4 A 75/2013

Rubrum

Číslo jednací: 4A 75/2013 - 15 Usnesení Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Černovskou v právní věci žalobců: a) R. I . , nar. X, státní příslušnost X, b) nezl. A. I . , nar. X, státní příslušnost X, a c) nezl. T. I ., nar. X, státní příslušnost X, naposledy všichni pobytem ZZC Bělá – Jezová, zast. Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur, advokátem se sídlem Karolínská 654/2, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti oznámení žalovaného o rozhodnutí Polské republiky o přijetí zpět ve smyslu článku 20 odst. 1 písm. e) Nařízení Rady ( ES ) č. 343/2003, takto:

Výrok

I. Žaloba s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se domáhali u Městského soudu v Praze zrušení oznámení o rozhodnutí Polské republiky o přijetí zpět, které zaslalo Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, s datem 26.9.2013, žalobcům. Tímto oznámením jim bylo sděleno, že dne 16.9.2013 obdržela ČR rozhodnutí Polské republiky o přijetí zpět podle článku 16 odst. 1 písm. c) Nařízení Rady (ES) č. 343/2003. Zároveň bylo sděleno, že v souladu s článkem 16 odst. 1 písm. c) a článkem 20 odst. 1 písm. e) uvedeného Nařízení Rady budou ve lhůtě 6 měsíců transferováni do Polské republiky, která je v současné době odpovědnou za posouzení jejich žádosti o azyl. Žalobci v uvedené žalobě uvedli, že v dokumentu označeném jako Oznámení o rozhodnutí Polské republiky o přijetí zpět ve smyslu uvedeného nařízení Rady ( ES ) žalovaný rekapituloval jejich jednání relevantní pro aplikaci Dublinského nařízení a konstatoval, že v souladu s tímto nařízením budou transferováni do Polské republiky. Žalobci uvedli, že k jejich deportaci následně došlo dne 1.10.2013. Žalobci se domnívají, že byli tímto oznámením zkráceni na svých právech ve smyslu § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ( dále s.ř.s. ). K přípustnosti žaloby uvedli, že podle § 70 písm. a) s.ř.s. jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. V daném případě žalovaný označil napadený akt za „Oznámení o rozhodnutí...“ Vzniká tedy otázka, zda tento akt správního orgánu lze považovat za jeho rozhodnutí. Podle § 65 odst. 1 s.ř.s. se považuje za rozhodnutí každý úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti účastníků správního řízení. V daném případě bylo napadeným aktem pokračování 2 4A 75/2013 konstatováno, že k řízení o udělení mezinárodní ochrany ( dále MO ) není příslušná ČR, ale Polská republika, do které budou přemístěni ve lhůtě 6 měsíců. Je nepochybné, že žalobcům obecně svědčí právo požádal o MO v některém členském státu EU. Stejně tak ale platí, že řešení otázky, který členský stát nese za posouzení podané žádosti o MO odpovědnost, není ponechána na libovůli států, ale je závazně určena právním předpisem EU označovaným jako Dublinské nařízení. Povinnost státu posoudit žádost o MO vzniká v případě, jsou-li naplněny podmínky pro aplikaci některého z kritérií uvedených v kapitole III. ( článek 5 – 14 ) Dublinského nařízení. Této povinnosti příslušného státu posoudit žádost o MO pak nutně odpovídá i právo cizince, aby jeho žádost o MO posoudil právě ten stát, který je k tomu podle Dublinských kritérií příslušný a nikoli stát jiný. Odlišně od kritérií může stát postupovat pouze v případě aplikace tzv. doložky suverenity uvedené v článku 3 odst. 2 Dublinského nařízení. K tomu však v daném případ nedošlo. Povinnost posoudit žádost o MO má členský stát také v případě, jsou-li splněny podmínky pro aplikaci tzv. humanitární doložky obsažené v článku 15 odst. 2 Dublinského nařízení. I tehdy je příslušnost státu založena obligatorně. Stát nemá žádný prostor pro vlastní uvážen, zda příslušnost podle článku 15 odst. 2 akceptuje či nikoli. To ostatně ve svém nedávném rozsudku připomněl i Soudní dvůr Evropské unie ( SDEU ), podle kterého „pokud jsou splněny podmínky upravené v uvedeném článku 15 odst. 2, stává se členský stát, který je z humanitárních důvodů uvedených v tomto ustanovení povinen převzít žadatele o azyl, členským státem příslušným k posuzování žádosti o azyl ( SDEU, C 245/11, 6.11.2012, § 47 ). Povinnost odpovědného státu převzít žadatele a posoudit jeho žádost o MO pak nutně odpovídá i subjektivní právo toho samého žadatele, aby jeho žádost o MO byla příslušným státem posouzena. Je třeba připomenou, že přemístění cizince do jiného státu může negativně zasáhnout do vícera práv chráněných evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Z textu Evropské úmluv a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva ( dále ESLP ) vyplývá, že se jedná zejména o právo nebýt vystaven mučení anebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a právo na respektování soukromého a rodinného života, a to v případě, že k přemístění cizince dochází do jiného členského státu EU v rámci aplikace Dublinského nařízení ( ESLP, M.S.S. v. Belgie a Řecko, 21.1.2011 ). Z uvedených důvodů se žalobci domnívají, že napadený správní akt, kterým se ČR zřekla odpovědnosti za posouzení žalobci podané žádosti o MO a kterým označila za odpovědný stát Polskou republiku, je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s., neboť jím bylo závazně určeno, že: a) žalobci nemají právo, aby jejich žádost o MO byla posouzena v ČR a že b) přemístěním žalobců do Polské republiky není porušeno jejich právo nebýt vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ani jejich právo na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu Evropské úmluvy. Tento závěr ostatně podporuje i samotné Dublinské nařízení, které v článku 20 odst. 1 písm. e), jež je nutné pro případ žalobců aplikovat, rovněž výslovně hovoří o „rozhodnutí“. Podle tohoto ustanovení dožadující členský stát uvědomí žadatele o azyl o rozhodnutí o přijetí zpět příslušným členským státem. Byť význam textu článku 20 odst. 1 písm. e) Dublinského nařízení sám o sobě není jednoznačný, z kontextu ustanovení vyplývá, že „rozhodnutím“ se zde rozumí rozhodnutí dožadujícího státu ( tedy ČR ) a nikoli státu dožádaného ( tedy Polské republiky ), jak mylně uvádí v napadeném správním aktu žalovaný. Svědčí o tom čtvrtá věta článku 20 odst. 1 písm. e), podle které je proti danému rozhodnutí možné podat opravný prostředek. Z logiky věci přitom vyplývá, že žadatel nacházející se v ČR, jemuž je dostupná pouze právní pomoc českých právníků, může účinně hájit svá práva pouze před českými pokračování 3 4A 75/2013 soudy. Ty přitom mohou přezkoumávat pouze rozhodnutí českých správních orgánů. Zavádějící je rovněž výraz „Uvědomění o rozhodnutí“ uvedený v článku 20 odst. 1 písm. e) Dublinského nařízení. Ten by totiž mohl nasvědčovat tomu, že napadený správní akt není sám o sobě rozhodnutím, ale skutečně jen jakýmsi uvědoměním o rozhodnutí či oznámením rozhodnutí v souladu s tím, jak jej označil žalovaný. Takovýto výklad je však neslučitelný s § 72 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle kterého rozhodnutí se účastníkům řízení oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou ( možnost ústního vyhlášení není pro daný případ relevantní ). Dané ustanovení správního řádu je přitom nutné vztáhnout v zásadě na jakékoli správní řízení včetně řízení o určení členského státu odpovědného za posouzení žádosti o MO, ke kterému by podle § 8 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, příslušné právě žalované Ministerstvo vnitra. I z toho důvodu je proto nutné na napadený správní akt hledět jako na rozhodnutí. Žalobci dále uvedli, že v řízení před správním orgánem vyčerpali všechny řádné opravné prostředky, neboť žádnými opravnými prostředky, kterých by mohli využít, v tomto případě nedisponují. Poukázali na to, že řízení je v tomto případě vedeno podle zákona o azylu, kdy poukázali na ust. § 8 písm. b) tohoto zákona, podle kterého je Ministerstvo vnitra příslušné k určení členského státu EU příslušného k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobci v žalobních bodech vytkli žalovanému porušení ust. § 68 správního řádu, neboť dle jejich názoru rozhodnutí, které je žalobou napadeno, neobsahuje tímto ustanovením stanovené náležitosti. Chybí výrok rozhodnutí i poučení. Žalobci také uvedli, že Polsko opustili a požádali v ČR o MO, protože jim v Polsku hrozilo nebezpečí od čečenských zločineckých skupin. Zastoupeni sdružením X žalobci písemně informovali žalovaného. Ve svém přípisu z 18.9.2013 uvedli, že v případě navrácení do Polska se obávají nelidského, popř. ponižujícího zacházení ve smyslu článku 3 Evropské úmluvy a uvedli konkrétní důvody, na kterých je jejich obava založena. Tento přípis byl žalovanému doručen dne 20.9.2013. žalovaný však na tento přípis žádným způsobem nereagoval a ani v napadeném rozhodnutí není zohlednění této skutečnosti žádným způsobem zdůvodněno. Žalobci v této souvislosti odkázali na stanovisko ESLP, v němž bylo deklarováno, že vzhledem ke skutečnosti, že článek 3 stvrzuje jednu ze základních hodnot demokratických společností a bezvýjimečně zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení nebo trest, je vždy podrobit důsledné kontrole takové podání stěžovatele. Žalobci z uvedených důvodů navrhli, aby soud jimi napadené „rozhodnutí“ zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný se k žalobě vyjádřil a vyslovil s ní nesouhlas. Uvedl, že námitky nemají žádnou oporu v závazných právních předpisech. Žalovaný uvedl, že nevydal žádné správní rozhodnutí, jež by bylo napadnutelné žalobou. Postupoval v souladu s bezprostředně závazným Nařízením Rady ( ES ) č. 343/2003 ( Dublinské nařízení ). V případě žalobců nebylo vedeno žádné správní řízení, neboť jmenovaní nepožádali o udělení mezinárodní ochrany na území ČR, ale na území Polské republiky. Právě Polská republika je dle ust. článku 13 Dublinského nařízení státem příslušným k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. ČR tudíž dne 12.9.2013 v souladu s postupem dle článku 16 odst. 1 písm. c) citovaného nařízení požádala Polskou republiku, aby žalobce přijala zpět na své území. Dne 16.9.2013 obdržela ČR rozhodnutí Polské republiky o přijetí žalobců dle článku 16 odst. 1 písm. c) Nařízení a článku 20 odst. 1 písm. e) Nařízení. O této skutečnosti byli žalobci informováni oznámením o rozhodnutí Polské republiky o přijetí zpět ve smyslu článku 20 pokračování 4 4A 75/2013 odst. 1 písm. e) Nařízení. Plně v souladu s citovaným Nařízením pak byli dne 1.10.2013 předáni do Polské republiky, která je příslušná k vyřízení jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany. S ohledem na skutečnost, že nebylo vydáno žádné rozhodnutí, jen informace o rozhodnutí příslušných polských státních orgánů o přijetí zpět, není možno hovořit o žalobní legitimaci jmenovaných. Nedošlo k naplnění ust. § 65 odst. 1 s.ř.s., neboť o příslušnosti k řízení o udělení mezinárodní ochrany nerozhodla ČR, ale Polská republika, a ČR o této skutečnosti jmenované toliko informovala. Přestože se právní zástupce žalobců pokouší zpochybnit ust. článku 20 odst. 1 písm. e) Dublinského nařízení, jeho znění je naprosto jednoznačné, když hovoří o tom, že dožadující členský stát uvědomí žadatele o azyl o rozhodnutí o přijetí zpět příslušným členským státem. Samotné Dublinské nařízení tedy zakládá nutnost informovat o rozhodnutí jiného členského státu, nikoli vydávat rozhodnutí. Navíc rozhodovat prakticky není o čem, jelikož rozhodnutím dožádaného státu o přijetí zpět vniká situace, kdy dožadující stát již nemá prostor pro to, aby rozhodoval o určení příslušného státu, jak se mylně žalobci domnívají. Pokud se žalobci dovolávají údajného nebezpečí porušení článku 3 a článku 8 Evropské úmluvy v případě jejich přemístění na území Polské republiky, považuje správní orgán toto tvrzení za irelevantní a odkázal přitom na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu ( NSS ), jmenovitě rozsudek NSS sp. zn. 1 Azs 37/2006 ze dne 30.11.2006, v němž vyloučil možné porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přemístěním dle Dublinského nařízení, neboť: „V souladu s odůvodněním Nařízení se všechny členské státy EU považují za bezpečné země“. Uvedené je možno vztáhnout i na aplikaci článku 8 citované Úmluvy. Argumentace správním řádem a náležitostmi rozhodnutí je vzhledem k uvedenému irelevantní a nepřípadná. Žalovaný dále uvedl, že vzhledem k tomu, že ve věci nebylo vedeno žádné správní řízení ukončené správním rozhodnutím vydaným Ministerstvem vnitra ČR, neexistuje ani žádný správní spis a správní orgán proto nemohl vyhovět žádosti soudu o jeho zaslání. Dle názoru žalovaného ve věci nevydal žádné rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 s.ř.s. Z uvedeného vyplývá, že lze aplikovat § 70 písm. a) s.ř.s., tudíž žalovaný se dovolává kompetenční výluky v tomto ustanovení zakotvené. Žalovaný navrhl proto, aby soud žalobu podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s odmítl pro nepřípustnost. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Vyšel z toho, že nesporná je skutečnost, že žalobci požádali o udělení mezinárodní ochrany v Polské republice. Poté Polskou republiku opustili a odůvodnili to tím, že jim v Polsku hrozilo nebezpečí od čečenských zločineckých skupin. V této věci pak žalovaný postupoval ve smyslu článku 13 Nařízení Rady ( ES ) č. 343/2003, podle kterého státem příslušným k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany je ten členský stát, ve kterém byla žádost poprvé podána. Tento členský stát je podle článku 16 odst. 1 písm. c) a d) a e) uvedeného Nařízení povinen cizince přijmout k posouzení jeho žádosti o azyl zpět na své území, a to v případě, nachází-li se na území jiného členského státu neoprávněně nebo na jeho území požádá o azyl. pokračování 5 4A 75/2013 V tomto případě tato situace nastala, neboť žalobci po opuštění Polské republiky pobývali na území ČR neoprávněně. Podle ust. článku 16 odst. 1 písm. c) uvedeného Nařízení požádala ČR Polskou republiku o přijetí zpět. Jak vyplývá z oznámení o rozhodnutí Polské republiky o přijetí zpět ve smyslu článku 20 odst. 1 písm. e) Nařízení, došlo ze strany Polské republiky k rozhodnutí o přijetí žalobců zpět do Polské republiky podle článku 16 odst. 1 písm. c) citovaného Nařízení. Soud vychází z toho, že žalovaný byl povinen postupovat podle článku 20 odst. 1 písm. e) citovaného Nařízení a o rozhodnutí Polské republiky o přijetí cizinců zpět informovat tyto cizince, kteří pobývali na území ČR. Soud nedal žalobcům za pravdu v jejich tvrzení, že bylo povinností ČR, resp. žalovaného, rozhodnout o žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany. Pokud v této souvislosti odkazují žalobci na to, že členský stát má povinnost posoudit žádost o MO, jestliže jsou splněny podmínky pro aplikaci tzv. humanitární doložky obsažené v článku 15 odst. 2 Dublinského nařízení, není tento postup v tomto případě namístě. Není totiž splněna podmínka pro aplikaci tzv. humanitární doložky, neboť žalobci do ČR přicestovali z Polské republiky, která je členským státem EU a lze ji tedy považovat za bezpečnou zemi. Přicházelo proto pouze v úvahu postupovat ve smyslu článku 13 Dublinského nařízení, podle kterého je státem příslušným k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany Polská republika, protože žalobci požádali o mezinárodní ochranu nejdříve v Polské republice. Soud považuje také odkaz žalobců na ust. § 8 písm.b) zákona o azylu, v němž je uvedeno oprávnění ministerstva určit členský stát zodpovědný za posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, za irelevantní. V tomto případě Ministerstvo vnitra nerozhoduje o tom, který stát je příslušný k rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany, neboť je postupováno podle ust. § 16 odst. 1 písm. c) Nařízení, podle něhož je stát, na jehož území bylo požádáno o udělení mezinárodní ochrany jako v prvním členském státu EU, příslušný k rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu. Právě ve smyslu tohoto ustanovení byla Polská republika požádána o přijetí zpět žalobců na své území a poté, co o tom rozhodla a uvědomila o tom ČR, bylo postupováno ve smyslu článku 20 odst. 1 písm. e) Nařízení a tato skutečnost žalobcům byla oznámena. Soud z uvedených důvodů proto nemohl dát žalobcům za pravdu v tom, že se jedná o rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 s.ř.s. Uvedeným Oznámením nebylo zasaženo do práv nebo povinností žalobců, neboť jim byla pouze oznámena skutečnost vyplývající z Nařízení Rady (ES) č. 343/2003, tedy Dublinských nařízení. Soud vyšel z toho, že žalobou napadené Oznámení o rozhodnutí Polské republiky o přijetí zpět ve smyslu článku 20 odst. 1 písm. e) Nařízení Rady ( ES ) č. 3543/2003 není rozhodnutím, takže je vyloučeno z přezkoumání soudem podle § 70 písm. a) s.ř.s. Soud proto žalobu odmítl podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s., neboť žaloba je podle tohoto zákona nepřípustná. pokračování 6 4A 75/2013 O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení l z e podat do dvou týdnů ode dne jeho doručení při splnění podmínek § 103 odst. 1 s.ř.s. kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu v Brně. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti, pokud nemá vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem dle ust. § 105 odst. 2 s.ř.s. Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná. V Praze dne 7. února 2014 Mgr. Dana Č e r n o v s k á v.r. samosoudkyně