38 A 14/2026

Rubrum

Čj. 38 A 14/2026 - 39 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Markem Bedřichem v právní věci žalobce: T. Q. T., narozený dne X bytem X zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 3. 2026, čj. MV-20091-5/SO-2026 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“ či „Komise“), kterým rozhodla o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 5. 12. 2025, čj. OAM-9698- 63/PP-2022, kterým byla podle ustanovení § 87e odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů („zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, neboť správní orgány 2 pokračování 38 A 14/2026 shledaly, že žalobce žádá o vydání povolení k přechodnému pobytu v rozporu s podmínkami obsaženými v ustanovení § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Zároveň byla žalobci podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců účastníku řízení stanovena lhůta třiceti dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky. Obsah žaloby – žalobní body 2. Žalobce namítl, že považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, nesprávné, nepřiměřené a v podstatných částech nepřezkoumatelné. Žalovaná převzala formalistický výklad správního orgánu I. stupně, podle něhož žalobce nesplňuje podmínku podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců proto, že jeho manželka, občanka České republiky, po určitou dobu pracovala v Německu a nepobývala s ním nepřetržitě na území České republiky. Takový výklad je však v rozporu se smyslem právní úpravy pobytu rodinných příslušníků občanů Evropské unie, s principem ochrany rodinného života a rovněž s požadavkem přiměřeného a individuálního posouzení konkrétní věci.

3. Žalobce dále uvedl, že je manželem paní T. P. A. P., státní občanky České republiky. Manželství bylo uzavřeno dne X. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce a jeho manželka udržují manželský a rodinný vztah, jsou spolu v pravidelném kontaktu, mají společné osobní věci, fotografie ze svatby, jsou známi sousedům a deklarují vůli vést společný rodinný život. Samotná skutečnost, že manželka žalobce po určitou dobu pracovala v Německu, nemůže bez dalšího znamenat, že manželé spolu nepobývají ve smyslu § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ani že jejich rodinný život není skutečný. Správní orgány přitom žádost nezamítly z důvodu obcházení zákona či účelového manželství, nýbrž výlučně z důvodu údajného nesplnění podmínky společného pobývání, resp. následování či doprovázení občana Evropské unie. O to přísněji bylo nutné posuzovat, zda lze pouhou dočasnou pracovní nepřítomnost manželky na území České republiky vyhodnotit jako nesplnění zákonné podmínky. Žalobce má za to, že nikoliv.

4. Žalobce nesouhlasí se žalovanou, pokud má za to, že zákon sice blíže nevykládá pojem „společného pobývání“, ale podle žalované je tím míněn způsob „žití“, tedy reálné uskutečňování soužití delší než tři měsíce. Tento závěr žalovaná vyložila nepřiměřeně úzce, když z faktu pracovního pobytu manželky v Německu automaticky dovodila absenci společného rodinného života v České republice. Takový závěr nemá dostatečnou oporu ve skutkovém stavu ani v právní úpravě. Žalovaná sice formálně připustila, že ze zákona o pobytu cizinců ani ze Směrnice č. 2004/38/ES nevyplývá povinnost rodinných příslušníků vést na území České republiky společnou domácnost, avšak ve skutečnosti právě takovou podmínku aplikovala. Pokud žalovaná dovodila nesplnění zákonných podmínek pouze z toho, že manželka žalobce pracuje v Německu, má tam pobytové oprávnění a do České republiky přijíždí podle správních orgánů pouze několikrát měsíčně, pak fakticky podmínila pobytové oprávnění žalobce nepřetržitým fyzickým soužitím manželů na jedné adrese. Tím správní orgány nezákonně zpřísnily zákonné podmínky. Současná životní realita manželů, zejména mladých manželů, kteří řeší ekonomické zajištění, pracovní příležitosti a budoucí společné bydlení, často zahrnuje období dočasného odděleného pobytu. Z toho však nelze mechanicky usuzovat na absenci rodinného života. V posuzované věci je naopak zřejmé, že pracovní pobyt manželky v Německu měl ekonomický důvod, nikoliv důvod spočívající v absenci zájmu o manželské soužití. 3 pokračování 38 A 14/2026 5. Manželka žalobce podle vyjádření předloženého v odvolacím řízení deklarovala záměr vrátit se do České republiky, hledat si zde práci a žít se žalobcem. Žalovaná tuto skutečnost nevyhodnotila odpovídajícím způsobem a bez dalšího ji odmítla s tím, že nebyla podpořena pracovní smlouvou, nájemní smlouvou nebo avizováním výpovědi. Takový požadavek je však podle žalobce nepřiměřený a formalistický. Žalovaná tím v podstatě vyžaduje, aby manželka žalobce ještě před vyřešením pobytového postavení svého manžela ukončila práci v Německu, zajistila si nové zaměstnání v České republice a uzavřela nájemní smlouvu, přestože právě nejisté pobytové postavení žalobce je zásadní překážkou stabilizace jejich rodinného života. Žalobce přitom v odvolání výslovně namítal, že nemůže najít dobrou práci bez řádného pobytového oprávnění, a že tato situace manžele fakticky omezuje. Tato námitka nebyla žalovanou řádně vypořádána.

6. Žalobce namítl, že žalovaná se nedostatečně vypořádala s námitkou, že rozhodující není pouhé fyzické sdílení jedné domácnosti bez jakéhokoliv přerušení, nýbrž existence skutečného rodinného vztahu, vůle vést společný život a absence zneužití práva. Odvolání jasně uvádělo, že žalobce a jeho manželka udržují pravidelný kontakt, společně plánují budoucnost, navštěvují se, sdílejí životní záležitosti a manželka se chce do České republiky vrátit. Žalovaná však tyto námitky nevypořádala věcně, překryla je opakovaným konstatováním, že manželka pobývá v Německu a že proto manželé vedou oddělené životy. Takové vypořádání je nedostatečné a nesprávné.

7. Žalovaná podle názoru žalobce rovněž zcela nedostatečně pracovala s důkazy svědčícími ve prospěch žalobce. Ze správního rozhodnutí vyplývá, že při pobytové kontrole bylo zjištěno, že žalobce bydlí na uvedené adrese, že v místnosti byly osobní věci manželky a fotografie ze svatby, a že sousedé manželku žalobce poznali. Tyto skutečnosti podporují závěr o existenci reálného vztahu a vazby manželky k místu pobytu žalobce v České republice. Správní orgány je však bagatelizovaly a nevyhodnotily v jejich celkovém významu. Namísto komplexního hodnocení všech okolností vybraly pouze ty skutečnosti, které podporovaly zamítavý závěr.

8. Rozhodnutí žalovaného je podle žalobce zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti také proto, že žalovaná pouze obecně uvedla, že se zabývala přiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, avšak fakticky žádné individualizované poměřování neprovedla. Odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu („NSS“) a uzavřela, že správní orgán I. stupně provedl dostatečné dokazování a že manželé vedou oddělené životy. To však není skutečný test přiměřenosti. Žalovaná měla hodnotit zejména délku a intenzitu vztahu, datum uzavření manželství, dosavadní vývoj řízení, opakované rušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, vazby žalobce na Českou republiku, reálné možnosti manželů vést rodinný život jinde a skutečnost, že zamítnutí žádosti má za následek faktické znemožnění společného rodinného života na území České republiky. Napadené rozhodnutí zasahuje do práva žalobce na rodinný život chráněného článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i článkem 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jestliže je žalobce manželem občanky České republiky a správní orgány netvrdí ani neprokazují aktuálně účelovost manželství, pak je zamítnutí žádosti pouze na základě dočasného pracovního pobytu manželky v jiném členském státě nepřiměřeným zásahem do rodinného života. Správní orgány nepřesvědčivě vysvětlily, proč by veřejný zájem na zamítnutí žádosti měl převážit nad právem žalobce a jeho manželky vést společný rodinný život. 4 pokračování 38 A 14/2026 9. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí nevypořádala řádně ani s námitkou nesprávného výkladu Směrnice 2004/38/ES. Odvolání namítalo, že právo rodinného příslušníka občana Evropské unie může být omezeno především tehdy, je-li prokázáno zneužití práva nebo účelovost vztahu, přičemž důkazní břemeno v tomto směru leží na správním orgánu. Žalovaná se s touto námitkou vypořádala pouze formálně. Nevyložila, proč má být v posuzované věci samotné dočasné ekonomické působení manželky v Německu považováno za okolnost vylučující aplikaci rodinného pobytového režimu. Nevyložila ani, proč by pracovní mobilita občanky České republiky v rámci Evropské unie měla vést k oslabení pobytového postavení jejího manžela, a nikoliv naopak k posílení ochrany jejich rodinného života v rámci unijního prostoru.

10. Žalobce uzavřel, že doložil existenci manželství, společné vazby, kontakty, pobyt na uváděné adrese a vyjádření manželky. Pokud měl správní orgán pochybnosti o intenzitě soužití nebo o reálnosti plánů manželů, měl dokazování doplnit, nikoliv zvolit nejtvrdší možný závěr v neprospěch žalobce. Zvlášť podstatné je, že správní orgány již v této věci opakovaně rozhodovaly a jejich předchozí rozhodnutí byla žalovaným rušena. Tato skutečnost svědčí o tom, že věc je skutkově i právně složitá a vyžaduje skutečně pečlivé posouzení. Namísto toho správní orgán I. stupně změnil právní důvod zamítnutí žádosti, když již nestavěl rozhodnutí na účelovosti manželství, ale na údajné absenci společného pobytu. Tuto změnu však nepodložil odpovídajícím právním výkladem ani dostatečným dokazováním. Žalovaná pak tento postup bez dostatečné korekce aprobovala.

11. Žalobce tak má za to, že žalovaná nevypořádala všechny odvolací námitky v rozsahu požadovaném správním řádem. Žalovaná se sice některých těchto okruhů dotkla, avšak učinila tak pouze obecně, opakováním závěrů správního orgánu I. stupně. Nevysvětlila přesvědčivě, proč nemůže obstát námitka, že pracovní pobyt manželky v Německu je pouze dočasnou ekonomickou okolností. Nevysvětlila, proč důkazy o vztahu manželů nejsou dostatečné, ani jak konkrétně provedla test proporcionality. Nevysvětlila, proč má být záměr manželky vrátit se do České republiky nevěrohodný jen proto, že zatím nepředložila pracovní smlouvu nebo výpověď ze zaměstnání v Německu. Takový způsob vypořádání odvolacích námitek neodpovídá požadavkům na přezkoumatelnost správního rozhodnutí.

12. Žalobce ze všech uvedených důvodů navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vyjádření žalované k obsahu žaloby 13. Žalovaná k obsahu žaloby uvedla, že obecně platí, že podmínkou pro vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území je skutečnost, že cizinec je rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným v ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců, a zároveň s odkazem na ustanovení § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců občana Evropské unie následuje nebo doprovází. Pokud není tato podmínka splněna, je dán důvod pro nevydání povolení k přechodnému pobytu.

14. Z protokolu, který byl sepsán se žalobcem během výslechu dne 23. 10. 2025, vyplynulo, že manželka žalobce od července 2025 pracuje v nehtovém studiu v Německu a do České republiky jezdí pouze dvakrát do měsíce, a to na jeden den. Žalobce manželku v Německu nikdy nenavštívil. Manželka žalobce disponuje i pobytovým oprávněním na území Německa. Z provedené pobytové kontroly ze dne 26. 8. 2025 vyplynulo, že manželka 5 pokračování 38 A 14/2026 žalobce se nenachází na území České republiky, ale v Německu, kde pracuje v nehtovém salónu. Vytěžení sousedé manželku žalobce poznali a uvedli, že ji vídají jen zřídka, protože pracuje v Německu.

15. Z podkladů pro rozhodnutí bylo zjištěno, že manželka žalobce (občanka České republiky) na území České republiky nepobývá dlouhodobě s žalobcem, a to znamená, že nebyla splněna jedna z obligatorně požadovaných podmínek pro vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Žalobci jako rodinnému příslušníkovi občanky Evropské unie může svědčit pobytové oprávnění pro území České republiky pouze v případě, kdy bude s touto na území České republiky pobývat. Žalobce nečinil sporným, že na území České republiky s manželkou nežijí, neboť ta žije v Německu a na území České republiky přijíždí l-2krát do měsíce.

16. Společným pobytem na území je však myšlen způsob „žití“, tj. reálně uskutečňované soužití delší než tři měsíce s občanem Evropské unie. Žalovaná dodává, že ze zákona č. 326/1999 Sb. ani ze Směrnice 2004/38/ES nevyplývá povinnost rodinných příslušníků vést na území České republiky společnou domácnost, z pouhého jazykového výkladu dotčeného zákonného ustanovení je však zřejmé, že se musí jednat o pobyt alespoň v určité míře vykonávaný těmito dvěma osobami pospolu.

17. V rámci odvolání žalobce sice doložil vyjádření, v němž uvedl, že jeho manželka se rozhodla vrátit na území České republiky, žalovaná však i nadále zastává názor, že deklarovaný záměr manželky žalobce přestěhovat se zpět do České republiky a vykonávat zde výdělečnou činnost, žádným věrohodným způsobem nebyl doložen. Uvedené skutečnosti tak zůstaly pouze v rovině tvrzení, aniž by byly podloženy relevantními a věrohodnými podklady. Žalovaná se proto ztotožňuje s názorem správního orgánu I. stupně, který přistoupil k zamítnutí žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce žádá o vydání povolení k přechodnému pobytu v rozporu s podmínkami v § 87b odst. 1 tohoto zákona. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaná navrhla, aby Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl. Průběh řízení před správními orgány 18. Žalobce podal dne 18. 7. 2022 u správního orgánu I. stupně žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky podle § 87b zákona o pobytu. Z obsahu žádosti vyplývá, že se žalobce považuje za rodinného příslušníka paní P. T. P. A. („manželka“), státní příslušnice České republiky, a to jako její manžel. Manželství bylo uzavřeno dne X.

19. Rozhodnutím ze dne 16. 3. 2023, čj. OAM-9698-25/PP-2022, správní orgán I. stupně žádost o povolení k přechodnému pobytu účastníka řízení zamítl podle § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobytu, neboť se účastník řízení dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, když účelově uzavřel manželství. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal účastník řízení včasné odvolání, které Komise 6 pokračování 38 A 14/2026 shledala jako důvodné a rozhodnutím ze dne 28. 8. 2023, čj. MV-122442-5/SO-2023, zrušila rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrátila k novému projednání.

20. Správní orgán I. stupně v novém projednání žádosti účastníka řízení na základě provedených výslechů a svědecké výpovědi dospěl k závěru, že manželství účastníka řízení a jeho manželky bylo uzavřeno účelově a rozhodnutím ze dne 16. 3. 2023, čj. OAM-9698- 25/PP-2022, žádost o povolení k přechodnému pobytu účastníka řízení znovu zamítl podle § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobytu, neboť se účastník řízení dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, když účelově uzavřel manželství. Také proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal účastník řízení včasné odvolání, které Komise shledala jako důvodné a rozhodnutím ze dne 7. 5. 2025, čj. MV-61085-4/SO-2025, zrušila rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrátila k novému projednání.

21. Za účelem zjištění skutečného stavu věci správní orgán I. stupně následně požádal o provedení pobytové kontroly na adrese X. Šetřením ze dne 26. 8. 2025 bylo zjištěno, že na adrese se zdržuje žalobce a jeho strýc pan T. D. H. Manželka žalobce se v době pobytové kontroly nacházela v Německu, kde pracuje jako nehtařka. Do Česka údajně dojíždí jedenkrát měsíčně na jeden až dva dny. Manželé obývají jeden z pokojů, kde mají oděvy a osobní věci. V pokoji byly vystaveny fotografie ze svatby. Vytěžení sousedé žalobce a jeho manželku poznali, zároveň dodali, že manželku vídají jen zřídka, protože pracuje v Německu.

22. Správní orgán I. stupně následně manžele předvolal na den 23. 10. 2025 k provedení výslechu a svědecké výpovědi. Z předložených dokladů a provedeného výslechu zjistil, že manželka žalobce se delší dobu zdržuje mimo území České republiky, konkrétně od července 2025, tedy téměř pět měsíců. Z posledního sdělení samotné manželky žalobce vyplynulo, že má uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou a že v práci v zahraničí hodlá pokračovat i nadále.

23. Dne 23. 10. 2025 správní orgán I. stupně vyzval účastníka řízení ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. Této zákonné možnosti žalobce nevyužil a s obsahem spisu se neseznámil.

24. Dne 5. 12. 2025 správní orgán I. stupně vyhotovil rozhodnutí čj. OAM-9698-63/PP-2022, kterým byla podle § 87e odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, neboť účastník řízení žádá o vydání povolení k přechodnému pobytu v rozporu s podmínkami v § 87b odst. 1 téhož zákona, a kterým dle § 87e odst. 4 téhož zákona byla žalobci stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Správní orgán I. stupně v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce nesplňuje podmínku uvedenou v § 87b odst. 1 zákona o pobytu, svou manželku na území České republiky nedoprovází ani nenásleduje, neboť manželka účastníka řízení pracuje v Německu a na území České republiky dojíždí sporadicky.

25. Dne 30. 12. 2025 podal žalobce prostřednictvím zmocněného zástupce včasné blanketní odvolání, které následně doplnil a odůvodnil shodně, jako v podané žalobě.

26. O podaném odvolání rozhodla žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím, odvolání jako nedůvodné zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila s odůvodněním, že z podkladů pro rozhodnutí (provedená pobytová kontrola a zejména výslech účastníka 7 pokračování 38 A 14/2026 řízení) bylo zjištěno, že manželka účastníka řízení na území České republiky nepobývá dlouhodobě s účastníkem řízení, a to znamená, že nebyla splněna jedna z obligatorně požadovaných podmínek pro vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky neznamená absolutní překážku pobytu žalobcev České republice. V jeho případě nejde o odnětí pobytového oprávnění, ale o jeho udělení, a je tudíž třeba trvat na tom, aby v takovém případě byly splněny stanovené zákonné podmínky. Zamítavým rozhodnutím ve věci žádosti o povolení k přechodnému pobytu nevzniká žalobci žádná újma. Řízení před soudem 27. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobkyní uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť s tímto postupem žalovaná souhlasila a žalobce se na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

28. V souladu s ustanovením § 34 s. ř. s. soud po podání žaloby vyzval osoby, které přicházely v úvahu jako zúčastněné na řízení, aby ve stanovené lhůtě oznámily, zda budou svá práva osob zúčastněných na řízení v řízení uplatňovat. Na výzvu soudu ze dne 29. 4. 2026, čj. 38 A 14/2026-13, právo osoby zúčastněné na řízení manželka žalobce T. P. A. P. neuplatnila.

29. Podmínkou pro vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území je skutečnost, že cizinec je rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným v § ustanovení 15a zákona o pobytu cizinců, a zároveň s odkazem na ustanovení § 87b odst. 1 téhož zákona občana Evropské unie následuje nebo doprovází. Pokud není tato podmínka splněna, je dán důvod pro nevydání povoleník přechodnému pobytu.

30. Podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a doprovází občana Evropské unie na území nebo následuje občana Evropské unie, který na území pobývá, je povinen požádat ministerstvo o vydání povolení k přechodnému pobytu, pokud hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než tř měsíce. Podle odstavce 2 téhož ustanovení o vydání povolení k přechodnému pobytu je rodinný příslušník občana Evropské unie uvedený v odstavci 1 povinen požádat ministerstvo ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území. Cizinec, který se stane rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 nebo 2 v průběhu pobytu na území, je povinen požádat o vydání povolení k přechodnému pobytu ve lhůtě do tří měsíců ode dne, kdy se stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 nebo 2, a cizinec s jiným oprávněním k pobytu, do tří měsíců ode dne uplynutí platnosti tohoto oprávnění.

31. Podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže žadatel není rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným v § 15a, nedoprovází nebo nenásleduje občana Evropské 8 pokračování 38 A 14/2026 unie na území nebo nepředloží náležitosti uvedené v § 87b odst.

3. Žádost žalobce byla zamítnuta právě podle tohoto ustanovení.

32. Podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců ministerstvo v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu stanoví lhůtu k vycestování z území a udělí žadateli výjezdní příkaz; žadatel je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat.

33. Podle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví. Posouzení důvodnosti žalobních bodů soudem 34. Podstatou posuzované věci je zodpovězení otázky, zda žalobce jako manžel občanky České republiky, která fakticky vykonává ekonomickou aktivitu a má centrum života převážně v jiném členském státě (Německu), může odvozovat své právo na přechodný pobyt v České republice podle režimu rodinného příslušníka občana EU.

35. Městský soud v Praze v prvé řadě považuje za potřebné zdůraznit, že podle ustálené judikatury NSS v řízení o žádosti leží primární povinnost jednat aktivně na žadateli, nikoliv na správním orgánu, a to i ve vztahu k pobytovým věcem cizinců (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 11. 2015, čj. 3 Azs 162/2015-43, ze dne 29. 8. 2016, čj. 7 Azs 99/2016-36 a ze dne 15. 11. 2017, čj. 8 Azs 111/2017-36, všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná též online na www.nssoud.cz). Je proto především na žadateli, aby shromáždil a předložil správnímu orgánu I. stupně potřebné podklady pro rozhodnutí. Jestliže tak neučiní, svědčí to o jeho nečinnosti či neochotě poskytnout správnímu orgánu I. stupně součinnost (viz např. rozsudky NSS ze dne 22. 11. 2018, čj. 7 Azs 371/2018-29, ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115 či ze dne 15. 5. 2019, čj. 8 Azs 249/2018-57).

36. Z povahy věci soud nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

37. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze rozhodnutí vůbec meritorně přezkoumat.

38. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné takové rozhodnutí, v němž absentují úvahy správního orgánu, na základě nichž dospěl k závěru, který v rozhodnutí vyslovil. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-76, publikované pod č. 1566/2008 ve Sbírce NSS).

39. Žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí v nedostatečném vypořádání odvolacích námitek a v absenci skutečného posouzení přiměřenost zásahu do rodinného života žalobce. Tato argumentace svědčí spíše námitce mířící na nezákonnost rozhodnutí, než na jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu výše uvedené judikatury, proto se jí soud bude zabývat níže v rámci věcného posouzení důvodnosti žaloby.

40. Městský soud v Praze předně uvádí, že neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovými vadami, pro něž by je nebylo možné přezkoumat. Žalovaný vylíčil zjištěný skutkový stav věci na základě podkladů, které jsou obsahem správního spisu, a zřetelně 9 pokračování 38 A 14/2026 vyslovil své závěry, k nimž na základě svých úvah dospěl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že se žalovaný podrobně zabýval zákonnými podmínkami pro udělení povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, a tyto řádně vypořádal. Soud neshledal důvodnou námitku žaloby, podle níž se žalovaný v žádosti uvedenými důvody řádně nezabýval, když samotný odlišný názor na konkrétní skutkové okolnosti sám o sobě nezakládá nepřezkoumatelnost či nezákonnost rozhodnutí.

41. Vzhledem k tomu, že soud shledal napadené rozhodnutí přezkoumatelným, přistoupil k věcnému posouzení žalobních námitek.

42. Žalobní námitky směřují primárně do nedostatečného zjištění skutkového stavu, soudu však není zřejmé, jaké relevantní skutečnosti opomněly správní orgány zjistit. Odvolací námitky byly velmi obecné, to stejné platí i o žalobních bodech. Správní orgány na základě obsahu správního spisu popsaly zjištěný skutkový stav a tento následně právně hodnotily. Žalobce závěry správních orgánů nezpochybňuje žádnými konkrétními tvrzeními, ohrazuje se zejména proti právnímu hodnocení zjištěného skutkového stavu.

43. Není úkolem soudu, aby za žalobce na základě zcela obecně vyjádřeného nesouhlasu domýšlel, z jakých právních či skutkových důvodů a jakou konkrétní argumentaci žalovaného považuje žalobce za nezákonnou. Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není pokračováním správního řízení. Je řízením přezkumným, kterému předcházelo správní řízení před správním orgánem, v tomto případě ve dvou stupních. Žalobce musí vymezit důvody, proč považuje rozhodnutí žalovaného správního orgánu za nezákonné. Pokud by soud akceptoval pouhý obecný nesouhlas s odůvodněním napadeného rozhodnutí, učinil by ze soudního řízení jen pokračování řízení správního, což je v rozporu s koncepcí správního soudnictví vymezenou soudním řádem správním. Soud připomíná, že není povinen vyzývat k upřesnění žalobní argumentace v situaci, kdy žaloba obsahuje alespoň jeden dostatečně konkrétní, tedy projednatelný žalobní bod (např. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2017, čj. 10 Afs 330/2016 - 36, bod 14).

44. Je-li argumentace uvedená v žalobě obecná a v podstatné části kopíruje námitky uplatněné v odvolacím řízení před žalovanou, platí, že soud se v takovém případě zaobírá námitkami v takové míře podrobnosti, jež plyne z podoby žaloby (rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2023, čj. 1 Afs 157/2022-45). Rovněž je nutné poukázat na to, že „žalobní body mají primárně směřovat proti napadenému rozhodnutí (tj. rozhodnutí o odvolání) a jeho důvodům. Pokud odvolací orgán uplatněné námitky dostatečně vypořádá a žalobce je v žalobě pouze zopakuje, aniž by na důvody rozhodnutí o odvolání reagoval, podstatně tím snižuje své šance na úspěch, neboť soud za něj nemůže domýšlet další argumenty.“ (rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2020, čj. 7 Afs 440/2018-63). Stejně tak platí, že „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou“ (rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, 1350/2007 Sb. NSS).

45. Soud se neztotožnil s námitkou žaloby, podle níž žalovaná vyložila podmínky získání pobytového oprávnění nepřiměřeně úzce, když z faktu pracovního pobytu manželky v Německu automaticky dovodila absenci společného rodinného života v České republice. 10 pokračování 38 A 14/2026 46. Podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu Rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a doprovází občana Evropské unie na území nebo následuje občana Evropské unie, který na území pobývá, je povinen požádat ministerstvo o vydání povolení k přechodnému pobytu, pokud hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než tři měsíce.

47. Skutečnost, že manželka žalobce po většinu doby pracuje v Německu, vyvolává odůvodněné pochybnosti o tom, zda soužití manželů parametry soužití ve smyslu § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ani že jejich rodinný život není skutečný. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že to je žalobce v postavení žadatele o vydání konkrétního pobytového statusu, kdo nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ve vztahu k podmínkám, které právní předpis pro vyhovění žádosti stanoví.

48. Bylo proto na žalobci, aby dostupnými prostředky osvědčil a doložil skutečný způsob soužití s manželkou na území v České republice, jelikož od jejího statutu občana České republiky své žádané právo přechodného pobytu odvozuje. Správní orgán prvého stupně provedl dostatečné konkrétní dokazování směrem ke zjištění, která uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, v němž jednoznačně, srozumitelně a určitě popsal pochybnosti, které jej vedly k zamítavému rozhodnutí, a žalobce tyto pochybnosti ani v odvolacím řízení před žalovanou žádným způsobem nevyvrátil.

49. Z hlediska výše uvedené definice podmínek podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu v posuzované věci nebylo možno učinit na základě zjištěných skutkových okolností jak to, že žalobce doprovází občana EU, ani to, že tohoto občana (manželku) následuje.

50. To, že žalovaná neuvěřila tvrzení manželky žalobce uvedenému ve vyjádření předloženém v odvolacím řízení, v němž deklarovala záměr vrátit se do České republiky, hledat si zde práci a žít se žalobcem, není dle názoru soudu svévolí správního orgánu, ale posouzením věrohodnosti konkrétního důkazního prostředku. Žalovaná poukázala na to, že jde o prosté tvrzení, které nebylo podloženo žádným konkrétním důkazem, což soud nepovažuje za nepřiměřený a formalistický požadavek.

51. Jakkoliv bylo při pobytové kontrole zjištěno, že žalobce bydlí na jím uvedené adrese údajného společného bydliště, že v místnosti byly osobní věci manželky a fotografie ze svatby, a že sousedé manželku žalobce poznali, je zřejmé, že tyto skutečnosti sice mohou podporovat závěr o existenci reálného vztahu a vazby manželky k místu pobytu žalobce v České republice, nevypovídají však ničeho o společném pobytu obou manželů na území České republiky ve smyslu jejich společného soužití jako podmínky vyhovění žádosti o přechodný pobyt.

52. Soud má za to, že ověření či prokázání vyšší míry intenzity společného soužití manželů na území státu, v němž se hodlá jeden z nich přechodně usadit právě z titulu pobytu odvozeného od statusu druhého z manželů, je zcela legitimním požadavkem a nesvědčí o nesprávnosti, tím spíše o nezákonnosti závěrů, k nimž žalovaná v napadeném rozhodnutí dospěla. Skutečnost, že manželé udržují pravidelný vzájemný kontakt, společně plánují budoucnost, navštěvují se a sdílejí životní záležitosti, sama o sobě nečiní závěr o společném soužití v konkrétním místě pobytu.

53. V posuzovaném případě lze aprobovat i základní východisko, že je věcí suverénního státu, za jakých podmínek cizince vpustí či nevpustí na vlastní území, a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby na území přetrvávají i poté, kdy uplynula doba, po níž jí byl vstup 11 pokračování 38 A 14/2026 a pobyt povolen. Z rozsudku NSS ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 Azs 313/2015-35, vyplývá, že: „zákon o pobytu cizinců je založen na tom, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním či studiem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7As 82/2011-81).“ Také v případě přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU tak musí cizinec osvědčit a doložit, že bude plnit během svého pobytu na území účel, pro který mu má být toto povolení k pobytu uděleno.

54. Soud má za to, že žalovaná nepochybila, pokud uzavřela, že existence zjištěných důvodných a podrobně v napadeném rozhodnutí popsaných pochybností v dané věci neumožňuje dospět k jinému závěru, než že žalobce neprokázal splnění podmínek pro vydání povolení k přechodnému pobytu ve smyslu § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

55. Žalobcem namítaná okolnost, že v průběhu předchozího správního řízení o žádosti byla žádost dvakrát nepravomocně zamítnuta se odůvodněním, že se žalobce měl dopustit obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, když účelově uzavřel manželství, podle názoru soudu sama o sobě nesvědčí závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí a z odůvodnění napadeného rozhodnutí soud nezjistil žádné skutečnosti či okolnosti, které by svědčily pro závěr zmíněný žalobcem v žalobě, totiž že žalovaný překryl argumentaci žalobce opakovaným tvrzením, že manželka žalobce pobývá v Německu a že manželé vedou oddělené životy.

56. Soud se neztotožnil ani s námitkou, ve které žalobce namítal, že žalovaná se v napadeném rozhodnutí nevypořádala s námitkou nesprávného výkladu Směrnice 2004/38/ES. Žalobce tvrdil, že právo rodinného příslušníka občana Evropské unie může být omezeno především tehdy, je-li prokázáno zneužití práva nebo účelovost vztahu, přičemž důkazní břemeno v tomto směru leží na správním orgánu. V posuzované věci má soud za to, že jde právě o účelovost vztahu, neboť správním orgánem byly zjištěny závažné skutečnosti, které výrazně oslabují pravdivost a věrohodnost tvrzení žalobce o společném soužití s manželkou na území České republiky. Žalovaná v této souvislosti přiléhavě na straně 6 napadeného rozhodnutí odkázala na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, čj. 4 Az 30/2018- 22, podle něhož z článku 8 Úmluvy, z jiných mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, ani z ústavního práva nevyplývá nutné právo cizince na vstup a pobyt v zemi, kde pobývá jeho rodinný příslušník (viz rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2017, čj. 2 As 78/2006-64, str. 78). Podstatou práva na rodinný život je absence ingerence orgánů veřejné moci do privátní sféry osob, což však nezakládá právo na pozitivní plnění ze strany státu, tj. v daném případě automatické vydání povolení k přechodnému pobytu cizinci, jehož manžel je občanem EU, a to aniž by byla splněna podmínka osvědčení či prokázání společného soužití manželů na území České republiky.

57. K námitce týkající se nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí z hlediska dopadu do soukromého a rodinného života žalobce soud uvádí, že zákon o pobytu cizinců obecně nestanoví pro případ, kdy žalovaný zamítá žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu cizince z důvodu, že cizinec není rodinným příslušníkem občana EU, povinnost posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí dle § 174a téhož zákona. Správní orgány se v návaznosti na námitky žalobce tímto posouzením přesto zabývaly, a to v rozsahu možného porušení čl. 8 Úmluvy; správní orgány takovou povinnost s ohledem na čl. 8 Úmluvy mají tehdy, pokud cizinec vznese konkrétní námitku nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého či rodinného života a zároveň jím tvrzená nepřiměřenost není již na prvý pohled 12 pokračování 38 A 14/2026 nemyslitelná či jen zdánlivá (viz např. rozsudek NSS ze dne 23. 12. 2019, čj. 10 Azs 262/2019-31). K tomu rovněž viz rozsudky NSS ze dne 3. 6. 2016, čj. 5 Azs 83/2015-31, ze dne 7. 12. 2016, čj. 1 Azs 273/2016-29, publikovaný pod č. 3536/2017 ve Sbírce NSS, ze dne 24. 7. 2018, čj. 5 Azs 102/2017-35, nebo ze dne 20. 9. 2018, čj. 10 Azs 127/2018-30).

58. Soud konstatuje, že v obecné rovině rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu představuje daleko méně závažný zásah do práv jednotlivce než rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto se na hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení (k tomu srov. blíže rozsudky NSS ze dne 22. 9. 2011, čj. 7 As 112/2011 - 65, ze dne 9. 11. 2011, čj. 9 As 71/2010 - 112, či ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012 -39; a nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11).

59. Správní orgány se pak s námitkou nepřiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce vypořádaly dostatečně a přezkoumatelně, vyšly ze shora uvedené judikatury, dle které neudělením pobytového oprávnění může jen zcela výjimečně dojít k nepřiměřenému zásahu do soukromého života cizince, žalobci nebyl udělen zákaz pobytu na území, přihlédly k tomu, že žalobce žádné zvláštní podklady k hodnocení přiměřenosti nedoplnil, i když k tomu v řízení dostal možnost, které však nevyužil. Je třeba zdůraznit skutečnost, že žalobci není do budoucna bráněno ve styku s jeho manželkou, nicméně případný diskomfort s tím spojený nelze přičítat správnímu orgánu, neboť je důsledkem dobrovolně zvoleného způsobu soužití žalobce a jeho manželky.

60. Soud tak ve shodě se správními orgány shledal, že ze správního spisu nevyplývají žádné okolnosti, pro něž by bylo možné zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu považovat za (z hlediska dopadu do rodinného a soukromého života žalobce) nepřiměřené. Odloučení žalobce a jeho manželky je nezbytným důsledkem každého nevyhovění žádosti o povolení pobytu rodinného příslušníka občana EU. Samo o sobě však nepředstavuje nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života. Jak je uvedeno výše, žalobci zůstávají, byť v omezeném rozsahu, zachovány možnosti setkávání se svými rodinnými příslušníky. K tomu soud doplňuje, že z článku 8 Úmluvy, z jiných mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, ani z ústavního práva nevyplývá nutné právo cizince na vstup a pobyt v zemi, kde pobývá jeho rodinný příslušník (viz rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2017, čj. 2 As 78/2006-64, str. 78).

61. Žalobce pobývá na území České republiky, aniž by zde jeho manželka reálně vykonávala právo pobytu, proto dle názoru soudu v posuzované věci zcela chybí materiální základ pro odvozené pobytové právo žalobce v České republice. V řízení nebylo osvědčeno, že se manželka žalobce do České republiky vrací s tím, že zde hodlá vykonávat právo pobytu, ani nebylo osvědčeno či prokázáno, že na území České republiky vede se žalobcem reálný a trvalý rodinný život.

62. Pro úplnost městský soud připomíná, že nemusí reagovat na všechny námitky žalobce, pokud proti nim uvede argumentaci, která je sama s to tyto námitky vyvrátit a v jejímž světle námitky neobstojí (rozsudek NSS ze dne 9. 5. 2023, čj. 3 As 43/2021, body 14-15).

63. Zcela závěrem považuje soud za vhodné poukázat na to, že při posuzování důvodnosti žaloby vycházel i z konstantní judikatury NSS, podle které u včas a řádně uplatněných a 13 pokračování 38 A 14/2026 svým obsahem projednatelných námitek nemusí krajský soud nutně volit cestu vypořádání se s každou dílčí žalobní námitkou, ale naopak proti žalobě postaví právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí, případně svůj názor podpoří i odkazem na napadené rozhodnutí žalovaného. Krajský soud rovněž může pro stručnost odkázat na část odůvodnění správního orgánu, s nímž se ztotožní. „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, též rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014 – 43, ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012 - 50, ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013 - 30, ze dne 3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013 – 50, nebo ze dne 25. 2. 2015, čj. 6 As 153/2014 – 108]. Zároveň platí, že je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil (viz rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005 – 130). Závěr a náklady řízení 64. S ohledem na výše uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl (výrok I.)

65. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, žalované žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti správního orgánu nevznikly (výrok II.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. 14 pokračování 38 A 14/2026 Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 12. června 2026 Mgr. Marek Bedřich samosoudce