4 A 55/2025

Rubrum

č. j. 4 A 55/2025-34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobkyně: L. W., narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D. sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 10. 2025, č. j. MV-145444-4/SO-2025, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 8. 10. 2025, č. j. MV-145444-4/SO-2025, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 270 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 8. 10. 2025, č. j. MV-145444-4/SO-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobkyně proti usnesení Ministerstva vnitra, odboru Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 2 4 A 55/2025 azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 7. 2025, č. j. OAM-16965-13/TP-2025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdila.

2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 169r odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky, podané z důvodu dle § 87h odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

II. Obsah žaloby

3. Žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je vystavěno na nesprávném výkladu § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, je nepřiměřeně přísné a iracionální. Uvedla, že spornou otázkou je, zda je žádost žalobkyně meritorně projednatelná, či zda bylo namístě zastavení řízení o žádosti, resp. jakou roli hraje plynutí času jako právní skutečnost při aplikaci § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců.

4. K požadavku na vydání meritorního rozhodnutí žalobkyně poukázala na § 9 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 21. 3. 2013, č. j. 4 As 11/2012 s tím, že ukončení řízení bez vydání meritorního rozhodnutí představuje výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně. Dle žalobkyně je třeba žádost věcně projednat, je-li to aspoň trochu možné.

5. K významu § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců žalobkyně namítla, že žalovaná v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádala její odvolací námitku týkající se opomenutí teleologického výkladu tohoto ustanovení. Uvedla, že svou poslední žádost o trvalý pobyt z titulu příbuzenského vztahu k synovi, který je občanem ČR, podala v roce 2013. Správní orgány pak konstatovaly opakovanost žádosti po 12 letech. Cílem předmětného ustanovení je dle žalobkyně především předcházení podávání většího množství opakovaných žádostí v těsné časové návaznosti, příp. zneužívání fikce pobytového oprávnění. Namítla, že žádost podaná po 12 letech vůbec nelze považovat za opakovanou žádost. Dále žalobkyně odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým byl tehdy do § 169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců vložen předmětný institut. Uvedla, že projednání nové žádosti o trvalý pobyt po 12 letech není v rozporu se záměry zákonodárce a že zastavení řízení v jejím případě neslouží účelu § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Dále v této souvislosti zdůraznila, že je nutné se zaměřit i na výklad neurčitého právního pojmu „nová skutečnost“. Dle žalobkyně je z hlediska teorie práva plynutí času bezpochyby tzv. právní skutečností. Z pobytové historie žalobkyně je zřejmé, že tato na území ČR pobývá nepřetržitě velmi dlouhou dobu, která se od posledního projednání zvýšila o dalších 12 let, což již samo o sobě může mít v řízení dopad např. na posuzování dopadu negativního rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Dle žalobkyně pak nelze ani pominout, že s žalobkyní na území pobývají dvě nezletilé děti a jedno čerstvě zletilé dítě, jejichž integrace je po uplynutí dalších 12 let zcela zásadně prohloubena. Namítla, že již samotná délka uplynulého času v sobě nese potenciál, že se poměry žalobkyně zásadním způsobem změnily. Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 3 4 A 55/2025 6. K významu plynutí času v projednávaném případě žalobkyně připomněla, že ona sama nebyla nikdy odsouzena v souvislosti s účelovým určením otcovství. Vzhledem k dlouhé době, která od podání poslední žádosti uplynula, tak nelze pouze konstatovat opakované podání žádosti a řízení zastavit s tím, že situace zůstala nezměněna. Plynutí času je tak dle žalobkyně třeba reflektovat při hodnocení případu. Připomněla, že již v odvolání namítala, že z povahy věci není možné, aby podezření ze závadového jednání v roce 2006 mohlo navždy vyloučit možnost získání pobytového oprávnění žalobkyně. Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 6. 2016, č. j. 46 A 2/2015-46, konstatoval, že pokud i odpovědnost za trestný čin může být promlčena nebo i odsouzení pro trestný čin může být zahlazeno, je nepředstavitelné, aby nějaká okolnost byla zohledňována v neprospěch účastnice řízení po téměř 20 letech od doby, kdy se měla odehrát. Ostatně na tento rozsudek odkazovala žalovaná i v jiném svém rozhodnutí ze dne 20. 9. 2024, č. j. MV- 114780-6/SO-2024. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že v roce 2024 jí byla prodloužena doba platnosti pobytové karty dle § 87p zákona o pobytu cizinců. Žádost o prodloužení doby platnosti pobytové karty je však možno zamítnout z důvodů dle § 87f zákona o pobytu cizinců, kde v odst. 3 písm. c) je zakotven zamítací důvod, který zní shodně jako § 87h odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V případě žalobkyně tedy bylo již rozhodnuto v pobytové věci i přes to, co je jí kladeno za vinu. Pokud tedy žádost o prodloužení doby platnosti pobytové karty nebyla ze zmíněného důvodu zamítnuta, není dle žalobkyně vůbec vyloučeno, že došlo ke změně, kvůli které by při novém projednání nebylo možné zamítnout žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dle § 87h odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Dle žalobkyně bylo úkolem žalované v rámci odvolacího řízení posoudit, zdali alespoň hypoteticky mohlo být možné dnes žádost žalobkyně projednat s jiným výsledkem, a to s ohledem na změnu okolností. Pokud by výsledkem posouzení byl závěr, že není vyloučeno, že by o žádosti mohlo být rozhodnuto kladně, měla žalovaná v takovém případě prvostupňové rozhodnutí zrušit s tím, že žádost má být projednána meritorně. Právě z toho důvodu, že v případě meritorního projednání by mohlo dojít k jinému výsledku, není možné řízení o žádosti zastavit z důvodu dle § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, což žalobkyně od počátku tvrdila.

7. Žalobkyně namítala rovněž nepřiměřenost a nerozumnost postupu správních orgánů. Uvedla, že vytýkaného jednání se měla dopustit v době, kdy jí bylo 27 let. Nyní je jí 44 let. Na první pohled je tak zřejmé, že výklad, ke kterému se přiklonily správní orgány, neslouží žádnému legitimnímu účelu. Navíc je postaven na tezi, že žalobkyni je možno trestat odepřením trvalého pobytu do konce života. K tomu žalobkyně dále odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 188/04, a na rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Afs 4/2008-108, týkající se přepjatého formalismu. Uzavřela, že v jejím případě je třeba přihlédnout ke smyslu a účelu aplikovaného ustanovení, stejně jako k celkové nepřiměřenosti a nesmyslnosti správními orgány zvoleného postupu.

8. Navrhla, aby soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak prvostupňové rozhodnutí, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil jí povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalované Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 4 4 A 55/2025 9. Žalovaná trvala na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí, žalobní námitky odmítla jako nedůvodné a v podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a na spisový materiál. Žalobní námitky jsou totožné s námitkami odvolacími a žalovaná se s nimi v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádala. Navrhla, aby žaloba byla zamítnuta.

IV. Obsah správního spisu

10. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 27. 11. 2013 podala žalobkyně žádost o vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu dle § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců jako rodinný příslušník občana EU, syna T. L., nar. X, státní příslušnost Č. r. Rozhodnutím ze dne 29. 1. 2015, č. j. OAM-25367-52/TP-2013, správní orgán I. stupně tuto žádost zamítl podle § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žadatelka se dopustila obcházení zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 24. 6. 2015, č. j. MV-29268-5/SO-2015. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí správní žalobu, kterou zdejší soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 8 A 138/2015-45 zamítl.

11. Dne 11. 6. 2025 podala žalobkyně žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky dle 87h odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V žádosti označila svého manžela a tři děti, z toho jedno nezletilé (nar. X).

12. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 30. 7. 2025 bylo řízení o žádosti žalobkyně podle § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců zastaveno. Správní orgán I. stupně uvedl, že žalobkyně již žádost podala dne 37. 11. 2013 na syna T. L., žádost byla zamítnuta, neboť žalobkyně se dopustila obcházení zákona. Nyní podala žádost o vydání povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU opět na svého syna T. L V případě žalobkyně však bylo v minulém řízení prokázáno, že tato se právě ve vztahu k osobě T. L. dopustila účelového jednání spočívajícího v zápisu občana České republiky jakožto otce uvedeného nezletilého do jeho rodného listu, a to vše s cílem získat povolení k trvalému pobytu. Dle správního orgánu se jedná o skutečnost během času neměnnou. V nové žádosti žalobkyně neuvedla jiné či nové skutečnosti týkající se předmětu její žádosti. Obě žádosti mají stejný předmět, když žalobkyně opakovaně žádá o vydání povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU (ČR) z důvodu dle § 87h zákona o pobytu cizinců, přičemž v obou případech se považovala a považuje být rodinným příslušníkem svého syna T. L. Dle správního orgánu je stále platný pravomocný závěr správního orgánu z předchozího řízení stran účelového jednání s cílem získat povolení k trvalému pobytu. Jediný rozdíl správní orgán shledal v tom, že v prvotní žádosti žalobkyně žádala tzv. po 5 letech nepřetržitého pobytu na území, ale v aktuální žádosti žádá o vydání povolení k trvalému pobytu po 2 letech nepřetržitého pobytu na území. Tato skutečnost však není dle správního orgánu ve vztahu k důvodu pro vydání usnesení rozhodná. Doposud zjištěné skutečnosti tak naplňují důvod pro zastavení řízení dle § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců.

13. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí dne 15. 8. 2025 blanketní odvolání, které dne 28. 8. 2025 doplnila. V doplnění odvolání uváděla žalobkyně obdobné námitky a argumenty jako v podané žalobě. Namítala též, že správní orgán se vůbec nezabýval otázkou dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, její syn dosud studuje střední školu, na kterou z důvodu vážných zdravotních problémů Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 5 4 A 55/2025 nastoupil později, a nemůže se tedy dosud sám živit, poukazovala i na svou nejmladší dceru, která je na území ČR plně integrována (v žádosti pak žalobkyně označila i svého manžela a dalšího zletilého syna).

14. Napadeným rozhodnutím ze dne 8. 10. 2025 bylo odvolání žalobkyně zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaná připomněla, že ze strany žalobkyně došlo k obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat povolení k trvalému pobytu, kdy za jejího přičinění bylo účelově určeno otcovství jejího syna, který v důsledku toho získal české občanství. Z nyní podané žádosti pak vyplývá, že tato je podávána právě na základě skutečnosti, že syn žalobkyně je českým státním občanem. Potvrdila závěr správního orgánu I. stupně, že žalobkyně neuvedla nové skutečnosti, které by nebyly předmětem řízení o její dříve podané žádosti. K námitce ohledně plynutí času žalovaná uvedla, že v tomto řízení ani nepříslušelo se zabývat dobou, která od účelového jednání žalobkyně uplynula, neboť správní orgán I. stupně zjistil, že žalobkyně podala opakovaně žádost bez uvedení nových skutečností, čímž byla naplněna podmínka pro zastavení řízení dle § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Pro úplnost však uvedla, že v daném případě nemůže mít plynutí času vliv na změnu skutečností. Konstatovala, že správní orgán nebyl povinen žalobkyni vyzývat k doložení nových skutečností či prověřovat aktuální stav věci. Dále žalovaná uvedla, že řízení o povolení k trvalému pobytu, stejně jako jiné správní řízení zahajované na žádost účastníka řízení, je ovládáno zásadou dispoziční, jejíž podstatou je svěření iniciativy účastníku řízení, který má povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení, pokud chce být v řízení úspěšný. Žalobkyně v žádosti žádné nové skutečnosti nedoložila. K poukazu žalobkyně na rozhodnutí žalované ze dne 20. 9. 2024, č. j. MV-114780-6/SO-2024, a na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 46 A 2/2015-46, žalovaná uvedla, že uváděný případ by se na žalobkyni vztahoval v případě, že by byla žádost řešena meritorně a nikoliv procesně. Nejedná se o meritorní rozhodnutí a správní orgán tudíž nebyl ani povinen umožnit žalobkyni seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí.

15. K posuzování intenzity zásahu do práva žalobkyně na respektování soukromého a rodinného života (a též do práva jejího syna) žalovaná uvedla, že správní orgán I. stupně nebyl povinen posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, neboť řízení bylo zastaveno a správní orgán I. stupně se nezabýval meritem věci, odkázala na judikaturu NSS. Podotkla, že nevydání povolení k trvalému pobytu neznamená zákaz pobytu žalobkyně na území, neboť tato má na území povolen přechodný pobyt.

16. K námitce žalobkyně, že pokud jí nebude povolen trvalý pobyt, tak nebude moci její nezletilá dcera žádat o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny na území dle § 42a zákona o pobytu cizinců, žalovaná uvedla, že dcera žalobkyně v současné době nemá platné pobytové oprávnění – o poslední pobytové oprávnění bylo požádáno dne 12. 1. 2021 a předtím dne 16. 8. 2012. Navíc žalobkyni byla dne 4. 1. 2021 uložena pokuta ve výši 500 Kč za přestupek dle § 156 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, kdy nesplnila povinnost zákonného zástupce dle § 103 písm. u) téhož zákona. Odvolání tak nepovažovala za důvodné. V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 6 4 A 55/2025 17. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s.ř.s.“), a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

18. Soud ve věci samé rozhodl bez jednání, neboť postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.

19. Předmětem sporu v nyní projednávané věci je otázka, zda byly naplněny podmínky pro zastavení řízení o žádosti žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na území ČR podle § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, a dále otázka přiměřenosti takového rozhodnutí, a to zejména z hlediska soukromého a rodinného života žalobkyně.

20. Podle § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců usnesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal opakovaně žádost o vydání povolení k přechodnému, dlouhodobému nebo trvalému pobytu, aniž uvedl nové skutečnosti, které nebyly předmětem řízení o jím dříve podané žádosti, 21. Toto ustanovení zjednodušuje způsob vypořádání opakovaně podané žádosti o vydání povolení k přechodnému, dlouhodobému nebo trvalému pobytu. Je‑li takováto žádost založena na stejných skutečnostech jako dříve podaná žádost, nejde o nedostatek její předepsané obsahové náležitosti (rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2019, č. j. 1 Azs 323/2019‑30, bod 19). Správní orgán však řízení o ní zastaví, aniž by se jí dále věcně zabýval. Jde o zvláštní úpravu, která se ve věcech, v nichž se použije zákon o pobytu cizinců, uplatní před obecnou úpravou správního řízení podle správního řádu. Z tohoto důvodu se v posuzované věci nepoužije § 48 odst. 2 správního řádu, který připouští, že se správní orgán bude opakovaně podanou žádostí znovu věcně zabývat, ledaže bylo již jednou na základě dřívější žádosti přiznáno určité právo nebo uložena tatáž povinnost z téhož důvodu.

22. Smyslem ustanovení § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je zjednodušení postupu správních orgánů, možnost nezabývat se z věcného hlediska opakovaně podanou a na stejných důvodech postavenou žádostí o vydání povolení k pobytu a umožnění vypořádání takové žádosti procesním rozhodnutím o zastavení řízení. Správní orgán nemá rozhodovat vícekrát o té samé žádosti za těch samých okolností. Takový postup by nepřinesl žádnou výhodu ani účastníku správního řízení, pouze by zatížil správní orgány, které by musely opakovaně zamítat žádosti žadatele stojící na identických důvodech.

23. Bylo na správních orgánech, aby dostatečně a přezkoumatelně odůvodnily svůj závěr o naplnění podmínek pro zastavení řízení dle uvedeného ustanovení. V tomto ohledu soud považuje prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí za srozumitelná, logicky odůvodněná a přezkoumatelná. Z rozhodnutí správních orgánů není patrný ani žádný vnitřní rozpor.

24. Z obsahu opakovaně podané žádosti soud zjistil, že žalobkyně podala tuto žádost jako rodinný příslušník občana ČR, svého syna T. L., tedy ve vztahu ke stejné osobě, k níž bylo v případě první žádosti žalobkyně prokázáno, že se dopustila účelového jednání spočívajícího v zápisu občana ČR jakožto otce uvedené osoby do rodného listu, a to Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 7 4 A 55/2025 s cílem získat povolení k trvalému pobytu, což byl důvod nevyhovění první žádosti žalobkyně (srov. rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 29. 1. 2015, č. j. OAM- 25367-52/TP-2013 ve spojení s rozhodnutím žalované ze dne 24. 6. 2015, č. j. MV-59268- 5/SO-2015). Závěry správních orgánů v této věci pak byly potvrzeny i rozsudkem zdejšího soudu ze dne 18. 10. 2018, č. j. 8 A 138/2015-45. V tomto ohledu je nepodstatné, že žalobkyně nebyla za své jednání postižena dle trestněprávních předpisů.

25. Ve shodě se správními orgány má soud za to, že žalobkyně neuvedla ve své opakované žádosti žádné nové skutečnosti, které by nebyly již dříve posuzovány, resp. které nebyly předmětem řízení o první žádosti. Ve vztahu k důvodu zamítnutí její předchozí žádosti je třeba uvést, že žalobkyně byla v přechozím řízení seznámena s důvody, ve kterých správní orgány spatřovaly obcházení zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu. Pokud chtěla žalobkyně docílit opětovného věcného přezkumu své žádosti, měla k důvodům, pro které správní orgány dospěly k závěru o obcházení zákona, tvrdit relevantní nové skutečnosti odůvodňující potřebu nového meritorního posouzení jiné věci, popř. tvrdit jiné nové skutečnosti. To však žalobkyně neučinila, v současném řízení žádné nové ani jakékoli jiné skutečnosti, pro které by bylo třeba její žádost znovu meritorně posoudit, neuvedla. Žalobkyně k opakované žádosti pouze přiložila totožný rodný list svého syna, jako v minulém řízení, v němž je uveden i totožný otec dítěte.

26. Novou skutečností pak samo o sobě není ani plynutí času [srov. rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2024, č. j. 5 Azs 240/2024-32, bod 19, a ze dne 22. 5. 2019, č. j. 2 Azs 343/2018-38, bod 13, který se týkal § 169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 14. 8. 2017]. Nelze úspěšně argumentovat, že plynutí času bez dalšího má vždy za následek nutnost meritorního projednání žádosti. Přestože plynutí času z povahy věci může mít vliv na změnu poměrů, je na žadateli o vydání povolení k trvalému pobytu, aby s plynutím času spojil určitou konkrétní skutečnost, která v mezidobí od posledního zamítavého (meritorního) rozhodnutí nastala a která tuto změnu okolností reprezentuje. Žalobkyně žádnou takovou skutečnost, např. ve vztahu k vazební osobě (svému synovi) či jinou, neuvedla.

27. Městský soud v Praze v obdobné věci uvedl: „Nelze úspěšně argumentovat, že plynutí času bez dalšího má vždy za následek nutnost meritorního projednání žádosti. Přestože plynutí času z povahy věci může mít vliv na změnu poměrů, je na žadateli o vydání povolení k přechodnému pobytu, aby s plynutím času spojil určitou konkrétní skutečnost, která v mezidobí od posledního zamítavého (meritorního) rozhodnutí nastala a která tuto změnu okolností reprezentuje. Žalobce žádnou takovou skutečnost neuvedl.“ (srov. rozsudek ze dne 2. 10. 2025, č. j. 2 A 29/2025-46). I v projednávané věci žalobkyně svou námitku postavila výlučně na argumentu, že mezi podáním první a druhé žádosti uplynul určitý časový úsek, ale již nic dalšího neuvedla, a to ani v řízení, ani v žalobě.

28. Účelem § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je omezení administrativní zátěže příslušných správních orgánů při projednávání opakovaných žádostí o povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 427/2010 Sb., přičemž sama žalobkyně citovala z důvodové zprávy i dovětek, „aniž by byly (pozn. soudu: opakované žádosti) podloženy novými skutečnostmi, které nebyly předmětem předchozího řízení.“ Tedy, pouhým poukázáním na uplynutí 12 let mezi podáním jednotlivých žádostí nelze odůvodnit požadavek na meritorní projednání opakované žádosti, když zároveň nebyla tato opakovaná žádost podložena novými Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 8 4 A 55/2025 skutečnostmi. Jak již bylo uvedeno výše, samotné plynutí času takovou skutečností samo o sobě být nemůže.

29. Procesní rozhodnutí o zastavení řízení pak nemá sankční povahu, nejedná se o postih či penalizaci žalobkyně, nemůže se tak uplatnit její argumentace, dle které by neměla být opakovaně postihována za totéž jednání.

30. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016 č.j. 46 A 2/2015-46 není na danou věc přiléhavý, neboť se v něm jednalo o povolení k přechodnému pobytu, skutkové okolnosti byly značně odlišné a žádost byla posuzována meritorně. S ohledem na to soud neprováděl k důkazu ani rozhodnutí žalované ze dne 20. 9. 2024, č. j. MV-114780-6/SO- 2024, které má na uvedený rozsudek odkazovat. Soud pak v současném řízení nepovažuje za rozhodné, z jakého důvodu byla žalobkyni prodloužena její pobytová karta.

31. Není důvodná ani žalobní námitka, dle které měla žalovaná v rámci odvolacího řízení posoudit, zdali alespoň hypoteticky mohlo být možné dnes žádost žalobkyně projednat s jiným výsledkem, a to s ohledem na změnu okolností. Žádná taková povinnost předběžného posouzení ze zákona ani z judikatury nevyplývá.

32. S ohledem na uvedené lze uzavřít, že podmínky pro postup dle § 169r odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, tedy pro zastavení řízení o opakované (v pořadí druhé) žádosti žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na území ČR, byly v daném případě splněny.

33. Soud však dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do námitky týkající se přiměřenosti, neboť správní orgány ve svých rozhodnutích vůbec neposuzovaly přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. V této souvislosti žalobkyně v žalobě připomínala, že spolu s ní na území ČR pobývají i její děti, námitku nevypořádání přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života pak vznesla i v odvolání.

34. Podle § 174a odst. 1 téhož zákona při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

35. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

36. Podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

37. Správní orgán I. stupně se posouzením přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně vůbec nezabýval. Žalovaná pak k této otázce vycházela ze závěrů judikatury, dle které v případě zastavení řízení o žádosti o vydání (prodloužení Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 9 4 A 55/2025 doby platnosti) povolení k dlouhodobému pobytu nepřichází posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života cizince v úvahu, jelikož o žádosti není věcně rozhodováno (žalovaná poukázala na rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2018, č. j. 4 Azs 246/2017-35 a rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 6. 2020, č. j. 9 A 176/2017-43). K tomu pak pouze stručně doplnila, že nevydání povolení k trvalému pobytu neznamená zákaz pobytu na území, přičemž žalobkyně má na území povolený přechodný pobyt.

38. Soud si je vědom aktuálního judikaturního vývoje. V právní větě k rozsudku NSS ze dne 7. 1. 2022, č. j. 8 Azs 314/2019-39, se uvádí: „Při zastavení řízení o žádosti o vydání (prodloužení doby platnosti) povolení k dlouhodobému pobytu se přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele podle § 174a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 15. 8. 2017, neposuzuje.“ NSS však vydal rozsudek rozšířeného senátu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023-65, v jehož právní větě stanovil: „Správní orgán je povinen s ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince i v případě, jsou-li dány důvody pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení dle § 66 odst. 1 správního řádu. Přiměřenost posuzuje správní orgán vždy, je-li možnost zásahu patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí.“ 39. V projednávaném případě tudíž správní orgány pochybily, pokud se otázkou přiměřenosti odmítly zabývat s odkazem na skutečnost, že řízení o žádosti žalobkyně bylo zastaveno. Na základě závěrů rozšířeného senátu NSS nemůže tento závěr obstát. Naopak bylo jejich povinností posuzovat přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života žalobkyně, u níž byla možnost zásahu patrná jak z žádosti (žalobkyně uvedla, že v ČR pobývá s manželem, se dvěma zletilými dětmi a s jedním nezletilým dítětem), tak z jejích odvolacích námitek (poukazovala na čl. 8 Úmluvy, na délku svého pobytu na území ČR, na svého zletilého syna a na nezletilou dceru). Napadené rozhodnutí je proto dle soudu v této otázce nepřezkoumatelné, neboť žalovaná se těmito konkrétními okolnostmi vůbec nezabývala. V této souvislosti nelze považovat za dostačující, pokud žalovaná pouze stručně uvedla, že žalobkyně má povolený přechodný pobyt.

40. V dalším řízení proto bude na žalované (správních orgánech), aby posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí o zastavení řízení do soukromého a rodinného života žalobkyně ve světle všech relevantních kritérií – viz § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná při svých úvahách zároveň neopomene posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dle kterého zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Žalobkyně totiž poukazovala na to, že na území žije se třemi dětmi, z nichž jedno je nezletilé.

41. Z výše uvedených důvodů soud na základě ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů zrušil. S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

42. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně byla ve věci samé úspěšná, proto jí přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti Shodu s prvopisem potvrzuje S. T. 10 4 A 55/2025 neúspěšné žalované. Náklady vynaložené žalobkyní představují soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč a náklady právního zastoupení spočívající v odměně za 2 úkony právní služby po 4 620 Kč (dle § 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. převzetí právního zastoupení, podání žaloby), tedy celkem 9 240 Kč, a v náhradě hotových výdajů ve výši 2 x 450 Kč, tedy celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Náhrada je zvýšena o DPH ve výši 21 %, jelikož právní zástupce žalobkyně je plátcem daně (§ 57 odst. 2 s.ř.s.), tedy o 2 129,40 Kč. Celková výše nákladů řízení tedy činí částku 15 270 Kč (po zaokrouhlení). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 11. června 2026 Mgr. Kateřina Peroutková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.