42 A 16/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci žalobkyně: E. P. státní příslušnice Ukrajiny bytem X zastoupená JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Blanická 1008/28 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 7. 5. 2025 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který dne 26. 3. 2026 posoudil její žádost jako nepřijatelnou z důvodu, že nebylo prokázáno, že žalobkyně je osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). Uvedla, že do České republiky (dále jen „ČR“) přicestovala se svou babičkou dne 11. 2. 2026. V průběhu války nastaly v rodině žalobkyně takové rodinné okolnosti, že žalobkyně je jako nezletilé dítě vychovávána babičkou. Matka žalobkyně žije na neznámém místě, a proto žalobkyně od narození žila na Ukrajině společně se svým otcem V. P., babičkou I. M. (dříve P.) a dědečkem V. P. Vzhledem k postupnému zhoršování bezpečnostní situace na Ukrajině, zejména v důsledku zintenzivnění ostřelování civilních oblastí a reálných obav o život a zdraví své i nezletilé žalobkyně, se babička rozhodla opustit území Ukrajiny a odcestovat do ČR za svou dcerou. Rodina měla důvodné obavy o bezpečí dítěte, a proto bylo v rámci rodinné dohody rozhodnuto, že otec zmocní babičku k péči o žalobkyni v zahraničí. Za tímto účelem podepsal odpovídající plnou moc opravňující babičku k zastupování a péči o nezletilou žalobkyni mimo území Ukrajiny. Sám otec měl v úmyslu pracovat v jiné zemi, aby mohl žalobkyni finančně zabezpečit. Dne 11. 3. 2026 byla babičce žalobkyně udělena dočasná ochrana na území ČR s platností do 31. 3. 2027. Pracovnicí žalovaného bylo žalobkyni ústně sděleno, že důvodem postupu, tj. nepřijetí její žádosti, byla skutečnost, že se žalobkyně narodila až po zahájení ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny. Žalobkyně však bezpochyby splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany podle Legis Ukrajina, neboť od svého narození pobývala na území Ukrajiny a navíc se na území ČR nachází její babička, která na základě pověření otce o žalobkyni fakticky pečuje, přičemž jménem žalobkyně požádala o udělení dočasné ochrany.

2. Dále žalobkyně uvedla, že ustanovení o vyloučení soudního přezkumu je s ohledem rozpor tohoto ustanovení s právem Evropské unie (dále jen „EU) neaplikovatelné. Namítla, že postup žalovaného je nezákonný a v rozporu s účelem právní úpravy dočasné ochrany. Skutečnost, že žalobkyně se narodila až po dni 24. 2. 2022, nemůže být sama o sobě důvodem pro odmítnutí její žádosti. Takový výklad by vedl k absurdnímu závěru, že děti ukrajinských státních příslušníků narozené v průběhu ozbrojeného konfliktu, které od narození žily na území Ukrajiny a byly nuceny toto území opustit, by byly z ochrany vyloučeny pouze z důvodu svého data narození. Takový výklad je v rozporu s účelem Legis Ukrajina, směrnice 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), a prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“). Směrnice o dočasné ochraně ve svém čl. 15 odst. 1 písm. a) zahrnuje mezi rodinné příslušníky také nezletilé děti a v čl. 15 odst. 4 stanoví povinnost zohlednit především nejlepší zájem dítěte. Z těchto ustanovení je třeba dovodit, že nezletilé dítě sdílí právní postavení pečující osoby, což odpovídá principu jednoty rodiny a ochraně nezletilých. Odmítnutí žádosti žalobkyně vede k narušení rodinného života, právní nejistotě dítěte a popření jeho nejlepšího zájmu.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Důvodem jeho postupu byl závěr, že žalobkyně nespadá do osobního okruhu cizinců, jimž lze dočasnou ochranu ve smyslu Legis Ukrajina udělit. Žalobkyně se narodila dne 12. 8. 2022, a tedy zjevně po rozhodném datu 24. 2. 2022, a již z tohoto důvodu nemůže splňovat podmínky stanovené v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382, a tím ani podmínky § 3 Legis Ukrajina. U žalobkyně nepřicházelo v úvahu ani využití institutu sloučení rodiny podle § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), neboť otec nezletilé je držitelem platného povolení za účelem dočasné ochrany v Polské republice. Za této situace nebyly splněny zákonné podmínky, za nichž by bylo možné postupovat podle uvedeného ustanovení. Žalovaný dále zdůraznil, že skutečnosti týkající se osoby babičky nezletilé žalobkyně nebyly při podání žádosti tvrzeny ani doloženy, a nemohly být proto při posuzování přijatelnosti žádosti ani zohledněny. Námitky uplatněné až v řízení před soudem tak nemohou založit nezákonnost postupu žalovaného.

4. Žalovaný též podotkl, že žalobkyně se nemohla bezprostředně před rozhodným datem nacházet na území Ukrajiny a současně nemohla Ukrajinu opustit (být vysídlena) v příčinné souvislosti s invazí dne 24. 2. 2022 ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně. Chybí tedy nezbytná kauzální vazba mezi situací na Ukrajině a opuštěním země původu, která je pro osobní rozsah dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí 2022/382 určující. Dle žalovaného je rovněž třeba vzít v potaz tzv. soft law, konkrétně dokument Evropské komise nazvaný: „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382“, a to jak při výkladu čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382, tak i při aplikaci § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina, neboť se jedná o interpretační vodítko, které má přispívat k jednotnému a účelovému výkladu institutu dočasné ochrany v členských státech.

5. V případě žalobkyně tedy nejsou splněny podmínky stanovené v § 3 Legis Ukrajina, neboť žalobkyně není osobou, na níž by se vztahovalo prováděcí rozhodnutí 2022/382.

6. Žalobkyně v replice ze dne 17. 6. 2026 konstatovala, že argumentace žalovaného je založena na příliš formálním výkladu právní úpravy dočasné ochrany, neboť žalovaný dovozuje nesplnění podmínek pro udělení dočasné ochrany prakticky pouze z data jejího narození. Tento výklad vede k nepřijatelnému závěru, že děti ukrajinských státních příslušníků narozené již v průběhu ozbrojeného konfliktu a které od narození žily na území Ukrajiny a následně byly nuceny toto území opustit z důvodu pokračující války, by byly z dočasné ochrany vyloučeny pouze z důvodu data svého narození. Při posuzování žádosti žalobkyně bylo třeba vycházet z účelu institutu dočasné ochrany. Nezletilá žalobkyně území Ukrajiny opustila společně se svou babičkou právě z důvodu zhoršující se bezpečnostní situace a obav o svůj život a zdraví. Žalobkyně dále uvedla, že žádost o dočasnou ochranu za nezletilou žalobkyni podávala právě její babička, která o žalobkyni pečuje a které byla na území ČR udělena dočasná ochrana. Za této situace měl žalovaný tyto okolnosti zohlednit a v případě pochybností je měl ověřit, a nikoli bez dalšího žádost nezletilé žalobkyně označit za nepřijatelnou.

7. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

8. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující pro věc rozhodné právní úpravy (viz též právní úprava specifikovaná dále):

9. Podle § 3 odst. 1 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).

10. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3.

11. Podle článku 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí toto rozhodnutí se vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022; b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).

12. Soud předně uvádí, že povahou úkonu správního orgánu, kterým je fakticky vrácena žádost, a žadateli jsou sděleny důvody jejího vrácení, se již zabývala judikatura Nejvyššího správního soudu. V takovém případě se vyřízení žádosti pro nedostatek formy považuje za jiný úkon, který může představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s.ř.s. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č.j. 7 Azs 227/2016-36). Postup žalovaného spočívající ve vrácení tiskopisu proto není pro nedostatek formy správním rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s., ale faktickým úkonem žalovaného, ve kterém lze pojmově spatřovat nezákonný zásah dle ustanovení § 82 s.ř.s.

13. Soud se dále zabýval výlukou ze soudního přezkumu v případě vrácení žádosti o pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany jako nepřijatelné ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina ve spojení s § 5 odst. 2 téhož zákona. Tuto otázku posuzoval Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku C-753/23 Krasiliva a dospěl k závěru, že ustanovení § 5 odst. 2 Legis Ukrajina odporuje právu EU a nelze jej použít. Následně i Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42 a č.j. 1 Azs 336/2024-42 a ze dne 1. 4. 2025 č.j. 5 Azs 273/2023-27 konstatoval, že vrácení žádosti jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 Legis Ukrajina je přezkoumatelné soudem. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba není nepřípustná a přikročil k jejímu věcnému posouzení.

14. Ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

15. První, druhá, čtvrtá a pátá podmínka jsou v projednávané věci splněny. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do práv žalobkyně.

16. Zbývá tedy posoudit podmínku třetí, tj. zákonnost postupu žalovaného. Soud v prvé řadě považuje za potřebné připomenout závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2025 č.j. 5 Azs 273/2023-27. V tomto rozhodnutí konstatoval, že nezletilý žalobce, který se narodil po rozhodném datu, tj. po 24. 2. 2022, nemůže spadat pod čl. 2 odst. 1 písm. a) ani b) prováděcího rozhodnutí 2022/382. Podmínka pobývání na Ukrajině do 24. 2. 2022 se však nevztahuje ke všem osobám uvedeným v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382. Tato podmínka totiž není uvedena v písmenu c) tohoto ustanovení, pod nějž spadají rodinní příslušníci. Z toho je zřejmé, že unijní normotvůrce zamýšlel rodinným příslušníkům osob uvedených v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) prováděcího rozhodnutí 2022/382 poskytnout dočasnou ochranu, aniž by bylo nutné posuzovat, zda pobývali na Ukrajině (či vůbec někde) do 24. 2. 2022. Nejvyšší správní soud dále s odkazem na znění čl. 2 odst. 4 prováděcího rozhodnutí 2022/382 vyložil, že v tomto ustanovení je obsažena podmínka pobývání rodiny na Ukrajině před 24. 2. 2022, a je tedy zřejmé, že kdyby šlo o rodiče s již narozenými dětmi či bezdětné manžele pobývající na Ukrajině do 24. 2. 2022, kterým se následně narodilo (další) dítě, toto dítě by podmínky čl. 2 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 2 odst. 4 písm. b) prováděcího rozhodnutí 2022/382 splňovalo, neboť by se narodilo do rodiny, která v rozhodné době pobývala na Ukrajině. Nejvyšší správní soud s poukazem na teleologický výklad uzavřel, že neexistuje žádný rozumný důvod, proč by měly být děti narozené až po 24. 2. 2022 méně ohroženy než ty, které k tomuto datu již žily, a proč by tedy měly být méně chráněny institutem dočasné ochrany.

17. Soud v nyní projednávané věci nepopírá, že výše popsaná výkladová východiska dávají žalobkyni obecně za pravdu v tom, že samotná skutečnost, že se žalobkyně narodila po rozhodném datu, ji z kategorie osob, na které se vztahuje prováděcí rozhodnutí 2022/382, nemůže vyloučit. Postavení žalobkyně z hlediska (ne)naplnění podmínek pro udělení pobytového oprávnění za účelem dočasné ochrany ve smyslu prováděcího rozhodnutí 2022/382 a Legis Ukrajina je však závislé na postavení jejích rodinných příslušníků, resp. její rodiny. Správní orgán tak musí posoudit, zda tu je rodinný příslušník (člen rodiny), který se zdržoval a pobýval na Ukrajině před 24. 2. 2022, a s nímž žalobkyně zároveň (aktuálně) tvoří rodinu. V poměrech posuzované věci je klíčové nikoli to, kdo fakticky žádost za žalobkyni podal [tj. že tuto žádost podala (zřejmě) babička žalobkyně], ale podstatné jsou podklady, které byly k žádosti předloženy. Soud předesílá, že žalobkyně nezpochybnila tvrzení žalovaného, že skutečnosti týkající se osoby její babičky nebyly při podání žádosti tvrzeny ani doloženy. Žalobkyně v replice pouze uvedla, že žádost podávala její babička. Z listinných podkladů, které měl žalovaný k dispozici v okamžiku podání žádosti a které soudu předložil, je totiž patrno, že k žádosti byl přiložen toliko cestovní doklad žalobkyně, její rodný list a cestovní doklad otce žalobkyně. V této souvislosti není mezi stranami sporné, že otec žalobkyně ke dni podání žádosti nedisponoval pobytovým oprávněním na účelem dočasné ochrany v ČR, ani z ničeho neplyne, že by o získání tohoto oprávnění v ČR usiloval, neboť žalobkyně výslovně v žalobě uvedla, že její otec měl v úmyslu pracovat v jiné zemi. Žalovaný tedy správně vyhodnotil, že nebylo možné využít institutu sloučení rodiny podle § 51 zákona o dočasné ochraně, jelikož otec žalobkyně byl držitelem platného povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Polské republice. Na tomto místě soud pouze poznamenává, že slučování rodin, které předpokládá již směrnice o dočasné ochraně, upravují na vnitrostátní úrovni § 51 až 53 zákona o dočasné ochraně. Podle § 51 odst. 1 zákona o dočasné ochraně „rodinnému příslušníkovi cizince požívajícího dočasné ochrany podle tohoto zákona se udělí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany na základě jím podané žádosti.“ Zároveň z podkladů doložených k žádosti ani nepřímo nevyplývá to, co žalobkyně tvrdí až v žalobě, tj. že péči o žalobkyni má v zahraničí (v ČR) zajistit její babička. Žalobkyně v žalobě či v replice nevysvětlila, z jakých informačních zdrojů měl žalovaný vydedukovat, že žalobkyně je v péči konkrétní osoby (babičky), která je zároveň držitelkou pobytového oprávnění za účelem dočasné ochrany na území ČR. Neosvětlila rovněž to, proč doklady, které mají prokazovat „svěření“ žalobkyně do péče babičky, nebyly součástí podané žádosti. Skutečnost, že žádost za žalobkyni podala její babička, neznamená, že správní orgán byl povinen předvídat relevantní spojitost mezi žádostí žalobkyně a tím, kdo tuto žádost za žalobkyni podává. Takové nadstandardní schopnosti nelze po správním orgánu požadovat; i zásada vstřícnosti a zásada dobré správy, které správní řízení ovládají, mají své logické meze. Je to naopak žadatel (zde žalobkyně), kdo nese svůj díl odpovědnosti za řádně a úplně doloženou žádost, neboli žalobkyně nemůže spoléhat na to, že teprve v žalobě „dožene“ nedostatky své žádosti, a soud vyhoví jejímu návrhu na vyslovení, že žalovaný postupoval vůči žalobkyně nezákonně. K tomu soud považuje za vhodné doplnit, že v obecné rovině platí, že žádost, které nebylo vyhověno (byla označena za nepřijatelnou), netvoří překážku pro opětovné podání žádosti. Žalobkyně tedy může žádost, včetně všech relevantních podkladů k ní, podat znovu.

18. Soud proto uzavírá, že žalovaný postupoval v souladu s platnou a účinnou právní úpravou, pokud žádost žalobkyně vyhodnotil podle § 5 odst. 2 věta první Legis Ukrajina jako nepřijatelnou z důvodu, že nebylo prokázáno, že žalobkyně je osobou podle § 3 téhož zákona. K tomu soud dodává, že forma vyřízení žádosti sdělením její nepřijatelnosti není v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně ani prováděcím rozhodnutím, neboť z těchto norem nevyplývá výslovný požadavek na způsob, jakým má členský stát „nevyhovět“ žádosti v případě, že žadatel nespadá do kategorie osob vymezených prováděcím rozhodnutím 2022/382. Zákonodárcem zvolený způsob vyřízení žádosti je reflexí potřeby efektivně a bez zbytečné administrace vypořádat ty žádosti, které jsou zjevně (prima facie) nedůvodné. Jedná se o legitimní právní nástroj, kterým může být žadateli sděleno negativní stanovisko stran posouzení jeho žádosti. Pouze pro úplnost soud dodává, že Nejvyšší správní soud v rozsudcích 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42 a č.j. 1 Azs 336/2024-42 sice uzavřel, že správní orgán je povinen vést řízení o žádostech o udělení dočasné ochrany, tento závěr však učinil výlučně ve vztahu k důvodům podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina, a to zejména s ohledem na specifika posouzení toho, zda udělení dočasné ochrany v jiném členském státě je či není bez dalšího překážkou pro udělení dočasné ochrany v ČR.

19. Soud proto žalobu podle § 87 odst. 3 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

20. Soud neshledal důvod provádět ve věci samé dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady a listiny, z nichž při rozhodování vycházel a jichž se procesní strany dovolávaly ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobcem i žalovaným doložených písemnostech, které jsou oběma stranám známy. O věci proto soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl bez nařízení jednání (oba účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasili).

21. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Praha 23. července 2026 Mgr. Věra Jachurová v.r. soudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.