44 A 25/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Milanem Tauberem ve věci žalobce: B. I., narozen XXX státní příslušnost Ukrajina bytem XXX zastoupen advokátkou JUDr. Irenou Strakovou sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 17. 6. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0400995/DO-2026, takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 17. 6. 2026 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0400995/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 17. 6. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0400995/DO-2026.

III. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10 140 Kč, a to do rukou jeho zástupkyně JUDr. Ireny Strakové, advokátky.

Odůvodnění

I. Základ sporu a obsah žaloby

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v posouzení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 17. 6. 2026 jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb.

2. Žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Ukrajiny, který přicestoval do České republiky dne 21. 1. 2022 v rámci bezvízového styku. Dne 14. 3. 2022 mu bylo uděleno vízum za účelem strpění pobytu, které bylo následně podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“), považováno za vízum dočasné ochrany. Dočasná ochrana mu byla opakovaně prodlužována, naposledy do 31. 3. 2026. Při prodlužování ochrany na další období nebyl úspěšný v registračním procesu a po konzultaci s pracovníky žalovaného mu bylo doporučeno podat žádost o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu. Dne 17. 6. 2026 proto podal novou žádost o poskytnutí dočasné ochrany, kterou žalovaný posoudil jako nepřijatelnou.

3. Žalobce namítl, že na jeho případ dopadá směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) i prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“). Má za to, že jako ukrajinský státní příslušník, který měl před 24. 2. 2022 na Ukrajině středisko svých životních zájmů a který zemi opustil v časové souvislosti s vypuknutím ozbrojeného konfliktu, splňuje podmínky pro poskytnutí dočasné ochrany. Dovozuje, že uvedené unijní předpisy zakládají osobám spadajícím do vymezených kategorií právo na dočasnou ochranu na území členských států Evropské unie.

4. Na podporu své argumentace žalobce odkázal na rozsáhlou judikaturu správních soudů, zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2025, č. j. 5 Azs 258/2025-14, podle něhož není rozhodující, zda se žadatel dne 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území Ukrajiny, ale zda na Ukrajině před tímto datem dlouhodobě pobýval a nacházelo se tam těžiště jeho zájmů. Poukázal rovněž na další rozhodnutí soudů, podle nichž samotná existence pobytového oprávnění či víza v jiném státě nepředstavuje důvod pro odmítnutí žádosti o dočasnou ochranu.

5. Žalobce tvrdí, že jeho středisko zájmů se před příchodem do České republiky nacházelo na Ukrajině a že na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že na české území vstoupil krátce před zahájením ozbrojené invaze v rámci bezvízového styku. Připomenul rovněž svou předchozí pobytovou historii na území České republiky související se studiem. V této souvislosti namítl, že žalovaný v minulosti při posuzování jiné jeho žádosti vycházel z toho, že těžiště jeho zájmů bylo na Ukrajině, zatímco nyní přijal závěr opačný. Postup žalovaného proto považuje za vnitřně rozporný.

6. Dále žalobce zdůraznil, že v jeho případě nedošlo ke zrušení dočasné ochrany z věcných důvodů, nýbrž pouze k jejímu neprodloužení v důsledku neúspěšné registrace. Za nelogické proto pokládá, že po čtyřech letech požívání dočasné ochrany byla jeho nová žádost posouzena jako nepřijatelná. Namítl rovněž, že jsou nadále dány důvody bránící návratu na Ukrajinu a že byl žalovaným nesprávně poučen o možnostech další legalizace pobytu, když mu bylo doporučeno podat žádost o dlouhodobé vízum za účelem strpění, aniž byl poučen o možnosti podat novou žádost o dočasnou ochranu.

7. Žalobce má za to, že posouzení jeho žádosti jako nepřijatelné představuje trvající nezákonný zásah do jeho práv, který ohrožuje jeho další pobyt na území České republiky. Navrhl proto, aby soud určil, že posouzení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 17. 6. 2026 jako nepřijatelné je nezákonným zásahem žalovaného, a aby žalovanému zakázal pokračovat v porušování práva žalobce na poskytnutí dočasné ochrany.

II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

8. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žádost žalobce o udělení dočasné ochrany posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina, neboť žalobce nespadá do okruhu osob vymezených v § 3 tohoto zákona, na něž se vztahuje Prováděcí rozhodnutí.

9. Žalovaný zdůraznil, že podle uvedeného rozhodnutí se dočasná ochrana vztahuje na osoby vysídlené z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze Ruské federace. V případě žalobce však bylo podle žalovaného prokázáno, že se ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nenacházel. Z údajů vyplývajících z cestovního dokladu žalobce zjistil, že žalobce vstoupil do schengenského prostoru dne 20. 2. 2022 a od té doby se pohyboval na jeho území. Tato skutečnost byla podle žalovaného potvrzena rovněž údaji obsaženými v samotné žádosti o dočasnou ochranu, v níž žalobce uvedl, že se před 24. 2. 2022 nacházel na území České republiky. Žalovaný přitom poukázal na důkazní význam údajů obsažených v cestovním dokladu jako veřejné listině a na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se důkazní síly hraničních razítek.

10. Podle žalovaného je určující skutečností existence příčinné souvislosti mezi ozbrojeným konfliktem a odchodem osoby ze země původu. Odkázal na definici vysídlené osoby obsaženou ve směrnici o dočasné ochraně a dovodil, že za vysídlenou osobu lze považovat pouze takového státního příslušníka třetí země, který musel opustit svou zemi právě v důsledku situace vzniklé ozbrojeným konfliktem. Osoby, které se již před 24. 2. 2022 nacházely mimo území Ukrajiny, podle žalovaného tuto podmínku nesplňují, neboť Ukrajinu neopustily z důvodu ruské invaze. Žalobce proto podle něj nemůže být považován za vysídlenou osobu ve smyslu unijní úpravy.

11. Na podporu tohoto výkladu žalovaný odkázal rovněž na Operační pokyny Evropské komise k provádění rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, podle nichž v zásadě nemají nárok na dočasnou ochranu ukrajinští státní příslušníci, kteří byli vysídleni před 24. 2. 2022 nebo se již před tímto datem nacházeli mimo území Ukrajiny například z důvodu práce, studia či cestování. Podle žalovaného žalobce právě do této kategorie osob spadá.

12. Žalovaný se neztotožnil s argumentací žalobce založenou na tom, že jeho těžiště zájmů bylo před příchodem do České republiky na Ukrajině. Uvedl, že zákonná úprava nevyžaduje zkoumání střediska životních zájmů, nýbrž objektivně zjistitelnou skutečnost fyzické přítomnosti na území Ukrajiny ke dni 24. 2. 2022 a existenci příčinné souvislosti mezi opuštěním země a ozbrojeným konfliktem. Za významné považoval i to, že žalobce již dne 25. 10. 2021 podal žádost o dlouhodobé vízum za účelem studia a na území České republiky dříve pobýval právě za tímto účelem, což podle žalovaného potvrzuje, že jeho pobyt mimo Ukrajinu nesouvisel s pozdější invazí.

13. K námitce, že v jiném řízení bylo konstatováno těžiště zájmů žalobce na Ukrajině, žalovaný uvedl, že jde o odlišné právní situace. Posouzení účelu a opravdovosti studijního pobytu podle zákona o pobytu cizinců podle něj sleduje jiné cíle než posouzení splnění podmínek pro dočasnou ochranu. Závěry učiněné v jednom řízení proto nelze bez dalšího přenášet do řízení druhého a nelze mezi nimi dovozovat rozpor.

14. Žalovaný dále odmítl argument žalobce, že mu byla dočasná ochrana poskytována již od roku 2022. Vysvětlil, že ochrana žalobci původně vznikla přímo ze zákona přeměnou víza strpění na dočasnou ochranu a následně byla opakovaně prodlužována bez věcného posuzování splnění podmínek podle § 3 Legis Ukrajina. Až v rámci nynější opakované žádosti byla podle žalovaného poprvé podrobně posouzena otázka, zda žalobce vůbec patří mezi osoby, na které se vztahuje režim dočasné ochrany. Případné dřívější neposouzení této otázky podle žalovaného nemůže založit legitimní očekávání na další trvání ochrany v rozporu se zákonem.

15. Konečně žalovaný uvedl, že námitky týkající se obecné bezpečnostní situace na Ukrajině a nemožnosti návratu žalobce nejsou pro posouzení podmínek dočasné ochrany rozhodné. Posouzení bezpečnostních poměrů v místě původu žalobce podle něj náleží do řízení o mezinárodní ochraně, nikoli do řízení vedeného podle zákona č. 65/2022 Sb.

16. Z uvedených důvodů žalovaný setrval na stanovisku, že žádost žalobce byla vyhodnocena jako nepřijatelná v souladu se zákonem, a navrhl, aby soud žalobu na ochranu před nezákonným zásahem zamítl.

III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

17. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.).

18. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobcem i žalovaným doložených písemnostech, které byly oběma stranám předem známy, a nebylo navrženo provedení dalších důkazních prostředků.

19. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž § 5 odst. 2 Legis Ukrajina rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení.

20. Žaloba je důvodná.

21. Žalovaný shledal důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu v tom, že žalobce není osobou ve smyslu § 3 Legis Ukrajina, resp. že se nejedná o osobu vysídlenou z Ukrajiny v důsledku ozbrojeného konfliktu, protože z území Ukrajiny vycestoval před 24. 2. 2022, což dokládá přechodovým razítkem v pasu ze dne 20. 2. 2022. Tento závěr dále dokládá tvrzením žalobce, že po vypuknutí konfliktu požádal o vydání pobytového víza za účelem studia. Žalobce tak vycestoval z území Ukrajiny pro účely studia, nikoli z důvodu útěku před válečným konfliktem.

22. Soud konstatuje, že žalovaný shora uvedený závěr přijal bez nezbytného zjištění stavu věci, o němž nejsou dány důvodné pochybnosti.

23. Žalovaný sice zjistil, že žalobce opustil území Ukrajiny ještě přede dnem 24. 2. 2022, jeho závěr o tom, že žalobce opustil území Ukrajiny s úmyslem trvalého přesunu těžiště svých životních zájmů je však nepodložený. Byť má žalovaný pravdu, že údaje v cestovním pasu žalobce mají vypovídací hodnotu veřejné listiny, ze žalobcova cestovního pasu samotného nijak nevyplývá žalovaným tvrzená skutečnost, že již v době vypuknutí konfliktu neměl na Ukrajině těžiště svých životních zájmů.

24. Žalovaný tak měl sám blíže posoudit veškeré rozhodné individuální skutkové okolnosti případu a zjistit, s jakým úmyslem žalobce území opustil. Je přitom zavádějící, pokud žalovaný vycházel ze skutečnosti, že žalobce po vypuknutí konfliktu požádal o pobytové oprávnění pro studijní účely. Tato skutečnost bez dalšího nijak nevypovídá o přesunu těžiště životních zájmů. Ani skutečnost, že žalobce odcestoval dne 20. 2. 2022 z Ukrajiny na základě omezeného bezvízového styku nevypovídá ničeho o úmyslu trvale opustit Ukrajinu a o přesunu těžiště životních zájmů. Ba spíše naopak lze usuzovat, že v případě úmyslu trvale opustit Ukrajinu by žalobce volil pobytový titulu opravňující ho k pobytu přesahujícím 90 dní, a nikoli bezvízový styk.

25. Žalovaný tak nezjistil bližší důvody žalobcova opuštění Ukrajiny dne 20. 2. 2022. Není-li dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, možné z pouhé existence víza opravňujícího k dlouhodobému pobytu v jiném členském státě Evropské unie dovodit, že žadatel není osobou dle § 3 Legis Ukrajina, tím spíše není pro toto posouzení směrodatné, pokud žalobce opustil Ukrajinu přede dnem 24. 2. 2022 z důvodu turistického pobytu. V této souvislosti je třeba korigovat přesvědčení žalovaného, že je pro posouzení splnění § 3 Legis Ukrajina rozhodná toliko fyzická přítomnost na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022. Touto optikou by o naplnění § 3 Legis Ukrajina mohl rozhodnout i jen nahodilý pobyt turisty mimo Ukrajinu, popř. by byly z působnosti § 3 Legis Ukrajina vyňaty osoby, které se v důsledku svého zaměstnání (pracovní cesta) vyskytovaly k rozhodnému datu mimo území Ukrajiny (např. pracovníci letecké přepravy či dálkového transportu zboží). V obou případech by se přitom mohlo jednat o situaci, kdy má daná osoba objektivně těžiště životních zájmů na Ukrajině, a je tak ohrožena probíhajícím ozbrojeným konfliktem, avšak z tohoto spíše technicistního důvodu by taková osoba neměla přístup k dočasné ochraně. Je proto přepjatým formalismem a především svévolným ignorováním konstantní judikatury správních soudů, posuzuje-li žalovaný splnění § 3 Legis Ukrajina toliko na základě fyzické přítomnosti osoby na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022, aniž by zohlednil, zda daná osoba měla ke dni 24. 2. 2022 těžiště svých životních zájmů na Ukrajině. Také nelze souhlasit se závěrem, že by se v případě těžiště životních zájmů jednalo toliko o subjektivně vnímanou skutečnost – žalovaný je bezpochyby schopen na základě relevantních skutečností posoudit, zda žadatel pobýval mimo území Ukrajiny k rozhodnému dni z důvodů majících objektivně krátkodobý, či trvalý charakter.

26. Žalovanému lze přisvědčit, že operační pokyny Evropské komise k Prováděcímu rozhodnutí skutečně hovoří o tom, že osoby pobývající mimo území Ukrajiny z důvodu dovolené jsou vyloučeny z možnosti obdržet dočasnou ochranu, soud se s tímto závěrem ovšem z výše uvedených důvodů neztotožňuje. Jednak se jedná o právně nezávazný soft-law materiál, a jednak tyto závěry odporují shora citované judikatuře, jež právo inter partes vykládá závazně.

27. Soud dále poukazuje na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva a navazující judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42), z níž plyne, že žalovaný má žádosti o dočasnou ochranu projednat věcně, nikoli je odmítnout a vrátit, má-li pochybnosti o splnění podmínek. Žadatel musí mít možnost se k věci vyjádřit a vyvrátit pochybnosti, což nelze učinit přímo na místě při podání žádosti.

28. V nynější věci tak žalovaný neověřil míru kontaktu žalobce s Ukrajinou ani s jinými státy a nevyzval jej k součinnosti, resp. pouze mechanicky uzavřel, že žalobce není osobou ve smyslu § 3 Legis Ukrajina z důvodu zahraničního pobytu ke dni 24. 2. 2022. Jeho závěr o nesplnění podmínek § 3 Legis Ukrajina je tak předčasný.

29. Soud se blíže nezabýval otázkou, zda žalobci vzniklo legitimní očekávání v důsledku opakovaně prodlužované dočasné ochrany v návaznosti na dřívější udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu, protože tato otázka nebyla pro aktuální skutkovou situaci relevantní. Za stávajícího stavu žalovaný předčasně a bez náležitého podkladu přijal závěr o nepřijatelnosti žalobcově žádosti z důvodu nesplnění kritérií § 3 Legis Ukrajina. Posuzování legitimního očekávání by mělo význam pouze v případě, pokud by žalovaný prokázal, že žalobce objektivně není osobou ve smyslu § 3 Legis Ukrajina. Tato otázka je tak v tento moment rovněž předčasná.

30. Soud proto uzavírá, že žalovaný nedoložil, že žalobce nesplňuje podmínky dle § 3 Legis Ukrajina, a nebyl oprávněn vrátit žalobci jeho žádost o dočasnou ochranu s poukazem, že byla nepřijatelná.

31. S ohledem na to, že soud rozhodl tímto rozsudkem ve věci samé, stalo se bezpředmětným rozhodovat o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

32. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a uvedený zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň soud zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobce na podání žádosti o dočasnou ochranu, a přikázal mu obnovit stav před označením žádosti žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

33. V dalším řízení žalovaný bude vycházet z toho, že pro případné posouzení žádosti jako nepřijatelné musí prokazatelně zjistit a doložit, že žalobce v době vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou pobýval v zahraničí s úmyslem se tam trvale zdržovat, resp. že přesunul ze země původu těžiště svých životních zájmů. Tyto skutečnosti je žalovaný povinen ověřit v rámci správního řízení, v němž bude mít žalobce možnost reagovat na skutkové i právní závěry žalovaného. Tento postup odpovídá právním závěrům rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42.

34. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný procesní úspěch žalobce, náleží mu proto náhrada nákladů právního zastoupení. Zástupkyni žalobce náleží odměna za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání ve věci samé. Sazba mimosmluvní odměny činí podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu 4 620 Kč za jeden úkon právní služby, tedy celkem 9 240 Kč. Dále náleží paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za každý úkon, tedy celkem 900 Kč. Celková náhrada nákladů řízení tak činí 10 140 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě do rukou jeho zástupkyně.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 3. srpna 2026 Milan Tauber v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.