44 A 33/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Milanem Tauberem ve věci žalobce: V. T. P., narozen XXX státní příslušnost Vietnam t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Balková Balková 1, Tis u Blatna zastoupen advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 proti žalovanému: Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2026 č.j. KRPA-262136/ČJ-2026-000022- ZSV, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu a obsah žaloby

1. Žalovaný napadeným rozhodnutím zajistil žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, za účelem správního vyhoštění. Dobu zajištění stanovil podle § 124 odst. 3 téhož zákona na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.

2. Z napadeného rozhodnutí a podkladů popsaných v jeho odůvodnění plyne, že se žalobce dne 11. 8. 2026 v 8:30 dobrovolně dostavil na pracoviště žalovaného za účelem řešení svého neoprávněného pobytu. Předložil platný vietnamský cestovní pas vydaný dne 3. 8. 2026, avšak žádný doklad opravňující jej k pobytu. Lustracemi nebylo zjištěno žádné platné pobytové oprávnění. Žalobce byl nejprve omezen na svobodě podle § 27 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a bylo s ním zahájeno řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců.

3. Při výslechu za přítomnosti tlumočníka žalobce uvedl, že do Evropy přicestoval v roce 2018 na rumunské pracovní vízum. Jeho rumunské pobytové oprávnění skončilo v roce 2021 a o jeho prodloužení nepožádal. V září 2025 odjel z Rumunska taxíkem přes Maďarsko a Slovensko do České republiky, a to bez cestovního pasu a bez oprávnění k pobytu. V České republice od té doby vědomě pobýval bez pobytového oprávnění a pracoval na různých stavbách. Pobytovou situaci do 11. 8. 2026 neřešil. Nový vietnamský cestovní pas si opatřil na zastupitelském úřadu v Praze až v srpnu 2026.

4. Žalobce dále uvedl, že chce odjet do Vietnamu za manželkou a třemi dětmi a že mu v návratu nic nebrání. Současně však neměl zakoupenou letenku ani prostředky na její pořízení; uvedl, že zřejmě požádá rodinu ve Vietnamu o zaslání peněz. Jako dosavadní bydliště označil byt kamaráda v X, jehož přesnou adresu neznal a k němuž neměl nájemní smlouvu. Do správního spisu současně předložil doklad o zajištění ubytování na adrese X. Uvedl rovněž, že nemá prostředky ke složení finanční záruky ani osobu, která by ji za něj mohla složit.

5. Žalovaný dovodil nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu správního vyhoštění, popřípadě riziko útěku, ze souhrnu pobytové historie žalobce, jeho vědomého neoprávněného pohybu a pobytu v několika členských státech, neoprávněné práce, dlouhodobého neřešení pobytové situace, absence jistého skutečného místa pobytu, nedostatku prostředků a neexistence konkrétně zajištěného odjezdu. Postupně se vyjádřil ke všem zvláštním opatřením podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a uzavřel, že žádné z nich by za zjištěných okolností neposkytovalo dostatečnou záruku dostupnosti žalobce a realizace případného správního vyhoštění.

6. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný hodnotil podklady v rozporu s § 50 odst. 4 správního řádu a nepřezkoumatelně vyloučil použití zvláštních opatření. Zdůraznil, že se na policejní pracoviště dostavil dobrovolně, předložil doklad o zajištění ubytování a projevil vůli vycestovat. Úvahy o budoucím neplnění zvláštního opatření považuje za nepodložené, neboť mu žádné takové opatření dosud uloženo nebylo.

7. Podle žalobce měl žalovaný nejprve uložit některé zvláštní opatření, především opatření spojené s oznámením adresy a pobytem na ní, a teprve při jeho porušení přistoupit k zajištění. Žalobce dále namítl, že řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno pouze pro pobyt bez platného oprávnění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, nikoli pro výkon práce bez oprávnění. Napadené rozhodnutí je podle něj nezákonné a nepřezkoumatelné.

8. V doplnění ze dne 21. 8. 2026 žalobce uvedl, že byl od počátku správního řízení zastoupen advokátem, napadené rozhodnutí však žalovaný doručil pouze přímo žalobci a do uvedeného dne je zástupci formálně nedoručil. Z § 34 odst. 2 správního řádu žalobce dovozuje, že tato vada způsobila nezákonnost zajištění a nelze ji napravit dodatečným doručením zástupci. Současně má za to, že žaloba není předčasná, neboť napadené rozhodnutí bylo nepochybně vydáno.

9. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, vrácení věci žalovanému a přiznání náhrady nákladů řízení.

II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a odkázal zejména na jeho str. 4 až 8.

11. Žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

12. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí. Při přezkumu podmínek zákonnosti zajištění vyplývajících z unijního práva nebyl omezen pouze uplatněnými žalobními body, nýbrž z úřední povinnosti přihlédl také k případným vadám a nezákonnostem, které vyplývaly z napadeného rozhodnutí a správního spisu nebo vyšly najevo v průběhu soudního řízení (rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C‑704/20 a C‑39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 Azs 96/2021‑39). Při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.); současně přihlédl i k případným pozdějším skutečnostem, které vyšly v řízení najevo a mohly být významné pro další trvání zajištění. Žádné takové skutečnosti, které by svědčily o odpadnutí podmínek zajištění, soud nezjistil.

13. Soud rozhodl bez jednání. Žalobce byl v napadeném rozhodnutí řádně poučen o tom, že soud nařídí jednání, navrhne-li to účastník nejpozději do pěti dnů ode dne podání žaloby. Žádný z účastníků v této lhůtě jednání nenavrhl a soud jeho nařízení nepovažoval za nezbytné (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).

14. Žaloba není důvodná.

15. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, nepostačuje-li uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a je-li nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, nebo je-li zde riziko útěku. Ustanovení § 129 odst. 4 se použije obdobně.

16. Podle § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců se za riziko útěku považují tam vymezené objektivní okolnosti, mimo jiné neoprávněný vstup na území jiného členského státu, dřívější vyhnutí se návratu, pokus o útěk, úmysl nerespektovat rozhodnutí o návratu, nespolupráce v řízení, používání padělaných dokladů či úmyslné poskytování nepravdivých údajů. § 124 odst. 1 písm. b) přitom obsahuje dvě alternativy: vedle rizika útěku také samostatné nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu správního vyhoštění.

17. Zvláštními opatřeními podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou: a) povinnost oznámit policii adresu pobytu, zdržovat se tam, hlásit její změny a umožnit pobytovou kontrolu, b) finanční záruka, c) povinnost osobně se hlásit policii a d) povinnost zdržovat se v místě určeném policií a být tam ve stanovené době přítomen za účelem pobytové kontroly. Podle § 123b odst. 4 policie při volbě opatření zkoumá, zda jeho uložením nebude ohrožen výkon správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům do soukromého a rodinného života cizince.

18. Zajištění je krajním prostředkem zasahujícím do osobní svobody. Správní orgán proto musí konkrétně posoudit, zda lze sledovaného cíle dosáhnout některým ze zvláštních opatření, a své úvahy přezkoumatelně uvést v rozhodnutí. Na druhé straně zvláštní opatření není obligatorním „zkušebním stupněm“, který musí policie vždy nejprve uložit. Lze-li z konkrétních okolností důvodně dovodit, že cizinec nebude schopen povinnosti plnit nebo že by jejich uložením byl ohrožen výkon správního vyhoštění, může policie přistoupit přímo k zajištění. Tento výklad je ustálen v judikatuře Nejvyššího správního soudu, například v rozsudcích č. j. 9 Azs 446/2018-21, 8 Azs 9/2017-27 a 6 Azs 256/2019-21.

19. Soud se nejprve vyjádří k tvrzené vadě v doručení. Z obsahu správního spisu je patrno, že žalovaný měl před vydáním napadeného rozhodnutí k dispozici procesní plnou moc udělenou Mgr. Štěpánu Svátkovi, která zahrnovala řízení o zajištění. Bylo proto povinností žalovaného doručit rozhodnutí zástupci. Podle § 34 odst. 2 správního řádu se totiž s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, písemnosti doručují pouze zástupci. Předání rozhodnutí pouze žalobci tedy nebylo formálně správné.

20. Z formální vady však neplyne závěr, že rozhodnutí nemohlo být zástupci účinně doručeno materiálně. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 5. 11. 2025, č. j. 1 Afs 206/2023-103, č. 4720/2026 Sb. NSS, vyslovil, že je-li z okolností zřejmé, že se zmocněnec s písemností skutečně seznámil, je mu písemnost materiálně doručena. Skutečné seznámení může vyplynout i z následné procesní reakce. Materiální doručení vyvolává stejné účinky jako doručení provedené předepsaným způsobem, včetně běhu procesních lhůt a nástupu právní moci.

21. Rozšířený senát současně v bodě 44 citovaného usnesení výslovně uvedl, že z dřívějšího rozsudku rozšířeného senátu č. j. 2 As 27/2004-78 již nelze dále vycházet, pokud kategoricky vyžadoval nové formální doručení zástupci a nepřipouštěl materiální doručení. Nadále platí, že zákonným adresátem je zástupce; neplatí však, že se tento adresát může s písemností účinně seznámit pouze formálním postupem správního orgánu. Uvedené závěry byly v následné judikatuře použity také mimo daňové řízení, zejména v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 41/2026-23.

22. Rozhodující je obsah následné reakce. Pouhé blanketní podání zpravidla dokládá jen znalost existence rozhodnutí, nikoli znalost jeho obsahu. Naproti tomu z opravného prostředku nebo žaloby, které věcně polemizují s konkrétními důvody rozhodnutí, lze zpravidla dovodit, že se zástupce s rozhodnutím seznámil nejpozději při sepsání či podání takové reakce, není-li prokázán dřívější okamžik.

23. Žaloba ze dne 17. 8. 2026 není blanketní. Označuje napadené rozhodnutí, cituje jeho konkrétní pasáže, polemizuje se skutkovými a právními závěry žalovaného a napadá způsob posouzení jednotlivých zvláštních opatření. Z jejího obsahu je proto bezpečně zřejmé, že Mgr. Štěpán Svátek znal nejpozději dne 17. 8. 2026 obsah rozhodnutí v rozsahu nezbytném pro poskytnutí kvalifikované právní pomoci. Napadené rozhodnutí mu tak bylo nejpozději uvedeného dne materiálně doručeno. Pozdější tvrzení, že žalovaný rozhodnutí formálně nezaslal do jeho datové schránky, nemůže již nastalé materiální doručení zvrátit.

24. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by vadu nebylo možné napravit jinak než formálním doručením žalovaným nebo že by materiální seznámení zástupce bylo právně bezvýznamné. Právo žalobce na právní pomoc a přístup k soudu bylo reálně vykonáno: jeho zástupce podal včasnou a obsahově relevantní žalobu.

25. Vada při prvotním doručování nemá ani vliv na okamžik vydání rozhodnutí. Podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu je rozhodnutí vydáno předáním stejnopisu k doručení, popřípadě jiným úkonem k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 Azs 91/2024-32 rozlišil vydání rozhodnutí od jeho řádného oznámení a uzavřel, že osobní předání rozhodnutí zastoupenému cizinci je úkonem k doručení, kterým je rozhodnutí vydáno, přestože bylo při doručování pochybeno. Pozdější usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 206/2023-103 tento závěr o okamžiku vydání rozhodnutí nijak nepřekonalo; korigovalo pouze absolutní požadavek na následné formální doručení.

26. Formální pochybení při doručování nemohlo ovlivnit obsah napadeného rozhodnutí, které mu časově předcházelo, a v důsledku materiálního doručení ani neomezilo možnost žalobce uplatnit soudní ochranu. Nejde proto o vadu, pro niž by bylo namístě napadené rozhodnutí zrušit.

27. Ze správního spisu soud ověřil, že žalobci bylo dne 11. 8. 2026 doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění. Žalobce byl starší 15 let. Základní osobní a procesní předpoklady podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců proto byly splněny.

28. Nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu správního vyhoštění je prognózou budoucího chování. Musí být založeno na konkrétních zjištěních, nikoli pouze na obecném předpokladu, že každý neoprávněně pobývající cizinec nebude respektovat právní řád. Samotný nelegální pobyt nebo práce bez oprávnění automaticky nepostačují. Správní orgán je však oprávněn hodnotit je ve spojení s pobytovou historií, způsobem vstupu a pohybu mezi státy, předchozí reakcí na zánik pobytového oprávnění, dostupností cizince, jeho prostředky a konkrétností plánu vycestovat. K tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 253/2017-37, 6 As 41/2013-36 a 6 Azs 106/2025-46.

29. Ve prospěch žalobce svědčí, že se dne 11. 8. 2026 dostavil na pracoviště žalovaného dobrovolně, předložil pravý a platný cestovní pas, poskytl pravdivé údaje o totožnosti, při výslechu spolupracoval a výslovně projevil vůli vrátit se za rodinou do Vietnamu. Nemá za sebou dřívější rozhodnutí o správním vyhoštění, které by nerespektoval, ani porušení dříve uloženého zvláštního opatření. Tyto skutečnosti bylo nezbytné zahrnout do celkového hodnocení.

30. Žalovaný je nepominul. V rozhodnutí výslovně uvedl, že se žalobce dostavil dobrovolně a tvrdil, že chce vycestovat. Vysvětlil však, proč tyto okolnosti nepovažoval za dostatečnou záruku budoucí spolupráce. Žalobce po zániku rumunského pobytového oprávnění v roce 2021 po několik let setrvával v Evropě bez oprávnění; v září 2025 vědomě odjel bez cestovního dokladu a pobytového oprávnění přes více členských států do České republiky, kde dalších přibližně jedenáct měsíců neřešil svůj pobyt a pracoval bez oprávnění. Na policii se dostavil až poté, co podle vlastních slov skončila práce, přičemž neměl letenku ani prostředky na její pořízení a žádnou konkrétní finanční pomoc rodiny dosud nedoložil.

31. Dále nebylo spolehlivě postaveno najisto, kde se žalobce skutečně zdržuje. Při výslechu uvedl byt kamaráda v Karlových Varech, jehož adresu neznal a k němuž neměl smlouvu. Současně předložil doklad vztahující se k jiné adrese v Sokolově. Tento rozpor nebyl vysvětlen tvrzením, že sokolovská adresa má být novým místem pobytu po propuštění, ani jiným konkrétním údajem. Žalovaný proto mohl mít důvodné pochybnosti o reálnosti a stabilitě tvrzeného ubytování.

32. Žalovaný v napadeném rozhodnutí citoval rovněž objektivní kritéria rizika útěku podle § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců a podrobně popsal neoprávněný přesun žalobce z Rumunska přes další členské státy do České republiky. Soud však nepovažuje za potřebné definitivně posuzovat, zda žalovaný tímto způsobem dostatečně konkretizoval samostatnou alternativu rizika útěku. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vedle rizika útěku samostatně upravuje nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu správního vyhoštění. Právě tuto alternativu žalovaný výslovně uplatnil a opřel ji o konkrétní okolnosti popsané v napadeném rozhodnutí. Její naplnění je pro zákonnost zajištění dostačující.

33. Soud nepřisvědčil žalobci, že žalovaný založil své rozhodnutí pouze na neoprávněném pobytu. Neoprávněný pobyt byl jednou z více navzájem souvisejících okolností. Rozhodující byl jejich souhrn: několikaleté vědomé setrvání po zániku rumunského oprávnění, neoprávněný přesun přes několik států motivovaný lepšími pracovními možnostmi, téměř roční vědomý pobyt a práce v České republice, dlouhodobá absence evidované či bezpečně určitelné adresy, rozpor mezi tvrzeným bydlištěm a předloženým dokladem, nedostatek prostředků a neexistence konkrétně připraveného odjezdu.

34. Dobrovolné dostavení se a získání cestovního pasu mají významnou pozitivní váhu, nemohou však být posuzovány izolovaně. Případ žalobce se liší od věci řešené rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 4/2017-47, v níž měl cizinec platný návratový doklad, zaplacenou a ověřenou letenku na konkrétní let následujícího dne a na policii se dostavil právě proto, aby bezprostřední odjezd dokončil. Žalobce v nynější věci měl cestovní pas, avšak neměl letenku, peníze ani jinak konkrétně zajištěný termín návratu. Žalovaný proto nebyl povinen pokládat jeho slovní deklaraci za dostatečnou záruku dobrovolného vycestování.

35. Soud proto shledal, že závěr žalovaného o existenci nebezpečí maření či ztěžování výkonu správního vyhoštění a rizika útěku má ve zjištěných skutečnostech dostatečnou oporu. Nejde o sankci za minulý neoprávněný pobyt, nýbrž o individuální prognózu založenou na dosavadním způsobu pohybu a pobytu žalobce, jeho faktické dostupnosti a reálnosti deklarovaného návratu.

36. Žalobní argument, že žalovaný musel nejprve některé zvláštní opatření uložit a teprve po jeho porušení mohl žalobce zajistit, není správný. Takový postup zákon vyžaduje pouze tehdy, jestliže zvláštní opatření bylo skutečně uloženo a následně závažně porušeno; nejde však o povinnou podmínku každého prvotního zajištění. Již při prvním rozhodování může policie po individuálním posouzení dojít k závěru, že žádné zvláštní opatření nebude účinné. Podstatné je, zda tento závěr náležitě zjistí a odůvodní.

37. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nezastavil u obecné formule. Při výslechu položil žalobci otázku zaměřenou na adresu a finanční záruku a v rozhodnutí samostatně posoudil opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) až d). Zohlednil přitom osobní, majetkové a rodinné poměry žalobce, jeho pobytovou historii, předchozí chování, tvrzenou ochotu vycestovat, existenci cestovního pasu i vazby k Vietnamu.

38. U opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) žalovaný vyšel z toho, že žalobce neuvedl přesnou adresu místa, kde podle své výpovědi fakticky žil, neměl k němu smlouvu a adresu nikde nehlásil. Předložený doklad se vztahoval k jinému městu a žalobce rozpor nevysvětlil. Doklad o ubytování je relevantním podkladem, není však sám o sobě nezvratnou zárukou, že se cizinec na dané adrese bude skutečně zdržovat a bude na ní dostupný. Žalovaný proto nepochybil, jestliže jeho vypovídací hodnotu posuzoval ve spojení s výpovědí žalobce a jeho dosavadními poměry.

39. Obdobně žalovaný posoudil opatření podle písmene d), tedy pobyt na místě určeném policií. Ačkoli toto opatření teoreticky nevyžaduje předchozí evidovanou adresu, jeho účinnost stále předpokládá důvodnou prognózu, že žalobce bude určené místo respektovat a bude přítomen ke kontrole. Žalovaný tuto prognózu odmítl na základě stejných společných okolností: nestability a nejasnosti pobytového zázemí, dlouhodobého vědomého pobytu mimo evidenci a absence jiných vazeb zajišťujících dostupnost. Takové společné odůvodnění pro více alternativ není samo o sobě nepřípustné, je-li z něj patrné, proč se vztahuje ke každé z nich.

40. Opatření podle § 123b odst. 1 písm. b) nepřipadalo v úvahu podle vlastní výpovědi žalobce. Uvedl, že nemá prostředky ke složení záruky a nezná osobu, která by je za něj mohla složit. Ve správním řízení nebyla nabídnuta žádná konkrétní částka ani konkrétní složitel. Žalovaný proto nebyl povinen určovat přesnou výši záruky nebo prověřovat čistě hypotetickou možnost, že rodina či jiná osoba prostředky později zajistí.

41. U opatření podle § 123b odst. 1 písm. c) žalovaný uzavřel, že samotná ohlašovací povinnost neposkytuje s ohledem na celkové okolnosti dostatečnou záruku. Je pravda, že pouhé konstatování neoprávněného pobytu by pro takový závěr nepostačovalo. Z rozhodnutí však plyne širší úvaha: žalobce po několik let vědomě setrvával bez oprávnění, přesouval se mezi státy mimo legální pobytový režim, v České republice nebyl evidován na konkrétní adrese a nedisponoval prostředky ani konkrétním plánem návratu. Žalovaný rovněž výslovně vzal v úvahu dobrovolné dostavení se, nepovažoval je však v celkovém kontextu za dostatečnou záruku pravidelného budoucího plnění.

42. Soud si je vědom závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 106/2025-46, podle něhož nelze zvláštní opatření vyloučit jen paušálním odkazem na dlouhý neoprávněný pobyt, práci bez oprávnění, absenci pojištění či cestovního dokladu. Nynější věc se však liší tím, že žalovaný neopomenul žalobcem nabídnuté konkrétní podklady. Výslovně se zabýval dokladem o ubytování, rozporem v údajích o skutečném bydlišti, finančními možnostmi, cestovním dokladem, deklarací návratu i dobrovolným příchodem a vysvětlil jejich váhu ve vzájemné souvislosti. Soud proto neshledal, že by rozhodnutí bylo založeno na nepřípustné automatické rovnici mezi neoprávněným pobytem a zajištěním.

43. Použité formulace o nerespektování právního řádu a o tom, co si žalobce „myslí o právním pořádku České republiky“, jsou obecné a stylisticky nevhodné. Samy o sobě by zákonnost zajištění neunesly. V kontextu celého rozhodnutí však pouze shrnují předchozí konkrétní skutková zjištění a nejsou jediným ani rozhodujícím důvodem výroku. Obdobně nepřesné užití slova „opětovné“ nezpůsobuje nesrozumitelnost rozhodnutí, neboť z něj neplyne, že by žalovaný žalobci přičítal porušení dřívějšího rozhodnutí o vyhoštění; rozhodná pobytová historie je v odůvodnění popsána konkrétně.

44. Žalovaný tedy splnil požadavek, aby před zajištěním posoudil dostupné mírnější prostředky. Jeho prognostický závěr je založen na relevantních skutkových podkladech, zohledňuje podstatné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce a není vnitřně rozporný. Soud přezkoumal v plném rozsahu, zda jsou splněny zákonné podmínky omezení osobní svobody, zda závěry žalovaného mají dostatečnou skutkovou oporu a zda zajištění respektuje požadavky nezbytnosti a proporcionality. Skutečnost, že by teoreticky připadala v úvahu i jiná prognóza budoucího chování žalobce, sama o sobě nečiní dostatečně podložený závěr žalovaného nezákonným.

45. Důvodná není ani námitka, že žalovaný nesměl přihlížet k výkonu práce, protože řízení o správním vyhoštění zahájil pouze podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Předmět řízení o správním vyhoštění a okruh skutečností významných pro prognózu podle § 124 odst. 1 písm. b) nejsou totožné. Žalovaný mohl při posuzování důvěryhodnosti, pobytové historie a rizika maření zohlednit také žalobcovo vlastní tvrzení, že v České republice pracoval na stavbách, přestože neměl pobytové ani pracovní oprávnění.

46. Žalovaný tím nerozhodoval o vině žalobce za přestupek ani nerozšířil výrok rozhodnutí o správním vyhoštění o další právní důvod. Uvedenou skutečnost hodnotil pouze jako jednu z okolností dosavadního způsobu pobytu. I kdyby soud tuto dílčí okolnost odhlédl, zbývající souhrn zjištění by závěr žalovaného unesl; nejde proto o skutečnost, na níž by výrok výlučně závisel.

47. Napadené rozhodnutí obsahuje dostatečně určitý výrok, označuje použitá ustanovení a stanoví dobu zajištění. V odůvodnění rekapituluje rozhodné podklady, zejména výsledek lustrací, průběh pobytové historie a podstatný obsah výslechu. Následně uvádí, jak žalovaný tyto skutečnosti hodnotil ve vztahu k důvodu zajištění, riziku útěku, každé z variant zvláštních opatření, realizovatelnosti vyhoštění, soukromému a rodinnému životu a délce zajištění.

48. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že žalovaný podklady vůbec nehodnotil nebo že mezi výrokem a odůvodněním není soulad. Žalobce ve skutečnosti nesouhlasí s výsledkem hodnocení; takový nesouhlas však sám o sobě nezakládá nepřezkoumatelnost. Z rozhodnutí je seznatelné, které skutečnosti žalovaný pokládal za rozhodné a jakými úvahami dospěl k výroku. Požadavky § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu proto byly v rozsahu rozhodném pro tuto věc splněny.

49. Soud z úřední povinnosti přezkoumal také reálnost dosažení účelu zajištění a přiměřenost jeho délky. Žalobce má platný vietnamský cestovní pas, sám uvedl, že mu ve Vietnamu nic nehrozí, že tuto zemi považuje za bezpečnou a že se chce vrátit za manželkou a dětmi. Ze správního ani soudního spisu nevyplynula překážka, která by výkon správního vyhoštění činila ve stanovené době zjevně nemožným. Účel zajištění byl proto alespoň potenciálně dosažitelný.

50. Dobu zajištění v délce 30 dnů žalovaný odůvodnil potřebou dokončit řízení o správním vyhoštění, obstarat přepravní doklady, zajistit letecké spojení, případně eskortu, a provést samotný návrat. Současně zohlednil, že žalobce již disponuje platným cestovním pasem. S ohledem na povahu uvedených úkonů a na zákonné maximum soud neshledal dobu 30 dnů zjevně nepřiměřenou ani delší, než bylo v době rozhodování důvodně předpokládáno jako nezbytné. Ze skutečností, které vyšly najevo do rozhodnutí soudu, nevyplynulo, že by účel zajištění mezitím odpadl nebo se stal nerealizovatelným.

51. Žalovaný se zabýval také dopadem zajištění do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobcova manželka, děti a další blízcí příbuzní žijí ve Vietnamu; na území České republiky žalobce neuvedl žádnou osobu, vůči níž by měl vyživovací nebo pečovatelskou povinnost, ani jiné mimořádně intenzivní vazby. Soud proto neshledal, že by krátkodobé zajištění za účelem realizace návratu představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

52. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

53. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci úspěšný, podle obsahu spisu mu však nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 1. září 2026 Milan Tauber v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.