39 Co 139/2022

Plný text

39 Co 139/2022-41 USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: B. F., a.s., IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupené advokátem proti žalovanému: M. H., narozený xxx státní občan Slovenské republiky bytem xxx, xxx, Slovenská republika o zaplacení 13 698 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 60 C 739/2020 – 24 takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění:

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s tím, že její právní předchůdkyně společnost P. F. s.r.o. uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce, žalovaný dluh ze smlouvy neuhradil. Soud prvního stupně se zabýval svou příslušností. Zjistil, že žalovaný není veden v cizineckém informačním systému České republiky, v Registu obyvatel Slovenské republiky má vedeno bydliště na adrese uvedené v záhlaví usnesení, kam se mu podařilo doručit výzvu z 5. 8. 2021. Soud prvního stupně věc posuzoval podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále Brusel I bis). Uvedl, že jde o spor ze spotřebitelské smlouvy. Podle něho šlo o úvěr poskytnutý na koupi movitých věcí, proto je podle čl. 17 odst. 1, 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis příslušným soud státu, v němž má spotřebitel bydliště. Protože žalovaný nikdy neměl v České republice povolen žádný druh pobytu a bydliště má na Slovensku, řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně tím, že žalobu podala k nepravomocnému soudu, zastavení řízení zavinila, žalovanému ale žádné náklady nevznikly, proto mu žádné nepřiznal.

3. Proti tomuto usnesení podala žalovaná odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se v řízení pokračuje. Namítala, že je dána příslušnost podle článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis s tím, že půjčka byla žalovanému poskytnuta bez uvedení účelu, proto je příslušným soud podle místa plnění, které je v České republice, k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti, vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné.

5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně jako právní nástupkyně společnosti P. F. s.r.o. se žalobou, podanou 17. 2. 2020, domáhá zaplacení částky 13 698 Kč s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši xxx Kč, splatnou v týdenních splátkách, kterou žalovaný přestal splácet, dluží tak žalovanou částku s příslušenstvím. V žalobě uvedla bydliště žalovaného xxx, xxx. Zásilka soudu zaslaná prostřednictvím pošty na tuto adresu se vrátila 30. 4. 2020 soudu prvního stupně s tím, že na ni adresát nemá schránku (č. l. 5 spisu). Podle sdělení Ministerstva vnitra ČR ze dne 30. 9. 2020 žalovaný není veden v Cizineckém informačním systému. Podle sdělení Registru obyvatel Slovenské republiky z 28. 9. 2020 má žalovaný bydliště od 25. 2. 1995 na adrese xxx, xxx. Podle sdělení Okresního ředitelství policejního sboru v xxx z 12. 7. 2022 se žalovanému podařilo zásilku soudu doručit na adrese xxx, xxx, kde aktuálně bydlí. Podle smlouvy o zápůjčce ze dne 10. 12. 2015 byla žalovanému, bytem xxx, xxx, dne 10. 12. 2015 poskytnuta půjčka xxx Kč, splatná v týdenních splátkách, účel poskytnutí půjčky není uveden. Je zde deklarováno, že smlouva byla uzavřena podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a že žalovaný byl poučen ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

7. Podle článku 18 odst. 2 téhož nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.

8. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že za situace, kdy žalovaný je státním občanem Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku a kdy Česká i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, je třeba vzhledem k § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, věc posuzovat podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, jímž je v daném případě nařízení Brusel I bis.

9. Odvolací soud také souhlasí se žalobkyní, že úvěr byl poskytnut žalovanému jako spotřebiteli bez uvedení účelu (žádný účel není ve smlouvě uveden). Protože nešlo o smlouvu o koupi movitých věcí na splátky ani o smlouvu o půjčce na koupi movitých věcí, článek 17 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis na věc nedopadá. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda lze daný vztah podřadit pod písmeno c) uvedeného článku. Odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo, že společnosti P. F. s.r.o. běžně smlouvy o zápůjčce s občany ze Slovenské republiky, s bydlištěm na Slovensku a přechodným bydlištěm v České republice (obvykle na ubytovně v souvislosti s výkonem svého zaměstnání) poskytovala (např. věci vedené pod sp. zn. 39 Co 149/2019, 39 Co 64/2020, 39 Co 234/2020, 39 Co 41/2021, 39 Co 305/2022 a další). V rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 823/2020 Nejvyšší soud ČR vysvětlil, že nařízení definici zaměřování činnosti na členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště, neobsahuje. Podnikatel musí projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště, tj. musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu.

10. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že společnost P. F. s.r.o. uzavřela smlouvu se žalovaným, který měl bydliště na Slovensku. Z jiných věcí je odvolacímu soudu známo, že uvedená společnost běžně s občany Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku uzavírala smlouvy o zápůjčce. Z uvedených skutečností lze dovodit závěr, že se na Slovensko zaměřovala, neboť byla připravena smlouvy s osobami s bydlištěm na Slovensku uzavírat. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že předpoklady uvedené v článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis jsou naplněny, proto se příslušnost řídí ustanovením článku 18 odst. 2 téhož nařízení, podle něhož lze podat žalobu pouze v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, což ke dni zahájení řízení bylo na Slovensku. Jestliže je naplněn některý z předpokladů uvedených v článku 17 nařízení Brusel I bis, určuje se příslušnost podle oddílu 4 o příslušnosti u spotřebitelských smluv a článek 7, na který odkazovala žalobkyně, nelze použít. Dále je třeba uvést, že příslušnost nebyla založena podle článku 26 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný se řízení aktivně neúčastní, naopak je zcela pasivní (žádné podání soudu nezaslal).

11. Jestliže příslušnost vzhledem k výše uvedenému svědčí příslušnému soudu Slovenské republiky, soud prvního stupně správně dovodil, že řízení je třeba pro nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit, neboť je zde nedostatek podmínky řízení, který nelze dodatečně odstranit. Správně také rozhodl o náhradě nákladů řízení, když žalovanému, který zastavení řízení nezavinil, žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení plně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha dne 13. září 2022 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu