42 A 21/2026

Rubrum

č. j. 42 A 21/2026 - 18 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci žalobce: V. S. žalovanému: Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy se sídlem Praha 4, Kaplanova 2055/4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2026 č.j. KRPA-175193-12/ČJ-2026- 000022-ZZC takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „ČR“) a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“) o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Dobu zajištění stanovil podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.

2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce pobýval na území v rozporu s uloženým rozhodnutím o správním vyhoštění, které nabylo právní moci dne 10. 2. 2024 a opakovaně, minimálně dne 26. 5. 2026 porušoval právní předpisy. Uvedl, že v protokolu o podání vysvětlení ze dne 26. 5. 2026 žalobce nesdělil žádný důvod, který by omlouval jeho předešlé jednání a zároveň se ke svému protiprávnímu jednání doznal. Žalobce nerespektoval ani to, že opakovaně žádal o udělení azylu, přičemž tento mu udělen nebyl. Žalobce byl Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 2 42 A 21/2026 povinen vycestovat ve lhůtě stanovené ve výjezdním příkazu a pokud mu nebyl udělen, do 30 dnů ode dne pravomocného ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalobce dále nerespektoval trest soudního vyhoštění na dobu 2 let a lhůtou na vycestování do dne 29. 2. 2024. Žalovaný též zdůraznil, že k zajištění žalobce nedošlo dobrovolně, tedy na základě toho, že by se žalobce osobně dostavil ke správnímu nebo jinému příslušnému orgánu, ale na základě kontroly žalobce v souvislosti s činností příslušných složek Ministerstva vnitra. Žalovaný též uzavřel, že uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona č. 326/1999 Sb. je z hlediska opakovaného protiprávního jednání žalobce nedostačující a neúčelné. V této souvislosti dále uvedl, že v případě žalobce se jedná o zcela nekontaktní osobu, pročež hrozí, že žalobce opět nebude respektovat jemu uložené případné správní vyhoštění a stane se pro potřebu správního orgánu nedohledatelným. Žalovaný také vyloučil možnost složení finančních prostředků, a to s ohledem na sdělení uvedené žalobcem v protokole o podání vysvětlení ohledně nedostatku požadované finanční hotovosti. Dosavadní jednání žalobce rovněž nasvědčuje tomu, že žalobce nechce z území České republiky (dále jen „ČR“) vycestovat, neboť tak opakovaně neučinil, ač byl povinen území opustit. Žalobce proto neskýtá záruku, že bude dodržovat povinnost osobně se hlásit policii, není-li současně možné jej kontaktovat na konkrétní adrese. Žalobce nemá ani místo, kde by se měl či mohl bez cestovního dokladu zdržovat.

3. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně individualizoval důvody zajištění a omezil se převážně na obecné konstatování zákonných podmínek dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. [žalobce má zřejmě na mysli ustanovení § 124 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona – pozn. soudu]. Podle ustálené judikatury nesmí být zajištění automatickým opatřením a žalovaný je povinen posoudit, zda účelu řízení nelze dosáhnout mírnějšími prostředky ve smyslu § 123b zákona č. 326/1999 Sb. Tuto povinnost žalovaný nesplnil, neboť se nevypořádal zejména s možností žalobce oznámit adresu pobytu, pravidelně se hlásit u příslušného útvaru policie či složit finanční záruku. Žalobce přitom deklaroval ochotu spolupracovat se správními orgány, sdělit místo pobytu a dostavovat se na výzvy správních orgánů. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný jen formálně odkázal na zákonné ustanovení, aniž by konkrétně vysvětlil, proč v případě žalobce nebylo možné použít mírnější opatření a proč jeho zdravotní stav nebrání realizaci zajištění. Žalobce má za to, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, nevypořádal se se všemi relevantními okolnostmi případu a při rozhodování porušil zásahu přiměřenosti dle § 2 odst. 3 správního řádu.

4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že v napadeném rozhodnutí shrnul všechny podstatné skutečnosti a vypořádal se i s otázkou možné realizovatelnosti správního vyhoštění. Z jednání a pobytové historie žalobce na území ČR je zřejmé, že případné uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by žalobce nerespektoval a nadále by na území pobýval tak, jako tomu bylo doposud. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že žalobce bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince. Žalovaný jasně vyjádřil, z jakých důvodů považuje uložení mírnějšího opatření nejen za nemožné, ale rovněž za neúčelné. Dodal, že žalobce v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být v případě vyhoštění do země původu vystaven skutečnému nebezpečí ve smyslu § 179 zákona č. 326/1999 Sb.

5. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 3 42 A 21/2026 6. Soud ve věci rozhodl bez jednání v souladu s ustanovením § 172 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb.

7. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující pro věc rozhodné právní úpravy:

8. Podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nebo nevycestoval z území na základě výzvy soudu k vycestování podle trestního řádu.

9. Podle § 123b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

10. Soud předně neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je totiž v judikatuře Nejvyššího správního soudu vykládána restriktivně a je vyhrazena pouze vadám zásadní intenzity, které znemožňují soudní přezkum. Nedostatky odůvodnění, které nebrání seznání důvodů rozhodnutí a neznemožňují jeho věcné posouzení, takovou vadu nepředstavují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019 č.j. 8 Afs 267/2017-38). Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval konkrétními okolnostmi žalobcova případu a vycházel z podkladů, které shromáždil. Soud nemá pochybnosti o tom, že skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně v takovém rozsahu, který je nezbytný pro vydání napadeného rozhodnutí.

11. Není pravdou, že by se žalovaný omezil je na obecné konstatování, že podmínky stanovené v § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. jsou splněny. Soud ověřil, že součástí správního spisu jsou lustrace ze systému CIS týkající se evidence údajů o žalobci. Žalovaný na základě těchto lustrací získal informace o tom, že žalobci bylo uloženo správní vyhoštění, které nabylo právní moci dne 10. 2. 2024. Systém CIS poskytl rovněž údaje o opakovaném zamítnutí žádostí žalobce o azyl a dále o tom, že žalobci byl uložen trest vyhoštění s výzvou k vycestování nejpozději do 29. 2. 2024. Žalobce tyto skutečnosti nezpochybnil ani k nim neuvedl další podrobnosti, které by považoval za důležité pro posouzení jeho věci. Ve správním spise je též založen protokol o podání vysvětlení sepsaný s žalobcem dne 26. 5. 2026. Z tohoto protokolu žalovaný čerpal další konkrétní informace o žalobci. Reflektoval Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 4 42 A 21/2026 zejména to, že žalobce neodjel z ČR z důvodu, že si chtěl zajistit finanční prostředky. Žalobce lze kontaktovat pouze na adrese v Moldavsku. Na území ČR nemá žalobce nikoho z rodiny ani zde není osoba, vůči které by měl vyživovací povinnost. Zdravotní stav žalobce je dobrý. Finančními prostředky na složení finanční záruky žalobce nedisponuje. Soud má za to, že správní orgán v rámci podání vysvětlení žalobcem podrobně zjišťoval všechny relevantní okolnosti tak, aby mohl posoudit naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí o zajištění žalobce.

12. Soud souhlasí se závěrem žalovaného, že jednání žalobce, který nerespektoval povinnost uloženou mu rozhodnutím o správním vyhoštění ani nevycestoval v zákonné lhůtě po pravomocném skončení řízení ve věci mezinárodní ochrany a ignoroval soudně uložený trest vyhoštění, indikuje reálnou obavu, že žalobce nebude plnit povinnosti uložené správním orgánem a nepodrobí se rozhodnutí o správním vyhoštění ani v budoucnu. Žalobce měl také dostatek času na to, aby z území ČR vycestoval. Relevantní je též skutečnost, že žalobce delší dobu nedisponuje jakýmkoli pobytovým oprávněním, a tudíž není schopen se sám finančně zajistit jiným způsobem než nelegálním. K zajištění žalobce došlo v souvislosti s kontrolou prováděnou příslušnou policejní složkou, nikoli na základě dobrovolného jednání ze strany žalobce. Všechny tyto skutečnosti opodstatňují vydání rozhodnutí o zajištění žalobce. Uložení mírnějších donucovacích opatření by s ohledem na předešlá protiprávní jednání žalobce a z toho vyplývající absenci respektu žalobce k právnímu pořádku ČR, nemohlo být dostačující a účelné. Zmiňuje-li žalobce v žalobě nutnost přihlédnout ke zdravotnímu stavu, není soudu zřejmé, jaké konkrétní okolnosti týkající se zdraví žalobce měl žalovaný hodnotit, pakliže žalobce výslovně v protokolu o podání vysvětlení uvedl, že je z hlediska zdravotního stavu v pořádku. Nutno dodat, že ani v žalobě nebyl žalobce v tomto směru sdílnější a ke svému zdravotnímu stavu neuvedl bližší podrobnosti.

13. Žalovaný se též podrobně zabýval hodnocením zjištěných okolností optikou ustanovení § 123b zákona č. 326/1999 Sb., tedy posuzoval, zda by uložení zvláštních opatření za účelem vycestování mohlo být v případě žalobce účelné a dostatečné (viz zejména strany 4 až 6 napadeného rozhodnutí). Povahou a aplikací zvláštních opatření podle § 123b zákona č. 326/1999 Sb. se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud (srov. například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017 č.j. 5 Azs 20/2016-38, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011 č.j. 1 As 132/2011-51 či ze dne 22. 8. 2022 č.j. 5 Azs 390/2020-35). V rozsudku ze dne 9. 10. 2019 č.j. 7 Azs 144/2019-19 Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „Uložením mírnějšího je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z toho plynout, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je zcela samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014 č.j. 3 As 104/2013-30).“ 14. Hodnocení, které žalovaný provedl k možnosti uložit zvláštní opatření za účelem vycestování, považuje soud za dostatečné a přiléhavé ke skutkovým zjištěním ve věci. Žalobce nemá na území ČR nahlášenu žádnou pobytovou adresu. V protokole o podání vysvětlení pouze uvedl, že aktuálně bydlí ve Slaném, avšak adresu s jistotou nekonkretizoval. Přesnou adresu sdělil pouze ve vztahu k domovské zemi. Z těchto zjištění plyne, že žalobce je na území ČR zcela nekontaktní osobou, a proto objektivně nemůže naplnit povinnost oznámit policii adresu svého místa pobytu a zdržovat se tam, jak vyžaduje ustanovení § 123b písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Zároveň předchozí odmítavý přístup žalobce k plnění jeho Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 5 42 A 21/2026 povinností neposkytuje jakoukoli záruku, že žalobce se bude zdržovat na konkrétní adrese, popřípadě že řádně a včas oznámí změnu této adresy.

15. Žalobce dále sám uvedl, že nemá finanční prostředky na složení finanční záruky. Do doby zajištění žalobce nebyla žádná finanční jistota za žalobce složena. Postup podle § 123b písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. je proto též vyloučen.

16. Jak již bylo konstatováno výše, žalobce opakovaně neodcestoval z území ČR a zjevně se vyhýbal tomu, aby jej příslušné správní orgány mohly kontaktovat, neboť jeho nikoli krátkodobé nelegální setrvání na území bylo zjištěno až v souvislosti s kontrolou provedenou příslušnými složkami policie. Tato skutečnost proto odůvodňuje obavu, že žalobce nechce území ČR opustit a nebude plnit povinnost osobně se hlásit na policii v době policií stanovené ve smyslu § 123b písm. c) zákona č. 326/1999 Sb.

17. Vzhledem k tomu, že žalobce nemá cestovní doklad, je možnost jeho řádného ubytování značně nereálná, neboť po právní stránce nemusí být případná nájemní smlouva řádně uzavřena. Žalobce tedy nemá místo, kde by se měl či mohl oficiálně zdržovat ve smyslu § 123b písm. d) zákona č. 326/1999 Sb.

18. Soud uzavírá, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem a rozhodl o zajištění žalobce po náležitém zhodnocení všech relevantních skutkových zjištění. Napadené rozhodnutí není výrazem svévole správního orgánu či nedostatečného posouzení zjištěných skutkových okolností, a to jak těch, které si správní orgán opatřil ze své úřední moci, tak i těch, které žalobce uvedl do protokolu o podání vysvětlení. K zásahu do základních práv žalobce ve smyslu čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v projednávané věci nedošlo. Nad rámec uplatněných žalobních bodů soud nezjistil jiné nezákonnosti, k nimž by byl povinen přihlížet (viz rozsudek velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C- 39/21).

19. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, přičemž žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Praha 22. června 2026 Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 6 42 A 21/2026 Mgr. Věra Jachurová v.r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.