41 A 4/2026

Rubrum

č. j. 41 A 4/2026 - 42 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Křížem v právní věci žalobce: J. D., narozený X státní příslušnost X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Leinem se sídlem Václavské náměstí 799/48, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2025, č. j. OAM-68737-9/ZM-2025, MV-172472-1/OAM-2025 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 10. 2025, č. j. OAM-68737-9/ZM-2025, MV-172472-1/OAM-2025 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23 280 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Petra Leina.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný žalobci sdělil ve smyslu § 42g odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 2 41 A 4/2026 o pobytu cizinců“), že nejsou splněny podmínky stanovené v § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců pro zaměstnávání žalobce na pracovním místě specifikovaném ve sdělení u zaměstnavatele GREEN DAVID S.R.O., se sídlem Lipník 114, okres Třebíč.

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že dle § 42g odst. 8 zákona o pobytu cizinců má být společně s oznámením o změně zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání předložena pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti nebo smlouva o těchto smlouvách budoucích, ze které je patrné, že je uzavřena na v oznámení uvedenou pracovní pozici, která je součástí centrální evidence volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty (dále jen „CEVPM“). Pracovní pozice v CEVPM je vymezena mimo jiné i místem výkonu práce, kterou má uchazeč o zaměstnání na této pracovní pozici vykonávat. Podle údajů v CEVPM o místu č. 17 730 430 763 má být místem výkonu práce uchazeče o toto zaměstnání Lipník 114, 675 52 Lipník. Podle žalobcem předložené pracovní smlouvy uzavřené dne 14. 10. 2025 mezi žalobcem a výše uvedeným zaměstnavatelem však má být místem výkonu práce žalobce celá Česká republika. Jde tedy o jiné místo výkonu práce, než je uvedeno u ohlášeného pracovního místa. Místo výkonu práce je přitom jednou ze základních charakteristik volného pracovního místa ve smyslu § 37 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Lze tedy konstatovat, že předložená pracovní smlouva není uzavřena na volné pracovní místo, které žalobce uvedl do tiskopisu oznámení, ani na jiné pracovní místo, které by bylo součástí CEVPM, a oznámení tak nesplňuje podmínky uvedené v § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců.

3. V žalobě žalobce nerozporoval žalovaným popsaná skutková zjištění, ale namítl, že žalovaný měl povinnost jej na uvedený rozpor upozornit a umožnit mu odstranit nedostatky jeho podání postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu. S ohledem na § 177 odst. 2 ve spojení s § 154 správního řádu se v řízení o změně zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty použijí obdobně i některá ustanovení části druhé a třetí správního řádu, včetně § 37 správního řádu. To vyplývá rovněž ze skutečnosti, že oznámení o změně představuje změnu jednotného povolení ve smyslu směrnice 2011/98/EU, přičemž čl. 5 odst. 4 této směrnice stanoví správnímu orgánu povinnost vyrozumět žadatele o tom, že jeho žádost neobsahuje všechny předepsané náležitosti. Žalovaný však žalobce o vadách podání neinformoval, nevyzval ho k jejich odstranění a ani mu neposkytl lhůtu k doplnění podání, ačkoli dospěl k závěru, že podání trpí vadou spočívající v tom, že místo výkonu práce evidované v CEVPM a místo výkonu práce uvedené v pracovní smlouvě se neshodují. Žalobce se o této skutečnosti dozvěděl až z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle žalobce se jednalo o zhojitelnou vadu podání, která vznikla administrativním pochybením jeho budoucího zaměstnavatele. Náprava této vady by spočívala v tom, že by žalobce správnímu orgánu předložil dodatek k pracovní smlouvě, případně novou pracovní smlouvu, v níž by bylo místo výkonu práce vymezeno v souladu s místem výkonu práce uvedeným v CEVPM. Schopnost takové opravy je zřejmá již ze skutečnosti, že se žalobce s budoucím zaměstnavatelem následně dohodli na opětovném podání oznámení, které uvedenou vadu odstraňovalo (to však nesplnilo podmínky zákona z důvodu uplynutí lhůty stanovené v § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Pokud by žalovaný žalobce vyzval k odstranění vady jeho podání, byl by žalobce schopen sjednat nápravu ještě v době posuzování prvního oznámení žalovaným.

4. Žalobce též namítl, že podle § 177 odst. 1 správního řádu se základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až 8 správního řádu použijí i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, pokud samotný zákon neobsahuje úpravu odpovídající Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 3 41 A 4/2026 těmto zásadám. Podle § 2 odst. 3 správního řádu má správní orgán šetřit práva nabytá v dobré víře i oprávněné zájmy osob, jichž se jeho činnost dotýká, a do těchto práv může zasahovat pouze za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Z povahy vady oznámení muselo být žalovanému zřejmé, že se ze strany žalobce nejednalo o obcházení zákona, ale o administrativní pochybení při vyřizování oznámení. Všechny ostatní náležitosti volného pracovního místa, včetně jeho číselného označení v evidenci, byly totiž uvedeny správně. Žalobce má za to, že žalovaný svým postupem upřednostnil právní formalismus před aplikací základních zásad činnosti správních orgánů. Nepostupoval součinně s dotčenou osobou (žalobcem), neboť mu neumožnil odstranit nedostatky jeho podání, a nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu. Jedná se o podstatné porušení procesních práv žalobce, které mělo za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

5. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě upozornil na to, že sdělení o splnění či nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele není formálně s ohledem na výslovné vyloučení části druhé správního řádu rozhodnutím, a že povinnost vyzvat k odstranění vad podání dle § 37 odst. 3 správního řádu nedopadá na oznámení změny zaměstnavatele v případě, že není předložen některý z dokladů uvedených v § 42g odst. 8 zákona o pobytu cizinců nebo splněna některá z podmínek uvedených v § 42g odst. 7 a 8 téhož zákona. Pokud by žalovaný přistoupil na použití § 37 odst. 3 správního řádu, tedy pokud by vyzýval žalobce v určité lhůtě k odstranění „nedostatků“ podání, a to včetně poučení, jaké následky bude mít včasné neodstranění těchto „nedostatků“, snaha o dodržení 30denní lhůty uvedené v § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců, kterou má ministerstvo na sdělení o splnění či nesplnění podmínek změny zaměstnavatele, by tímto postupem nutně nemohla být úspěšná, zejména když žalobce nemá zřízenou datovou schránku. Povinnost šetřit zájmy těch, jichž se činnost správního orgánu týká, nemůže podle názoru žalovaného spočívat v odstraňování „nedostatků“ oznámení o změně zaměstnavatele, jestliže zákon považuje za učiněné pouze takové oznámení, které je učiněno v souladu se všemi podmínkami stanovenými zákonem o pobytu cizinců. Žalovaný tedy nemůže vyzývat podatele k odstranění nedostatků podání, které zvláštní zákon (§ 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců) již považuje za neučiněné. Na obdobném principu je založen institut nepřijatelnosti žádosti o vydání nebo prodloužení doby platnosti a doby pobytu na dlouhodobé vízum v § 169h odst. 2 a 5 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný též odkázal na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 3 A 106/2020 – 30 a ze dne 27. 6. 2022, č. j. 18 A 93/2021 – 51.

6. V replice žalobce uvedl, že žalovaný svou tezi opírá o starší judikaturu Městského soudu v Praze, která však nemůže obstát proti následné judikatuře Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023-34 výslovně dovodil, že i při postupu podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců se s ohledem na § 177 odst. 2 ve spojení s § 154 správního řádu obdobně použijí některá ustanovení části druhé a třetí správního řádu, mezi nimi i § 37. Nejvyšší správní soud výslovně uzavřel, že pokud žalovaný rozhoduje o splnění či nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele, je povinen postupovat v souladu se zásadou součinnosti, která se konkrétně projevuje právě v § 37 odst. 3 správního řádu. Uvedený závěr přitom nepředstavuje ojedinělý judikaturní výkyv, nýbrž zapadá do širší a postupně se potvrzující judikaturní linie. Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 17. 9. 2021, č. j. 8 Azs 56/2021-41 dovodil, že sdělení podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců je z materiálního hlediska rozhodnutím způsobilým zasáhnout do právní sféry cizince a podléhá soudnímu přezkumu. Následně v rozsudku ze dne 21. 7. 2021, č. j. 10 Azs 165/2021-25 označil postup ministerstva v obdobné věci za „přinejmenším Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 4 41 A 4/2026 neobvyklý“, jestliže správní orgán pracoval s právními účinky zaměstnanecké karty a současně z téhož skutkového základu dovozoval závěry, které s těmito účinky nebyly vnitřně souladné. Konečně v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023-34 výslovně dovodil povinnost žalovaného postupovat v souladu se zásadou součinnosti a vyzvat oznamovatele k odstranění odstranitelných vad oznámení podle § 37 odst. 3 správního řádu. Na tuto linii již navazuje i novější rozhodovací praxe krajských soudů, např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2025, č. j. 33 A 6/2025-35, který závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023-34 výslovně přejímá i pro oznámení změny pracovního zařazení. Vyjádření žalovaného se s touto recentní a pro věc stěžejní judikaturou Nejvyššího správního soudu vůbec nevypořádává. Sám žalovaný fakticky potvrzuje, že v projednávané věci šlo o konkrétní rozpor v údaji, nikoli o absenci pracovní smlouvy, absenci pracovního místa či jiný neodstranitelný nedostatek. Nelze připustit, aby žalovaný na jedné straně uznával materiální povahu sdělení podle § 42g odst. 9 a na straně druhé odmítal elementární procesní záruky související s odstraněním vad podání.

7. Žalobce v replice dále poukázal na nekonzistenci právní konstrukce žalovaného, který ve vyjádření uvádí, že žalobce dne 4. 9. 2025 úspěšně oznámil změnu zaměstnavatele na společnost Faurecia Plzeň, s.r.o., s tím, že právě tímto úspěšným oznámením zůstala žalobci zachována platnost zaměstnanecké karty, zároveň však vychází z toho, že ke dni 14. 8. 2025 skončil žalobci poslední pracovní poměr u předchozího zaměstnavatele a devadesátidenní doba uplynula dne 12. 11. 2025. Tento rozpor podporuje žalobní námitku, že žalovaný posuzoval věc přepjatě formalisticky a bez materiálně racionálního a konzistentního výkladu právní úpravy. Žalovaný nejprve žalobci neumožnil odstranit odstranitelnou vadu jeho podání a posléze časový následek tohoto postupu přičetl k tíži žalobce. Takový postup je v rozporu se zásadou legitimního a racionálního výkonu veřejné správy. Žalovaný hájí model správního rozhodování, v němž nese cizinec bezvýhradně všechny následky i zjevně odstranitelného administrativního rozporu, aniž by mu byla dána elementární možnost nápravy. Takový model je neslučitelný s požadavkem na spravedlivý proces ve správním rozhodování i s interpretací přijatou Nejvyšším správním soudem.

8. Při ústním jednáním před soudem konaném dne 25. 6. 2026 setrvaly obě strany na svých dosavadních procesních stanoviscích. Žalobce odkázal na žalobu a uvedl, že z jeho pohledu šlo o odstranitelnou vadu podání a žalovaný jej měl vyzvat k jejímu odstranění. Žalovaný konstatoval, že neví najisto, kdy skončil žalobcův pracovní poměr u zaměstnavatele Faurecia Plzeň s.r.o. Je mu známo jen to, že tam žalobce nenastoupil. U tohoto zaměstnavatele bylo poslední řádně oznámené a žalovaným schválené pracovní místo, kam mohl žalobce nastoupit, ale neučinil tak. Dle názoru žalovaného měl žalobce podat výpověď či uzavřít dohodu o ukončení pracovního poměru a poté podat nové oznámení o změně zaměstnavatele, což rovněž neučinil. Platnost jeho zaměstnanecké karty je do 16. 10. 2026. Žalovaný má za to, že rozpor v údaji týkajícím se místa výkonu práce, jenž byl žalobci vytknut v napadeném rozhodnutí, představuje neodstranitelnou vadu. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že by měl vyzývat cizince k odstraňování vad jejich oznámení o změně zaměstnavatele. Důvodem jeho nesouhlasu je speciální právní úprava týkající se těchto oznámení v zákoně o pobytu cizinců. Žalovaný v této souvislosti poukázal též na návodný dvojjazyčný formulář, který mají cizinci k dispozici, a dále na značné množství podaných oznámení (cca 30 000 ročně), které žalovanému fakticky znemožňuje, aby přistoupil na postup prosazovaný Nejvyšším správním soudem. Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 5 41 A 4/2026 9. Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy:

10. Podle § 42g odst. 7 věty první zákona o pobytu cizinců změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele je držitel zaměstnanecké karty vydané podle odstavce 2 povinen oznámit ministerstvu nejméně 30 dnů před takovou změnou 11. Podle § 42g odst. 8 zákona o pobytu cizinců oznámení podle odstavce 7 se podává na k tomu určeném úředním tiskopisu, kde je cizinec povinen uvést jméno, příjmení, datum narození, státní příslušnost, požadovanou změnu, název budoucího zaměstnavatele, telefonní číslo na budoucího zaměstnavatele, informace, zda jsou dosavadní a budoucí zaměstnavatelé účastníky vládou schváleného programu, údaje k nové volné pracovní pozici vedené podle zákona o zaměstnanosti v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty v rozsahu tiskopisu a přesné datum, ke kterému změna nastane. Dále je povinen k oznámení předložit doklad prokazující, že jeho dosavadní pracovněprávní vztah trvá, nebo doklad prokazující, ke kterému dni tento vztah skončil, pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí, ze které je patrné, že je uzavřena na v oznámení uvedenou pracovní pozici, která je uvedena v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty, a prohlášení budoucího zaměstnavatele, že má cizinec odbornou způsobilost pro výkon požadovaného zaměstnání podle odstavce 2 písm. c). Pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti nebo smlouva o smlouvě budoucí musí splňovat podmínky uvedené v odstavci 2; to neplatí, jedná- li se o oznámení změny zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele.

12. Podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců ministerstvo ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení podle odstavců 7 a 8 sdělí cizinci a budoucímu zaměstnavateli, zda byly splněny podmínky požadované pro změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele a zda může být na tomto místě zaměstnáván. Na oznámení, které nesplňuje podmínky uvedené v odstavcích 7 a 8 se hledí, jako by nebylo učiněno. Jestliže v době podle § 63 odst. 1 držitel zaměstnanecké karty doručil ministerstvu více oznámení o změně zaměstnavatele, přihlíží se pouze k poslednímu z nich, na předchozí oznámení se hledí, jako by nebyla učiněna.

13. Podle § 37 odst. 3 správního řádu nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.

14. Podle § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ustanovení částí druhé a třetí správního řádu se nevztahují na řízení podle § 9 (s výjimkou řízení podle § 9 odst. 4), § 10, § 19 odst. 1, § 20, 30, 31a, 32, 33, 36, § 38 odst. 1, § 40, 41, § 42g odst. 7 až 11, § 49, 50, 52, 117, § 122 odst. 1 a 2, § 123a, § 135 odst. 3, § 148, 154, § 155 odst. 1, § 180, 180b, 180d, 180e a 180h.

15. Podle § 177 odst. 2 správního řádu v případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které se nevztahují části druhá a třetí tohoto zákona, postupuje obdobně podle části čtvrté.

16. Podle § 154 správního řádu jestliže správní orgán vydává vyjádření, osvědčení, provádí ověření nebo činí sdělení, která se týkají dotčených osob, postupuje podle ustanovení této části, podle ustanovení části první, obdobně podle těchto ustanovení části druhé: § 10 až § 16, § 19 až § 26, § 29 až § 31, § 33 až § 35, § 37, § 40, § 62, § 63, a obdobně podle těchto Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 6 41 A 4/2026 ustanovení části třetí: § 134, § 137 a § 142 odst. 1 a 2; přiměřeně použije i další ustanovení tohoto zákona, pokud jsou přitom potřebná.

17. Podle § 177 odst. 1 správního řádu základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až 8 se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje.

18. Podle § 2 odst. 3 správního řádu správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen „dotčené osoby“), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.

19. Podle § 4 správního řádu veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc.

20. Podle čl. 5 odst. 4 směrnice 2011/98/EU v případě, že informace nebo dokumenty připojené k žádosti nejsou podle kritérií stanovených ve vnitrostátním právu úplné, příslušný orgán písemně vyrozumí žadatele o tom, že jsou požadovány dodatečné informace nebo dokumenty, přičemž stanoví přiměřenou lhůtu pro jejich předložení. Lhůta uvedená v odstavci 2 se pozastaví do doby, než příslušný orgán nebo jiné dotčené orgány obdrží požadované dodatečné informace. Pokud dodatečné informace nebo dokumenty nejsou v této lhůtě poskytnuty, může příslušný orgán žádost zamítnout.

21. Poté, co soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

22. V projednávané věci je jádrem sporu mezi účastníky otázka, zda byl žalovaný povinen postupovat podle § 37 odst. 3 správního řádu a vyzvat žalobce k odstranění vady jeho oznámení o změně zaměstnavatele, která spočívala v tom, že v přiložené pracovní smlouvě byla jako místo výkonu práce uvedena celá Česká republika, zatímco v CEVPM bylo místo výkonu práce specifikováno adresou Lipník 114, 675 52 Lipník.

23. Žalobci je nutno přisvědčit, že touto otázkou se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023-34. V něm dospěl k závěru, že žalovaný má při posuzování oznámení podle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců povinnost postupovat podle § 37 odst. 3 správního řádu. Soud nespatřuje žádný racionální důvod, proč by se měl od tohoto závěru odchýlit.

24. Jak dovodil Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku, podle § 168 zákona o pobytu cizinců se na postup správních orgánů v řízeních uvedených v tomto ustanovení, v rámci něhož je uveden také § 42g odst. 9 téhož zákona, který je aplikován v nyní projednávané věci, nevztahují ustanovení části druhé a třetí správního řádu, tedy ustanovení o správním řízení. Z dikce § 177 odst. 2 správního řádu plyne, že v případě, že se nepoužije část druhá a třetí správního řádu, postupuje správní orgán dle části čtvrté správního řádu. Účelem tohoto ustanovení je neponechat v procesním vakuu tu správní činnost, která není uskutečňována ve správním řízení, resp. na kterou nedopadají části upravující správní řízení, aniž by současně bylo možné aplikovat jiné části správního řádu (kupříkladu část pátou či šestou). Ve všech řízeních vyjmenovaných v § 168 zákona o pobytu cizinců se proto bude postupovat podle části čtvrté správního řádu.

25. Řízení o změně zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty musí být vždy vedeno v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů obsaženými v § 2 až § 8 Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 7 41 A 4/2026 správního řádu (část první správního řádu). Z § 2 odst. 4 správního řádu plyne požadavek, aby správním orgánem přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V § 4 správního řádu je kladen důraz na naplnění poučovací zásady a zásady součinnosti správními orgány při veškerých jejich činnostech.

26. Z výše uvedeného vyplývá, že ačkoliv se v řízení o změně zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty postupuje přednostně podle procesních ustanovení obsažených zejména v § 42g odst. 7 až 11 zákona o pobytu cizinců, použijí se na uvedené řízení s ohledem na § 177 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 154 téhož zákona obdobně i některá ustanovení části druhé a třetí správního řádu, mezi kterými je výslovně uveden i § 37 téhož zákona. Ustanovení § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců totiž upravuje toliko účinky, které nastanou ze zákona, jestliže podmínky pro změnu zaměstnavatele nebudou splněny. Neobsahuje přitom podrobnou procesní úpravu, jak mají správní orgány při posuzování, zda oznámení splňuje či nesplňuje podmínky požadované pro změnu zaměstnavatele, postupovat, která by vylučovala subsidiární použití správního řádu jako celku. I kdyby však § 154 správního řádu výslovně neodkazoval na § 37 správního řádu, správní orgán by byl i tak povinen postupovat v souladu se zásadou součinnosti, jejímž projevem je právě § 37 odst. 3 správního řádu.

27. Povinnost žalovaného postupovat v řízení o změně zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty podle § 37 odst. 3 správního řádu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023-34 dovodil též s poukazem na potenciální závažnost dopadu výsledného oznámení o nesplnění podmínek, jímž může být ve výsledku i pozbytí pobytového oprávnění cizince, přičemž úpravu podle § 42g odst. 7 až 9 označil za velmi striktní (viz body 19 až 22 zmíněného rozsudku). Výslovně konstatoval, že „v případě, kdy je takto závažně zasahováno do právní sféry cizince, nelze připustit, aby mu byla zcela odebrána možnost uplatňovat svá procesní práva, respektive aby neměl jakoukoli možnost napravit případnou chybu či omyl při podání oznámení. Pokud žalovaný rozhoduje o splnění či nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců, je povinen postupovat v souladu se zásadou součinnosti, která se konkrétně projevuje v § 37 odst. 3 správního řádu. Jestliže oznámení o změně zaměstnavatele neobsahuje veškeré náležitosti předpokládané zákonem nebo trpí-li jinými odstranitelnými vadami, je žalovaný povinen oznamovateli pomoci nedostatky odstranit, případně ho vyzvat k jejich odstranění a stanovit mu k tomu přiměřenou lhůtu. Účinky neučinění podání nastanou až po marném uplynutí této lhůty. V opačném případě by došlo k porušení základních zásad činnosti správních orgánů, a tím k popření procesních práv oznamovatele.“ 28. Podle Nejvyššího správního soudu je dále nepochybné, že čl. 5 odst. 4 směrnice 2011/98/EU stanovuje procesní pravidla pro postup posuzování žádostí o jednotné povolení ve smyslu čl. 5 preambule směrnice. Tento postup by měl být podle požadavků směrnice transparentní, spravedlivý a měl by dotyčným osobám nabízet odpovídající právní jistotu. Ve vnitrostátní úpravě se tímto postupem rozumí řízení o vydání, změně či prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Správní orgány a soudy mají proto v řízeních o zaměstnanecké kartě povinnost postupovat nejen podle procesních ustanovení obsažených v zákoně o pobytu cizinců, ale také podle procesních pravidel zakotvených ve směrnici 2011/98/EU. Jedním z těchto procesních ustanovení je již zmiňovaný čl. 5 odst. 4 směrnice 2011/98/EU, který předpokládá, že jestliže žádost neobsahuje všechny předepsané náležitosti, je příslušný orgán Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 8 41 A 4/2026 povinen vyrozumět o tom žadatele a stanovit mu přiměřenou lhůtu k doplnění. Nejvyšší správní soud zároveň nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že změna zaměstnavatele nepředstavuje změnu zaměstnanecké karty ve smyslu směrnice 2011/98/EU. Změnou zaměstnavatele totiž dochází ke změně oprávnění, která cizinci vyplývají ze zaměstnanecké karty.

29. V nyní posuzované věci muselo být žalovanému zřejmé, že k nesprávnému vymezení místa výkonu práce v přiložené pracovní smlouvě, resp. k jeho vymezení v rozporu s údajem obsaženým v CEVPM muselo dojít pouhým nedopatřením, protože ostatní údaje se s údaji v evidenci shodovaly. Žalovaný měl v souladu se zákonem vůči žalobci postupovat vstřícně, tj. měl mu umožnit tuto drobnou vadu jeho oznámení zhojit, což ale neučinil.

30. Soud na okraj dodává, že zcela totožnou vadu oznámení o změně zaměstnavatele spočívající v tom, že místo výkonu práce uvedené v předložené pracovní smlouvě se lišilo od toho, které bylo pro dané pracovní místo uvedeno v CEVPM, posuzoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 7. 2024 č. j. 4 Azs 114/2023 – 34, ve kterém v plném rozsahu setrval na závěrech vyslovených v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023-34.

31. Závěrem soud uvádí, že předmětem řízení bylo výlučně posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí. Soud se tedy nezabýval jiným rozhodnutím žalovaného adresovaným žalobci, jímž je sdělení o nesplnění podmínek stanovených v § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců ze dne 26. 1. 2026 č. j. OAM-78437-12/ZM-20205, MV-199510-4/OAM-2025. Toto další rozhodnutí není již s ohledem na dobu jeho vydání součástí skutkového stavu, z něhož soud podle § 75 odst. 1 s.ř.s. vychází při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí.

32. Okolnosti týkající se žalobcova pracovního poměru u zaměstnavatele Faurecia Plzeň s.r.o., které zmínil žalovaný při ústním jednání před soudem, jsou pro nyní projednávanou věc irelevantní. Považoval-li je žalovaný za významné pro vydání napadeného rozhodnutí, měl jimi argumentovat v odůvodnění napadeného rozhodnutí, což ale neučinil. Soud při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí může přihlížet zásadně jen k těm skutečnostem a důvodům, které jsou vtěleny do odůvodnění rozhodnutí.

33. Lze shrnout, že žalovaný v nyní posuzované věci postupoval nezákonně, jestliže žalobce nevyzval k odstranění nedostatků jeho podání a nestanovil mu k tomu přiměřenou lhůtu. Postup žalovaného byl v rozporu nejen s vnitrostátními procesními ustanoveními, ale také s unijní úpravou obsaženou ve směrnici 2011/98/EU. Napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nezákonné, a soudu proto nezbylo než jej prvním výrokem rozsudku podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušit. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

34. Druhý výrok rozsudku o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů. Náklady, které procesně úspěšnému žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000 Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Ty jsou tvořeny jednak odměnou advokáta za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, replika, účast u jednání) ve výši 4 620 Kč za každý z těchto úkonů, celkem tedy 18 480 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a dále v paušální náhradě hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby, celkem 1 800 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Celková výše žalobci přiznané náhrady nákladů řízení tak činí 23 280 Kč. Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 9 41 A 4/2026

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Praha 25. června 2026 Mgr. Martin Kříž v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.