4 Az 36/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Černovskou v právní věci žalobce: V. P., zastoupeného JUDr. Miroslavou Kohoutovou, advokátkou se sídlem Boleslavská 9, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2014, č.j. OAM-273/ZA-ZA08-LE22-2014, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

: Žalobce se domáhá včas podanou žalobou u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2014, čj. OAM-273/ZA-ZA08-LE22-2014, kterým žalovaný opětovně neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“). Žalobce rekapituluje některá z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvádí, že správní orgán dospěl k tomu závěru, že branná povinnost patří k základním státoobčanským povinnostem. Tuto zásadu uznává mimo jiné Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a svobod. Proto žalovaný dle názoru žalobce neshledal v jeho případě pronásledování. S tímto názorem však v žádném případě žalobce nesouhlasí a uvádí, že celková situace na Ukrajině dává možnost tuto zásadu hodnotit jiným způsobem. Dle žalobce nelze pominout, že správní orgán ve svém rozhodnutí odkazuje na závěr Vrchního soudu v Praze, který ve svém rozsudku č.j. 6 A 508/1997 ze dne 16. 7. 1998 konstatoval, že povolávání k výkonu vojenské služby samo osobě není ještě pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, byť by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti na bojových akcích ve válečném konfliktu. S tímto názorem se žalobce neztotožňuje. Žalobce uvádí, že pokud se dovolává nepříjemností v případě výkonu vojenské služby, případně obav z jejího nastoupení, pak tato obava nezakládá odůvodněný strach podřaditelný pod § 12 azylového zákona, pak je tedy dle názoru žalobce třeba využít další ustanovení azylového zákona. Žalobce říká, že mu je dobře známo, že na něj nemá žádný právní nárok a posouzení důvodů je otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. V tomto směru je potřebné samotné správní rozhodnutí zkoumat tak, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu spravedlivého a logického uvažování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Žalobce se domnívá, že správní orgán nedostatečným způsobem zhodnotil veškeré důkazy vedoucí k podání žádosti o azyl, kdy měl k dispozici podnikatelské vízum žalobce a současně věděl o vzniklé situaci se ztrátou cestovního pasu žalobce. Žalobce dále konstatuje, že mu následně byl pobyt prodloužen a bylo mu uděleno vízum. Správní orgán na tyto skutečnosti nijak nereagoval a žalobci tak nezbylo nic jiného než podat si žádost o mezinárodní ochranu. Žadatel konstatuje, že nelze v žádném případě pominout celkovou situaci na Ukrajině, kdy z dostupných prostředků je všeobecně známo, jakým způsobem bojují separatistická vojska proti Ukrajině. Pokud žalobce uvádí, že nechce jít do války, tak tento důvod je odůvodněný, neboť je známo, že uvedená vojska a další živly napadají občany Ukrajiny, a dochází obrazně řečeno k „vyřizování osobních účtů“. To, že se Ukrajina není schopná bránit a situace je tak pro občany velmi náročná a složitá, pak z těchto důvodů si žalobce myslí, že splňuje podmínky pro udělení azylu. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. Žalovaný popírá oprávněnost námitek a nesouhlasí s ní, neboť žalobcem uplatněné žalobní námitky neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí a nemohou žalovaným učiněné závěry zpochybnit. Odkazuje na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru a na vydané rozhodnutí. Žalovaný správní orgán při posouzení žádosti žalobce vycházel především z jeho výpovědi a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení. V jeho vedeném pohovoru umožnil žalobci sdělit vše, co považoval za podstatné z hlediska osvětlení důvodů podané žádosti o mezinárodní ochranu a dal mu rovněž možnost dne 17. 6. 2014 a dne 24. 9. 2014 seznámit se s podklady, které pro posouzení dané žádosti shromáždil. Žalovaný trvá na tom, že v rámci důkazního řízení se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Jmenovaný v průběhu správního řízení uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá z důvodů, že volala jeho matka, že má být povolán do armády, že je to tam špatné a že se na Ukrajinu nemá vracet. Dále žalovaný rekapituluje informace z výpovědi žalobce, kterou poskytl během správního řízení. Žalovaný uvádí, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi podrobně, jasně a srozumitelně vyhodnotil důvody, pro něž žalobce žádá o udělení mezinárodní ochrany z hlediska všech forem této ochrany a s ohledem na příběh žalobce, který pak hodnotil ve světle informací, které si za tímto účelem v dostatečném množství obstaral a které lze považovat za přiměřeně aktuální. K námitkám uplatněným žalobce žalovaný uvádí, že se jedná o důvody, které žalobce již uvedl ve správním řízení a s jejich hodnocením se správní orgán již dostatečně vypořádal v napadeném rozhodnutí a na toto rozhodnutí žalovaný plně odkazuje. Žalovaný nepovažuje za nutné reagovat v podané žalobě opakovaně na tyto námitky, že žalovaný měl v souvislosti s nepříjemnostmi při výkonu vojenské služby či jejího nastoupení aplikovat i další ustanovení azylového zákona. Žalovaný považuje za zcela evidentní, že tuto okolnost dostatečně vyhodnotil v napadeném rozhodnutí nejen ve vztahu k § 12 azylového zákona, ale i ve vztahu k ostatním formám mezinárodní ochrany. I s celkovou situací na Ukrajině se žalovaný správní orgán vypořádal dostatečně dle jeho názoru, a není důvod nad rámec odůvodnění se tímto opětovně zabývat. Námitka o nedostatečném způsobu zhodnocení veškerých důkazů vedoucích k žádosti o azyl, týkajících se žalobcova podnikatelského víza a jeho neprodloužení, jde nad rámec řízení o udělení mezinárodní ochrany a tuto námitku je třeba uplatnit v rámci řízení, které probíhalo dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Podle názoru žalovaného nebylo žalobou zpochybněno rozhodnutí správního orgánu, a proto žalobce navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu tvrzených důvodů nezákonnosti, kterými je vázán a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobce dne 17. 6. 2014 podal na pracovišti Ministerstva vnitra ČR žádost o udělení mezinárodní ochrany. Při podání žádosti uvedl, že je svobodný, on ani žádný z jeho rodinných příslušníků nebyli členy politické strany ani jiné organizace a mezi lety 1991 – 1992 vykonával vojenskou službu. V rozhovoru správnímu orgánu sdělil, že chce zůstat na území České republiky, nechce se vracet do země původu, nechce jít na vojnu, jeho matka mu řekla, ať zůstane na území České republiky, že je zde bezpečněji. Správní orgán si během správního řízení obstaral zprávy s informacemi o zemi původu žalobce, které jsou součástí spisového materiálu. Dále správní orgán zjišťoval, zda situaci na Ukrajině neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti či situaci po dlouhodobém pobytu v zahraničí. O žádosti o mezinárodní ochranu žalobce bylo rozhodnuto dne 30. 9. 2014 a to žalobou napadeným rozhodnutím správního orgánu, č.j. OAM-273/ZA-ZA08-LE22-2014. Tímto rozhodnutí nebyla žalobci mezinárodní ochrana dle § 12, §13, §14, §14a a §14b azylového zákona žalobci udělena. Podle § 12 azylového zákona se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo v případě že je osobou bez státního občanství ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 2 odst. 8 azylového zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Těmi se v souladu s následujícím ustanovením azylového zákona (§ 2 odst. 9) rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy může eventuálně být také soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 – 119: „pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu musí žadatel kumulativně splnit následující kritéria: (1) musí se nacházet mimo zemi svého původu (tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach [§ 12 písm. b) zákona o azylu]; (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování [§ 12 písm. b) zákona o azylu ve spojení s definicí pronásledování nyní zakotvenou v § 2 odst. 8 zákona o azylu]; (4) ochrana v zemi původu selhala (§ 2 odst. 10 zákona o azylu); (5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů [§ 12 písm. b) zákona o azylu]; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (§ 15 zákona o azylu). Udělení mezinárodní ochrany je pouze specifickým způsobem legalizace pobytu na území České republiky, a to z přesně vymezených důvodů. Nejdříve se soud zabýval otázkou, zdali žalobce naplňuje podmínky výše citovaného ustanovení azylového zákona pro udělení mezinárodní ochrany a ztotožnil se s názorem žalovaného, že žalobcovu situaci nelze podřadit tomuto ustanovení. Žalobce v jím podané žalobě připustil, že jím uvedené důvody, pro které žádá o udělení mezinárodní ochrany, nemusí splňovat podmínky pro udělení azylu dle tohoto ustanovení. Soud tomuto názoru žalobce a žalovaného nerozporuje. Obava z možného plnění vojenské povinnosti není uvedena v taxativním výčtu ustanovení § 12 azylového zákona a není teda ji možné brát jako relevantní důvod pro posouzení udělení mezinárodní ochrany tímto ustanovením azylového zákona. Soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že žalobce není a nikdy nebyl ve své zemi pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a též ani nevyjádřil možnou obavu, že by k pronásledování jeho osoby, tak jak jej definuje toto ustanovení, mohlo v zemi jeho původu docházet. Azyl za účelem sloučení rodiny dle § 13 azylového zákona představuje jednu z alternativních cest udělení mezinárodní ochrany. V průběhu řízení žalobce tento azylový důvod netvrdil a po celý jeho průběh nedoložil žádné důkazy, na jejichž základě by žalovaný měl či mohl dovozovat důvody pro udělení tohoto typu mezinárodní ochrany. Pokud žalovaný neshledal, že by žalobce měl rodinného příslušníka ve smyslu § 13 odst. 2 azylového zákona, jemuž byla na území České republiky udělena mezinárodní ochrana podle § 12 či § 14 azylového zákona, nebyly naplněny podmínky pro udělení azylu dle § 13 azylového zákona. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. V této souvislosti se správní orgán zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu. V tomto směru žalovaný nezjistil žádný důvod, který by jakkoliv souvisel s udělením humanitárního azylu. Rozhodnutí o udělení azylu z humanitárních důvodů dle § 14 azylového zákona je věcí správního uvážení, kdy soud nemůže nahradit správní uvážení žalovaného vlastní úvahou o tom, zda žalobcem uplatněné důvody žádosti o mezinárodní ochranu lze považovat za relevantní z hlediska zmíněného ustanovení. Je proto třeba, aby žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl úvahy či závěry, které se budou týkat případných důvodů pro udělení humanitárního azylu. Tuto povinnost žalovaný v napadeném rozhodnutí splnil, když se při hodnocení zda existují v případě žalobce důvody, jež by byly podřaditelné pod neurčitý právní pojem „důvody hodné zvláštního zřetele“, zabýval zejména rodinou a sociální situací žalobce, stejně jako jeho zdravotním stavem a věkem. Soud neshledal, že by správní orgán při jím provedeném správním uvážení jakkoli překročil dané meze. Žalovaný se v souvislosti s udělením humanitárního azylu zabýval všemi uvedenými faktory, ale neseznal, že by žalobce naplňoval podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle tohoto ustanovení. Soud se s názorem žalovaného ztotožňuje a uvádí, že důvody hodnými zvláštního zřetele se již zabýval Nejvyšší správní soud a to v rozhodnutí ze dne 11. 3. 2004, č.j. 2 Azs 8/2004-55, který konstatoval: „…za obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu lze považovat těžkou nemoc, zdravotní postižení či příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, případně věk žadatele vyšší než 80 let za současného nedobrého zdravotního stavu.“ Žalobce, jak uvedl je zcela zdravý, osobou plně právně způsobilou, pochází z Ukrajiny, tedy z oblasti, která není postižena humanitární katastrofou a je mu 42 let. Tímto soud uzavírá, že žalobce nenaplňuje žádnou z variant pro udělení humanitárního azylu, který byl blíže specifikován právě Nejvyšším správním soudem. Doplňková ochrana dle § 14a azylového zákona se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě existují důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 citovaného ustanovení a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Pro aplikaci zmíněného ustanovení je třeba zkoumat, zda žadatel splňuje zákonem stanovená kriteria, která popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, dostupném na www.nssoud.cz. Podle cit. rozsudku je třeba k udělení doplňkové ochrany splnit kumulativně následující podmínky: „Žadatel (1) se musí nacházet mimo zemi svého původu; (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná hrozba); (3) vážné újmy; (4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu; a (5) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule.“ Udělení doplňkové ochrany je dále vyloučeno v případě, že žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu (§ 28 odst. 1 azylového zákona). Soud souhlasí se závěry a s odůvodněním žalovaného, který došel k závěru, že podmínka stanovená § 14a azylového zákona není splněna. Žalovaný správně konstatoval, že žalobce neuvedl a ani žalovaný sám nenalezl žádné skutečnosti, na jejichž základě by žadateli mohla hrozit v případě návratu do země původu vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Taktéž nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by žalobci hrozilo v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání a nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by žalobce byl vystaven na Ukrajině skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. V podrobnostech odkazuje soud na výše uvedené hodnocení žalobcovy činnosti v zemi původu provedeného již v rámci posouzení správnosti postupu žalovaného dle ust. § 12 azylového zákona. Dále soud uvádí, že zpráv o zemi původu žalobce ani z veřejných sdělovacích prostředků není známo, že by v zemi původu žalobce aktuálně probíhal celostátní ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) azylového zákona, z tohoto důvodu soud nijak nerozporuje postupu žalovaného ani v tomto posouzení situace žalobce. Žalovaný se v rámci možného udělení doplňkové ochrany též zaobíral vojenskou povinností žalobce, kterou podrobně objasnil. Tato občanská povinnost byla seznána i mezinárodními dokumenty jako legitimní a správní orgán ji neshledal jako příklad vážné újmy dle azylového zákona. Tomuto názoru soud nijak nerozporuje. Soud dále k situaci v zemi žalobce konstatuje, že každé lidské společenství je ze své samotné povahy dynamickým uskupením, ne každá změna, která se v něm odehrává, má azylově relevantní charakter a pokud ano, tak relevance takové změny se musí posuzovat nejen v rovině obecné, ve smyslu potenciálního důvodu schopného dopadnout na široké spektrum žadatelů o azyl, ale zejména a to především v rovině konkrétní, v úzké vazbě na specifickou situaci žadatele. Žalobce zároveň není nucen i při neudělení mezinárodní ochrany k návratu do té části země, kde by mu případně mohlo hrozit jakékoliv nebezpečí. Žalobcova situace není ničím výjimečná a významným způsobem se neliší od celé řady žadatelů ucházejících se o pobytové oprávnění a pocházejících z žalobcovy země původu, a tedy není důvodná ta námitka žalobce o nutnosti mu udělení tak výjimečného institutu, jakým je právě doplňková ochrana. Soud dále konstatuje, a to stejně jako žalovaný v napadeném rozhodnutí, že žalobce stále může využít širokou škálu jiných pobytových oprávnění stanovených zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, které by byly odpovídajícím řešením pro žalobcem uváděné skutečnosti ohledně jeho životní situace. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobce neměl ve věci úspěch, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku l z e podat do dvou týdnů ode dne jeho doručení při splnění podmínek § 103 odst. 1 s.ř.s. kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu v Brně. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti, pokud nemá vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem dle ust. § 105 odst. 2 s.ř.s. Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná. V Praze dne 27. července 2016 Mgr. Dana Černovská v.r. samosoudkyně