4 Az 2/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: O. T., narozený dne X bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Irenou Strakovou sídlem Karlovo náměstí 18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2025, č. j. OAM-892/ZA-ZA11-BA03- 2024, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 1. 12. 2025, č. j. OAM-892/ZA-ZA11-BA03-2024, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 6. 2. 2026 domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané dne 8. 7. 2024 rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítal, že žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav, rozhodnutí tak nelze považovat za přesvědčivé, zpochybňoval vypořádání § 12 písm. b) a § 14a zákona o azylu. K důvodům dle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu poukázal na zásadu non-refoulement. Hlavním důvodem žádosti žalobce o mezinárodní ochranu je jeho obava o život v případě narukování do armády. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 10. 12. 2021 č.j. 5 Azs 19/2020-45 a na čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice, a dále i na čl. 9 odst. 1 této směrnice.

3. Nesouhlasil s posouzením své žádosti jako účelové, uvedl, že žádost podal po zralé úvaze nad skutečným stavem věci a situací v jeho domovském státě, kterou žalovaný standardně popírá a obavy žalobce konkrétně popsané ve vyjádření ze dne 3. 11. 2025 odmítá. Žalobci nelze klást k tíži, že žádost o mezinárodní ochranu podal teprve poté, co neuspěl se žádostmi dle zákona o pobytu cizinců, žalobce přicestoval za účelem zaměstnání, nicméně ztratil pobytové oprávnění v době počátku ozbrojeného konfliktu mezi R. a U. Znovu odkázal na zásadu non-refoulement, kdy dotčení cizinci mohou využít víza uděleného za účelem strpění či o mezinárodní ochranu požádat dodatečně.

4. Dále uvedl, že v případě nuceného návratu do R. by do jisté míry utrpělo jeho právo svobodně projevovat svůj názor na válku na U., k tomu viz rozsudek městského soudu ze dne 24. 5. 2024 č.j. 13 Az 19/2023-22.

5. Upozornil, že dle rozsudku NSS ze dne 31. 7. 2024 č.j. 2 Azs 163/2024-27 musí být informace o zemi původu relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů, transparentní a dohledatelné. Dále odkázal na rozsudek městského soudu č.j. 4 Az 40/2024- 36. Dle žalobce nelze považovat za účelové jednání, pokud se chce vyhnout nástupu do armády z důvodu přesvědčení, že se jedná o prospektivní přímou či nepřímou účast na válečných zločinech, zločinech proti lidskosti a dalších činech, jak jsou uvedeny v rozsudku NSS ze dne 10. 12. 2021 č.j. 5 Azs 19/2020-45, žalobce se obával o svůj život.

6. Namítal, zda lze R. z obecného hlediska považovat za bezpečnou zemi, jedná se o teroristický režim, jak jej označila Poslanecká sněmovna, je tak otázkou, zda nejsou ohroženy osoby, které se dlouhodobě zdržovaly v zahraničí, zvláště pak v nepřátelském státě, jako je Česká republika (jak byla označena R.). V R. pak nedošlo k žádné změně režimu. Zprávy shromážděné žalovaným jsou nedostatečné, politická a bezpečnostní situace v R. se stále mění, zprávy jsou neaktuální a bez vazby na realitu. Závěry uvedené v rozsudku městského soudu ze dne 10. 10. 2024 č.j. 19 Az 7/2024-50 lze použít i na projednávaný případ. Měl za to, že žalovaný posuzoval celkovou životní situaci žalobce jednostranně a přihlédl jen k okolnostem v jeho neprospěch. Rovněž postupoval nezákonně, když neuznal důvody jeho soukromého života ve smyslu práva na život, jak jej vykládá ESLP.

7. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný uvedl, že žalobní námitky jsou neopodstatněné a nepodložené, žalovaný vycházel z řádně zjištěného stavu věci, důvody pro udělení mezinárodní ochrany však v tomto případě absentují, rozhodnutí je zákonné a přezkoumatelné. Žalovaný shromáždil relevantní a dostatečně aktuální informace o zemi původu, které jsou zpracovány v souladu s pravidly EUAA. Nemohl však akceptovat články ruské státní zpravodajské agentury TASS jako nestranný zdroj objektivních informací.

9. Ze shromážděných informací neplyne, že by ruské státní orgány měly v případě návratu žalobce o něj jevit větší zájem než o jiné občany navracející se po delším pobytu v zahraničí. Žalobce se účastnil demonstrací již v letech 2011-12 a v roce 2014, byl jejich řadovým účastníkem a poté nikdy žádné konkrétní problémy se státními orgány neměl, nebyl trestně stíhán, v zemi ještě několik let žil a opustil ji z pracovních důvodů ještě před vypuknutím války na U.

10. Žalobce tvrzené zdejší aktivity na podporu U. nijak nedoložil, o platbách ve prospěch U. nikoho otevřeně neinformoval. Žalobce vycestoval z R. f. naposledy v roce 2021, od roku 2014 tam již nebyl politicky aktivní, aktivity na sociálních sítích výslovně popřel. Není tak odůvodněná jeho argumentace ve vztahu k ohrožení svobody projevu, když ani ve svobodném prostředí v ČR žalobce nijak viditelně aktivní není (naposledy se demonstrace účastnil v roce 2022 jako řadový účastník), poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2026 č.j. 33 Az 12/2025, který řešil obdobnou situaci.

11. K obavě z nástupu do armády uvedl, že zápis v jeho vojenské knížce odpovídá tomu, že žalobce základní vojenskou službu nevykonal. Bez ohledu na způsob, jakým toho dosáhl, nelze přehlédnout, že již před více než 10 lety žalobce překročil horní věkovou hranici pro výkon základní vojenské služby, jeho obavy tak jsou bezpředmětné. Poukázal na rozsudek městského soudu ze dne 9. 2. 2026 č.j. 4 Az 23/2025-15 a na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2026 č.j. 33 Az 12/2025 týkající se osoby, která překročila věkový limit pro povinnost základní vojenské služby.

12. Trval na tom, že nejsou dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany, mezi tyto nepatří snaha žalobce setrval na území ČR se svojí manželkou, toto je řešeno v rámci zákona o pobytu cizinců. Mezinárodní ochrana je výjimečným institutem a nelze ji zaměňovat s pobytovými tituly dle zákona o pobytu cizinců.

13. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Obsah správního spisu

14. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 8. 7. 2024 v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany a v poskytnutí údajů k této žádosti dne 22. 7. 2024 uvedl, že je státním příslušníkem R. f., členem politické strany nebyl, v R. se účastnil demonstrací proti falšování volebních výsledků, v ČR pak demonstrací proti válce na U. Z R. odjel v roce 2021 do ČR, měl zde modrou kartu. Žádost podal, neboť se obává povolání do armády, měl v souvislosti s ní problémy a obává se trestu, také finančně přispíval U., za což může být poslán do vězení.

15. Při pohovoru dne 22. 7. 2024 žalobce uvedl, že v R. se účastnil demonstrací v letech 2011–2012 a pak i menších protestů v roce 2014, žádné problémy však kvůli tomu neměl, byl řadovým účastníkem. Ohledně armády uvedl, že na univerzitě studoval vojenskou průpravu, pak byl v roce 2007 povolán jako důstojník k základní vojenské službě, té se však vyhnul ne zcela legální cestou, zůstala mu vojenská knížka se zápisem. Žádné problémy kvůli tomu neměl, nic mu nepřišlo, ale teď se více kontrolují vojenské zápisy, zaměstnavatelé mají povinnost informovat o vojenském statutu zaměstnance, jemu osobně však nic nepřišlo. Podle zápisu ve vojenské knížce slouží v armádě, i když tam fakticky nebyl, mohlo by se zjistit, že tento zápis neodpovídá situaci, navíc má žalobce vysokou kvalifikaci jako programátor, probíhá mobilizace takových osob. Nedostavil se na místo, které mu bylo určeno v zápisu ve vojenské knížce. S odvodovými komisemi byl naposledy v kontaktu v roce 2007, žádné problémy se státními orgány neměl. Posílal peníze na účet ukrajinského velvyslanectví v ČR a výrobcům dronů v ČR v bitcoinových platbách, naposledy tento měsíc, v roce 2022 se v ČR zúčastnil též demonstrací na podporu U. jako řadový účastník, od té doby ne. Jeho rodina v R. problémy nemá, žalobce na sociální sítě nic nepsal s ohledem na rodinu v R. Má v ČR manželku, nechce, aby se rodina rozdělila a on musel odcestovat do R.

16. Žalobce doložil kopii své vojenské knížky, ze které žalovaný zjistil, že žalobce dle zápisu vojenskou službu nevykonal, od 30. 5. 2007 byl zařazen do vojenské evidence a od 15. 10. 2007 byl opět vyřazen v souvislosti se zařazením do Ozbrojených sil R. f. Soud k tomu dodává, že dle překladu vojenské knížky (viz č.l. 63–66 správního spisu) má žalobce uvedenou vojenskou hodnost poručík, vojenskou odbornost 260101, název profilu: velitelský, záloha 1. třídy.

17. Žalovaný shromáždil tyto podklady týkající se situace v R. f.: Informace OAMP – R. f. – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, stav: duben 2025, ze dne 15. 4. 2025, Informace OAMP – R. f. – Základní vojenská služba, náhradní civilní služba, ze dne 28. 1. 2025, Informace OAMP – R. f. – Návraty občanů R. f. do vlasti, ze dne 5. 3. 2025. Žalobce se dne 24. 10. 2025 seznámil s podklady pro rozhodnutí, v písemném vyjádření ze dne 3. 11. 2025 uvedl, že nebyly shromážděny dostatečné podklady, odvody budou nově probíhat celoročně, začalo se používat elektronické předvolání, upozornil na legislativní změny, kdy v případě přijetí žalobce do zaměstnání by se automaticky spustila vojenská evidence a oživila jeho starý problematický vojenský spis. Je značné riziko, že by byl brzy předvolán k upřesnění údajů.

18. V napadeném rozhodnutí ze dne 1. 12. 2025 žalovaný žalobci mezinárodní ochranu v žádné její formě neudělil, podrobně se bude soud obsahem napadeného rozhodnutí zabývat v souvislosti s vypořádáním žalobních námitek.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

19. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů ve smyslu ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

20. Soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť postupoval dle § 51 odst. 1 s.ř.s. a dle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s.

21. Podle ust. § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je dle písm. a) pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo dle písm. b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

22. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

23. Podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

24. Pokud jde o vypořádání ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, vyšel žalovaný v napadeném rozhodnutí z toho, že žalobce nebyl členem politické strany, v R. se účastnil demonstrací v letech 2011-2012 a v roce 2014, poté již žádné politické aktivity nevykonával, neměl žádné potíže se státními orgány své země, ani nebyl trestně stíhán, zemi opustil za účelem zaměstnání, neměl problémy s vycestováním ani s následnými návraty. Dospěl k závěru, že žalobce nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu.

25. Žalobce sice v žalobě obecně namítal nesprávné posouzení důvodnosti udělení azylu dle § 12 písm. a) zákona o azylu, avšak žádné konkretizované námitky v této souvislosti v žalobě nevznesl. Žalobní námitky svým obsahem směřují spíše k obavám žalobce do budoucna, tedy k důvodům dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Soud tak z hlediska § 12 písm. a) zákona o azylu pouze konstatuje, že žalovaný zde vycházel z individuálních údajů týkajících se žalobce, který ve vlasti nikdy žádné problémy se státními orgány či bezpečnostními složkami neměl a ani aktuálně žádné takové problémy nepopisoval, zúčastnil se sice několika demonstrací v roce 2011, 2012 a 2014, což však pro něj v domovském státě nemělo žádné negativní následky, byť se tam ještě řadu let poté zdržoval a později bez problémů vycestoval. Soud se s těmito závěry ztotožňuje, považuje je za přezkoumatelné a řádně věcně odůvodněné. Žalobce pak nevznesl žádnou konkrétní argumentaci, kterými by tyto závěry zpochybnil.

26. Soud však shledal pochybení z hlediska vypořádání důvodů pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. K okruhu žalobních námitek, kde žalobce vyjadřoval své obavy z povolání k vojenské službě a vyslání do ozbrojeného konfliktu, uvádí soud následující.

27. Podle čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „kvalifikační směrnice“) aby bylo jednání považováno za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, musí být a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).

28. Podle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována tato jednání: e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2.

29. Podle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice se mezi tato jednání řadí zločiny proti míru, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech a činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN uvedenými v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN.

30. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem a uznávají je i Úmluva o právním postavení uprchlíků, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Státy jsou oprávněny žádat po občanech splnění vojenských povinností a občané jsou povinni je vykonat (srov. stanovisko UNHCR ze dne 1. 10. 1999). Člověk není uprchlíkem, pokud dezertuje nebo se vyhýbá vojenské službě jen kvůli averzi k vojenské službě nebo strachu z boje (srov. Příručka procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků od UNHCR ze září 1979). V souladu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 1998, č. j. 6 A 508/97, povolání k výkonu vojenské služby samo o sobě není ještě pronásledováním, i kdyby služba byla spojena s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Podle rozsudku NSS ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 7 Azs 321/2004, nepříjemnosti související s výkonem vojenské služby nezakládají odůvodněný strach podle § 12 zákona o azylu.

31. Obecně lze sice souhlasit se žalovaným, že branná povinnost a výkon vojenské služby představuje základní státoobčanskou povinnost a není bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, a to ani v případě, kdyby byl spojen s rizikem povolání do bojových akcí ve válečném konfliktu nebo s hrozbou trestní sankce za nenastoupení vojenské služby. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, rozsudek ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44, nebo usnesení téhož soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 2 Azs 41/2018-39, ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015-30, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015-31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015-43, ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015-34, nebo ze dne 2. 9. 2021, č. j. 9 Azs 159/2021-23.

32. Z judikatury však též vyplývá, že z tohoto obecného pravidla existují výjimky, které žalovaný opomněl vzít v úvahu, přestože můžou být relevantní právě v případě žalobce. V důsledku toho jsou úvodní úvahy žalovaného týkající se posouzení výkonu vojenské služby jako možného azylově relevantního důvodu nesprávné a neúplné. Je nezbytné upozornit zejména na rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, podle kterého „samotné plnění branné povinnosti nelze bez dalších souvislostí považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 ani § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, pokud se ovšem jedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud je daným státem respektována možnost odepření výkonu takové vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení, ať již zavedením náhradní (civilní) služby nebo jiným způsobem, nebo přinejmenším, pokud takové odepření výkonu vojenské služby není ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. c) směrnice 2011/95/EU trestáno nepřiměřenými nebo diskriminačními sankcemi. Branná povinnost spojená s účastí na ozbrojeném konfliktu naopak může být důvodem pro udělení azylu dle § 12 písm. b) citovaného zákona mimo jiné tehdy, pokud žadateli ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. e) uvedené směrnice hrozí trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu takové vojenské služby během konfliktu za situace, kdy by tento výkon mohl zahrnovat přímou či nepřímou účast žadatele na mezinárodních válečných zločinech, zločinech proti lidskosti, jiných vážných nepolitických zločinech nebo činech, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN, a pokud je zároveň dána souvislost mezi tímto způsobem pronásledování žadatele a azylově relevantními důvody pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) uvedeného zákona, resp. čl. 2 písm. d) a čl. 10 citované směrnice.“ (podtržení doplněno)

33. Podle rozsudku NSS ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44, „[a]zylově relevantní by bylo také odmítání vojenské služby odůvodněné tím, že by znamenalo ve smyslu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, č. j. 6 A 509/94-27, „podílet se na bojových akcích, z hlediska přirozenoprávního mezinárodním společenstvím obecně odmítaných (jako např. genocida, etnické čistky, kruté vedení války proti civilnímu obyvatelstvu, vraždění zajatců ap.) právě z těchto důvodů (a nikoli z pouhé averze k vojenské službě nebo ze strachu o život).“ 34. Z aktuálních rozhodnutí je třeba poukázat na usnesení NSS ze dne 12. 7. 2024, č. j. 8 Azs 68/2024-29, dle kterého: „plnění branné povinnosti skutečně nelze samo o sobě považovat za důvod udělení mezinárodní ochrany (z ustálené judikatury viz např. rozsudky NSS ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 44, ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, a usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015-31, či ze dne 1. 11. 2023, č. j. 1 Azs 180/2023-26, bod 12). To ovšem platí pouze, pokud je branná povinnost vykonávána v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem a v regulérní armádě demokratického právního státu. Naopak zapojení do útočného konfliktu azylovým důvodem být může (rozsudky NSS ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020- 45, č. 4304/2022 Sb. NSS, bod 48 a násl., či ze dne 24. 1. 2024, č. j. 1 Azs 253/2023-31, body 14- 16). Tento závěr Nejvyšší správní soud v naposledy zmíněném rozsudku vyslovil přímo i ve vztahu k aktuální situaci v R. f.. Nakonec to, že momentálně v R. neprobíhá mobilizace, neznamená, že vyslání do takových bojů nemůže být součástí výkonu základní vojenské služby. Z veřejně dostupných zdrojů je známé, že branci na U. vysíláni jsou (viz rozsudek čj. 1 Azs 253/2023-31, bod 14).“ 35. Je obecně známou skutečností, že na U. probíhá ode dne 24. 2. 2022 mezinárodní ozbrojený konflikt, který se týká v podstatě celého území státu, k tomu např. rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2022 č.j. 4 Azs 214/2022-41: „Nicméně v dané věci je třeba přihlédnout k bezprecedentní situaci, která nastala v domovské zemi stěžovatelů po vpádu jejích vojsk na U. dne 24. 2. 2022. Během této vojenské agrese dochází nejen k páchání zločinů proti míru a lidskosti okupační armádou vůči U. a jejímu civilnímu obyvatelstvu, nýbrž i k masivnímu potírání mezinárodně garantovaných základních práv vlastního obyvatelstva orgány R. f. na jejím území a k vynucené účasti významné části jejích občanů na této útočné válce. Česká republika se přitom v reakci na zmíněnou vojenskou invazi připojila k celé řadě sankcí vůči R. a mnoha způsoby pomáhá U. při její obraně vůči agresorovi, takže je vnímána v domovské zemi stěžovatelů jako nepřátelská země.“ (podtržení doplněno) Dále k tomu např. rozsudky NSS ze dne 10. 3. 2022 č.j. 10 Azs 537/2021-31 a ze dne 22. 4. 2022 č.j. 5 Azs 218/2020-28.

36. Je rovněž obecně známou skutečností, že vojenská invaze R. f. na U. je aktem mezinárodní agrese, v rámci, které ruská vojska páchají zločiny proti míru a proti lidskosti a v jejímž důsledku přijala Česká republika společně s dalšími státy sankce proti R. f. (viz také rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021-49, č. 4364/2022 Sb. NSS). Je tedy zřejmé, že R. f. svými činy proti U. naplňuje zločiny a jednání ve smyslu čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice (k tomu srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024 č.j. 40 Az 1/2024-28 či ze dne 31. 1. 2024 č.j. 40 Az 13/2023-22). V případě branné povinnosti v R. se tedy nejedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které by bylo v souladu s mezinárodním právem. (rovněž viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023 č. j. 19 Az 16/2023-21).

37. Páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti R.u armádou v rámci ozbrojeného konfliktu s U. není pouze obecně známou skutečností, ale vyplývá i z podkladů shromážděných žalovaným, konkrétně z Informace OAMP – R. f. – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 15. 4. 2025, bod 6.

1. Žalovaný však tuto část zprávy zcela opominul, nijak se s ní nevypořádal, v tomto smyslu je tak skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, v rozporu se spisem. Městský soud v Praze přitom toto pochybení žalovanému v obdobných případech opakovaně vytýkal (srov. např. rozsudky ze dne 22. 5. 2024, č. j. 19 Az 2/2024- 25, ze dne 14. 5. 2024, č. j. 21 Az 1/2024-41, ze dne 30. 4. 2024, č. j. 13 Az 26/2023-27, či ze dne 17. 5. 2024 č.j. 4 Az 26/2023-34).

38. V návaznosti na shora uvedená chybná východiska týkající se posouzení výkonu vojenské služby jako možného azylově relevantního důvodu nemůže obstát ani závěr žalovaného, dle kterého samotná povinnost každého R., včetně žalobce, účastnit se v rámci případné mobilizace jakéhokoli dalšího výcviku či bojových operací, pokud je zaměřena na veškeré bojeschopné muže bez ohledu na jejich rasu, národnost, náboženství, atd., nemůže být chápána jako pronásledování jednotlivců ze strany ruských státních orgánů, přičemž obavy žalobce tak žalovaný vyhodnotil jako bezpředmětné.

39. Žalovaný dále vyhodnotil, že s ohledem na věk žalobce, kdy tento již překročil maximální možnou hranici pro povolání k výkonu základní vojenské služby, mu již toto riziko nehrozí. Tento dílčí závěr lze na základě Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025, která je součástí spisu, potvrdit, neboť dle této informace je základní vojenská služba povinná pro osoby od 18 do 30 let, přičemž žalobce již tento věk překročil.

40. Již však nelze souhlasit s vyhodnocením žalovaného, dle kterého žalobci nehrozí nasazení do jakýchkoli bojových operací, neboť neprošel ozbrojeným výcvikem. Takový závěr jednak nemá oporu ve spise, neboť žalovaný k tomu neshromáždil žádné podklady, které by tuto možnost u osoby s profilem žalobce vylučovaly. Dále je tento závěr v rozporu s dokumentem, který tvoří podklad napadeného rozhodnutí, a sice s kopií vojenské knížky žalobce. V té je totiž uvedeno, že žalobce byl od 15. 10. 2007 zařazen do Ozbrojených sil R. f., má vojenskou hodnost poručík, vojenskou odbornost 260101 a patří do zálohy 1. třídy. Žalobce pak při pohovoru uvedl, že na univerzitě absolvoval vojenskou průpravu, aby nemusel nastoupit k výkonu základní vojenské služby. Dle názoru soudu z těchto skutečností rozhodně neplyne, že by žalobci nehrozilo povolání v rámci mobilizace a nasazení do vojenských operací, ba právě naopak. Žalobce má důstojnickou vojenskou hodnost, je zařazen do záloh, v rámci vysoké školy absolvoval i určitou vojenskou průpravu, přičemž na tomto základě nelze vyloučit, že může být k výkonu vojenské služby povolán. Byť neprošel standardní základní vojenskou službou, nelze vyloučit, že by byl jeho výcvik doplněn jiným způsobem. V každém případě podklady shromážděné žalovaným neposkytují podklad pro závěr, že žalobci povolání k výkonu vojenské služby a nasazení do bojových operací nehrozí (i když se o něj vojenská správa od roku 2007 nezajímala).

41. Následně se již žalovaný vůbec nezabýval dalšími otázkami týkající se výkonu vojenské služby v R. f., byť ze shora uvedeného plyne, že v případě R. se může jednat o azylově relevantní důvod. Pokud tak neučinil, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav.

42. Je nezbytné, aby žalovaný v navazujícím řízení nejprve postavil najisto, jakým konkrétním způsobem se žalobce s ohledem na jeho individuální charakteristiky může týkat služba v ruské armádě, a v této souvislosti se zabýval tím, zda a za jakých podmínek mohou být členové ruské armády (tj. zejména záložníci) vysláni do bojových operací souvisejících s konfliktem na U., zda a za jakých podmínek probíhá v R. mobilizace a koho se týká, jak jsou osoby předvolávány, zda, za jakých podmínek a pod jakými sankcemi (s přihlédnutím ke konkrétní situaci žalobce) se lze vyhnout službě v armádě, zda žalobci hrozí sankce za to, že nevykonal základní vojenskou službu, zda je možný výkon náhradní vojenské služby, apod. Teprve po zodpovězení těchto otázek bude žalovaný moci řádně a celistvě vyhodnotit, zda je případná služba v armádě v případě žalobce azylově relevantním důvodem. Ve stávající podobě však rozhodnutí uvádí chybná východiska, neobsahuje dostatečná skutková zjištění a z nich vyvozené závěry.

43. Výše uvedené závěry týkající se vypořádání ust. § 12 písm. b) zákonu o azylu v souvislosti s vojenskou službou se přiměřeně týkají též vypořádání doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.

44. Žalovaný se v souvislosti s vypořádáním důvodů dle § 12 písm. b) zákona o azylu (a dále obdobně rovněž dle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu) podrobně zabýval i aktivitami žalobce v ČR (tj. účastí na demonstracích v roce 2022 a finanční pomocí organizacím pomáhajícím U.), kdy dle žalovaného žalobce nedoložil žádné materiály, které by tyto jeho aktivity prokazovaly. Dále žalovaný na základě těchto aktivit ani nepovažoval za přiměřeně pravděpodobné, že by žalobce kvůli nim mohl v případě návratu čelit pronásledování či vážné újmě, k tomu žalovaný uvedl konkretizované úvahy (viz strana 9 a dále strany 14-15 napadeného rozhodnutí). Soud k tomu doplňuje, že žalobce sice při pohovoru tvrdil, že jeho platby ve prospěch U. jsou snadno dohledatelné, avšak ani ve správním řízení, ani v rámci žaloby tyto platby nedoložil. Žalovaný se zabýval i aktivitami žalobce v R. f., tj. účastí na demonstracích, kdy však vyhodnotil, že se o azylově relevantní skutečnosti nejedná (viz strana 10 a 15). Soud se s těmito závěry ztotožňuje, přičemž žalobce k této části odůvodnění v žalobě žádné věcné námitky nevznesl. Žalobce dále argumentoval tím, že v případě jeho návratu by utrpělo jeho právo svobodně projevovat názor na válku na U. K tomu soud konstatuje, že žalobce za svého pobytu v ČR nijak zvlášť ve prospěch U. aktivní nebyl, účastnil se několika demonstrací jako řadový člen, ale již v roce 2022, od té doby nikoli, své platby ve prospěch U. nijak neprokázal, na sociálních sítích žádné aktivity nevykonával z důvodu obav o rodinu v R. Nelze tak vycházet z toho, že by se tento jeho profil měl změnit při návratu do R. f. a že by tedy bylo nutné posuzovat, zda žalobce nemůže být vystaven pronásledování či vážné újmě za svou veřejnou podporu U.

45. Pokud jde o situaci navrátilců, žalovaný se i touto problematikou v souvislosti s aktivitami žalobce v R. f. i v ČR zabýval, a to z hlediska udělení azylu i doplňkové ochrany. Vycházel přitom z adresné Informace OAMP ze dne 5. 3. 2025, kdy dovodil, že k plošným kontrolám telefonů u osob přijíždějících z Evropy nedochází, neprobíhají masivní kontroly navrátilců, ruské úřady se aktivně nezaměřují na osoby, které opustily zemi před a během září 2022, zvýšeným kontrolám čelí tzv. rizikové skupiny, tj. aktivisté, novináři, právníci, opoziční politici, kteří jsou pravidelně zadržováni kvůli delšímu pohovoru/výslechu. Dle žalovaného však žalobce do žádné z rizikových skupin nepatří a není tak důvod se domnívat, že by měl při návratu čelit zvýšenému zájmu o svou osobu. Soud k tomuto vyhodnocení žalovaného nemá výhrady. Žalobce ve správním řízení nenamítal, že by měl obavy proto, že pobývá v České republice, která je považována za nepřátelskou zemi, a žalovaný se tedy s tímto důvodem nemohl nijak vypořádat. Soud k této námitce na podkladě Informace OAMP ze dne 5. 3. 2025, která je součástí správního spisu, uvádí, že každoročně překročí hranice R. f. miliony osob, běžné jsou i cesty do zemí Evropské unie. Konkrétně pracovníci IT sektoru se do země vracejí bez problémů, ruské úřady o ně mají zájem z důvodu nedostatku takových pracovníků a nepatří k rizikovým skupinám, tito pracovníci nečelí při návratu žádným zásadním výzvám. Informace se konkrétně zabývá i tím, zda osoby navracející se z tzv. nepřátelských zemí nečelí zvýšenému zájmu ruských úřadů, nicméně dle zjištěných informací jsou zvýšenému zájmu vystaveny zejména občané ukrajinského původu a je popsán jeden případ osoby cestující z E., která čelila podrobnějšímu výslechu. Z této Informace tudíž neplyne, že by pobyt v České republice sám o sobě pro žalobce představoval zvýšené riziko, žalobce pak ve své námitce na žádné relevantní podklady nepoukázal.

46. Vzhledem k tomu, že v navazujícím řízení žalovaný musí shromážděné podklady a skutková zjištění doplnit a učinit z nich příslušné závěry (jak je uvedeno zejména v bodě 42 výše), považuje soud za předčasné, aby se nyní vyjadřoval k námitce týkající se účelovosti žádosti žalobce.

47. Ke stručné žalobní námitce týkající se nezohlednění soukromého života žalobce soud konstatuje, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu rodinné vazby na území České republiky nejsou samy o sobě důvodem pro udělení doplňkové ochrany, přičemž otázku dalšího pobytu cizince z rodinných důvodů je třeba řešit primárně prostředky zákona o pobytu cizinců, nikoli prostřednictvím mezinárodní ochrany (srov. například usnesení ze dne 14. 7. 2016, č.j. 2 Azs 138/2016-30 či rozsudek ze dne 9. 6. 2026, č.j. 21 Azs 216/2025-30).

48. S ohledem na shora uvedené soud napadené rozhodnutí podle ust. § 78 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s. zrušil. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku žalovaného v dalším řízení zavazuje (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

49. O nákladech řízení soud rozhodl dle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady vynaložené žalobcem představují náhradu nákladů právního zastoupení spočívající v odměně za 2 úkony právní služby po 4 620 Kč (dle § 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. převzetí právního zastoupení, podání žaloby), tedy celkem 9 240 Kč, a v náhradě hotových výdajů ve výši 2 x 450 Kč, tedy celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Celková výše nákladů řízení tedy činí částku 10 140 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 30. července 2026 Mgr. Kateřina Peroutková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.