4 Az 33/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: X, narozený dne X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2025, č. j. OAM-1551/DS-D03-P06- 2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2025, č. j. OAM-1551/DS-D03-P06-2024, jímž bylo o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané dne 11. 9. 2024 rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítal, že si žalovaný opatřil zcela nedostatečné podklady a nezjistil tak spolehlivě skutkový stav.

3. V prvním okruhu námitek žalobce vytýkal žalovanému nesprávné zjištění skutkového stavu ohledně mobilizace v Ruské federaci (dále jen „Rusko“). Otázce mobilizace v Rusku se věnuje pouze jeden odstavec z Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025, naprostá většina tohoto materiálu se týká základní vojenské služby, kterou žalobce již vykonal, přičemž žádné obavy ve vztahu k základní vojenské službě netvrdil. Podklady se tak míjí s azylovými důvody žalobce, neboť nad rámec tohoto jednoho odstavce se k mobilizaci nevyjadřují. Předmětný odstavec navíc obsahuje nepřesné informace, jelikož uvádí, že v letech 2023 a 2024 nebyly zdokumentovány žádné případy mobilizovaných. Zpráva EUAA z roku 2024, která je zdrojem této informace, však popisuje právní stav, kdy dekret vyhlašující tzv. částečnou mobilizaci je stálé účinný, avšak od podzimu 2022 neproběhla oficiální vlna povolávání. Mobilizace tedy neprobíhá oficiálně, jako na podzim 2022, ale žalobce je přesvědčen, že v zemi probíhá tzv. skrytá mobilizace, ke které se vyjadřuje například zpráva Finské imigrační služby – vyhýbání se odvodu během mobilizace, aktualizace ke dni 15. 9. 2023 (dále jen „Zpráva Finské imigrační služby“), kterou žalovaný běžně zařazuje mezi podklady rozhodnutí, avšak v případě žalobce tak neučinil (byť z ní vychází Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025). Přestože Zpráva Finské imigrační služby dle žalobce není aktuální a obsahuje některé nepřesné informace, přiložil ji k žalobě a citoval z ní.

4. Žalobce ze Zprávy Finské imigrační služby citoval informace, dle kterých ačkoliv byla mobilizace veřejně prohlášena za ukončenou, odhaduje se, že bude v zemi skrytě pokračovat; dále několik zdrojů uvedlo, že úřady svévolně rozesílají povolávací rozkazy k mobilizaci a nutí lidi, aby je přijímali, zprávy popisuje i zátahy, kdy dochází k nucenému předání povolávacího rozkazu a byly mobilizovány i osoby, na které se povolávací rozkaz nevztahoval. Dle žalobce i další zdroje upozorňují na to, že mobilizace neprobíhá dle zákonných pravidel, například Zpráva Rady pro lidská práva OSN ze dne 15. 9. 2023 hovoří o tom, že mnoho mužů bylo mobilizováno lstí, použitím násilí nebo využitím jejich zranitelnosti, mobilizovaní muži byli okamžitě posláni k vojenským jednotkám, ať už s jejich souhlasem, nebo bez něj a bez ohledu na věk, zdravotní stav či rodinnou situaci, ti, kteří odmítli bojovat, byli umístěni do detenčních zařízení, je jim vyhrožováno popravou, násilím nebo trestem odnětí svobody. Zpráva německého institutu SWP z června 2024 rovněž zmiňuje skrytou mobilizaci, a poukazuje na to, že tento termín označuje nepřetržitý nábor „dobrovolníků“, kteří se dělí do kategorií kontraktantů a bojovníků, přičemž jejich dobrovolnost je čistě formální. Žalobce dále citoval Zprávu nizozemského Ministerstva zahraničí z března 2023, podle níž i po oznámeném ukončení první vlny mobilizace na konci října 2022 nadále docházelo k distribuci povolávacích rozkazů a pokračující mobilizaci, přestože rozsah tohoto jevu není zcela jasný, nešlo pouze o ojedinělé případy, neboť různé zdroje potvrdily, že záložníci byli i po 28. říjnu 2022 skutečně mobilizováni a nasazeni v přední linii, informace o rozsahu těchto praktik jsou však protichůdné (podle deníku Die Zeit lidé nadále průběžně dostávali povolávací rozkazy a ve skutečnosti probíhala skrytá mobilizace, jiný zdroj uvádí, že se jednalo především o záložníky s technickými profesemi či specifickými dovednostmi, které armádě chyběly, server Politico rovněž informoval o pokračující mobilizaci, byť v menším rozsahu, další zdroj potvrdil, že záložníci byli po první vlně mobilizace povoláváni a mobilizováni, avšak často byli nuceni vstoupit do armády jako smluvní vojáci, nikoli být mobilizováni v rámci další vlny). Podle žalobce tyto informace dokládají, že skrytá mobilizace probíhá jednak prostřednictvím vynuceného podpisu smlouvy s armádou, jednak formou násilných odvodů. V této souvislosti žalobce upozornil na článek publikovaný na webu Washington Post pod názvem „Russia is grabbing men off the street to fight Ukraine“ z října 2022, podle něhož se v Moskvě uskutečnil zátah na náhodné osoby na ulici, během něhož ruská policie a vojenští úředníci násilně odváděli muže na vojenské komisariáty, k tomu rovněž viz Zpráva nizozemského Ministerstva zahraničí z března 2023.

5. Žalobce poukázal i na to, že ke skryté mobilizaci existuje právní základ, jelikož v listopadu roku 2025 byl vydán dekret, dle nějž záložníci mohou být na základě prezidentského rozkazu povoláni ke speciálním výcvikovým shromážděním, tyto zvláštní sbory by byly určeny k vojenským mobilizacím za účelem plnění konkrétních úkolů souvisejících s obranou, včetně nasazení mimo území Ruska (článek z The Insider z října 2025). Jiný článek upozorňuje, že zákon neobsahuje omezení, které by zaručilo službu záložníků pouze v jejich regionu.

6. Žalobce z výše uvedeného dovozoval, že ruské úřady nedodržují zákonná pravidla pro odvod do armády, k odvodům do armády dochází na základě násilných praktik nebo nucení k podpisu smlouvy s armádou, přičemž i rezervisté mohou být vysláni mimo ruské území, a to i bez podpisu smlouvy s armádou. Odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2025, č. j. 32 Az 48/2023-65, dle kterého není obecně známou ani nijak prokázanou skutečností, že mobilizace v Rusku skončila a nadále neprobíhá v žádné formě. Krajský soud v Brně dále v rozsudku ze dne 25. 7. 2025, č. j. 22 Az 6/2025-32 připomenul výskyt nezákonné praxe, kdy policie v Rusku překračuje své pravomoci a odvádí osoby k vojenské komisi. Žalovaný se však v dané věci nepokusil získat podrobnější informace ohledně průběhu mobilizace v Rusku.

7. Žalobce ve druhém okruhu žalobních námitek zpochybňoval zjištění týkající se doručení povolávacího rozkazu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že povolávací rozkaz byl doručen matce žalobce, a tudíž jej nelze považovat za řádně doručený. Žalobce k tomu namítal, že podle dostupných informací je v praxi fakticky možné, aby doporučený dopis podepsal i někdo z rodiny a předvolání se pak považuje za doručené. V souvislosti s tím žalobce upozornil na zavádění elektronického systému, prostřednictvím kterého je v Moskvě a jiných regionech doručováno předvolání. Předvolání v takovém případě nabývá účinnosti i tehdy, když osoba není v portálu registrována a nemá ke svému účtu přístup. Žalovaný se tak nezabýval skutečností, že příkaz k dostavení se na vojenský komisariát již může být považován za doručený, a to buď na základě převzetí matkou žalobce či elektronicky. Ohledně pochybností žalovaného vyvolaných nevyplněním osobních údajů v povolávacím rozkazu, který byl v blanketní formě doručen matce žalobce společně s předvoláním na vojenský komisariát, žalobce uvedl, že samotný mobilizační příkaz s vyplněnými údaji by byl žalobci předán až při jednání komise po provedení příslušných kroků (např. zdravotní prohlídky).

8. Žalobce ve třetím okruhu žalobních námitek zpochybnil závěr žalovaného týkající se sankcí za neuposlechnutí povolávacího rozkazu. Žalovaný na základě Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 dovodil, že za nepřijetí či neuposlechnutí povolávacího rozkazu nevzniká žádná sankce, ale v případě jeho přijetí a nedostavení se hrozí finanční pokuta. Podle zdrojů citovaných žalobcem je však pokutou postihováno pouze nedostavení se na vojenský komisariát po předvolání, nikoli neuposlechnutí mobilizačního/povolávacího příkazu. Pokud se však osoba na vojenský komisariát dostaví a je jí předán mobilizační příkaz (případně je jí mobilizační příkaz doručen jiným způsobem), může už být založena trestní odpovědnost podle článku 332 trestního zákoníku za nesplnění příkazu, případně podle článku 338 trestního zákoníku za dezerci (k tomu viz Zpráva nizozemského Ministerstva zahraničí z března 2023). I kdyby se na žalobce vztahovala pouze správní sankce (pokuta nebo zákaz vycestování), není jasné, z čeho žalovaný dovodil, že taková sankce nemůže být azylově relevantní. Dle žalobce mohou být takové sankce relevantní, pokud jsou nepřiměřené nebo diskriminační, poukázal i na rozsudek městského soudu ze dne 24. 1. 2025 č.j. 21 Az 23/2024. Dále upozornil na Zprávu Finské imigrační služby, ve které má být uvedena odpověď k dotazu: Co se stane osobě odsouzené za vyhýbání se mobilizaci poté, co zaplatí pokutu nebo si odpyká jiný uložený trest? Byly osoby, které zaplatily pokutu, mobilizovány?, přičemž odpověď zní: Ve veřejně dostupných zdrojích není možné dohledat žádné informace o tom, jaké důsledky mělo odmítnutí povolávacího rozkazu po zaplacení pokuty, ani o tom, zda byly mobilizovány osoby, které pokutu zaplatily. Ze zdrojů také nevyplývá, že by vyhýbání se povolávacímu rozkazu, přistižení při obcházení úřadů a uložení pokuty nějakým způsobem bránilo tomu, aby uvedená osoba byla mobilizována.

9. Žalobce z výše uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný trval na závěrech napadeného rozhodnutí a považoval žalobu za nedůvodnou. Žalobní námitky nepřinášejí žádné nové relevantní skutečnosti, nýbrž představují polemiku se skutkovými a právními závěry žalovaného, která je opřena převážně o obecné informace o situaci v Rusku, přičemž neprokazuje existenci konkrétního individualizovaného a reálně hrozícího rizika ve vztahu k osobě žalobce.

11. Žalovaný konstatoval, že správní řízení bylo vedeno v souladu se zákonem o azylu a správním řádem. Žalobci byl poskytnut prostor k uplatnění tvrzení, byl s ním proveden osobní pohovor a žalovaný se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu řízení uvedl. Žalovaný se podrobně zabýval i dokumenty, které žalobce doložil na podporu svých tvrzení. K těm měl žalobce možnost se vyjádřit.

12. Žalovaný zdůraznil, že podle ruské právní úpravy musí být povolávací rozkaz doručen osobně a oproti podpisu povolávané osoby. Pouze takto doručený dokument může vyvolat právní následky. V případě, že k osobnímu doručení nedojde, je povolávací rozkaz považován za nedoručený a jeho neuposlechnutí není sankcionováno. Předvolání na vojenský komisariát, které žalobce předložil, postrádá jeho podpis a podpis osoby, která předvolání měla doručit. Žalobce přitom tvrdil, že dokument převzala matka oproti svému podpisu, avšak tento podpis na listině rovněž chybí. Přiložený povolávací rozkaz neobsahoval razítko, podpis a dataci, a nejsou v něm vyplněny ani osobní údaje žalobce. Žalovaný z těchto důvodů dokumenty nepovažoval za věrohodné.

13. Tvrzené nebezpečí v případě žalobcova návratu do Ruska v podobě uvěznění, fyzického násilí a nuceného nasazení do bojů zůstalo pouze v rovině obecných a subjektivních obav. I v hypotetickém případě osobního převzetí povolávacího rozkazu a následném vyhýbání se odvodům by žalobce nebyl odpovědný za trestný čin, nýbrž za správní delikt. Peněžitá sankce za tento správní delikt nedosahuje intenzity pronásledování ani vážné újmy.

14. Žalovaný nepopíral existenci mobilizačních opatření, avšak zdůraznil, že mezinárodní ochrana nemůže být udělena pouze na základě obecné situace v zemi původu. Účast na bojových operacích na Ukrajině je v současné době podmíněna uzavřením profesionálního kontraktu s armádou, tedy dobrovolným rozhodnutím jednotlivce.

15. Žalovaný v závěru svého vyjádření kladl důraz na skutečnost, že žalobce svou žádost o mezinárodní ochranu podal až zhruba po čtyřech letech svého pobytu mimo Rusko, přičemž pro něj žádost o mezinárodní ochranu představovala jedinou možnost, jak setrvat na území České republiky (dále jen „ČR“). Současně tuto zjevnou účelovost podané žádosti žalobce nepopíral.

16. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Obsah správního spisu

17. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal na podzim roku 2024 žádost o mezinárodní ochranu ve Spolkové republice Německo. Dne 5. 5. 2025 byl v důsledku dublinského řízení převezen do ČR, kde dne 9. 5. 2025 poskytl údaje ke své žádosti a uvedl, že je státním příslušníkem Ruska, je svobodný, děti nemá, je zdravý. Politickou aktivitu nikdy nevyvíjel, v roce X opustil vlast a cestoval do ČR, kde měl zaměstnaneckou kartu. V X krátkodobě pracoval v X. Dne X cestoval do Německa, kde měl úmysl požádat o azyl proto, aby se v Rusku vyhnul povinnosti bojovat, přičemž měl k dispozici dokumenty, které prokazují, že se měl v říjnu roku 2024 hlásit na vojenské správě v Rusku kvůli mobilizaci (teď je ale nemá, protože mu v Německu vzali telefon).

18. Při pohovoru dne 9. 5. 2025 žalobce uvedl, že do ČR přicestoval v roce X za účelem práce. V X pracoval v X na základě falešného dokladu. Poté se vrátil do ČR a nastoupil do zaměstnání u soukromé firmy. Následně zjistil, že nesplnil podmínky pro změnu zaměstnavatele, neboť měl doložit úhrady sociálního a zdravotního pojištění. Byl proto vyzván, aby se vrátil do Ruska. Z obavy před návratem vycestoval do Německa, kde požádal o mezinárodní ochranu. V říjnu 2024 mu bylo doručeno předvolání k vojenské správě, které v Rusku převzala jeho matka. Žalobce absolvoval základní vojenskou službu v 90. letech v Gruzii, byl v tankovém praporu. Není vojákem z povolání, pracoval na stavbách. Na základě předvolání se obává, že by byl mobilizován a po lékařské prohlídce by byl poslán na frontu, je přesvědčen, že je považován za bojeschopného a vztahuje se na něj vojenská povinnost. Uvedl, že v Rusku musí osoba, která chce bojovat, podepsat smlouvu s armádou. Mnoho lidí tak činí z finančních důvodů. Od známých slyšel i o případech, kdy šli bojovat lidé, kteří nebyli vojáky, avšak osobně nikoho takového nezná. Pokud by se někdo podpisu smlouvy vyhýbal, hrozilo by mu trestní stíhání, věznění a fyzický nátlak, v jehož důsledku by nakonec sám o podpis smlouvy požádal. Podle žalobce jsou o tom informace na internetu, Tádžiky a Uzbeky nutí k podpisu smlouvy s armádou. Na dotaz žalovaného doplnil, že obdobné riziko se týká i Gruzínců a Arménů. Dále uvedl, že podle informací od své matky byl několikrát, naposledy na jaře 2025, u ní hledán příslušníky vojenské správy. Ti jí údajně sdělili, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání, protože se nedostavil k vojenské správě. Jeho bratr (38 let) nebyl mobilizován, protože není s ohledem na zdravotní problémy bojeschopný. V ČR si žalobce přeje obnovit svůj pobyt a pracovat. V případě návratu do Ruska se obává uvěznění a fyzického násilí v případě, že by odmítl účast ve válce.

19. Na podporu svých tvrzení předložil předvolání pro jeho osobu, podle něhož se měl dne X dostavit na vojenské komisařství k jednání povolávací komise. Část dokumentu určená pro potvrzení převzetí a předání předvolání zůstala nevyplněna. V dokumentu je vyplněno pouze jméno a adresa žalobce v záhlaví listiny. Žalobce rovněž doložil blanketní povolávací rozkaz, který neobsahoval jeho jméno ani osobní údaje, obsahoval pouze adresu, kam je třeba se dostavit.

20. Žalovaný shromáždil tyto podklady týkající se situace v Rusku: Informace OAMP – Ruská federace – Návraty občanů Ruské federace do vlasti – Krátkodobé a dlouhodobé vycestování, zacházení ze strany státních úřadů, přístup ke státním službám a dokumentům ze dne 5. 3. 2025 (dále jen „Informace OAMP ze dne 5. 3. 2025“); Informace OAMP – Ruská federace – Základní vojenská služba, Náhradní civilní služba ze dne 28. 1. 2025 (dále jen „Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025“); Informace OAMP – Ruská federace – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv ze dne 15. 4. 2025 (dále jen „Informace OAMP ze dne 15. 4. 2025“).

21. Dne 19. 8. 2025 proběhlo seznámení s podklady rozhodnutí, kterého se žalobce zúčastnil, s podklady se nechtěl seznámit ani se k nim vyjadřovat, nic doplnit nechtěl. Uvedl, že mu v Rusku hrozí vězení nebo nucené nasazení do bojů, hledá ho policie a bylo proti němu zahájeno smyšlené trestní stíhání, dle informací od příbuzných by byl v případě návratu uvězněn. Žalobce byl následně vyzván, aby popsal dokumenty, které v minulosti předložil. Uvedl, že jde o předvolání na vojenskou správu, které podepsala jeho matka. Žalovaný konstatoval, že podle překladu se jednalo o předvolání na vojenské komisařství za účelem jednání povolávací komise. Na dotaz, co to podle něj znamená, žalobce uvedl, že se měl dostavit, podstoupit lékařskou prohlídku, po potvrzení jeho zdraví by bylo stanoveno datum, kdy se má dostavit k vojenské přípravě a pak by musel na bojovou linii. Žalobce byl dále požádán o vysvětlení, proč v předloženém povolávacím rozkaze nejsou uvedeny žádné osobní údaje, adresa ani další náležitosti, například datum a čas nástupu na vojenské cvičení. Žalobce vysvětlil, že dokument byl předán jeho matce s tím, že se má dostavit na vojenskou prohlídku a veškeré údaje budou doplněny až na místě. Dokument měl tedy pouze přinést s sebou na lékařskou prohlídku. Uvedl, že dokumenty mu byly doručeny do ČR prostřednictvím řidiče a známého z Gruzie, kterým je předala jeho matka. Jeho matka dokumenty převzala poté, co ji navštívili příslušníci vojenské správy a dotazovali se, kde se žalobce nachází. Matka podepsala doručenku a převzala předané doklady.

22. V napadeném rozhodnutí ze dne 21. 10. 2025 žalovaný konstatoval, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dovodit, že ve své vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za niž by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalobce sám při poskytnutí údajů k žádosti uvedl, že politickou aktivitu nikdy nevyvíjel. Žalovaný dále dospěl k závěru, že by žalobce nemohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, ani že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Připomněl, že důvody pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu jsou taxativně vymezeny, přičemž žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící o diskriminaci z těchto důvodů, žádné problémy se státními orgány neměl. Žalovaný považoval podanou žádost za účelovou, neboť ji podal v situaci, kdy mu byla zrušena zaměstnanecká karta a nezbývala mu žádná jiná možnost legalizace pobytu na území EU. Současně poukázal na to, že ačkoli žalobce pobýval od X v ČR, o mezinárodní ochranu zde nepožádal, nýbrž za tímto účelem cíleně vycestoval do Německa. Ohledně obav z mobilizace a vyslání do bojů na Ukrajině žalovaný odkázal na Informaci OAMP ze dne 28. 1. 2025, dle které tzv. částečná mobilizace vyhlášená v září 2022 sice nebyla formálně ukončena, avšak ani v roce 2023 ani v roce 2024 nejsou zdokumentovány případy nově mobilizovaných osob. Tato mobilizace se týkala výhradně rezervistů zařazených do tzv. rezerv. Postihy za neuposlechnutí povolávacího rozkazu během mobilizace nebyly v okamžiku vyhlášení tzv. částečné mobilizace v ruské legislativě vymezeny a neuposlechnutí této výzvy není v dosavadní úpravě považováno za trestný čin, přičemž sankce za neuposlechnutí povolávacího rozkazu během mobilizace resp. vyhýbání se mobilizaci, jsou v současnosti upraveny pouze v zákoně o správních přestupcích. Z této Informace dále vyplývá, že povolávací rozkaz během mobilizace musí být předáván osobně proti podpisu předvolávaného, jinak by nebyl považován za doručený. Dle neziskové organizace Škola prizyvnika v případě nedoručení předvolání nic nehrozí. V případě, že byl rozkaz řádně doručen a adresát na něj nereagoval, postupuje se dle čl. 21.5 zákoníku o správních přestupcích, přičemž sankce spočívá v pokutě ve výši 10 tis. až 30 tis. rublů (podle statistik nebyl nikdo za neuposlechnutí výzvy k mobilizaci ze září 2022 potrestán). Finská imigrační služba ve své zprávě z roku 2023 uvádí, že nemá informace o tom, že by byly aktuálně rozesílány povolávací rozkazy k mobilizaci, zdroje také neměly informace o tom, že by se v roce 2024 úřady snažily stíhat osoby, které obdržely povolávací rozkaz k mobilizaci v roce 2022, ale neuposlechly. Dle informace se v létě 2023 objevily příkazy k mobilizaci, tyto se však vztahovaly k aktualizaci údajů ve vojenské evidenci a byly vojenskými orgány vydávány zřejmě za účelem inventarizace rezerv a stanovení potřebného množství vojenské techniky. Z citované zprávy rovněž vyplývá, že v současné době, kdy již fakticky neprobíhá mobilizace, je jedinou možností vstupu do ruské armády a účasti bojů na Ukrajině podpis profesionální smlouvy, a to po absolvování minimálně měsíční vojenské služby a dosažení věku 18 let. Žalovaný shledal, že žalobce absolvoval základní vojenskou službu, tedy by se ho tzv. částečná mobilizace mohla týkat, nicméně jemu osobně nikdy nebyl předán povolávací rozkaz, ani nebyl vojenskou správou nikdy kontaktován, z Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 vyplývá, že povolávací rozkaz musí být předán osobně proti podpisu, jinak je považován za nedoručený, přičemž v případě nedoručení nic nehrozí a k trestu v podobě pokuty dochází pouze pokud je řádně doručen a daná osoba na něj nereagovala. Žalobce si jej však osobně nepřevzal (chybí jeho podpis, i podpis doručující osoby), žil čtyři roky v ČR a nemůže tak být za nedostavení se nijak sankcionován. Dané předvolání neobsahuje ani podpis matky, byť žalobce tvrdil, že jej podepsala. Vyjádřil i pochybnosti o věrohodnosti daného dokumentu. Zabýval se možnými sankcemi při neuposlechnutí povolávacího rozkazu (již převzatého) či jiném vyhýbání se mobilizaci, kdy zjistil, že takové jednání by nebylo trestným činem, ale bylo by postižitelné pouze dle zákona o správních přestupcích, který stanoví sankce v podobě pokuty, nikoli trest odnětí svobody či jiný zásadní trest, který by mohl dosáhnou azylové relevance. Zjistil, že vstup do ruské armády je v současné době podmíněn podpisem kontraktu s armádou (což žalobce zjevně nemá v úmyslu), dochází zejména k dobrovolným podpisům kontraktů, kdy osoby vstupují do armády dobrovolně a za finanční úplatu, primárně se to týká Rusů z chudších oblastí či sociálních vrstev a dochází též k zapojení zahraničních vojáků (Korea, Čína, Nepál) pod příslibem finančního zisku, imigrantů na území Ruska a osob ve výkonu trestu; pokud žalobce nemá v úmyslu podpis kontraktu, nemusí se nasazení do bojů obávat. Neexistuje tak přiměřená pravděpodobnost, že by měl být nuceně odeslán do bojů na Ukrajině či jiných operací mimo území Ruska. Tvrzení týkající se trestního stíhání, které mělo být proti žalobci zahájeno v roce 2025, žalovaný označil za ničím nepodložené a nedůvodné, neboť vychází pouze z údajného sdělení matky žalobce a nebylo podloženo žádným relevantním dokumentem. Z tohoto důvodu považoval tvrzení o trestním stíhání za spekulativní a účelově uplatněné v řízení. Doplňková ochrana podle § 14a odst. 1 a odst. 2 zákona o azylu mu rovněž nebyla přiznána, neboť žalobce neuvedl, a žalovaný ani nezjistil, žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dovodit, že by mu v případě návratu do vlasti hrozila vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalovaný současně nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Uvedl, že z výpovědí žalobce vyplynulo, že před svým odchodem z Ruska neměl žádné konkrétní problémy s ruskými státními orgány ani bezpečnostními složkami. Vlast opustil v roce X s vlastním cestovním dokladem. Žalovaný následně zopakoval své závěry týkající se účelovosti žádosti a nedůvodnosti obav žalobce souvisejících s mobilizací a případným vysláním do bojů na Ukrajině. V závěru se zabýval také otázkou reálného rizika vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti v důsledku svévolného násilí v situaci mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Připustil existenci ojedinělých bezpečnostních incidentů cílených na ruskou vojenskou infrastrukturu, avšak dovodil, že žalobci v tomto ohledu nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy. Na základě uvedených skutečností žalovaný rozhodl, že žalobci mezinárodní ochranu neudělí.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

23. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který se použije i na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026 na základě článku 79 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (procedurální nařízení). Po provedeném řízení soud shledal, že žaloba není důvodná.

24. Soud ve věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., jelikož ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a účastníci ve smyslu tohoto ustanovení souhlasili s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

25. Podle ust. § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec dle písm. a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo dle písm. b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

26. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

27. Podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

28. Soud konstatuje, že z obecného hlediska branná povinnost a výkon vojenské služby představuje základní státoobčanskou povinnost a není bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, a to ani v případě, kdy by byl spojen s rizikem povolání do bojových akcí ve válečném konfliktu nebo s hrozbou trestní sankce za nenastoupení vojenské služby. Plnění branné povinnosti však může být v určitých případech azylově relevantní skutečností, a to a) pokud by žadateli hrozilo trestní stíhání nebo trest v důsledku toho, že se daná osoba odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo b) pokud by mu za její odepření hrozil trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv.

29. Je nezbytné upozornit zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, podle kterého „samotné plnění branné povinnosti nelze bez dalších souvislostí považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 ani § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, pokud se ovšem jedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud je daným státem respektována možnost odepření výkonu takové vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení, ať již zavedením náhradní (civilní) služby nebo jiným způsobem, nebo přinejmenším, pokud takové odepření výkonu vojenské služby není ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. c) směrnice 2011/95/EU trestáno nepřiměřenými nebo diskriminačními sankcemi. Branná povinnost spojená s účastí na ozbrojeném konfliktu naopak může být důvodem pro udělení azylu dle § 12 písm. b) citovaného zákona mimo jiné tehdy, pokud žadateli ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. e) uvedené směrnice hrozí trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu takové vojenské služby během konfliktu za situace, kdy by tento výkon mohl zahrnovat přímou či nepřímou účast žadatele na mezinárodních válečných zločinech, zločinech proti lidskosti, jiných vážných nepolitických zločinech nebo činech, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN, a pokud je zároveň dána souvislost mezi tímto způsobem pronásledování žadatele a azylově relevantními důvody pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) uvedeného zákona, resp. čl. 2 písm. d) a čl. 10 citované směrnice.“ (podtržení doplněno)

30. Je obecně známou skutečností, že vojenská invaze Ruské federace na Ukrajinu je aktem mezinárodní agrese, v rámci které ruská vojska páchají zločiny proti míru a proti lidskosti a v jejímž důsledku přijala Česká republika společně s dalšími státy sankce proti Ruské federaci (viz také rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021-49, č. 4364/2022 Sb. NSS). Je tedy zřejmé, že Ruská federace svými činy proti Ukrajině naplňuje zločiny a jednání ve smyslu čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice (k tomu srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024 č.j. 40 Az 1/2024-28 či ze dne 31. 1. 2024 č.j. 40 Az 13/2023-22). V případě branné povinnosti v Rusku se tedy nejedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které by bylo v souladu s mezinárodním právem (rovněž viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č. j. 19 Az 16/2023-21).

31. Žalovaný ze shora uvedených principů v napadeném rozhodnutí vycházel a zabýval se s tím souvisejícími relevantními otázkami, tedy zejména tím, zda by výkon vojenské služby v případě žalobce mohl být azylově relevantním důvodem.

32. Předně soud konstatuje, že žalovaný nepřipisoval žalobci možnost, že by mohl být povolán k výkonu základní vojenské služby, neboť vycházel z toho, že žalobce tuto základní vojenskou službu již vykonal. Žalovaný se pak v napadeném rozhodnutí základní vojenskou službou a jejími podmínkami nijak blíže nezabýval.

33. Nelze souhlasit s tím, že by Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025, ze které žalovaný vycházel, neobsahovala informace týkající se situace žalobce. Tato zpráva se sice zabývá i základní vojenskou službou, nicméně obsahuje též řadu souvisejících informací, které se žalobce týkají. Tedy, například informaci, že po absolvování vojenské služby jsou vojáci zařazeni do záloh, dále se zpráva věnuje mobilizaci, kdy uvádí, koho se týkala, zda byla ukončena, způsoby doručování předvolání a možné sankce.

34. Žalobce vytýkal žalovanému nedostatečný rozsah podkladů pro zjištění skutkového stavu ve vztahu k procesu mobilizace v Rusku, neboť se nevyjadřují k tomu, zda mobilizace v současnosti probíhá (právní i faktická). Tuto námitku soud nepovažuje za důvodnou, neboť k otázce probíhající mobilizace se Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 vyjadřuje, žalovaný z ní zjistil, že tzv. částečná mobilizace, která byla vyhlášena v září 2022, sice nebyla formálně ukončena, avšak ani v roce 2023 ani v roce 2024 nejsou zdokumentovány žádné případy nově mobilizovaných, tato mobilizace se týkala výhradně osob (rezervistů) zařazených do tzv. rezerv.

35. Soud k dané Informaci OAMP ze dne 28. 1. 2025 předně uvádí, že tato zpráva vypracovaná v souladu s metodologií EUAA vyhovuje podmínkám kladeným judikaturou na informace o zemích původu (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Ze seznamu použitých zdrojů je zřejmé, že zpráva vycházela z velkého množství různých konkrétně specifikovaných podkladů, včetně institucí jako jsou Agentura EU pro azyl (EUAA), Dánská migrační služba, Finská imigrační služba, RFE/RL, BBC a dalších. Informace OAMP zároveň popisuje stav k lednu 2025, použité podklady jsou z let 2022, 2023, 2024 i z počátku roku 2025, nelze tak bez dalšího konstatovat, že by se jednalo o zprávu ve vztahu k napadenému rozhodnutí neaktuální. Lze proto uzavřít, že se jedná o relevantní, důvěryhodnou, vyváženou a objektivní zprávu.

36. Jak je uvedeno výše, zpráva se k průběhu mobilizace vyjadřuje, přičemž dle uvedených údajů mobilizace v současné době fakticky neprobíhá, což je z hlediska případu žalobce relevantní.

37. Žalobce namítal, že výše uvedená informace o tom, že v letech 2023 a 2024 nejsou zdokumentovány žádné případy nově mobilizovaných, je nepřesná a neodpovídající podkladové zprávě EUAA ze dne 21. 11. 2024, která dle žalobce pouze popisuje právní stav, tedy, že dekret, který vyhlašuje částečnou mobilizaci, je stále účinný, od podzimu 2022 však neproběhla oficiální vlna povolávání.

38. Soud provedl k důkazu část zprávy EUAA Country of Origin: Russian Federation – Major Developments Regarding Human Rights and Military Service ze dne 21. 11. 2024 (dále jen „Zpráva EUAA ze dne 21. 11. 2024“), v rozsahu stran 31–32, kapitola 6.3 Mobilisation, jejíž strojový překlad si opatřil. Dle této zprávy: „Zdroje uvádějí, že prezidentský dekret o „částečné mobilizaci“ ze dne 21. září 2022 je stále v platnosti, protože neobsahuje žádnou informaci o tom, kdy má být mobilizace ukončena. V roce 2023 ani v monitorovaném období roku 2024 však nebyla provedena žádná mobilizační výzva; úřady se místo toho zaměřily na nábor do armády prostřednictvím zvýšení finančních pobídek, ale také pomocí klamání a hrozeb.“ 39. Soud se nedomnívá, že by Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 zásadně posunula význam převzatých informací. Pokud původní zdroj (zpráva EUAA) hovoří o tom, že prezidentský dekret je stále v platnosti a neobsahuje informaci o tom, kdy má být mobilizace ukončena, pak s tím koresponduje informace použitá v Informaci OAMP ze dne 28. 1. 2025, dle které částečná mobilizace nebyla formálně ukončena. Obdobně s informací o tom, že v roce 2023 a 2024 nebyla provedena žádná mobilizační výzva, koresponduje informace, že nebyly zdokumentovány žádné případy nově mobilizovaných; obě formulace směřují k tomu, že v letech 2023 a 2024 nedošlo k případům, kdy by osoby byly mobilizovány.

40. Žalobce k tomu dále namítal, že mobilizace stále probíhá na skryté úrovni, přičemž vytýkal žalovanému nezařazení mezi podklady Zprávy Finské imigrační služby aktualizované ke dni 15. 9. 2023. Soud má za to, že žalovaný nepochybil, pokud přímo tuto zprávu nezařadil mezi podklady, neboť vycházel z novější Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025, která i z této Zprávy Finské imigrační služby a z dalších aktuálnějších zdrojů čerpala informace. S ohledem na to soud Zprávu Finské imigrační služby ze dne 15. 9. 2023 k důkazu neprováděl.

41. Soud k důkazu provedl žalobcem odkazovanou část zprávy Rady pro lidská práva OSN ze dne 18. 9. 2023, v rozsahu strany 17 (tj. zpráva Situation of human rights in Russian Federation, sekce V. E. Conscientious objection to military service and mobilization), jejíž strojový překlad si opatřil. Dle této zprávy: „Ačkoli je mobilizace formálně upravena federálním zákonem č. 31-FZ ze dne 26. února 1997 „o mobilizaci v Ruské federaci“, řada mužů byla mobilizována podvodně, za použití síly nebo zneužitím jejich zranitelnosti. Mobilizovaní muži byli bezprostředně odesíláni k vojenským jednotkám, často bez jejich souhlasu a bez ohledu na jejich věk, zdravotní stav či rodinnou situaci. Ti, kteří odmítli bojovat, byli umisťováni do „detenčních center pro mobilizované“ v Ruskem okupovaných částech Ukrajiny a čelili hrozbám popravy, násilí nebo trestu odnětí svobody, pokud by se nevrátili na frontu.“ 42. Dále soud provedl k důkazu aktuálnější Zprávu německého institutu SWP z 24. 6. 2024 (tj. How Russia Is Recruiting for the Long War, v překladu: Jak Rusko verbuje vojáky pro dlouhou válku), jejíž strojový překlad si opatřil. Z této zprávy k doplňování ruské armády plyne, že: „V opotřebovávací válce proti Ukrajině Kreml sází na to, že protivníka dlouhodobě převýší jak v technice, tak v lidských zdrojích. Po nepopulární částečné mobilizaci na podzim 2022 bylo výrazně posíleno najímání smluvních vojáků a dobrovolníků, aby se zakryly lidské ztráty války.“... „Třetí fáze, probíhající dodnes, je označována jako „skrytá mobilizace“. Ta spočívá v průběžném náboru takzvaných dobrovolníků, tedy smluvních vojáků (kontraktníci) a členů dobrovolnických formací. Formálně jde o dobrovolníky, i když nábor často probíhá za použití tlaku, klamání nebo zneužití zranitelnosti.“... „Rusko výrazně rozšířilo nábor smluvních vojáků, přičemž snížilo nároky a zvýšilo finanční motivaci. Věkové limity byly zrušeny, rozšířeny byly možnosti náboru cizinců i vězňů a zjednodušeno získání občanství. Platové podmínky jsou výrazně nad průměrem, což činí vojenskou službu atraktivní zejména pro obyvatele chudších regionů. Vedle finanční motivace se však uplatňuje i nátlak – například na brance nebo vězně.“ „Druhým pilířem jsou dobrovolnické jednotky. Ty zahrnují soukromé vojenské společnosti, kozácké oddíly, regionální prapory či jednotky vytvářené státními a soukromými firmami. Po roce 2022 došlo k jejich rychlému rozšíření. Významnou roli hrála například Wagnerova skupina, která masově verbovala vězně. Po její vzpouře v roce 2023 přistoupil Kreml k posílení kontroly – dobrovolnické jednotky byly integrovány do struktur podřízených ministerstvu obrany.“ 43. Ze shora uvedené zprávy Rady pro lidská práva OSN ze dne 18. 9. 2023 tudíž plyne, že v počátečním období po vyhlášení mobilizace byla řada mužů mobilizována podvodně, za použití síly nebo zneužitím jejich zranitelnosti, mobilizovaní muži byli bezprostředně odesíláni k vojenským jednotkám, často bez jejich souhlasu a bez ohledu na jejich věk, zdravotní stav či rodinnou situaci. Tato zpráva se však týká prvotního období roku 2022 nebo nejpozději roku 2023. Pozdější zpráva SWP z června 2024 již hovoří o tom, že bylo výrazně posíleno najímání smluvních vojáků a dobrovolníků, v rámci současné tzv. třetí fáze (skryté mobilizace) jsou řady armády doplňovány prostřednictvím smluvních vojáků (kontraktníků) a členů dobrovolnických formací. O této zprávě však soud musí konstatovat, že plně nenaplňuje kritéria kladená na informace o zemích původu, neboť není jasné, zda byla ověřena z různých zdrojů a o jaké zdroje se jedná (žádné zdroje nejsou uvedeny) a obsahuje i názory autora. Nicméně, je třeba připustit, že tato zpráva se plně shoduje se zjištěními žalovaného (založenými zejména na Informaci OAMP ze dne 28. 1. 2025), dle kterých je v současné době armáda doplňována zejména dobrovolnými podpisy kontraktů s armádou, kdy osoby vstupují do armády za finanční úplatu (má se to týkat zejména obyvatel z chudších oblastí či sociálních vrstev, zahraničních vojáků, imigrantů na území Ruska a osob ve výkonu trestu). Žalobce přitom dobrovolně do armády vstoupit nehodlá, ani nepatří do žádné z uvedených skupin obyvatel.

44. Soud též pro úplnost uvádí, že dle Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 se vyskytly případy tlaku na brance např. před koncem základní vojenské služby, aby podepsali kontrakt s armádou, nicméně existují doporučené obranné mechanismy, kdy je možné podat soudní žalobu a dle lidskoprávních aktivistů nesmí osoba začít smlouvu plnit, pokud s ní nesouhlasí, což může sloužit jako podklad při soudním řízení. Dle této zprávy nehledě na existující tlak je odmítnutí podpisu smlouvy brancem nadále reálnou alternativou a za odmítnutí podpisu smlouvy podle zdroje z prosince 2024 nic nehrozí. Soud má za to, že není důvod se domnívat, že by stejná situace (a stejné možnosti obrany) nemohla nastat i v případě jiných osob, než branců, na které by mohlo být tlačeno ohledně podpisu smlouvy s armádou.

45. Soud nemohl k důkazu provést žalobcem uváděnou zprávu nizozemského Ministerstva zahraničí z března 2023, neboť žalobcem uvedený webový odkaz nebylo možné otevřít, ani článek deníku Washington Post z října 2022, neboť přístup k němu je omezen platební bránou; žalobce pak tyto materiály k žalobě nepřiložil. Zároveň se jedná již o materiály staršího data.

46. Žalobce dále tvrdil, že novým právním základem pro skrytou mobilizaci je dekret z listopadu 2025. Soud k důkazu provedl článek z webu The Insider – Russia approves use of reservists in „special“ training operations outside the country (v překladu: Rusko schvaluje nasazení záložníků v "speciálních" výcvikových operacích mimo zemi, ze dne 13. 10. 2025), jehož strojový překlad si opatřil. V tomto článku je uvedeno, že: „Ruská vládní legislativní komise podpořila návrh změn, které by umožnily využívat mobilizační rezervu i pro úkoly související s obranou v době míru, včetně jejich nasazení mimo území Ruska. Vyplývá to ze zprávy státní tiskové agentury TASS. Podle návrhu připraveného ministerstvem obrany má dojít ke změně federálních zákonů „o obraně“, „o vojenské povinnosti a vojenské službě“ a „o postavení vojáků“. Nová úprava by umožnila povolávat občany, kteří uzavřeli smlouvu o zařazení do zálohy, nejen v době mobilizace nebo války, ale i v době míru k plnění úkolů obranné povahy. ... Mobilizační rezerva Ruska je tvořena občany, kteří dobrovolně uzavřou smlouvu o zařazení do zálohy. Tento systém zavedl prezident Vladimir Putin svým dekretem v roce 2015. První smlouva se uzavírá zpravidla na tři roky a rezervisté jsou povinni absolvovat každoroční výcvik. Za svou službu pobírají měsíční odměnu a během výcviku nebo nasazení také plat.“ Ani tato zpráva dle soudu zcela nenaplňuje kritéria kladená na informace o zemích původu, neboť není jasné, zda byla ověřena z různých zdrojů a o jaké zdroje se jedná (žádné zdroje nejsou uvedeny). Navíc tato zpráva není nijak relevantní v případu žalobce, neboť dle této zprávy nové legislativní změny se mají týkat tzv. mobilizační rezervy, tedy občanů, kteří dobrovolně uzavřeli smlouvu o zařazení do zálohy, tento systém zavedl prezident Vladimir Putin svým dekretem v roce 2015, rezervisté za svou službu pobírají odměnu a během výcviku nebo nasazení také plat. Z toho je zřejmé, že se tyto skutečnosti nijak netýkají žalobce, který žádnou takovou smlouvu o zařazení do zálohy neuzavřel, ani to nemá v úmyslu. S ohledem na to již soud neprováděl k důkazu článek z webu Dialog.ua, který se má týkat stejné legislativní změny.

47. Ze shora uvedeného dle názoru soudu plyne následující. V Rusku byla v září 2022 vyhlášena tzv. částečná mobilizace prezidentským dekretem, což znamenalo povolání do služby v armádě tzv. rezervistů, tedy členů vojenských záloh, tedy osob, které absolvovaly základní vojenskou službu (mezi tyto osoby se řadí i žalobce). Byť daný dekret neobsahoval termín pro ukončení mobilizace, nebyly v letech 2023 a 2024 zaznamenány případy nově mobilizovaných. Lze tedy konstatovat, že dle zdrojů tato mobilizace záložníků již v pozdějším období neprobíhala a aktuálně neprobíhá. To ovšem neznamená, že by ruská armáda nebyla doplňována jiným způsobem. Shora uvedené zdroje hovoří o „skryté mobilizaci“, čímž není myšleno povolávání záložníků, ale doplňování stavu armády jinými způsoby, zejména smluvními vojáky a dobrovolnickými formacemi. Vzhledem k tomu, že žalobce je již rezervistou, tedy osobou zařazených do vojenských záloh, má soud za to, že pro něj není natolik podstatná otázka „skryté mobilizace“, ale zejména to, za jakých podmínek se mohou rezervisté reálně vyhnout nástupu do aktivní služby v ruské armádě a pod jakými sankcemi. Žalobce totiž nemá v úmyslu podepsat kontrakt s armádou ani bojovat jako dobrovolník, ani nepatří do některé ze skupin osob, u kterých nábory probíhají a které mohou čelit i nátlaku (branci, vězni, imigranti, zahraniční vojáci, sociálně znevýhodněné osoby), kdy navíc existují doporučené mechanismy, jak se lze podpisu smlouvy vyhnout a odmítnutí podpisu smlouvy je reálnou alternativou. Soud má tedy za to, že žalobce není osobou, která by byla s přiměřenou pravděpodobností ohrožena skrytou mobilizací.

48. Soud se tak bude zabývat otázkou doručení povolávacího rozkazu (předvolání na vojenskou správu) žalobci, kdy žalovaný v napadeném rozhodnutí zpochybnil, že by bylo možné tento dokument považovat za doručený žalobci. K tomu žalobce odkázal na zprávu Dánské imigrační služby Country of origin information (COI): Russia – conscription, January 2025, jejíž přeloženou relevantní část (strana 20 - 22) soud provedl k důkazu. V této zprávě je uvedeno, že: „Pokud není předvolání doručeno elektronicky prostřednictvím služby Gosuslugi, může být předvolání k odvodu nebo mobilizaci ze zákona doručeno pouze dvěma způsoby: 1. osobním předáním předvolání potenciálnímu branci, 2. odesláním předvolání doporučenou poštou v obálce. ... V praxi pracovníci vojenkomatu ne vždy čekají, aby předali předvolání přímo potenciálnímu branci. Častěji jej předají někomu na dané adrese, aby jej dotyčné osobě následně předal. ... Z právního hlediska jsou závazné pouze tradiční způsoby předvolání — osobní doručení nebo doporučená pošta.“ Dále žalobce odkázal i na zprávu EUAA The Russian Federation: Country Focus: Country of Origin Information Report, z prosince 2025, ze které soud provedl k důkazu překlad relevantní části (kapitola 4. 2.

3. Doručování předvolání k odvodu), ze které se podává: „Podle zákona se předvolání nebo jiné oznámení předává občanovi osobně proti podpisu při převzetí. Pokud se osoba nenachází doma, může být předvolání (po jejím souhlasu) předáno jakémukoli dospělému členovi domácnosti, který s ní žije, a v takovém případě je příjemce považován za plně informovaného. Pokud je předvolání adresováno organizaci, musí být doručeno zaměstnanci, který podepíše potvrzení o převzetí.“ Tyto informace tedy nevyvracejí závěr žalovaného o tom, že povolávací rozkaz k mobilizaci nebyl žalobci doručen, neboť dle těchto informací z právního hlediska jsou závazné pouze tradiční způsoby předvolání, kterými jsou osobní doručení nebo doporučená pošta, přičemž zpráva EUAA se v článku 4.2.3 týká předvolání k odvodu, nikoli k mobilizaci (navíc i dle této zprávy by k možnosti předání matce bylo potřeba jejich společné soužití a dále souhlas žalobce, který nemohl z důvodu své nepřítomnosti udělit).

49. K uvedenému předvolání, které je součástí spisu a které neobsahuje žádný podpis, soud též konstatuje, že z něj není zřejmé, k jakému účelu se měl žalobce k vojenské komisi dostavit, dle nevyplněné přílohy se mohlo jednat o povolávací rozkaz k nástupu na vojenské cvičení. Tedy dle názoru soudu z těchto dokumentů neplyne, že by byl žalobce bez dalšího jako rezervista povoláván do aktivní služby v armádě, a tedy tyto dokumenty ani nevyvracejí zjištění žalovaného, dle kterých nebyly v letech 2023 – 2024 zaznamenány případy nově mobilizovaných.

50. I přes výše uvedené závěry, dle kterých nebylo žalobci předvolání dosud doručeno a mobilizace rezervistů neprobíhá, nelze vyloučit, že žalobci bude v případě jeho návratu do Ruska předvolání na vojenskou správu (resp. povolávací rozkaz k mobilizaci) doručeno v budoucnu. Soud pak považuje za podstatné, že žalovaný se touto možností zabýval a v této souvislosti zkoumal zejména sankce za neuposlechnutí předvolání či vyhýbání se mobilizaci. V této souvislosti tedy soud nepovažuje za pochybení, pokud se žalovaný již nezabýval možností elektronického doručení předvolání/povolávacího rozkazu žalobci (když žalobce na tuto možnost ani nepoukazoval), přičemž z těchto důvodů k této otázce nebude doplňovat dokazování ani soud.

51. Žalobce dále vznesl námitky proti závěrům žalovaného ohledně možných sankcí za nenastoupení k vojenské službě. Žalovaný z Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 zjistil, že sankce za neuposlechnutí povolávacího rozkazu během mobilizace jsou udělovány v režimu správních přestupků, tato Informace přitom vycházela i ze Zprávy Finské imigrační služby ze dne 15. 9. 2023. Žalobce tvrdil, že Zpráva Finské imigrační služby vychází z nesprávně přeložených podkladů (tj. zpráva Landinfo z 10. 8. 2023), které dle žalobce hovoří pouze o správních sankcích (pokutách) za neuposlechnutí předvolání k dostavení se na vojenský komisariát, k tomu poukázal i na zprávu britského Ministerstva vnitra, která má uvádět, že pokutou je trestáno nedostavení se na vojenský komisariát. Soud však tyto materiály neprováděl k důkazu, neboť i kdyby skutečně nedostavení se na vojenský komisariát na předvolání bylo trestáno jako přestupek pouhou pokutou, nevylučuje to, že i neuposlechnutí povolávacího rozkazu k mobilizaci může být rovněž sankcionováno pokutou a pouze jako přestupek. Soud v této souvislosti provedl k důkazu shora uvedenou Zprávu EUAA ze dne 21. 11. 2024, kde je v kapitole 6. 3 uvedeno: „Jak uvádí organizace Prizyv k sovesti, ke konci září 2024 neexistovaly žádné informace o počtu mobilizovaných vojáků sloužících v ruských ozbrojených silách. Navzdory iniciativám změnit článek 328 trestního zákoníku a zavést trest odnětí svobody pro osoby vyhýbající se mobilizaci nebyl takový návrh zákona předložen Státní dumě, a proto vyhýbání se mobilizaci nadále nepodléhalo trestní odpovědnosti.“ Tento zdroj, který je i aktuálnější, než materiály odkazované žalobcem, tedy jasně uvádí, že vyhýbání se mobilizaci není v rovině trestního práva postižitelné. Není tak důvodná námitka žalobce, dle které v případě převzetí mobilizačního příkazu hrozí za jeho neuposlechnutí trestněprávní sankce. Žalobce k tomuto tvrzení poukazoval i na zprávu nizozemského Ministerstva zahraničí z března 2023, nicméně jak již soud uvedl výše, žalobcem uvedený webový odkaz nebylo možné otevřít.

52. Soud k tomu dále uvádí, že z Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 vyplývá též následující (viz část 5.): „Povolávací rozkaz během mobilizace musel být předáván osobně proti podpisu předvolávaného, v opačném případě nebyl považován za doručený. Podle neziskové organizace Škola prizyvnika v případě nedoručení předvolání nic nehrozí, resp. nehrozilo. V případě, že osobě byl řádně doručen povolávací rozkaz, na který nereagovala, jsou případy posuzovány podle čl. 21. 5 ZSP s trestem v podobě pokuty ve výši od 10 tis. do 30. tis. rublů, viz výše. Podle statistik (k 21. září 2023) Mediazony nebyl nikdo za neuposlechnutí výzvy k mobilizaci ze září 2022 potrestán. Jediný známý případ trestního stíhání podle čl. 328 TZ se týkal muže z Penzy, který byl zadržen na dva dny, aby byl následně po zastavení stíhání prokurátorem propuštěn. ... Zdroje oslovené OAMP potvrzovaly, že úřady tvrdě postihují dezertéry z fronty. Naopak druhá skupina osob, které odešly do zahraničí, včetně těch během mobilizační vlny v září 2022, typicky ničemu nečelí. Ruské úřady pro jejich potrestání postrádaly právní rámec, který byl ve vztahu k vyhýbání se mobilizaci přijat až po vyhlášení tzv. částečné mobilizace. ... V létě 2023 se objevily v mediálním prostoru informace o povolávacích rozkazech k mobilizaci a následném předávání tzv. mobilizačního povolávacího rozkazu na vojenských komisariátech. K vojenským knížkám byly přikládány příkazy k mobilizaci s informací kam a v jakém časovém horizontu se má daná osoba v případě mobilizace dostavit. Podle zdrojů se povolávací rozkazy/výzvy vztahovaly k aktualizaci údajů ve vojenské evidenci, např. zjištění velikosti oblečení apod., a vojenskými orgány byly zřejmě vydávány za účelem inventarizace rezerv a stanovení potřebného množství vojenské techniky. Podle neziskové organizace Školy prizyvnika citované ve finské zprávě nevzniká žádná sankce za nepřijetí/neuposlechnutí daného povolávacího rozkazu, ale v případě jeho přijetí, ale nedostavení se hrozila finanční pokuta podle ZSP.“ 53. Na základě této Informace OAMP tak lze potvrdit závěry žalovaného, který z ní dovodil, že neuposlechnutí výzvy k mobilizaci není v dosavadní úpravě považováno za trestný čin, sankce za neuposlechnutí povolávacího rozkazu během mobilizace (resp. za vyhýbání se mobilizaci) jsou upraveny pouze v zákoně o správních přestupcích, v případě doručení povolávacího rozkazu hrozí při jeho neuposlechnutí pokuta 10 – 30 tis. rublů, dle statistik nebyl nikdo za neuposlechnutí výzvy k mobilizaci ze září 2022 potrestán, i kdyby žalobce povolávací rozkaz převzal, není jeho neuposlechnutí či vyhýbání se mobilizaci považováno za trestný čin, hrozí mu pouze správní sankce v podobě pokuty, nikoli trest odnětí svobody či jiný zásadní trest, který by byl azylově relevantní.

54. Soud též pro úplnost poukazuje na část 4. Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025, která se týká možných trestů v případě vyhýbání se základní vojenské službě. Dle této Informace sankce hrozí např. za opakované nedostavení se k vojenskému komisariátu (v případě dokázání úmyslu), za nedostavení se k jednání odvodové komise či nedostavení se na základě předvolání vojenského komisariátu dle určeného místa a data, kdy se může jednat buď o přestupky či trestné činy (dle žalobcem namítaného čl. 328 trestního zákoníku). Ze sankcí sice hrozí i trest odnětí svobody, avšak v praxi jsou ukládány prakticky převážně pokuty, a to nejčastěji do 100 tis. rublů, např. v roce 2023 byla některým osobám uložena pokuta, k odnětí svobody nebyla odsouzena žádná osoba, v první polovině roku 2024 byla rovněž uložena převážně pokuta (celkem bylo odsouzeno 427 osob) a pouze ve třech případech byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Bylo zjištěno, že úřady nemají kapacity k masivnímu stíhání osob za vyhýbání se základní vojenské službě, přičemž komisariáty se soustředily na jiné úkony během odvodů.

55. Z toho plyne, že ani sankce související s nenastoupením základní vojenské služby, kdy teoreticky trestněprávní sankce hrozí, nejsou nijak drastické, ve většině případů je ukládána pouze pokuta, nejedná se tudíž o nepřiměřené či diskriminační sankce, počet postihovaných případů je pak v praxi velmi nízký.

56. Jak již soud uvedl výše, plnění branné povinnosti může být v určitých případech azylově relevantní skutečností, a to a) pokud by žadateli hrozilo trestní stíhání nebo trest v důsledku toho, že se daná osoba odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo b) pokud by mu za její odepření hrozil trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv.

57. Předně nelze souhlasit s námitkou žalobce, dle které může být v souvislosti s vojenskou službou azylově relevantní i správní sankce ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice (tj. právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem). Toto ustanovení se totiž týká definice pronásledování obecně, avšak odepření výkonu vojenské služby se dle judikatury (tj. rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45) týká pouze písm. e) (tj. trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2), které hovoří o trestněprávním postihu, popř. písm. c) kvalifikační směrnice – nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání. Z toho vychází i žalobcem zmíněný rozsudek městského soudu ze dne 24. 1. 2025, č. j. 21 Az 23/2024-53, (dle kterého: „Nicméně, pokud by byla uspokojivě zodpovězena otázka, zda žalobci za odmítnutí vojenské služby hrozí trestní stíhání či trest, nemuselo by mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí neposouzení „mezistupně“, tj. páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti ruskou armádou.“).

58. Z výše uvedené judikatury plyne, že žalobci by za nenastoupení/vyhýbání se výzvě k mobilizaci musela hrozit buď trestněprávní sankce nebo sankce nepřiměřená či diskriminační. To však ze shromážděných podkladů nevyplývá, neboť dle aktuálních informací hrozí v souvislosti s vyhýbáním se mobilizaci pouze správní sankce, a to pokuta, o jejíž výši (10 – 30 tis. rublů) nelze konstatovat, že by byla nepřiměřená. Soud se pro úplnost zabýval i sankcemi v souvislosti s vyhýbáním se základní vojenské službě, kdy Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 hovoří i o trestněprávních sankcích, nicméně, takové sankce nemohou žalobci ani hypoteticky hrozit, neboť v praxi jsou trestněprávní sankce ukládány pouze v minimálním počtu případů. Zároveň ze shromážděných aktuálních podkladů neplyne, že by ukládání správních sankcí mělo být v případě vyhýbání se mobilizaci opakované, jak nastiňuje žalobce. Pro takový závěr nehovoří ani žalobcem namítaná Zpráva Finské imigrační služby ze dne 15. 9. 2023, kterou přes její neaktuálnost soud provedl k důkazu. V této zprávě je uvedeno: „Jak je uvedeno výše, zpráva Norské imigrační služby odhaduje, že počet správních sankcí uložených za nedostavení se na vojenský komisariát je nízký. Ve veřejně dostupných zdrojích není možné dohledat žádné informace o tom, jaké důsledky mělo odmítnutí povolávacího rozkazu po zaplacení pokuty, ani o tom, zda byly mobilizovány osoby, které pokutu zaplatily. Ze zdrojů však také nevyplývá, že by vyhýbání se povolávacímu rozkazu, přistižení při obcházení úřadů a uložení pokuty nějakým způsobem bránilo tomu, aby uvedená osoba byla mobilizována. V červenci 2023 se zástupce organizace Idite lesom v rozhovoru vyjádřil, že před zaplacením pokuty je nejvhodnější požádat organizaci o radu, jak postupovat. Obecně však podle jeho slov platí, že zaplacení pokuty se doporučuje, protože se tak vyhnete další pozornosti úřadů.“ Z této informace tedy dle soudu rozhodně neplyne, že by určitá osoba mohla být za vyhýbání se mobilizaci postihována opakovaně, ba spíše naopak. Dle této informace je počet správních sankcí uložených za nedostavení se na policejní komisariát nízký a zaplacení pokuty se doporučuje, aby se osoba vyhnula další pozornosti úřadů.

59. Z výše uvedeného plyne, že žalobci v souvislosti s nesplněním povolávacího rozkazu k mobilizaci či s vyhýbáním se mobilizaci nehrozí sankce, která by mohla zakládat důvod k udělení mezinárodní ochrany. Z tohoto důvodu nemůže být azylově relevantní ani případné riziko, že žalobce bude v případě svého návratu do státu původu k vojenské službě v rámci mobilizace povolán.

60. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

61. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 12. srpna 2026 Mgr. Kateřina Peroutková v. r. samosoudkyně