39 A 19/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Hroudovou ve věci žalobce: V. V. N., narozeného X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupen advokátem Mgr. Markem Eichlerem, sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, P.O. Box 78, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2026, č. j. CPR-15014-2/ČJ-2026-930310- V242, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 28. 5. 2026 domáhá přezkoumání a zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „prvostupňový orgán“) ze dne 13. 3. 2026, č. j. KRPA-70065-11/ČJ-2026-000022-SV (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňový orgán žalobci uložil správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, na 2 roky. Doba k vycestování byla žalobci stanovena na 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Žalobní argumentace 2. Žalobce namítá, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s nepřiměřeně přísnou délkou správního vyhoštění, když se ze strany žalobce jednalo o první nelegální pobyt, žalobce po celou dobu spolupracoval se správním orgánem a nebyl si jistý, že mu byla zneplatněna pobytová karta v Maďarsku. Poukázal na to, že má čistý trestní rejstřík, nepáchal v ČR žádnou trestnou činnost a není proto patrné, z jakého důvodu mu byla uložena tak dlouhá doba vyhoštění, zvláště za situace, kdy správní orgán mohl nejprve vydat rozhodnutí o povinnost opustit území, které by nebylo takovým zásahem do života žalobce.

3. Žalobce dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), ze dne 24. 7. 2015, č.j. 3 Azs 240/2014-37, (všechna citovaná soudní rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz ), namítl že se žalovaný dostatečně nevypořádal s nepřiměřeností dopadu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Správní orgány podle žalobce způsobily nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, když absentovaly na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů k osobě žalobce.

4. Napadené rozhodnutí je podle žalobce nepřiměřené a odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů, především zásadě proporcionality a právní jistoty, je také nezákonné s ohledem na nedostatečně zjištěný stav věci. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Námitku nepřiměřené délky správního vyhoštění neshledal důvodnou, neboť žalobce pobýval na území členských států EU a smluvních států dlouhodobě bez platného oprávnění k pobytu. Poukázal na to, že skutečnost, že si nebyl jistý zrušením maďarského povolení k pobytu, byla zohledněna prvostupňovým orgánem v jeho prospěch jako spolupráce. A to i přesto, že z úředního záznamu vyplývává opak, když sám žalobce uvedl, že mu bylo jeho pobytové oprávnění v Maďarsku zrušeno. V protokolu pak uvedl, že tušil, že mu bylo toto oprávnění zrušeno, neboť věděl, že v případě neexistence pracovního povolení může o pobyt přijít. Žalobce v řízení proti stanovené době nic nenamítal a neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily v jeho prospěch. Stanovená doba odpovídá danému případu i ustálené judikatuře.

6. Námitku o nepřiměřeném zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce označil za obecnou, když ani po výzvě žalobce neuvedl žádnou konkrétní argumentaci. Pokud by plnil žalobce účel pobytu a na adrese pobytu v Maďarsku si přebíral poštu, byl by informován, že jeho pobytové oprávnění bylo zrušeno. Žalobce svá práva řádně nestřežil a dne 10. 11. 2024 přestal splňovat podmínky vstupu a pobytu stanovené v čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399.Vzhledem k tomu, že v řízení nebyla shledána nepřiměřenost napadeného rozhodnutí, nebyl dán důvod pro postup v intencích ust. § 50a zákona o pobytu cizinců.

7. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, jelikož neshledal žádné pochybení a rozhodnutí je zcela v souladu se zákonem. Obsah správního spisu 8. Z obsahu správního spisu zjistil soud, že se žalobce dne 26. 2. 2026 dostavil na pracoviště správního orgánu I. stupně, kde se prokázal se cestovním dokladem č. P03384484 a maďarským povolením k pobytu č. 001308978, s platností do 9. 5. 2026, ke kterému uvedl, že již není platné. Prostřednictvím Národního situačního centra ochrany hranic bylo zjištěno, že cizinec byl držitelem platného povolení k pobytu (s platností do 9. 5. 2026), které bylo ke dni 19. 11. 2024 zrušeno. V současné době nemá v Maďarsku podanou žádost o pobyt a není držitelem žádného platného oprávnění k pobytu. Jelikož cizinec jiným vízem nebo oprávněním k pobytu nedisponoval, bylo s ním zahájeno správní řízení z důvodu naplnění skutkové podstaty ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb.

9. Do protokolu o výslechu žalobce uvedl, že si je vědom, že překročil pobytové oprávnění, na území Evropské unie vstoupil dne 5. 8. 2024 v Maďarsku, kde pobýval do 20. 2. 2026. Následně odcestoval do České republiky, za prací. Tušil, že mu bylo zrušeno maďarské pobytové oprávnění, neboť byl v Maďarsku několik týdnů bez práce a věděl, že pokud nepracuje, tak mu pobyt zruší. Žádné oznámení o zrušení pobytu mu nebylo doručeno, proto přišel na policii ověřit, stav svého pobytového oprávnění. Ale je také možné, že mu nebylo doručeno porto, že žádnou doručovací adresu v Maďarsku nenahlásil. Ke své osobě uvedl, že je ženatý, manželka a 4 děti žijí ve Vietnamu. Na území členských států Evropské unie nemá žádné vazby, jeho nejbližší rodina žije ve Vietnamu. V České republice bydlí u svého známého. V případě návratu mu nehrozí žádné nebezpečí, nemá žádnou překážku ve vycestování, do Vietnamu se hodlá vrátit dobrovolně.

10. Dne 13. 3. 2026 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, kterým žalobci uložil správní vyhoštění v rozsahu vymezeném v bodu [1] tohoto rozsudku, neboť dospěl k závěru, že jsou naplněny důvody pro vydání rozhodnutí dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb. Správní orgán posoudil přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž dospěl k závěru, že tento dopad bude přiměřený. Při stanovení doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území EU a smluvních států přihlédl i k polehčujícím okolnostem, za zásadní ale považoval délku neoprávněného pobytu, kvůli čemuž vyloučil užití mírnějších opatření v podobě povinnosti opustit území dle ust. § 50a zákona o pobytu cizinců.

11. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání. Ač byl dne 6. 4. 2026 žalobce vyzván k odstranění vad tohoto podání ve lhůtě 7 dnů, své odvolání neodůvodnil.

12. Podané odvolání zamítl žalobce nyní napadeným rozhodnutím, kterým žalovaný závěry prvostupňového správního orgánu potvrdil. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl odvolací důvody, přezkoumal žalovaný prvostupňové rozhodnutí jako celek. Jednání soudu 13. U jednání soudu zástupce žalobce setrval na dosavadních stanoviscích a navrhl, aby soud žalobě vyhověl.

14. Žalovaný se z nařízeného jednání omluvil, soud proto konstatoval obsah jeho vyjádření. Posouzení věci Městským soudem v Praze 15. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

16. Žaloba byla podána včas osobou k tomu oprávněnou.

17. Žaloba není důvodná.

18. Dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců platí: „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.“ 19. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle ustanovení § 119 vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

20. Dle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí: „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.“ 21. Pokud žalobce namítal, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, této námitce nelze přisvědčit. Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Žalobce podal blanketní odvolání, které navíc ani nedoplnil. Žalovaný přezkoumatelným způsobem posoudil zákonnost celého prvostupňového rozhodnutí.

22. Vzhledem k tomu, že soud napadené rozhodnutí shledal přezkoumatelným, přistoupil k věcnému posouzení podané žaloby.

23. Na úvod soud uvádí, že za situace, kdy jsou naplněny podmínky pro vyhoštění, správní orgán nemá jinou možnost než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění. NSS v rozsudku ze dne 29. 4. 2021, č. j.: 7 Azs 319/2020-40, konstatoval: „Konstrukce § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (…) nedává správnímu orgánu na výběr, jaký právní následek při splnění dispozice právní normy zvolí. Jinak řečeno, v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění nemohl správní orgán prvního stupně postupovat jinak, než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky (…) Vzhledem tedy k tomu, že neoprávněný pobyt stěžovatelky na území České republiky nemohl být postižen jinak než uložením správního vyhoštění, nelze na něj nahlížet jako na nepřiměřený právní následek či dokonce na vybočení správního orgán z mantinelů správního uvážení“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j.: 3 Azs 139/2016-46, dále např. jeho rozsudky ze dne 28. 6. 2017, č. j.: 2 Azs 120/2017-19, či ze dne 10. 2. 2017, č. j.: 4 Azs 8/2017-21).

24. Stejně tak soud považuje za nutné zdůraznit, že NSS v rozsudku ze dne 31. 7. 2015, č. j.: 8 Azs 38/2015-41, uvedl, že: „při rozhodování o správním vyhoštění není třeba prokazovat cizincovo zavinění, tj. jeho vnitřní psychický stav ke skutečnostem, které zakládají důvod pro uložení správního vyhoštění. Nastane-li některá ze situací předvídaných v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je příslušný správní orgán vždy povinen nařídit cizinci, aby opustil území České republiky, a zakázat mu pobyt na českém území i po následnou dobu stanovenou v rozhodnutí o správním vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j.: 9 As 54/2010-74, č. 2129/2010 Sb. NSS).“ 25. Žalobce nejprve namítal, že žalovaný se zcela nedostatečně vypořádal s nepřiměřeností dopadů vydaného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.

26. Rozhodnutí o správním vyhoštění je přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem společnosti na dodržování právních předpisů na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé (viz např. rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 Azs 114/2015-38, publ. pod 3393/2016 Sb. NSS, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nunez proti Norsku, 28. 6. 2011, stížnost č. 55597/09; či rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jeunesse proti Nizozemsku, 3. 10. 2014, stížnost č. 12738/10, rozsudek velkého senátu ve věci Üner proti Nizozemsku, ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99, jakož i rozsudky NSS ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014-42, ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014-41, ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013-43 atp.).

27. Správní orgán I. stupně vycházel při posuzování přiměřenosti z délky neoprávněného pobytu, hodnotil existenci rodinných vazeb na území, žalobcovy ekonomické poměry, jeho společenské a kulturní vazby na Českou republiku i obdobné vazby na jeho vlast (tj. Vietnam). Prvostupňový orgán přehledně a srozumitelně popsal, jak postupoval při zohlednění jednotlivých skutečností, které vyplynuly z žalobcovy zjištěné pobytové historie a z informací, které žalobce uvedl při svém výslechu. Uvedl i konkrétní přitěžující okolnosti (délka neoprávněného pobytu) a polehčující okolnosti (dobrovolné dostavení se na pracoviště Ministerstva vnitra – OAMP, spolupráce se správním orgánem). Soud toto zhodnocení shledal přezkoumatelným a dostatečným.

28. Dále prvostupňový orgán na str. 4 vysvětloval, jaká kritéria bral v úvahu v rámci posuzování přiměřenosti dopadů svého rozhodnutí ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tedy zda není dán nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého a rodinného života, a to s ohledem na kritéria uvedená v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Zde uvedl, že při hodnocení kromě délky pobytu zohlednil, že žalobce nemá na území České republiky žádného rodinného příslušníka, bydlí u svého známého (nesdílí tedy společnou domácnost s občanem České republiky ani Evropské unie). Na území ČR se nezdržuje žádná osoba, vůči níž by měl žalobce vyživovací povinnost nebo jí měl ve své péči. Zohlednil i to, že žalobce je ženatý, má 4 děti a celá rodina žije ve Vietnamu, kde je s ní žalobce stále v kontaktu. Připomněl také, že pobyt žalobce v EU byl vázán pouze k výdělečné činnosti. Je dospělou a soběstačnou osobou, která je schopna se sama o sebe postarat, sám počítá s návratem do země původu. Zdejší soud se s tímto rozsahem hodnocení ztotožňuje, jelikož byly vzaty v úvahu všechny podstatné skutečnosti vyplývající ze správního spisu, a bylo dostatečně srozumitelně uvedeno, proč dospěl prvostupňový orgán k závěru, že tyto nemohou založit nepřiměřenost dopadů rozhodnutí o vyhoštění žalobce do jeho soukromého a rodinného života.

29. Správním orgánům je dále v žalobě vyčítáno, že nepřihlédly ke skutečnosti, že se žalobce dobrovolně dostavil ke správnímu orgánu. Soud konstatuje, že z rozhodnutí je patrné, že tato skutečnost byla hodnocena jako polehčující. Nelze však vytýkat správnímu orgánu, že s ohledem na délku neoprávněného pobytu v délce 463 dnů považoval při stanovení doby, po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států, za rozhodující právě délku tohoto neoprávněného pobytu. Navíc dle názoru soudu tato skutečnost (ve spojení s ostatními relevantními okolnostmi) není takové povahy a významu, aby mohla změnit závěr o přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalobce, ani závěry vedoucí ke stanovení předmětné doby.

30. Soud považuje odůvodnění správních orgánů v otázce posouzení přiměřenosti zásahu za přesvědčivé a odpovídající obsahu spisu. Pokud bylo namítáno, že správní orgány absentovaly na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadu k osobě žalobce, žalobce neupřesnil, o jaká hlediska se jedná, soud se tedy námitkou v tomto směru nemohl blíže zabývat.

31. Ve vztahu k délce doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území (2 roky), žalovaný na str. 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí zhodnotil, že se jedná o adekvátní výši. Uvedl, že tato délka není nepřiměřeně přísnou ve srovnání s obdobnými případy jejího uložení. Soud zdůrazňuje, že obě napadená rozhodnutí je navíc nutno posuzovat jako jeden celek, a je tak patrné, z jakých jednotlivých přitěžujících a polehčujících okolnosti, které byly v žalobcově věci vzaty v úvahu (viz výše), oba správní orgány vycházely. Zdejší soud se s tímto názorem správních orgánů ztotožňuje. Žalobcův neoprávněný pobyt na území EU činil dohromady 463 dnů (období od 19. 11. 2024 do 26. 2. 2026). K tomuto lze odkázat na bod 29 rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 8. 2025, č. j. 21 A 30/2025-23, kde je shrnuto, jak bylo krajskými soudy za rok 2025 (ke dni vydání daného rozsudku) rozhodováno o délce doby, po kterou není umožněn vstup na území. V daném rozsudku se uvádí: „Ačkoli je doba jednoho roku zdaleka nejčastější a vyskytovala se v nadpoloviční většině případů, které soud dohledal (srov. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2025, č. j.: 21 A 55/2024-16, ze dne 3. 1. 2025, č. j.: 21 A 53/2024-12, ze dne 23. 1. 2025, č. j.: 19 A 61/2024-23, ze dne 29. 1. 2025, č. j.: 20 A 60/2024-24, ze dne 10. 3. 2025, č. j.: 2 A 8/2025-14, ze dne 15. 4. 2025, č. j.: 21 A 11/2025- 15, ze dne 28. 4. 2025, č. j.: 16 A 11/2025-15, ze dne 15. 5. 2025, č. j.: 2 A 13/2025-30, ze dne 24. 6. 2025, č. j.: 2 A 23/2025-28, ze dne 25. 6. 2025, č. j.: 16 A 21/2025-32, ze dne 30. 6. 2025, č. j.: 21 A 21/2025- 22, ze dne 3. 7. 2025, č. j.: 16 A 22/2025-13, a ze dne 14. 7. 2025, č. j.: 16 A 24/2025-17, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j.: 53 A 1/2025-17, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2025, č. j.: 55 A 1/2025-24), správní orgány rovněž uložily dobu 3 měsíců (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2025, č. j.: 20 A 56/2024-25), 6 měsíců (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2025, č. j.: 35 A 23/2024-37, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 21. 1. 2025, č. j.: 73 A 11/2024-25), 18 měsíců (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j.: 19 A 58/2024-24), 2 let (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2025, č. j.: 66 A 3/2025-25, rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2025, č. j.: 57 A 2/2025-27, a ze dne 26. 5. 2025, č. j.: 36 A 8/2025-26, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2025, č. j.: 16 A 19/2025-18) a 4 let (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2025, č. j.: 20 A 62/2024-29).“ Z nedávných rozhodnutí lze odkázat například na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 5. 2026, č. j. 29 A 12/2026-19, kde soud neshledal nepřiměřenou délku doby 15 měsíců, která byla uložena ve věci neoprávněného pobytu v délce 41 dnů (dle totožného ustanovení jako v nyní posuzované věci). V žalobcově případě se tak rozhodně nejednalo o exces, když druhou nejčastější dobou správního vyhoštění, kterou soud dohledal, byly právě dva roky. Správní orgán může pomocí správního uvážení reflektovat konkrétní okolnosti případu a délku nelegálního pobytu. Soud proto uzavírá, že správní vyhoštění v délce 2 let, které bylo uloženo žalobci, odpovídá správní praxi ve věcech správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců., resp. vzhledem k horní hranici sazby v délce pěti let a s ohledem na délku neoprávněného pobytu žalobce na území v délce 463 dnů se skutečně nejedná o vybočení z mezí správního uvážení ani o jeho zneužití.

32. Ve vztahu k námitce nezhodnocení možnosti postupu dle § 50a je potřeba připomenout, že NSS k tomuto konstantně judikuje, že žalovaný nemá při naplnění důvodů pro uložení správního vyhoštění možnost odchylovat se od litery zákona. K tomuto lze odkázat například na usnesení NSS ze dne 29. 9. 2021, č. j. 9 Azs 180/2021-33. Soud také odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2025, č. j. 56 A 21/2025-14 na znění jeho bodu 11, kde tamní soud ve vztahu k § 50a odst. 2 písm. b) uvedl, že se použije jen v případech, kdy nejsou shledány důvody k rozhodnutí o správním vyhoštění, anebo v situaci, kdy by takové rozhodnutí způsobilo nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého a rodinného života. Ani jedna z výše uvedených situací nebyla žalovaným shledána naplněnou, s čímž se zdejší soud ztotožňuje (viz výše). Z toho důvodu soud ani tuto námitku neshledal důvodnou. Závěr a náklady řízení 33. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 16. července 2026 JUDr. Jitka Hroudová, v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.