37 Az 4/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Vladimírem Gabrielem Navrátilem ve věci žalobce: P. H. N., narozen X státní příslušník Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupen advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1460/ZA-ZA11-HA13-2025 z 19. 3. 2026 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Vymezení věci.

1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž mu žalovaný neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalovaný vyšel zejména z žalobcovy výpovědi a dále z informací o zemi jeho původu, které shromáždil v průběhu správního řízení, konkrétně z dokumentů „Informace OAMP Vietnam: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 23. 5. 2025“ (dále jen „Informace OAMP“) a „Informace MZV ČR Vietnam: Možnost dvojího trestního stíhání/odsouzení, právní zásada ne bis in idem, tresty za výrobu a distribuci drog“ (dále jen „Informace MZV ČR“), s nimiž se žalobce seznámil a mohl se k nim vyjádřit.

3. Zejména na základě jeho výpovědi obsažené v poskytnutí údajů k žádosti 5. 1. 2026 a v pohovoru z téhož dne žalovaný seznal, že žalobce o mezinárodní ochranu žádal pouze z důvodu legalizace svého pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“), obav z přístupu vietnamských státních orgánů k jeho trestní minulosti, z nemožnosti splatit dluh a z obav ze soukromé osoby, která by se mohla chtít žalobci mstít. Žalobce během správního řízení žádné další okolnosti znemožňující jeho návrat do země původu netvrdil.

4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce je osobou bez politického přesvědčení, která nikdy nečelila žádným potížím s vietnamskými státními orgány, a proto neshledal důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Ve vztahu k § 12 písm. b) zákona o azylu argumentoval, že žalobce je veden především snahou legalizovat svůj pobyt v ČR a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) 5 Azs 37/2003 z 22. 1. 2004, podle kterého je azyl specifickým institutem, jejž nelze směšovat s dalšími formami legálního pobytu na území ČR. K obavě žalobce z trestního stíhání a možného uložení trestu smrti pro drogovou trestnou činnost spáchanou v ČR žalovaný uvedl, že zpráva Informace MZV ČR nehovoří o trestání nebo perzekuci vietnamských občanů navracejících se do domovského státu po vykonání trestu v cizí zemi. Ve vztahu k tvrzenému nebezpečí hrozícímu od soukromé osoby a žalobcových věřitelů žalovaný uzavřel, že podle § 2 odst. 6 zákona o azylu může být soukromá osoba považována za původce pronásledování pouze za předpokladu, že příslušné státní orgány v zemi původu odmítly před jednáním soukromých osob poskytnout ochranu či ji poskytnout nejsou schopny. Žalobce ovšem ochranu státních orgánů nevyhledal, ačkoli zprávy o zemi původu nehovoří o její nedostupnosti, a sám ani nesdělil žádné důvody, pro které by se po návratu do domovské země na policii nemohl obrátit. Žalovaný také upozornil, že nesplacené dluhy v zemi původu nejsou azylově relevantním důvodem.

5. Žalovaný neshledal ani důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu, když žádnému z členů žalobcovy rodiny nebyl v ČR azyl udělen.

6. Žalovaný posuzoval rovněž důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Uzavřel, že žalobci nehrozí výkon trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání ani vážná újma v důsledku ozbrojeného konfliktu, doplňkovou ochranu tudíž neudělil. Jelikož žádný z rodinných příslušníků žalobce nedisponuje doplňkovou ochranou v ČR, nebyl dán důvod udělit žalobci ani doplňkovou ochranu podle § 14b zákona o azylu.

2. Průběh soudního řízení.

7. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný nezjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav a zjištěné skutečnosti interpretoval nesprávně. Žalobce měl za to, že pochybení žalovaného jsou zásadní zejména ve vztahu k posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. a), b) zákona o azylu. Zdůraznil, že lichváři či žalobcův spolupachatel by ho v zemi původu mohli zabít. Z důvodu korupce ve Vietnamu se podle žalobce nelze domnívat, že by mu státní orgány poskytly ochranu. Přestože byl žalobce pro svou drogovou trestnou činnost již v ČR odsouzen k trestu odnětí svobody, který vykonal, namítal nedostatečné posouzení možnosti opětovaného uložení trestu ve Vietnamu, a to dokonce trestu smrti. Závěrem měl žalobce za to, že napadené rozhodnutí je ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. a), b) nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

8. Žalovaný se ve vyjádření k žalobě vymezil proti námitkám žalobce. Uvedl, že při rozhodování zvážil všechny žalobcem tvrzené skutečnosti a shromáždil dostatek relevantních a aktuálních podkladů umožňujících řádně zjistit skutkový stav. Žalovaný konstatoval, že žádná z okolností uváděných žalobcem během správního řízení nevedla k závěru o přiměřené pravděpodobnosti pronásledování podle § 12 zákona o azylu. Ve vztahu k doplňkové ochraně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Shrnul, že napadené rozhodnutí je zákonné a přezkoumatelné, vychází ze řádně zjištěného skutkového stavu a respektuje ustálenou judikaturu.

9. Soud následně s ohledem na obsah žalobních bodů doplnil spisový materiál o dva podklady – informace o zemi původu: Informaci Ministerstva vnitra Velké Británie z února 2026, nazvanou „Vietnam: Strach z nelegálních půjčovatelů peněz“, a dále Informaci MZV ČR č. j. 100301-6/2026-MZV/LPTP z 26. 1. 2026 nazvanou „Půjčky, úvěry a lichva“. Tyto podklady zaslal soud oběma účastníkům k vyjádření a současně přistoupil ke koncentraci řízení ve smyslu § 52 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“).

10. Při jednání 4. 8. 2026 oba účastníci stručně shrnuli svou dosavadní argumentaci a setrvali na svých návrzích. Soud provedl dokazování dvěma podklady uvedenými v předchozím bodu rozsudku. Všechny ostatní písemnosti potřebné pro posouzení věci jsou součástí správního spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS 9 Afs 8/2008, 2383/2011 Sb. NSS z 29. 1. 2009).

3. Posouzení věci.

11. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba splňuje formální i obsahové náležitosti, je přípustná a podala ji osoba oprávněná včas ve lhůtě 1 měsíce [§ 32 odst. 1 písm. b) zákona o azylu]. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

12. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku. Tento postup se opírá o čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice1, který se s ohledem na čl. 79 odst. 3 procedurálního nařízení2 použije i nadále na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných před 12. 6. 2026. V nyní posuzované věci žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu 25. 12. 2025 a údaje k této žádosti poskytl 5. 1. 2026, tj. před 12. 6. 2026. Soud tedy podle čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, čl. 79 odst. 3 procedurálního nařízení a přechodných ustanovení zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon o azylu, věc posuzoval podle právní úpravy účinné do 11. 6. 2026. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU.

13. Úvodem právního hodnocení soud uvádí, že míra precizace žalobních bodů předurčuje, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí. Není na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebral by funkci zástupce žalobce (srov. rozsudek NSS 4 As 3/2008 z 24. 8. 2010). Tento závěr je bez dalšího aplikovatelný i v projednávané věci.

14. Žalobce namítl nesprávně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu pro nedostatek důvodů. Neuvedl, jaké konkrétní okolnosti měl žalovaný při posuzování opomenout, a nepředestřel ani argumentaci, kterou by se závěry žalovaného snažil vyvrátit. Spokojil se s tvrzením nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a opakováním důvodů pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které vyplynuly již ze správního řízení.

15. Soud shledal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zvažoval, že žalobce má v zemi původu dluhy, jež není schopen řádně splácet, a zabýval se rovněž jeho strachem ze spolupachatele drogového deliktu spáchaného v ČR. K možnosti, že se žalobcem bude ve Vietnamu znovu zahájeno trestní řízení, které by mohlo vést k uložení trestu smrti za trestnou činnost související s narkotiky, se žalovaný rovněž obšírně vyjádřil a za účelem posouzení obstaral i zprávu o zemi původu Informace MZV ČR řešící konkrétně otázku dvojího stíhání za drogové delikty. Vypořádal se i se skutečností, že vietnamská policie navštěvovala žalobcovu matku v jejím domě. Stejně tak žalovaný odpověděl na žalobcovy obavy z jeho věřitelů-lichvářů, když s odkazem na § 2 odst. 6 zákona o azylu vysvětlil, že tyto soukromé osoby by mohly být považovány za původce pronásledování jedině tehdy, pokud by žalobci neposkytly (nebo nebyly s to poskytnout) ochranu příslušné státní orgány v zemi původu. Avšak žalobce se na tyto orgány s žádostí o pomoc neobrátil. V žalobce žalobě upřesnil, že se od těchto osob obává újmy na zdraví či dokonce smrti, ale to na podstatě argumentu žalovaného nic nemění.

16. Žalobce v reakci na to v žalobě uvedl, že „je ve Vietnamu mnohem jednodušší někoho najít, než tady v ČR, taktéž tam je dle žalobce vysoká míra korupce, a proto se bojí, že by jej státní orgány nemohly ochránit.“ 17. V této souvislosti soud připomíná judikaturu správních soudů, podle níž „[ž]adatel o mezinárodní ochranu má však též primárně povinnost uvést v řízení před správním orgánem všechny skutečnosti, které jsou mu známé a které mohou být relevantní z hlediska možného udělení mezinárodní ochrany, a dát příležitost správnímu orgánu, aby o takto přednesených důvodech jeho žádosti kvalifikovaně rozhodl. […] Neuvedl-li stěžovatel v řízení před správním orgánem posuzujícím jeho žádost všechny relevantní skutečnosti, neumožnil mu je kvalifikovaně posoudit a učinit součástí rozhodnutí, musí nést riziko v podobě zamítavého rozhodnutí.“ (např. rozsudek NSS 10 Azs 194/2015 z 26. 11. 2015).

18. Ve správním řízení žalobce zmínil vietnamskou policii a státní orgány pouze v souvislosti s obavami ze zahájení trestního stíhání za obchod s narkotiky. Ovšem neuváděl strach, že mu v zemi původu nebude poskytnuta ochrana před jednáním soukromých osob z důvodu korupce v řadách státních orgánů. Zároveň se v žalobcově případě zjevně neuplatní žádný obvyklých důvodů ospravedlňujících neuvedení takového tvrzení, jako například nekonání osobního pohovoru, žadatelovo nepochopení relevance takové skutečnosti, trauma nebo stud (srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 425/16 z 12. 4. 2016). Žalobce nenabídl žádné vysvětlení, proč nemohl tyto okolnosti uvést již v průběhu správního řízení.

19. Přesto podle názoru soudu nelze zcela vyloučit možnost, že žalobce tuto skutečnost neuvedl ve správním řízení proto, že mohl považovat za samozřejmé, že žalovanému je zkorumpovanost vietnamských orgánů známá, nebo proto, že onen právní názor o nutnosti obrátit se nejprve na příslušné orgány v zemi původu neznal. Ačkoli to lze s ohledem na zastoupení advokátem již v průběhu správního řízení a značně obecnou povahu žalobních tvrzení považovat za krajně nepravděpodobné, soud v zájmu poskytnutí široké ochrany žadateli o azyl opatřil další dvě informace o zemi původu, které se touto problematikou zabývají. Tento postup je přípustný s ohledem na zásady soudního přezkumu v azylových věcech, popsaný v bodě 12 tohoto rozsudku.

20. Z informace „Vietnam: Strach z nelegálních půjčovatelů peněz“ z roku 2025 vyplývá, že „u lidí, kteří nesplatí nezákonnou půjčku, je nepravděpodobné, že by utrpěli vážnou újmu od nestátních aktérů (nelegálních půjčovatelů peněz). Je na dotyčné osobě, aby dokázala opak. Existuje zde funkční systém trestní justice pro odhalování, stíhání a trestání činů, které se rovnají perzekuci či způsobení vážné újmy, a tento systém trestní justice je obecně přístupný. Přestože existuje v řadách policejního sboru korupce a beztrestnost je nadále problémem, je pravděpodobné, že osoba, která se bojí zločinného státního aktéra nebo nestátního aktéra, získá od státu ochranu.“ (shrnutí na s. 4 dokumentu; podrobněji jsou tyto závěry rozvedeny v jeho kapitole 4). Obdobně informace „Půjčky, úvěry a lichva“ z roku 2026 potvrzuje, že občan postižený lichvou se může účinně obrátit na orgány činné v trestním řízení (srov. zejména odpovědi na otázky 4 a 8-10). Žalobce se s těmito podklady seznámil, ale nepřednesl konkrétní tvrzení a důkazy, které by je zpochybňovaly.

21. Soud proto ve shodě s žalovaným shledal, že žalobci nic nebránilo obrátit se s obavou z jiných soukromých osob na orgány činné v trestním řízení, a jelikož tak neučinil, nelze tyto osoby považovat za původce pronásledování ve smyslu zákona o azylu.

22. Žalovanému lze naopak vytknout strohost, s jakou přistoupil k odůvodnění v části napadeného rozhodnutí týkající se doplňkové ochrany. Tento nedostatek ovšem ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu nezaložil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Jak soud uvedl již v předchozích bodech tohoto rozsudku, žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal s každým aspektem, který by z hlediska udělení mezinárodní ochrany mohl být podstatný a který žalobce uvedl ve správním řízení.

23. Pokud jde o nutnost posoudit, zda žalobci za drogový delikt spáchaný a souzený v ČR hrozí trest smrti jako důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu nebo mučení či jiné obdobné zacházení ve smyslu písm. b) téhož ustanovení, žalovaný obstaral Informaci MZV ČR, která vyvrací, že by vietnamské orgány v minulosti již vynesly rozsudek v drogové trestní věci, kterou projednal cizozemský soud. Dostupné nejsou ani žádné zprávy o tom, že by docházelo k opětovnému zahajování trestního stíhání navrátivších občanů. Zaznamenány nebyly ani případy porušení zásady ne bis in idem vietnamskými státními složkami. Ani zastupitelský úřad ČR nemá informace o tom, že by osoby po výkonu trestu v zahraničí čelily ve Vietnamu perzekuci, neboť se státní orgány nemají jak o trestní minulosti navrátilců dozvědět a ani se o ni cíleně nezajímají. Zpráva o zemi původu také zmiňuje, že ani pro drogové delikty spáchané na území Vietnamu soudy neukládají nejvyšší možné tresty a na nátlak mezinárodního společenství v zemi dochází ke zlepšení situace ve vztahu k trestání deliktů související s narkotiky, přestože trestní zákon uložení trestu smrti umožňuje.

24. Na straně 4 napadeného rozhodnutí žalovaný s odkazem na Informaci MZV ČR uzavřel, že není dán důvod, pro který by se měl domnívat, že zásada ne bis in idem bude konkrétně v případě žalobce porušena nebo že je žalobce osobou pro vietnamské orgány natolik zájmovou, aby se o jeho trestní minulost zajímaly navzdory tomu, že tak u navrátilců běžně nečiní. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žalobcovu matku údajně v letech 2017 a 2018 dvakrát navštívila policie a dotazovala se na žalobce. Tvrzený zájem policie totiž od té doby opadl a matku ani žalobce orgány znovu nekontaktovaly. Žalovaný tedy s odkazem na aktuální a relevantní zprávu o zemi původu dospěl k závěru, že žalobce není ohrožen opětovným zahájením trestního stíhání pro trestný čin, za který byl v ČR již potrestán. Nejsou-li důvody, pro které by vietnamské orgány činné v trestním řízení činily proti žalobci kroky, logicky není žalobce ohrožen ani uložením trestu smrti.

25. Žalobci lze dát za pravdu, že žalovaný explicitně znovu nevyložil všechny důvody, pro které není na místě udělit doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu. Napadené rozhodnutí ovšem tuto argumentaci obsahuje, pouze na jiném místě, a to v úvaze o pronásledování podle § 12 zákona o azylu. Posouzení reálného nebezpečí vzniku vážné újmy v podobě uložení trestu smrti pak neabsentuje zcela, když žalovaný vyjádřil, že „[ž]adatel neuvedl a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žadateli hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma formou trestu smrti nebo popravy.“ Blíže byl pak takový závěr zdůvodněn na straně 4 napadeného rozhodnutí.

26. Soud uzavírá, že jakkoli je úvaha žalovaného přímo v části týkající se § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu stručná, napadené rozhodnutí obsahuje argumentaci, která takový závěr odůvodňuje. Námitku žalobce soud tak neshledal důvodnou.

27. Žalobce měl za to, že se žalovaný řádně nezabýval ani nebezpečím mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Soud však upozorňuje, že argumentace k citovanému ustanovení je přezkoumatelná. Žalovaný vyložil, jaké okolnosti by musely přistoupit, aby zacházení s žalobcem po návratu do země původu dosahovalo závažnosti mučení a jiného obdobného zacházení, přičemž reprodukoval tu část Informace OAMP, která se věnuje tomuto zacházení ve Vietnamu. Žalovaný zároveň neměl povinnost úvahu blíže rozvíjet, jelikož žalobce žádné obavy z jednání popsaného v § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu před žalovaným správním orgánem neuváděl. Ze strany státních orgánů se obával pouze zahájení trestního stíhání a uložení trestu, nikoli však jednání, které pokrývá důvod pro udělení doplňkové ochrany v § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Ostatně obavy z předmětného zacházení netvrdil ani v žalobě.

28. Z důvodů výše uvedených soud konstatuje, že námitky žalobce nebyly důvodné ani ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.

4. Závěr a náklady řízení.

29. Žalovaný na podkladě shromážděných informací dospěl ke správnému závěru, že žalobcovy důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu nemají reálný základ, když zprávy o zemi původu jeho obavy nepotvrdily. Tvrzení žalobce byla nejen ve správním řízení, ale i v řízení před soudem velmi obecná a žalobce nedokázal vysvětlit, z čeho jeho obavy pramení, přičemž zdůrazňoval, že nechce do Vietnamu, chce setrvat na území ČR, aby zde mohl pracovat a vydělat dost peněz na úhradu jeho dluhu. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi relevantními aspekty žalobcova azylového příběhu, a doplnění skutkových podkladů v reakci na nové argumenty vznesené v žalobě správnost jeho závěrů potvrdilo. Jelikož soud nepřisvědčil žádnému z žalobních bodů, žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, ale nevznikly mu žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem doručení tohoto rozhodnutí. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Praha 4. srpna 2026 JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil soudce