4 A 26/2026

Rubrum

č. j. 4 A 26/2026-17 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: V. M., narozený dne X t.č. v X, X proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2026, č. j. KRPA-197629-11/ČJ-2026- 000022-ZZC takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím policie Městskému soudu v Praze dne 8. 7. 2026 domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Policie České republiky, Krajské Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 2 4 A 26/2026 ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „žalovaný“), jímž bylo podle ust. § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, přičemž doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítal, že byl zajištěn i přesto, že stále pobýval na území na základě platného dlouhodobého víza za účelem strpění, přičemž rozpor mezi návratovým rozhodnutím a platným vízem nebyl v rozhodnutí z hlediska zákonnosti zajištění zohledněn. Dle žalobce žalovaný neopatřil a neprovedl veškeré dostupné důkazní materiály potřebné ke zjištění pravého stavu věci.

3. Žalobce disponoval platným dlouhodobým vízem za účelem strpění dle § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, přičemž byl zajištěn dle § 124 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Uvedl, že mu bylo v únoru roku 2024 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění č.j. KRPA-48704-12/ČJ-2024-000022-UA, a to na dobu 3 let ode dne vycestování, současně však byla konstatována překážka ve vycestování dle § 120a kvůli obecné bezpečnostní situaci na U. Žalobci bylo dne 27. 4. 2026 vydáno rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování (s konstatováním odpadnutí překážek vycestování) č.j. KRPA-140362- 3/ČJ-2026-000022-101, které nabylo právní moci dne 13. 5. 2026, doba pro vycestování tak dle žalovaného uplynula dne 12. 6. 2026. Jak však žalovaný sám podotkl, žalobce je stále držitelem platného dlouhodobého víza za účelem strpění dle § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, žalovaný sice za účelem jeho zrušení podal podnět Ministerstvu vnitra, v době zajištění však bylo vízum stále platné. Žalovaný se však tomuto rozporu prakticky nevěnoval.

4. Dle názoru žalobce měl žalovaný z hlediska předvídatelnosti postupu správních orgánů přistoupit k méně invazivnímu postupu, žalobce se domníval, že do momentu zrušení dlouhodobého víza může na území dále oprávněně pobývat, o jeho zrušení nebyl v žádné fázi řízení informován, nemohl se tak důvodně domnívat, že oprávněnost jeho pobytu skončila. Zajištění je přitom prostředkem ultima ratio a je nutné trvat na kvalitě a přezkoumatelnosti jeho odůvodnění, správní orgán je povinen šetřit podstatu základních lidských práv. Nevysvětlení rozporu mezi platností víza a uplynutím doby k vycestování je pro zákonnost rozhodnutí o zajištění klíčové s ohledem na čl. 6 směrnice 2008/115/ES (tzv. návratová směrnice), pokud by totiž platnost víza trvala, neběžela by ani lhůta k vycestování. V případě žalobce proto nebyly naplněny podmínky pro zajištění. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 15. 4. 2009 č.j. 1 As 12/2009-61, dle kterého je třeba zvážit, zda je výkon vyhoštění alespoň potenciálně možný, a dále na usnesení NSS ze dne 23. 11. 2011 č.j. 7 As 79/2010-150. Tyto stanovují povinnost jednoznačného posouzení skutečností, které by měly vliv na možnost vycestování cizince, jednou z nich je i oprávněnost pobytu a běh lhůty k vycestování. Tím se však žalovaný nezabýval a rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.

5. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno. III. Vyjádření žalovaného Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 3 4 A 26/2026 6. Žalovaný poukázal na to, že shledal naplnění kumulativních podmínek dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. První podmínka byla naplněna tím, že žalobci bylo dne 7. 2. 2024 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění č.j. KRPA-47804-12/ČJ-2024- 000022-UA, které nabylo právní moci dne 20. 2. 2024, kde však nebyla stanovena lhůta k vycestování, následně bylo dne 27. 4. 2026 vydáno rozhodnutí o stanovení lhůty k vycestování z území Evropské unie č.j. KRPA-140362-13/ČJ-2026-2026-000022-101, a to do 30 dnů ode dne právní moci rozhodnutí, rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 5. 2026 a žalobce měl povinnost vycestovat do 12. 6. 2026, což neučinil. Žalobce tedy od 12. 6. 2026 pobýval na území ČR bez platného povolení k pobytu. Důvody pro zajištění taky byly naplněny.

7. Z použitého ustanovení § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že musí být splněna též podmínka, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Žalovaný se neodchýlil od limitu diskrečního potenciálu a jasně a srozumitelně svůj závěr odůvodnil. Žalovaný shledal, že zvláštní opatření za účelem vycestování by bylo zjevně neúčinné a nepostačovalo by pro naplnění cíle řízení. Žalobce zároveň naplnil skutkovou podstatu dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

8. K žalobním námitkám uvedl, že se vypořádal i s otázkou realizovatelnosti správního vyhoštění, přičemž shledal, že neexistují dlouhodobé překážky, které by znemožňovaly vyhoštění cizince. Žalobce na území ČR pobýval bez platného oprávnění k pobytu, dne 14. 6. 2026 byl kontrolován hlídkou policie, bylo zjištěno, že mu bylo dne 7. 2. 2024 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu 3 let bez stanovení lhůty k vycestování, rozhodnutím ze dne 27. 4. 2026, které nabylo právní moci dne 13. 5. 2026, byla stanovena nová doba k vycestování, žalobce byl tedy povinen vycestovat do 12. 6. 2026, což neučinil. Žalobce byl jak v rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 7. 2. 2024 č.j. KRPA-47804-12/ČJ-2024-000022-UA, tak v rozhodnutí ze dne 27. 4. 2026 č.j. KRPA- 140362-13/ČJ-2026-2026-000022-101 poučen o tom, že dle § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců zaniká nabytím právní moci uvedeného rozhodnutí o stanovení nové doby k vycestování platnost jeho víza dle § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu. Žalobci tak uvedené vízum za účelem strpění zaniklo nabytím právní moci rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování, tedy ke dni 13. 5. 2026. Uvedená rozhodnutí jsou součástí spisu. Zaslaný podnět žalovaného na Ministerstvo vnitra byl tak pouze informací k aktualizaci evidence OAMP.

9. Nad rámec žalovaný uvedl, že dne 29. 6. 2026 bylo zajištění žalobce dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ukončeno, neboť žalobce požádal o mezinárodní ochranu a byl tak zajištěn dle zákona o azylu rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 25. 6. 2026, a to do 9. 10. 2026.

10. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

11. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl ve lhůtě dle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, a to bez jednání dle téhož ustanovení, jelikož účastníci řízení projednání věci při ústním jednání nepožadovali a soud nepovažuje nařízení ústního jednání za nezbytné.

12. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 4 4 A 26/2026 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). V souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C-704/20 a C-39/21, soud z úřední povinnosti přezkoumal i podmínky zákonnosti zajištění žalobcem nenamítané. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nebo nevycestoval z území na základě výzvy soudu k vycestování podle trestního řádu.

14. Podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů.

15. Podle § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců policie nejméně jedenkrát ročně zkoumá, zda trvají důvody znemožňující cizinci vycestování. Pominou-li důvody znemožňující cizinci vycestování, policie vydá nové rozhodnutí pouze ve věci stanovení nové lhůty k vycestování podle zvláštního právního předpisu po vyžádání a na základě nového závazného stanoviska ministerstva. Dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí zaniká platnost víza uděleného podle § 33 odst. 3 nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území.

16. Příslušná právní úprava ust. § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců vyžaduje k zajištění cizince současné splnění tří podmínek. Splnění první podmínky, tj. že bylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce, je v projednávané věci doloženo obsahem správního spisu, ze kterého plyne, že rozhodnutím ze dne 7. 2. 2024 č. j. KRPA- 47804-12/ČJ-2024-000022-UA, které nabylo právní moci dne 20. 2. 2024, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu 3 let dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3, 4 zákona o pobytu cizinců, přičemž doba k vycestování nebyla stanovena. To je v dané věci nesporné. Splněním druhé podmínky, tedy, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, se soud bude zabývat níže v tomto rozsudku.

17. Třetí podmínka je naplněna, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.

18. Ze správního spisu plyne, že žalobce byl kontrolován hlídkou policie dne 14. 6. 2026, kdy bylo zjištěno, že se na něj vztahuje rozhodnutí o navrácení. Součástí spisu je rozhodnutí ze dne 27. 4. 2026 č.j. KRPA-140362-13/ČJ-2026-000022-101, které nabylo právní moci dne 13. 5. 2026. Tímto rozhodnutím byla žalobci v návaznosti na rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 7. 2. 2024 stanovena podle § 120a odst. 6 ve spojení s § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nová doba k vycestování z území EU a smluvních států, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že pominuly důvody znemožňující vycestování, což vyplývá ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 27. 4. 2026, byla tak stanovena nová Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 5 4 A 26/2026 doba k vycestování, dále bylo výslovně uvedeno, že podle § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí zaniká platnost víza uděleného podle ustanovení § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území, ve lhůtě k vycestování 30 dnů bylo zohledněno i to, že žalobce nemá cestovní doklad. Ze správního spisu též vyplývá, že žalobce při podání vysvětlení dne 15. 6. 2026 uvedl, že mu bylo dne 27. 4. 2026 vydáno rozhodnutí se stanovenou lhůtou k vycestování do 30 dnů od právní moci, on to však nevzal v potaz a nevycestoval.

19. Z výše uvedeného se tak podává, že i třetí podmínka pro vydání předmětného rozhodnutí o zajištění byla naplněna, neboť rozhodnutím ze dne 27. 4. 2026 byla žalobci v návaznosti na předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění stanovena nová doba k vycestování z území EU a smluvních států, a to do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 5. 2026, žalobce však ve stanovené lhůtě do 12. 6. 2026 nevycestoval, přičemž dne 14. 6. 2026 byl zajištěn hlídkou policie; to vše uvedl i žalovaný v napadeném rozhodnutí.

20. K žalobní námitce ohledně existence platného dlouhodobého víza za účelem strpění dle § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců v době vydání napadeného rozhodnutí soud předně uvádí, že mezi podmínkami pro vydání rozhodnutí o zajištění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců není neoprávněnost pobytu cizince na území. Navíc, v dané věci sice bylo žalobci uvedené vízum vydáno, avšak ve smyslu § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců platnost tohoto víza zanikla ze zákona dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým byla stanovena nová lhůta k vycestování, tedy v daném případě dne 13. 5. 2026; žalobce byl o tom výslovně informován v samotném rozhodnutí ze dne 27. 4. 2026 č.j. KRPA-140362-13/ČJ-2026-000022-101. Není tedy pochyb o tom, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí o zajištění (15. 6. 2026) již žalobce platným dlouhodobým vízem za účelem strpění nedisponoval, platnost tohoto víza zanikla již dne 13. 5. 2026, což bylo žalobci prokazatelně sděleno již před vydáním napadeného rozhodnutí. Ke dni rozhodnutí o zajištění tedy nebyla dána žádná kolize mezi stanovením nové doby k vycestování a platným pobytovým oprávněním, a tudíž ani kolize s čl. 6 návratové směrnice, jak se žalobce snažil nastínit v žalobě.

21. Soud tak v daném kontextu nepovažuje za pochybení, pokud se žalovaný otázkou existence víza za účelem strpění v napadeném rozhodnutí již blíže nezabýval a pouze stručně konstatoval, že žalobci sice bylo dlouhodobé vízum za účelem strpění vydáno, avšak již odpadl zákonný důvod pro jeho udělení a dne 15. 6. 2026 byl zaslán podnět Ministerstvu vnitra k jeho zrušení. Žalovaný sice mohl být přesnější, pokud by odkázal přímo na § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců, nicméně tato drobná nepřesnost nemůže mít vliv na zákonnost a přezkoumatelnost rozhodnutí o zajištění žalobce, kdy platnost dlouhodobého víza zanikla již dříve (jak uvedeno výše) a žalobci toto muselo být známo. Bylo tak zřejmé, že žalobce ve stanovené době do 12. 6. 2026 z území nevycestoval, přičemž ke dni 15. 6. 2026 žádným pobytovým oprávněním na území ČR nedisponoval, v této otázce tak nevyvstal žádný rozpor či nejasnost, které by bylo potřebné vysvětlit. Ostatně i při podání vysvětlení dne 15. 6. 2026 žalobce jednoznačně uvedl, že uloženou novou lhůtu k vycestování nerespektoval, na existenci dlouhodobého víza za účelem strpění se nijak neodvolával. Žalobní námitka tak není důvodná. Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 6 4 A 26/2026 22. Žalobce též namítal, že žalovaný neopatřil a neprovedl veškeré dostupné důkazní materiály potřebné ke zjištění pravého stavu věci, nicméně tuto námitku již nijak blíže nekonkretizoval, a soud se tedy touto zcela obecnou námitkou nemohl blíže zabývat.

23. S tím souvisí též otázka realizovatelnosti správního vyhoštění žalobce. Je třeba konstatovat, že smyslem rozhodnutí o zajištění není konečné posouzení otázky, zda má být cizinci uloženo správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro jeho pozdější realizaci. Správní orgán je povinen předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda vyhoštění bude alespoň potenciálně možné, jsou-li mu překážky vycestování v době rozhodování o zajištění cizince známy nebo vyšly-li najevo. V takovém případě je pak povinen tyto překážky předběžně posoudit a vyjádřit se k nim (viz rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009-61, č. 1850/2009 Sb. NSS, usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 As 79/2010-150, či rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2021, č. j. 10 Azs 41/2021-29). V řízení o zajištění cizince proto není nutné postavit najisto, že vyhoštění cizince bude skutečně realizováno, postačí závěr o jeho možnosti.

24. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval i tím, zda existuje reálný předpoklad realizace výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění ve stanové době trvání zajištění a tedy tím, zda nejsou dány překážky trvalejší povahy, které by zabraňovaly vyhoštění žalobce. Nicméně, existenci takových překážek neshledal a poukázal i na to, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí dle § 179 zákona o pobytu cizinců. Dále poukázal na to, že žalobce je ženatý a má jedno zletilé dítě, celá jeho rodina (matka, manželka a dospělý syn) se nachází na U., žalobce tam žil většinu života a má možnost si tam zajistit ubytování u své matky v rodinném domě, v ČR nic nevlastní, je dospělý, zdravý a schopný se o sebe postarat, měl dostatečnou dobu k vycestování a uspořádání svých záležitostí, v ČR nežije rodinným životem, jeho soukromé a rodinné vazby tak nebudou nepřiměřeně zasaženy.

25. Soud tak shledal, že žalovaný se realizovatelností správního vyhoštění zabýval v dostatečném rozsahu, přičemž v době vydání napadeného rozhodnutí se realizování správního vyhoštění jevilo jako potenciálně možné. Žalovaný se v souvislosti s realizovatelností správního vyhoštění otázkou platného dlouhodobého víza za účelem strpění zabývat nemusel, neboť toto vízum zaniklo již dříve dne 13. 5. 2026, žalobce byl o tom vyrozuměn v rozhodnutí ze dne 27. 4. 2026 a v souvislosti se svým zajištěním existenci dlouhodobého víza za účelem strpění nenamítal; nejednalo se tak o žádný problematický bod či potenciální překážku v možnosti realizace správního vyhoštění, se kterou by se žalovaný musel v napadeném rozhodnutí vypořádat.

26. K neuložení zvláštních opatření za účelem vycestování uvádí soud následující. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou zvláštními opatřeními za účelem vycestování cizince z území: a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým nebo trvalým pobytem na území, c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly. Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 7 4 A 26/2026 27. Zvláštní opatření za účelem vycestování představují alternativní řešení s cílem minimalizace omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011–51). Užití těchto mírnějších opatření předpokládá, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při jejich realizaci, bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí a že neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. vycestování. Možnost aplikace tohoto opatření nutně závisí také na důvodu zajištění. Základním pravidlem je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon správního vyhoštění, resp. vycestování cizince (§ 123b odst. 4 věta druhá zákona o pobytu cizinců; čl. 15 odst. 1 a bod 16 odůvodnění návratové směrnice vychází z dostatečné účinnosti mírnějších donucovacích opatření); toto ohrožení bude typově různé v typově odlišných případech důvodů zajištění. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že uložení zvláštního opatření nepostačuje, je povinen svůj závěr přezkoumatelným způsobem odůvodnit.

28. Podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, bod 36, závisí možnost aplikace zvláštního opatření na typovém důvodu zajištění. Ani u důvodu zajištění podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců není vždy vyloučena možnost použití zvláštního opatření. Přestože „v takovýchto případech bude volba zajištění pravidlem, i zde je nutno vždy zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince).“ K tomu srov. též rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2022, č.j. 5 Azs 390/2020-35. Posouzení, zda správní orgán přistoupí k uložení zvláštního opatření, nezahrnuje pouze subjektivní postoj cizince, zda by byl schopen a ochoten se danému opatření podrobit, ale předpokládá objektivní hodnocení celkové situace správním orgánem, na kterém leží odpovědnost rozhodnout, zda uložené opatření splní svůj účel. Vedle toho, že správní orgán musí uvedenou úvahu učinit, musí ji také promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 11/2012–74, ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 As 107/2012–40, nebo ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011–51). Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 12. 10. 2016, č.j. 10 Azs 102/2016-56, uložení mírnějšího opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z něj plynoucí (subjektivní složka), a zároveň neexistuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění (objektivní složka); nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložit zvláštní opatření za účelem vycestování.

29. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí možností uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců podrobně zabýval (na stranách 6–9 napadeného rozhodnutí), a to včetně jednotlivých alternativ dle písm. a) – d) předmětného ust. § 123b, při jejich hodnocení vyšel z konkrétních skutečností týkajících se situace žalobce, které mu byly známy z jeho pobytové historie a které sdělil při podání vysvětlení dne 15. 6. 2026. Přitom vycházel z toho, že žalobce se na policii dobrovolně nedostavil, jeho jednání bylo zjištěno až kontrolou policie, nečinil žádné kroky k vycestování, byť si byl vědom povinnosti vycestovat, vykonával výdělečnou činnost v ČR bez oprávnění, nedisponoval platným cestovním dokladem, nerespektuje tudíž své povinnosti na úseku pobytu cizinců, bydlí na neznámém místě (po kamarádech či venku), nájemní smlouvu nemá, adresu nikde nehlásil, neskýtá záruku, že by Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 8 4 A 26/2026 spolupracoval s orgány policie, nemá žádný majetek, nedisponuje finančními prostředky ke složení finanční záruky, ani není žádná osoba, která by za něj záruku složila, nectí zákony ČR, opakovaně porušuje právní předpisy, jeho dobrovolné vycestování nelze očekávat, nemá místo, kde by se mohl zdržovat, z jeho jednání je evidentní, že neměl v úmyslu vycestovat. Za těchto okolností žalovaný shledal, že žalobce neskýtá záruku, že bude plnit povinnosti mu uložené správním orgánem (tedy ani případně mu uložené zvláštní opatření za účelem vycestování). Soud se s tímto hodnocením ztotožňuje, posouzení možnosti uložení mírnějších opatření je dostatečně odůvodněné, žalovaný zde přihlédl k výše uvedeným individuálním aspektům případu žalobce, za této situace uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců nepřicházelo v úvahu, nebyla splněna ani subjektivní, ani objektivní složka, byla zde dána důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon vyhoštění žalobce, uvedené nenasvědčovalo možné snaze žalobce spolupracovat s orgány České republiky. Žalobce ostatně v žalobě ani nenamítal, že mu mělo být zvláštní opatření uloženo.

30. Lze shrnout, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z předloženého správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, který má oporu ve spise, a soud nezjistil žádné skutečnosti, na základě, kterých by bylo nutné napadené rozhodnutí ve vztahu k rozsahu skutkových zjištění a z nich plynoucích právních závěrů hodnotit jako nezákonné. Své závěry pak žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně a přezkoumatelně odůvodnil, žádné vnitřní rozpory soud neshledal. Soud shledal, že všechny podmínky pro rozhodnutí o zajištění vyžadované ust. § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců byly v případě žalobce naplněny, nebyly indikovány ani žádné aktuální překážky v realizovatelnosti vyhoštění žalobce, nebylo možné použít mírnějších opatření, přičemž použití daného institutu zajištění nebylo v případě žalobce nepřiměřené, stanovená délka zajištění nepřesahovala zákonné rozmezí a byla dostatečně odůvodněna (bylo přihlédnuto i k tomu, že žalobci je potřeba zajistit náhradní cestovní doklad).

31. Pro úplnost soud konstatuje, že žalobce až po vydání napadeného rozhodnutí, tedy dne 22. 6. 2026 podal žádost o mezinárodní ochranu, přičemž jeho zajištění dle zákona o pobytu cizinců bylo dne 29. 6. 2026 ukončeno, nicméně tyto skutečnosti nemají vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, které nabylo právní moci již dne 15. 6. 2026.

32. S ohledem na výše uvedené závěry soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 9 4 A 26/2026 na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 14. července 2026 Mgr. Kateřina Peroutková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.