38 Ad 3/2026

Rubrum

čj. 38 Ad 3/2026 - 38 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Markem Bedřichem v právní věci žalobkyně: R. H. bytem X zastoupená zmocněnkyní D. H. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2026, čj. MPSV-2026/89315-925, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2026, čj. MPSV-2026/89315-925, se ruší v rozsahu výroku II. a věc se v tomto rozsahu vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů.

IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobkyně trpí Alzheimerovou nemocí. Žádala o příspěvek na péči, neboť byla závislá na péči své dcery. Měla za to, že její závislost dosahuje III. stupně, protože nezvládala osm základních životních potřeb. Podle žalovaného však žalobkyně v období od 1. 7. 2024 do 9. 12. 2025 nezvládala jen pět potřeb. Na soud se žalobkyně obrací již podruhé. Předchozí rozhodnutí žalovaného totiž soud zrušil, protože posudkoví lékaři řádně nezohlednili veškeré skutečnosti plynoucí z podkladů, které měli k dispozici. Ze stejného důvodu soud zrušil i část nyní napadeného rozhodnutí žalovaného. Dosavadní vývoj posuzované věci 2. Žalobkyně požádala v červenci 2024 o příspěvek na péči. Úřad práce provedl u žalobkyně sociální šetření (první sociální šetření dne 22. 7. 2024) a vyžádal si posudek Institutu pro posuzování zdravotního stavu (Institut). Na základě těchto podkladů úřad práce prvním rozhodnutím z ledna 2025 přiznal žalobkyni příspěvek na péči ve II. stupni ve výši 4 900 Kč měsíčně od července 2024, neboť shledal, že žalobkyně nezvládala pět základních životních potřeb: orientaci, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, osobní aktivity a péči o domácnost.

3. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala, načež jej žalovaný zrušil a věc vrátil úřadu práce k dalšímu řízení, neboť posudek Institutu se dostatečně nezabýval dopady žalobkynina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat jednotlivé životní potřeby. Úřad práce následně ve svém druhém rozhodnutí ze dne 4. 3. 2025, čj. 13806/2025/AAE (prvostupňové rozhodnutí), setrval na závěru, že žalobkyně nezvládá pět základních životních potřeb a opět jí přiznal příspěvek na péči ve II. stupni ve výši 4 900 Kč měsíčně od července 2024.

4. Žalobkyně se i proti tomuto rozhodnutí odvolala. Žalovaný si v odvolacím řízení vyžádal posudkové hodnocení od své posudkové komise. Rozhodnutím ze dne 23. 6. 2025, čj. MPSV-2025/135719-925 (druhé rozhodnutí žalovaného), žalovaný odvolání zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.

5. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu. Zdejší soud rozsudkem ze dne 13. 11. 2025, čj. 19 Ad 15/2025-55 (první rozsudek), druhé rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud žalovanému vytknul zejména to, že vyšel z posudku, který nenaplňuje požadavky judikatury, a že jeho rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, neboť na konkrétní námitky reaguje toliko citací obecných pravidel pro posuzování nároku na příspěvek na péči. Žalovaný se nevypořádal ani se závěry sociálního šetření a opomněl podstatné informace z předložených lékařských zpráv.

6. V navazujícím řízení provedl žalovaný dne 10. 12. 2025 sociální šetření v Domově seniorů Vysočany, kde žalobkyně pobývala od 10. 11. 2025. Žalovaný si též vyžádal doplňující posudek, který posudková komise vydala dne 24. 2. 2026 (evidenční číslo SZ/2025/3257-BR- 13). Žalobkyni nevyšetřila.

7. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 24. 2. 2026 vyjádření k podkladům před vydáním rozhodnutí, v němž uvedla, že nesouhlasí s přiznáním II. stupně závislosti a s posouzením jednotlivých životních potřeb. Sociálním pracovnicím již při prvním sociálním šetření sdělila, že neví, kdy se jí, musela dostávat nutridrinky. Od ledna 2024 neuměla zvednout telefon. Nebyla schopná připravit si a užívat léky. Brala si je, jak chtěla, nebo vůbec. V době podání žádosti nekomunikovala ani s dcerou, jen bez duše koukala. Nezvládala ani péči o zdraví, odkládala sprchování. K vyjádření doložila fotografie, které zachycují žalobkyni doma i v nemocnici v průběhu let 2024 až 2026. Přiložila i fotografii, na níž má být zachyceno, jak v srpnu 2023 zapálila les na Orlíku.

8. Žalovaný na základě doplňujícího posudku vydal nové rozhodnutí ze dne 9. 4. 2026, čj. MPSV-2026/89315-925 (napadené rozhodnutí). Rozhodnutí úřadu práce změnil tak, že od prosince 2025 zvýšil měsíční příspěvek na péči z částky 4 900 Kč na částku 23 000 Kč. Žalobkyně podle nového posudku od 10. 12. 2025 již nezvládá devět základních životních potřeb: mobilitu, orientaci, komunikaci, stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost. Jinak žalovaný setrval na svém předchozím závěru, že v období od 1. 7. 2024 do 9. 12. 2025 žalobkyně nezvládala pět základních životních potřeb: orientaci, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, osobní aktivity a péči o domácnost. Ostatní potřeby (mobilita, komunikace, stravování, péče o zdraví, výkon fyziologické potřeby) žalobkyně podle posudku v tomto období zvládala alespoň v přijatelném standardu, byť s použitím facilitujících prostředků. Žalobní argumentace 9. Žalobkyně s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a navrhla, aby jej soud zrušil. Namítla, že k datu podání žádosti nezvládala osm základních životních potřeb a měl by jí tak být přiznán třetí stupeň závislosti. Splnění třetího stupně závislosti vyplývá přinejmenším z lékařské zprávy z ledna 2024. Na neuvedení tří základních potřeb ihned reagovala, žalovaný přesto zpochybnil stádium její nemoci. Posudek je podle ní v rozporu se skutečným zdravotním stavem.

10. Posudková komise podle ní nezohledňuje všechny důkazy a skutečnosti, které uváděla. Pokud by věděla vše o nemoci (demence s Alzheimerem), žádala by o příspěvek na péči o rok dříve. Namítá, že pojmy ve znaleckém zákoně jsou nejednoznačné. Ministerstvo podle ní není samo způsobilé udělat nic proti vadnému postupu znalce. Otázku pravdivosti znaleckého posudku proto „postupuje vyšší moci“. Je jí známo, že posudková komise nepřijímá lékařské zprávy od lékařů, kteří nemají odbornost posuzovat základní životní potřeby, na což doplácí lidé jako je ona.

11. V doplnění žaloby žalobkynina zmocněnkyně zopakovala, že posudkoví lékaři dospěli ke špatným závěrům. Nad to uvedla, že spatřuje nesrovnalosti v řízení o přiznání vyššího stupně invalidity. V roce 2021 shledala Česká lékařská komora (ČLK), že lékař v jejím případě pochybil, což šetřila i disciplinární komise ČLK. Dodnes si není jistá, jestli nešlo o porušení podle zákona o evidenci obyvatel. Lékařka z ní udělala dvě osoby. Za pravdu jí dal i veřejný ochránce práv. Nicméně nechce s tím soud zatěžovat. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný má za to, že žaloba není důvodná a navrhla, aby ji soud zamítl. Při posouzení žalobkynina zdravotního stavu vyšel z posudku ze dne 24. 2. 2026, na který odkazuje, resp. na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které obsahuje vyhodnocení posudku. V napadeném rozhodnutí se vypořádal se všemi žalobkyninými námitkami a své závěry odůvodnil s odkazem na zjištěný žalobkynin zdravotní stav. Má za to, že napadené rozhodnutí nemá žádné vady, a žaloba proto není důvodná Posouzení věci soudem 13. Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání, s čímž účastníci konkludentně souhlasili [ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.)]. Napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, jenž tu byl v době rozhodnutí žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

14. Žalobu podala včas osoba k tomu oprávněná.

15. Žaloba je důvodná.

16. Obecná právní východiska pro posouzení věci soud shrnul v bodech 45 - 57 svého prvního rozsudku. Obě strany už je proto znají a soud si z toho důvodu na ně pro stručnost dovoluje odkázat.

17. Pouze znovu zopakuje, že posudek posudkové komise, je pro správní orgány stěžejním důkazem. Jeho povahou a požadavky, které je na něj třeba klást, se již opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval Nejvyšší správní soud (NSS). Posudek musí být podle jeho judikatury jednoznačný, určitý, úplný a přesvědčivý. Tyto náležitosti splňuje, pokud se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám. Své závěry musí posudková komise náležitě podložit a odůvodnit. Je nezbytné, aby posudek obsahoval vysvětlení, jakým způsobem posudková komise hodnotila veškeré posudkové podklady, které z nich považovala za relevantní, případně z jakého důvodu se od závěrů uvedených v některých z nich odchýlila. Posuzovaný zdravotní stav musí poté popsat dostatečně jasně a přesně, aby nevystávaly žádné další pochybnosti [např. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2015, čj. 6 Ads 299/2014-25, či ze dne 30. 1. 2019, čj. 6 Ads 34/2018-17, všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná též online na www.nssoud.cz].

18. Nejvyšší správní soud ve vztahu k nakládání s posudkem v řízení dovodil, že „se jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoliv odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž i správnost posudku z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti.“ (např. rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2010, čj. 6 Ads 143/2009-60, a ze dne 22. 10. 2009, čj. 3 Ads 48/2009-104). Pokud z podkladů lékařského posudku vyplývá, že posuzovaný některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá, a orgány lékařské posudkové služby přesto takovou potřebu považují za zvládanou, musí tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit (rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2014, čj. 3 Ads 50/2013-32).

19. Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobkyně namítá, že jí měl být již za období od 1. 7. 2024 přiznán III. stupeň závislosti, protože nezvládala osm základních životních potřeb. Žalobkyně podle druhého rozhodnutí žalovaného v období od 1. 7. 2024 do 9. 12. 2025 nezvládala celkem pět potřeb. K uznání III. stupně závislosti tak chybí nezvládání minimálně dalších dvou potřeb [§ 8 odst. 2 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění]. Podle žalovaného však žalobkyně v tomto období potřeby mobility, komunikace, péče o zdraví, stravování a výkonu fyziologické potřeby zvládala. Žalobkyně naopak nijak nebrojí proti přiznání IV. stupně závislosti od prosince 2025. V tomto období již žalobkyně podle žalovaného nezvládala celkem devět potřeb.

20. Mezi účastníky je tedy nadále spor pouze o tom, kolik potřeb žalobkyně nezvládala v období od 1. 7. 2024 do 9. 12. 2025. Soud se proto zaměřil pouze na tu část napadeného rozhodnutí, která se týká tohoto období, za které byl žalobkyni přiznán příspěvek na péči ve II. stupni závislosti. Konkrétně posuzoval, jestli žalovaný přezkoumatelně a s oporou v novém doplňujícím posudku řádně zdůvodnil, že žalobkyně v tomto období nezvládala potřeby mobility, komunikace a péče o zdraví. Žalobkyně setrvale namítá, že tyto potřeby nezvládá v přijatelném standardu. Mobilita 21. Pokud jde o mobilitu, zdejší soud v prvním rozsudku žalovanému vytkl, že hodnotil tuto potřebu výlučně z hlediska postižení pohybového a nosného aparátu, nikoli v kombinaci s onemocněním Alzheimerovou demencí. Žalovaný ve svém prvním rozhodnutí nijak nereagoval na námitky, že žalobkyně nemá dostatečné duševní kompetence, které se projevují např. tak, že nezvládá samostatně jízdu MHD a je schopna přecházet na červenou. Zdejší soud žalovaného upozornil, že soudy opakovaně přihlédly při posuzování potřeby mobility i k dalším (duševním) postižením, nejen fyzickým. Byť tedy žalobkyně zvládala mobilitu fyzicky, bylo nutné, aby se žalovaný s ohledem na její onemocnění Alzheimerovou demencí zabýval i tím, zda ji zvládá po mentální stránce (viz body 68 až 73 prvního rozsudku).

22. Žalovaný ve svém rozhodnutí s odkazem na doplňující posudek uvedl (na str. 11), že u žalobkyně nebylo prokázáno těžké onemocnění hybnosti dolních končetin, které tedy plní svou opěrnou i pohybovou funkci bez omezení. Případná nestabilita je kompenzována opěrnými pomůckami. Žalobkyně podle žalovaného nemá žádnou poruchu hybnosti či zraku, která by jí bránila vstávat, usedat, zaujímat a měnit polohy a chodit krok za krokem po místnosti i v běžném terénu nebo po schodech. Žalobkyně má podle posudku funkční ruce a nohy a je tedy schopna dojít ke dveřím a otvírat a zavírat je. Její zdravotní stav jí dovoluje nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků. Žalovaný též uvedl, že ze zákona nevyplývá, že dopravním prostředkem musí být nutně hromadná doprava.

23. Z uvedeného je zřejmé, že se žalovaný opět zaměřil pouze na to, zda žalobkyně zvládala mobilitu s ohledem na své fyzické schopnosti. Vůbec se nezabýval tím, jak se na zvládání jednotlivých aktivit podepisuje žalobkynino onemocnění Alzheimerovou nemocí. Žalovaný i posudková komise se tedy dopustili stejné chyby, jakou jim soud vytkl již ve svém prvním rozsudku. Žalovaný a nový posudek nerozptýlili pochybnosti o tom, že žalobkyně psychicky dokáže bez dohledu nebo pomoci všechny aktivity, např. pohybovat se sama v terénu v dosahu alespoň 200 metrů a nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků a používat je. Žalovaný opět nijak nereagoval ani na námitky z žalobkynina prvního odvolání proti prvnímu rozhodnutí úřadu práce z 14. 1. 2025, v němž uváděla, že nezvládá ani mobilitu, neboť kvůli kognitivním potížím nemůže chodit sama venku, protože by se ztratila. Není tedy schopna sama dojít k lékaři, ani na nákup nebo na procházku, někdy bloudí i doma.

24. Soud má důvodné pochybnosti i o tom, zda žalobkyně zvládala všechny aktivity mobility po fyzické stránce. Žalovaný se totiž opět nijak nevypořádal se závěry prvního sociálního šetření, z něhož vyplývá, že žalobkyně nezvládá nejen pochyb chůzí na delší vzdálenosti a po nerovném povrchu, ale nezvládne si ani otevřít venkovní dveře, protože se kvůli třesu rukou netrefí klíčem do zámku. Pokud měla komise za to, že žalobkyně tyto aktivity (pochybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, a otevírat a zavírat dveře) i přes zjištění vyplývající ze sociálního šetření zvládá, měla tento svůj závěr dostatečně a přesvědčivě zdůvodnit [viz např. již výše zmíněný rozsudek NSS čj. 3 Ads 50/2013-32]. Komise ani žalovaný se však závěrům prvního sociálního šetření nijak podrobně nevěnovali. Výsledky sociálního šetření přitom nelze při posouzení zvládání základních životních potřeb ignorovat; posudková komise, resp. žalovaný, mají povinnost se náležitě vypořádat se skutečnostmi zjištěnými při sociálním šetření. Je tomu tak zejména v situaci, kdy zjištění sociálního šetření podporují tvrzení žadatele, se kterými se posudková komise, resp. žalovaný, neztotožňují (rozsudek NSS ze dne 9. 1. 2025, čj. 9 Ads 209/2024-73, bod 31).

25. Soud tedy stále má tytéž pochybnosti, které vyjádřil již v prvním rozsudku. Očekával nyní - s ohledem na výrok druhého rozhodnutí - žalovaného, že se z nového posudku dozví, proč tedy posudková komise považuje tuto potřebu za zvládnutou. Takovou odpověď však v doplňujícím posudku ani v napadeném rozhodnutí bohužel nenalezl. Soud proto konstatuje, že žalovaný nerespektoval závazný pokyn plynoucí z prvního rozsudku a jeho rozhodnutí je i nadále v této části nepřezkoumatelné. Lze jen odkázat na výtky, které v tomto směru soud vůči žalovanému vznesl ve svém prvním rozsudku (body 68 až 73). Komunikace 26. Co se týče posouzení potřeby komunikace, soud v prvním rozsudku shledal, že závěry žalovaného o tom, že u žalobkyně není dána porucha řeči ani medicínské odůvodnění pro nezvládání rukou psané krátké zprávy za použití facilitačních pomůcek, neodpovídaly obsahu spisu. Žalobkyně v průběhu celého řízení upozorňovala na své obtíže při komunikaci, které jsou popsány i v lékařských zprávách datovaných 4. 11. 2024 a 11. 12. 2024. Soud komisi vytkl, že nehodnotila jednotlivé dílčí aktivity ani zvládání potřeby komunikace s ohledem na důsledky žalobkynina onemocnění, a upozornil ji, že pokud uzná určitou potřebu za zvládanou s použitím facilitačních pomůcek, musí vysvětlit, jaké pomůcky má konkrétně na mysli.

27. Žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel z doplňujícího posudku (str. 11 napadeného rozhodnutí), v němž posudková komise uvedla, že u žalobkyně nebyla prokázána porucha řeči ani závažná porucha smyslových funkcí (pochopitelně s brýlemi, sluchadly apod.), která by bránila čtení a psaní. Podle posudku je žalobkyně schopna dorozumět se mluvenou řečí i písemnou komunikací v rozsahu základní slovní zásoby odpovídající sociálnímu postavení a věku. Nebyl u ní prokázán těžký mentální deficit či těžká demence „(dokumentován je lehký kognitivní deficit)“, které by bránily porozumění řeči a textu. Žalobkyně chápe obsah přijímaných a sdělovaných zpráv, zvládá základní obrazové symboly a zvukové signály. Ke schopnosti vytvářet rukou psanou zprávu posudková komise uvedla, že není dána porucha hybnosti rukou a zraku, ani mentální defekt či těžká demence. Podle posudku je žalobkyně schopna používat omezeně běžné komunikační prostředky, tedy řeč a telefon.

28. Tyto závěry jsou opět v rozporu s obsahem správního spisu. Žalovaný a nový posudek se ani při posuzování potřeby komunikace nezabývaly tím, jak se ve zvládání jednotlivých aktivit projevilo žalobkynino onemocnění Alzheimerovou nemocí.

29. Již při prvním sociálním šetření přitom bylo zjištěno, že sdělení je třeba žalobkyni podávat jednodušší formou, je třeba je opakovat a nespěchat na ni s odpovědí. Žalobkyně „ztrácí slovní zásobu, někdy je třeba napovědět. Zvládne se podepsat, text nepíše, obrazovým symbolům a zvukovým signálům rozumí. S komplikacemi používá tlačítkový mobilní telefon, SMS nepoužívá, má potíže i telefonovat, někdy omylem zavolá někomu jinému, hovor přijme. Počítač nepoužívá.“ Obdobné potíže při komunikaci jsou popsány i v lékařských zprávách. Podle lékařské zprávy ze dne 4. 11. 2024 žalobkyně při komunikaci s lékařkou odpovídala jen částečně přiléhavě, hledala slova, některé věty nedokončovala, nebo se snažila doplnit opisem; „výbavnost v krátkodobé paměti 1 slovo/a ze 3“. Podobné obtíže jsou popsány i v lékařské zprávě ze dne 11. 12. 2024.

30. Rovněž v odvolání proti prvnímu rozhodnutí úřadu práce žalobkyně uvedla, že komunikace je obtížná, na otázky není schopna smysluplně odpovědět, hledá slova, používá jiná slova, která s dotazem nesouvisí, nedokončuje věty, písemný projev již nezvládá, není schopná nic napsat, někdy jen nesrozumitelný shluk písmen. Protože jí to nejde, přestala již písemný projev používat. Není schopna přečíst větu, pokyn ani řídit se významem. Během minuty vše zapomíná. Mívá halucinace, nechce chodit ven. Její myšlení je mimo realitu. Ve vyjádření k podkladům před vydáním napadeného rozhodnutí žalobkyně uvedla, že již od ledna 2024 nebyla schopná zvednout telefon a nezvládala komunikovat s dcerou, jen tzv. bez duše koukala.

31. Žalovaný se k těmto obtížím způsobeným žalobkyniným duševním onemocněním ve svém rozhodnutí nijak nevyjádřil, nereagoval na ně ani doplňující posudek. Ten zároveň nepřesně uvádí, že u žalobkyně byl dokumentován jen „lehký kognitivní deficit“. Žalobkynin výsledek v MOCA testu přitom byl v pásmu středně těžké kognitivní poruchy, a sama komise v závěru doplňujícího posudku uvádí, že sice není dokladována těžká demence, středně těžké postižení je ale hraniční.

32. Také posouzení jednotlivých aktivit podle přílohy k vyhlášce je v rozporu s obsahem správního spisu. Žalobkyně již při sociálním šetření nebyla schopna psát alespoň krátkou zprávu, zvládla se jen podepsat. Postupně přestala písemný projev úplně používat. Měla též potíže při běžné komunikaci. Hledala slova, nedokončovala věty, telefonovala s obtížemi, hovor přijala, ale občas zavolala někomu jinému. Za schopnost používat mobilní telefon v přijatelném standardu přitom nelze považovat pouze to, že žalobkyně byla schopna jej ovládat „jednosměrně“, tedy že byla schopna přijmout telefonní hovor, ale také to, že zvládne alespoň vytočit telefonní číslo (rozsudek NSS čj. 9 Ads 209/2024-73, bod 30). S touto skutečností se posudková komise nijak nevypořádala. Pokud následně žalovaný uzavřel, že žalobkyně jednotlivé aktivity i přes tyto obtíže zvládá, měl tento svůj závěr přezkoumatelně odůvodnit. To se však nestalo.

33. Nový doplňující posudek a rozhodnutí žalovaného tedy měly na lékařské zprávu a závěry ze sociálního šetření lépe zareagovat a uvědomit si přitom, že vnáší nejasnosti i do otázky zvládání potřeby komunikace. Posudková komise a žalovaný měli přesvědčivě, tj. přezkoumatelně s oporou ve spise, tyto pochybnosti vyvrátit a náležitě odůvodnit, že žalobkyně všechny aktivity spadající pod potřebu komunikace ve skutečnosti i v období od 1. 7. 2024 do 9. 12. 2025 zvládala. Námitky žalobkyně jsou proto i ve vztahu k této potřebě důvodné. Péče o zdraví 34. Rovněž posouzení zvládání potřeby péče o zdraví považoval soud v prvním rozsudku s ohledem na žalobkynino onemocnění i obsah lékařských zpráv za nedostatečné. Podle soudu nebylo zřejmé, z jakého lékařského nálezu komise v prvním posudku vycházela, a jaká je podle ní úroveň paměti odpovídající věku. Soud žalovaného upozornil, že lékařská zpráva z geriatrie výslovně konstatuje nutnost kontroly užívání léků.

35. Posudková komise v doplňujícím posudku, z nějž žalovaný ve svém rozhodnutí doslovně vycházel (na str. 12), k této potřebě uvedla, že žalobkyně má dostatečné mentální, pohybové i smyslové schopnosti dodržet léčebný režim. Její zdravotní stav umožňuje provádět stanovené preventivní, léčebné a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používat k tomu potřebné léky nebo pomůcky. Žalobkyně je schopná rozpoznat zdravotní problém a v případě potřeby vyhledat nebo přivolat pomoc. Podle komise je její kognitivní deficit jen lehký a není u ní dokladovaná těžká nebo středně těžká demence.

36. I tyto závěry jsou v rozporu s obsahem správního spisu. Ani v tomto případě totiž žalovaný a komise nehodnotily, zda a jak se ve zvládání jednotlivých aktivit projevuje žalobkynino onemocnění Alzheimerovou nemocí.

37. Soud znovu opakuje, že z diagnostického souhrnu obsaženého v lékařských zprávách vyplývá, že u žalobkyně bylo dáno střední omezení kognitivních funkcí, nikoli jen lehký kognitivní deficit, jak komise uvádí v novém posudku. Žalobkyně musela být podle lékařské zprávy ze dne 4. 11. 2024 při užívání léků pod dohledem, nechápala zdravotní doporučení a potřebovala doprovázet k lékaři. A již při prvním sociálním šetření bylo zjištěno, že žalobkyně neužívá léky samostatně. Sice si je sama připraví, dcera jí však musí kontrolovat a připomínat jí, kdy si má léky vzít. V odvolání proti prvnímu rozhodnutí úřadu práce navíc žalobkyně uváděla, že si již léky sama připravit nedokáže, ani si nepamatuje, jaké léky užívá. Je třeba na ní dohlížet, protože si občas vezme léky častěji nebo ve větším množství. Ve vyjádření k podkladům před vydáním napadeného rozhodnutí pak žalobkyně rovněž uvedla, že již v době podání žádosti nezvládala péči o zdraví, odkládala sprchování, brala si léky, jak chtěla, a nebyla schopná si je sama připravit.

38. Žalovaný ani posudková komise se - obdobně jako při posouzení potřeb mobility a komunikace - s popisovanými obtížemi nijak nevypořádali. Soud proto musí znovu a důrazně opakovat, že pokud měli komise a žalovaný za to, že žalobkyně jednotlivé aktivity v rámci péče o zdraví zvládá v přijatelném standardu i přes obtíže spojené s Alzheimerovou nemocí, měli své úvahy přezkoumatelně odůvodnit a vysvětlit, jak se staví k žalobkyniným námitkám a proč nepovažují závěry plynoucí z prvního sociálního šetření a lékařských zpráv za podstatné. Jakákoli taková úvaha v napadeném rozhodnutí chybí, a proto i v tomto ohledu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Shrnutí 39. Obdobně jako ve svém prvním rozsudku musí soud bohužel konstatovat, že se žalovaný ani v nyní napadeném rozhodnutí nevypořádal s podstatnými zjištěními, která vyplývala z lékařských zpráv (zejména ze zprávy z geriatrie ze dne 4. 11. 2024, na kterou žalobkyně opakovaně odkazovala) i z prvního sociálního šetření. K tomu lze odkázat již na body 61 až 63 a 80 prvního rozsudku. Zde uvedené výtky se v plné míře uplatní i nyní.

40. Žalovaný se zejména nezabýval tím, jak se ve zvládání jednotlivých potřeb projevilo žalobkynino onemocnění Alzheimerovou chorobou. Komise sice v novém posudku hodnotila u každé z potřeb, které neuznala, dílčí aktivity podle přílohy vyhlášky č. 505/2006 Sb., posoudila je však zcela nedostatečně a v rozporu s obsahem správního spisu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nevysvětlil, proč považuje nový doplňující posudek za přesvědčivý, toliko jej opsal. Vysvětlení obsažené na str. 14 až 16 považuje soud opět za nedostatečné. Žalovaný pouze znovu zopakoval zcela obecné úvahy, které by mohl použít u posudku ve všech řízeních o příspěvcích na péči. Stejně tak opět nijak konkrétně nevypořádal žalobkyniny námitky a toliko k nim odcitoval obecná pravidla pro posuzování žádostí o příspěvek na péči. Tato pochybení jsou o to závažnější, neboť je soud žalovanému vytkl již v prvním rozsudku.

41. Soud musí opět zopakovat, že pokud z informací o sociálním šetření a z obsahu lékařských zpráv nelze dospět k jednoznačným a přesvědčivým závěrům ohledně zvládání jednotlivých životních potřeb, bylo na místě, aby žalobkyně byla přítomna při jednání posudkové komise. Posudková komise rozhodovala výlučně na základě písemných podkladů. Z judikatury přitom vyplývá, že přímé osobní vyšetření posuzované osoby posudkovou komisí má být pravidlem (rozsudek NSS ze dne 14. 9. 2011, čj. 4 Ads 82/2011-44). Posudková komise se k absenci vyšetření žalobkyně vyjádřila tak, že použitá dokumentace byla dostačující k posouzení v její nepřítomnosti. Nicméně práce s podklady byla opět provedena zcela nedostatečně. Skutečnost, že žalobkyně nebyla komisí vyšetřena, tak k přesvědčivosti posudku nepochybně nikterak nepřispívá. Závěr a náklady řízení 42. Soud tedy shrnuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí při posouzení žádosti o příspěvek na péči za období od 1. 7. 2024 do 9. 12. 2025 vyšel z posudku komise, jehož obsah opět nenaplňuje požadavky judikatury, a napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno. Proto soud výrokem I. zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v rozsahu jeho výroku II. a věc vrátil žalovanému v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

43. V dalším řízení žalovaný bude muset přezkoumatelně, ve světle všech dosavadních výtek soudu a s oporou v náležitém posudku posudkové komise vyhodnotit, zda žalobkyně zvládá potřeby mobility, komunikace a péče o zdraví. Soud stejně jako v prvním rozsudku netvrdí, že žalobkyně v období od 1. 7. 2024 do 9. 12. 2025 definitivně nezvládala potřeby, které žalovaný a posudková komise uznali za zvládané. Takový závěr by byl v tuto chvíli předčasný. Nicméně způsob, jakým žalovaný a posudková komise pojali své rozhodnutí a posudek, rozhodně nenasvědčoval tomu, že by své závěry měli dostatečně podložené. Vysloveným závazným právním názorem je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

44. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu výrokem II. zamítl, neboť žalobkyně v podané žalobě nic nenamítala proti výroku I. napadeného rozhodnutí, kterým žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobkyni od prosince 2025 přiznal příspěvek na péči ve výši 23 000 Kč (IV. stupeň závislosti).

45. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně byla sice úspěšnou účastnicí řízení, ale žádné náklady řízení si nevyčíslila. Proto jí je soud nepřiznal (výrok III.), a žalovanému jako neúspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů nevzniklo (výrok IV.). Poučení Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 8. července 2026 Mgr. Marek Bedřich samosoudce