44 A 23/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Milanem Tauberem ve věci žalobce: V. A., narozen XXX státní příslušnost Ukrajina t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Balková Balková 1, Tis u Blatna proti žalovanému: Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2026, č. j. KRPA-187161-13/ČJ-2026- 000022-ZZC, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Základ sporu a obsah žaloby

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhá zrušení shora vymezeného napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o jeho zajištění podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem jeho předání do jiného členského státu Evropské unie, a současně bylo stanoveno, že zajištění potrvá po dobu 30 dnů. Žalobce napadl uvedené rozhodnutí v celém rozsahu s tvrzením, že jím byla zkrácena jeho práva.

2. V žalobě žalobce především namítá, že správní orgán nedostál své povinnosti posoudit možnost uložení mírnějších opatření namísto zajištění, ačkoliv měl takovou povinnost. Podle žalobce žalovaný neprokázal existenci konkrétních skutečností, které by nasvědčovaly nebezpečí útěku, a své závěry založil pouze na obecných úvahách bez individuálního posouzení jeho osoby a situace.

3. Žalobce dále uvádí, že žalovaný nedostatečně zohlednil jeho osobní a rodinné poměry. Poukázal zejména na to, že se dlouhodobě zdržuje na území České republiky, ovládá český jazyk a má zde vytvořené rodinné zázemí. Konkrétně uvedl, že žije ve společné domácnosti se svým bratrem na adrese v Praze, přičemž tato skutečnost podle jeho názoru výrazně snižuje riziko útěku. Zároveň zdůraznil, že jeho pobyt na území České republiky je legální, protože disponuje pobytovým oprávněním vydaným Polskem, což dále svědčí o absenci snahy vyhýbat se kontrole orgánů veřejné moci.

4. Podle žalobce žalovaný rovněž pochybil tím, že pouze formálně konstatoval nemožnost využití zvláštních opatření, aniž by konkrétně vysvětlil, proč v jeho případě nelze taková opatření aplikovat. Současně namítá, že žalovaný opomenul význam rodinných vazeb při hodnocení přiměřenosti zásahu do jeho osobní svobody a soukromého a rodinného života, a že se nevypořádal s požadavkem proporcionality vyplývajícím jak z vnitrostátní právní úpravy, tak z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Žalobce dále namítá, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, neboť postrádá řádné posouzení konkrétních okolností jeho případu, včetně délky jeho pobytu na území České republiky, jeho rodinných vazeb a možnosti využití mírnějších opatření. Délku stanoveného zajištění považuje za nepřiměřenou a nedostatečně zdůvodněnou.

6. S ohledem na uvedené žalobce uzavírá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců, a že napadené rozhodnutí je nezákonné i nepřezkoumatelné. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a nařídil jeho bezodkladné propuštění ze zajištění.

II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že napadené rozhodnutí považuje za zákonné a vydané v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o pobytu cizinců i přímo použitelného práva Evropské unie. Zdůrazňuje, že při rozhodování vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a pohyboval se v mezích správního uvážení.

8. Žalovaný uvádí, že žalobce byl dne 4. 6. 2026 kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž nepředložil žádný doklad totožnosti ani oprávnění k pobytu. Následně bylo zjištěno, že žalobci již bylo dříve uloženo opustit území České republiky, avšak tuto povinnost nesplnil. Současně z údajů systému EURODAC vyplynulo, že žalobce podal dne 20. 8. 2025 žádost o mezinárodní ochranu v Litevské republice.

9. Na základě těchto skutečností žalovaný dovodil, že jsou splněny podmínky pro zajištění žalobce podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem jeho předání podle tzv. dublinského nařízení. Konstatuje, že žalobce pobýval na území neoprávněně, existuje právní základ pro jeho předání jinému členskému státu Evropské unie a současně jsou naplněna kritéria vážného nebezpečí útěku.

10. Žalovaný uvádí, že otázkou existence nebezpečí útěku se řádně zabýval, přičemž vycházel zejména z dosavadního chování žalobce, který nerespektoval předchozí rozhodnutí o povinnosti opustit území a pohyboval se po schengenském prostoru bez oprávnění. Protože žalobce nedisponuje cestovním dokladem, nemůže tak legálně samostatně vycestovat do příslušného členského státu.

11. K realizovatelnosti předání žalovaný uvádí, že podnikl konkrétní kroky k jeho zajištění, když odeslal žádosti o převzetí žalobce příslušným státům; Polská republika následně převzala odpovědnost a souhlasila s jeho přijetím zpět na své území. Doba zajištění byla podle žalovaného stanovena s ohledem na předpokládanou složitost přípravy tohoto předání.

12. K námitce žalobce týkající se nevyužití mírnějších opatření žalovaný uvádí, že se touto otázkou zabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí ji podrobně rozvedl. Dospěl k závěru, že u žalobce nejsou splněny předpoklady pro jejich uložení, neboť absentuje jak objektivní, tak subjektivní složka jejich aplikace. Podle žalovaného existuje důvodná obava, že by žalobce uložená opatření nerespektoval a vyhýbal se předání, a proto by tato opatření nebyla účinná ani účelná.

13. Žalovaný také uvádí, že zohlednil existenci žalobcem uvedených rodinných vazeb na území ČR, tyto skutečnosti zohlednil, avšak nepovažoval je za natolik významné, aby převážily nad veřejným zájmem na zajištění žalobce a řádném výkonu rozhodnutí o jeho předání.

14. Závěrem žalovaný shrnuje, že napadené rozhodnutí je zákonné, přiměřené a dostatečně odůvodněné, a proto navrhl, aby soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

15. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí dle žalobních bodů, přičemž v návaznosti na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022 ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid přihlédl i k žalobním bodům, které žalobce výslovně neuplatnil, ale vyplývaly ze skutečností obsažených ve správním spise. Přitom vycházel soud ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

16. Soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, protože žádná z procesních stran s takovým postupem nevyjádřila nesouhlas.

17. Žaloba není důvodná.

18. Žalobce byl zajištěn za účelem předání do jiného členského státu Evropské unie. Napadené rozhodnutí vycházelo z předpokladu předání do Litvy; následně v rámci téhož předávacího mechanismu vyplynul souhlas Polska s jeho přijetím. Zajištění bylo vykonáno z důvodu podezření z možného útěku žalobce. Žalovaný přitom zohlednil, že žalobci byla rozhodnutím ze dne 6. 1. 2023, č. j. KRPA-11443-10/ČJ-2023-000022-50, uložena povinnost opustit území ČR, mimo jiné proto, že má na základě dříve platného víza umožněn pobyt na území Polska, které opakovaně novelizovaným zákonem ze dne 12. 3. 2022 umožňuje legální pobyt na svém území mimo jiné osobám ukrajinské státní příslušnosti, kterým bylo dříve uděleno vízum opravňující k pobytu v Polsku. Žalobce tak v ČR pobýval nelegálně, čehož si byl sám vědom dle svého výslovného tvrzení učiněného při podání vysvětlení dle protokolu ze dne 5. 6. 2026, č. j. KRPA-187161-12/ČJ-2026-000022-ZZC.

19. Žalobce brojí proti napadenému rozhodnutí z toho důvodu, že jednak žalovaný nezohlednil existující rodinné a sociální vazby žalobce v ČR, zajištění bylo nepřiměřené, neboť sledovaného cíle bylo možné dosáhnout méně invazivními opatřeními. Žalobce uvádí, že má zájem řešit věc legální cestou a nehrozí u něj nebezpečí útěku. Napadené rozhodnutí je tak dle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

20. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže z jeho odůvodnění není seznatelné, z jakého důvodu správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů přitom musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tedy jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Na určitou námitku pak může správní orgán reagovat i tak, že v odůvodnění prezentuje odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, čímž se s námitkami účastníka řízení minimálně implicite vypořádá. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení, přičemž o nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů se jedná zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014- 78, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, či ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 362/2018-23). Městský soud pro úplnost uvádí, že „zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či nesrozumitelnost nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. 2 Afs 60/2022-47). S ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení jsou pak všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení vnímána jako jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2017, č. j. 5 Azs 270/2016-39). Konečně, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2024, č. j. 7 As 176/2023-33, „nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35).“.

21. Žalovaný se žalobcem namítanými otázkami výslovně zabýval. Konkrétně tak uvedl, že ačkoli má žalobce dle protokolu o podání vysvětlení na území ČR otce, matku a bratra, není osobou, které by svědčila vyživovací povinnost, a je zároveň plnoletý, takže je schopen se o sebe sám postarat. Obdobně se žalovaný vyjádřil k tomu, že méně invazivní opatření dle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců by nebyla efektivní, proto musel přistoupit k invazivnějšímu opatření, tj. zajištění žalobce. Žalovaný tak zohlednil v napadeném rozhodnutí individuální skutečnosti vážící se k žalobci, nelze proto souhlasit se závěrem žalobce, že by žalovaný rozhodl pouze na základě obecných poznatků či tvrzení. Byť může mít žalobce výhrady k obsahu napadeného rozhodnutí, shora uvedenou optikou není napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

22. Dále se soud zabýval zákonností napadeného rozhodnutí.

23. Napadené rozhodnutí spočívá v první řadě na závěru o nebezpečí možného útěku žalobce. Žalovaný tento závěr založil na tom, že se žalobce pohyboval vědomě na území ČR nelegálně. Dále na tom, že žalobce opustil území Litvy, přestože v ní požádal o mezinárodní ochranu. Žalobce dále sám při podání vysvětlení výslovně uvedl, že nedisponuje prostředky pro opuštění území ČR. Uvedené doplňuje skutečnost, že dle informací od Polska zachycené v písemnosti ze dne 4. 6. 2026, č. j. KRPH-167837/MPS-2026-1421476-810004-LCM, požádal žalobce v roce 2025 o mezinárodní ochranu v Polsku, ovšem po následném umístění do zařízení pro cizince z něj uprchl, bezprostředně načež požádal o mezinárodní ochranu v Litvě, jejíž území ovšem posléze také opustil.

24. Na základě shora uvedeného tak žalovaný mohl nabýt důvodné podezření, že u žalobce hrozí nebezpečí útěku. Žalobce opakovaně v různých státech EU žádal o mezinárodní ochranu, po iniciaci řízení ale v obou případech po podání žádosti opustil zemi, v jednom případě nadto uprchl ze zařízení pro cizince. Žalobce též výslovně při podání vysvětlení uvedl, že si byl vědom svého nelegálního pobytu v ČR, ačkoli v žalobě tvrdí opak. V této souvislosti je třeba dodat, že pobytové oprávnění v Polsku na základě opakovaně prodlužované účinnosti zákona ze dne 12. 3. 2022 neopravňuje žalobce k pobytu na území ČR. Z území ČR bylo žalobci rozhodnutím přikázáno vycestovat, což ovšem žalobce nerespektoval. Žalobce tak svým dosavadním chováním dává najevo, že nerespektuje pravidla legálního pohybu napříč státy EU, pročež soud považuje závěr žalovaného o existenci nebezpečí útěku za důvodný. Jinými slovy, byl by prodlužován jeho nelegální pobyt na území ČR a jeho předání do zahraničí by bylo zmařeno. Nedošlo-li by k zajištění žalobce pro účely předání do zahraničí, ten by sám měl obtíže s vycestováním vzhledem ke skutečnosti, že aktuálně nevlastní žádný cestovní doklad.

25. Žalovaný nepřistoupil k uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Těmito opatřeními jsou zejména povinnost oznámit adresu místa pobytu a zdržovat se tam, složení finanční záruky, povinnost osobně se hlásit policii nebo povinnost zdržovat se v místě určeném policií a být tam přítomen pro účely kontroly.

26. Soud nepřehlédl, že žalobce uvedl adresu v Praze, na níž se měl zdržovat se svým bratrem. Tato skutečnost však sama o sobě nepostačuje k závěru, že by zvláštní opatření byla v jeho případě účinná. Uvedená adresa nebyla ověřena jako stabilní a kontrolovatelné místo pobytu žalobce; žalobce navíc při podání vysvětlení uvedl, že úřední korespondence mu má být zasílána na adresu v domovském státě. Především však bylo třeba hodnotit tuto okolnost ve spojení s jeho dosavadním chováním, zejména s nerespektováním dříve uložené povinnosti opustit území, opuštěním řízení v jiných členských státech a útěkem ze zařízení pro cizince v Polsku. Za této situace žalovaný nepochybil, pokud dospěl k závěru, že pouhá pobytová či ohlašovací povinnost by nezajišťovala dosažitelnost žalobce pro účely předání.

27. Reálně použitelným opatřením nebyla ani finanční záruka podle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce sám uvedl, že nedisponuje dostatečnými finančními prostředky pro opuštění České republiky, a nenabídl složení finanční záruky. Ze správního spisu zároveň nevyplývá existence konkrétní způsobilé osoby, která by byla ochotna a schopna finanční záruku za žalobce složit. Žalovanému proto nelze vytýkat, že finanční záruku nepovažoval za reálně použitelné a účinné opatření.

28. Závěr žalovaného, že v případě žalobce nebylo možné účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, proto obstojí. Tvrzení žalobce, že měl zájem svou situaci řešit legální cestou, nebylo podpořeno jeho dosavadním chováním a nevyvrací konkrétní skutečnosti svědčící o vážném nebezpečí útěku.

29. Žalovaný se zabýval také rodinnými a soukromými vazbami žalobce na území České republiky. Žalobce uvedl, že zde má matku, otce a bratra a že se zdržuje ve společné domácnosti s bratrem. Ze správního spisu však nevyplývá, že by žalobce byl na některém z těchto rodinných příslušníků existenčně, zdravotně či jinak závislý, ani že by některý z nich byl závislý na péči nebo podpoře žalobce. Jde o plnoletého cizince, jehož předání má směřovat do jiného členského státu Evropské unie, nikoli do země původu mimo dublinský mechanismus. Zajištění bylo stanoveno na omezenou dobu a sledovalo legitimní účel spočívající v zajištění předání do příslušného členského státu. Za těchto okolností soud nepovažuje zásah do soukromého a rodinného života žalobce za nepřiměřený.

30. Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení žalobce o delším pobytu na území České republiky a znalosti českého jazyka. Tyto skutečnosti mohou svědčit o určité míře sociální integrace, samy o sobě však nevyvracejí skutečnosti zakládající vážné nebezpečí útěku a nečiní zajištění nepřiměřeným.

31. Žalobce dále namítal nepřiměřenost délky zajištění. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců může zajištění trvat pouze po nezbytně nutnou dobu; podle § 129 odst. 7 téhož zákona policie stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání. Celková doba zajištění zároveň nesmí překročit zákonný limit podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce byl zajištěn na dobu 30 dnů. Tato doba je výrazně nižší než zákonné maximum a odpovídá potřebě provést úkony spojené s určením příslušného členského státu, komunikací s jeho orgány a organizační přípravou předání. Vzhledem k tomu, že pobytová situace žalobce se týkala více členských států a žalobce neměl cestovní doklad, nelze dobu 30 dnů považovat za nepřiměřenou ani za mechanicky stanovenou.

32. Soud nepřehlédl, že napadené rozhodnutí vycházelo z předpokladu předání žalobce do Litvy, zatímco z následného vývoje vyplynul souhlas Polska s jeho přijetím. Tato skutečnost však sama o sobě nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Pro posouzení zákonnosti zajištění je rozhodné, zda v době vydání napadeného rozhodnutí existoval reálný a právně podložený účel zajištění spočívající v předání žalobce do příslušného členského státu podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, zda bylo dáno vážné nebezpečí útěku a zda nebylo možné účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování. Tyto podmínky byly splněny.

33. Následné určení Polska jako státu ochotného žalobce přijmout nepředstavuje změnu právního důvodu zajištění, nýbrž vývoj v rámci téhož předávacího mechanismu. Ze spisu zároveň nevyplývá žádná konkrétní skutečnost, pro kterou by předání žalobce do Polska nebo Litvy bylo z hlediska jeho základních práv vyloučeno; žalobce v tomto směru žádné individualizované riziko nelidského či ponižujícího zacházení netvrdil.

34. Žalobní námitky tak soud neshledal důvodnými. Soud přitom neshledal žádné skutečnosti zakládající nezákonnost napadeného rozhodnutí, ke kterým by musel přihlédnout z moci úřední.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

35. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci úspěšný, podle obsahu spisu mu však nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 7. července 2026 Milan Tauber v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.