43 A 22/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Schneeweisem v právní věci žalobce: J. A. státní příslušník Republiky Uzbekistán zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2026, č. j. CPR-18975-3/ČJ-2026-930310- V236, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 4. 2026, č.j. KRPA-121053-14/ČJ-2026-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie (dále jen „EU“), Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „smluvní státy“) byla stanovena na 12 měsíců ode dne vycestování z území EU a smluvních států. Současně byla žalobci dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestováním, a to do 20 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí.

2. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce byl správním orgánem I. stupně kontrolován 11. 4. 2026. Při kontrole nepředložil platný cestovní doklad ani žádné oprávnění k pobytu v ČR, EU či ve smluvních státech. Předložil pouze kopii cestovního dokladu Uzbekistánu a uvedl, že cestovní doklad ztratil, neví, kde je a ztrátu nikde nehlásil a nepožádal o nový. Oprávnění k pobytu v České republice (dále jen „ČR“) nemá, ale dříve měl polské povolení k pobytu. To se mu však nepovedlo prodloužit. Při výslechu žalobce uvedl, že byl již v minulosti z ČR vyhoštěn a z jejího území vycestoval. Zpět přicestoval v únoru 2026 z Polska na základě cestovního dokladu, který ztratil. Neoprávněného pobytu si byl vědom. V Uzbekistánu bydlí u rodičů, je svobodný a bezdětný. Na území ČR nemá žádné vazby, rodinu má v Uzbekistánu.

3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že nebyly shledány důvody znemožňující vycestování a současně byla žalobci uložena povinnost hlásit se každé pondělí ve stanovený čas na určeném pracovišti policie. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno z důvodu, že žalobce pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu a bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, a to nejméně dne 11. 4. 2026. Současně nepodnikl žádné kroky k zjištění cestovního dokladu. Na území EU a smluvních států pobýval bez platného oprávnění k pobytu od 20. 12. 2025 (povolení k pobytu v Polsku bylo platné do 19. 12. 2025) a nejméně od 28. 2. 2026 (sám uvedl, že do ČR přicestoval v únoru 2026) do 11. 4. 2026 pobýval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Tím žalobce naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 zákona o pobytu cizinců a současně porušil povinnost stanovenou v § 103 písm. n) téhož zákona.

4. Následně žalovaný vypořádal odvolací námitky žalobce. K tvrzené nepřiměřenosti uvedl, že správní orgán I. stupně posoudil aspekty uvedené v § 174a zákona o pobytu cizinců a zkoumal také přiměřenost dle § 119a odst. 2 téhož zákona. Hodnotil věk žalobce, jeho spolupráci a doznání. Žalovaný doplnil, že žalobci je X let, je dospělý a odpovědný za své chování. Správní vyhoštění z ČR mu bylo uloženo již podruhé (dne 26. 4. 2022 mu bylo uloženo na dobu 6 měsíců z důvodu výkonu povolání bez platné povolení k jeho výkonu). Žalobce tedy opakovaně porušuje právní předpisy ČR i EU.

5. Žalobce neprokázal žádnou pevnější vazbu na ČR, EU ani smluvní státy, pročež prvostupňové rozhodnutí není nepřiměřené. Žalobce může přenést svůj rodinný život do Uzbekistánu, kde má rodiče. Ani v odvolání žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti. Dotčení rodinného života žalobce je únosné a přiměřené. Uvedené okolnosti byly zohledněny i při stanovení doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území EU a smluvních států, přičemž jde o správní uvážení. Ze strany žalobce jde o vědomé a úmyslné porušování zákona, přičemž k jeho odhalení došlo jen činností policie. Správní orgán I. stupně byl benevolentní, neboť žalobci bylo možno uložil správní vyhoštění až na 5 let a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Také lhůta k vycestování byla stanovena v zákonném rozmezí a je adekvátní. U žalobce nejsou dány ani překážky vycestování.

II. Obsah žaloby

6. Žalobce v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné pro rozpor výroku s odůvodněním. Ač bylo žalobci správní vyhoštění uloženo za porušení § 119 odst. 1 písm. b) body 3 a 4 zákona o pobytu cizinců, při úvahách o délce zákazu vstupu mu bylo kladeno k tíži to, že se již v minulosti dopustil protiprávního jednání, pro které mu bylo uloženo správní vyhoštění. Poukazem na recidivu za současného nevyužití § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců dochází k nesouladu, neboť žalobci je kladena k tíži právní kvalifikace, která vůči němu není formálně uplatňována (řízení se nevede podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců). Předpokladem zákonnosti rozhodnutí je řádný popis skutku a užití odpovídající právní kvalifikace. Bylo-li žalobci správní vyhoštění uloženo za opakované porušení právních předpisů, ač z tohoto důvodu nebylo řízení vedeno, je napadené rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelné.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný navrhl ve vyjádření k žalobě její zamítnutí. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah spisového materiálu a konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

8. Městský soud v Praze v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba není důvodná.

9. Při posouzení věci vyšel soud z následující právní úpravy:

10. Podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince a prohlášení jeho dalšího pobytu za neoprávněný, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území.

11. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.

12. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

13. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí.

14. Žalobce v žalobě předně namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Této námitce soud nepřisvědčil.

15. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/ 2005-65, v němž NSS konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11).

16. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Bylo-li by nepřezkoumatelné, žalobce by nemohl polemizovat s jeho odůvodněním. Soud neshledal, že by z napadeného rozhodnutí nebylo možné zjistit o jaké věci žalovaný rozhodl, jak a proč rozhodl, resp. jak vypořádal žalobcovy námitky apod. Soud v tomto smyslu neshledal ani žalobcem tvrzený rozpor výroku napadeného rozhodnutí s jeho odůvodněním. Napadené rozhodnutí je zcela konzistentní v tom, že žalobci bylo uloženo správní vyhoštění z důvodu, že pobýval na území ČR neoprávněně bez povolení k pobytu a bez platného cestovního dokladu, čemuž odpovídá také správními orgány uvedená právní kvalifikace a dotčená ustanovení právních předpisů.

17. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že žalobce pobýval na území ČR neoprávněně bez povolení k pobytu a bez platného cestovního dokladu. Tyto skutečnosti žalobce v žalobě nerozporoval, stejně jako naplnění skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 zákona o pobytu cizinců. Podle obou dotčených ustanovení činí maximální doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států 5 let. Žalovaný žalobci uložil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, v délce pouze 12 měsíců.

18. V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, č. j. 1 Azs 373/2018-23, přitom NSS konstatoval, že „stanovení doby, na kterou je cizinci uloženo vyhoštění, je věcí uvážení správního orgánu, soud přitom v takové situaci přezkoumává pouze, zda správní orgány nevybočily z mezí a hledisek stanovených zákonem“. Správní uvážení přitom podléhá přezkumu ze strany správních soudů pouze v tom směru, zda žalovaný správní orgán uvážení nezneužil či zda je nepřekročil (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS). Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, a zda nedošlo při správním uvážení k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.

19. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dle názoru soudu dostatečně a řádně vysvětlil, z jakého důvodu považuje roční (dvanáctiměsíční) zákaz vstupu na území EU a smluvních států za přiměřený. Současně se dostatečně zabýval všemi relevantními skutečnostmi a zohlednil všechny přitěžující i polehčující okolnosti. V tomto směru přihlédl zejména k tomu, že žalobce si byl svého neoprávněného pobytu vědom a neučinil žádné kroky k jeho legalizaci. U žalobce nešlo o nějaké nedopatření či omyl (např. z důvodu nepochopení způsobu počítání doby možného pobytu na území ČR) ale o jeho úmyslné setrvání. Současně však žalobce se správním orgánem spolupracoval.

20. Soud nepřehlédl, že správní orgán I. stupně ve svých úvahách pracoval s tím, že se ze strany žalobce jednalo o první porušení právních předpisů (viz. str. 6 prvostupňového rozhodnutí), a to i přesto, že ve správním spise bylo založeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Zlínského kraje ze dne 26. 4. 2022, č.j. KRPZ-120595-35/ČJ-2021-150026-SV, jímž bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU byla stanovena na 6 měsíců. Předchozí správní vyhoštění tedy správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí nezohlednil. Uvedenou skutečnost nepřehlédl žalovaný, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 4 doplnil, že „Ve věku X let bylo účastníku řízení již podruhé na území ČR uloženo správní vyhoštění z území členských států EU a smluvních států (dne 26. 4. 2022 uloženo správní vyhoštění na dobu 6 měsíců, neboť vykonával zaměstnání bez platného povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu tohoto zaměstnání, a to pod č.j. KRPZ-120595- 35/ČJ-2021-150026-SV a předmětné řízení). Účastník řízení tedy i opakovaně porušuje právní předpisy.“ Žalovaný však tuto skutečnost nijak negativně do napadeného rozhodnutí nepromítl, neboť dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, oproti prvostupňovému rozhodnutí nijak neprodloužil, což je postup jen a pouze ve prospěch žalobce a nelze v něm spatřovat nezákonnost (a ani nepřezkoumatelnost) napadeného rozhodnutí.

21. Soud tedy shrnuje, že délku doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, správní orgány s ohledem na to, že jde o jejich správní uvážením, odůvodnily zcela dostatečně a k překročení mezí správního uvážení nedošlo. Nebyla překročena ani zákonem stanovená maximální doba.

22. Žalobce namítal pouze to, že s ohledem na opakované udělení správního vyhoštění žalobci nemělo být postupováno dle § 119 odst. 1 písm. b) body 3 a 4 zákona o pobytu cizinců, ale podle bod 9 téhož ustanovení. Právě toto ustanovení totiž míří na recidivu, ale vůči žalobci nebylo formálně uplatněno. K tomu soud uvádí následující.

23. V daném případě bylo ve správním řízení prokázáno, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu hned tří různých důvodů pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž jde o jednání zcela různé povahy, nikoli o případy obdobného jednání, které by se lišilo pouze stupněm svojí závažnosti. Ostatně, takto ani není ustanovení § 119 odst. 1 písm. a), b) a c) konstruováno, jednotlivé důvody uvedené v jednotlivých bodech jsou typově odlišné (např. překročení státní hranice mimo hraniční přechod, zaměstnání na území bez platného oprávnění k pobytu nebo bez povolení k zaměstnání či prokázání se padělaným cestovním dokladem atd.) Nelze tak vůbec uvažovat o tom, že by mohla nastat situace, kdy by závažnější jednání mohlo konzumovat méně závažnou formu obdobného jednání. Zejména však uvedené ustanovení § 119 odst. 1, ani jiná ustanovení zákona o pobytu cizinců či jiných obecných právních předpisů neobsahují žádná pravidla, která by vylučovala v jediném případě správního vyhoštění aplikaci více skutkových podstat dle § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to ani pro případ, kdy by se jednalo o skutkové podstaty různých odstavců tohoto ustanovení (tedy např. 1 a 3, či 2 a 3, apod.) Jinými slovy, naplnil-li žalobce podmínky uložení správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3, nevylučuje žádné zákonné ustanovení aplikaci rovněž dalších bodů téhož ustanovení, pokud jejich podmínky byly rovněž naplněny.

24. Žalobcem namítané ustanovení stanoví, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí.

25. Výkladem předmětného ustanovení se již NSS ve své judikatuře také zabýval. Například v rozsudku ze dne 6. 8. 2015, č. j. 2 Azs 98/2015-37, uvedl, že „pojem právní předpis nelze zužovat pouze na situace, kdy je vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Smyslem a účelem zákona bylo postihnout opakované porušování právních předpisů, nikoli pouze zákona o pobytu cizinců. [...] Nejvyšší správní soud dodává, že konstrukce § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců v sobě obsahuje korektiv, pomocí něhož je možno zohlednit situace, kdy sice cizinec porušil opakovaně právní předpis, nicméně jde o porušení spíše méně závažného charakteru. Tímto korektivem je nezbytnost naplnění kumulativně formulované podmínky přiměřenosti (opakovaného) porušení právního předpisu tak závažnému zásahu do životních poměrů cizince, jakým je správní vyhoštění až na dobu pěti let. Znamená to tedy, že správní vyhoštění lze uložit za opakované porušení v zásadě jakéhokoli právního předpisu či předpisů, ovšem jen za podmínky, že povaha takovéhoto opakovaného jednání cizince bude v konkrétním případě natolik nebezpečná veřejnému zájmu, veřejnému pořádku či jiným obecně chráněným významným hodnotám, že přiměřenou reakcí na toto jednání bude správní vyhoštění. Uvedené ustanovení tedy vychází ze zásady, že jednání cizinců má být posuzováno přísně individuálně, nikoli paušálně či formalisticky.“ V rozsudku ze dne 11. 6. 2015, č. j. 9 Azs 61/2015-54, pak NSS vyslovil, že „již z jazykového znění citovaného ustanovení nelze dovodit, že by porušením právních předpisů mělo být myšleno pouze porušení povinností stanovených zákonem o pobytu cizinců. V citovaném ustanovení je obecně uvedeno, porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis. Není uvedeno a nelze ani nijak vyvodit, že by se mělo konkrétně jednat o jediný právní předpis.“ 26. Kromě toho NSS opakovaně potvrdil, že za porušení právních předpisů ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců lze považovat i jednodenní nelegální pobyt cizince na území České republiky, a to také tehdy, dostavil-li se cizinec sám dobrovolně na odbor cizinecké policie (viz například shora citovaný rozsudek ze dne 6. 8. 2015, č. j. 2 Azs 98/2015-37; nebo rozsudky NSS ze dne 11. 6. 2015, č. j. 9 Azs 61/2015- 54; a ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 Azs 121/2017-35).

27. Z rozsudku NSS ze dne 14. 6. 2024, č. j. 5 Azs 131/2024-24, a v něm odkazované judikatury dále vyplývá, že „přiměřenost správního vyhoštění ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců se posuzuje ve vztahu k porušení právních předpisů, jichž se cizinec dopustil, nikoli ve vztahu k následnému jednání po takovém porušení. [...] Dostavení se ke správnímu orgánu I. stupně po marném uplynutí této lhůty a spolupráce v průběhu správního řízení nemohly předchozí vážné porušování právních předpisů zhojit.“ 28. Soud konstatuje, že z dotčeného ustanovení ani citované judikatury nevyplývá, že by podle něj žalovaný musel postupovat pokaždé, ukládá-li správní vyhoštění cizinci, jemuž již bylo správní vyhoštění dříve uloženo, a to za situace, kdy cizinec svým jednání naplnil i další zákonem stanovené důvody pro uložen správního vyhoštění. Ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 podle soudu míří daleko širší spektrum situací, kdy například ze strany cizince dojde opakovaně k porušení jiných právních předpisů (spáchání trestného činu, přestupku, nerespektování povinnosti opustit území atd.).

29. Správní orgány v případě žalobce skutečně neuložily správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, to však nelze použít jako argument k tomu, že by to zákon neumožňoval. Správní orgán I. stupně stejně tak jako použil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) body 3 a 4, mohl vedle toho použít též bod 9, a pokud takto nepostupoval, bylo to jen a pouze ve prospěch žalobce a není to důvodem nezákonnosti ani nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Správní orgány dostatečně definovaly, v čem spatřují naplnění podmínek § 119 odst. 1 písm. b) body 3 a 4 zákona o pobytu cizinců, což je podloženo obsahem správního spisu, přičemž takovému postupu nic nebránilo. Žalobce současně naplnění podmínek stanovených v uvedených ustanovení v žalobě ani nerozporoval. Ani tato žalobní námitka tedy není důvodná.

30. Soud vzhledem k výše uvedenému neshledal žalobu důvodnou, a proto ji prvním výrokem tohoto rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem žalobce i žalovaný vyjádřili souhlas, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud neshledal důvod provádět ve věci samé dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady a listiny, z nichž při rozhodování vycházel jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS).

31. O nákladech řízení rozhodl soud druhým výrokem tohoto rozsudku podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a procesně úspěšnému žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 30. července 2026 Mgr. Bc. Jan Schneeweis v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.