43 Az 4/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Schneeweisem v právní věci žalobce: A. A. W. S. státní příslušník Egyptské arabské republiky zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2026, č.j. OAM-463/ZA-ZA11-LE05- 2025 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Soud se v této věci zabýval neudělením azylu a doplňkové ochrany žalobci.

2. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl tak, že se žalobci azyl podle § 12 a § 13 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje a že doplňkovou ochranu žalobci nelze udělit pro existenci důvodů podle § 15a téhož zákona.

3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany 22. 4. 2025 (dále jen „žádost“). Žalovaný zjistil, že žalobce byl v ČR rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne X, sp. zn. X (dále jen „Rozsudek OSP 8“) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne Y, sp. zn. Y (dále jen „Rozsudek MSP“ a společně s Rozsudkem OSP 8 dále jen jako „trestní rozsudky“) odsouzen pro spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve ze znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) k trestu odnětí svobody na 2 roky. Rozsudkem Okresního soudu v Plzni ze dne Z, sp. zn. Z, byl žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se stanovením zkušební doby v délce tří let.

4. Dle Rozsudku OSP 8 byl žalobce uznán vinným z toho, že minimálně od jara 2020 do 8. 6. 2023 opakovaně v různě dlouhých intervalech i několikrát měsíčně vyvolával z různých důvodů, většinou kvůli podezřívavosti a žárlivosti vůči poškozené (své manželce), v bytě, který společně obývali i na jiných místech hlasité hádky se svou manželkou, při níž ji zdůrazňoval, že jej musí poslouchat, píchal do ní prstem, ač věděl, že je jí to nepříjemné a bolí ji to, přikazoval jí, aby si sedla a když nesouhlasila, bil jí pěstí do žeber, rukou i obličeje tak silně, že způsobil podlitiny, a to za přítomnosti jejich dětí. Manželka žalobce se při vědomí fyzické převahy žalobce nebránila a vše tajila v naději, že se chování žalobce změní, což se nestalo. Od června 2022, kdy žalobce obdržel povolení k pobytu byly útoky častější a intenzivnější. Žalobce mnohokrát denně kontroloval, kde se jeho manželka nachází, a to i v době, kdy kvůli práci nemohla přijímat hovory a reagovat na SMS. Svou manželku vulgárně urážel, obviňoval ji, že není v práci a vyhrožoval jí, po návratu domů ji opětovně urážel a slovně napadal. Když vyvolal hádku, obvykle svou manželku napadl i fyzicky ranami pěstí do ramen a žeber, kopal do ní a tahal ji za vlasy, pokud se snažila bránit, rdousil ji, dokud se nepodvolila, jindy ji kopal do zad takovou silou, že ji způsobil podlitiny. V květnu 2023 při společné cestě autem svou manželku udeřil pěstí do spánku, ruky, nohy a žeber a rozbil jí brýle, což měla být msta za to, že v minulosti uklouzla a upadla na zem před svou rodinou, která se jí za to smála. Agresivita žalobce vygradovala 8. 6. 2023, kdy v době od 23:30 do 2:30 následujícího dne žalobce manželku v jimi společně obývaném bytě po předchozích výčitkách za to, že chtěla půjčit strojek na vlasy kamarádovi, což v žalobci vyvolalo žárlivost, několikrát kopl velkou silou do žeber, vulgárně ji nadával, vyhrožoval jí smrtí, opakovaně ji udeřil pěstí do hrudníku a se slovy „umři“ ji škrtil povlakem na polštář, přes prosby manželky, aby ji už nebil, v útocích pokračoval s takovou intenzitou, že jí způsobil trhlinu sleziny s krevním výronem a zakrvácením dutiny břišní, tedy zranění, které vedlo k poškození sleziny jako důležitého orgánu s přímým ohrožením života manželky žalobce a které vedlo k její hospitalizaci a neodkladnému lékařskému zákroku. Dle trestních rozsudků žalobce po delší dobu týral osobu blízkou a způsobil jí tímto jednáním újmu na zdraví. Žalobce tím spáchal shora uvedený zločin a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky. Žalobce před soudem prohlásil vinu a přiznal se, že skutek spáchal. Podle znaleckého posudku vzniklo poranění sleziny účinkem tupého násilí velké intenzity, šlo o těžkou újmu na zdraví, přičemž mohlo dojít k závažným zraněním dalších orgánů. Žalobce byl v červnu a následně také prosinci 2023 vykázán policií ze společného obydlí pro domácí násilí spáchané na jeho manželce. V červnu 2023 a v lednu 2024 podala manželka žalobce na soud návrh na vydání předběžného opatření z důvodu ochrany proti domácímu násilí. Soud vyhodnotil jednání žalobce za společensky natolik škodlivé, že musel uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Jako polehčující okolnosti vyhodnotil, že žalobce nebyl dříve trestán a prohlásil vinu, jako přitěžující pak to, že ve svém jednání pokračoval i přes opakované vykázání ze společného obydlí a poučení ze strany OSPOD.

5. Žalovaný dále konstatoval, že Městský soud v Praze v Rozsudku MSP zamítl odvolání žalobce a Rozsudek OSP8 zrušil pouze ve výroku o odškodnění nemajetkové újmy manželky žalobce a o této věci nově rozhodl. Soud konstatoval, že trest uložený na samé spodní hranici trestní sazby není nepřiměřeně přísný. Žalobci nebylo možno uložit alternativní trest či uložený trest podmíněně odložit s ohledem jednak na způsobenou závažnou újmu a jednak na jeho další chování po spáchaném činu, kdy nedbal ani vykázání ze společného obydlí ani domluv ze strany OSPOD a pokračoval jak ve slovních útocích, tak ve fyzickém napadání jeho manželky, která musela opakovaně v listopadu a v prosinci 2023 vyhledat lékařské ošetření, což vedlo k opětovnému vykázání žalobce a k jeho vzetí do vazby.

6. Dne 25. 4. 2025 žalobce k žádosti uvedl, že je egyptské státní příslušnosti i národnosti, muslimského vyznání a nemá žádné politické přesvědčení. Je ženatý s občankou ČR, má dvě nezletilé děti, také občany ČR a ve vlasti žil v X, kde žije celá jeho rodina. Z vlasti vycestoval v roce 2019 a přicestoval do ČR. Nikdy nikde nežádal o mezinárodní ochranu a je zdráv. V lednu 2024 byl vzat do vazby a následně odsouzen na 2 roky odnětí svobody za ublížení na zdraví. Následně byl 26. 3. 2025 podmíněně propuštěn. O mezinárodní ochranu nyní žádal z důvodu, že v ČR pobývá od roku 2019, má zde manželku a děti, práci i zázemí a chtěl by tu i nadále zůstat. S manželkou měli neshody a skončil ve vězení, což je pro jeho rodinu v Egyptě hanba a bylo mu řečeno, že pokud se vrátí domů a rodinu nechá zde, dopadne špatně. Jinde v Egyptě by žít nemohl, protože je tam málo práce, neměl by kde bydlet a nemohl by se podílet na výchově dětí. S manželkou spory urovnali, žijí společně a vychovávají děti. Jeho odjezd by byl velkým zásahem do jejich rodinných práv. Žalobce má také exekuce, které chce uhradit, dluh u tchýně a povinnost navštěvovat probačního úředníka. Při pohovoru, který byl veden téhož dne, žalobce uvedl, že o povolení k pobytu přišel kvůli odsouzení za trestný čin. V současnosti probíhá soudní řízení o žalobě proti rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu a žalobce byl v daném řízení předvolán ke Krajskému soudu v Plzni.

7. Žalovaný obdržel také sdělení OSPOD ze dne 17. 1. 2025, sp. zn. 7 Om 102/2023 (dále jen „Sdělení OSPOD“), podle něhož se OSPOD případem nezletilých dětí žalobce zabývá od června 2023, kdy byl žalobce vykázán z domácnosti kvůli domácímu násilí a těžké újmě na zdraví způsobené jeho manželce. Ta se poté rozhodla v zájmu dětí obnovit se žalobcem soužití, žalobce však ve svém jednání i přes poučení ze strany OSPOD pokračoval. Nevyužil ani nabídky terapie na zvládání vzteku a uvedl, že manželka je jeho majetek, takže ji klidně může připravit i o druhou půlku sleziny. Žalobce manželku nadále stalkoval, vyhrožoval jí smrtí a psychicky i fyzicky jí týral, až byl následně opět vykázán policií a následně i odsouzen. Jednání žalobce ohrožovalo integritu a bezpečí dětí, žalobce nemá na své jednání náhled a neakceptuje zákony ČR. Není ochoten přehodnotit své jednání, kterým děti traumatizuje. Syn žalobce se s ním identifikoval a začal napadat svou mladší sestru, matku i spolužáky. Rodině také musela být poskytnuta materiální pomoc, neboť žalobce přestal svou manželku finančně podporovat. Žalobce svou manželku před dětmi verbálně napadal i během návštěv ve vazbě. Žalobce manželce způsobil vážené zranění a odmítl ji přivolat lékařskou pomoc, což ji ohrozilo na životě, když ji do nemocnice odvezl až ráno poté, co se vyspal. Způsobil ji trvalé zdravotní znevýhodnění a zdá se, že její život pro něj nemá zásadní význam. Žalobce sice má k dětem citový vztah, avšak násilí v domácnosti, zejména před očima dětí, dětem způsobuje vážná psychická traumata a může negativně ovlivnit jejich další vývoj.

8. Žalovaný vycházel při posouzení věci především z výpovědi žalobce, ze shromážděných informací a z informace OAMP ze dne 14. 11. 2024 Egypt – Bezpečnostní a politická situace v zemi (dále jen „Informace OAMP“).

9. Dle žalovaného nelze dospět k závěru, že žalobce ve své vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňovaní politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován (politické přesvědčení nemá a nikdy nebyl politicky aktivní). Za jediný důvod své žádosti označil žalobce snahu zůstat v ČR s manželkou a dětmi, snahu splácet dluhy a obavu z příbuzných v Egyptě, pokud by se tam vrátil bez rodiny. Protože žalobce není ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný u žalobce neshledal ani odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) téhož zákona. Žalobcem uváděné skutečnosti pod toho ustanovení podřadit nelze, a to ani tvrzení, že v Egyptě jsou nízké mzdy a málo pracovních příležitostí. Ani žalobcem tvrzená obava z příbuzných nemá souvislost s azylově relevantními důvody pronásledování. Azyl dle § 12 písm. a) a b) tedy žalobci udělen nebyl. Žalobce nesplnil ani důvody pro udělení azylu dle § 13 zákona o azylu, neboť z jeho výpovědi, evidence žadatelů o mezinárodní ochranu ani ze zjištění žalovaného neplyne, že v ČR byl udělen azyl rodinnému příslušníku žalobce. Humanitární azyl žalobci nebylo možno udělit.

10. Žalovaný se dále zabýval možností udělení doplňkové ochrany. S odkazem na relevantní ustanovení zákon o azylu a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 4 Azs 60/2007, uvedl, že na žalobce je nezbytné aplikovat § 15a zákona o azylu, který je implementací čl. 17 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační směrnice“). Žalobce spáchal vážný zločin ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Pojem „vážný zločin“ není právními předpisy definován. Obecně však nezahrnuje trestními zákoníkem definované přečiny. Může zahrnovat zločiny, a to nejen zvlášť závažné, které lze pro jejich charakter a společenskou škodlivost po individuálním posouzení považovat za vážné. Žalobce byl pravomocně odsouzen pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) trestního zákoníku, tedy úmyslný trestný čin násilného charakteru. Šlo o zločin nesporně vážný ve smyslu zákona o azylu. Míru společenské škodlivosti jednání žalobce žalovaný vyhodnotil jako vysokou s ohledem na úmyslné spáchání činu, násilný charakter, způsobenou těžkou újmu na zdraví a opakovanost a dlouhodobost trestné činnosti. Jednalo se o dlouhodobé ponižování, omezování osobní svobody a fyzické i psychické trýznění ženy, kterou vedly ohledy na zájem jejích nezletilých dětí i vědomí fyzické převahy žalobce k tomu, že toto jednání snášela. K opakovaným útokům docházelo i za přítomnosti společný dětí, pro něž šlo o traumatizující zkušenost. Na jednání žalobce neměly vliv ani vnější intervence (poučení OSPOD, vykázání policií, zahájení trestního stíhání). Trestnou činnost vůči manželce páchal žalobce ze žárlivosti a ve snaze dosáhnou její absolutní poslušnosti. Jednání žalobce je vysoce společensky nebezpečné a nežádoucí, a vzhledem k tomu také závažné. Jednání žalobce směřovalo k naprosté kontrole jeho oběti za použití jakýchkoliv prostředků, včetně hrubého násilí. Omezování osobní svobody manželku žalobce de facto zbavovalo základních lidských práv a svobod. Žalobci nelze přičíst k dobru ani to, že pochází z prostředí s odlišným právním rámcem a tradicemi. O nepřijatelnosti jeho jednání byl opakovaně, avšak bez efektu. Zohlednit nelze ani tvrzení o provokaci ze strany manželky žalobce. Stal-li se žalobcem původcem porušování lidských práv, nemůže se dovolávat mezinárodní ochrany.

11. Krom předchozí bezúhonnosti a přiznání viny nebyla zjištěna žádná polehčující okolnost. Za přitěžující okolnosti je třeba považovat opakovanost a dlouhodobost jednání a pokračování v násilné trestné činnosti i poté, co došlo ke způsobení těžké újmy na zdraví. Vážnost a násilnost činů žalobce se od roku 2020 stupňovala. Podstatný je také postoj žalobce, který v trestním řízení sice svou vinu přiznal a projevil lítost, ale jeho sebereflexe a náhled na trestnou činnost nebyly dostatečné (viz Rozsudek MSP). Za polehčující okolnost nelze označit uložení trestu při samé spodní hranici zákonné sazby, to je totiž výsledkem zohlednění polehčujících okolností. Závažnost trestné činnosti převáží nad relativně krátkou délkou uloženého trestu i nad následným podmíněným propuštěním. Žalobce tudíž spáchal vážný zločin, pročež je dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu vyloučen z možnosti udělení doplňkové ochrany.

12. Žalobce v žalobě v prvním žalobním bodě namítl, že svou argumentací cílil na udělení humanitárního azylu, avšak z důvodu změny právní úpravy je z této možnosti vyloučen. Situaci žalobce lze podřadit pod § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť mu hrozí pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální a náboženské skupině. Žalobce a jeho rodina jsou muslimové, pročež rodina žalobce vnímá jeho trestnou činnost jako rozpornou s muslimskou morálkou a má v úmyslu jej za jeho jednání potrestat. Žalobce by mohl být ohrožen na životě a zdraví. Žalovaný se však s touto otázkou nevypořádal. S ohledem na to, že žalobce nemá funkční zázemí mimo domovský region, nemá se kam jinam vrátit než ke své rodině. Domnívá se tedy, že by mohl být pronásledován. Egyptské bezpečnostní složky sice navenek působí sekulárně, respektují však náboženská a lidová pravidla ovládající muslimskou společnost a v případě ataků rodinných příslušníků by žalobci nepomohly.

13. Současně žalobce ve druhém žalobním bodě tvrdil, že na něj nedopadá § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, protože jeho jednání nelze posuzovat toliko optikou skutkové podstaty, je nutno jej posoudit v širších souvislostech (přihlédnout k tomu, že nápravy žalobce bylo již takřka dosaženo, jelikož byl podmíněně propuštěn a následně obnovil vztahy s manželkou a společně pečují o dvě nezletilé děti). Zamítnutí žádosti přinese jen odloučení žalobce od rodiny. Nebude se tak moci podílet na výchově dětí a napravit jím způsobené škody a traumata, na něž má s odstupem času kritický pohled. Žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, č.j. 4 Ads 17/2007-66, s tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí nezohledňuje individuální okolnosti případu a zaměřuje se pouze na trestnou činnosti bez zohlednění snahy o dosažení nápravy. Napadené rozhodnutí nevylučuje postih žalobce při návratu do vlasti a související pronásledování ze strany rodiny za přihlížení policie. V této souvislosti žalobce odkázal na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992 (dále jen „Příručka“). Dle žalovaného žalobce neposkytl dostatečnou podporu pro svá tvrzení a stran hrozících obav je nevěrohodný. Tento postoj žalovaného je subjektivní a nepodložený, přičemž správní orgán odmítl přispět svou aktivní činnosti ke zjištění skutkového stavu. V pochybnostech by přitom mělo být žádosti vyhověno. Žalovaný pochybil, jestliže odmítl poskytnout azyl, resp. doplňkovou ochranu, neboť tento postup je v rozporu se skutečným stavem věci. Nebyl řádně zjištěn skutkový stav a tvrzení žalobce byla bagatelizována bez ověření jejich relevance. Správní orgán měl posoudit, zda žalobci při návratu to Egypta skutečně hrozí nebezpečí vážné újmy, kterou žalobce spatřuje v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání. Nemusí být postaveno najisto, že žalobce bude takovému jednání vystaven, ale je nutno zkoumat, zda existuje reálné nebezpečí, že mu takováto újma hrozí. Neexistuje žádný podklad nebo zjištění, které by uvedené nebezpečí vyvracelo, pročež mělo být rozhodnuto ve prospěch žalobce. Obavy žalobce nebyly řádně vypořádány, pročež je napadené rozhodnutí také nepřezkoumatelné.

14. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že nedospěl k závěru, že by žalobce ve vlasti mohl pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobcem uváděné skutečnosti nelze pod toto ustanovení podřadit. Ani obava žalobce z příbuzných v Egyptě nemá žádnou souvislost s azylově relevantními důvody pronásledování. Stran tvrzení, že jednání žalobce je v muslimské společnosti neakceptovatelné, žalovaný podotkl, že není akceptovatelné ani v ČR, a přesto se ho žalobce opakovaně a dlouhodobě dopouštěl. Jak tedy s podivem, že byl vychován rodinou, která takové jednání netoleruje a přesto se jej dopustil. S odkazem na Sdělení OSPOD a trestní rozsudky žalovaný uvedl, že žalobcem spáchaný akt násilí ukazuje na extrémní nebezpečnost jeho chování a neschopnost respektovat základní lidská práva a hodnoty. Žalobce není schopen zajistit bezpečnost členům jeho rodiny a jeho vyjádření jeví známky misogenního a patriarchálního pohledu. Ignoruje zákony ČR, které zaručují rovnost pohlaví a chrání před jakýmkoliv typem vlastnictví, kontroly a násilí. Děti byly svědky fyzického a psychického násilí žalobce vůči jejich matce, což mělo negativní vliv na jejich psychiku a může to negativně ovlivnit jejich další vývoj (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 69 A 3/2025, v němž je žalobce označen jako destruktivní pro rodinu). Závěry Krajského soudu v Plzni potvrdil také NSS v usnesení ze dne 5. 9. 2025, sp. zn. 10 Azs 138/2025. Žalobce byl ve vězení od roku 2024 a dne 26. 3. 2025 byl podmíněně propuštěn se zkušební dobou do 26. 3. 2028. Žalobce trest odnětí svobody dosud nevykonal, nelze tedy tvrdit, že se již napravil a má se na něj hledět jako na netrestaného. O mezinárodní ochranu požádal z důvodu legalizace pobytu, což není relevantní azylový důvod.

15. Žalobce spáchal vážný zločin ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, pročež mu nelze udělit ani doplňkovou ochranu. Byl odsouzen pro spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí příslušnými soudy, před nimiž prohlásil vinu. Nebylo tedy třeba posuzovat, zda se dopustil zločinu. Žalovaný se však zabýval otázkou, zda se jednalo o „vážný zločin“ z hlediska azylového práva. Žalobce byl odsouzen za úmyslný trestný čin násilného charakteru, pro který je (za okolností, za nichž byl spáchán žalobcem) stanoven trest odnětí svobody v sazbě 2-8 let. Jde tedy o zločin, nikoliv však zvlášť závažný. Je však možno jej považovat za vážný, neboť jde o násilný zločin, působící oběti fyzické i psychické útrapy na úrovni mučení a byl směřován proti osobě blízké, manželce žalobce, pečující v té době o dvě děti předškolního věku, která tedy byla vůči žalobci ve zvlášť zranitelné pozici a byla tomuto zacházení vystavena po dobu téměř čtyř let (do doby, než byl žalobce vzat do vazby). Jednání žalobce vyvrcholilo způsobením těžké újmy na zdraví v důsledku útoku, který mohl ohrozit jeho manželku i na životě. Dle judikatury jsou vážnými zločiny násilného charakteru, zvláště ty směřující proti životu, zdraví, svobodě a tělesné integritě. Šlo o zločin nesporně vážný ve smyslu zákona o azylu. Míra společenské škodlivosti jednání žalobce byla velmi vysoká s ohledem na úmyslné spáchání, násilný charakter, těžkou újmu na zdraví, opakovanost a dlouhodobost páchání trestné činnosti. Šlo o dlouhodobé ponižování, omezování osobní svobody a fyzické i psychické trýznění ženy. K opakovaným útokům docházelo i za přítomnosti nezletilých dětí. Žalobce na manželku nezačal brát ohled ani poté, co ji způsobil těžkou újmu na zdraví. Ve svém jednání i poté pokračoval a opět jí opakovaně způsobil újmu, pro kterou musela vyhledat lékařskou pomoc. Trestnou činnost páchal ze žárlivosti a ve snaze dosáhnout fakticky absolutní poslušnosti. Takové jednání je společensky nebezpečné a také závažné. Dále žalovaný zopakoval argumentaci ohledně přitěžujících a polehčujících okolností uvedenou v napadeném rozhodnutí a uvedl, že se jednalo o vážný zločin, který vylučuje žalobce z doplňkové ochrany.

16. Žalobce žádá o mezinárodní ochranu z rodinných důvodů, ty však nejsou důvodem pro udělení azylu. Skutečnost, že žadatel nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, nevylučuje jeho pobyt na území ČR, jsou-li k tomu dány rodinné důvody. Takovou situaci je však třeba řešit podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), přičemž v této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudky NSS ze dne 22. 9. 2016, č.j. 6 Azs 167/2016-31 a ze dne 14. 1. 2004, č.j. 5 Azs 25/2003-94 a uvedl, že žalobce nehovořil o represích ze strany státní moci. Ekonomické potíže v zemi původu nečiní z dané osoby uprchlíka, ledaže by ekonomická situace a opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň byly skrytě namířeny proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině. Takové okolnosti v posuzované věci nenastaly. V situaci, kdy žalobce neuspěl se svou žádostí, volí argumentaci směřující proti podkladům, k jejichž obsahu, formě ani původu nevznesl žádnou argumentaci.

17. V žalobě se žalobce pokouší vytvořit příběh azylově relevantnější než ten, který uvedl ve správním řízení. Žalovaný činil skutková zjištění ke skutečnostem, které žalobce uvedl ve správním řízení. Na jejich základě neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal se všemi skutečnostmi sdělenými žalobcem a uvedl důvody svého rozhodnutí.

18. Soud před projednáním věci shledal, že žalobce jako oprávněná osoba podal žalobu včas v jednoměsíční lhůtě /srov. § 32 odst. 1 písm. b) zákona o azylu/. Žaloba splňuje formální požadavky na ni kladené (srov. § 71 odst. 1 s. ř. s.), přičemž je z ní patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice).

19. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Soud při přezkoumáváni napadeného rozhodnutí vycházel z následující právní úpravy.

21. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu pronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.

22. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.

23. Podle § 12 písm. a) zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo dle písm. b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

24. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

25. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

26. Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu doplňkovou ochranu nelze udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, se dopustil vážného zločinu.

27. Podle čl. 17 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti nemají nárok na doplňkovou ochranu, existují-li vážné důvody se domnívat, že se dopustili vážného zločinu.

28. V prvním žalobním bodě žalobce namítal, že jeho situaci lze podřadit pod § 12 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť by mohl být pronásledován. Žalovaný se podle něj s uvedenou otázkou dostatečně nevypořádal. Je tedy zřejmé, že žalobce napadal jak nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, tak současně vadu spočívající v nesprávném posouzení naplnění podmínek udělení azylu dle dotčeného ustanovení.

29. Soud v prvé řadě s žalobcem nesouhlasí s tím, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno takovým vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (viz rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006-63), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71) či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (viz rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech a uplatněných námitkách účastníka řízení, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí.

30. Soud však žádné takové pochybení v napadeném rozhodnutí neshledal. Žalobce si byl zjevně vědom, že možnost přiznání humanitárního azylu pominula se změnou právní úpravy, neboť institut národního humanitárního azylu byl s účinností od 1. 10. 2025 zrušen. Z čl. II. přechodných ustanovení, bodu 1 a bod 9 zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, plyne, že národní humanitární azyl nelze udělit ani v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti uvedeného novelizujícího zákona, jež ustanovení § 14 zrušil. Žalovaný proto nebyl povinen zkoumat ekonomickou situaci v Egyptě z pohledu, zda žalobce může ve své domovské zemi dosáhnout adekvátního výdělku a zajistit si prostředky pro vlastní obživu a obživu rodiny. Veškerá argumentace, kterou žalobce zaměřil na nutnost posouzení jeho situace z humanitárního hlediska, je tak v poměrech daného azylového řízení a přezkumu napadeného rozhodnutí zcela irelevantní.

31. Dále žalobce ve správní řízení tvrdil, že ohledem na jím spáchanou trestnou činnost pro něj představuje nebezpečí jeho rodina. Konkrétně během pohovoru uvedl: „Obávám se reakce rodiny, která mi sdělila, abych se v žádném případě nevracel a byl se svou rodinou v ČR. Je jim hamba, co jsem udělal a chtějí, abych to napravil. Dalším důvodem je to, že bych ztratil kontakt se svými malými dětmi. Nemáme prostředky, abychom se mohli často navštěvovat.“ Žalobce v odpovědi na následující otázku doplnil: „Hrozí mě nebezpečí ze strany celé rodiny. V X mám početnou rodinu, mám 5 sourozenců a kolem 60 bratranců. Mohli by mi ublížit nebo i zabít. Domů se v žádném případě vrátit nemohu.“ 32. Žalovaný k těmto tvrzením v napadeném rozhodnutí uvedl, že co se týče obavy z příbuzných v Egyptě, „ani tato tvrzená obava nemá naprosto žádnou souvislost s azylově relevantními důvody pronásledování, tedy se žadatelovou rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo jeho politickými názory“.

33. V žalobce tuto argumentaci pozměnil tak, že tvrdil, že mu hrozí pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální a náboženské skupině, protože rodina žalobce je muslimská, pročež vnímá jeho trestnou činnost jako rozpornou s muslimskou morálkou a má v úmyslu jej za jeho jednání potrestat. Z uvedeného je zjevné, že žalobce ve správním řízení žádné pronásledování netvrdil, obával se pouze reakce jeho rodinných příslušníků na jím spáchanou trestnou činnost (tvrzené ohrožení života a zdraví).

34. Jedná se tedy o tvrzení, které, jak uvedl žalovaný ve svém vyjádření, se poprvé objevuje až v žalobě. Ve smyslu § 75 odst. 1 s. ř. s. přezkoumává soud rozhodnutí žalovaného podle skutkového stavu, který tu byl v době jeho vydání. V případě mezinárodní ochrany je toto pravidlo částečně prolomeno § 32 odst. 9 zákona o azylu, zavedeného do tohoto předpisu s účinností od 1. 7. 2023. Podle § 32 odst. 9 zákona o azylu „[p]ři posuzování žaloby ve věci mezinárodní ochrany soud zohlední i nové důležité skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva, jedná-li se o takové skutečnosti, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy; v tomto rozsahu není soud vázán žalobními body. Mají-li skutečnosti podle věty první vliv na rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, soud napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí k dalšímu řízení žalovanému.“ 35. Uvedené ustanovení převádí do vnitrostátního práva čl. 46 odst. 3 tzv. procedurální směrnice (2013/32/EU). Lze tedy použít i určité judikaturní závěry, učiněné ještě před transpozicí, kdy mělo toto ustanovení evropské legislativy přímý účinek. V klíčovém rozsudku ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015-32, NSS kromě určitých podmínek tehdy aktuální přímé aplikace zdůraznil, že „povinnost určenou čl. 46 odst. 3 (…) nelze chápat jako podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení skutkového příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v různých fázích řízení, včetně přezkumného soudního řízení. Jedná se o opatření, které má zamezit nesprávnému posouzení situace žadatelů ve světle aktuálních poměrů a závažných změn situace v zemi jejich původu či jejich osobních poměrů.“ Ve smyslu čl. 46 odst. 3 směrnice a § 32 odst. 9 zákona o azylu tedy lze přihlédnout ke skutkovým okolnostem dříve neuvedeným pouze tehdy, nemohl-li je žalobce bez své viny v proběhlém správním řízení uvést.

36. O tento případ se zjevně nejedná. Žalobce (zastoupený advokátem) nyní pouze nově tvrdí, že žádost o mezinárodní ochranu podal z důvodu pronásledování. Jak vyplývá ze správního spisu a ze shora uvedeného, tuto skutečnost žalobce ve správním řízení vůbec netvrdil. Nijak přitom ale nevysvětluje, proč tuto skutečnost netvrdil právě v řízení před žalovaným. Navíc konkrétní projevy tvrzeného pronásledování, jakkoliv nedokládá. Za této situace lze konstatovat, že žalobce tyto důvody ani věrohodně netvrdil, natož, aby je prokázal. Zcela obecným a ničím nepodloženým tvrzením žalobce nejsou zpochybněny závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí.

37. Soud přisvědčuje žalovanému, že ve správním řízení žalobce žádné azylově relevantní důvody neuváděl, neboť zahanbení rodiny a případné fyzické napadení žalobce ze strany členů rodiny z důvodu žalobcem v ČR spáchaných trestných činů na členech vlastní rodiny (manželce) nelze považovat za azylově relevantní důvody ve smyslu § 12 zákona o azylu. Žalobce ve správním řízení netvrdil, že by byl v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, ani to, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. V podrobnostech soud odkazuje na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí a konstatuje, že se zcela ztotožnil se zde uvedenou argumentací žalovaného. Soud pouze pro ucelenost doplňuje, že žalovaný současně správě konstatoval, že u žalobce nebyly naplněny ani důvody pro udělení azylu dle § 13 zákona o azylu, neboť v ČR nebyl udělen azyl žádnému z rodinných příslušníků žalobce.

38. Nad rámec shora uvedeného soud konstatuje, že žalobcem tvrzené skutečnosti by mohly spadat pod pojen „vážná újma“ a naplňovat tedy důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu, přičemž tato vážná újma mohla žalobci hrozit také ze strany soukromých osob (členů jeho rodiny, přičemž žalobce se bál o jeho život a zdraví). Otázkou hrozby vážné újmy ze strany soukromých osob se NSS zabýval např. v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008-57, dle kterého může pronásledování i vážná újma hrozit jak ze strany státu (resp. organizace, která ovládá stát), tak i ze strany nestátních původců – soukromých osob. V případě pronásledování či vážné újmy hrozící ze strany soukromých osob je však potřeba prokázat, že stát není schopen nebo ochoten poskytnout před pronásledováním nebo vážnou újmou ochranu, tzn., že neučiní přiměřené kroky k jejich zabránění (v tomto směru by mohlo být relevantní tvrzení žalobce stran egyptských bezpečnostních složek). Podmínkou případného udělení doplňkové ochrany však je neexistence důvodů pro vyloučení žadatele z doplňkové ochrany na základě vylučovací klauzule dle § 15a zákona o azylu. První žalobní bod tedy není důvodný.

39. Jelikož žalobce nenaplnil žádný důvod pro udělení azylu, podle § 28 zákona o azylu žalovaný posoudil, zda žalobci svědčí důvody pro udělení doplňkové ochrany. Dospěl přitom k závěru, že jsou dány důvody k aplikaci vylučovací klauzule dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, pročež žalobci doplňkovou ochranu udělit nelze. Ve druhém žalobním bodě žalobce ve vztahu k tomuto posouzení tvrdil, že nebyly splněny podmínky aplikace vylučovací klauzule obsažené v§ 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť jednání, kterého se dopustil, nelze kvalifikovat jako „vážný zločin“ ve smyslu dotčeného ustanovení.

40. Dle opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob byl žalobce odsouzen za spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) trestního zákoníku v tehdy rozhodném znění, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou let Dne 25. 3. 2025 byl žalobce z trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn se zkušební dobou do 26. 3. 2028 s dohledem. Ve vztahu k popisu jednání žalobce, za které byl ke shora uvedenému trestu odsouzen, soud pro stručnost odkazuje na shora podané shrnutí obsahu trestních rozsudků (body 4 a 5 tohoto rozsudku a str. 1 a 2 napadeného rozhodnutí a také na trestní rozsudky, které jsou součástí správního spisu).

41. Smyslem vylučujících klauzulí [§ 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu ve spojení s čl. 17 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice] je neumožnit poskytnutí mezinárodní ochrany těm osobám, které jí nejsou hodny, protože se dopustily natolik závažných činů, že si jejich pachatelé mezinárodní ochranu nezaslouží. K namítané nesprávné aplikaci § 15a zákona o azylu, a tedy k neudělení doplňkové ochrany dle § 14a téhož zákona, je primárně třeba zvážit, zda lze trestný čin, pro nějž byl žalobce pravomocně odsouzen, podřadit pod pojem vážný zločin podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.

42. Jde-li o existenci důvodů pro vyloučení žadatele z doplňkové ochrany pro spáchání vážného zločinu, judikatura klade důraz zejména na individuální posouzení případu. Příslušný orgán dotyčného členského státu může použít důvod pro vyloučení teprve poté, co pro každý jednotlivý případ provede posouzení jemu známých konkrétních skutečností. NSS v rozsudku z 1. 2. 2017, čj. 6 Azs 309/2016-28, č. 3546/2017 Sb. NSS, vymezil okolnosti, které mají relevanci pro hodnocení závažnosti zločinu. Jsou jimi: (1) povaha a závažnost činu spáchaného žadatelem a v souvislosti s ní (2) výše uloženého trestu, (3) míra účasti žadatele na trestné činnosti, (4) skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu, včetně příčiny, proč se tak nestalo, či (5) skutečnost, že žadatel již trest odnětí svobody vykonal.

43. Obecně je na žalovaném, aby posoudil závažnost zločinu ve světle všech polehčujících a přitěžujících okolností a rovněž všech dalších relevantních subjektivních nebo objektivních okolností, ať již nastaly před činem nebo po něm.

44. Soud souhlasí s hodnocením žalovaného, že trestná činnost, za kterou byl žalobce odsouzen, naplňuje znaky pojmu „vážný zločin“ ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, který vylučuje udělení doplňkové ochrany. Zde je třeba připomenout, že žalovaný byl vázán závěry pravomocných trestních rozsudků o tom, že by spáchán trestný čin [§ 57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů], čímž je vázán i správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 52 odst. 2 s. ř. s.). Jak přitom plyne z obsahu trestních rozsudků, žalobce byl pravomocně odsouzen na násilné jednání vůči své manželce, přičemž se jednalo o trestný čin proti rodině a dětem, jež (dle kvalifikace provedené odvolacím trestním soudem) spadal do kategorie zločinů ve smyslu § 14 odst. 3 trestního zákoníku.

45. Z výroku o vině i z odůvodnění trestných rozsudků přitom vyplývá, že žalobce svou manželku skutečně psychicky i fyzicky týral a ponižoval, a to i za přítomnosti jejich nezletilých dětí. Svým jednáním žalobce své manželce současně způsobil těžkou újmu na zdraví – poranění břišní dutiny a natržení sleziny jako důležitého orgánu s přímým ohrožením života, v důsledku čehož musela podstoupit operaci k zastavení krvácení. Žalovaný proto správně podřadil žalobcem spáchaný trestný činy pod pojem „vážný zločin“ ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, k čemuž podal na str. 8 až 10 napadeného rozhodnutí relativně podrobné odůvodnění. Z něj soud vyzdvihuje zejména argumentaci na str. 9 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný přesvědčivě vysvětlil, že míra škodlivosti žalobcova jednání je vysoká, neboť šlo o násilné jednání směřující k absolutnímu porobení oběti (manželky) za účelem jejího ponížení, a to i za užití násilí za přítomnosti dětí. Proto jde o jednání společensky vysoce nebezpečné a nežádoucí. Žalovaný současně správně přihlédl také k tomu, že žalobce ve svém jednání pokračoval nejen po intervencích OSPOD a policie, ale i poté, co své manželce v noci z 8. na 9. 6. 2023 způsobil shora popsanou těžkou újmu na zdraví a bylo zahájeno trestní stíhání.

46. Žalobce ve svém jednání pokračoval i následně a svou manželku v listopadu a v prosinci roku 2023 opět zranil tak, že musela vyhledat lékařské ošetření. To také vedlo k jeho opětovanému vykázání policií a následnému vzetí do vazby (viz také str. 5 Rozsudku MSP). Žalovaný současně dostatečně reflektoval skutečnost, že žalobci byl uložen relativně krátký trest odnětí svobody, z nějž byl následně podmíněně propuštěn. Soud souhlasí se závěrem žalovaného, že nad těmito okolnostmi převáží závažnost spáchané trestné činnosti (okolnosti jejího spáchání a charakter činu). Žalobci současně byla stanovena zkušební doba v délce tří let (do 26. 3. 2028), která dosud neuplynula. Současně byl žalobci uložen dohled probačního úředníka a dle opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob mu byly uloženy také další přiměřená omezení a povinnosti.

47. Dle soudu žalovaný zcela vyhověl judikaturním požadavkům na individuální posouzení okolností případu ve smyslu nosných závěrů rozsudku NSS ze dne 1. 2. 2017, čj. 6 Azs 309/ 2016-28. Proto soud uzavírá, že žalovaný správně použil vylučující klauzuli dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť jednání žalobce, za něž byl odsouzen, naplňuje kritéria vážného zločinu. Hodnocení závažnosti žalobcova zločinu je v souladu se zákonem i judikaturou a nevykazuje znaky libovůle.

48. Soud dále odkazuje na usnesení NSS ze 10. 10. 2024, č. j. 4 Azs 86/2024-49, ve kterém bylo jasně konstatováno, že „pokud správní orgán v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany dospěje k závěru, že byly prokázány důvody vylučující udělení mezinárodní ochrany dle § 15 nebo § 15a zákona o azylu, není povinen zjišťovat případnou existenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 nebo § 14a zákona o azylu (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023, č. j. 4 Azs 137/2023-30, ze dne 19. 10. 2023, č. j. 7 Azs 147/2023-34, ze dne 21. 2. 2024, č. j. 3 Azs 320/2022-39, ze dne 31. 7. 2024, č. j. 6 Azs 343/2023- 26)“. V projednávané věci nebylo povinností žalovaného zabývat se případnou existencí důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť žalobce byl z možnosti udělení doplňkové ochrany ex lege vyloučen. Žalovaný tedy nebyl povinen blíže zkoumat žalobcem tvrzené skutečnosti týkající se vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu a není tedy pravdou, že by v tomto ohledu tvrzení žalobce bagatelizoval či nedostatečně zjistil skutkový stav.

49. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

50. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel, a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (viz rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Zároveň nebylo navrženo provedení důkazních prostředků, které by nebyly součástí správního spisu.

51. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Praha 29. července 2026 Mgr. Bc. Jan Schneeweis v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.