4 A 59/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: V. N. H., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Hugem Körblem sídlem Hybernská 1007/20, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2025, č. j. MV-139727-4/SO-2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2025, č. j. MV-139727-4/SO-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo ve výroku změněno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 8. 2025, č. j. OAM-8226-16/DP-2025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem ostatní/jiné, neboť pobyt žalobce na území není v zájmu České republiky. Žalovaná změnila prvostupňové rozhodnutí ve výroku tak, že se žádost zamítá a dlouhodobý pobyt se podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), nepovoluje, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítal, že žalovaná ve svém rozhodnutí v rozporu s judikaturou neučinila vymezení neurčitého právního pojmu „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“. Dle žalobce v rozhodnutí absentuje definování konkrétních skutkových okolností jeho případu, které do tohoto pojmu spadají. Dle judikatury je obvykle tento pojem naplněn tím, že cizinec neplnil v minulosti povolený účel pobytu. Namítal, že on po celou dobu účel pobytu plnil, přičemž pokud jej chtěl nyní změnit, postupoval v souladu se zákonem o pobytu cizinců. Dále uvedl, že spekulace žalované nad potřebností jeho pobytového oprávnění jsou postaveny na obecných případech, kdy cizinec často mění účel pobytu, neplní účel pobytu či jeho postup jednotlivými pobyty v ČR neodpovídá subjektivně rostoucí tendenci.

3. Dle žalobce pak úvahy žalované stran bezcílného vzdělávání formou jazykových kurzů ze strany žalobce, že žalobce nesměřuje k původně vytyčenému cíli při vstupu na území (tj. studiu na vysoké škole), že jazykovou a odbornou přípravu ke studiu na vysoké škole lze podle zákona o pobytu cizinců prodloužit pouze jednou, nenaplňují pojem „jiné závažné překážky pobytu cizince na území.“ Zdůraznil, že má řádnou docházku na vyučování, opakovaní této činnosti není dle žalobce v rozporu s právem. Uvedl, že se o plnění účelu pobytu snaží a chová se tak, aby své povinnosti plnil. Pokud mu studium nejde tak, jak by si představovaly správní orgány, tak to není důvod, aby bylo rozhodnuto o ukončení jeho pobytového oprávnění či jeho neprodloužení. K argumentaci žalované zákazem prodloužení pobytového oprávnění za účelem jazykové a odborné přípravy ke studiu na vysoké škole více než jednou, uvedl, že tento je zakotven v § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž pro účel ostatní takový zákaz zákon neobsahuje, a proto jej žalovaná nemůže svévolně rozšiřovat na účel pobytu žalobce. Úvahy žalované o tom, zda pro žalobce bude konkrétní kurz dostatečný či účelný z pohledu jeho budoucnosti, označil s ohledem na možnost svobodné volby povolání za irelevantní.

4. Žalobce dále označil za překonaný názor žalované, aby účel pobytu žalobce byl spjat s Českou republikou a dosahoval určité vyšší intenzity a kvality, nic takového ze zákona nevyplývá. V této souvislosti odkázal na aktuální stanovisko a názory předkládajícího senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) v usnesení ze dne 8. 4. 2025, č. j. 2 Azs 64/2024-38, které míří proti úvahám, které nyní zaujaly správní orgány v případě žalobce.

5. Dále žalobce namítl, že pokud měla žalovaná možnost vyložit neurčitý právní pojem a měla možnost ho vyložit různými způsoby, tak ho měla vyložit in dubio pro mitius, tedy příznivěji pro žalobce (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 10 A 168/2010-29).

6. Závěrem žalobce namítal, že je třeba rozlišovat účel dlouhodobého pobytu, který je definovatelný a zákonem o pobytu cizinců definovaný a u kterého platí pravidlo, že účel pobytu je třeba plnit a jeho případné neplnění je potom možné sankcionovat (ať už zánikem pobytového oprávnění, neprodloužením doby platnosti pobytového oprávnění či neudělením nového pobytového oprávnění), a cíl pobytu, který však zákon o pobytu cizinců nezná, avšak žalovaná žalobce za to, že žalobce k cíli svého pobytu nemíří, sankcionuje.

7. Shrnul, že nejsou dostatečně vymezeny skutkové okolnosti případu, které mají odůvodňovat naplnění neurčitého právního pojmu jiné závažné překážky pobytu cizince na území. Rovněž namítl, že nebyl proveden jeho účastnický výslech, aby si žalovaná ověřila skutkové okolnosti na straně žalobce.

8. Navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalované

9. Žalovaná trvala na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí, žalobní námitky odmítla jako nedůvodné a v podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a na spisový materiál.

10. K námitce, že v napadeném rozhodnutí nebylo dostatečně konkrétně a jasně objasněno, v čem je spatřovaná tzv. jiná překážka pobytu žalobce na území, uvedla, že jen to, že žalobce s důvody, které byly posouzeny jako tzv. jiná překážka pobytu žalobce na území, v žalobě polemizuje, dokazuje, že v obou správních rozhodnutích je tato otázka dostatečně v rámci daného neurčitého právního pojmu vymezena a odůvodněna, stejně jako pojem „cíl pobytu“.

11. K odkazu žalobce na usnesení NSS č. j. 2 Azs 64/2024-38, uvedla, že toto vyjadřuje „pouze“ názor druhého senátu NSS, který danou věc předložil k rozhodnutí rozšířenému senátu. Dosavadní judikaturu NSS k otázce jazykových kurzů anglického jazyka a provázanosti s územím ČR (viz rozsudky ze dne 21. 10. 2024, č. j. 7 Azs 22/2024- 27, ze dne 24. 10. 2024, č. j. 9 Azs 115/2024-32, a usnesení ze dne 23. 1. 2025, č. j. 9 Azs 260/2024-27) tak nelze dle žalované považovat za překonanou. Nadto, i kdyby se uplatnil názor předkládajícího senátu NSS, nemění to nic na podstatě nyní projednávaného případu, neboť právě v tomto případě byla uplatněna diskrece při výkladu neurčitého právního pojmu „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“, na kterou předkládající senát v zásadě odkazuje, ale neztotožnil se s tím, že by na problematiku kurzů anglického jazyka bylo možné bez dalšího aplikovat § 56 odst. 1 písm. l) v návaznosti na § 30 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, což ale nebyl případ žalobce. Žalovaná dále odkázala na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2025, č. j. 19 A 17/2025-35, v němž soud posuzoval případ obdobný případu žalobce a v němž se zabýval i argumentací žalobce související s usnesením NSS č. j. 2 Azs 64/2024-38. Dále odkázala na rozsudek ze dne 1. 12. 2025, č. j. 19 A 53/2025-45, kde byl navíc shledán jako správným a souladným s právními předpisy postup žalované stran změny výroku.

IV. Obsah správního spisu

12. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné s platností do 31. 5. 2025. Dne 2. 4. 2025 podal žádost o prodloužení doby platnosti tohoto povolení, ke které jako doklad prokazující účel pobytu na území doložil potvrzení o přijetí na jazykové a další kurzy na Double Bubble School, s. r. o. (dále jen „DBS“) na dobu od 1. 6. 2025 do 31. 5. 2026.

13. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce přicestoval na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, které mu bylo vydáno s platností od 26. 9. 2023 do 1. 8. 2024, a to za účelem absolvování přípravného kurzu českého jazyka organizovaného veřejnou vysokou školou, a to k přípravě ke studiu akreditovaného studijního programu vysoké školy dle § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců (konkrétně se jednalo o přípravný jazykový kurz k vysokoškolskému studiu akreditovaného bakalářského studijního programu Ekonomika a management na Českém vysokém učení technickém v Praze (dále jen „ČVUT“). Dále bylo zjištěno, že žalobce dne 11. 4. 2024 podal žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem absolvování kurzu českého jazyka a základních českých reálií organizovaného společností DBS (v roce 2024-2025, konkrétně od 1. 6. 2024 do 31. 5. 2025 měl žalobce dle potvrzení absolvovat kurzy českého jazyka a kurzy základních českých reálií). Této žádosti bylo vyhověno a povolení k dlouhodobému pobytu bylo žalobci vydáno s platností od 2. 9. 2024 do 31. 5. 2025. V rámci řízení o této žádosti bylo žalobci dne 23. 5. 2024 vydáno potvrzení od České zemědělské univerzity v Praze (dále jen „ČZU“) o tom, že žalobce studoval v období od 1. 10. 2023 do 31. 8. 2024 kurz českého jazyka – účast na jazykové a odborné přípravě ke studiu akreditovaného studijního programu Informatika.

14. Ze sdělení ČVUT ze dne 15. 4. 2025 vyplývá, že žalobce není veden v informačním systému studentů této vysoké školy. Ze sdělení ČZU ze dne 14. 5. 2025 vyplývá, že žalobce nastoupil do ročního přípravného jazykového kurzu a obdržel potvrzení o absolvování přípravného jazykového kurzu českého jazyka.

15. Dne 15. 7. 2025 žalobce ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí uvedl, že původně byl přihlášen ke studiu na ČVUT, ale nestihl se z důvodu pozdního příjezdu registrovat ke studiu, a proto se přihlásil ke studiu na ČZU. Vzhledem k časové tísni nebyl schopen získat certifikát na úrovni B1, který bylo třeba doložit ke studiu vysoké školy, a proto se rozhodl přestoupit na jazykovou školu za účelem zlepšení znalosti českého jazyka. V rámci ročního kurzu na DBS získal certifikát na úrovni A1, poté byl upozorněn, že k nástupu na vysokou školu je vyžadována minimálně úroveň A2 nebo B1 nebo absolvování dalšího ročního intenzivního kurzu češtiny. Jelikož byla na DBS možnost navázat na předchozí kurz, tak se rozhodl pokračovat ve studiu zde.

16. Prvostupňovým rozhodnutím byla žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné zamítnuta podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť pobyt žalobce na území není v zájmu ČR.

17. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobce svou aktivitu na území vůbec nesměřuje k dosažení cíle či účelu, za kterým mu bylo povoleno do ČR přicestovat a dlouhodobě pobývat, tedy za účelem získání vysokoškolského vzdělání. Uvedl, že mu v roce 2023 umožnil pobývat na území za účelem získání vysokoškolského vzdělání, resp. pod podmínkou, že bude studovat akreditovaný studijní obor vysoké školy. Dokonce mu pak poskytl další čas na to, aby zdokonalil své znalosti českého jazyka a mohl nastoupit ke studiu na vysoké škole vydáním nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem absolvování jazykového kurzu. S ohledem na to, že zákon neumožňuje z důvodu jazykové přípravy ke studiu na vysoké školy prodloužit dlouhodobý pobyt za účelem studia, neshledal správní orgán I. stupně žádný důvod, proč by měl žalobci i nadále umožňovat setrvat na území za účelem absolvování dalšího kurzu českého jazyka a de facto se tak podílet na obcházení zákona. Uvedl, že nebyl-li žalobce schopen za celou dobu svého pobytu na území se naučit česky a ani se nepokusil absolvovat vysokoškolské vzdělání, nelze jeho snahu prodloužit se povolení k dlouhodobému pobytu za účelem absolvování dalšího kurzu českého jazyka vyhodnotit jinak, než jako obcházení zákona.

18. Dále správní orgán I. stupně uvedl, že uvedené může znamenat, že žalobce buď nemá potřebné předpoklady, aby se v českém prostředí naučil za dva roky česky natolik, aby mohl začít studium na vysoké škole, nebo jeho úmyslem není ani studium na české vysoké škole vůbec zahájit. Upozornil na to, že dlouhodobý pobyt za účelem studia udělený z důvodu absolvování jazykové či odborné přípravy ke studiu podle § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců nelze prodloužit za tímto účelem více než jednou. Sám zákonodárce tedy počítal s tím, že student během jednoho roku či nejdéle během dvou let bude schopen nabýt znalosti českého jazyka na takové úrovni, aby mohl začít studovat akreditovaný obor vysoké školy v českém jazyce. Tím se dle správního orgánu zabrání i zneužívání přípravných jazykových kurzů zajišťovaných veřejnou vysokou školou k bezcílnému zachovávání pobytového oprávnění v ČR. Dle správního orgánu je pak nežádoucí, aby toto pravidlo, které platí pro prodlužování dlouhodobého pobytu za účelem studia, bylo obcházeno cestou vydávání a prodlužování dlouhodobých pobytů za jiným účelem, tedy za účelem absolvování jazykových kurzů českého jazyka organizovaného osobami odlišnými od veřejné vysoké školy. Tyto aktivity totiž nejsou podřaditelné pod vzdělávací aktivity, které jsou podle § 64 zákona o pobytu cizinců studiem, a proto takové omezení na ně přímo nedopadá.

19. Správní orgán I. stupně uvedl, že pobyt žalobce nenaplnil svůj prvotní cíl, jímž je získání vysokoškolského vzdělání, přičemž je vůbec otázkou, zda jej naplnit chce, když žádal o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem absolvování kurzu českého jazyka, namísto toho, aby skutečně zahájil studium akreditovaného oboru vysoké školy v ČR. Tato skutečnost tedy dle správního orgánu I. stupně zakládá tzv. jinou překážku pobytu žalobce na území. Další prodloužení pobytu žalobce na území za týmž účelem by vedlo k obcházení zákona a jeho další pobyt na území by byl samoúčelný, tedy v rozporu s veřejným zájmem.

20. K vyjádření žalobce ze dne 15. 7. 2025 správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce si měl být vědom, jaká úroveň je pro studium na vysoké škole vyžadována; podmínky pro přijetí i následné studium musel jistě zvažovat již před vstupem na území. Bylo pouze na něm, aby vyhodnotil své jazykové dovednosti a připravenost ke studiu.

21. K přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalobce správní orgán uvedl, že na území nemá matka ani otec žalobce povolen pobyt; žalobce je svobodný a bezdětný a rodinné vazby má v zemi původu, nikoliv v ČR. Uvedl, že žalobce pobývá na území teprve od konce září roku 2023, nevlastní zde žádnou nemovitost, bydlí v pronajatém bytě. Žalobce je v produktivním věku, tedy v případě návratu do domovské země není jeho věk omezujícím kritériem pro získání zaměstnání, provozování samostatné výdělečné činnosti či při studiu. Uzavřel, že pobyt žalobce na území není ku prospěchu společnosti a není ve veřejném zájmu.

22. Dne 25. 8. 2025 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém uplatnil obdobné námitky jako v podané žalobě.

23. Napadeným rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí ve výroku změněno tak, že se žádost zamítá a dlouhodobý pobyt se podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení § 37 odst. 2 písm. a) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců nepovoluje, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

24. Žalovaná nejprve ke změně výroku prvostupňového rozhodnutí uvedla, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce bylo shledání tzv. jiné závažné překážky pobytu cizince na území, za kterou správní orgán I. stupně považoval skutečnosti vyplývající z pobytové a studijní historie žalobce na území. Naopak nic nenasvědčuje tomu, že by správní orgán I. stupně podřadil zjištěný skutkový stav pod první ze dvou alternativních skutkových podstat uvedených v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, tj. že by pobyt žalobce nebyl v zájmu ČR. Část výroku prvostupňového rozhodnutí tedy neodpovídala jeho odůvodnění; právní ustanovení byla uvedena správně. Žalovaná dospěla k závěru, že s ohledem na to, že z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí jsou dostatečně zřejmé důvody, které vedly k zamítnutí žádosti (shledání tzv. jiné závažné překážky pobytu cizince na území), změnou výroku nehrozí žalobci újma z důvodu ztráty možnosti se odvolat a proti důvodům zamítnutí žádosti brojit. Uvedla, že změna rozhodnutí by měla mít před rušením a vracením věci k novému projednání přednost, a to za splnění podmínek, že rozhodnutí vykazuje takové právní nebo věcné vady, které je možné napravit přímo v odvolacím řízení na základě správního spisu a podkladů rozhodnutí shromážděných v průběhu řízení na prvním stupni, resp. v průběhu řízení odvolacího. Tyto podmínky byly dle názoru žalované v daném případě naplněny.

25. Žalovaná dále odkázala na judikaturu NSS týkající se výkladu neurčitého právního pojmu „jiná závažná překážka“ a plnění účelu pobytu. Uvedla, že u účelu pobytu ostatní/jiné se diskrece správních orgánů projevuje relativně širokým způsobem. K diskreční pravomoci ohledně jazykových kurzů anglického jazyka odkázala na rozsudky NSS č. j. 7 Azs 22/2024-27, č. j. 9 Azs 115/2024-32 a usnesení č. j. 9 Azs 260/2024-27. Pod daný pojem je dle žalované možné v rámci rozhodování o prodloužení pobytu cizince za účelem studia, resp. vzdělávacích aktivit, které nejsou studiem dle § 64 zákona o pobytu cizinců, na základě individuálního posouzení podřadit i situace, kdy je na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci prokázána zjevná pasivita cizince při plnění, resp. naplňování daného účelu pobytu. Znakem takové pasivity může být časté střídání studijních oborů či vzdělávání vyžadující jen malou časovou a intelektuální investici cizince, které se podle žalované běžně projevuje např. opakovaným neplněním studijních povinností, které ve svém výsledku vyústí i ve vícečetné opakování téhož ročníku téže školy nebo opakovaným nástupem na jinou vzdělávací instituci. Dle žalované je třeba posoudit, zda studijní aktivita, resp. neaktivita cizince v rámci předchozího pobytu dosahovala takové intenzity, ze které lze usuzovat, že cizinec zjevně a bez závažných důvodů, které by mohly jeho jednání v individuálním případě ospravedlňovat, nesměřuje k cíli, který na počátku svého studijního pobytu dokládanými dokumenty deklaroval. Dále uvedla, že studium či jiné vzdělávací aktivity nejsou samoúčelnou aktivitou cizince na území, ale mají směřovat ke svému naplnění, tj. formálně ke složení závěrečné zkoušky a získání příslušného titulu či osvědčení o absolvování, materiálně pak k získání příslušné odbornosti a kvalifikace, která má studentovi umožnit výkon určitého povolání.

26. Žalovaná dále k jazykovým kurzům odkázala na § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců, které stanoví jejich mantinely. K tzv. „obyčejným“ kurzům cizího jazyka, které nejsou studiem dle § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců, uvedl, že takový kurz není bez dalšího akceptovatelným účelem pobytu na území, resp. nelze jej bez dalšího považovat za účel „vyžadující pobyt na území“. U kurzů českého jazyka je sice dle žalované situace poněkud odlišná, nicméně i zde platí, že je možné zhodnotit jejich povahu, náplň, časovou dotaci apod. Dle žalované ne nutně každý kurz českého jazyka, byť je spojen s osvojováním si úředního jazyka České republiky, nutně musí vést k vydání pobytového oprávnění. Dle žalované není důvodné a v zájmu ČR, aby na jejím území pobývali cizinci opakovaně a samoúčelně jen na základě jazykového kurzu českého jazyka bez jakéhokoli časového omezení a cíle.

27. V souvislosti s žalobcem a jeho vzdělávacími aktivitami nelze dle žalované totiž hovořit o jakémkoli pokroku ve vzdělávání ani o směřování k jeho úspěšnému absolvování. Ze studijní historie žalobce dle žalované bez důvodných pochybností vyplývá, že žalobce svou aktivitu na území vůbec nesměřuje k dosažení nějakého předem definovaného a vytyčeného vzdělávacího cíle, tím spíše pak za účelem dosažení toho cíle, který předestřel při vstupu na území a za kterým mu bylo povoleno do ČR přicestovat a dlouhodobě zde pobývat, tedy za účelem získání vysokoškolského vzdělání. Z jednání žalobce a jeho pobytové a vzdělávací historie je naopak dle názoru žalované nade vší pochybnost zřejmé, že pro žalobce je vzdělávání v různých jazykových kurzech pouze vedlejším produktem, který mu má umožnit „bezproblémový“ pobyt na území.

28. Žalovaná dále uvedla, že žalobce požádal o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné poté, co již na území pobýval na základě jednoho povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, kdy tímto účelem bylo studium podle § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tj. účast na jazykové a odborné přípravě ke studiu akreditovaného studijního programu vysoké školy organizované veřejnou vysokou školou. Následně pak na území pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné, kdy konkrétním účelem bylo vzdělávání v kurzu českého jazyka. Byť § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ohledně jedné možnosti prodloužit platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia (jde-li o jazykovou a odbornou přípravu) nedopadá na žalobce přímo, lze dle žalované v zásadě konstatovat, že materiálně takové možnosti již využil a nevedlo to k tomu, že dále směřoval k cíli, který deklaroval při vstupu na území, tedy ke studiu na vysoké škole. Žalovaná neshledala důvodu, proč by žalobci mělo být umožněno, aby v České republice nadále pobýval opět za účelem účasti v jazykovém kurzu, který jednak není jazykovou a odbornou přípravou ve smyslu § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a navíc za situace, kdy žalobce jazykovou přípravu, kterou mohl využít k přípravě ke studiu na vysoké škole, absolvoval a absolvoval již i další kurz českého jazyka.

29. Další povolení k pobytu za účelem, který sice není formálně jazykovou a odbornou přípravou ve smyslu § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale materiálně se mu podobá (jde opět o kurz českého jazyka), vnímala žalovaná jako nežádoucí jev, který jde proti smyslu a účelu zákona. Zdůraznila, že v daném případě mělo jít o další v pořadí již třetí jazykový kurz, přičemž cílem zákonodárce nebylo umožnit takovou jazykovou přípravu jako časově neomezenou.

30. K námitce žalobce, že cizinec může měnit zaměření nebo povolání, uvedla, že cizinec, který přicestoval do ČR za účelem, za kterým mu bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno, by tento účel měl sledovat a vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby nebyla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území a také aby svým jednáním neobcházel zákon. Je sice pravdou, že zákon o pobytu cizinců umožňuje za jím stanovených podmínek změnit účel pobytu, nicméně to neznamená, že ČR a její orgány jsou povinny cizinci umožnit pobyt za jakýmkoli účelem, který on sám považuje za relevantní.

31. V souvislosti s kontextem případu žalovaná odkázal na obdobné případy, které posuzoval zdejší soud v rozsudcích ze dne 27. 8. 2025, č. j. 19 A 17/2025-35, a ze dne 28. 8. 2025, č. j. 21 A 20/2025-33. Nad rámec výše uvedeného pak žalovaná popsala systém a náplň kurzů organizovaných DBS. Uvedla, že tyto kurzy nejsou nijak akreditovány a nabízejí vzdělání, které lze v zásadě považovat za doplňkové. Uzavřela, že není přesvědčena o tom, že by účast na těchto kurzech měla být bez dalšího považována za hlavní účel pobytu cizince.

32. Žalovaná závěrem aprobovala úvahy správního orgánu I. stupně stran přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce s tím, že žalobce nesprávnost těchto úvah v odvolání ani nenapadl ani neuváděl nějaké konkrétní skutečnosti, kvůli kterým by mělo být prvostupňové rozhodnutí z tohoto hlediska nepřiměřené.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

33. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s.ř.s.“), a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

34. Soud ve věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., jelikož účastníci ve smyslu tohoto ustanovení souhlasili s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasili.

35. Podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se podává ministerstvu na úředním tiskopisu, na kterém se podává žádost o vydání tohoto povolení. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 7 a § 55 vztahují obdobně.

36. Podle § 35 odst. 3 téhož zákona dobu platnosti víza k pobytu nad 90 dnů a dobu pobytu na území na toto vízum nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37).

37. Podle § 37 odst. 2 písm. a) téhož zákona, ve znění do 31. 12. 2025, ministerstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže nastal některý z důvodů uvedených v § 56 odst. 1 písm. a), c), d), g), h) a j) až l) nebo v § 56 odst. 2.

38. Podle § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

39. Podstatou sporu je otázka, zda správní orgány vymezily neurčitý právní pojem „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ a specifikovaly, které konkrétní skutkové okolnosti žalobcova případu pod daný pojem spadají.

40. Z judikatury NSS vyplývá, jak má správní orgán postupovat při výkladu pojmu „jiná závažná překážka“. Viz např. rozsudek NSS ze dne 1. 8. 2003, č. j. 1 As 10/2003-53, či ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69, podle něhož „se jedná o neurčitý pojem, který jsou správní orgány povinny vymezit ve svém rozhodnutí a patřičně právní kvalifikaci jednání stěžovatele odůvodnit“. Výkladem uvedeného pojmu se NSS zabýval i v rozsudku ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019-27, kde mj. uvedl: „Pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území představuje neurčitý právní pojem, jehož obsah a rozsah nelze obecně zcela přesně definovat. Při jeho aplikaci jsou správní orgány povinny patřičně odůvodnit, v jakém jednání žadatele o povolení k dlouhodobému pobytu tuto překážku spatřují. Nejvyšší správní soud přitom opakovaně uvádí, že při aplikaci neurčitých právních pojmů dává zákonodárce správnímu orgánu prostor ke zhodnocení, zda je možné konkrétní případ pod daný pojem podřadit či nikoliv. Nejprve je tedy nezbytné vymezit rozsah pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území – tj. vymezit, jaký význam tento pojem skutečně má. Následně je správní orgán povinen vyhodnotit, zda lze skutkové okolnosti projednávané věci zařadit do rámce vytvořeného jeho rozsahem – tj. jaké skutečnosti konkrétního případu lze pod daný pojem podřadit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69). S neurčitými právními pojmy se přitom můžeme setkat v normách vázaných, kde s naplněním obsahu předmětného pojmu spojuje zákon jediné možné právní řešení. V takové situaci musí správní orgán postupovat právě takovým způsobem, jaký konkrétní právní norma předpokládá. Je-li však neurčitý právní pojem obsažen v normě počítající se správním uvážením, má při vlastním rozhodování správní orgán na výběr.“ 41. Je věcí suverénního státu, za jakých podmínek cizince vpustí či nevpustí na vlastní území, a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby na území přetrvávají i poté, kdy uplynula doba, po kterou jí byl vstup a pobyt povolen.

42. Z rozsudku NSS ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 Azs 313/2015-35, vyplývá, že „zákon o pobytu cizinců je založen na tom, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním či studiem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7As 82/2011-81).“ Také v případě dlouhodobého pobytu za účelem ostatní/jiné, musí cizinec plnit během svého pobytu na území účel, pro který mu bylo toto povolení k pobytu uděleno. Dlouhodobý pobyt za účelem ostatní/jiné musí mít pokaždé určitý účel, který z nějakého důvodu nelze podřadit pod účel dlouhodobého pobytu, který je zákonem o pobytu cizinců specificky upraven.

43. Soud považuje za správné východisko žalované, dle kterého při posuzování žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem zbytkové kategorie ostatní/jiné, má širší diskreční oprávnění, v rámci kterého může zohlednit celkovou pobytovou historii žadatele a to, jaký význam má pro žadatele činnost, kterou hodlá na území provozovat. Na rozdíl od některých jiných účelů pobytu upravených v zákoně o pobytu cizinců nárokovost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „ostatní/jiné“ nevyplývá ani z evropského práva (srov. usnesení NSS ze dne 8. 4. 2025, č. j. 2 Azs 64/2024-42, bod 29 a tam citovanou judikaturu a ustanovení).

44. Zároveň soud souhlasí se žalovanou i v závěru, že i když žalobce nežádá o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, ale za účelem ostatní/jiné, lze požadavky na plnění účelu pobytu při dlouhodobému pobytu za účelem studia přiměřeně vztáhnout i na případy, kdy cizinec žádá o udělení povolení k pobytu za účelem ostatní – vzdělávací aktivity. Rozdílem mezi těmito účely pobytu je, že studium žalobce na jazykové škole nelze podřadit pod studium podle § 64 zákona o pobytu cizinců, a tudíž žalobce nemůže žádat o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podle § 42d zákona o pobytu cizinců. Obdobně se v případě žalobce nejedná o žádost o povolení k pobytu ve smyslu směrnice č. 2016/801/EU, o podmínkách přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, středoškolského vzdělávání a činnosti au-pair (dále jen „směrnice č. 2016/801/EU“). Soud nesouhlasí s názorem žalobce, že by správní orgány nemohly zohlednit, že dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v případě pobytu za účelem studia na území lze z důvodu jazykové přípravy v souladu s § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců prodloužit jen jednou. Správní orgány neuvedly, že prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní je „zakázáno“ analogickou aplikací citovaného ustanovení, ale použily tento argument při současném posouzení dalších individuálně zjištěných skutečností na straně žalobce k přijetí závěru, zda je naplněno ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Takovou úvahu soud shledává zcela relevantní.

45. NSS ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 Azs 325/2020-33, uzavřel, že „[č]asté střídání studijních oborů či studium vyžadující jen malou časovou a intelektuální investici cizince může být vážným signálem, že účel jeho dlouhodobého pobytu (zde povoleného za účelem studia podle § 42d zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) není ve skutečnosti naplňován a že je zástěrkou pro účely jiné.“ Dle názoru soudu lze závěry uvedeného rozsudku přiměřeně aplikovat i na případ cizince, který o dlouhodobý pobyt žádá za účelem určitých vzdělávacích aktivit, které nejsou studiem podle § 64 zákona o pobytu cizinců. Časté střídání vzdělávacích aktivit vyžadujících jen malou časovou a intelektuální investici cizince tedy může být také vážným signálem, že účel jeho dlouhodobého pobytu (zde za účelem vzdělávacích aktivit, které nejsou studiem podle § 64 zákona o pobytu cizinců), není ve skutečnosti naplňován a že je zástěrkou pro jiné účely.

46. Napadené rozhodnutí je dle soudu přezkoumatelné, správní orgány popsaly pobytovou historii žalobce a po obecném vymezení pojmu „jiné závažné překážky pobytu cizince na území“ srozumitelně zdůvodnily, proč mají za to, že v případě žalobce zjištěné skutkové okolnosti naplňují tento pojem, přičemž soud s tímto hodnocením souhlasí. V napadeném rozhodnutí žalovaná konstatovala, že studium či jiné vzdělávací aktivity, které nejsou studiem podle § 64 zákona o pobytu cizinců, nepředstavují samoúčelnou činnost, ale mají směřovat ke svému naplnění, tedy ke složení závěrečné zkoušky a získání příslušného titulu či osvědčení o absolvování. Dále jednoznačně rozlišila jazykovou přípravu na studium akreditovaného studijního programu na vysoké škole podle § 64 písm. b) předmětného zákona a „obyčejné“ kurzy cizího jazyka. Kurz českého jazyka podle názoru žalované nemusí nutně vést k vydání pobytového oprávnění a není v zájmu České republiky, aby na jejím území pobývali cizinci opakovaně a samoúčelně jen kvůli kurzu českého jazyka bez jakéhokoli časového omezení a cíle. Jinou závažnou překážkou pobytu cizince na území je opakované a bezcílné navštěvování kurzů českého či cizího jazyka. Žalovaná shrnula žalobcovu pobytovou historii v ČR a dovodila, že žalobce nesměřuje k dosažení konkrétního vzdělávacího cíle. Bylo mu umožněno přicestovat za účelem získání vysokoškolského vzdělání. Žalovaná shledala, že vzdělávání na různých jazykových kurzech je pro žalobce pouze vedlejší aktivitou sloužící k získání pobytového oprávnění. Je si vědoma, že § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců na žalobce přímo nedopadá, protože se nejednalo o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Žalobce však materiálně využil možnosti učit se český jazyk delší dobu, což ovšem nevedlo ke studiu na vysoké škole. Další povolení k pobytu za účelem, který sice není formálně jazykovou a odbornou přípravou ve smyslu § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale materiálně se mu podobá (jedná se o kurz českého jazyka), žalovaná vnímá jako nežádoucí jev odporující smyslu a účelu zákona. Povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „ostatní/jiné“ je zbytkovou kategorií, která je do jisté míry záležitostí diskreční pravomoci správních orgánů České republiky. Podle názoru žalované nebylo úmyslem zákonodárce umožnit časově neomezenou jazykovou přípravu. Žalovaná nad rámec projednávané věci popsala systém fungování DBS a uzavřela, že účast na jejích kurzech by neměla být bez dalšího považována za hlavní účel pobytu.

47. Žalobce na území ČR, resp. států Schengenského prostoru, vstoupil dne 25. 9. 2023 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia (s platností od 26. 9. 2023 do 1. 8. 2024, přípravný kurz českého jazyka organizovaný veřejnou vysokou školou navštěvoval v období od 1. 10. 2023 do 31. 8. 2024 a úspěšně jej absolvoval). Dne 11. 4. 2024 podal žalobce žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní, a to za účelem absolvování kurzu českého jazyka a základních českých reálií organizovaného společností DBS. Žádosti bylo vyhověno a povolení bylo žalobci vydáno s platností od 2. 9. 2024 do 31. 5. 2025 (kurz českého jazyka a základních českých reálií žalobce navštěvoval od 1. 6. 2024 do 31. 5. 2025). Dne 2. 4. 2025 podal žádost o prodloužení doby platnosti tohoto povolení za účelem jiné/ostatní (doložil potvrzení o přijetí na jazykové a další kurzy na DBS na dobu od 1. 6. 2025 do 31. 5. 2026).

48. Soud nemá žádné výhrady k posouzení konkrétních skutkových okolností případu, které učinila žalovaná. Žalobce přicestoval na území České republiky za účelem studia na vysoké škole. Během jednoho roku přípravného kurzu se mu nepodařilo osvojit si český jazyk v dostatečné míře. Nepřihlásil se na další přípravný kurz ve smyslu § 64 zákona o pobytu cizinců, nýbrž na jednoletý jazykový kurz organizovaný DBS, který formálně nepředstavoval přípravu na vysokoškolské studium (byť za tímto účelem do ČR přicestoval). Prvostupňový orgán přesto postupoval vstřícně a vydal žalobci povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „ostatní/jiné“, aby měl příležitost prohloubit si znalosti v jazykové škole, kterou si sám zvolil jako nejvhodnější.

49. Žalovaná si podle napadeného rozhodnutí zjevně byla vědoma, že nemůže postupovat podle § 44a odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, protože žalobce nežádal o prodloužení povolení k pobytu za účelem pokračování v jazykové a odborné přípravě ke studiu na vysoké škole. Zdůraznila však cíl, za jakým žalobce přicestoval na území ČR, a záměr zákonodárce neumožnit časově neomezenou jazykovou přípravu.

50. Žalovaná umožnila žalobci, aby si během dvou let osvojil český jazyk na dostatečně vysoké úrovni a mohl zahájit studium na vysoké škole. Soud si je vědom, že naučit se český jazyk nemusí být pro cizince jednoduché, žalobce se však s tímto cílem přestěhoval do České republiky a měl reálnou příležitost si novou řeč osvojit. Jazykovou přípravu nelze prodlužovat bez časového omezení a bez konkrétního plánu, jak naplnit účel dlouhodobého pobytu.

51. Nelze souhlasit s námitkou žalobce, dle které pokud plnil dosavadní účely pobytu, má automaticky nárok na dlouhodobý pobyt za účelem ostatní/jiné za účelem absolvování jakýchkoli kurzů, na které se zde v budoucnu přihlásí, neboť má právo libovolně měnit své plány. Soud se ztotožňuje s názorem žalované, že dosavadní studijní a vzdělávací aktivity žalobce byly bezúčelné, resp. žalobce žádný smysl, účel a cíl těchto aktivit netvrdil a netvrdí, žalobce již úspěšně získal jazykové vzdělání v akreditovaném kurzu, následně aktuálně volí již třetí jazykový kurz, a to nižší úrovně (resp. neakreditovaný a nezakončený zkouškou), není zde tedy zjevně ani dostatečný pokrok ve studiu.

52. Žalobci byl na území umožněn vstup v souladu se směrnicí č. 2016/801/EU, neboť deklaroval svou vůli v ČR studovat na vysoké škole. Za tímto účelem také absolvoval akreditovaný jazykový kurz, který úspěšně dokončil. Žalobce nevysvětluje a ze správního spisu není zřejmé, z jakého důvodu dosud ke studiu na vysoké škole nenastoupil. Žalovaná vyšla z předpokladu (a žalobce jej nezpochybňuje), že si ještě chtěl zdokonalit své jazykové znalosti, aby mohl bez problémů studovat na vysoké škole. Proto bylo vyhověno jeho žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní/jiné. Žalobce však následně podal další žádost o prodloužení tohoto povolení, opět za účelem absolvování dalšího (již třetího) jazykového kurzu.

53. Soud neupírá žalobci právo změnit své plány, ale žalobce nevysvětluje, co je vlastně jeho cílem a co je smyslem absolvování dalších jazykových kurzů. Žalobce ani netvrdí, zda vůbec v současné době hodlá studovat na vysoké škole. V zájmu žalobce přitom bylo předestřít správním orgánům, jaký význam pro něj má absolvování dalšího jazykového kurzu, toto vysvětlení by pak správní orgány mohly hodnotit při posouzení žádosti žalobce (a to jak při zvažování, zda je naplněn pojem jiné závažné překážky pobytu cizince na území, tak při posouzení přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života).

54. Žalobce však svá vyjádření směřoval výhradně k tvrzení, že dosud plnil účel pobytu na území, nijak tedy nevyvracel závěr žalované, že jde o „bezcílné“ vzdělávání formou jazykových kurzů, kterými žalobce zjevně nesměřuje k původně vytyčenému cíli deklarovaném při vstupu na území (tj. studiu na vysoké škole). Žalobce ani žalované ani soudu nepředkládá jakékoli zdůvodnění případné změny svých plánů, není vůbec zřejmé, k čemu směřuje.

55. Soud žalobci neupírá svobodnou možnost volby jeho budoucí profese. Soud však souhlasí se žalovanou, že postup žalobce vykazuje znaky samoúčelného prodlužování pobytu na území, kdy si snaží udržet pobytové oprávnění pomocí vzdělávacích aktivit, avšak tyto aktivity již evidentně nemají za cíl následné studium akreditovaného studijního programu a získání kvalifikace pro výkon budoucího povolání. Účelem těchto vzdělávacích aktivit je zjevně toliko formální naplnění podmínek pro prodloužení platnosti povolení k pobytu, prodloužení jeho povolení k pobytu tak brání jiná závažná překážka podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

56. Soud též dodává, že projednávaný případ se odlišuje od případu, který byl předložen rozšířenému senátu, usnesením ze dne 8. 4. 2025, č. j. 2 Azs 64/2024-42, správní orgány v nyní projednávaném případě neaplikovaly § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, ani nedovodily, že deklarovaný účel pobytu neměl k území ČR dostatečně intenzivní, těsnou a seriózní vazbu. Důvodem zamítnutí bylo neplnění účelu pobytu, tedy získání dostatečných jazykových znalostí pro studium na vysoké škole. Usnesení postupujícího senátu NSS, na které žalobce odkázal, se týká kurzu anglického jazyka v ČR. Žalobce se však učí český jazyk, který na rozdíl od angličtiny není světovým jazykem. Možnosti výuky češtiny v zahraničí jsou omezené. Soud proto nepovažuje uvedené usnesení postupujícího senátu NSS za relevantní pro žalobcův případ. Pouze pro úplnost je třeba uvést, že rozšířený senát již v této věci rozhodl usnesením ze dne 31. 3. 2026, č. j. 2 Azs 64/2024-53.

57. Dále lze uvést, že judikatura NSS při posuzování existence jiné závažné překážky pobytu cizince na území vyžaduje nezbytnost posuzování všech skutkových okolností případu a vyžaduje určitou závažnost jednání cizince (srov. závěry rozsudku ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019-27). Správní orgány uzavřely, že dosavadní studijní a vzdělávací aktivity žalobce byly bezúčelné, žalobce ani v průběhu správního řízení, ani v žalobě neuvedl nic, co by tyto závěry zpochybnilo, když je přesvědčen, že pokud bude plnit deklarovaný účel pobytu, musí být do budoucna vyhověno jeho dalším žádostem o prodloužení pobytu.

58. Dle soudu pak není důvodná ani námitka žalobce ohledně nutnosti zásady aplikace in dubio pro mitius. V projednávaném případě nepřicházely v úvahu různé výklady zákona, nejde o nejasnost právní úpravy, ale o výklad neurčitého právního pojmu. Případ se odlišuje i od případu řešeného v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, č. j. 10 A 168/2010-29, č. 2556/2012 Sb., na který žalobce odkazoval, kde přicházely v úvahu odlišné legální definice pojmu „soustavná příprava na budoucí povolání“ v různých právních předpisech.

59. Námitka žalobce, že nebyl proveden jeho výslech, rovněž není důvodná, neboť takový postup není v rozporu s judikaturou NSS. Ten v rozsudku ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 441/2018-32, potvrdil, že „…povinnost provést výslech žalobce zákon neukládá, tedy je správním uvážení správního orgánu, zda k němu přistoupí či nikoliv. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že jej není třeba, neboť je na základě spisového materiálu věc posoudit, není takový postup a priori vadou řízení.“ V jiném rozsudku ze dne 6. 2. 2014, č. j.: 6 As 147/2013-29, pak uvedl, že: „Výslech účastníka řízení není určen k tomu, aby při něm účastník uváděl svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, ani aby se touto formou vyjadřoval k jiným provedeným důkazům. K tomu slouží primárně podání, návrhy a jiné procesní úkony účastníka řízení.“ Žalobce mohl ve správním řízení tvrdit všechny podstatné okolnosti svého případu, v žalobě pak neuvedl žádné konkrétní zásadní skutečnosti, které by jeho výslechem měly být prokázány. Tvrzení žalobce se pak omezují výlučně na prohlášení, že dosud účel pobytu plnil tím, že do jazykových kurzů reálně docházel, což však není dostačující pro vyhovění jeho žádosti o prodloužení pobytu.

60. Pro úplnost soud konstatuje, že žalobce v žalobě nebrojil proti posouzení přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života, ani nezpochybnil skutková zjištění správních orgánů k této otázce. Soud proto pouze dodává, že při posouzení přiměřenosti zásahu správní orgány neměly možnost zohlednit, jaký význam pro žalobce absolvování dalších jazykových kurzů vlastně má, když žalobce v tomto směru žádné vysvětlení nepodal.

61. Na základě shora uvedeného soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

62. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalované náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 17. srpna 2026 Mgr. Kateřina Peroutková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje P. V.