4 Az 13/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Černovskou v právní věci žalobkyně: T. P., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, odbor azylové a migrační politiky, pošt. přihr. 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.3.2016 č.j. OAM-140/ZA-ZA11-ZA15-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

: Žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 8.3.2016 č.j. OAM-140/ZA-ZA11-ZA15-2016, kterým bylo rozhodnuto podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná žalobkyní je nepřípustná. Řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Bylo konstatováno, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle článku 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ( EU ) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti v některém z členských států, ( dále jen Nařízení Evropského parlamentu a Rady ), je Polská republika. Žalobkyně v žalobě vytkla správnímu orgánu jednak porušení procesních předpisů, a to § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č, 500/2004 Sb., správní řád, neboť dle žalobkyně správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, neboť neopatřil dostatek podkladů, nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, neprovedl důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci, a nedostatečně odůvodnil rozhodnutí. Žalobkyně uvedla, že nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že nemůže být předána do Polské republiky, neboť zde dochází k vážným systémovým nedostatkům v oblasti azylového řízení. Správní orgán neposoudil faktickou situaci v Polské republice a odůvodnění, že Polská republika je členem EU a státní moc zde dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů a ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv, považuje žalobkyně za zcela nedostatečné. Žalobkyně uvedla, že žalovaný neodkázal na žádné zprávy ani zdroje, kterými se při svých úvahách řídil. Neposoudil faktickou situaci v Polské republice. Žalobkyně odkázala na to, že European Council on Refugees and Exiles ( ECRE ) hovoří o tom, že roste počet případů, ve kterých národní soudy nařídily suspendování Dublinských transferů do EU zemí včetně Bulharska, Maďarska, Malty, Polska a Itálie. Žalobkyně odkázala na tuto zprávu uvedenou na internetových stránkách. Z tohoto článku vyplývá také, že přijímací a pobytová střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu jsou zde přeplněná vzhledem k obrovskému množství žadatelů, žadatelé o mezinárodní ochranu žijí ve ztížených podmínkách, je komplikované mít přístup k poradenství a základnímu vzdělání. Přístup k soudní a jiné ochraně v případě neudělení mezinárodní ochrany je rovněž složitý. Rozhodnutí, že z těchto důvodů nedojde k transferu do Polska, vydalo např. Nizozemí. Žalobkyně odkázala v této souvislosti rovněž na internetové stránky. Další připomínkou uvedenou v žalobě je, že z judikatury Nejvyššího správního soudu ( dále NSS ) např. rozsudku 1 Azs 248/2014-27 ze dne 25.2.2015 vyplývá, že rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je podle článku 3 Dublinského nařízení jiný členský stát, je povinen zabývat se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vždy také tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylová řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU ( článek 3 odst. 2 druhý pododstavec Dublinského nařízení ). Ve svém rozhodnutí se sice žalovaný k možnosti systematických nedostatků v azylovém řízení a podmínek přijetí žadatelů vyjadřuje, avšak dle názoru žalobkyně nedostatečně. Žalobkyně také odkázala na nález Ústavního soudu č. III. ÚS 2331/14 ze dne 18.9.2014, který rovněž uvádí, že správní soudy musí zvažovat nejen vnitrostátní právní úpravu, nýbrž také to, zda v uvedeném členském státě, do kterého má být žadatel přemístěn, nedochází k uvedeným systematickým nedostatkům ve smyslu článku 3 odst. 2 Nařízení Dublin III. Žalobkyně uvedla, že článek 3 odst. 2 druhý pododstavec Dublinského nařízení stanoví, že není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III., aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Z výše uvedeného vyplývá, že průběh azylového řízení v Polsku naplňuje tyto obavy. Žalobkyně z uvedeného důvodu navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný se k žalobě vyjádřil a popřel oprávněno námitek uvedených žalobkyní a uvedl také, že s nimi nesouhlasí. Konstatoval, že na základě posouzení údajů v cestovním dokladu žalobkyně, kterým prokázala svou totožnost, bylo zjištěno, že byla dne 15.2.2016, kdy podala žádost o ochranu na území ČR, držitelkou dlouhodobého víza č. 00653011 vydaného Polskou republikou dne 16.7.2015 v Charkově s platností ode dne 23.7.2015 do dne 30.6.2016 s počtem 180 dní pobytu a s mnohonásobným vstupem. Z toho důvodu pak bylo nezbytné, aby správní orgán v případě žalobkyně aplikoval kritérium dané článkem 12 Dublinského nařízení. S ohledem na uvedené požádal správní orgán dne 22.2.2016 Polskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobkyně podala v ČR. Dne 1.3.2016 pak správní orgán obdržel informaci, že Polská republika uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně. Podle článku 18 Dublinského nařízení je tak Polská republika povinna převzít jmenovanou na své území a posoudit její žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou podala v ČR. Dle přesvědčení žalovaného žalobkyni nelidské či ponižující zacházení ve smyslu zákona o azylu nehrozí. Polská republika je členem EU, státní moc zde dodržuje lidská práva a je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů, ratifikuje a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Polská republika je považována za bezpečnou zemi původu nejen ČR, nýbrž i ostatními státy EU. Žalovaný zdůraznil, že na úrovni EU, ať již jejich jednotlivých výkonných orgánů či Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU. Rovněž Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorkského protokolu z roku 1967 nevydal žádné stanovisko požadující, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Polské republiky. Žalovaný uvedl, že se systémové nedostatky tvrzení žalobkyní nepodařilo prokázat. Správní orgán podotkl, že z ustálené judikatury Ústavního soudu mučení, nelidské a ponižující zacházení musí dosahovat určitého minimálního stupně závažnosti, aby je bylo možno zahrnout pod rozsah článku 3 Úmluvy. Žalovaný navrhl proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále s.ř.s. ). Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání, neboť s tímto postupem vyslovili souhlas oba účastníci ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně dne 22.2.2016 požádala o udělení mezinárodní ochrany. Jako důvod žádosti uvedla, že její město leží v zóně ATO a je tam válka, probíhají válečné operace. Při pohovoru se žalobkyní bylo zjištěno, že žalobkyně má polské vízum. Uvedla, že toto vízum bylo možné získat a české nikoli. Uvedla také, že je ochotna vycestovat do Polské republiky, pokud to bude nutné. Žalovaný požádal Polskou republiku o převzetí žalobkyně k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Dne 1.3.2016 správní orgán obdržel informaci, že Polská republika uznala svou příslušnost k posouzení této žádosti. Žalovaný pak rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím tak, jak bylo již shora citováno. Soud při posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle článku 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady je členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle tohoto nařízení povinen převzít žadatele o mezinárodní ochranu, který podal žádost v jiném členském státě a dokončit posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. V tomto případě je to Polská republika, která je povinna převzít žalobkyni na své území a posoudit její žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně tuto skutečnost nezpochybnila, namítala však obavu z toho, že Polská republika je zemí, kde hrozí, že dojde k porušení článku 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Podle článku 3 odst. 2 Dublinského nařízení není možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daním členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU. Soud nesdílí názor žalobkyně, že Polská republika je státem, v němž se lze obávat porušení článku 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Žalobkyně v žalobě odkázala jako na podklad svého tvrzení na články dostupné na internetových stránkách. Tyto články žalobkyně ničím nedoložila, jedná se pouze o obecné tvrzení, popř. o posouzení jednoho případu nizozemským soudem, kde byla konstatována neefektivnost systému v Polsku. Z uvedených článků je zřejmé, že se nejednalo o doložení skutečností, že existují závažné důvody se domnívat, že v Polsku dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě nesou s sebou riziko nelidského a ponižujícího zacházení. Žalobkyně své obavy a svá tvrzení ničím nepodložila. Nelze vycházet z různých názorů prezentovaných na internetu. Soud v této věci uvádí, že Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorkského protokolu z roku 1967 nevydal žádné stanovisko požadující, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Polské republiky. Žalobkyně rovněž nedoložila, že by na úrovni EU, Evropského soudního dvora nebo Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku bylo vydáno rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady Evropy, které by deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU. Soud s ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že žalobkyně své tvrzení nedoložila. Pokud správní orgán rozhodl tak, jak je ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí uvedeno, postupoval v souladu se zákonem o pobytu cizinců a Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU č. 604/2013. Za této situace nelze správnímu orgánu vytknout nedostatek v průběhu správního řízení. Žalovaný vycházel ze stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti i z podkladů, na základě kterých byl spolehlivě zjištěn stav věci. Rovněž nelze žalovanému vytknout nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť v odůvodnění uvedl důvody výroků rozhodnutí, podklady pro vydání rozhodnutí a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a výkladu právních předpisů. Podle článku 3 Dublinského nařízení se zabýval v odůvodnění rozhodnutí také tím, zda přemístění žalobkyně do určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků v azylovém řízení. Závěr, který poté učinil, odpovídá zjištěným skutečnostem. Soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a proto žalobu zamítl podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému náklady nevznikly. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku l z e podat do dvou týdnů ode dne jeho doručení při splnění podmínek § 103 odst. 1 s.ř.s. kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu v Brně. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti, pokud nemá vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem dle ust. § 105 odst. 2 s.ř.s. Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná. V Praze dne 8. června 2016 Mgr. Dana Č e r n o v s k á v.r. samosoudkyně