41 A 16/2026

Rubrum

č. j. 41 A 16/2026 - 55 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Křížem v právní věci žalobce: D. Y. N., narozený X státní příslušnost X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Hugo Körblem se sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2026, č. j. CPR-8806-2/ČJ-2026-930310- V223 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný v odvolacím řízení změnil část výroku rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „KŘPHMP“) ze dne 10. 2. 2026, č. j. KRPA-51225-7/ČJ-2026-000022-50 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a ve zbylé části jej potvrdil. Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 2 41 A 16/2026 2. KŘPHMP prvostupňovým rozhodnutím uložilo žalobci podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území Evropské unie a smluvních států“). K vycestování z území Evropské unie a smluvních států do Ruské federace nebo třetí země, kde je žalobce oprávněn pobývat nebo která ho přijme, byla žalobci stanovena doba v trvání 30 dnů od nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí. KŘPHMP v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedlo, že poté, co se žalobce dne 10. 2. 2026 dobrovolně dostavil na jeho pracoviště, bylo zjištěno, že nedisponuje žádným platným povolením k pobytu v ČR nebo schengenském prostoru. Žalobce se na území České republiky zdržuje od roku 2023, kdy přicestoval na základě vízového styku za účelem studia, kdy chtěl navázat dlouhodobým pobytem. Žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu mu byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 7. 10. 2025, č. j. OAM-05463-14/DP-2025 (dále jen „rozhodnutí OAMP ze dne 7. 10. 2025“); žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítla Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) rozhodnutím ze dne 9. 12. 2025, č. j. MV-179391/SO-2025, které nabylo právní moci dne 9. 12. 2025 (dále jen „rozhodnutí Komise ze dne 9. 12. 2025“). Po přičtení 30 dnů k vycestování KŘPHMP stanovilo, že žalobce se na území nacházel bez pobytového oprávnění od 9. 1. 2026 do 10. 2. 2026. KŘPHMP dospělo k závěru, že v případě žalobce jsou splněny všechny podmínky § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců pro vydání rozhodnutí o uložení povinnost opustit území Evropské unie a smluvních států. KŘPHMP posoudilo rovněž přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí. V tomto směru mj. konstatovalo, že žalobci nic nebrání v návratu do vlasti. Jeho jedinou vazbou k území ČR je studium, které ale představuje účelový a časově omezený důvod pobytu, který sám o sobě nezakládá existenci takových soukromých a rodinných vazeb ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, jež by mohly bránit uložení povinnosti opustit území Evropské unie a smluvních států.

3. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce uvedl, že žádal o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní, nikoliv za účelem studium, jak bylo uvedeno v prvostupňovém rozhodnutí. Rozhodnutí Komise ze dne 9. 12. 2025 označil za chybné s tím, že jeho žádost nebyla správně vyhodnocena po právní stránce, ani nebyl správně vyhodnocen skutkový stav. Podal proti němu správní žalobu, které ale nebyl přiznán odkladný účinek. Žalobce označil prvostupňové rozhodnutí za minimálně předčasné. Má za to, že důvod neprodloužení doby platnosti jeho povolení k pobytu odpadl, jelikož již studuje na vysoké škole a podal novou žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Zároveň poukázal na rozsudek ze dne 13. 1. 2026, č. j. 19 A 62/2025- 42, kterým Městský soud v Praze v obdobném případě vyhověl jeho spolužákovi a vyjádřil přesvědčení, že takový rozsudek bude vydán i v jeho případě, čímž bude jeho pobyt legalizován. Do té doby mělo být s rozhodnutím o uložení povinnosti opustit území Evropské unie a smluvních států posečkáno.

4. Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil pouze část výroku prvostupňového rozhodnutí tak, že u stanovení doby k vycestování nahradil text „do Ruské federace“ textem „do země státního občanství cizince, tedy X“. Ve zbylé části žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Následně rekapituloval pobytovou historii žalobce a počátek neoprávněného pobytu žalobce stanovil již na den 10. 12. 2025, tedy na den následující po dni nabytí právní moci rozhodnutí Komise ze dne 9. 12. 2025, neboť žalobce se nedostavil k vydání výjezdního Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 3 41 A 16/2026 příkazu podle § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců. V rámci vypořádání odvolacích námitek konstatoval, že žalobce nebyl v době zahájení řízení držitelem žádného pobytového oprávnění a jím zmiňované správní žalobě nebyl přiznán odkladný účinek; tato navíc již byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2026, č. j. 39 A 1/2026-42. Podání mimořádného opravného prostředku (kasační stížnosti) nemění nic na skutečnosti, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně, čímž byl dán důvod pro vydání prvostupňového rozhodnutí.

5. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce opětovně namítl předčasnost prvostupňového rozhodnutí, respektive závěru o jeho nelegálním pobytu na území ČR. Nesouhlasil s korekcí počátku doby nelegálního pobytu provedenou žalovaným, neboť má za to, že doba 30 dnů na základě § 50 odst. 8 ve spojení s § 50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je doba, kdy cizinec má ze zákona nárok na výjezdní příkaz. Je to tedy doba, kdy zákon legalizuje pobyt cizince na území České republiky. Dále uvedl, že má za to, že jeho kasační stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2026, č. j. 39 A 1/2026-42 má šanci na úspěch, přičemž znovu odkázal na rozsudek ze dne 13. 1. 2026, č. j. 19 A 62/2025-42, kterým Městský soud v Praze v obdobném případě jeho spolužákovi vyhověl. Jestliže bude kasační stížnosti vyhověno, zhroutí se celá koncepce neprodlouženého povolení k dlouhodobému pobytu žalobce a v takovém případě bude jeho pobyt legální po celou dobu. Dle názoru žalobce mělo být s rozhodnutím (o uložení povinnosti opustit území Evropské unie a smluvních států), které je založeno na zjištěném nelegálním pobytu žalobce, posečkáno minimálně do momentu, než bude definitivně postaveno na jisto, že bylo po právu neprodloužit dobu platnosti žalobcova povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní. Pokud žalovaný rozhodl již nyní, neodpovídá takové rozhodnutí zjištěnému stavu.

6. Žalobce dále vytkl žalovanému nesprávné a nedostatečné zohlednění otázky přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života s tím, že nebylo zohledněno, že již studuje na vysoké škole a momentálně žádá o pobytové oprávnění za tímto účelem.

7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že se žalobní námitky shodují s námitkami odvolacími, se kterými se podrobně a přezkoumatelným způsobem vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které proto odkázal.

8. Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy:

9. Podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace policie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro zahájení řízení o správním vyhoštění.

10. Podle § 50 odst. 4 zákona o pobytu cizinců není-li dále stanoveno jinak, doba setrvání cizince na výjezdní příkaz nesmí být delší než 30 dnů, dobu setrvání stanoví a ve výjezdním příkazu vyznačuje policie, ministerstvo nebo Ministerstvo zahraničních věcí.

11. Podle § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců cizinec je povinen se pro výjezdní příkaz dostavit bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne vzniku skutečnosti uvedené v odstavci 1 nebo 2. Po uplynutí této lhůty se výjezdní příkaz cizinci nevydá a policie postupuje podle § 50a, 50b nebo 118. Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 4 41 A 16/2026 12. Podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu uplyne před rozhodnutím o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo prodloužení doby jeho platnosti, považuje se vízum nebo povolení k dlouhodobému pobytu za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. To neplatí, jestliže žádost podle věty první nebyla podána v souladu s podmínkami uvedenými v odstavcích 1 až 3, v § 45 nebo v době, kdy se tento zákon na cizince nevztahuje podle § 2.

13. Podle § 73 odst. 2 správního řádu pravomocné rozhodnutí je závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány; ustanovení § 76 odst. 3 věty poslední tím není dotčeno. Pro jiné osoby je pravomocné rozhodnutí závazné v případech stanovených zákonem v rozsahu v něm uvedeném. Pravomocné rozhodnutí o osobním stavu je závazné pro každého. Jestliže je pro práva a povinnosti účastníků určující právo k movité nebo nemovité věci, je pravomocné rozhodnutí závazné i pro právní nástupce účastníků.

14. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

15. Nejprve se soud vyjádří k žalobcovým námitkám ohledně počátku doby jeho neoprávněného pobytu na území ČR, který žalovaný v napadeném rozhodnutí stanovil na den 10. 12. 2025 (a žalobce za něj zřejmě ve shodě s prvostupňovým rozhodnutím považuje den 9. 1. 2026).

16. Žalobce se mýlí v tom, že by měl být jeho pobyt na území ČR automaticky ze zákona legalizován o dalších 30 dnů, což je podle § 50 odst. 4 zákona o pobytu cizinců maximální doba setrvání cizince na území na výjezdní příkaz. Ustanovení § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců ukládá cizinci povinnost dostavit se pro výjezdní příkaz bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne vzniku skutečnosti uvedené v odst. 1 nebo 2 téhož ustanovení zákona. Zákon zároveň výslovně stanoví, že po uplynutí této lhůty se výjezdní příkaz cizinci nevydá. Jelikož byl v tomto směru žalobce nečinný a pro výjezdní příkaz se nedostavil, žádný výjezdní příkaz mu vydán být nemohl (a také nebyl). To, že by jím disponoval, žalobce ostatně ani netvrdí. Vzhledem k nevydání výjezdního příkazu nemohl být (neexistující) výjezdní příkaz zohledněn při stanovení doby žalobcova neoprávněného pobytu na území. Přesvědčení žalobce, že po nabytí právní moci rozhodnutí Komise ze dne 9. 12. 2025 na území ČR oprávněně pobýval po dobu dalších 30 dnů, je tudíž mylné.

17. Soud se shodnou otázkou zabýval již v rozsudku ze dne 8. 9. 2025, č. j. 13 A 32/2025 - 17 a dospěl k závěru, že „(v)zhledem k tomu, že žalobce se k vydání výjezdního příkazu nedostavil, ani to netvrdil, tak není v posuzovaném případě pochybnost o tom, že povinnost vydat výjezdní příkaz zanikla. Pokud tedy správní orgán neměl povinnost výjezdní příkaz vydat, tak nebyl povinen ani zohlednit maximální lhůtu, kterou je možné stanovit výjezdním příkazem. Rovněž nelze mít za to, že bylo možné považovat za legální pobyt žalobce ve lhůtě dle ust. § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců, a to v situaci, kdy se žalobce ke správnímu orgánu vůbec nedostavil.“ V témže rozsudku soud konstatoval, že „správní orgán nejedná v rozporu se zákonem, pokud cizinci výjezdní příkaz nevystaví za situace, kdy se tento ke správnímu orgánu za tímto účelem nedostaví. Tato doba tak již nemůže být přičtena ku prospěchu žalobce.“ 18. Pro úplnost soud dodává, že i kdyby se žalobce pro výjezdní příkaz včas dostavil a výjezdní příkaz mu byl vydán, nevedlo by to k legalizaci jeho následného pobytu. Výjezdní příkaz totiž po stanovenou dobu (maximálně 30 dnů) cizinci poskytuje toliko oprávnění setrvat na území pouze pro účely vycestování z něj. Jinými slovy řečeno, výjezdní příkaz sice umožňuje cizinci pobyt na území po nezbytně dlouhou dobu, není ale pobytovým Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 5 41 A 16/2026 oprávněním per se (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2024, č. j. 10 Azs 61/2024-47). Záměr zbavit institut výjezdního příkazu účinku legalizace pobytu cizince je zřejmý i z důvodové zprávy k zákonu č. 173/2023 Sb., podle níž „výjezdní příkaz bude nově dokladem, který bude cizince opravňovat pouze k tzv. setrvání na území (inspirace zákonem o azylu) a pouze pro účely vycestování z území (§ 50) – nebude tak možné z výjezdního příkazu činit jiné úkony, které nesouvisejí s vycestováním. Vydání výjezdního příkazu a jeho koncepce tak nově plně respektuje, že došlo k ukončení pobytu cizince na území.“ S účinností od 1. 7. 2023 proto také došlo ke změně § 17 zákona o pobytu cizinců a výjezdní příkaz od tohoto data nepatří mezi tituly opravňující cizince k legálnímu přechodnému pobytu na území České republiky [do 30. 6. 2023 byl výjezdní příkaz v tomto ustanovení uveden pod písm. d)].

19. Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce vytýkající rozhodnutím správních orgánů obou stupňů jejich předčasnost. Podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro zahájení řízení o správním vyhoštění. Všechny tyto zákonem stanovené podmínky byly v žalobcově případě splněny, a napadené ani prvostupňové rozhodnutí proto není možné označit za předčasně vydané. Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že žalobce v době vydání prvostupňového rozhodnutí nebyl držitelem platného oprávnění k pobytu na území ČR, a nebyl jím ani ke dni vydání napadeného rozhodnutí. To, že podal novou žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem (studium), je pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní, protože uvedená skutečnost nezakládá žalobci oprávnění pobývat na území ČR.

20. Soudu je z úřední činnosti známo, že novou žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu žalobce podal dne 5. 11. 2025, kdy mu již nesvědčilo řádné pobytové oprávnění, nýbrž pouze tzv. fikce oprávněného pobytu podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, která však nemá stejné účinky jako řádná pobytová povolení. Nejvyšší správní soud opakovaně označil za nepřípustné obcházení zákona, aby cizinec, kterému svědčí tato fikce oprávněnosti pobytu, během toho, co čeká na vyřízení své žádosti, podával žádosti další a účelově je tak řetězil. V rozsudku ze dne 24. 4. 2019, č. j. 6 Azs 36/2019-19 Nejvyšší správní soud konstatoval: „Za klíčový lze přitom označit argument, že fikce pobytu (a to i v důsledku přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o neprodloužení povolení k pobytu) má především chránit cizince před nutností opustit území České republiky, než je s konečnou platností rozhodnuto o jeho žádosti o prodloužení povolení k pobytu. Jejím účelem však není umožnit cizinci podávat další žádosti v režimu zákona o pobytu cizinců (a to ani zprostředkovaně), které jsou podmíněny existujícím povolením k dlouhodobému pobytu.“ Podání další (nové) žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu žalobcem nemohlo mít za následek další navazující fikci pobytu podle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, která by bránila vydání prvostupňového rozhodnutí o uložení povinnosti žalobci opustit území Evropské unie a smluvních států.

21. Na zákonnost napadeného rozhodnutí nemá žádný vliv ani to, že žalobce nyní u Nejvyššího správního soudu kasační stížností brojí proti rozsudku ze dne 4. 3. 2026, č. j. 39 A 1/2026- 42, jímž Městský soud v Praze zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí Komise ze dne 9. 12. 2025. Správní orgán je povinen vycházet ze skutkového stavu existujícího v době jeho rozhodování ve věci samé. K rozhodnému okamžiku existujícímu ke dni rozhodování správních orgánů obou stupňů byl tento stav takový, že žalobce žádným pobytovým Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 6 41 A 16/2026 oprávněním nedisponoval, neboť jeho předchozí žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu byla rozhodnutím Komise ze dne 9. 12. 2025 pravomocně zamítnuta. Skutečnost, že žalobce proti tomuto rozhodnutí brojil žalobou ve správním soudnictví, by měla význam pouze tehdy, kdy by správní soud rozhodl o přiznání odkladného účinku žalobě, což se ale nestalo. Právní moc rozhodnutí Komise ze dne 9. 12. 2025 tedy nebyla narušena a toto rozhodnutí je podle § 73 odst. 2 správního řádu závazné pro všechny správní orgány. KŘPHMP a žalovaný z něj při vydání prvostupňového a napadeného rozhodnutí oprávněně vycházeli, a jejich rozhodnutí tak zohledňuje skutkový stav věci existující k rozhodnému okamžiku.

22. Povinností žalovaného nebylo, a stejně tak ani povinností soudu v nyní projednávané věci není vyčkávat na výsledek řízení o kasační stížnosti, kterou žalobce podal proti zamítavému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2026, č. j. 39 A 1/2026-42. Tvrzení žalobce, že jeho kasační stížnost má šanci na úspěch, vyjadřuje pouze subjektivní přesvědčení žalobce o možném budoucím výsledku sporu a není založeno na skutečně existujícím stavu věci. Soud pro úplnost dodává, že je i v tomto řízení vázán vlastním rozhodnutím v podobě rozsudku ze dne 4. 3. 2026, č. j. 39 A 1/2026-42 (k vázanosti krajského soudu vlastním rozhodnutím viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2022 č. j. 1 Azs 16/2021-50).

23. Žalovaný nepochybil ani při posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce do protokolu o podání vysvětlení ze dne 10. 2. 2026 uvedl, že nemá v ČR ani EU osobu, kvůli které by bylo ukončení jeho pobytu z těchto hledisek nepřiměřené, že ve X. mu nehrozí žádné nebezpečí a může se tam vrátit ke své rodině, a především že nemá v ČR žádné vazby kromě studia, ve kterém chce pokračovat. V návaznosti na to KŘPHMP na stranách 3 a 4 prvostupňového rozhodnutí mj. dovodilo, že studium představuje účelový a časově omezený důvod pobytu, který sám o sobě nezakládá existenci takových soukromých či rodinných vazeb, jež by mohly bránit uložení povinnosti opustit území. Není tedy pravdou, že se správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí otázkou žalobcova studia nezabýval. Žalovaný napadeným rozhodnutím tento závěr aproboval a také soud se s ním plně ztotožňuje. Podmínkou toho, aby žalobce mohl v České republice studovat, je především platné pobytové oprávnění, jímž ale žalobce nedisponuje, na čemž nic nemění ani skutečnost, že dle svých vlastních slov „momentálně žádá o pobytové oprávnění za tímto účelem“ (k nové žalobcově žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu podané dne 5. 11. 2025 se již soud vyjádřil shora).

24. Protože soud v projednávané věci neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé rozhodl bez jednání.

25. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a procesně úspěšnému žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho úřední činnosti v řízení nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 7 41 A 16/2026 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Praha 26. června 2026 Mgr. Martin Kříž v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.