4 Az 42/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Černovskou v právní věci žalobkyně: H. M., zastoupené Mgr. V. K., nar. ..., bytem T. 1848/19, P. 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2014, č.j. OAM-362/ZA-ZA14-ZA14-2014, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

: Žalobkyně se žalobou včas podanou u Městského soudu v Praze domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2014, čj. OAM-362/ZA-ZA14-ZA14-2014, kterým žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“). Žalobkyně ve své žalobě uvádí, že do České republiky přicestovala v roce 2007. Na území ČR pobývala až do 30. 5. 2014 na základě povoleného dlouhodobého pobytu. Poté jí bylo ČR uděleno správní vyhoštění z důvodu nelegálního zaměstnání. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání k Ředitelství služby cizinecké police a posléze i žaloba k soudu, Žalobkyně podala zároveň i na MV OAMP žádost o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území ČR, z důvodů na její vůli nezávislých, týkajících se jejího návratu na Ukrajinu. Toto jí bylo odmítnuto. Žalobkyně dále uvádí, že se poté rozhodla podat žádost o mezinárodní ochranu. Na Ukrajině má celou rodinu, dospělé děti, které mají své rodiny i životy. Manžel je aktivním členem pravoslavné církve – pop. Manželé spolu již dlouhá léta nežijí, ale z hlediska náboženských zákonů není přípustný rozvod a manžel to nikdy nedovolí. Navíc ji několikrát slovně napadl, že se v ČR živí prostitucí. I když má žalobkyně na Ukrajině celou rodinu, uvádí, že se nemá kam vrátit. Žalobkyně se domnívá, že ze strany státních orgánů České republiky došlo k nesprávnému posouzení věci v důsledku vadné interpretace ustanovení azylového zákona. Domnívá se, že byla podceněna závažnost její osobní situace, která následně nebyla posouzena jako azylově relevantní. Žalobkyně tvrdí, že by při svém návratu byla nucena snášet pronásledování spočívající v neoprávněném omezování jejího soukromého života v důsledku náboženské nesnášenlivosti ze strany rodiny, když její názory, byť je věřící, nejsou ortodoxní pravoslavnou populací na Ukrajině tolerovány. Stala se tak terčem pronásledování ze strany soukromých osob spočívající v náboženském útisku a omezení osobní svobody, přičemž státní donucení v daném případě není zcela efektivní a právo realizovat své potřeby není plně zaručeno. Žalobkyně vyjadřuje svou domněnku, že funkcí azylu je poskytnout mezinárodněprávní ochranu tehdy, když vlastní stát není schopen odpovídající ochranu poskytnout nebo takové útoky osob trpí. Žalobkyně zdůrazňuje, že úplná ochrana práv není pro občany na Ukrajině dostupná, neboť je sice struktura státních orgánů obdobná jako v západoevropských státech, ale pouze formálně. Žalobkyně rekapituluje, že v rámci řízení několikrát uvedla, že se obává pronásledování, které spočívá v náboženském útisku a omezení její osobní svobody. Ukrajinu považuje za stát, který není schopen zajistit ochranu práv svých občanů. Po návratu do země by byla vystavena pronásledování a státní orgány by v takovém případě k ochraně jejích práv žádným způsobem nepřispěly, naopak by takový stav evidentně trpěly. Žalobkyně uvádí, že správní orgán nedostatečně posoudil a ověřil důvody uváděné žalobkyní, které považuje za specifické. Žalobkyně se domnívá, že správní orgán porušil ust. § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002, soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“). Uvádí, že je povinností správního orgánu vysvětlit, v kterých mezích se jeho rozhodování pohybuje, ne jen automatický konstatovat, že vycestování zpět do země je možné. V tomto měl žalovaný pochybit a zneužil dle žalobkyně správního uvážení tím, že ani neuvažoval, zda je prostor pro možnosti, ale jednoznačně žádost zamítl. Žalobkyně se domnívá, že žalovaný nepostupoval podle zákona a řízení bylo vadné a navrhuje, aby Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena k novému projednání. Žalovaný popírá oprávněnost žaloby a nesouhlasí s ní, neboť dle jeho názoru neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí a žalovaným učiněné závěry nemohou být zpochybněny. Odkazuje na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, dále na pohovor, který byl proveden s žalobkyní a žalobou napadené rozhodnutí. Žalovaný uvádí, že při posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu, vycházel především z její výpovědi a z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení. V jím vedeném pohovoru umožnil žalobkyni sdělit vše, co považovala za podstatné z hlediska osvětlení důvodů jí podané žádosti o mezinárodní ochranu a dal jí rovněž možnost dne 16. 10. 2014 se seznámit s podklady, které pro posouzení žádosti shromáždil. Žalovaný trvá na tom, že v rámci důkazního řízení se tak zabýval všemi skutečnostmi, které žalobkyně sdělila, zjistil skutečný stav věci a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Žalobkyně o mezinárodní ochranu žádá z důvodu, že se jí nepodařilo si v ČR vyřídit prodloužení dlouhodobého pobytu platné do 30. 5. 2014, důvodem byla absence pracovního povolení a živnostenského listu (tedy z důvodu legalizace pobytu), v ČR ji bylo uděleno i vyhoštění. Na Ukrajinu se nechce vrátit – nemá kam a ke komu, byť na Ukrajině žijí nejen její příbuzní, ale i její dospělé děti a manžel, s nímž má spory a nechce se k němu vrátit. Žalovaný dále rekapituluje skutečnosti, které žalobkyně uvedla v rámci jí podané žádosti. Žalovaný uvádí, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi podrobně, jasně a srozumitelně vyhodnotil jí předestřené důvody, pro něž žádá o udělení mezinárodní ochrany, a to z hlediska všech forem této ochrany s ohledem na její příběh, který pak hodnotil ve světle informací, které si za tímto účelem v dostatečném množství obstaral. Na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí pro účely žalobního řízení žalovaný plně odkazuje. K námitkám uplatněným žalobkyní v podané žalobě, které jsou obecné povahy, žalovaný uvádí, že řádně a v souladu s právem vyhodnotil jí uvedené důvody podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nepodcenil jí popsanou osobní situaci; řádně se jí zabýval a výsledek tohoto vyhodnocení vtělil do napadeného rozhodnutí. To, že v ní neshledal prvky pronásledování a ani vážné újmy, a tedy ani ji nevyhodnotil jako naplňující důvody pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany, v žádném případě ještě neznamená vadnou interpretaci azylového zákona, ostatně ani žalobkyně sama v podané žalobě konkrétně nespecifikuje, v čem vadnou interpretaci spatřuje. Žalovaný připomíná, že institut mezinárodní ochrany nelze chápat jako jeden z prostředků k legalizaci pobytu cizince na území ČR, když nejsou splněny podmínky zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Žalovaný dále konstatuje, že pokud se žalobkyně obává, že by v případě návratu byla vystavena pronásledování a že její rodinná situace nebyla dostatečně rozebrána a posouzena, pak správní orgán sděluje, že tento důvod žalobkyně uvádí až v podané žalobě, proto nelze žalovanému vytýkat, že se jím nezabýval. Nad rámec pak žalovaný k problematice náboženského pronásledování podotýká, že skutečnost, že žalobkyně má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není toto bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle § 12 azylového zákona. Pod pronásledování z důvodů náboženských ve smyslu azylového zákona nelze podřadit potíže žalobkyně s rodinou, ačkoli jsou náboženského charakteru. V daném případě totiž není splněna podmínka, že potíže žalobkyně jsou tolerovány, podporovány či trpěny úřady ve státě, neboť žalobkyně se na úřady o pomoc neobrátila a ty tak o jejích potížích nevěděly. Neobstojí ani tvrzení o tom, že jí v tom bránily negativní zkušenosti s těmito orgány. Podle názoru žalovaného nebylo žalobou zpochybněno rozhodnutí správního orgánu a z tohoto důvody žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu tvrzených důvodů nezákonnosti, kterými je vázán a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu na pracovišti Ministerstva vnitra dne 12. 8. 2014. V rámci své žádosti uvedla důvody, pro které opustila svou zemi původu a dále důvody, pro které žádá o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně uvedla, že od roku 2007 na území České republiky pracuje. Je vdaná, ale se svým manželem nemá dobrý vztah, často se hádali a nyní uvažuje i o rozvodu. Do země původu se vracela pravidelně, naposledy v květnu 2013 na svatbu své dcery. Jako důvody podané žádosti žalobkyně uvedla, že se nemá ke komu vrátit domů a chce zůstat v ČR napořád. Žalobkyně uvedla, že její děti už jsou dospělé a nechce se vracet k manželovi, který jako pravoslavný kněz vydělával velmi málo peněz a její návrat by byl dle jejího názoru problematický právě i z důvodu, že manžela na dlouhou dobu opustila. Dále v den podání žádosti byl s žalobkyní veden pohovor k její žádosti, protokol k tomuto je součástí spisového materiálu. V rámci pohovoru žalobkyně zopakovala její neshody s manželem a více je specifikovala. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu obdobně uvedla, že nechce dále žít s manželem a vracet se na Ukrajinu a také odkázala na neprodloužení jejího povolení k dlouhodobému pobytu. Součástí spisového materiálu jsou dále Výroční zpráva Freedom House z ledna 2014, Výroční zpráva Human Rights Watch 2014 ze dne 21. 1. 2014, Informace ZÚ Kyjev ze dne 10. 3. 2014, Zpráva CRS pro Kongres USA ze dne 24. 3. 2014, Zpráva Evropské Komise ze dne 27. 3. 2014, Informace MZV ČR ze dne 16. 4. 2014, Informace OBSE ze dne 23. 4. 2014, Informace ZÚ Kyjev ze dne 26. 5. 2014, Informace MZV ČR ze dne 29. 5. 2014, Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze dne 1. 7. 2014 a Infobanka ČTK „Země světa, Ukrajina“. Žalovaný správní orgán vydal dne 20. 10. 2014 ve věci žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu rozhodnutí pod č.j. OAM-362/ZA-ZA14-ZA14-2014, kterým nebyla žalobkyni mezinárodní ochrana dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b azylového zákona udělena. Soud a priori konstatuje, že žalobkyně uvádí v rámci žaloby nové skutečnosti, které v řízení před správním orgánem neuvedla, jedná se o skutečnosti týkající se náboženského útisku, obavy z pronásledování a omezování osobní svobody žalobkyně ze strany rodiny žalobkyně. Takováto tvrzení však žalobkyně v rámci řízení před správním orgánem neuváděla, nevyplývá tak z obsahu spisového materiálu. Soud konstatuje, že není povinen se takovýmito námitkami zabývat, jak již vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č.j. 9 As 291/2014 – 39, který uvádí: „Základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytování soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. S ohledem na to, že správní soudnictví tady není pro to, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze v řízení před správními soudy posuzovat důvodnost námitky týkající se neprávnosti skutkových zjištění, která byla zcela účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem.“ Podle § 12 azylového zákona se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo v případě že je osobou bez státního občanství ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 2 odst. 8 azylového zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Těmi se v souladu s následujícím ustanovením azylového zákona (§ 2 odst. 9) rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy může eventuálně být také soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Udělení mezinárodní ochrany je pouze specifickým způsobem legalizace pobytu na území České republiky, a to z přesně vymezených důvodů. Žalobkyně v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani při pohovorech neuvedla takové skutečnosti, pro které by jí mohl žalovaný udělit azyl podle § 12 písm. a) či b) azylového zákona. Soud se ztotožňuje s žalovaným v tom, že žalobkyně nebyla ve vlasti pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu a ani že by měla mít ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) odůvodněný strach z pronásledování důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Žalovaný v rámci pohovoru dal žalobkyni možnost, aby v rámci řízení podala úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které ji vedly k opuštění její vlasti. Žalobkyně, jak sama uvedla, nikdy nebyla členkou žádné politické strany v zemi původu, je pravoslavného náboženského vyznání, stejně jako její manžel. Žalobkyně neuvedla před správním orgánem, že by měla stran z pronásledování pro uplatňování svých politických práv a svobod či by měla odůvodnění strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Žalobkyně uvedla, že ze země vycestovala za účelem zaměstnání a na základě povoleného pracovního víza. Situace žalobkyně tedy nenaplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 12 azylového zákona. Soud se v tomto závěry ztotožnil s názorem žalovaného. Azyl za účelem sloučení rodiny dle § 13 azylového zákona představuje jednu z alternativních cest udělení mezinárodní ochrany. V průběhu řízení žalobkyně tento azylový důvod netvrdil, naopak uvedla, že její rodina žije v zemi původu a po celý jeho průběh nedoložila žádné jiné důkazy, na jejichž základě by žalovaný měl či mohl dovozovat důvody pro udělení tohoto typu mezinárodní ochrany. Pokud žalovaný neshledal, že by žalobkyně měla rodinného příslušníka ve smyslu § 13 odst. 2 azylového zákona, jemuž byla na území České republiky udělena mezinárodní ochrana podle § 12 či § 14 azylového zákona, nebyly naplněny podmínky pro udělení azylu dle § 13 azylového zákona. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. V této souvislosti se správní orgán zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně, přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu. V tomto směru žalovaný nezjistil žádný důvod, který by jakkoliv souvisel s udělením humanitárního azylu. Rozhodnutí o udělení azylu z humanitárních důvodů dle § 14 azylového zákona je věcí správního uvážení, kdy soud nemůže nahradit správní uvážení žalovaného vlastní úvahou o tom, zda žalobkyní uplatněné důvody žádosti o mezinárodní ochranu lze považovat za relevantní z hlediska zmíněného ustanovení. Je proto třeba, aby žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl úvahy či závěry, které se budou týkat případných důvodů pro udělení humanitárního azylu. Tuto povinnost žalovaný v napadeném rozhodnutí splnil, když se při hodnocení zda existují v případě žalobkyně důvody, jež by byly podřaditelné pod neurčitý právní pojem „důvody hodné zvláštního zřetele“, zabýval zejména rodinou a sociální situací žalobce, stejně jako jeho zdravotním stavem a věkem. Žalovaný se v souvislosti s udělením humanitárního azylu zabýval všemi uvedenými faktory, ale neseznal, že by žalobkyně naplňovala podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle tohoto ustanovení. Soud se s názorem žalovaného ztotožňuje a uvádí, že důvody hodnými zvláštního zřetele se již zabýval Nejvyšší správní soud a to v rozhodnutí ze dne 11. 3. 2004, č.j. 2 Azs 8/2004-55, který konstatoval: „…za obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu lze považovat těžkou nemoc, zdravotní postižení či příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, případně věk žadatele vyšší než 80 let za současného nedobrého zdravotního stavu.“ Žalobkyně, jak uvedla je zcela zdravá, pochází z Ukrajiny, tedy z oblasti, která není postižena humanitární katastrofou, a je jí 44 let. Tímto soud uzavírá, že žalobkyně nenaplňuje žádnou z variant pro udělení humanitárního azylu, který byl blíže specifikován právě Nejvyšším správním soudem. Doplňková ochrana dle § 14a azylového zákona se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě existují důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 citovaného ustanovení a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Pro aplikaci zmíněného ustanovení je třeba zkoumat, zda žadatel splňuje zákonem stanovená kriteria, která popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, dostupném na www.nssoud.cz. Podle citovaného rozsudku je třeba k udělení doplňkové ochrany splnit kumulativně následující podmínky: „Žadatel (1) se musí nacházet mimo zemi svého původu; (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná hrozba); (3) vážné újmy; (4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu; a (5) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule.“ Udělení doplňkové ochrany je dále vyloučeno v případě, že žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu (§ 28 odst. 1 azylového zákona). Již vzhledem k výše uvedenému závěru Nejvyššího správního orgánu ohledně významu udělení doplňkové ochrany nelze shledat, že žalobkyně by splňovala podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 14a azylového zákona. Soud by rád upozornil, že úprava pobytu udělením mezinárodní ochrany je institutem výjimečným, udělovaným cizincům při splnění specifických podmínek. Pakliže situace cizince není subsumovatelná podmínkám azylového zákona, má cizinec možnost využít jiných pobytových oprávnění, díky kterým bude moci legálně pobývat na území České republiky a nebude nucen k návratu do země původu. Jestliže žalobkyni však nebylo některé z daných pobytových oprávnění prodlouženo z důvodu jejího pochybení, není možné zneužívat institut mezinárodní ochrany k zahlazení důsledků, které z nelegalizovaného pobytu plynou. Pro žadatele o pobytové oprávnění stejně jako pro jakéhokoli občana České republiky platí zásada, že každý má dbát svých práv, pokud tomu tak nečiní, musí nést následky. Soud dále uvádí, že nesouhlasí s tou námitkou žalobkyně, že by správní orgán svým postupem porušil ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. Tato námitka je zcela irelevantní, neboť již v obecném ustanovení soudního řádu správního, resp. v ustanovení § 1 s.ř.s. je stanoveno, že tento zákon upravuje pravomoc a příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví a některé otázky soudů a postavení soudců, postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním soudnictví. Správní orgán tedy není namítaným ustanovením vázán a nevztahuje se k vedení správního řízení před správním orgánem 1. stupně. Správní orgány a jejich postup ve správním řízení upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Soud se neztotožňuje ani s tím tvrzením žalobkyně, že by rozhodnutí žalovaného nebylo dostatečně odůvodněno. Správní orgán zdůvodnil svůj postup a výrok žalobou napadeného rozhodnutí. Věnoval pozornost jednotlivých ustanovením azylového zákona, dle kterých je možné získat některou z forem mezinárodní ochrany a užití správního uvážení a jeho výsledky byly řádně zdůvodněny. Žalovaný postupoval zcela v souladu s požadavky, které na rozhodnutí správního orgánu jsou stanoveny v ustanovení § 67 a násl. správního řádu. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku l z e podat do dvou týdnů ode dne jeho doručení při splnění podmínek § 103 odst. 1 s.ř.s. kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu v Brně. Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti, pokud nemá vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem dle ust. § 105 odst. 2 s.ř.s. Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná. V Praze dne 30. září 2016 Mgr. Dana Černovská v.r. samosoudkyně