4 Ad 32/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Černovskou v právní věci žalobkyně: I. L., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, adresa pro doručování: AK Čechovský & Václavek s.r.o., Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.5.2013 č.j. MPSV- UM/10672/13/9S-HMP a proti rozhodnutí ze dne 23.5.2013 č.j. MPSV-UM/10667/13/9S- HMP, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 24.5.2013 č.j. MPSV-UM/10672/13/9S-HMP s e z a m í t á .

II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 23.5.2013 č.j. MPSV-UM/10667/13/9S-HMP s e o d m í t á .

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

: Žalobou včas podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 24.5.2013 č.j. MPSV-UM/10672/13/9S-HMP, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky pro hl. m. Prahu, kontaktní pracoviště Praha 8, č.j. 186006/13/AB ze dne 6.3.2013, kterým byla žalobkyni uložena povinnost vrátit přeplatek dávky státní sociální podpory rodičovský příspěvek ve výši 60.800,- Kč do dne 31.3.2013 na účet úřadu. Rozhodnutím žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 23.5.2013 č.j. MPSV-UM/10667/13/9S-HMP žalované Ministerstvo práce a sociálních věcí podle ust. § 97 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v souladu s ust. § 98 správního řádu, z moci úřední zrušilo pravomocné rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky pro hl. m. Prahu ze dne 2.1.2013 č.j. 2794/13/AB o zastavení řízení o přeplatku na dávce státní sociální podpory rodičovský příspěvek sp. zn. 3285/10/AGA přiznané oprávněné osobě I. L. ve výši 60.800,- Kč. Ve výroku tohoto rozhodnutí bylo také uvedeno, že podle ust. § 99 odst. 2 správního řádu nastávají účinky rozhodnutí v přezkumném řízení ode dne předběžné vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dne 10.10.2012 vydal Úřad práce ČR, krajská pobočka pro hl. m. Prahu, rozhodnutí č.j. 3285/10/AGA podle ust. § 62 zákona č. 117/1195 Sb., o státní sociální podpoře, o vzniku přeplatku na dávce státní sociální podpory rodičovský příspěvek přiznané žalobkyni ve výši 60.800,- Kč a o povinnosti vrátit uvedený přeplatek do 31.12.2012. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání a Ministerstvo práce a sociálních věcí po projednání došlo k závěru, že došlo k porušení právního předpisu, kdy nebylo umožněno účastníkovi řízení vyjádřit se k podkladům, navrhovat důkazy a činit návrhy po dobu řízení o přeplatku. Z toho důvodu bylo toto rozhodnutí zrušeno a vráceno správnímu orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dne 2.1.2013 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí o zastavení řízení o přeplatku na dávce státní sociální podpory rodičovský příspěvek pod č.j. 2794/13/AB, tento krok byl odůvodněn tím, že předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a vráceno. Dne 3.1.2013 vydal úřad práce oznámení o zahájení řízení o přeplatku, na což navázal rozhodnutím ze dne 6.3.2016 č.j. 186006/13/AB. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž upozornila na to, že již bylo jednou pravomocně rozhodnuto, a proto není zjevné, z jakého důvodu úřad práce znovu vydal rozhodnutí se zcela identickým obsahem a v téže věci. Dle žalobkyně správní orgán nerespektoval obecnou překážku pro zahájení řízení v téže věci, totiž překážku věci rozhodnuté ( rei iudicatae ) představující obecně aplikovaný procesně-právní princip. Tato překážka sama o sobě brání tomu, aby o téže věci bylo zahajováno nové řízení, pokud již o téže věci bylo jednou pravomocně rozhodnuto. Žalobkyně nesouhlasila s uvedeným postupem úřadu práce ústícím ve vydání rozhodnutí, neboť nerespektovalo jednu ze stěžejních zásad správního řízení. Obecně platí zásada ne bis in idem, kterou lze interpretovat i z principu materiální právní moci zahrnující mimo jiné i nezměnitelnost rozhodnutí, v daném případě zaniklé hmotně-právní subjektivní povinnosti. Žalobkyně v odvolání proto navrhla, aby odvolací správní orgán rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Žalobkyni pak bylo dne 24.5.2013 doručeno rozhodnutí žalovaného ze dne 24.5.2013 č.j. MPSV-UM/10672/13/9S-HMP ( dále také napadené rozhodnutí č. 1 ), kterým bylo rozhodnuto podle § 90 odst. 5 správního řádu, že se odvolání zamítá a rozhodnutí vydané správním orgánem I. stupně potvrzuje. Žalobkyni bylo spolu s tímto rozhodnutím téhož dne doručeno rozhodnutí žalovaného č.j. MPSV-UM/10667/13/9S-HMP ze dne 23.5.2013 ( také dále napadené rozhodnutí č. 2 ), kterým žalovaný rozhodl tak, že podle ust. § 97 odst. 3 a v souladu s ust. § 98 správního řádu se ruší pravomocné rozhodnutí ze dne 2.1.2013 o zastavení řízení o přeplatku a podle ust. § 99 odst. 2 správního řádu účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají ode dne předběžné vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že porušení právních předpisů je ze spisového materiálu zjevné a jsou splněny ostatní podmínky pro přezkumné řízení a není zapotřebí vysvětlení účastníků, proto vydal rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení. Uvedl, že zrušené rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno, neboť bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Žalobkyně v žalobních námitkách uvedla, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 1 nezabýval námitkami, které žalobkyně uplatnila řádně a včas v podaném odvolání, zejména námitkou procesního pochybení a porušení zásady ne bis in idem. Naopak žalovaný zrušil v přezkumném řízení rozhodnutí o zastavení řízení v této věci a tak účelově legalizoval nezákonný postup úřadu práce. Dle názoru žalobkyně pokud žalovaný zrušil rozhodnutí o zastavení řízení, měl dle názoru žalobkyně zrušit i další rozhodnutí, která následovala po vydání rozhodnutí o zastavení řízení, neboť ta byla vydána v rozporu se zásadou překážky věci pravomocně rozhodnuté a jsou proto nezákonná. V odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 1 se žalovaný měl zabývat existencí překážky věci pravomocně skončené. Dle názoru žalobkyně jsou proto napadená rozhodnutí č. 1 i č. 2 vedle nezákonnosti i nepřezkoumatelná. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný volil zkrácené přezkumné řízení, neboť dle jeho soudů je nezákonnost zjevná ze spisového materiálu, a tento svůj závěr ovšem nijak nezdůvodnil ani nepodepřel úvahami, které jej vedly k tomuto úsudku. V tom spatřuje žalobkyně nepřezkoumatelnost obou napadených rozhodnutí č. 1 i č.

2. Žalovaný měl dle názoru žalobkyně rozhodovat v klasickém přezkumném řízení nikoli formou zkráceného přezkumného řízení, neboť je povinen při rozhodování v přezkumném řízení šetřit práva nabytá v dobré víře, zejména určuje-li, odkdy nastávají účinky rozhodnutí, což však nečinil. Žalovaný byl také dle názoru žalobkyně povinen zabývat se tím, zda by byla újma, která by zrušením nezákonného rozhodnutí vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, nebyla ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla veřejnému zájmu. Žalobkyně má za to, že i pokud by skutečně rozhodnutí o zastavení řízení bylo nezákonné, byť žalovaný opomíjí zmínit, v čem nezákonnost spatřuje, je dán již z logiky věci zjevný nepoměr mezi chráněnými hodnotami, což dovoluje správnímu orgánu přiklonit se k ochraně práv nabytých v dobré víře nezákonným rozhodnutím. Právní jistota a práva nabytá v dobré víře jsou chráněny nejen mechanicky zakotvením pevných lhůt pro přezkumné řízení, ale právě citovaným ustanovením, že dojde-li správní orgán k závěru, že ačkoli rozhodnutí mohlo být, nikoli však v případě žalobkyně, vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla účastníkovi, který nabyl práva v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla veřejnému zájmu, řízení zastaví. Žalobkyně v této věci odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ( dále NSS ) ze dne 2.7.2010 č.j. 7As 21/2010-232. Žalobkyně z uvedených důvodů navrhla, aby soud žalobě vyhověl a zrušil obě žalobou napadená rozhodnutí a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Zároveň žádala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení. Žalovaný se k žalobě vyjádřil a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 1 i obsah správního spisu. Uvedl, že žalobkyně podala žádost o rodičovský příspěvek na dítě Laura Liherko dne 18.10.2012 s nárokem od 11.8.2010. Druhého rodiče žalobkyně neuvedla a svým podpisem stvrdila, že veškeré údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a dále prohlásila, že si je vědoma povinnosti písemně ohlásit příslušnému úřadu, který o dávce rozhoduje, do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu. Dne 4.10.2012 obdržel úřad práce od Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, žádost o poskytnutí informace ve věci vyplacení dávky rodičovský příspěvek, ve které je mimo jiné uvedeno, že manželem žalobkyně je pan Y. L., k uzavření manželství došlo dne 14.11.2010 na Ukrajině. Dne 5.10.2012 vyzval úřad práce žalobkyni, aby doložila historii pobytu a prohlášení o bydlišti v ČR pana L. a dále prohlášení o bydlišti s doklady prokazujícími tuto skutečnost u žalobkyně. Dne 8.10.2012 se dostavila žalobkyně a do protokolu vlastní rukou napsala, že se ode dne 14.11.2010 vdala a že otec dítěte nemá v ČR pobyt. Dne 10.10.2012 rozhodnutím úřadu práce č.j. 73520/12/AB byla žalobkyni uložena povinnost vrátit přeplatek dávky státní sociální podpory rodičovský příspěvek ve výši 60.800,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání a odvolací orgán rozhodnutím ze dne 19.12.2012 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť zjistil, že úřad práce nezahájil řízení z moci úřední se žalobkyní o přeplatku dle ust. § 46 odst. 1 správního řádu. Dne 3.1.2013 vydal úřad práce oznámení o zahájení řízení o výše uvedeném přeplatku a dne 6.3.2013 vydal rozhodnutí o vzniku přeplatku na dávce a o uložení povinnosti vrátit uvedený přeplatek. Žalovaný ve vyjádření dále uvedl, že nárok na dávky státní sociální podpory mají osoby vyjmenované v okruhu společně posuzovaných osob, a to za podmínky, že mají na území ČR bydliště. Co se rozumí bydlištěm, stanoví § 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Osoba má na území ČR bydliště, zejména pokud se zde dlouhodobě zdržuje, vykonává zde výdělečnou činnost, plní zde povinnou školní docházku nebo se zde soustavně připravuje na budoucí povolání, popř. existují jiné významné důvody, zájmy či aktivity, jejichž vzájemná souvislost dokládá sepjetí této osoby s ČR. Z prohlášení žalobkyně před úřadem práce je zřejmé, že otec dítěte se zdržuje mimo ČR. Vzhledem k tomu, že pan L. jako společně posuzovaná osoba nesplňoval podmínku trvalého pobytu na území ČR a ani podmínku bydliště, nemohla být žalobkyni nadále vyplácena dávka státní sociální podpory rodičovský příspěvek, neboť tuto podmínku musí splňovat všechny společně posuzované osoby. Tuto skutečnost žalobkyně neoznámila a tím zavinila, že výše uvedená dávka byla přiznána a vyplácena neoprávněně, a to za měsíc leden – srpen 2012 v měsíční výši 7.600,- Kč, t.j. celkem ve výši 60.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že rodičovský příspěvek byl vyplacen v době, kdy nebyly splněny podmínky nároku na rodičovský příspěvek, je žalobkyně povinna uvedený přeplatek vrátit. Žalovaný uvedl, že k námitkám žalobkyně uvedeným v odvolání nebylo možno přihlédnout, neboť byly naplněny podmínky § 62 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, pro vznik přeplatku na dávce. Zákon o státní sociální podpoře nemá žádné ustanovení, podle kterého by bylo možné zmírnit tvrdost zákona. Odvolání žalobkyně proto nebylo možno vyhovět, neboť by se nejednalo o zmírnění tvrdosti zákona, ale o jeho obcházení. Rozhodnutí úřadu práce ze dne 2.1.2013 č.j. 2794/13/AB, na které je v odvolání poukazováno, bylo rozhodnutím odvolacího orgánu č.j. MPSV- UM/10667/13/9S-HMP ze dne 23.5.2013 ve zkráceném přezkumném řízení zrušeno, neboť bylo vydáno v rozporu s právním předpisem. Překážka věci rozhodnuté zde tedy v době rozhodování odvolacího orgánu nebyla. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů ( § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále s.ř.s. ) a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo rozhodnuto při ústním jednání na žádost žalobkyně. Soud po seznámení s obsahem správního spisu i odůvodněním napadeného rozhodnutí č. 1 i napadeným rozhodnutím č. 2 dospěl k závěru, že žaloba není jednak důvodná a pokud jde o rozhodnutí č. 2, je nepřípustná. Soud odkazuje na rekapitulaci řízení ve věci přeplatku na dávce státní sociální podpory rodičovský příspěvek, kterou žalobkyně podrobně uvedla v žalobě. Ze správního spisu je zřejmé, že správní orgán I. stupně poté, co Ministerstvo práce a sociálních věcí v odvolacím řízení rozhodnutím ze dne 19.12.2012 č.j. MPSV-UM/12633/12/9S-HMP zrušilo rozhodnutí vydané správním orgánem I. stupně ve věci přeplatku na dávce státní sociální podpory ze dne 10.10.2012, správní orgán I. stupně učinil další kroky v novém řízení, a to nejdříve rozhodnutím ze dne 2.1.2013 č.j. 2794/13/AB ( spisová zn. 3285/10/AGA ), zastavil podle § 66 správního řádu řízení o tomto přeplatku. Jako důvod zastavení řízení uvedl, že bylo rozhodnutí vydané tímto správním orgánem dne 19.12.2012 zrušeno a vráceno k novému projednání. Následně pak správní orgán I. stupně zahájil řízení o přeplatku oznámením ze dne 3.1.2013 č.j. 6250/13/AB. Zároveň byla stanovena lhůta k seznámení se s podklady rozhodnutí a k učinění návrhů a důkazů. Dne 6.3.2013 pod č.j. 186006/13/AB správní orgán I. stupně rozhodl o povinnosti žalobkyně vrátit přeplatek ve výši 60.800,- Kč na vyplacené dávce státní sociální podpory rodičovský příspěvek. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž namítala nezákonnost tohoto rozhodnutí, neboť nebyla respektována obecná překážka věci rozhodnuté, neboť řízení o přeplatku na dávce státní sociální podpory rodičovský příspěvek bylo v této věci pravomocně zastaveno. Žalovaný pak v odvolacím řízení jednak rozhodnutím ze dne 23.5.2013 rozhodl o zrušení pravomocného rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 2.1.2013 č.j. 2794/13/AB o zastavení řízení o přeplatku ve zkráceném přezkumném řízení podle § 98 a § 97 odst. 3 správního řádu. Řízení bylo podle § 90 odst. 1 správního řádu zahájeno z moci úřední, neboť po předběžném posouzení správní orgán došel k závěru, že lze mít důvodně za to, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Podle § 99 odst. 2 správního řádu správní orgán určil, že účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají ode dne předběžné vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí soud zjistil, že správní orgán dospěl k závěru, že úřad práce jako správní orgán I. stupně nepostupoval podle právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozhodnutí žalovaného ze dne 19.12.2012, v němž bylo stanoveno, že je třeba, aby správní orgán I. stupně zahájil řízení o přeplatku na dávce státní sociální podpory z moci úřední a před vydáním rozhodnutí seznámil účastnici řízení s podklady pro rozhodnutí. Místo toho úřad práce vydal rozhodnutí dne 2.1.2013 o zastavení řízení. Toto rozhodnutí nemělo být vydáno, neboť bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Žalovaný v poučení uvedeném v rozhodnutí ze dne 23.5.2013 uvedl, že lze proti němu podle § 152 správního řádu podat rozklad ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení a o rozkladu rozhoduje Ministr práce a sociálních věcí. Ze správního spisu je dále zřejmé, že žalovaný pak dne 24.5.2013 rozhodl o odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 6.3.2013. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí soud zjistil, že se žalovaný zabýval podmínkami, za nichž je vyplácena podle zákona o státní sociální podpoře dávka státní sociální podpory rodičovský příspěvek, a zhodnotil skutečnosti, které vyšly najevo v případě jeho pobírání žalobkyní. Dospěl k závěru, že správní orgán postupoval v souladu se zákonem, když rozhodl o povinnosti žalobkyně tento vyplacený přeplatek vrátit. K námitkám, které byly uvedeny v odvolání, se rovněž vyjádřil, a odkázal na své rozhodnutí ze dne 23.5.2013 č.j. MPSV-UM/10667/13/9S-HMP vydané ve zkráceném přezkumném řízení, jímž bylo rozhodnutí úřadu práce ze dne 2.1.2013 č.j. 2794/13/AB zrušeno, neboť bylo vydáno v rozporu s právním předpisem. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že námitky uvedené v žalobě nejsou důvodné. Pokud žalobkyně namítala, že správní orgán I. stupně i žalovaný postupovali v rozporu se zásadou ne bis in idem, soud tento názor nesdílí. Jak vyplynulo z obsahu správního spisu, žalovaný v odvolacím řízení ve zkráceném řízení zrušil pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení o přeplatku ze dne 2.1.2013, neboť toto rozhodnutí bylo nezákonné. Správní orgán rovněž stanovil účinky rozhodnutí jako předběžně vykonatelné ve smyslu § 99 odst. 2 správního řádu. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně proti rozhodnutí vydanému žalovaným dne 23.5.2013 ( rozhodnutí č. 2 ) nepodala rozklad, i když o této možnosti byla poučena. Pokud pak žalobkyně podala proti tomuto žalovaným vydanému rozhodnutí žalobu, dospěl soud k závěru, že nevyčerpala řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, a proto je žaloba podle ust. § 68 písm. a) s.ř.s. nepřípustná. Městský soud v Praze proto o žalobě proti tomuto rozhodnutí rozhodl tak, že žalobu odmítl podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s., neboť žaloba proti tomuto rozhodnutí je podle soudního řádu správního nepřípustná. Z toho důvodu se soud nezabýval námitkami směřujícími proti tomuto rozhodnutí. Soud pak při posuzování námitek směřujících proti rozhodnutí vydanému žalovaným dne 24.5.2013 vyšel ze skutečnosti, že bylo žalovaným rozhodnutím ze dne 23.5.2013 č.j. MPSV-UM/10667/13/9S-HMP s předběžnou vykonatelností rozhodnuto o zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 2.1.2013 č.j. 2794/13/AB o zastavení řízení o přeplatku v této věci. Soud za této situace dospěl k závěru, že nelze přisvědčit žalobním námitkám, které směřovaly proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.5.2013, a to, že ve věci přeplatku na dávce státní sociální podpory rodičovském příspěvku nemělo být rozhodováno, neboť ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto. Za této situace se nedá přisvědčit tomu, že se jedná o věc již rozhodnutou, o níž nemělo již být znovu jednáno. Soud neshledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí označeného jako č. 1, neboť před jeho vydáním byl napraven nesprávný postup správního orgánu I. stupně zrušením rozhodnutí o zastavení řízení ve věci přeplatku na dávce státní sociální podpory rozhodnutím označeným jako č. 2 a nebyl proto důvod ke zrušení prvoinstančního správního rozhodnutí. Soud za situace, kdy byla nezákonnost postupu správního orgánu I. stupně napravena zrušením rozhodnutí o zastavení řízení, dospěl k závěru, že nebyl dán důvod pro to, aby žalovaný v odvolacím řízení postupoval jinak, než že posoudil zákonnost rozhodnutí, jímž byla žalobkyni uložena povinnost vrátit přeplatek na státní sociální podpoře rodičovském příspěvku. Žalovaný se podrobně zabýval podmínkami, za nichž je vyplácen rodičovský příspěvek, a dospěl oprávněně k závěru, že žalobkyně jej pobírala bez splnění těchto podmínek. Povinnost vrátit přeplatek je proto jak podložena zjištěnými skutečnostmi, tak je v souladu se zákonem. Žalobkyně v podané žalobě ani v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí nenamítala, že by správní orgány nesprávně tuto věc posoudily. Soud nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval její žalobní námitkou týkající se nerespektování překážky věci rozhodnuté. Žalovaný v odůvodnění odkázal na své rozhodnutí ze dne 23.5.2013 vydané ve zkráceném přezkumném řízení. Soud neshledal proto důvodnost námitek směřujících proti rozhodnutí ze dne 24.5.2013, a proto žalobu zamítl podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému náklady nevznikly. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku l z e podat do dvou týdnů ode dne jeho doručení při splnění podmínek § 103 odst. 1 s.ř.s. kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu v Brně. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti, pokud nemá vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem dle ust. § 105 odst. 2 s.ř.s. Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná. V Praze dne 9. června 2016 Mgr. Dana Č e r n o v s k á v.r. samosoudkyně