 8/2008-117 z 29. 1. 2009).

38. Z úředního záznamu z 3. 3. 2026 soud zjistil, že dne X. byl žalobce vydán k trestnímu stíhání do země původu leteckou eskortou Policie České republiky. Soud vycházel z toho, že tato skutečnost je známa oběma účastníkům řízení, kteří se k ní tak v průběhu řízení vyjádřili, a proto z této písemnosti vycházel ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s., aniž by jej zasílal žalobci k vyjádření. S ohledem na tuto skutečnost se soud musel nejprve zabývat tím, zda nejsou dány důvody pro zastavení řízení ve smyslu § 33 zákona o azylu, podle nějž soud řízení zastaví, jestliže a) žadatel o udělení mezinárodní ochrany v průběhu řízení zemřel, b) nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, c) žadatel o udělení mezinárodní ochrany v průběhu řízení vstoupil na území jiného státu, d) žadatel o udělení mezinárodní ochrany v průběhu řízení nabyl občanství Evropské unie, nebo e) žadatel o udělení mezinárodní ochrany se nezdržuje v místě hlášeného pobytu a jeho změnu soudu neoznámil. Nastoupení některého z těchto důvodů vylučuje meritorní projednání věci a soud je v takovém případě povinen řízení zastavit (rozsudek NSS 3 Azs 40/2008-67 z 4. 9. 2008).

39. Aplikací § 33 písm. c) zákona o azylu ve vztahu k opuštění území ČR v důsledku donucovacího aktu státu se NSS zabýval např. v rozsudku 2 Azs 114/2018-30 z 3. 5. 2018): „[S]myslem citovaného ustanovení je umožnit soudům nezabývat se meritorně žalobami ve věcech mezinárodní ochrany v případě, že žadatelé úmyslně zmizí ze zorného pole orgánů veřejné moci a značně tím znesnadní průběh soudního řízení. V posuzované věci byl stěžovatel k opuštění Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 9 37 Az 2/2026 území České republiky donucen státní mocí, přičemž je v řízení zastoupen advokátem, který dále pokračuje v obraně stěžovatelových práv. Bylo by v rozporu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces (a potažmo i právem obsaženým v čl. 43 Listiny základních práv a svobod) žadatele, pokud by stát mohl zabránit soudnímu přezkumu svého rozhodnutí tím, že pomocí svých donucovacích pravomocí fyzicky deportuje žadatele pryč ze svého území“ (srov. i rozsudky NSS 2 Azs 16/2004-45 z 25. 2. 2004 či 6 Azs 71/2020-21 z 30. 7. 2020).

40. V projednávané věci jde o situaci obdobnou, lišící se cílovou zemí deportace. Soud tak naznal, že § 33 písm. c) zákona o azylu [ani jiné písmeno tohoto ustanovení] na nynější případ nedopadá, a proto přistoupil k věcnému posouzení žaloby.

41. S ohledem na žalobní námitky se soud zabýval nejprve tím, zda je napadené rozhodnutí přezkoumatelné. Soud opětovně připomíná, že v posuzované věci je žádost žalobce o mezinárodní ochranu z 25. 2. 2026 nutno považovat za opakovanou žádost [§ 2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu], nikoli za další opakovanou žádost [§ 2 odst. 1 písm. g) zákona o azylu]. Žalobce nemůže být zkrácen na svých právech v důsledku protiprávního postupu žalovaného u formálně první následné žádosti z 7. 11. 2025, kterou vyřídil shodně jako tu nyní posuzovanou. Žalovaný byl proto povinen zohlednit azylová tvrzení žalobce obsažená jak v opakované žádosti, tak v této první následné žádosti.

42. V řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu žalovaný aplikoval § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Jeho postup poté aproboval i zdejší soud a NSS. V řízení o opakované žádosti tak bylo povinností žalovaného v souladu s rozsudkem NSS 1 Azs 396/2020-37 z 17. 12. 2020 posoudit „zda je nadále nemožné azyl či doplňkovou ochranu udělit pro existenci stejných okolností, které vedly k použití vylučující klauzule při rozhodování o první žádosti. Zejména je povinen vždy zhodnotit, zda nejsou oproti řízení o první žádosti dány takové skutečnosti, které s přihlédnutím k povaze důvodů vyloučení vedou k závěru, že vylučující klauzuli již nelze aplikovat. Toto posouzení musí najít odraz v odůvodnění správního rozhodnutí. Pakliže by takové okolnosti byly dány, správní orgán přistoupí k věcnému posouzení důvodů azylu či doplňkové ochrany dle § 12 a §14a zákona o azylu, byť by je žadatel tvrdil již v předchozí žádosti.“ Zároveň je třeba zdůraznit, že se žalovaný skutečně nezabývá důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany ve smyslu § 12 a § 14a zákona o azylu, dospěje-li k závěru, že důvody pro použití vylučující klauzule přes žadatelem uváděné okolnosti trvají. Podstatné však je to, že žalovaný musí v rozhodnutí řádně odůvodnit závěr o trvajících důvodech použití vylučující klauzule.

43. Z napadeného rozhodnutí nelze seznat, jak o těchto otázkách žalovaný uvážil. Žalovaný nejprve shrnul důvody vyloučení podle rozhodnutí o první žádosti o mezinárodní ochranu. Poté konstatoval: „V opakované žádosti o mezinárodní ochranu se neobjevily ani nebyly žadatelem předloženy žádné nové skutečnosti či zjištění, které by mohly vést k odlišnému posouzení věci, a tedy i k uznání jmenovaného za osobu požívající mezinárodní ochrany.“ Z napadeného rozhodnutí lze dovodit, že žalovaný vyšel z předpokladu, že se rozhodné okolnosti nezměnily. Nijak však neupřesnil, jaké konkrétní okolnosti měl na mysli, ani se nevypořádal s argumentací žalobce obsaženou v opakované ani v první následné žádosti. V těch přitom žalobce poukazoval na skutečnosti a zjištění týkající se důvodnosti podezření ze spáchání vážného zločinu a na podezřelý postup X. orgánů po extradici osoby, se kterou byl ve vydávací vazbě. Tyto okolnosti se zjevně vztahují k posouzení trvání důvodů pro aplikaci vylučující klauzule. Soud na tomto místě upozorňuje, že podle rozsudku NSS 1 Azs 396/2020-37 pro použití vylučující klauzule nemůže být vždy podstatné pouze samotné Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 10 37 Az 2/2026 spáchání vážného zločinu, ale i ostatní okolnosti, které mohou v průběhu času nastat a případně mohou změnit hodnocení toho, zda je nadále aplikace vylučující klauzule namístě.

44. Napadené rozhodnutí tak zcela postrádá individuální posouzení věci i objasnění úvah, které žalovaného vedly k závěru o trvání důvodů pro použití § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Soud proto uzavírá, že žalovaný svůj závěr řádně neodůvodnil a napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

45. Z tohoto důvodu se soud nezabýval tím, zda žalobcem uváděné skutečnosti mohou vést k závěru, že podmínky pro aplikaci vylučující klauzule podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu již nejsou splněny, a zda je proto na místě meritorně posoudit důvody pro udělení mezinárodní ochrany.

46. Žalobce dále namítal, že žalovaný s ním nevedl správní řízení a porušil tím §§ 67 až 69 spr. ř., jakož i § 36 odst. 3 spr. ř. Soud však dospěl k závěru, že tyto námitky nejsou s ohledem na svou obecnost a absenci konkrétních tvrzení způsobilé zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí.

47. Co se týče námitky týkající se nedodržení formalizované struktury napadeného rozhodnutí podle §§ 67 až 69 spr. ř., soud upozorňuje, že čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej (srov. rozsudek NSS 4 As 3/2008-78 z 24. 8. 2010). Proto soud pouze odkazuje na body 30 až 33 tohoto rozsudku, v nichž se zabýval právě dodržením alespoň základních formálních požadavků na správní rozhodnutí. Ty v napadeném rozhodnutí shledal, přestože jej žalovaný nevydal v rámci standardního správního řízení o přípustnosti opakované žádosti.

48. K tvrzené nemožnosti seznámit se s podklady napadeného rozhodnutí soud odkazuje na rozsudek NSS 8 As 28/2011-78 z 29. 6. 2011. V jeho bodě 19 NSS shrnul, že pro úspěšnost takové námitky je „nezbytné, aby žalobce upřesnil podklady, jež neměl k dispozici, a jakým způsobem takové pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí. Jinak řečeno, žalobce musí popsat, co by se změnilo v případě, kdyby k takové procesní vadě nedošlo.“ Žádné takovéto tvrzení žaloba neobsahuje, a ani této námitce tak nelze přisvědčit.

5. Závěr a náklady řízení 49. Soud dospěl k závěru, že § 3 odst. 3 písm. a) zákona o azylu je v rozporu s procedurální směrnicí a žalovaný jej neměl aplikovat. Přestože tak učinil, věcně se přípustností opakované žádosti zabýval a uzavřel, že žalobce nepředložil žádné nové skutečnosti či zjištění, které by mohly vést k odlišnému posouzení věci a k uznání žalobce za osobu požívající mezinárodní ochrany. Neuvedl však, z jakých konkrétních úvah tento závěr vychází, a soud proto nemůže zákonnost jeho postupu přezkoumat. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení podle § 78 odst. 4 s. ř. s. V něm bude žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

50. V dalším řízení žalovaný znovu posoudí přípustnost opakované žádosti žalobce, přičemž vyjde z tvrzení uplatněných jak v opakované žádosti, tak v žádosti ze 7. 11. 2025. Dospěje-li k závěru, že důvody podle § 15a zákona o azylu trvají, řízení o opakované žádosti pro její nepřípustnost zastaví podle § 10a odst. 1 písm. e) ve spojení s § 11a a § 25 písm. i) zákona o azylu. Shledá-li naopak, že tyto důvody již dány nejsou, přistoupí k věcnému posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to i v případě, že žalobce opakuje dříve uplatněné Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 11 37 Az 2/2026 azylové důvody (srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 396/2020-37). Svůj postup pak v napadeném rozhodnutí odůvodní tak, aby soud mohl přezkoumat jeho zákonnost.

51. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jež zahrnují také náklady zastoupení advokátem. Jejich výši soud určil v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni provedení jednotlivých úkonů. Náklady řízení tak tvoří: a) Odměna za tři úkony právní služby po 4 620 Kč za každý z těchto úkonů: převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby a změnu žaloby [§ 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu]. b) Paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý z těchto třech úkonů (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu). c) Právní zástupce žalobce soudu neosvědčil, že je plátcem DPH, přestože jej k tomu soud vyzýval. Proto mu částku odpovídající DPH v sazbě 21 % z položek a) a b) nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Praha 8. června 2026 JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil v. r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.