42 A 15/2026

Rubrum

čj. 42 A 15/2026 - 23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou ve věci žalobce: I. P., zastoupený advokátkou JUDr. Irenou Strakovou sídlem Karlovo náměstí 287/18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žalobcovy žádosti o dočasnou ochranu ze dne 11. 3. 2026, zaevidované pod čj. OAM-377988/DO-2026, jako nepřijatelné takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobci dne 11. 3. 2026 jako nepřijatelnou jeho žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod čj. OAM-377988/DO-2026, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10 140 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně, advokátky JUDr. Ireny Strakové.

Odůvodnění

1. Vymezení věci 1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Dne 11. 3. 2023 podal žalovanému žádost o poskytnutí dočasné ochrany podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“) na tiskopisu formuláře k tomu určeném. V ní mimo jiné uvedl, že dne 24. 2. 2022 pobýval na českém území. Kolonku, v níž měl uvést, zda byl někdy v době od 24. 2. 2022 až do dne podání žádosti držitelem platného víza nebo povolení k pobytu v jiném státě, proškrtl.

2. Žalovaný podanou žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou, neboť nebylo prokázáno, že žadatel je osobou podle § 3 legis Ukrajina. Toto žalovaný dne 11. 3. 2023 vyznačil na tiskopisu žádosti.

3. Proti tomuto úkonu žalovaného podal žalobce dne 2. 5. 2026 ke zdejšímu soudu žalobu.

2. Shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobce v žalobě namítá, že jeho žádost není nepřijatelná ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. Uvedl, že na území Schengenského prostoru přicestoval dne 30. 1. 2022 na základě vydaného polského víza typu D MULT s platností do 24. 4. 2022. Ukrajina byla napadena v době bezprostředně navazující na jeho příjezd. Žalobce následně opustil Schengenský prostor dne 3. 12. 2022 a vrátil se až 5. 3. 2026, kdy se mu podařilo uprchnout z Ukrajiny a vstoupit do Maďarska. Tam získal dočasné povolení na jeden měsíc (do 5. 4. 2026), které jej opravňovalo cestovat dále a požádat o dočasnou ochranu v jiném státě. Žalobce dne 17. 3. 2026 obdržel rozhodnutí o zrušení polského víza vydaného v roce 2021 (jeho kopii doložil k žalobě). Trvajícím zásahem žalovaný žalobce nezákonně druhotně ohrozil pobyt žalobce na území, který je nyní nezákonný. Podle žalobce nelze odhlédnout od toho, že ke dni 1. 4. 2026 pozbylo účinnosti jednotné závazné stanovisko žalovaného ze dne 20. 5. 2022, čj. MV- 93965-1/OAM-2022. Žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 6. 3. 2026, čj. 5 Azs 258/2025-14 a Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, čj. 14 A 99/2023-46, č. 4612/2024 Sb. NSS, které se podle něj vztahují i na jeho případ.

5. Žalobce navrhl, aby soud určil, že posouzení jeho žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, je nezákonným zásahem. Současně navrhl, aby soud žalovanému zakázal opakovaně porušovat jeho práva na dočasnou ochranu.

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žádosti žalobce o dočasnou ochranu nevyhověl, neboť z údajů v ní obsažených zjistil, že žalobce nepobýval na Ukrajině před 24. 2. 2022. Tedy podle žalovaného byly naplněny podmínky nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina ve spojení s § 3 odst. 1 tohoto zákona a čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“) a čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“).

7. Žalobce je sice státním občanem Ukrajiny, ke dni 24. 2. 2022 však na území Ukrajiny nepobýval. K tomuto závěru žalovaného vedlo příjezdové razítko v žalobcově cestovním pasu, ze kterého je patrné, že žalobce dne 30. 1. 2022 vstoupil na území EU na Slovensku. Nadto sám žalobce v žádosti uvedl, že se dne 24. 2. 2022 nacházel na českém území. Žalobce proto nesplňuje základní podmínku podle čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382 a nemá na udělení dočasné ochrany nárok. Ze směrnice o dočasné ochraně a prováděcího rozhodnutí 2022/382 vyplývá, že aby bylo možné určitou osobu považovat za vysídlenou, je především nutné, aby situace v zemi původu byla důvodem, proč tuto zemi opustila. Žalobce odcestoval z Ukrajiny 30. ledna 2022 a v ČR žádá o dočasnou ochranu až čtyři roky poté. Žalovaný se proto domnívá, že žalobce chce využít institutu dočasné ochrany a zjednodušit si sekundární migraci mezi členskými státy, čehož lze dosáhnout jinými prostředky „běžnějšího“ charakteru. Žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2026, čj. 23 A 8/2026-18, body 15 až 18, podle něhož pokud je prokázáno, že se cizinec na Ukrajině nenacházel ke dni vypuknutí invaze, je na něm, aby případně prokázal, že měl těžiště svých zájmů na Ukrajině. Pokud cizinec těžiště zájmů v Ukrajině neprokáže ani netvrdí, není na žalovaném, aby aktivně vyhledával skutečnosti, které by případně odůvodňovaly udělení dočasné ochrany. Žalobce uvedené „těžiště“ nezmínil ani v žádosti, a žalovaný tak neměl jinou možnost než žádost vrátit. Žalobce uvedené netvrdí ani v žalobě. Podle judikatury NSS se udělování dočasné ochrany řídí zásadami rychlosti a hospodárnosti. Pokud nelze pochybovat o tom, že žadatel nemůže dle platné úpravy žádost získat, není namístě žádost hlouběji posuzovat. Z žádosti a cestovního pasu bylo pracovníku žalovaného okamžitě jasné, že žalobce na doplňkovou ochranu bez dalšího nedosáhne a neměl povinnost se žádostí dále zabývat. Úvaha žalovaného je v souladu se soft-law operačními pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí 2022/382 zpracované Evropskou komisí. Na žalobce se nevztahuje prováděcí rozhodnutí 2022/382, protože jednak nepobýval na území Ukrajiny před 24. 2. 2022, jednak neexistuje příčinná souvislost mezi ruskou invazí na Ukrajinu a příchodem žalobce do ČR.

8. Žalovaný navrhl, aby soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

3. Posouzení věci 9. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud rozhodl ve věci s bez jednání, oba účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.; žalobce implicitně, žalovaný výslovně).

10. Soud při svém rozhodování vyšel z tvrzení účastníků a z obsahu listin, které do řízení doložil žalovaný. Jakkoli v posuzovaném případě nejde formálně o správní spis ve smyslu § 17 správního řádu (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2023, čj. 10 As 326/2022-88, č. 4563/2024 Sb. NSS), zjevně obsahuje všechny podklady, z nichž žalovaný ve věci vycházel (žádost žalobce o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 11. 3. 2026, kopii žalobcova pasu, maďarského povolení k pobytu, doklad žalobce o zajištění ubytování a lustrace žalobce) a současně jsou tyto dokumenty žalobci známy (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

11. Soud dospěl závěru, že žaloba je důvodná.

12. Úvodem soud konstatuje, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro její nepřijatelnost podle § 5 lex Ukrajina lze napadnout žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s., přestože § 5 odst. 2 soudní přezkum vylučuje (např. rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2025, čj. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, bod 18).

13. Dále soud připomíná, že lex Ukrajina i nadále používá nepřesnou terminologii, která může vést k chybnému pochopení problematiky. České právní předpisy totiž převážně používají nepřesné zkratky „poskytnutí“, resp. „udělení“ dočasné ochrany, jako by tento status udělovaly až členské státy. Již zmíněné operační pokyny Komise však vycházejí z toho, že členské státy pouze deklaratorně potvrzují tento status tím, že žadatelům přiznávají jednotlivá práva spojená s dočasnou ochranou, především právě právo pobytu (tamtéž, bod 19).

14. V projednávané věci žalovaný postupoval při vrácení žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany podle § 5 odst. 2 Legis Ukrajina, podle něhož Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3 uvedeného zákona.

15. Podle § 3 odst. 1 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).

16. Pro posouzení zákonnosti zásahu žalovaného v této věci je podstatné, zda je žalobce osobou, na kterou se vztahuje dočasná ochrana ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí 2022/382, a zda mu proto v ČR náleží dočasná ochrana podle § 3 odst. 1 Legis Ukrajina. Článek 2 uvedeného rozhodnutí 2022/382 obsahuje pro udělení pobytového oprávnění pro ukrajinské státní příslušníky dvě podmínky, které musí být současně splněny: 1) jednak museli být vysídleni z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu, 2) jednak museli pobývat na Ukrajině před tímto datem (např. rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2026, čj. 8 Azs 166/2025-32, bod 24).

17. Žalovaný shledal důvod nepřijatelnosti v tom, že žalobce nepobýval na Ukrajině před 24. 2. 2022, neboť se totiž dne 24. 2. 2022 nacházel na českém území. Žalobce navíc odcestoval z Ukrajiny 30. 1. 2022 a v Česku žádá o dočasnou ochranu až čtyři roky poté. Neexistuje tedy příčinná souvislost mezi ruskou invazí na Ukrajinu a příchodem žalobce do Česka. Žalobce navíc neprokázal ani netvrdil, že těžiště jeho zájmů leží na Ukrajině.

18. Ani jeden z těchto argumentů neobstojí.

19. Není podstatné, jestli se žadatel ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území Ukrajiny, ale zda lze na jeho pobyt na Ukrajině hledět jako na stálejší a dlouhodobější pobyt (má tam bydliště, těžiště svých zájmů, žije tam; k tomu rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2026, čj. 7 Azs 5/2026-18, bod 14 a ze dne ze dne 7. 3. 2025, čj. 5 Azs 72/2024-21, bod 18). Existence víza v jiném členském státě a jeho krátkodobé využití samy o sobě nejsou překážkou. Pro závěr, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382, je nutné zkoumat individuální skutkové okolnosti žadatele a prokázat, že vízum jiného státu skutečně aktivně využíval, případně kdy, a zejména zda to nebylo v době bezprostředně předcházející ruské invazi na Ukrajinu (věc 5 Azs 72/2024, bod 17).

20. Pouhý fakt, že se žalobce dne 24. 2. 2022 nacházel v ČR, nepřijatelnost žádosti bez dalšího neodůvodňuje.

21. Dále platí, že za vysídlenou lze považovat i osobu, která se po začátku invaze vrátila na Ukrajinu a pak z ní znova odešla kvůli válce (srov. např. rozsudek NSS ze dne 6. 3. 2026, čj. 5 Azs 258/2025-14, bod 16). Tedy jen z toho, že se žalobce po začátku invaze vrátil (dle razítka v cestovním pase dne 3. 12. 2022) na Ukrajinu, kterou následně opustil dle svého tvrzení až březnu roku 2026 a poté v Česku požádal o dočasnou ochranu, nelze činit závěr, že žalobce neodešel z Ukrajiny kvůli invazi a konfliktu na ni navazujícím.

22. Současně platí, že je na žalovaném, aby prokázal, že žalobce na území Ukrajiny skutečně nepobýval, a resp. že byl naopak usazený jinde (rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2026, čj. 7 Azs 5/2026-18, bod 14 a ze dne 7. 3. 2025, čj. 5 Azs 72/2024-21, body 16 a 17).

23. Žalobce v žalobě zpochybňoval důvod nepřijetí žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. V souvislosti s tím citoval konkrétní pasáže z rozsudku NSS ve věci 5 Azs 258/2025 a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, čj. 14 A 99/2023-46, č. 4612/2024 Sb. NSS týkající se mimo jiné „těžiště životních zájmů“ a stálosti a dlouhodobosti pobytu. V žalobě žalobce dále popsal, že na území Schengenského prostoru přicestoval dne 30. 1. 2022 na základě vydaného polského víza typu D MULT s platností do 24. 4. 2022. Následně opustil Schengenský prostor dne 3. 12. 2022 a vrátil se do něj až 5. 3. 2026, kdy se mu podařilo uprchnout z Ukrajiny a vstoupit do Maďarska. Tam získal dočasné povolení na jeden měsíc (do 5. 4. 2026). Tyto skutečnosti vyplývají i z razítek v žalobcově pase a z dokladu o maďarském povolení k pobytu.

24. Žalobce tedy určitá minimální tvrzení na téma „těžiště zájmů“ v žalobě vznesl (viz žalovaným citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2026, čj. 23 A 8/2026- 18, bod 15). Přestože jsou tato tvrzení neúplná a nedotažená, z kontextu žaloby lze minimálně seznat, že žalobce nesouhlasí s tím, že by mu pro jeho dočasné výjezdy z Ukrajiny neměla náležet dočasná ochrana. Tím se žalobci podařilo účinně zpochybnit důvody, pro které žalovaný žalobcovu žádost nepřijal.

25. K argumentaci žalovaného soft-law operačními pokyny soud doplňuje, že NSS zastává výše shrnuté závěry, z nichž soud vyšel v této věci, i s přihlédnutím k operačním pokynům (již citovaný 7 Azs 5/2026 a tam citovaná judikatura).

26. Soud shrnuje, že důvody, o které žalovaný opíral nepřijetí žádosti, nelze uznat jako oprávněné: tedy holý fakt, že žalobce dne 24. 2. 2022 nebyl na Ukrajině a fakt, že žalobce požádal o dočasnou ochranu až téměř o čtyři roky později a mezi tím pobýval opět na Ukrajině. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že žalobce na území Ukrajiny skutečně nepobýval a že byl usazený jinde. Žalobce naproti tomu relevantně zpochybnil důvody, o které žalovaný opřel nepřijetí žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina.

27. Za této situace nelze považovat skutkový stav zachycený žalovaným v předložených podkladech za nesporný, nevzbuzující pochybnosti o místě skutečného žalobcova pobytu v době zahájení ruské invaze. Žalobcovo tvrzení lze případně vyvrátit jen dalším dokazováním při meritorním posouzení žádosti. U toho by měl žalovaný objasnit mimo jiné především důvod žalobcova vycestování z Ukrajiny do Česka na konci ledna 2022, důvody jeho návratu na Ukrajinu na konci roku 2022 a zejména jejího opuštění v březnu roku 2026, popř. zjistit další okolnosti žalobcovy pobytové historie včetně polských víz a jejich využití žalobcem. Žalobce v totiž v žádosti o dočasnou ochranu proškrtnutím příslušného políčka popřel, že byl od 24. 2. 2022 až do dne podání žádosti držitelem platného víza nebo povolení k pobytu v jiném státě. Naproti tomu v žalobě uvedl, že na území Schengenského prostoru přicestoval dne 30. 1. 2022 na základě vydaného polského víza typu D MULT s platností do 24. 4. 2022. K žalobě pak žalobce přiložil kopii polského rozhodnutí ze dne 17. 3. 2026 o zrušení polského národního víza ze dne 28. 9. 2021. Dlouhodobé vízum do třetí země přitom samo o sobě není překážkou pro udělení dočasné ochrany osobě ukrajinské státní příslušnosti (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, čj. 14 A 99/2023-46, č. 4612/2024 Sb. NSS), podstatné jsou individuální okolnosti. Není však zároveň úkolem soudu provádět dokazování namísto žalovaného, který žádost odmítl bez věcného posouzení; soud by fakticky musel zjišťovat většinu rozhodných okolností sám a posuzovat všechny aspekty sporné otázky jako první, a nahradil by tak činnost správního orgánu. Úkolem soudu je v této fázi jen vyhodnotit, zda byly splněny podmínky pro nepřijetí žádosti a nikoli nutně definitivně uzavřít, zda žalobci dočasná ochrana náleží.

28. Soud proto žalobě podle § 87 odst. 2 s.ř.s. vyhověl.

4. Závěr a náklady řízení 29. Soud shledal, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost byl nezákonný (výrokem I). Zároveň soud žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením této žádosti (výrokem II). Bude tedy na žalovaném, aby se věcně zabýval tím, v jaké zemi žalobce k rozhodnému datu (24. 2. 2022) dlouhodobě pobýval a kde bylo těžiště jeho životních zájmů. Teprve poté bude možné případně uzavřít, že žalobce nespadá pod rozsah dočasné ochrany, případně že existuje jiný důvod pro vrácení nebo nevyhovění jeho žádosti.

30. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. výrokem III. Žalobce byl úspěšný, proto mu náleží náhrada důvodně vynaložených nákladů v řízení před soudem proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Odměna je ve smyslu § 57 s. ř. s. tvořena odměnou advokátovi za zastupování v řízení o žalobě za dva úkony právní služby (převzetí věci a žaloba). Odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu činí 2 x 4 620 Kč [§ 7 bod 5; § 9 odst. 5; § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu]. Ke každému ze dvou úkonů právní služby je třeba připočíst 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. To dohromady činí 10 140 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 7. července 2026 Mgr. Věra Jachurová v.r. soudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.