38 Ad 4/2026

Rubrum

čj. 38 Ad 4/2026 - 32 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Markem Bedřichem v právní věci žalobkyně: D. N. zastoupená zmocněnkyní Ing. D. K. obě bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2026, čj. MPSV-2026/140542-925, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2026, čj. MPSV-2026/140542-925, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Vymezení věci 1. Žalobkyně požádala o zvýšení příspěvku na péči, neboť byla závislá na péči své dcery. Má za to, že její závislost dosahuje IV. stupně, protože nezvládá žádnou ze základních životních potřeb. Podle správních orgánů však žalobkyně nezvládala jen osm potřeb. Žalobkyně s tím nesouhlasí. Proto se poté, co neuspěla s odvoláním, obrátila na soud.

2. Dosavadní vývoj 2. Žalobkyně požádala v únoru 2025 o změnu výše příspěvku na péči. Uvedla, že žádá o přiznání III. stupně závislosti (přestože později v řízení se domáhala přiznání IV. stupně), neboť nezvládala žádnou ze základních životních potřeb.

3. Úřad práce provedl u žalobkyně v březnu 2025 sociální šetření a vyžádal si posudek Institutu pro posuzování zdravotního stavu (institut). Na základě těchto podkladů úřad práce rozhodnutím ze dne 24. 6. 2025, čj. 19820/2025/AAF (prvostupňové rozhodnutí), zvýšil žalobkyni od února 2025 měsíční příspěvek na péči z částky 4 900 Kč na částku 14 800 Kč. Shledal, že žalobkyně byla ve III. stupni závislosti, neboť nezvládala osm základních životních potřeb: mobilitu, stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, výkon fyziologické potřeby, péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost.

4. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala, protože nesouhlasila s neuznáním potřeb komunikace a orientace. Uvedla, že potřeba komunikace byla uznána již při přiznání příspěvku na péči v I. a II. stupni závislosti z důvodu žalobkyniny praktické slepoty (věkem podmíněná degenerace makuly). K prokázání této skutečnosti přiložila posudek očního lékaře. Ze stejného důvodu nezvládá ani potřebu orientace.

5. Žalovaný si v odvolacím řízení vyžádal posudkové hodnocení od své posudkové komise. Ta v posudku ze dne 13. 5. 2026 (evidenční číslo SZ/2025/1266-PH-12) dospěla ve shodě s posudkem institutu k závěru, že žalobkyně je závislá na pomoci druhé osoby ve III. stupni, protože není schopna zvládat osm základních životních potřeb. Žalobkyni nevyšetřila.

6. Žalovaný na základě posudku napadeným rozhodnutím žalobkynino odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Setrval na závěrech úřadu práce, že žalobkyně nezvládala osm základních životních potřeb (mobilitu, stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, výkon fyziologické potřeby, péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost). Ostatní potřeby (komunikace a orientace) žalobkyně zvládala v přijatelném standardu.

3. Žalobní argumentace 7. Žalobkyně především namítá, že posudek je v části týkající se potřeby orientace nepřezkoumatelný, neúplný a nepřesvědčivý. Komise se omezila pouze na obecná konstatování o dostatečné kompenzaci sluchové vady sluchadlem, zachované zrakové ostrosti pravého oka a absenci závažného postižení duševních funkcí, aniž by posoudila skutečný funkční dopad souběhu zrakového a sluchového postižení, věku žalobkyně a dalších zdravotních omezení na její schopnost orientovat se v běžném prostředí. Komise se nevypořádala s jednotlivými dílčími schopnostmi tvořícími potřebu orientace, zejména se schopností rozpoznávat podněty zrakem a sluchem, orientovat se v prostoru a sociálním prostředí či bezpečně reagovat v obvyklých situacích. Právě v důsledku kombinovaného zdravotního postižení potřebuje žalobkyně při těchto aktivitách dohled jiné osoby, přičemž posudek neuvádí konkrétní podklady, z nichž by bylo možné dovodit opačný závěr.

8. Obdobné výhrady žalobkyně směřuje i proti závěru posudkové komise o zvládání základní životní potřeby komunikace. Posudek obsahuje pouze obecné hodnocení dostatečnosti zrakových, sluchových a duševních funkcí, aniž by přesvědčivě vysvětloval, zda je žalobkyně schopna v běžném prostředí a v přijatelném standardu porozumět přijímaným sdělením, rozpoznávat obrazové symboly a zvukové signály, psát krátké zprávy nebo používat běžné komunikační prostředky. Žalobkyně zpochybňuje zejména závěr, že zvládá telefonovat a vytvářet rukou psané zprávy využitelné v každodenním životě, neboť podle ní takové schopnosti fakticky nemá a posudek neobsahuje žádná konkrétní zjištění, která by svědčila o opaku.

9. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že samotné používání sluchadla neprokazuje zvládání orientace ani komunikace v požadovaném rozsahu. Posudková komise podle ní neposoudila, jak sluchadlo kompenzuje sluchovou vadu v reálných podmínkách, například při okolním hluku, při komunikaci s neznámými osobami, při telefonování nebo při rozpoznávání a lokalizaci zvukových signálů. Současně nebylo hodnoceno, jak se projevují situace, kdy sluchadlo nefunguje, je vybitá baterie nebo je nutná manipulace s přístrojem. Žalobkyně v této souvislosti uvádí, že samotná skutečnost, že sluchadlo nosí, ještě neznamená, že je schopna jeho prostřednictvím spolehlivě identifikovat význam a směr běžných zvukových podnětů a adekvátně na ně reagovat.

10. Konečně žalobkyně namítá, že se žalovaný ani komise nevypořádali s tím, že základní životní potřeba komunikace u ní byla v minulosti uznána jako nezvládaná, přičemž její zdravotní stav je od té doby setrvalý nebo se dále zhoršuje. Pokud se správní orgány od dřívějšího hodnocení odchýlily, měly srozumitelně objasnit, z jakých nových skutkových zjištění jejich hodnocení a závěry vychází.

11. Tím, že žalovaný nekriticky převzal závěry posudku, porušil svou povinnost řádně zjistit skutkový stav. Žalobkyně zastává názor, že při správném posouzení jejích schopností u potřeb orientace a komunikace by mělo být zjištěno, že nezvládá nejméně devět základních životních potřeb a splňuje tak podmínky závislosti ve IV. stupni. Proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně poté, co jí bylo zasláno vyjádření žalovaného, doplnila žalobu o námitku, že ve stejný den podala žádost o změnu nároku na průkaz osoby zdravotně postižené ze ZTP na ZTP/P. Průkaz ZTP/P jí byl posléze přiznán s odůvodněním, že „jde o osobu se zvlášť těžkým funkčním postižením nebo úplným postižením pohyblivosti nebo orientace, ve smyslu § 34 odst. 4 zákona č. 329/2011 Sb., ve znění zákona č. 313/2013 Sb.“ Tento závěr je v přímém rozporu se závěrem žalovaného, že zvládá potřebu orientace. Krom toho žalobkyně trvá na tom, že nezvládá ani potřebu komunikace. Přiložila k tomu jako důkaz listinu se svým podpisem.

4. Vyjádření žalovaného 13. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkynin zdravotní stav posoudila komise za účasti oftalmologa. Přitom zohlednila všechna relevantní onemocnění, zejména syndrom geriatrické křehkosti, omezenou pohyblivost, inkontinenci, degenerativní postižení pohybového aparátu, závažné zrakové postižení a nedoslýchavost kompenzovanou sluchadlem. Za nezvládané uznala všechny základní životní potřeby kromě orientace a komunikace.

14. Ve vztahu k orientaci žalovaný poukazuje na to, že žalobkyně je podle zpráv praktického lékaře orientována místem, časem i osobou, její intelekt je zachován, mluvené řeči rozumí a adekvátně reaguje. Přestože je na levém oku prakticky nevidomá a na pravém oku slabozraká, podle sociálního šetření je schopna číst s lupou. Komise proto dospěla k závěru, že žalobkyně je schopna orientovat se v přirozeném sociálním prostředí a v obvyklých situacích v přijatelném standardu. Žalovaný současně zdůrazňuje, že orientace v neznámém prostředí nebo schopnost rozpoznávat dopravní a bezpečnostní podněty nejsou posudkovými kritérii této životní potřeby 15. K potřebě komunikace žalovaný uvádí, že žalobkyně je schopna dorozumět se mluvenou řečí, chápat obsah sdělení, rozpoznávat běžné obrazové symboly a zvukové signály a používat telefon. Nebylo přitom zjištěno takové postižení horních končetin, které by jí bránilo napsat krátkou zprávu. Námitky týkající se obsluhy sluchadla, výměny baterií nebo jeho případné nefunkčnosti, podle žalovaného nespadají mezi posudková kritéria; obdobně je u telefonu rozhodující schopnost uskutečnit či přijmout hovor, nikoliv jej běžně užívat v celém rozsahu. Žalovaný považuje závěry posudkové komise za dostatečně podložené a správné.

16. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl.

5. Posouzení věci soudem 17. Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání, s čímž účastníci konkludentně souhlasili [§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.)]. Soud nepovažoval za nutné nařizovat jednání ani pro účely dokazování. Žalobkyně k doplnění žaloby přiložila plnou moc se svým podpisem, kterou chtěla prokázat, že nezvládá potřebu komunikace. Tento důkaz však soud vyhodnotil vzhledem k ostatním podkladům zařazeným ve správním spise, kterým se dokazování neprovádí [rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, dostupný stejně jako všechna zde citovaná rozhodnutí NSS též online na www.nssoud.cz, a publikovaný pod č. 2383/2011 ve Sbírce NSS], jako nadbytečný, a proto jím dokazování neprováděl.

18. Napadené rozhodnutí přezkoumal soud v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, jenž tu byl v době rozhodnutí žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

19. Žalobu podala včas osoba k tomu oprávněná.

20. Žaloba je důvodná. Obecná právní východiska 21. Právní úpravu poskytování příspěvku na péči obsahuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a na něj navazující vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (vyhláška).

22. Podle § 7 odst. 2 zákona o sociálních službách platí, že nárok na příspěvek na péči má osoba uvedená v § 4 odst. 1 zákona o sociálních službách, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8.

23. Zákon rozlišuje čtyři stupně závislosti v závislosti na tom, kolik potřeb osoba nezvládá z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (blíže k jednotlivým stupňům viz § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách). Těchto potřeb je celkem deset: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost (§ 9 odst. 1 zákona o sociálních službách). Jejich podrobnější vymezení pak uvádí příloha č. 1 k vyhlášce. Podle § 2a vyhlášky přitom platí, že k závěru o závislosti posuzovaného na pomoci jiné osoby při zajištění některé z potřeb postačí, pokud nezvládá byť jen jedinou z aktivit vyjmenovaných v této příloze.

24. Ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky současně dodává, že „[z]a neschopnost zvládání (…) potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout (…) potřebu v přijatelném standardu (…). Přijatelným standardem se rozumí zvládání (…) potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby.“ [zvýraznění doplnil soud]. Zvládání základních životních potřeb tedy zkoumá posudková komise v přijatelném standardu (tedy pouze v určitém základním rozsahu). Nezkoumá, jestli je posuzovaná osoba schopna tyto své potřeby obstarávat ve stejné míře, jako v případě absence zdravotního postižení (rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2014, čj. 1 Ads 86/2014-40, bod 15).

25. Posouzení zvládání základních životních potřeb není ani intuitivní, nýbrž vyplývá z objektivizovaných kritérií (rozsudky NSS ze dne 29. 9. 2015, čj. 4 Ads 167/2015-27, bod 31; či ze dne 26. 6. 2019, čj. 8 Ads 331/2018-37, bod 13). Při posuzování stupně závislosti se tak vychází ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře (§ 25 odst. 3 zákona o sociálních službách).

26. Posudek posudkové komise je pro správní orgány stěžejním důkazem. Jeho povahou a požadavky, které je na něj třeba klást, se již opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval Nejvyšší správní soud. Posudek musí být podle jeho judikatury jednoznačný, určitý, úplný a přesvědčivý. Tyto náležitosti splňuje, pokud se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám. Své závěry musí posudková komise náležitě podložit a odůvodnit. Je nezbytné, aby posudek obsahoval vysvětlení, jakým způsobem posudková komise hodnotila veškeré posudkové podklady, které z nich považovala za relevantní, případně z jakého důvodu se od závěrů uvedených v některých z nich odchýlila. Posuzovaný zdravotní stav musí poté popsat dostatečně jasně a přesně, aby nevystávaly žádné další pochybnosti (např. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2015, čj. 6 Ads 299/2014-25, či ze dne 30. 1. 2019, čj. 6 Ads 34/2018-17).

27. Posudková komise nadto musí v odůvodnění posudku výslovně zohlednit jednotlivé činnosti vyjmenované v příloze č. 1 vyhlášky a vypořádat se se skutečnostmi, které posuzovaný namítá. Posudková komise, správní orgány i soudy zároveň musejí „mít na zřeteli, že s ohledem na sociálně citlivou situaci osob závislých na pomoci jiné fyzické osoby a důležitost příspěvku jim poskytovaného, je zapotřebí postupovat při posuzování stupně závislosti osoby důkladně“ (rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2016, čj. 3 Ads 262/2015-34).

28. Nejvyšší správní soud ve vztahu k nakládání s posudkem v řízení dovodil, že „se jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoliv odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž i správnost posudku z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti.“ (např. rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2010, čj. 6 Ads 143/2009-60, a ze dne 22. 10. 2009, čj. 3 Ads 48/2009-104). Pokud z podkladů lékařského posudku vyplývá, že posuzovaný některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá, a orgány lékařské posudkové služby přesto takovou potřebu považují za zvládanou, musí tento závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit (rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2014, čj. 3 Ads 50/2013-32).

29. Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobkyně namítá, že jí měl být od února 2025 přiznán IV. stupeň závislosti, protože nezvládala devět nebo deset základních životních potřeb. Žalobkyně podle napadeného rozhodnutí nezvládala celkem osm potřeb. K uznání IV. stupně závislosti tak chybí nezvládání minimálně jedné další potřeby [§ 8 odst. 2 písm. d) zákona o sociálních službách]. Podle žalovaného však žalobkyně potřeby orientace a komunikace zvládala. Soud proto posoudí, jestli žalovaný přezkoumatelně a s oporou v posudku řádně zdůvodnil, že žalobkyně tyto potřeby zvládala v přijatelném standardu. Orientace 30. Schopnost zvládat základní životní potřebu orientace [§ 9 odst. 1 písm. b) zákona o sociálních službách] je vymezena jako stav, kdy je osoba schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se osobou, časem a místem, orientovat se v přirozeném sociálním prostředí a v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat [písm. b) přílohy č. 1 vyhlášky].

31. Schopností orientace je tedy třeba rozumět orientaci v situacích pomocí smyslů – zraku a sluchu – s dostatečnou duševní kompetencí reakce na nastalé situace (rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2015, čj. 3 Ads 69/2014-50). Hodnotí se proto zejména postižení smyslových schopností, např. praktickou slepotou, které mohou snižovat schopnost reagovat na okolní podněty (rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2015, čj. 3 Ads 238/2014-21). Orientaci v obvyklém prostředí a situacích je přitom nezbytné zásadně hodnotit ve vztahu ke zdravé osobě stejného věku (rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2015, čj. 9 Ads 165/2014-65), zároveň se bere v úvahu schopnost zvládat potřebu alespoň v přijatelném standardu. „Obvyklost“ prostředí a situace je tedy třeba posuzovat ve srovnání se zdravými jedinci stejného věku. Pro závěr, že jedinec aktivitu nezvládá, je třeba, aby ji nezvládal ani v určitém přijatelném standardu, při zohlednění limitů daných jeho zdravotním stavem.

32. Posudková komise se potřebám orientace a komunikace věnovala na str. 5 posudku. Žalovaný její závěry beze změny přejal do svého rozhodnutí.

33. Z diagnostického souhrnu uvedeného v posudku vyplývá, že žalobkyně má věkem podmíněnou makulární degeneraci – pravé oko je středně těžce slabozraké, na levé oko je žalobkyně prakticky slepá. Její nedoslýchavost je kompenzována sluchadlem. K potřebě orientace posudková komise uvedla, že „sluchová vada je korigovaná sluchadlem a zraková ostrost pravého vidoucího oka je dostačující k poznávání a rozeznávání zrakem v ještě přijatelném standardu, duševní funkce nejsou závažně postiženy, její duševní kompetence jsou přiměřené, takže nemá zdravotní postižení, které by vedlo k nezvládání orientovat se osobou, časem a místem, v přirozeném sociální prostředí, v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat, proto byla orientace zařazena mezi zvládané základní životní potřeby.“ 34. Soud považuje takové odůvodnění jednotlivých aktivit potřeby orientace za nedostatečné. Posudková komise se zejména měla podrobněji zabývat tím, zda je žalobkyně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopna rozeznávat zrakem a sluchem a přiměřeně se orientovat a reagovat v obvyklých situacích.

35. Soud předně uvádí, že posudková komise dostatečně odůvodnila, proč považuje za nevěrohodnou zprávu očního lékaře ze dne 28. 3. 2023, v níž bylo uvedeno, že je žalobkyně na obě oči prakticky slepá. V pozdějším nálezu očního lékaře (ze dne 10. 12. 2024) je totiž uvedeno, že žalobkyně je prakticky slepá pouze na levé oko, na pravé je středně slabozraká. Tomu odpovídá i sdělení praktického lékaře ze dne 10. 3. 2025 a sociální šetření. Z nich vyplývá, že žalobkyně zvládá číst s lupou (a sleduje televizi), což by při praktické slepotě nebylo možné.

36. Přesto se posudková komise měla podrobněji zabývat tím, zda žalobkyni její postižení zraku – na levé oko je prakticky slepá, na pravé středně těžce slabozraká – neznemožňuje zvládat jednotlivé aktivity potřeby orientace. Komise pouze obecně uzavřela, že žalobkynina „zraková ostrost pravého vidoucího oka je dostačující k poznávání a rozeznávání v ještě přijatelném standardu“. Z posudku však nevyplývá, jak závažné postižení zraku by již komisi vedlo k závěru, že žalobkyně není schopna poznávat a rozeznávat v přijatelném standardu. Ze sociálního šetření přitom vyplynulo, že žalobkyně sice čte s lupou (totožná informace je obsažena i v lékařské zprávě praktického lékaře z 10. 3. 2025) a nosí brýle (přes které ale „stejně moc nevidí“), jinak ale vidí pouze „periférie a vidí rozmazaně“. Navíc sama skutečnost, že žalobkyně zvládne číst s lupou, neznamená, že je vzhledem ke své slabozrakosti kombinované s nedoslýchavostí zároveň schopna orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat. Pokud chtěla komise za těchto okolností uzavřít, že žalobkyně poznává a rozeznává zrakem v ještě přijatelném standardu, měla na závěry sociálního šetření konkrétně reagovat a případné rozpory odstranit. Pokud následně žalovaný uzavřel, že žalobkyně jednotlivé aktivity i přes tyto obtíže zvládá, měl tento svůj závěr dostatečně přesvědčivě odůvodnit (např. rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2017, čj. 8 Ads 71/2016-28). To se však nestalo.

37. Posudek sice uvádí úplný výčet aktivit podle přílohy vyhlášky, které žalobkyně zvládá. Jednotlivé aktivity ale nesprávně propojuje a hodnotí je jako jeden celek, pokud uzavírá, že „její duševní kompetence jsou přiměřené, takže nemá zdravotní postižení, které by vedlo k nezvládání orientovat se osobou, časem a místem, v přirozeném sociální prostředí, v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat“. I to je ovšem problematické, protože aktivitu mít přiměřené duševní kompetence příloha vyhlášky vymezuje jako samostatnou. Neomezuje se pouze na orientaci v obvyklém prostředí a v obvyklých situacích. Její obsah tedy nelze zúžit jen na kompetence potřebné pro orientaci osobou, časem a místem a v prostředí a situacích, protože duševní kompetence mohou být relevantní i pro další činnosti. Tímto zúžením posudek posudkové komise redukuje význam samostatně hodnocené aktivity a jeho závěr o zvládání potřeby orientace se stává nepřesným, resp. nedostatečně odůvodněným.

38. Komise ani žalovaný se zároveň nevěnovali tomu, jak se do žalobkyniny schopnosti zvládat potřebu orientace promítala její počínající porucha kognitivních funkcí, o níž svědčil žalobkynin výsledek v MMSE testu. V záznamu ze sociálního šetření bylo rovněž uvedeno, že žalobkyně má potíže s krátkodobou pamětí a lehkou demenci a že její orientace v čase, v místě a vůči osobám byla zhoršená. Komise však toliko obecně konstatovala, že žalobkyniny duševní kompetence jsou přiměřené. Nezabývala se tedy nijak konkrétněji tím, zda žalobkyně vzhledem k počínající kognitivní poruše skutečně zvládala jednotlivé aktivity potřeby orientace. Rozhodnutí žalovaného je proto i v této části nepřezkoumatelné.

39. K námitce týkající se průkazu ZTP/P, který byl žalobkyni přiznán, soud uvádí, že uvedený průkaz byl vydán v jiném řízení a proces, kterým se přiznávání těchto průkazů řídí, je upraven jinými právními předpisy a posudkově medicínskými kritérii. Při posuzování schopnosti orientace při rozhodování o příspěvku na péči je postupováno podle kritérií uvedených v příloze č. 1 vyhlášky. Při přiznávání průkazu ZTP/P je vycházeno z kritérií uvedených v § 34 odst. 4 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, v relevantním znění. Jde tedy o dvě na sobě nezávislá řízení, ačkoli některá z kritérií se mohou jevit podobná (rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2017, čj. 5 Ads 80/2016-22). Komunikace 40. Pochybnosti o tom, zda byly úplně a přesvědčivě vyhodnoceny jednotlivé aktivity stanovené prováděcí vyhláškou, se týkají rovněž potřeby komunikace. Soud považuje za nedostatečné zejména posouzení žalobkyniných schopností vytvářet rukou psanou krátkou zprávu [písm. c) bod 3] a používat běžné komunikační prostředky [písm. c) bod 5].

41. Komise k této potřebě uvedla, že žalobkyniny „zrakové a sluchové funkce, zjištěné duševní funkce jsou dostačující k zvládání komunikace v přijatelném standardu, je schopna se srozumitelně dorozumět mluvenou řečí, chápe obsah přijímaných zpráv, je schopna porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům a zvukovým signálům, není zjištěno postižení rukou, které by vedlo k neschopnosti napsat rukou krátkou zprávu a používat telefon, proto považuje posudková komise komunikaci za zvládanou základní životní potřebu“.

42. Z právě citované pasáže vyplývá, že posudková komise uzavřela, že nebylo zjištěno postižení rukou, pro které by žalobkyně nebyla schopna napsat rukou krátkou zprávu. Toto posouzení je však v rozporu se závěry sociálního šetření, při němž bylo zjištěno, že žalobkyně „není schopna napsat krátkou zprávu a podepíše se s obtížemi“ (komise to sama v posudku při shrnutí sociálního šetření uvedla). Schopnost napsat rukou krátkou zprávu je přitom jednou z aktivit výslovně vymezených v příloze č. 1 vyhlášky, kterou žadatel musí být schopen zvládat v rámci potřeby komunikace. Komise se nevypořádala ani s tím, jak žalobkyninu schopnost napsat rukou krátkou zprávu ovlivňuje její postižení zraku. Při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se přitom hodnotí nejen tělesné struktury, ale mj. i smyslové funkce (§ 1 odst. 3 vyhlášky). Komise proto měla při posouzení této aktivity přihlédnout také k žalobkyninu postižení zraku. Posudek je tedy v tomto ohledu vnitřně rozporný a nepřesvědčivý. Především se nevypořádává se závěry sociálního šetření.

43. Soud k tomu připomíná, že schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby (§ 1 odst. 2 vyhlášky). To znamená, že při posouzení je „kladen důraz na faktickou (skutečnou) schopnost osoby základní aktivity samostatně provádět, nikoliv primárně na určenou diagnózu“ (rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2021, čj. 6 Ads 257/2019-26). Výsledky sociálního šetření proto nelze při posouzení zvládání základních životních potřeb ignorovat; posudková komise, resp. žalovaný mají povinnost se náležitě vypořádat se skutečnostmi zjištěnými při sociálním šetření. Je tomu tak zejména v situaci, kdy zjištění sociálního šetření podporují tvrzení žadatele, se kterými se posudková komise, resp. žalovaný, neztotožňují. (rozsudek NSS ze dne 9. 1. 2025, čj. 9 Ads 209/2024-73, bod 31). Komise tedy měla vysvětlit, proč se od závěrů sociálního šetření odchyluje, případně měla přesvědčivě odstranit rozpory mezi lékařskými zprávami a sociálním šetřením. To však rovněž neučinila.

44. Komise zároveň uzavřela, že nebylo zjištěno postižení rukou, pro které by žalobkyně nebyla schopna používat telefon. Při sociálním šetření však nebylo nijak zkoumáno, zda žalobkyně používá telefon. Nevěnují se tomu ani lékařské zprávy. Sama skutečnost, že žalobkyně netrpí postižením rukou, neznamená, že zvládne ovládat telefon. Schopnost používat telefon totiž může být nepochybně ovlivněna i jejím postižením zraku a sluchu. Krom toho není z posudku jasné, zda žalobkyně skutečně mohla používat telefon, pokud zároveň nebyla schopna napsat rukou ani krátkou zprávu, jak bylo zjištěno při sociálním šetření.

45. Aniž by se komise těmto aspektům věnovala, nemohla přesvědčivě uzavřít, že je žalobkyně schopna používat telefon, který nepochybně patří mezi běžné komunikační prostředky, jejichž používání je jednou z aktivit vyjmenovaných v příloze č. 1 k vyhlášce. Schopnost používat mobilní telefon v přijatelném standardu přitom zahrnuje nejen to, že je žalobkyně schopna jej ovládat „jednosměrně“, tedy že zvládne přijmout telefonní hovor, ale také to, že zvládne alespoň vytočit telefonní číslo (rozsudek čj. 9 Ads 209/2024-73, bod 30). Komise se však tomu, v jakém rozsahu žalobkyně používá mobilní telefon, vůbec nevěnovala.

46. Posudková komise ani žalovaný se krom toho nijak nevyslovili ani k žalobkynině námitce z odvolání, v němž namítala, že potřeba komunikace u ní byla jako nezvládaná uznána už při přiznání příspěvku na péči v I. a II. stupni závislosti z důvodu věkem podmíněné degenerace makuly. Žalobkyně tvrdila, že byla již při předchozím rozhodování o příspěvku na péči prakticky slepá a že její stav je od té doby setrvalý, maximálně se zhoršuje.

47. Soud netvrdí, že jelikož byla potřeba komunikace již dvakrát uznána za nezvládanou, musí žalovaný dospět ke stejnému závěru i nyní. Pokud se ale žalovaný chtěl od přechozích závěrů stran potřeby komunikace odchýlit a žalobkyně navíc tuto skutečnost výslovně namítala v odvolání, měl žalovaný tento svůj postup srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnit. Takové odůvodnění mělo spočívat zejména v identifikaci konkrétní změny zdravotního stavu či funkčních schopností žalobkyně, která by nově umožňovala uzavřít, že tuto potřebu zvládá samostatně. To platí tím spíše v situaci, kdy z předložených lékařských zpráv nevyplývá zlepšení zdravotního stavu stěžovatelky, nýbrž spíše pokračující progrese obtíží souvisejících s věkem a dlouhodobých zdravotních obtíží (obdobně rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2026, čj. 10 Ads 40/2026-47, bod 23). I v tomto ohledu je proto napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

48. Soud musí zároveň žalovanému připomenout, že pokud z informací o sociálním šetření a z obsahu lékařských zpráv nelze dospět k jednoznačným a přesvědčivým závěrům ohledně zvládání jednotlivých životních potřeb, bylo na místě, aby žalobkyně byla přítomna při jednání posudkové komise. Posudková komise však rozhodovala výlučně na základě písemných podkladů. Z judikatury přitom vyplývá, že přímé osobní vyšetření posuzované osoby posudkovou komisí má být pravidlem, od kterého se lze odchýlit pouze tehdy, je-li možno vypracovat jednoznačný, úplný a přesvědčivý posudek pouze na základě písemných podkladů. Případný odklon od tohoto pravidla musí být náležitě odůvodněn (rozsudky NSS ze dne 14. 9. 2011, čj. 4 Ads 82/2011-44, ze dne 31. 7. 2015, čj. 8 Ads 138/2014-73, nebo čj. 5 Ads 80/2016-22). Posudková komise se k absenci vyšetření žalobkyně vyjádřila tak, že použitá dokumentace byla dostačující k posouzení v její nepřítomnosti. Nicméně práce s podklady byla provedena nedostatečně. Skutečnost, že žalobkyně nebyla komisí vyšetřena, tak k přesvědčivosti posudku nepochybně nepřispívá.

49. Soud netvrdí, že žalobkyně zvládá či nezvládá potřeby, které žalovaný a posudková komise uznali za zvládané. Tento závěr je předčasný a soudu ani nepřísluší. Ovšem způsob, jakým žalovaný a posudková komise pojali své rozhodnutí a posudek, nenasvědčuje tomu, že by měli své závěry dostatečně podložené. Neplynou z nich jasné a přesvědčivé důvody, pro které žalobkyni nepovažují za závislou na péči jiné osoby ve IV. stupni. Žalovaný a posudková komise proto budou muset přistoupit k novému posouzení věci.

6. Závěr a náklady řízení 50. Napadené rozhodnutí vychází z vnitřně nevypořádaných podkladů a neobsahuje přezkoumatelné důvody pro závěr o nezvládání sporných základních životních potřeb. Tato vada mohla mít vliv na správné určení stupně závislosti. Soud proto rozhodnutí žalovaného výrokem I. zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

51. V dalším řízení si žalovaný vyžádá doplnění posudku (popř. si opatří úplně nový) tak, aby z něj přezkoumatelně vyplývalo, proč lze považovat jednotlivé potřeby za žalobkyní zvládané nebo nezvládané. U každé potřeby musí posudková komise uvést, které konkrétní dílčí aktivity hodnotila, z jakých podkladů vycházela a jaká skutková zjištění ji k závěru vedla. Soud netvrdí, že žalobkyně definitivně nezvládala potřeby, které žalovaný a posudková komise uznali za zvládané. Takový závěr by byl v tuto chvíli předčasný. Nicméně způsob, jakým žalovaný a posudková komise pojali své rozhodnutí a posudek, nenasvědčoval tomu, že by své závěry měli dostatečně podložené. Vysloveným závazným právním názorem je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

52. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně byla sice úspěšnou účastnicí řízení, ale žádné náklady řízení si nevyčíslila. Proto jí je soud nepřiznal (výrok II.). A žalovanému jako neúspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů nevzniklo (výrok III.). Poučení Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 14. srpna 2026 Mgr. Marek Bedřich samosoudce