41 A 22/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Křížem v právní věci žalobce: K. S., narozený X státní příslušnost Republika Uzbekistán trvale bytem X zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2026, č. j. CPR-18341-3/ČJ-2026-930310- V227 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „KŘPHMP“) ze dne 11. 4. 2026, č. j. KRPA-121055-13/ČJ-2026-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím (ve spojení s opravným rozhodnutím ze dne 27. 4. 2026 ) KŘPHMP uložilo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění s dobou, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „Evropská unie a smluvní státy“), stanovenou na 12 měsíců ode dne vycestování žalobce z území Evropské unie a smluvních států. Důvodem uložení správního vyhoštění bylo zjištění, že žalobce pobýval na území České republiky bez platného pobytového oprávnění, neboť při pobytové kontrole dne 11. 4. 2026 předložil hlídce policie toliko chorvatské povolení k pobytu s platností od 24. 2. 2025 do 12. 2. 2026. Při výslechu pak žalobce uvedl, že do schengenského prostoru poprvé přicestoval dne 26. 6. 2025 na chorvatské povolení k pobytu za účelem zaměstnání. V ČR je počtvrté. Naposledy sem přicestoval dne 24. 3. 2026 na základě příslibu, že právník jeho kamaráda mu zde zařídí povolení k pobytu. Poté, co zjistil, že to není možné, žalobce před návratem do Chorvatska zjišťoval, zda tam pro něj bude práce. V České republice nepracoval. Přespává zde u kamaráda, jemuž nic neplatí. Nemá zde žádný majetek ani rodinné příslušníky či osoby na něm závislé a jeho vycestování nebude pro nikoho zásahem do rodinného či soukromého života. Stejně tak žalobce nemá v České republice žádné závazky ani pohledávky, nepáchal zde žádnou trestnou činnost, je zdravý a nebere narkotika. V Uzbekistánu je ženatý, má dvě děti a vlastní tam dům. Ve vycestování do vlasti mu nic nebrání, ani mu tam nehrozí žádné nebezpečí. Zdravotní pojištění má pouze chorvatské. V Chorvatsku žádal o prodloužení platnosti svého povolení k pobytu a nevěděl, že v době přicestování do České republiky bylo již neplatné. V případě vyhoštění neví, jak to bude s jeho vycestováním. Bude to muset probrat s matkou, která nechce, aby se vracel. Finanční prostředky na další pobyt a vycestování z České republiky si může půjčit od kamaráda. KŘPHMP doplnilo, že zjistilo, že Chorvatsko neeviduje žalobcovu žádost o prodloužení platnosti jeho povolení k pobytu, která skončila dne 12. 2. 2026.

3. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce mj. namítl, že o svém nelegálním pobytu nevěděl, neboť se domníval, že jeho chorvatské povolení k pobytu je nadále platné. Poukázal na to, že jeho pobyt na území České republiky byl relativně krátký, nedopustil se zde jiných protiprávností a má v úmyslu vycestovat do domovského státu, neboť zde nemá žádné zázemí. Prvostupňové rozhodnutí je podle něj nepřiměřeně přísné a porušuje § 174a zákona o pobytu cizinců. Jelikož se jedná o jeho historicky první porušení zákona, nad kterým vyjádřil lítost, přislíbil vycestování do domovského státu a je u něj dán předpoklad dosažení nápravy, navrhl, aby mu byla doba vyhoštění zkrácena na polovinu.

4. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce se o svůj pobytový status v Chorvatsku dále nezajímal a neověřil si jej u příslušných institucí. Musel si proto být vědom toho, že se na území nachází neoprávněně. K ukončení jeho protiprávního jednání došlo až vlastním šetřením KŘPHMP; nebýt tohoto zásahu, žalobce by v protiprávním jednání zřejmě dále vědomě pokračoval.

5. K žalobcově tvrzené nevědomosti o pozbytí platnosti chorvatského povolení k pobytu žalovaný uvedl, že odpovědnost za dodržování pobytového režimu nese primárně žalobce. Neznalost či nesprávná interpretace právního stavu nemůže vést k vyloučení odpovědnosti za neoprávněný pobyt. Platnost pobytového oprávnění byla zřejmá z předloženého dokladu a žalobce byl jako osoba plně svéprávná povinen ověřit si podmínky svého pobytu.

6. Pokud jde o délku neoprávněného pobytu a žalobcovu bezúhonnost během něj, žalovaný uvedl, že nejde o důvody, které by mohly zhojit již naplněnou skutkovou podstatu pobytu bez platného oprávnění, čímž žalobce naplnil podmínky pro postup dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Krátkodobost či absence dalších deliktů se promítá zejména do úvah o přiměřenosti a do výměry doby zákazu vstupu, nikoli do závěru, zda je možné opatření vůbec uložit. Navíc tvrzení, že se žalobce nedopustil žádného jiného protiprávního jednání, se dle žalovaného nezakládá na pravdě, neboť vyjma porušení povinnosti dle § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců porušil i další povinnosti. Pro dobu pobytu na území České republiky neměl sjednáno zdravotní pojištění podle § 103 písm. r) zákona o pobytu cizinců a do tří pracovních dnů od vstupu na území neohlásil policii místo pobytu podle § 93 odst. 1 téhož zákona.

7. Deklarace záměru vycestovat nezbavuje žalobce odpovědnosti za dodržení pobytového režimu a neodstraňuje povinnost správního orgánu reagovat na neoprávněný pobyt opatřením stanoveným zákonem. Nadto z výpovědi žalobce neplyne zcela jednoznačný a bezprostřední záměr dobrovolně vycestovat, když na přímý dotaz uvedl, že neví, jak to bude s vycestováním, a že to musí „probrat s matkou“, která jeho návrat odmítá.

8. Stran namítaného porušení § 174a zákona o pobytu cizinců žalovaný konstatoval, že přiměřenost dopadů rozhodnutí posuzoval individuálně v intencích § 119a odst. 2 a § 174a téhož zákona, tedy zejména s ohledem na závažnost jednání (pobyt bez oprávnění), délku pobytu, účel pobytu, věk a zdravotní stav žalobce, jeho rodinné vazby, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby a intenzitu vazeb ke státu původu. Ze spisu plyne, že žalobce je dospělý, zdravotně v pořádku, v ČR nemá rodinné příslušníky ani jiné významné vazby a sám výslovně uvedl, že jeho vycestování nebude zásahem do rodinného či soukromého života žádné osoby na území. Rodinné zázemí má v zemi původu. Za těchto okolností žalovaný neshledal, že by rozhodnutí představovalo nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života žalobce, neboť veřejný zájem na tom, aby se na území zdržovali pouze cizinci s pobytem v souladu s právními předpisy, v posuzované věci převáží.

9. K uložené délce zákazu vstupu žalovaný uvedl, že zákonné rozpětí umožňuje uložit zákaz vstupu až na 5 let, tudíž žalobci uložená doba 12 měsíců se nachází při spodní hranici možného rozmezí. Při jejím stanovení byly zohledněny skutečnosti svědčící v žalobcův prospěch (zejména první zjištěné porušení a spolupráce). Důvod pro další snížení doby zákazu vstupu však žalovaný neshledal, neboť žalobce se do protiprávního stavu dostal vlastním přičiněním, nedoložil tvrzené legalizační kroky v Chorvatsku a jeho pobyt bez oprávnění nebyl jen zcela ojedinělým okamžikem, ale trvajícím stavem. Současně se v řízení objevily okolnosti svědčící o riziku prodlužování neoprávněného pobytu (absence adresy, absence pojištění v ČR, nejistota ohledně vycestování). Za této situace nelze považovat požadavek na „zkrácení přibližně na polovinu“ za důvodný. Rozhodnutí nepůsobí nepřiměřeně tvrdě a nebyly shledány žádné okolnosti, které by podle § 174a zákona o pobytu cizinců nebyly řádně zohledněny. Doba 12 měsíců je tak přiměřeným opatřením, které odpovídá okolnostem případu a neodporuje § 2, § 3, § 4 správního řádu. Žalovaný tudíž neshledal důvod ke změně prvostupňového rozhodnutí ohledně doby zákazu vstupu na území.

10. V žalobě žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s požadavky § 3 správního řádu, resp. § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť nevychází ze skutečného stavu věci a působí vůči žalobci nepřiměřeně tvrdě, kdy adekvátně nezohledňuje skutečnost, že se jednalo o historicky první porušení zákona ze strany žalobce, tj. o ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života, kdy žalobce od počátku správního řízení vzorně spolupracoval při objasnění skutečného stavu věci, přičemž sama skutečnost, že tak činil až po odhalení jeho protiprávního jednání, nijak nesnižuje význam jeho sebereflexe. Ani o jeho závazku řádně vycestovat do domovského státu není důvod mít pochybnosti. S ohledem na tyto skutečnosti je napadené rozhodnutí nepřiměřeně přísné. Dle názoru žalobce mělo být postupováno toliko cestou opatření dle § 50a zákona o pobytu cizinců, neboť ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutečnosti, které by žalobci měly jakkoliv přitěžovat, ba naopak bylo zjištěno, že se jedná o jeho vůbec první pochybení, nad kterým vyjádřil lítost, přislíbil vycestování do domovského státu a spolupracoval při objasnění skutečného stavu věci. Stran klíčového faktoru pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí, tj. doby trvání neoprávněného stavu, žalobce zdůraznil, že se jednalo o nelegální pobyt v rozsahu pouhých 58 dnů, pročež působí ryze disproporčně, je-li mu ukládáno opatření na dobu 12 měsíců. Žalobce má tedy za to, že bylo možné vůči němu postupovat mírnějším a výchovnějším způsobem, a to zvláště když o svém nelegálním pobytu nevěděl (myslel si, že jeho chorvatské pobytové oprávnění je nadále platné), a jednal tak neúmyslně.

11. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě označil žalobní námitky za shodné s námitkami odvolacími, a proto odkázal na napadené rozhodnutí, kde se s nimi podrobně a v dostatečném rozsahu vypořádal.

12. Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy:

13. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

14. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

15. Podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace policie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

16. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

17. Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

18. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

19. Námitku vytýkající správnímu orgánu porušení § 3 správního řádu tím, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, pokládá soud za nedůvodnou. Tvrdí-li žalobce, že v řízení byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, jinými slovy že si správní orgán neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, bylo by na místě, aby zároveň namítl, že tu jsou k dispozici další důkazní prostředky, jejichž provedením by skutečný stav věci mohl být zjištěn v potřebném rozsahu. Žádné konkrétní důkazní prostředky však žalobce neoznačil, a stejně tak v žalobě nespecifikoval, jaké skutečnosti významné pro posouzení věci samé zůstaly neobjasněny, takže není zřejmé, v jakém směru a čím by měl být skutkový stav, jehož nedostatečné zjištění namítl, dále doplňován. K tomu soud připomíná, že je to právě žalobce, kdo formulací žalobních námitek vymezuje hranice soudního přezkumu. Míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může soud přistoupit a posuzovat jej. Soud však v žádném případě nesmí nahrazovat projev vůle žalobce tím, že by za něj domýšlel další argumenty a vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Pokud by takto postupoval, přestal by být nestranným rozhodčím sporu a de facto by přebíral funkci žalobcova advokáta, což s ohledem na rovné postavení účastníků soudního řízení nelze připustit.

20. Na rozdíl od žalobce je soud toho názoru, že žalovaný správní orgán si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, a jeho rozhodnutí tak vychází z náležitě zjištěného stavu věci. K porušení § 3 správního řádu tedy v posuzované věci nedošlo.

21. V projednávané věci byly splněny zákonem stanovené podmínky uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců pro uložení správního vyhoštění žalobci, a proto bylo povinností policie takto postupovat. K vydání rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území členských států EU a smluvních států podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců namísto uložení správního vyhoštění nemohla policie přikročit, protože u žalobce byly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 téhož zákona a policie též oprávněně (z důvodů rozvedených v prvostupňovém a napadeném rozhodnutí) dospěla k závěru, že důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce nebude nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

22. Soud se zcela ztotožnil s posouzením přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do žalobcova soukromého a rodinného života, které provedly správní orgány obou stupňů v prvostupňovém a napadeném rozhodnutí, na tyto jejich závěry pro stručnost odkazuje a přejímá je jako vlastní. Takový postup ostatně ve své judikatuře aproboval i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 8. 7. 2011 č. j. 2 As 72/2011 – 181 vyslovil, že „krajský (resp. městský) soud nemusí vždy vymýšlet zcela nové právní argumenty, odlišné od argumentů správních orgánů, jelikož by to bylo v konečném důsledku často i kontraproduktivní. Požadavku přezkoumatelnosti jeho rozhodnutí proto postačuje, pokud při posuzování jednotlivých žalobních bodů výslovně a zcela konkrétně označí, které názory správního orgánu považuje za správné, a naopak s kterými polemizuje, resp. které vyvrací. Z hlediska hospodárnosti řízení proto není nutno trvat na tom, aby krajský soud vždy opakoval, resp. argumentačně rozkošatil, právní názory vyjádřené již v přezkoumávaných správních rozhodnutích.“ Jinými slovy totéž dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 12. 11. 2014 č. j. 6 As 54/2013 – 128 a ze dne 30. 3. 2020 č. j. 1 Azs 513/2019-34). Lze jen dodat, že žalobce v řízení před správním orgánem a stejně tak ani v žalobě neuvedl naprostou žádnou skutečnost, na jejím základě by bylo možné dovodit, že správní vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. To, že na území České republiky nemá žádné vazby, majetek, domácnost či stálé bydlení, příbuzné ani blízké osoby, pohledávky nebo dluhy, zatímco v Uzbekistánu má rodinu a vlastní dům, svědčí o nulovém potenciálu rozhodnutí o správním vyhoštění zasáhnout jakýmkoliv, tím spíše pak nepřiměřeným způsobem do žalobcova soukromého či rodinného života.

23. Pokud jde o konkrétní skutkové okolnosti, na nichž žalobce stavěl svou argumentaci o nepřiměřenosti stanovené délky doby, po kterou mu bude znemožněn vstup na území Evropské unie a smluvních států, soud má za to, že ke všem těmto okolnostem bylo správními orgány obou stupňů přihlédnuto, a to se zcela vyčerpávajícím odůvodněním. Skutečnost, že mělo jít o první protiprávní jednání žalobce, KŘPHMP výslovně zohlednilo na str. 6 prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný v této souvislosti na str. 5 napadeného rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že žalobce porušil minimálně dvě další povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců. Také žalobcem namítanou spolupráci se správním orgánem KŘPHMP zařadilo mezi okolnosti, ke kterým přihlíželo, a to rovněž na str. 6 prvostupňového rozhodnutí.

24. K žalobcem zdůrazňované krátké době jeho neoprávněného pobytu na území v rozsahu 58 dnů (od 13. 2. do 11. 4. 2026) soud uvádí, že žalobcův nelegální pobyt na území trval relativně krátce nikoliv zásluhou žalobce, ale výlučně proto, že byl zakrátko odhalen policejní kontrolou. KŘPHMP i žalovaný přesto i k této skutečnosti přihlédli při stanovení doby zákazu vstupu na území Evropské unie a smluvních států (viz str. 6 prvostupňového rozhodnutí a str. 8 napadeného rozhodnutí). Soud k tomu pro úplnost dodává, že ze zákona o pobytu cizinců rozhodně neplyne požadavek přímé úměry či dokonce shody mezi zjištěnou délkou neoprávněného pobytu cizince na území a dobou, po kterou je mu rozhodnutím o uložení správního vyhoštění znemožněn do budoucna vstup na území Evropské unie a smluvních států.

25. Soud považuje za neopodstatněnou též žalobcovu argumentaci, že si nebyl vědom, že jeho chorvatské pobytové oprávnění pozbylo platnosti. S ohledem na skutečnost, že konec platnosti je zřetelně vyznačen na daném průkazu, přičemž žalobce dle svých tvrzení údajně o prodloužení chorvatského pobytového oprávnění žádal (ačkoliv to ničím nedoložil), považuje soud jeho tvrzení, že vůbec netušil, že platnost jeho pobytového povolení skončila, za naprosto nevěrohodné. K tomu je třeba dodat, že je na odpovědnosti každého cizince (a nikoliv správního orgánu), aby na území Evropské unie pobýval výlučně na základě platného pobytového oprávnění.

26. Tvrdí-li žalobce, že není důvod mít pochybnosti o jeho závazku řádně vycestovat do domovského státu, resp. že přislíbil vycestování do domovského státu, je záhodno mu připomenout, že jisté pochybnosti o jeho řádném a dobrovolném vycestování zakládá jeho vlastní tvrzení učiněné v průběhu výpovědi před správním orgánem, a sice že v případě vyhoštění neví, jak to bude s jeho vycestováním a bude to muset probrat s matkou, která ale nechce, aby se vracel. Přání žalobcovy matky soud nehodlá komentovat, nicméně žalobce by si měl uvědomit, že nerespektováním pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění se dopouští protiprávního jednání, za které mu hrozí další postih.

27. Není pravdou, že by žalobce vyjádřil lítost nad svým jednáním spočívajícím v neoprávněném pobytu na území České republiky. V jeho výpovědi před správním orgánem žádné vyjádření lítosti nezaznělo.

28. Lze shrnout, že k vydání rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce došlo v souladu se zákonem a doba 12 měsíců, po kterou nelze žalobci dle vydaného rozhodnutí umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, není s přihlédnutím k okolnostem posuzované věci nikterak nepřiměřená.

29. Protože soud v projednávané věci neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé rozhodl bez jednání.

30. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a procesně úspěšnému žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho úřední činnosti v řízení nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Praha 3. srpna 2026 Mgr. Martin Kříž v. r. samosoudce