39 Co 176/2026

Plný text

Soudní rozhodnutí - 39Co 176/2026 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 39Co 176/2026 Soud: Městský soud v Praze ECLI: ECLI:CZ:MSPH:2026:

39. CO.176.2026.1 Datum rozhodnutí: 02.07.2026 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Náklady léčení Platební rozkaz Pobyt Příslušnost soudu mezinárodní Trvalý pobyt Dotčené předpisy: čl. 7 odst. 1 bod b Nařízení (ES) č. 1215/2012 čl. 62 odst. 1 a 2 Nařízení (ES) č. 1215/2012 čl. 1 odst. 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012 čl. 4 odst. 1 a 2 Nařízení (ES) č. 1215/2012 čl. 16 odst. 2 Nařízení (ES) č. 44/2001 čl. 59 Nařízení (ES) č. 44/2001 čl. 24 Nařízení (ES) č. 1215/2012 čl. 26 odst. 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012 Kategorie rozhodnutí: EU USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Lucie Bičákové ve věci žalobkyně: xxx xxx xxx, IČO xxx sídlem xxx, xxx Praha proti žalovanému: L. T., narozený xxx státní občan Slovenské republiky trvale hlášen k pobytu xxx xxx, xxx xxx, Slovensko v České republice posledně bytem xxx xxx xxx, xxx Praha toho času neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem xxx. xxx. J. V., advokátem sídlem xxx xxx, xxx Praha o zaplacení 3 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. ledna 2026, č. j. 43 C 183/2024-122, takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění:

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku žalovaného stran nedostatku pravomoci českých soudů (výrok I.) a zamítl námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 8, podanou žalovaným (výrok II.).

2. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že se žalobkyně žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 3 000 Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutí záchytné služby dle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen „z. s. z. s.“), dne xxx v xxx xxx, na Praze, která je provozována žalobkyní a za jejíž služby žalovaný neuhradil žalobkyni náklady. Žalovaný skrze svého opatrovníka podáním ze dne xxx vznesl námitku místní nepříslušnosti a námitku nedostatku mezinárodní pravomoci soudu prvního stupně. Námitku místní nepříslušnosti odůvodnil opatrovník tím, že žalobkyně uvedla do žalobního návrhu jako bydliště žalovaného adresu xxx xxx, xxx Praha, aniž by vylíčila okolnosti, z nichž tuto adresu dovodila. Nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu prvního stupně spatřoval opatrovník žalovaného v tom, že pokud by bylo prokázáno poskytnutí tvrzené služby žalobkyní žalovanému, jednalo by se z hlediska evropského práva o poskytnutí služby, takže by dle relevantních nařízení byly k projednání žaloby příslušné soudy Slovenské republiky, v níž měl dle názoru opatrovníka v době zahájení řízení žalovaný bydliště a jejímž státním občanem je.

3. Soud prvního stupně zamítl obě uvedené námitky na podkladu čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), dle něhož může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, žalována v jiném členském státě, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, kdy místem plnění zmíněného závazku je v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Podle čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pak pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Dle českého práva pak soud prvního stupně dovodil bydliště žalovaného dle ust. § 80 odst. 2 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle nějž nelze-li zjistit místo, kde člověk žije (věta první), anebo toto lze zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popř. místo, kde měl bydliště naposledy. Takové poslední známé bydliště se dle zjištění soudu prvního stupně nachází na adrese xxx xxx, xxx Praha, na níž byl dle sdělení odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne xxx ke dni xxx hlášen k poslednímu známému pobytu na území České republiky. Z obsahu spisu pak nevyplývalo, že by se po ukončení svého posledního zjištěného zaměstnání (společnost xxx xxx) žalovaný odstěhoval z České republiky, vrátil se na Slovensko nebo že by byl zjištěn jiný jeho pobyt na území státu Evropské unie či mimo ni. Dle soudu prvního stupně by pak příslušnost českých soudů byla založena i při neuplatnění čl. 7 nařízení Brusel I bis.

4. Žalovaný podal prostřednictvím ustanoveného opatrovníka dne xxx včasné blanketní odvolání, které doplnil na výzvu soudu prvního stupně podáním ze dne xxx. Namítl v něm, že soud prvního stupně nesprávně vyšel z předpokladu, že předmětná věc spadá do působnosti nařízení Brusel I bis. Podle čl. 1 odst. 1 nařízení se toto nařízení použije pouze v občanských a obchodních věcech, kdy z tohoto rámce jsou vyloučeny takové právní vztahy, v nichž žalující subjekt vystupuje při uplatnění nároku ve výkonu veřejné moci ( acta iura imperii ), přičemž dle opatrovníka žalovaného se o takový případ právě jednalo. Dle jeho názoru je záchytná služba dle zákona č. 373/2011 Sb. sice formálně označena jako zdravotní služba, avšak její právní režim je zjevně mocenský a nucený. Nejedná se tak o běžnou zdravotní službu dle § 2636 o. z., poskytovanou na základě soukromoprávního vztahu, řádného poučení a informovaného souhlasu pacienta, nýbrž o veřejnoprávní a mocenské omezení osoby na osobní svobodě z důvodu ohrožení sebe, jiné osoby, majetku nebo veřejného pořádku pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Nejedná se též o poskytnutí zdravotní služby bez souhlasu pacienta, jelikož tato je poskytnuta z důvodu ochrany zdraví pacienta, nikoliv z důvodu nuceného omezení osoby bezprostředně nebezpečné svému okolí. Soud prvního stupně tak podle něho pochybil, když se těmito otázkami nezabýval a bez hlubšího zkoumání uzavřel, že jde o nárok ze smlouvy o poskytnutí zdravotní péče, aniž by existenci takové smlouvy a její obsah blíže doložil. I kdyby nařízení Brusel I bis na předmětnou věc dopadalo, jednalo by se dle opatrovníka o poskytnutí zdravotní služby mimo smluvní rámec, kde povinnost žalovaného k úhradě plyne z § 89e odst. 1 z. s. z. s. Vymezil se také proti závěru, že nelze použít čl. 4 odst. 1 nařízení pro čl. 7 odst. 1, jelikož se jedná pouze o restriktivně pojatou výjimku z obecného pravidla. Dále opatrovník považoval za nedostatečná skutková zjištění o bydlišti žalovaného, kdy dle jeho názoru soud prvního stupně při užití § 80 o. z. nerespektoval subsidiární povahu druhého odstavce cit. ustanovení oproti odstavci prvnímu (bydlištěm místo, kde se člověk zdržuje s úmyslem tam žít trvale). Finálně pak došel k závěru, jenž je v rozporu s obsahem spisu, jelikož bylo zjištěno, že má žalovaný evidovaný trvalý pobyt na Slovensku, v obci xxx xxx, ačkoli se tam nezdržuje, a dále že ode dne xxx nebyl hlášen k pobytu na území České republiky. Nelze tedy usoudit, že by žalovaný v době zahájení řízení měl žalovaný bydliště na českém území, ale toliko to, že byl dříve v České republice jeho pobyt registrován a zároveň existovala vazba na Slovenskou republiku. Soud prvního stupně tak měl použít čl. 62 odst. 2 nařízení Brusel I bis, dle něhož je soud členského státu, nemá-li strana řízení bydliště v daném členském státě, povinen při posouzení toho, zdali nemá strana řízení bydliště v jiném členském státu, použít právo jiného členského státu. Napadené usnesení bylo též metodologicky nepřesné, jelikož soud prvního stupně nepostupoval tak, aby nejprve určil, zdali věc spadá pod nařízení Brusel I bis, dále jestli se jedná o smluvní spor či nikoliv, poté který článek může založit mezinárodní příslušnost českých soudů a finálně, který český soud by byl místně příslušný. Soud prvního stupně toto přeskočil a bez širší analýzy působnosti nařízení nebo povahy předmětného právního vztahu definoval žalovaný nárok jako vztah smluvní, se zvláštní příslušností dle místa poskytnutí služby.

5. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že se námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů vyhovuje. Pokud by tak neučinil, navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Kromě toho učinil návrh na přerušení řízení a položení dvou předběžných otázek k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“), pokud by odvolací soud došel k závěru, že rozhodnutí věci závisí na výkladu čl. 1 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 62 nařízení Brusel I bis, neboť se dle názoru opatrovníka nejedná o situaci, v níž by byl výklad unijního práva zjevný, v následujícím znění: „Musí být čl. 1 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 vykládány v tom smyslu, že do pojmu ‚občanské a obchodní věci‘ a současně do pojmu ‚věci smluvní‘ spadá spor o zaplacení nákladů za pobyt a péči poskytnuté osobě v protialkoholní záchytné stanici, jestliže k umístění této osoby a k poskytnutí takové péče dochází nikoli na základě svobodně projeveného souhlasu této osoby, nýbrž na základě zákonné úpravy umožňující vůči ní nucený zásah sledující ochranu její osoby, třetích osob, majetku nebo veřejného pořádku?“ a „Musí být čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 62 odst. 1 a 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 vykládán v tom smyslu, že soud členského státu může považovat za bydliště žalovaného na svém území jeho poslední známou evidenční adresu v tomto státě jen proto, že nebylo prokázáno jeho pozdější přestěhování do jiného státu, ačkoli ze spisu současně vyplývá, že žalovaný je státním příslušníkem jiného členského státu, má v registru obyvatel tohoto státu vedenu adresu pobytu a v členském státě soudu již není k pobytu evidován?“ 6. V reakci na podané odvolání oznámil soudu prvního stupně podáním ze dne xxx advokát xxx. J. S., zastupující žalobkyni v předchozím průběhu řízení, že došlo k ukončení právního zastoupení žalobkyně, na základě výpovědi plné moci. Do rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně vyjádření ve věci nepodala, ani neoznámila nové zastoupení ve věci. Vyjádření k odvolání nebylo podáno.

7. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to bez nařízení jednání, dle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a shledal odvolání nedůvodným.

8. Z obsahu spisu se podává, že ke dni podání žaloby (xxx) již žalovaný dle sdělení odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra neměl evidovaný pobyt na území České republiky. Poslední takový pobyt žalovaného skončil k datu xxx, kdy byl žalovaný nahlášen k pobytu na adrese xxx xxx, xxx Praha, uvedené též v žalobním návrhu (č. l. 18). xxx xxx, která byla posledním známým zaměstnavatelem žalovaného na území České republiky, soudu oznámila, že na žalovaného nemá žádný kontakt. Při doručování na předmětnou adresu v jednom případě byla písemnost 28. 5. 2024 vhozena do schránky žalovaného a v ostatních případech bylo doručováno bezúspěšně. Dle informací slovenských orgánů má žalovaný hlášený trvalý pobyt v obci xxx xxx, xxx, v okresu xxx, od xxx, bez uvedení adresy domu (č. l. 42). Nepodařilo se též slovenským orgánům zjistit, že by se na některém místě v dané obci dlouhodobě zdržoval, nebo že by se dlouhodobě zdržoval na jiném místě na území Slovenské republiky (č. l. 76-78). Dožádaný slovenský soud písemnosti doručil postupem dle § 106 odst. 3 zákona č. 160/2015 Z. z., civilného sporového poriadku (dále jen „c. s. p.“), tedy oznámením na úřední desce soudu a na jeho webových stránkách, kdy se písemnost považuje za doručenou po 15 dnech od zveřejnění oznámení, i pokud se o tom adresát nedozví (č. l. 62). V nastalé situaci tak soud prvního stupně přistoupil dne xxx k ustanovení opatrovníka žalovanému z řad advokátů, dle § 29 odst. 3 a 4 o. s. ř., z důvodu jeho neznámého pobytu (usnesení ze dne 18. 9. 2025, č. j. 43 C 183/2024-97). Toto usnesení bylo žalovanému doručováno způsobem dle § 49 odst. 2 o. s. ř., vyvěšením na úřední desku soudu (č. l. 99).

9. Pokud jde o skutečné bydliště žalovaného ke dni podání žaloby k soudu dne xxx, z výše uvedeného vyplývá, že adresa bydliště žalovaného k tomuto okamžiku nebyla zjištěna, neboť jeho pobyt byl ukončen k xxx (hlášen od xxx) a žalovaný si proti podpisu žádnou zásilku soudu nepřevzal, pouze xxx byla jedna zásilka, zaslaná na adresu v Praze, vhozena do schránky žalovaného, což by nasvědčovalo tomu, že na této adrese stále (i po podání žaloby k soudu) bydlí. Ze zprávy Úřadu práce z xxx je také zřejmé, že v době hlášeného pobytu v České republice se zde žalovaný fakticky zdržoval, neboť byl veden jako uchazeč o zaměstnání do xxx, následně nastoupil do zaměstnání. Ze součinnosti s Městským soudem xxx přitom vyplývá, že v Obci xxx xxx žalovaný nebydlí, jeho bydliště se nepodařilo zjistit ani v součinnosti se slovenskou policií, není evidován na úřadu práce, nepobírá dávky, není ve vazbě či výkonu trestu. Z uvedeného tak plyne závěr, že poslední známé bydliště měl žalovaný v České republice, bydliště v jiném státě ke dni podání žaloby k soudu nebylo zjištěno, neuvedl ho ani opatrovník žalovaného, není známo ani jeho aktuální bydliště či místo, kde se zdržuje.

10. Opatrovník žalovaného namítal, že věc nelze posuzovat podle nařízení Brusel I bis.

11. Podle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii) .

12. Z uvedeného vyplývá, že z působnosti nařízení jsou vyňata tzv. acta iure imperii. Tento autonomní pojem unijního práva není v nařízení č. 1215/2012 definován, takže je nutno použít relevantní judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále též SDEU).

13. Dle Soudního dvora Evropské unie je nutno jako spory týkající se acta iure imperii chápat ta řízení, v nichž orgán veřejné správy vystupuje vůči osobě soukromého práva v rámci výkonu veřejné moci. Uplatnění výsad veřejné moci jednou ze stran sporu z důvodu výkonu jejích výjimečných pravomocí, které jdou nad rámec pravidel obecného práva použitelných na vztahy mezi jednotlivci, takový spor vyjímá z občanských a obchodních věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis (viz rozsudek SDEU ze dne 28. 2. 2019, Gradbeništvo Korana, C-579/17, bod 49 a tam citovaná judikatura). Zároveň je dle ustálené judikatury SDEU třeba, s ohledem na účel a smysl nařízení Brusel I bis (jakož i předcházejícího nařízení č. 44/2001), volit co nejširší definici pojmu „občanské a obchodní věci“ a tím přiznat nařízení co nejširší působnost, mimo určité přesně stanovené výjimky (viz rozsudek SDEU ze dne 10. 9. 2009, German Graphics Graphische Maschinen, C-292/08, bod 22-23).

14. Podle názoru odvolacího soudu lze v předmětné věci aplikovat závěry SDEU z rozsudku Pula Parking, v němž Soudní dvůr došel k závěru, že do působnosti nařízení Brusel I bis spadá exekuční řízení zahájené společností ve vlastnictví územního samosprávného celku proti fyzické osobě s bydlištěm v jiném členském státě za účelem vymáhání splatné pohledávky za parkování na veřejném parkovišti, jehož provozováním byla uvedeným samosprávným celkem pověřena tato společnost, kdy daná pohledávka neměla sankční povahu. Oprávněnou v dané věci byla chorvatská společnost s ručením omezeným (xxx), vlastněná městem xxx, která vymáhala po německém občanovi skrze exekuční řízení pohledávku ze smlouvy o parkování (parkovacího lístku), za parkování na placeném veřejném parkovišti; k tomuto byla společnost zmocněna rozhodnutím obce (rozsudek SDEU ze dne 9. 3. 2017, Pula Parking, C-551/15, bod 15-18, 39). Soudní dvůr výše uvedeným způsobem rozhodl mj. z toho důvodu, že ačkoli byly dané společnosti její pravomoci svěřeny aktem orgánu veřejné správy, nejevilo se, že by určení splatné pohledávky za parkování mající smluvní povahu ani žaloba na vymáhání této pohledávky, která má za cíl ochránit soukromá práva a která se řídí vnitrostátními předpisy obecného práva použitelného na vztahy mezi jednotlivci, vyžadovaly od města Pula nebo společnosti Pula Parking výkon výsad veřejné moci. Jak také bylo řečeno již výše, pohledávka neměla sankční povahu, nýbrž byla pouze protiplněním za poskytnutou službu (bod 35-36). Obdobně věcí občanskou a obchodní ve smyslu nařízení Brusel I bis shledal SDEU být též nárok z pohledávky vymáhané německou obchodní korporací (GmbH) vůči držiteli vozidla registrovaného v Německu, spočívající v neuhrazení doplatku za mýtné za cestu po zpoplatněné silnici v Maďarsku, který nebyl sankčním plněním a byl vymáhán dle obecných pravidel německého civilního práva (viz usnesení SDEU ze dne 21. 9. 2021, Nemzeti Útdíjfizetési Szolgáltató, C-30/21).

15. Výše uvedené závěry lze aplikovat též v předmětné věci. Ačkoli na rozdíl od výše uvedených případů je žalobkyně v této věci příspěvkovou organizací územního samosprávného celku, ve smyslu zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, vymáhá žalobkyně předmětnou pohledávku plně dle obecných pravidel občanského soudního řízení, tedy v rovnocenném postavení vůči žalovanému, nikoliv nad rámec obecných pravidel civilního práva, a nikoliv ve vrchnostenském postavení vůči žalovanému. Jak dále uvedl v minulosti Ústavní soud, náklady na poskytnutou záchytnou službu, jakož i na dopravu do záchytné stanice, ve smyslu § 89e odst. 1 věty první z. s. z. s., nejsou vyloučeny z přezkumu obecných soudů z hlediska jejich účelnosti (mají charakter protiplnění), a obecně tyto náklady nemají mít sankční charakter vůči osobám, které služeb záchytné služby musely využít (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 36/21, bod 43-44). Lze tedy shrnout, že předmětná věc dle názoru odvolacího soudu s ohledem na zmiňovanou judikaturu není vyňata z působnosti nařízení Brusel I bis a je věcí občanskou ve smyslu tohoto nařízení.

16. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

17. Podle odstavce 2 na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky.

18. Jak postupovat v případě, že se nepodaří přes veškeré dostupné možnosti zjistit skutečné bydliště žalovaného ke dni podání žaloby, se již zabýval SDEU ve věci C-327/10, Nejvyšší soud ČR ve věci vedené pod sp. zn. 32 Cdo 2405/2011, kde oba soudy dovodily, že nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že v situaci, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 nařízení (míněno nařízení ES č. 44/2001) příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie. Odvolací soud si je vědom toho, že věc se týkala spotřebitelského úvěru, východiska ohledně toho, jak postupovat v případě osoby neznámého pobytu, jsou však použitelná i v této věci. Za situace, kdy poslední známé bydliště žalovaného, který je neznámého pobytu, bylo v České republice, je třeba dovodit mezinárodní příslušnost českých soudů již podle článku 4 nařízení Brusel I bis (s výhradou uvedenou na konci tohoto odůvodnění v bodě 22).

19. Soudu prvního stupně, který se nejprve zabýval zvláštní příslušností podle článku 7 a následně příslušností podle článku 4 nařízení Brusel I bis (bod 10 odůvodnění), je třeba vytknout, že zvolil postup opačný, neboť ustanovení o zvláštní příslušnosti dle článku 7 lze použít je tehdy, je-li zjištěno, že žalovaný má bydliště v jiném členském státě Evropské unie, což v posuzované věci nebylo. Přednostně se používá příslušnost výlučná, upravená (především) v článku 24 nařízení Brusel I bis (ten na posuzovanou věc nedopadá). Z věty: „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:“ vyplývá, že si žalobce může vybrat, zda bude žalovat u soudu podle bydliště žalovaného nebo zda využije ustanovení o zvláštní příslušnosti. Jinak (pokud by bylo zjištěno bydliště žalovaného na Slovensku) by odvolací soud se závěry soudu prvního stupně souhlasil. V daném případě podle žalobních tvrzení vznikl závazek dle § 1723 o. z. na základě jiné právní skutečnosti (umístěním podnapilého žalovaného v záchytné stanici) ze zákona (podle § 89e zákona č. 373/2011 Sb.), závazek spočíval v poskytnutí služby, a to v záchytné stanici sídlící na Praze, čímž by podle uvedeného ustanovení byla založena mezinárodní i místní příslušnost.

20. Odvolací soud dále zjistil, že soud prvního stupně žalovaného prostřednictvím opatrovníka usnesením ze dne 16. října 2025, č. j. 43 C 183/2024-102, vyzval, aby se k věci vyjádřil, což žalovaný podáním svého opatrovníka ze dne 31. 10. 2025 učinil (č.l. 106), v tomto podání námitku nedostatku místní a mezinárodní příslušnosti neuplatnil. Na toto podání reagovala žalobkyně podáním z 19. 11. 2025 (č.l. 111 a násl.), které bylo doručeno opatrovníkovi žalovaného, který na ně reagoval podáním z 2. 1. 2026, v němž uvedené námitky uplatnil.

21. Z ust. § 105 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že námitku místní nepříslušnosti může účastník uplatnit při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný.

22. V daném případě tedy žalovaný námitku místní nepříslušnosti nevznesl při prvním úkonu, stejně tak námitku mezinárodní příslušnosti vznesl až poté, co se před tím k věci vyjádřil, aniž namítl nepříslušnost soudu, čímž založil mezinárodní příslušnost dle čl. 26 nařízení Brusel I bis. Toto pravidlo totiž převažuje nad ostatními pravidly příslušnosti (viz bod 24 rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2784/2016).

23. Závěrem odvolací soud uvádí, že ačkoli pro rozhodnutí věci bylo zapotřebí použít a přistoupit k výkladu přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie, kdy toto usnesení s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze napadnout běžně dostupným opravným prostředkem (srov. rozsudek SDEU ze dne 16. 12. 2008, Cartesio, C-210/06), nepovažoval odvolací soud jako soud poslední instance, ve smyslu třetího pododstavce čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, položení předběžné otázky k SDEU za nutné. Odpovědi na první navrženou předběžnou otázku bylo dosaženo za pomoci předchozího výkladu pojmu acta iure imperii Soudním dvorem, jehož závěry byly použitelné v předmětné věci, takže se jednalo o situaci tzv. acte éclairé , kdy soud členského státu není povinen předběžnou otázku položit (viz rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 2021, Consorzio Italian Management, C-561/19, bod 32-34 a tam citovaná judikatura). V druhém případě s ohledem na odkazovaná rozhodnutí nebylo třeba k bližšímu výkladu čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 62 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I bis ani přistupovat, a to i s ohledem na to, že v konečném důsledku je dána příslušnost podle článku 26 nařízení Brusel I bis.

24. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené neshledal důvod pro změnu nebo zrušení napadeného usnesení, které tak dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání. Praha 2. července 2026 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu